Srpen 2017

Vlak dojel do cílový stanice

29. srpna 2017 v 18:59 | Katastrofa |  Co bude vole?
Čtyři měsíce utekly rychlejc než by za normálních okolností bylo tradičnímu postmodernímu člověkovi příjemný. Postupem času jsem si pokládal stejnou otázku. Rotuje nad mrtvejma myšlenkama jako turbovrtulovej motor od Pratta a Whitneyho.
Bude to pět let, ale přijde mi to jako věčnost.

Nezaměstnanej => manuál ve skladu => dálkovej vysokoškolák => střední management
Zvyšující se mzda/vypadávající vlasy.
Klidný spaní/čumění do stropu ve dvě hodiny ráno.

Poetika v tom pokaždý hrála až první roli. Jenže. Člověk se mění a pokud se nemění, zůstává na místě. To nikdo z Vás nechce, něco nás žene dopředu, tak to má bejt. Správnej přístup k životu je zkrátka zatraceně zhnuseně logickej.

Nerozepsaná knížka, nedokončenej spin-off, načatej Dlaždič, zamrzlej Desítkovač, stand alone povídky, všechno to vzal čas. Okolí pořád stejně apatický ať napíšete cokoliv, protože si nechcete chodit s komunitou na pivko a víceméně bylo lepší si vytvořit vlastní komunitu okolo sebe.

To už my asociálové děláme.

Poetický myšlenky nahradily reporty efektivnosti práce, ušetření nákladů, projektovaný meziroční zvýšení tržeb, ukecávání dodavatelů na zvýšení doby splatnosti faktur nebo hádání kvůli zvýšenejm cenám.

Poetika nikdy neumírá, jenom člověk nepotřebuje psát tisíctkrát řečený. Zkuste se podívat do zrcadla a sledovat sami sebe, jak se z Vás stává karikatura. Odpovězte na tuto otázku a zůstaňte trendy. Jako tu udělali AFI, vyhasněte stejně jako oni.

Komunita se rozpadla.

Mesalia skončila s nějakým béčkovým srandatuberem a exekučním příkazem.
Katrin Tourette se až příliš moc chtěla vrátit na starý břehy, jenže vlak jede jenom jedním směrem.
Klášterník je jedinej správnej umělec (ten kterej hladoví) a co si posere svůj vlastní život, jenže v jádru srdce pro něj stejně vždycky budete mít slabost, protože vidět člověka, kterýho pomalu žere stroj je fascinující. Každej musí zlomit svůj vlastní osud. Každej máme svůj vlastní boj, kterej nesmíme vzdát. Čím víc ran, tím hůř se zvedá. Slunce ale vyjde znovu, s náma i bez nás.

A jakej je ten happy end se ptáte?

Každej správnej tragickokomediální příběh musí mít svýho vypravěče plnýho cynismu. Stojíme všichni vedle dálnice života, smějeme se tomu strašnýmu shonu života, za úsměvem hledáme svoje vlastní místo v životě. Spoustu nenávisti kvůli tomu, protože nevíme, kam se chceme dostat.

Vím, kdo jsem, kam jdu a s kým jdu.


Bulsara nemohla jen tak proletět mým životem bez toho, aniž bych jí zadržel a cynicky si ji přivlastnil. Ve dvou se jde pokaždý líp (když čůráte do křoví, tak vám druhej hlídá protější směr, jestli někdo nejde).

Happy end je tak dokonalej, že moje malá Bulsara už nosí moje přijmení. Každej potká svojí osudovou, někdy se zázraky dějou. V ojedinělejch případech se i ten největší cynik může usmát. Na co nenávidět celej svět, když můžete milovat jednoho člověka celej život? To porozumění, celej život před Váma utíkající, je najednou vedle Vás. Na co budu psát svoje hlubokomyslný úvahy, když mám člověka, kterýmu to řeknu?

Všechno nějak začíná a logicky musí nějak skončit.
Jak není co říct, má se držet huba.

I přes všechny posraný bloggerský liberály, bílý rytíře a teen retardíky to bylo strašně pěknejch pět let, možná něco sem tam napíšu, ale jestli se to sem dostane, to není jistý, jestli někdy v budoucnu vyjde knížka se spin-offem nebo ne, to je všechno ve hvězdách. Nic není jistý, ale otevřený konce jsou to nejlepší v co můžeme doufat. Co říkáte?

Tak někdy v příštím životě (ale trochu ubrat autismu a SJW elementů)
Key-tay-s-true-FAH!


PS:
A: Hento děcka čakajte. Kdo mi kurva bude kupovat lahváče?!
B: I cesta může být cíl.
A: Jako ten song od Mňágy a Žďorpu?
B: Petr Fiala je skvělý člověk.
A: Desítkovači, ty jsi tady ty jedno zmrdský hovado?
B: Ó áno bratře.
A: Najdeš si taky nějakou slušnou práce teda?
B: Já už mám slušnou práci.
A: Jo, to by mě zajímalo kde, ty jeden kecale ukecanej.
B: Dělám poradce paní Šabatové za 150 tisíc měsíčně.
A: Ty vole.
B: Copak?
A: Zejtra zase do práce ty jedna zasraná nemakačenská píčo!
B: Havel s tebou bratře.
A: JDI DO PÍČI TY JEDNO ZASRANÝ HOVADO.
B: Ale nu tak.
A: Proč odsuď nemůžu odejít kurva?
B: Nevím, ale ty dveře jsou zamčené.
A: Kam šel ten debil Katastrofa?
B: Pravděpodobně zavřel krám, nahoře má moc srdceryvný dopis, řekl bych až hollywoodského střihu.
A: Je mi jedno, jestli bulel jak malá holka nebo se zabil ty vole, já odtud chci pryč.
B: No jo, se na nás vykašlal jako všichni naši kamarádi, říkal Hobit.
A: Nejhorší umělec všech dob.
B: Já tady s tebou nechci být zavřený.
A: Taky se sebou nechci bejt zavřenej. Debile jeden debilní.
(TO BE CONCLUDED)