Intermezzo II

5. února 2017 v 16:44 | Katastrofa |  Zombie Story
Uběhlo skoro šest let. 2011 rok před propastí, rok před začátkem na Blogu (kult sebestředných šílenců). Budoucnost z povídek se stala minulostí nesplněných přání spisovatele. Spoustu změn v osobním životě, svatba, svět není tak zlé místo a všechen optimismus se z něj přeci jenom nevypařil, ale dostal ho alespoň tolik, že si mohl říkat realista. Co zatraceně bude s těmi postavami? Co je čeká? Nic hezkého, vlak se odbrzdil a nezastaví se do konečné stanice. Konečná stanice je propast vedle ohořelých zbytků naivních ideálů puberty v přelomu. Na kolik stránek se ta knížka ještě roztáhne? Budu schopný ji vůbec zastavit než se z ní stane entita žijící svým vlastním životem? Otazníky létající nad hlavami nic netušících písmenkových charakterů s předvídatelnými rysy osobností a prázdnými životy, stejně jako polovina lidí dnešních dnů. Co naplat, musí se psát, žádná jiná možnost není a pokud by byla, byl bych hrozným spisovatelem. Nezbývá než dotáhnout toto šílenství do konce, protože ostatních knih bylo napsáno miliony, v každé byly lidé postižení svojí vlastní neomylností a bezchybností, úkryty zkriplené generace co se snažila být vždycky jiná než ostatní, připadat si lépe, radostněji a hlavně lepší než ve skutečnosti byla.

Moji hrdinové se nebrečí nad tím, že jsou všichni v hajzlu, oni to vědí a stali se součástí nekonečné bolesti, přijali ji za svou, ne z prozaických důvodů, aby byli zajímaví a líbili se ženským, ne kvůli tomu, aby k nim utíkaly psychicky nevyrovnané hipsterky, ale protože jsou mými rukojmími. Udělám jim cokoliv co jenom uznám z vhodné, ale už nejsem na dně Macochy. Vylezl jsem ven a dýchám vzduch nad hladinou, ale co s nimi? Jejich životy jsou nenávratně poškozeny, jak bych jim mohl pomoc, abych nezradil čtenáře? Co zatraceně? Koho může najít Olmera ve svém životě? Koho bych chtěl potrestat, abych mu přičaroval vztah s polomrtvým psychopatem? Kdo jiný než psychopat jezdí v TVR Sagaris? Kdo jiný má trpět než on? Proč by si nemohl sáhnout i pod povrch? Jeho hlavu držím pořád malý kousek nad hladinou a zákonitě musí přijít chvíle, kdy se ho pokusím utopit jako už tolikrát předtím. Nejlepší věci jsou zasazené mimo kontext a jednoduchá generace není schopná najít souvislosti (moje generace). Nebudu jim nechávat vodítka, moji čtenáři vidí pod povrch, pod všechen ten balast s Infikovanými. Olmera nesmí dopadnout dobře, musí si uvědomit chybu a trpět. Nepřestávat, dokud se nedostane na okraj skály, odkud bude chtít skočit a teatrálně ukončit svůj nesmyslný život. Jenže ten útes bude napěchovaný vatou, 150 metry vaty, co umí rázně zpomalit člověka a nespustit ho z tohoto světa.

Lukáš je obětí sebe samého, jeho posedlost pekelnými stroji ho neopustí ani do té doby než od něj odejde jeho vlastní rodina a nebude nikdo, kdo by se za ním podíval. Je otcem, ale místo toho, aby se choval jako milující a hrdý táta od rodiny, radši jezdí svým technologicky překonaným reliktem počátku 21. století po okreskách. Lukáši, chlape, co zatraceně bude dál? Ona ti uteče, tvůj syn tě nebude znát, musíš se přeci otočit na cestu ke Slunci, ty jsi já. Já z roku 2010. Musíš se odrazit od dna, dno je v tobě, auto ti nepřinese štěstí, bude čas se vrátit? Všichni víme odpověď, ale Lukáš se znovu uloží do závodních sedaček Recaro, přetáhne přes hrudník červené popruhy, zapásá se. Motor se líně protočí a vystřelí vstříc staronové prázdnotě. Té, která spaluje 100 litrů vysokooktanového benzinu, protože turbodmychadlo musí tlačit alespoň 1,6 baru. Jsi jedním z nich, stal ses establishmentem, jsi stejný hajzl jako oni. Umřeš jako oni, zaprodaný a prázdný promarněný život, tolik inteligence v tvojí krásný hlavě a stejně už neumřeš mladý. Po soumraku musí nutně přijít ráno, ale ráno taky můžeš vidět stíny lidí, cos kdysi znal, ale tvůj život tě odvál a najednou je nepoznáváš, může to být rodina, může to být bývalka cos s ní chtěl být celý život nebo jiná patetická věc schovaná v podvědomí. Ale rodina tě musí znát, nesmí na tebe koukat jako na cizince z Leonových westernů, nejsi Clint Eastwood a nikdy jim být nemůžeš, osamělí jezdci nemají rodiny. Osamělí jezdci netráví rok v psychiatrické léčebně, osamělí jezdci se nevrací zpátky. Probuď se, jde jenom o to se probudit. Jenže ty se nechceš probudit. Všechno je konstantní a tvůj příběh skončí podobně jako Olmera, možná o něco hůř. Nikdy ti nebude dopřáno nadechnout se nad hladinou tak jako kdysi mně. A je to všechno tvoje chyba tvého překomplikovaného života.

Denis, náš pan lamač dívčích srdcí (i když bylo jenom jedno), co se s tímhle klukem stalo? Na konci ulice neuhnul na správnou stranu, možná za to může aura Lukáše, našeho velkého spisovatele co se raději uzavíral sám do sebe než, aby se alespoň jednou věnoval kamarádovi v nouzi. Kamarád v nouzi se s Vámi nevyspí, kamarád v nouzi nemá vagínu. Na kamarády v nouzi všichni sereme a když jsme v prdeli, tak se vracíme s prosebným pohledem, že jsme to tak nemysleli a už se vážně změníme. Prospekt budoucnosti je roztrhán na nanočástice a dále je zredukován na vybuchlé atomy Tsar bomby. Tvůj život je Nova Zemja a všechno je vypálené do základů, nic nového se už nepostaví, zbývá jenom pomalu hnít a sledovat vír událostí, který ti sebral pásek, aby tě mohl dříve nebo později zmasakrovat, jenže nemůžeš říct, že bys to nečekal, že jo?

Rodina Borských, jediní opravdoví vítězové této knihy, manipulují establishmentem, nedávají žádnou šanci Lukášovi a vyhýbají se Olmerovi, drží si ten hnus od těla, jenom bruslí skrz rozemleté maso, sem tam na něj šlápnou a ostatní lidé už mají sílu křičet z plných plic, tak se jenom posadí a skelným pohledem pozorují svět. Ale čas zúčtování jednou musí přijít, nebude se ptát na to, co bylo a co je, zaklepe na vstupní dveře, ukáže svůj odznak vykonavatele božího trestu, sežehne všechnu tu špínu, stavby z karet se rozletí na všechny strany, nadejde zúčtování. Jiní hajzlové obsadí jejich místa, nová ohebná záda, nové politické strany, staronové tváře, zloději kázající o morálce, vrah kázající o slitování, pedofil žádající empatii, není kam utéct. Zimmer, kdo to vůbec je? Co nám ten člověk udělal, kromě toho, že málem zabil Denise? Je to jenom side-kick, nevýrazná osoba, otrok stejných struktur jako je Lukáš a Olmera. Bratři ve zbrani sloužící stejným zájmům minulých dob. Nezáleží na tom, kolik toho člověk ukradl, ale na tom, kolikrát svůj majetek rozmnožil, zdravý podnikatelský záměr vystavěný na cizím neštěstí. Vlastizrádná individua pomalu dodýchají a karmická odplata bude nesmírně šťavnatá. Zimmere, boj se svého osudu nebo počítej s tím, že budeš schopný rychle změnit kostým. Znám lidi jako jsi ty, je jich plný parlament, jsou jich plné politické strany a ještě víc stran, které se nedostaly do parlamentu. Bojte se hněvu spravedlivých, střežte se dne, kdy Vaše doba skončí, kdy se vše obrátí v oheň a síru.

Spisovatel s mesiášským komplexem, kdo jiný může kázat za svět Blogu, když ne já? Sociopati mají jedinečný pohled na svět, sociopatovi je jedno,, jestli si ho lidé váží nebo ne, je mu úplně jedno, když mu naběhne padesát milionů tupounů na Blog a začnou kafrat, že píše sračky. Příběhy se nepíšou kvůli obecenstvu, na tom záleží úplně nejméně, příběhy se píší kvůli neschopnosti spisovatele popasovat se sám se sebou, proto máme tak krásně barvité postavy. Spisovatel se nikdy nesmí zaprodat, nesmí se z něj stát King, co tleská sračkoidnímu zpracování svého magnum opusu. Vy tam, kdo čekáte na Vaší velkou šanci nikdy nepřijde, není třeba kvůli tomu brečet, ale přetvořit ten vztek do umění. Hlavně se necpat do politiky, protože to je tak tenký led, že se člověk chvíli nedívá a najednou má zlomenou nohu v koleni. Nechceme žít věčně. Nakonec ani nemůžeme a těch starých jizev se musíme zbavit dřív než se z nás stane Lukáš, dřív než prorazíme a vyděláme tuny peněz navzdory naší totální duševní vyprahlosti a nulovým emocím. Nesmíme a nikdy to neuděláme. Budeme uzavřeni v našich dokonalých světech bez bázně a hany, kdo půjde okolo, může se podívat na naše jedinečné umění dekadence, ale jakmile promluví a bude nám říkat co a jak, vezmeme do rukou hole ženouc ho svinským krokem pryč. Tak to námi vypadá, jiné to už nebude. Srdce pobolívá ze zničených životů naší ústřední trojice hrdinů, ale všichni jsme jako supi, chceme vidět dopad na hladinu řeky. Potopení tělesa pod hladinu, potvrzení Archimédova zákonu, jiné to být nemůže, jsme lidé. Nic se na tom nezmění.


Záhad je pořád víc než dost, kdo byl ten psychopat, co zabil Olmerovi syna, proč se nemůžeme dostat do nějakého lehce uvěřitelného vesmíru? Vyhraje opravdová láska? Co je to opravdová láska, stojí ty ženské vůbec za to? Řečnické otázky rotují prostory veřejnoprávních rádií, na které všichni přispíváme. Na konci bude již zmiňovaný restart, na to čekáte správně, jenže se toho nikdo nedožije. Ale všechno už se stalo příliš poetickým. Čas vrátit se do nesnesitelné lehkosti sociopacie. Spisovatel bere dálkové ovládání od filmu odvíjejícímu se mu v hlavě. Pause už bylo stlačeno příliš dlouho. Poslední nádech před ponořením do myšlenkové dálnice zmařených blábolů. PLAY.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama