Prosinec 2016

2016: Pád new age liberalismu

31. prosince 2016 v 14:43 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Moje rána s Aštarem Šeranem jsou zábavnější než heroin, na kterym jsem byl závislej, když jsem se proplétal s Jackem Kerouacem ulicema San Fransisca než se z něj stalo město liberálních buzerantů a kejvačů na politiku Husajna B. Obamy. Veškerý vzpomínky jsou bezpečně uložený v čipu číslo 6. Je mezi čipama číslo 5 a 7 na vesmírný lodi USSR Zmrdoprise. Tak a po tomhle nesmyslnym úvodu můžeme jít na zhodnocení toho naše skvělýho roku 2016. A pak už na lekce Maďarštiny s Ferencem Meghrorešohefaktorenzem.

Když se ohlídneme za rokem 2016, tak kromě úmrtí tří prdelí celebrit (stále vzpomíname Bowie, snad jsi doletěl tam, kam jsi chtěl), musíme si říct, že to byl fakt v některejch ohledech dobrej rok. Pokud nejsi zpíčená liberální píča co věří těm kokotinám co nám všichni ze všech stran serou do hlavy. Ne, nejsme rasisti ani xenofobové, jenom narozdíl od Vás máme aspoň trochu rozumu a nepoužíváme kebuli jenom na to, aby nám nepršelo do hlavy. Dopíči už taky.

Povedl se Brexit, labouristickejm zmrdům sklaplo a nemůžou dělat ani píču, zbejvá, aby paní Mayová dotáhla všechno do zdárnýho konce a pak můžou poslat celej vymrdanej establishment (v čele s neomarxistou Corbinem) do hajzlu. Vyrostl novej precedens, kterej můžou následovat i jiný země z EU. Což může víst buď k totální destrukci nebo k tomu, že Juncker začne trochu chápat souvislosti. To poslední se zatím neděje a je nutný na ně tlačit, trollovat je a zesměšňovat. O to tu jde především.

Trumpovo vítězství byla pravačka do držky americkejm "demokratům" a Hillary Clintonový (který její starej Billy dovolil, aby byla prezidentkou, protože to s ní doma bylo úplně k nevydržení). Zatímco můžeme píčovat o tom, že Trump je hulvátskej zmrd, totálně neschopnej kokot a podobný píčoviny, co dobroserové ze sebe házej na všechny strany, kam vstoupěj, nemůžeme odhlídnout od toho, že možný přiblížení USA s Ruskem bude bodem, ze kterýho budeme všichni profitovat, protože se uklidní bezpečnostní situace v celý Evropě (vole, Rusko ti nezaútočí na NATO, vypadají jako banda čůráků kurva?) Demokrati to dojebali jak mohli a shodili to na Rusáky, protože není nic lepšího než hodit něco co se posere na jiný, protože dopíči proč ostatně ne, když máš tak čůrácký voliče co tomu uvěřej, tak směle do toho. Po prezidentskejch volbách byly ulice plný SJWéček, nepřizpůsobivejch černochů (co stávkujou 6 dní v kuse, protože nemusej do práce a žijou z dávek), pár zbohatlickejch kokotů z Harvardu a tak dál. A co to všechno odvrátilo? Ani hovno, Trump 20.1. 2017 vystřídá Obamu na pozici americkýho prezidenta. Takže ani tohle se teda nepovedlo no. Cesta je v ekonomický soutěže, ne v přeměřování čůráků pomocí zbraní.

Mezi další trochu potěšitelný tendence jsou nacionalistický hnutí po Evropě, co polehoučku dostávají ty zpíčený liberály od koryt. Jmenujme jenom čůráčka Renziho z Itálie, co zkoušel domrdat demokracii, lidi ho v referendu poslali do prdele a on musel ustoupit (samozřejmě taky veselej vítač). Bulhaři si zvolili generála Radeva jako svýho prezidenta, můžeme píčovat, že to není dobrý a shodou okolností se v tomhle dá souhlasit, jenže v současnejch geopolitickejch podmínkách je nutný, aby přišel někdo s pevnou rukou a ostře vymezil proti tomu bordelu co se děje v Evropě. Na Slovensku se bohužel ten nacionalismus trochu nepovedl a dostali se tam zpíčený Kotlebovci, kterejm tak trochu jeblo a snažej se dostat zpátky do roku 1939 (někdo by jim měl říct, že Slováci už svůj stát mají). Rumunskej prezident poslal do prdele muslimku, která byla navržená na post premiérky, což je zase zkurveně kontroverzní krok, ale vzhledem k pliživý islamizaci EU je to jedině nutný. AFD a Pegida se snažej co můžou něco změnit, ale stejně jako u nás to naráží na to, že jsou v těhle partajích zasraný kariéristi co nejsou schopný mezi sebou spolupracovat. Takže alternativa se může kurevsky rychle změnit k establishmentu.

Rok 2016 se stal taky dějištěm toho, že jsme tak zdegenerovali, že jsou pro nás teroristický útoky naprosto normální. Už nás to nerozčiluje, nesere nás to, Merkelová, Juncker, Tusk, Štětina nám relativně jasně řekli, že tohle jsou nový pořádky a máme se jim přizpůsobit. Ty čůráky nenapadne zpřísnit imigrační politiku. Pak se divěj, že nahánějí vodu na mlejn potencionálně extrémistickejm skupinám. Rozklepanej Němec radši bude hledat nácky mezi sousedama, než aby ho napadlo, že ten čůráček co znásilnil jeho dceru byl muslim, protože tohle se říkat nesmí. Čím víc budou zabraňovat veřejný debatě na tohle téma a označovat lidi co s nima nesouhlasej extrémistickejma nálepkama, tím větší bude nenávist z druhý strany. Tohle dobroserovi nevysvětlíš ani kdyby ses posral. Jinak zabíjení diplomatů na denním pořádku, zabíjení civlistů, bombový útoky, nájezdy kamionem do lidí, šaria police v ulicích, znásilňování, první česká oběť terorismu (máma co měla pětiletý děcko a manžela doma). Krev je na rukou liberálních píčusů, který se k tomu ani neuměj postavit čelem a furt mektají nějaký píčoviny o tom, že se nesmíme nechat zastrašit a vytuhnout. Ani hovno ty vole, vy jste z nás udělali stádo jdoucí na popravu.


Dá se otevřeně mluvit o tom, že rok 2016 byl Putinovym rokem a rokem Ruska. To, jakým způsobem vyjebali se Západem v Sýrii je tak šokující, že se i Husajn Obama zesral několikrát při poslechu Jamese Browna. To, že je Západ plnej čůrákům, který jsou tak debilní, že se pokušej destabilizovat zemi, kde má ruský námořnictvo jedinou základnu na Středozemním moři, je nápad hodnej retardovaný maliny se slimáčkem uvnitř. Putin s Lavrovem ukázali světu, že se s Ruskem a jeho spojencema nevyjebává. Pojebali západ takovym způsobem, že propaganda jela na plný obrátky, člověk pomalu i upustil slzu za Aleppo, kde podle médií bylo nejvíc nemocnic na čtvereční kilometr na světě a umírněná opozice byla jenom banda hodných kamarádů, co fakt nikomu tu hlavu neuřízla. Na konci roku byl summit, kde se celá situace uklidnila (Turecku došlo, že když se v jeho zemi snaží USA o převrat, tak je lepší přeběhnout na stranu Ruska) a rozložilo se nový uspořádání Sýrie. A to všechno bez účasti Západu. Tak Barrack aspoň vyhostil ruský diplomaty, na což Rusko reagovalo zavření americký školy v Moskvě a nic víc. Putin pozval rodiny ambasadorů do Kremlu. Je to ironická situace, ale Putin je na mezinárodní scéně za kladnýho hrdinu. Dal by se připodobnit k šachovýmu hráčovi, co myslí několik tahů dopředu a směje se těm politicky korektním čůrákům. Jeho interakce s Trumpem bude kurva zajímavá.

Na český scéně se nic moc nedělo, vzniklo několik novejch objektů (všichni vkládáme naděje do Robějška a jeho logicky vypadající alternativy pravicovejch stran ostře se vymezující proti establishmentu). Ano promrdalo naprosto všechno, Babiš se ukázal jako kokotek co je schopnej se domluvit s každym na všem. ČSSD zahájila transformaci do moderní levicový strany střihu Labouru, která dopadne jenom brutálním úbytkem voličům (už teď jsou v průzkumech v prdeli, Ano je natírá jak zmrd). KDÚ je pořád banda nespolehlivej kokotů, víc k nim nemám. Opozice degenerovala na bandu neschopnejch kreténů co dělají akorát vlny, ale alternativní řešení nemají. Není to překvapivý. Protiimigrantský strany naprosto propadly, nejsou schopný se mezi sebou dohodnout, každej kope za sebe a pravděpodobně nebudou mít potřebnou politickou sílu. Jo, kdyby tak spolupracovali mezi sebou a spolkli svoje ambice. Hehe, ale to se nestane, rozumíme tomu, že jo.

Tenhle rok se stal zlomovym bodem, kdy většina lidí řekla, že má už těhle píčovin dost, establishment selhal. Vyvstává několik možnejch scénářů. Může vyvstát novej establishment, kterej bude radikální, nebudeme muslimskou zemí, ale začneme útočit i na ty muslimy co nikdy bordel nedělali. Budeme pokračovat ve stejně tragický cestě a počkáme dokud z nás nebude Eurostán. Poslední možnost je nejvíc utopická, k moci se dostanou logicky uvažující lidi, co na základě empirickejch pozorování nedopustěj, aby se opakoval teroristickej rok 2016. To se nikdy nestane a tak bychom se měli vesele připravovat na novej příchod totality (tentokrát ne tý sluníčkový, ale vojenský) nebo na to, že ženský budou zahalený a Korán bude základem všeho. Žádná jiná cesta není.

Nechte mi děti pivko u dveří a zavřete až půjdete
Strýcu K


Pačka Cigaret

31. prosince 2016 v 12:16 | Katastrofa |  Zombie Story
"Seděl jsem na zemi a sledoval jsem nebe skrz okno někoho jiného, neviděl jsem žádnou známou hvězdu, šel jsem všema možnejma cestama, tam a tam, otočil jsem se, ale neviděl jsem svoje stopy."
Viktor Coj (1962 - 1990)
Kino

Denis. České jméno a ruské přijmení, rodiče dávno na druhé straně. Správné pořadí, ale o mnoho let dříve. Seděl nám náš Denis na schodech, vyčkával než začne škola, rok 2012. Nenáviděl svého opatrovníka, toho zvráceného úchyla, co se bavil tím, že ho pozoroval, když se převlékal (pokud by zůstal pouze u toho, měl by Denis o pár nočních můr méně). Jezdí všichni úchylové v BMW 330 generace E46? Není nutné se ptát, když nám nikdo nedá odpověď. Nikdy, nic, otazníky, přízračné ozvěny minulých kapitol a centrální body životů našich hrdinů. Měla začínat škola, opět v jednom kole. Vojáci z NATO hlídali školu. Nebyl čas jít do školy a zapojit se do procesu jako by to udělal každý. Čekal na syna Borského. Jeho "kamarád" mu slíbil neuvěřitelné dobrodružství v lesích za Děčínem. Ten malý hajzl měl řidičák. Dostal od otce nové Audi TT. Stále si přehrával v hlavě, jestli tam půjde nebo ne. Ale no tak, jak se kluk jako on dostane k někomu, kdo má peníze, potřebuje si taky užít života. Jak se říká pokaždé, musí se udělat místo pro historky. Denis sice děti mít nikdy nebude, ale proč nevyprávět alespoň svým kamarádům hezké historky z doby, kdy byl na škole.

Na vysokou nepůjde, nemá na to peníze, pravděpodobně ani mozek. Nemohl to říct s jistotou, ale proč hledat odpovědi, na to bude mít zbytek jeho komického života, který je bude až příliš krátký. Zvedl se, oprášil si second handové oblečení a vyrazil. V kapse měl mobil s hudbou, byl čas pustit si do mozku něco povzbudivého. Enter Shikari? Opět? Flash flood of color? Nebo si pan bude přát Asking Alexandrii a jiný pozéro metal? Vypadnout k hlavní, předtím prozvonit Borského juniora, aby hnul tou svojí zlatou prdelí a vyrazili na skvělý výlet. Pokynul spolužákům hlavou, měli mnohem lepší oblečení než on a dva rodiče víc. Ale mohl skončit jako zbytek třídy, co čichá někde v masovém hrobě spáleninu ostatních těl. Když začala naše milovaná zombie apokalypsa, nebylo moc času na zachraňování ostatků. Spálit naprosto všechno, aby se nákaza nevrátila. Tolik toho nevěděl, Borský starší by se mu smál do obličeje, kdyby zahlédl koutkem oka jeho myšlenkové pochody. Místo Audi TT na něj čekalo nablýskané Bentley. Být loajální jedné značce je jedna z nejtěžších věcí v životě muže. Bentley Mulsanne čekal až si do něj sednou second handové hadry. Čekal na něj Borský junior, v přiléhavém obleku, pravděpodobně něco od Armaniho nebo Versaceho.

Nemohl to posoudit, nerozuměl nejnovějším módním trendům. Auto řídil jakýsi na krátko vyholený muž. Připomínal mu někoho z televize, nebyl to ten Rus co vyváděl v Americe? Blbost. "Denisi, můj nejdražší kamaráde, rozmyslel sis to?" Opět se dostal do fáze, kdy mluvil tím svým ubohým slangem vyšším střední třídy (čtěte smetánka). "Voe, jo, voe, řekl jsem si, že to zkusím, za to nic nedám, že jo." Vyhýkal ze sebe Denis, říkal si, že by ho Lukáš nepoznal. "Jsem rád, že se mnou souhlasíš. Pane Zimmer, prosím, pojedeme tedy do Malé Veleně, v tuto dobu by tam nemělo být mnoho lidí." Řidič kývl a probudil luxusní limuzinu z letargie. Ranní slunce osvětlovalo podzimní šílenství. Po zbytek cesty si užíval krajinu, bylo hezké jet v autě, když na Vás nikdo pervérzně nekouká a nesvléká vás očima. Krom toho, v životě neseděl v autě, které by mělo kůží polstrované sedadla. Ne, pokud ta kůže byla jemná takovým způsobem, že se přistihl nad absurdní myšlenkou. Co když ta kůže byla z malých koťat? Bylo by to možné? Co je na tom pravdy? Kniha popisují životy tří neobyčejných šílenců. Konverzace byla ukončena, když otáčky motoru klesly na volnoběh. Řidič sel s nimi, zamával na vojáky NATO. Existovala mezi nimi nějaká nepsaná dohoda, ale otec Borského pracoval jako ministr obrany, byl zvolený i do dalšího období? Nikdo nevěděl.

"Kluci, škoda, že nemáme Mercedes, ale Bentley, líbilo by se mi to víc." Postesknul si řidič. "Pane Zimmere, budete mít svůj Mercedes, nebojte se, víte, že můj otec na vás nikdy nešetřil." Odpověděl bez zaváhání. Zimmer ho poplácal po rameni. "Já vím hochu, já vím, jen mě to štve, ale Bentley patří pod VW, takže aspoň něco. Jenže je to takový hraný britství, no já ti nevím, rozumíš mi?" Borský junior neodpověděl. "Já tomu tak trochu rozumím." Ozval se Denis. "Tebe jsem se na nic neptal, kdyby bylo na mě, tak tady nejsi, takže čum do země a držíme hubu s krokem, rozumíme si nebo potřebuješ vysvětlení?" Očividně.

Na vlastní oči poznal nenávist vyšší třídy k ostatním lidem, co patří k nižší sociální vrstvě. Ano, jako o tom psali beatníci, nebylo to nic příjemného, jenže svět potřeboval svoje trosky. Vešli do lesa, všude samý voják. "Tak jak jsem řekl, tvůj táta to udělal, takže se můžeme směle vrhnout do našich kouzelných her." Bylo tam přinejmenším padesát Infikovaných. "Já vím, jak to skončí." Utrousil Denis pro sebe. "Vole." Zimmer k němu přiběhl. "Ty špíno, myslíš si, že se něco zesere? Jestli se něco zesere, víš co uděláme? Podívej se na ty vojáky? Všechno banda šílenejch magorů, každej z nich má automatickou pušku a pět zásobníků. Minimálně, jestli se tady něco zesere, tak nejdřív rozstřílí na sračky je. A potom ti jen tak budeme střílet pod nohy, abychom viděli, jak hezky budeš stepovat. Je sice možný, že tě možná i trefíme, ale budou to jenom nohy. Ty možnosti!" Nedořekl větu.

"Vy si doopravdy myslíte, že jsem debil? Musel jsem se s kámošema prodírat těmahle zombíkama. Jestli si myslíte, že to máte pod kontrolou, tak se šeredně pletete." Denis byl dnes více než odvážný, možná za to mohla ta holka se kterou dnes v noci spal. Co jiného než sex měl v téhle době dělat? Čekal ránu od Zimmera, ale ten místo toho hvízdl na vojáka. Klece se otevřely. Padesát Infikovaných připravených rozsévání. "Sledujte pozorně." řekl Zimmer a opřel se o strom. Mýtinu zaplavila střelba zbraní. Náboje trhaly kosti. Za dvě minuty bylo po všech. Zelená tráva byla pokryta lepkavou krví. Dvacítka vojáků naučeně vyměnila zásobníky v automatických puškách. Zimmer položil ruku na rameno Borskému Jr. a ukázal na Denise. "Tvůj kamarád je i teď nevěřící Tomáš co?" Napochodoval směrem na mýtinu, nečekal na odpověď našeho hrdiny.

"Proč musíš bejt vždycky takovej zmrd co všechno posere Denisi? Tady máme zábavu, nemusíš do školy, všechno bude ošéfovaný. Tak to nekaž ne? Je to tak těžký? Nebo tě to rodiče nebyli schopný naučit? Víš, ty co jsou mrtvý, jak je zastřelil ten policajt nebo jak to bylo. Beztak je sežrali a ty sis to jenom vymyslel." V příbězích jsou některá klišé, které se budou opakovat do konce. Co byste udělali vy, kdyby vám někdo zaútočil na rodinu? Stáli byste v klidu a čekali až to dopovídá? Doopravdy byste to udělali? Přesuňme se o pár minut dopředu. Denis leží na zemi, drží si rozseknutý ret a vojáci odtrhávají Zimmera od Denise. Kdyby to byl jenom rozseknutý ret. Ta modřina na oku do zítřka pěkně zmodrá. To roztržené triko bylo jedno z posledních slušných triček. Nebylo úplně snadné sehnat oblečení v době kritického nedostatku naprosto čehokoliv. Zimmer ho překvapil, očekával jenom mluvku, ne chlapa pro kterého není problém zmlátit sedmnáctiletého kluka. Měl přeci čas do plnoletosti.

"Dobře ty vole, tak mě už nebij jo kámo?" Zakřičel Denis na hromotluka. "My si teď tykáme jo? Chceš ještě jednu ránu?" Jazyk za zuby, tenhle psychopat nevypadal jako typ co se dá ukecat dobrýma slovama. "Tak pardon." Pronesl Denis stále ještě nerozvážně. "Neser ho nebo ti rozbije hubu, co je na tom tak těžkýho k pochopení, ty jeden idiote?" Antagonisté jsou naprosto všude. Denis konečně mlčel. Jeho srdce chtělo, aby skočil po juniorovi. Chytit jeho překrásný krček, rozmačkat ho, kopnout do hlavy, přímo si s ní zahrát fotbal s vojáky. Vzít automatickou pušku, rozstřílet Zimmera na krvavé fláky. Nakonec zemřít pod salvou nábojů z pušek vojáků, přišlo mu to férové. Bohužel, takhle to v životě nechodí, takhle to nechodí dokonce ani v knihách Stephena Kinga. Tady nemáme vyvolené, ale pouze osoby peroucí se se svými osudy. Denis to pochopil před delší dobou. "Denisi, jestli zabiješ holejma rukama toho zombíka v tý kleci, dám ti padesát hadrů na ruku, můžeme si zahrát na takovýho šílenýho milionáře."

Zimmer bouchl pěstí Denise do ramena. "Jo, to bys teda mohl, nebylo by to marný, přemejšlej nad tím sociále, vydělat si peníze, kdo ti dá padesát hadrů jen tak, viď." Ano, měl zakývat hlavou, jeho opatrovník na něm dost škudlil, aby si mohl koupit nové luxusní oblečení a mohl svádět opět o pár slečen více než posledně. Pokynul Zimmerovi hlavou. "Konečně ty malej zmrde, pořádnej chlap se v tobě probudil co?" Přišlo mu skoro, jako kdyby Zimmer hrál hrubiánské chování. Chystá se na něj něco? Mohl se ptát, ale samozřejmě. Nevěděl, jestli to bylo doopravdy hrané, měl se začít hlídat? Aby neprovedl něco očekávaného? Klec, ve které pobýval Infikovaný měla rozměry tři na dva metry. Klec se musela používat k převážení zvířat, možná šimpanzové nebo gorily. Co takový tygr? Vešel by se do ní nebo ne? Irelevantní. Náš hrdina se postavil před dveře a očekával odemknutí dveří, jeho omráčení a poslední soud s něčím co připomínalo boha. Zastřelili by ho předtím? Nebo by si vychutnávali, jak zuby nemrtvého odtrhávají maso z jeho končetin? Deset Infikovaných, trapné mátohy, tohle má být nějaké vzrušení, všichni brutálně namačkaní jeden na druhém. "Hele, nějakej kvér by to chtělo!"

Dveře klece se zabouchly. "Hoďte mu nějakej nůž, ať se můžeme pokochat jeho uměním." Zimmer se sehnul pro mačetu. Vojáci se smáli, jejich české vlaječky na uniformách ironicky připomínaly, že Olmera nebyl jediný psychopat u české armády. Denis chytil hozenou mačetu. Nepotřebujeme korektní věci. Dělal to už tolikrát předtím. Rozmáchl se a uťal Infikovanému hlavu. Tedy, on by tu hlavu uťal, pokud by měl absurdně velkou sílu, mačeta byla tupá, zasekla se Infikovanému v krku. Korpulentní muž se převalil na našeho hrdinu. Krása, krev mu tekla do obličeje, další oblečení nenávratně zničené. Co by na to řekla nebožka matka? Chtěla by do zblbnutí prát oblečení se skvrnami od holení? Musel dostat mačetu z vertikální do horizontální polohy. Zbytek Infikovaných si všiml nového pobavení, naštěstí Borský junior měl natolik duchapřítomnosti, že pokynul Zimmerovi, aby s vojáky stříleli na ostatní Infikované. Nemůžou nechat svého oblíbeného komika sežrat, minimálně ostatními Infikovanými. Mačeta prořízla krční tepnu, správná horrorová komedie od Petera Jacksona teprve začíná.

Přenáší se to krví? Zatlačil vší silou na mačetu. Hlava infikovaného se oddělila od zbytku těla a se žuchnutím dopadla Denisovi na obličej. Tupá bolest. Podle reakce vojáků usoudil, že se to doopravdy přenášelo krví. V naučeném postupu ho odvlekli ven z klece. Junior mu narval do pusy tabletku. "Jsi příliš velkej komik na to, abychom tě nechali chcípnout hned během první disciplíny." Prášek chutnal jako shnilé krůtí maso. Nemohl říct, že by to bylo největší překvapení v jeho standardním životě duchaplného dítěte osudu. Už se zase popíral. Borský se mu koukal do očí. Země byla studená, začínající květen nebyl nejlepším obdobím v roce na válení. Jeho bohatý spolužák vytáhl peněženku, usmál se a vhodil Denisovi do obličeje několik pětitísícových bankovek. "Kup si něco dobrýho na sebe vole, klidně i nějaký zhovadilý hadry, jenom až budeš ve společnosti, tak se vyser na červenou barvu."

Denis se po pár minutách konečně postavil, nevěděl co za látky jsou v těch tabletkách, jenže zrovna moc dobře nefungovaly na jeho stabilitu. "Hochu, vem svýho sociálního kámoše a hlavně, ať se nepobleje, víš jak to funguje." Denis nevěděl, proč by se měl pozvracet, načež jím projela silná vlna. "Podrž mu tu hubu." Junior chytl rukama Denisovu pusu, náš hrdina měl bílý obličej. "Jestli to vybleješ, budeš jeden z nich ty kreténe. Za chvíli ti pustím tu hubu a ty se nepobleješ, jestli jo, pan Zimmer vezme svojí oblíbenou pistoli." Na okamžik se odmlčel, podíval se na Zimmera. "Jaká je Vaše oblíbená pistole pane Zimmere?" Hromotluk vytáhl z pouzdra pistoli. "Podívej se kámo, Walther P99, střílel z ní Pierce Brosnan v bondovkách. Všimni si toho pěknýho hliníkový povrchu. Je to speciálně upravená pistole. Ráže 9 milimetrů, takzvaný armor piercing náboje, to znamená, že to rozstřílí i kevlarovou vestičku. Moc hezká zbraň, střílel jsi někdy už ze zbraně?" Denis zadržel zvracení, teď už snad konečně. Zapřemýšlel, co bylo před tím jeho znásilňovacím rokem? Dlouhý závoj mlhy, tak to tedy vypadá. "Já nevím." Zimmer přišel k němu, sehnul se a odříkal svojí krutou větu.
"Jak může někdo zapomenout na střílení ze zbraně? Nejsi jeden z těch internetovejch oblbovačů?" Nebyl čas na agresivitu, nerad by vyzkoušel průrazné náboje ráže 9 milimetrů na svém těle. Nasrat Zimmera by zkrátka nebylo moudré ani kdyby měl IQ 50 a jeho sliny tekly na podlahu tak dlouho, dokud by pod ním neudělaly malé jezero i s lochnesskou příšerou. "Nejsem pane." Borský junior se snažil zachránit situaci. "Měl to moc těžký pane Zimmere, sice si z něj dělám srandu pořád, ale musíme myslet i na to, že by mu mohlo přeskočit a z koho bych si pak měl dělat srandu? Člověka jako je on nikdo jen tak nenajde na ulici, musí se šikanou několik let vychovávat." Byla doba, kdy by Denis vyskočil a mlátil by ho tak dlouho, dokud by z něj nevymlátil zbytky slušného chování. Ta doba skončila kdesi v mlhavé minulosti. Místo toho mlčel. Pokud nevíte, jak se popasovat se situací, nejlepší způsob je neříkat nic, protože se tím nic nezkazí. Lidé o vás můžou mít ještě mnohem horší mínění, pokud něco vypustíte z úst. Ano, Denis byl na svůj věk chladně kalkulující mladý muž.

Zimmer odešel o několik kroků dále. "Tak jsme si postříleli naše baviče, pánové, co uděláme? Mám nápad, mám tady nejlepší super survival. Pojedeme do Ústí, máme tam tu chemičku, sice je rozbombardovaná, ale můžeme tam udělat nějakej virvál." Denis byl v šoku, nevěděl o tom, kde to začalo, pouze se domníval, že se jednalo o chemičku. Dozvědět se o minulosti z počátku likvidace jeho rodného národa je jedna věc, ale zahrát si na veselé zabíjení Infikovaných v továrně je věc další. Takhle to tedy chodí v novém řádu? Mocní si mohou dělat co sami uznají za vhodné. Cosi v jeho útrobách se probudilo a hýbalo se jako had spletí jeho střev. Naprosté zděšení. Zimmer a Borský na něj koukali. "Sedej do auta debile." pronesl Zimmer chladně. Posadili se do limuzíny a odjížděli. Vojáci uklízeli představení, jak mocný muž v pozadí byl starší Borský? Po několik příštích nocích se pokaždé probudí ve tři hodiny ráno a bude muset několik minut sedět na posteli (všechno to byl jenom zlý sen), po několika nocích se vše vrátí do běžných kolejí. Svědomí se s tím smíří, protože nikdy nic jiného nejde.

Můžou vám ukazovat masové bombardování civilistů v Srbsku, zabíjení Bosňáků srbskými vojáky, úprk nizozemské posádky OSN, napadání menšin rasisty, napadání majority menšinami, masakrování civilistů dobrovolnickými prapory, masakrování civilistů rebely, člověku tato informace zůstane několik dní v mozku, zpracováváme ji, nakonec se přes ní povzneseme a žijeme jako by se nic nedělo. Spoustu lidí mluví o tom, jak jim určité věci změnili životy, ale všichni spadneme do nekonečné rutiny. Milionkrát nic nezmění co by se za nehet vešlo. Denis se díval z okna na ubíhající svět. Filozofie se drala z jeho mozku. Když je člověk bezmocný, stává se naštvaným, nemožnost změnit svůj osud dělá revolucionáře, extrémisty, ale neměl sklony k násilí. Zmizely v oparu minulosti. Dávno asimilované vzpomínkami na počátek a definující část jeho zničeného života. Cesta mezi Ústím a Děčínem byla nebezpečná, řádilo tady několik automobilových gangů. To ho samozřejmě nezajímalo, neměl řidičák a i kdyby ho měl, nemohl by si dovolit auto jako většina lidí. Zničený Pontiac GTO. Ústecký kraj neměl peníze na odklízení vraku, jako když je válka a vaše země na straně vítězných mocností, neuděláte s tím nic a jen musíte přihlížet, jak nic nefunguje. "Denisi, hele, bude to dobrý, jenom trochu srandy, co se může stát?" Za svůj absurdně krátký život zažil dost psychopatů. Proč se vůbec diví? "Vole, jo, vole, nic se nestane, ne že ne, neškodná sranda, rozumím tomu."

Opřel se hlavou do kožené sedačky. "Můžeš to říkat ostatním, ale kdo by věřil takovýmu somrákovi jako jsi ty." Procedil skrz zuby Zimmer sledujíce Denise zpětným zrcátkem. "Měl bys poděkovat mladýmu, že tě vytáhl, jinak bys měl školu." Absurdní, je ten bodyguard idiot nebo ne? "Na co čumíš kurva?" Zeptal se suše řidič. "Na nic." Odpověděl Denis. Chemikálie v jeho žilách stále působila,nemohl říct, že by slyšel nějaké podprahové hlasy, to rozhodně ne, ale zvracet se mu chtělo, kdyby měl lékařské vzdělání, tak by mohl detailně popsat, jak v něm probíhá genocida viru Cleansing, bohužel nevěděl ani o názvu viru, dokonce ani o procesech v jeho těle. "Hele, kámo, je ta vakcinace dostupná i pro ostatní lidi?" Zimmer na něj zapíchl oči. "Já jsem pro tebe kámo, ty zmrde?!" Zašlápl brzdu do podlahy, Denis se bouchl hlavou do řidičova sedadla. Najednou na něj mířil Walter P99. "Pane Zimmere, myslím, že to není nutné, mohl myslet mě, ne Vás." Zimmer jedním rychlým pohybem hodil balíček papírových kapesníků po Denisovi. "Nezakrvácej auto kokote." Náš mladý hrdina se otočil směrem k mladému Borskému. "Ta vakcína neexistuje, oficiálně, to je všechno co vim, musí ti to stačit." Schizofrenická osobnost mladého diktátora byla plná překvapení. "Dík."

Zimmer byl viditelně rozzlobený. "Po zbytek cesty budeš držet hubu, jasně? Žádný otázky doprdele, už mě z tý tvojí malý držky bolí hlava." Opřel si hlavu o sedačku. Je zvláštní, že Zimmerovi vadila tekoucí krev, ale zaschlá krev na jeho oblečení nikoliv, pravděpodobně neměl v době svého dospívání při ruce ráznou ruku matky, možná měl až příliš rázného otce, dalo by se to očekávat, i když Denise mrazilo v kostech, zdálo se mu, že celý dnešek je nějaké zvláštní divadlo. Nebylo by to poprvé, od Borského čekal to nejhorší, i když si na něj zvykl. Ústí nad Labem, hnusný opar komínů, investice na alternativní energetické zdroje zůstaly v minulosti jako naděje na revitalizaci kraje. Dlouhé komíny tlačily ze svých útrub černý kouř. Na zeleném laku british racing green Bentleyho ulpívaly drobné nespálené částice emisí z komínů. Vrátila se doba konce 80. let, během posledních dvou let stát vyvlastnil soukromé teplárny a dosadil do jejich řídících struktur svůj management. Samozřejmě, korupční prostředí je naprosto všude, takže zatímco řadový dělník dostával obskurně nízkou minimální mzdu, top management tahal do Čech upravené Rolls Royce od Mansory nebo v těch obskurnějších případech dokonce i na zakázku vyráběné Pagani. Aby se s nimi jezdilo? Ne, Pagani byla zavřena v depozitáři jako investice.

Dvanáctiválec naposledy poslal svoje písty na cestu od detonace směsi. Areál chemické továrny byl převázaný policejní páskou, jediný bombardovací zásah poničil již nefungující relikvii doby. Jeden jediný správný nálet než někdo schválně vyměnil bombardovací souřadnice a odnesla to děčínská vojenská posádka. V pozadí byly nečitelné grafiti, pouliční umění muselo být za každou cenu přístupné. Nebyly peníze na spreje, ale lihové fixy se daly relativně levně sehnat. Jak už to bývá u každé věci, nejviditelnější jsou hlupáci kopírující trendy (jako to dokazovalo několik grafit "RHS" a "Cool M"), kteří tvořili většinu grafit. Vojáci byli opět na svých místech, pravděpodobně se sem přesunuli již před nimi. Obrněný transportér zkrátka projede skrz lesy, přebrodí řeku a je na svém místě. Zimmer otevřel kufr Bentleyho.
"Mám tady MG36, to je moje zbraň, na Vás dvou je, abyste si vybrali svoje zbraně." Denis tak dlouho hrál hry, že byl naprosto šokovaný, když se stal jednou z hratelných postav v Counter Strike. Ale je teď teroristou nebo ne? "Máme tady šest kvérů. Támhle je M4A1, Vzor 58, tamhle vzadu je AKM, vedle něj je izraelskej Galil, je tam klasická MP5 a v neposlední řadě je tady i Bren." Denis neváhal ani na chvíli. "Bren." Zimmer mu podal zbraň, studený kov ho studil do rukou. "Já si vezmu Vzor 58." odpověděl mladý Borský. Souboj 5,56 versus 7,62 milimetrů. Vojáci stáli u dveří, Denis z toho měl vážně zlý pocit. Divadlo, všechno do sebe zapadalo jako ozubená kola v převodovce Lukášova Evolutionu. Podzemní část továrny, připomínalo mu to Resident Evil, akorát. No však vy víte. Připadal si jako když Lukáš s povzdechem vzpomínal na jakousi hru jménem Quake 3: Team Arena. Jasně, Denis znal čtvrtého Quake, ale tenhle předchozí díl mu doopravdy nic neříkal. Byl to artefakt minulé doby, která skončila s příchodem procesorů Pentium IV a s prvním Call of Duty (pokud se mezi čtenáři najde nějaký geek). Vojáci otevřely dveře.

"Takže začínáme!" Vykřikl Zimmer. Přešel do bojového podřepu. Jeho německá zbraň plivala ocelové střely. "Jako na matějský!" Zavískal. Denisova zlá předtucha se vyplnila. Bren se zasekl. Denis se snažil přesvědčit sám sebe, že je to jenom hloupá náhoda, ale od začátku měl divný pocit. "Jsem zaseknutej!" Zahalekal na Zimmera a Borského Jr., kteří zrovna masakrovali Infikované. "Tak to jsi pěkně v prdeli mladej." Vyřkl nechutný ortel Zimmer. "Denisi, tak se jenom krej, tohle budeme mít, neboj se, vyjde to." Jasně, zaleze pod nějaký stůl. Poooočkaaaat. Tady není žádný stůl. Držel se blízko ústřední dvojice. Ano, být hrdinovou ve filmu s obrovským rozpočtem bylo něco neuvěřitelného. Trochu méně ho již těšila realita jeho relativní bezbrannosti. Ale dokázal zabít svýma rukama i policistu. Jenže to bylo před třemi roky. Bylo to tak? Nebo byla minulost halená v mlžném oparu a stala se někomu jinému? Mělo to tak být?

Stál tam přeci on, měl je zachránit, ale život si opět vybral svojí cestu. Nezapomenutelnou, bohužel, na lamentování bylo pozdě, tím se lišil od Olmery. Denis desátníka nikdy nepochopil, jeho boj mu byl cizí. Jste šílencem, když se snažíte změnit minulost, musíte zákonitě narazit, protože není žádná jiná cesta. Olmera narazil a stal se ještě něčím horším než šílencem. Lukáš byl uzavřený sám do sebe, každého z nich to změnilo. Jenže je lepší být neustále uzavřený do sebe než se snažit ubližovat jiným lidem, tak jak si to myslel Denis nebo alespoň doufal, že to tak má být. Denisova hlava nefungovala nejlépe od té eskapády s psychiatrickou léčebnou. Nemohl říct, že by slyšel nějaké hlasy, jen trpěl šílenou sociofobií. Takový pocit, kdy procházíte okolo ostatních lidí a vaše vnitřnosti se vám svírají v bolestech, protože oni se na vás určitě podívají a něco řeknou. Jste ten znásilňovaný kluk, ten kluk z psychiatrické léčebny, ten s tím divným opatrovníkem (kterému je jedno jestli spí s ženskými nebo chlapy).

Nezbavíte se toho ať děláte co jenom sami chcete, jenže svět by na oplátku chtěl, abyste byli konečně normální. Zasmějete se světu a utíkáte se schovat do kouta, žádné dominantní ukazování prostředníčku, oh můj bože, žádné takové, to je pro extroverty, ne pro introverty, nás zajímá jenom temnota naší vlastní duše. Denise určitě. Přichází "jenže". Čas odrazit se od snového světa nitra jednoho z našich neuniformovaných hrdinů a vesele skočit do reálného světa. Denise udeřila vystřelená nábojnice do obličeje. Stále držel Bren, snažil se ho zprovoznit, Infikovaní se ploužili pod hlavně zbraní, konečně věděl, jak si připadají lidé na střelnici. Pokud by byla střelnice plná něčeho, co se vás snaží sežrat a zapít vaší krví. Bylo by to naprosto stejné, minimálně v hlavě George Romera. Konečně odtáhl závěr a spatřil proč mu nefungovala automatická puška, byly v ní atrapy nábojů. Plastové nábojnice něčeho co mělo připomínat nábojnice ráže 5,56 NATO (nebo .223 Remington - válka musí být rozprodána minimálně jedné firmě co na ní bude vydělávat).

"Děláte si ze mě prdel kurva?" Řval Denis na Zimmera. "Co se ti nezdá ty malej zmrde?" Denis měl mlčet, ale byl čas na zkratové jednání. To přeci hrdinové dělají. "Ty zasranej vyčudělej kokote, jdi už doprdele s tím tvým elitářstvím, dal jsi mi kvér, kterej nebude střílet ani když se postavim na hlavu a budu tancovat kozáčka!" Zařval tak silně až to překvapilo jeho samotného. "Mladej krej mi záda, já se zatím postarám o toho zmrdečka." Borský chtěl něco namítnout, ale Zimmer ho přehodil z jedné strany chodby do druhé. "A co se týká tebe, tak konečně dostaneš to co si zasloužíš, ty jeden malej zasranej floutku." Denis prosvištěl pod strženou konstrukcí, MG36 vypálila dávku, takže další člověk, který se ho v životě snažil zabít, nemohl říct, že by byl jakýmkoliv způsobem překvapený nebo nedej bože šokovaný, on bastard, dítě nikoho a šokovaný? Ano, je to tak dobře protřelý vtip, že se zasmějete i po desáté, když vám ho někdo řekne. Nakonec se zeptáte. "A co ten kluk, je ještě živej?" Čekáte něco v tom smyslu, že je to všechno v pořádku, má někde rodinu, je z něj válečný hrdina, všichni se o něj nějak postarali. A mezitím vyprávěč uhne pohledem. "No, nedopadlo to s ním dobře."
Nemusíte nic vědět, už tak z toho máte husí kůži, protože se něco zlého stalo, nechcete vědět co. Kluk co měl utéct smrti a omylem upadl. Denis si srovnal šance na přežití, byly stejně velké jako akcie automobilek při krizi v roce 2008. Jeho pubertální mozek mu poradil, že by nebylo úplně na škodu plazit se za předměty, možná u sebe nemá Zimmer tolik nábojů na to, aby ho dokázal rozstřílet. Nebo na něj přišla pouze předtucha smrti. Člověk dělá šílené věci, když se jeho podvědomí začne smiřovat s tím, že by bylo dobré koupit si letenku od společnosti Easy Death do nějakého jiného těla. Naštěstí v těchto momentech se ozve pud sebezáchovy a tělo je přetíženo adrenalinem. Krom toho, je těžké trefit běžící cíl, což zase nevěděl Denis. Čím méně toho víme, tím je větší možnost, že přežijeme, pokud budeme příliš mnoho přemýšlet, mohli bychom se dočkat něčeho jiného než je dobrý konec. Konec s červeným kečupem u spánku. Jo, on to není kečup. Ale ve filmech.

Někdo vypustil ty rychlé do komplexu. Ne překvapivým zjištěním bylo, že se vydali za Denisem. Co mohl asi tak čekat? Zimmer se projevil jako týmový hráč a pokusil se je sundat mířenou střelbou (cholerici vás jednu chvíli chtějí zabít a druhou chvíli s vámi znovu kamarádí, protože nic nedává smysl v tom životním šílenství). Borský Jr. vysypal munici ze své útočné pušky a utíkal pryč z komplexu. "Hele, je to na tobě kámo." křikl Zimmer na Denise. Očividně se nedají zabít. Denisův Bren ležel pod dveřmi do komplexu, na zemi. Proč by si ho také měl brát? MG36 plivala rozvážně rány, mířená palba do nohou, bodyguard se snažil je zpomalit, dejme tomu, že snížil jejich rychlost o 40%. Dvojitý bubnový zásobník spadl na zem. V mžiku ho vyměnil a pálil dál. Denis se konečně dostal ke dveřím.

Konečně si povšiml digitálního odpočtu. Zbývalo několik málo minut. Až to skončí, dveře se otevřou a budou znovu svobodní. Relativní otázka a odpověď. Nepředbíhejme v ději. Poslední nábojnice ráže 5,56 milimetrů vylétla z lehkého kulometu. Zimmer něžně položil zbraň na zem. "Tak jsme v prdeli pánové." Borský Junior několikrát vystřelil, ale netrefil ani jednoho (jak už to začátečníků bývá). Vše vypadalo jako konečná stanice pro tuto kapitolu. Deus ex machina. Bůh ze stroje, neovlivníme ho a přece jsme za něj tak neskutečně rádi. Dorazila kavalérie. Dveře se rozlétly na všechny strany. Vojenské komando jim poskytlo dostatečný čas na útěk. Bentley byl hnán se studeným motorem. Bylo vepsáno v jejich osudech, že je nutné zlikvidovat poslední záchvěvy logiky (Zimmer zatajil při velkolepém vystoupení svůj vysílač pro krizové chvíle). Absurdní představení, vyložili Denise v Benešově.

V nynějším městě duchů. Morový sloup uprostřed náměstí byl téměř zničen, nevnímal to, co mu říkal Zimmer nebo Borský. Beztak byl jenom jejich zkurvený majetek. Zkrvavené oblečení nebylo ničím neobvyklým, vešel do samoobsluhy. Postarší televize Sony přenášela vysílání TV Nova. Cosi se stalo v Ústí, situace je plně pod kontrolou, žádnou paniku, samozřejmě. "Dáte si něco nebo budete do zblbnutí koukat na televizi?" Zeptala se procházející prodavačka. "Ne, hehe, to asi ne." Odvětil věčně zasmušilý Denis. "Tak běžte do prdele." Nemusela ho pobízet dvakrát. Opustil samoobsluhu. Kdyby u sebe měl mobil, zavolal by Lukášovi, pokud by mu to jednou pro změnu zvedl a chtěl si popovídat jako starých časů. Časů co zmizely během jednoho štědrého dne roku 2009. Vydal se na cestu na Táborský vrch, vyčistit si hlavu a zapomenout na chvilku na dnešek. Podzim ho nelákal příjemným počasím, ale bylo to lepší než jít domu a nechat se obtěžovat. Stříbrné BMW. "Dopíči." Procedil skrz zuby Denis.

Přidal do kroku. Řadový šestiválec ho nenechával na pochybách. Nemohl uniknout. Tak přidal do kroku. Utíkal. "Denisi, kam běžíš zatraceně?" Halekal na něj úchyl. Celým občanským jménem Milan Frejser. Idiotské jméno pro nebezpečného člověka. "No tak, víš, že tě vždycky dostihnu a budeš to mít jenom horší, ty hajzle!" Bavorský motor překročil hranici tří tisíc otáček a vymazal rozdíl, který dokázal Denis získat během. Byl u zámku. Tady byl zákaz průjezdu aut, nicméně jeho opatrovník toho nedbal. Ale k zábradlí se už nedostane. Sprintoval. Urostlý pansexuál se sadistickými sklony ho následoval. "Teďkon si to odsereš chlape, žádný né že né." Teď už ne. Nebylo cesty zpátky. Doběhl na Táborský vrch. Plot byl stále stržený od konce velkého průšvihu. Posadil se na lavičku. Benešov byl jako na ruce, prázdná skořápka post industriálně vyhořelého města kdesi na severu, tam kde se každý musí opít, aby ho život začal bavit, protože není větší zábava než se plácat od jedné zdi ke druhé. Vedle bylo parkoviště pro rezidenty. Opět stříbrné BMW. Tentokrát následovala bolest.

"Ty to máš zkrátka rád tvrdě co?" Usmál se Milan. "Jo, protože jinak se ti nepostaví viď?" Úchyl si ho změřil pohledem. "Zase jsi moc koukal na Sin City viď?" Posadil se do jeho BMW, jak chtěl. Nakonec mu přestal odporovat, protože nebyla žádná jiná cesta, mohl se snažit odporovat kolik jen chtěl, ale byl silnější, takže jediné co mu zbylo bylo do něj celou cestu rýpat a sem tam chytnout nějakou ránu. Ale Milan nerad bil svoje zboží. Na něčem se sjíždíte každý den a nepřejte si zničit účinky drogy. Proboha, mohl měl kohokoliv jenom chtěl, ale musel si vybrat zrovna něj jako bezpečný přístav co na něj bude vždycky čekat. Ještě jako jeho poručník, bylo to tak nechutné. Kdesi v dáli uslyšel odfouknutí obtokového ventilu. Znal ten zvuk. Mohlo to znamenat pouze jediné. Nepravděpodobný hrdina. Černé Mitsubishi zahradilo cestu stříbrnému BMW. Vyzáblý člověk v černé kožené bundě vylezl z auta.

Otevřel dveře řidiče a vyhodil Milana na silnici. "Ty zkurvená atrapo člověka, kopl ho do břicha." Poručník se schoulil do klubíčka. "Doprdele, jak můžeš znásilňovat někoho, o koho se máš starat ty jeden zasranej zmrde." Lukáš si byl až moc jistý, musel přijít jasný pád. Milan vší silou nakopl Lukáše do holeně. Nad Benešovem byly lesy, daleko od kohokoliv, dost prostoru na bláznění. Lukášova záda dopadl se odrazila od otevřených dveří řidiče stříbrného BMW. "Co se do toho pleteš, ty jeden podvýživenej kriple?" Zahlaholil opatrovník. Během krátkého okamžiku stál na nohou a přidržoval Lukáše pod krkem. Měl až příliš velkou sílu. "Myslíš si, že nade mnou vyhraješ?" Zeptal se obhroublým hlasem. "Ne, ale myslím si, že by ses mohl dostat do problémů."Problémů s takovym kriplíkem jako jsi ty? O co ti vůbec jde, chceš ošukat toho malýho zmrda?" Optal se velmi delikátně poručník. Odhodil Lukáše směrem k Mitsubishi. "Myslíš si, že jsi velkej akční hrdina co kámo? Ty chceš bejt taky jako Zorro, viď? Osvoboditel bezbrannejch, to by se ti líbilo, že jo? Ale víš co? Takhle to nebude. Takhle to nikdy není." Lukáš držel v rozklepané ruce Glock 18. "Tak to zmáčkni ne? Pořádně zmáčkni kohoutek a pomaluj tuhle silnici mým mozkem, počkej, já jenom stisknu ten tvůj prst a.." Nestačil to dopovědět, Lukáš vystřelil a náboj přerazil v letu klíční kost Milana Frejsera. Levá ruka se vychýlila do strany. Nebyl překvapený, dokonce na sobě nedal znát ani kousek bolesti. "Tak dělej doprdele, dokonči to, ty jedna zženštilá píčo." Glock několikrát vystřelil. Lukáš poprvé v životě zabil neinfikovaného člověka bez toho, aniž by se jednalo o nešťastnou náhodu.

"Denisi, pojď ke mně do auta, zatraceně." Lukášovi se klepal hlas. On to doopravdy udělal. Milan ležel na zemi s dírou uprostřed čela a průstřelem nad rty, v levé části. Denis neslyšně přelezl do Mitsubishi, Lukáš se odlepil z místa. "Nebudou mě stíhat, jsem spolupracovník, nemohl jsem snášet, jak tě ten zmrd ponižuje."

Denis se na něj podíval. "Díky vole, to mně nesmírně těší, takže, tam když si se mnou hráli Zimmer s tím malým zmrdem jsi taky mohl zasáhnout jo?" Lukáš přeřadil. "Ne, ten k nám patří, to by nešlo, dopadlo by to hrozně. Ber to tak, že tě Borský vidí jako svůj majetek, se kterým si hrozně rád hraje, ale neboj se, dá si sakra velkej pozor na to, aby se ti nic nestalo." Denis si ho prohlédl, dost zhubnul, měl kruhy pod očima, v něčem se točil,ale na to se nehodlal ptát, byla to jeho věc. "Díky, není nic lepšího než být něčí kurvičkou, to se mni tuze líbí, jsi byl vždycky kamarád, víš to?" Lukáš kývnul hlavou. "Nemůžu ti tady říkat, jak moc jsem se změnil a jak jsem měl zasáhnout tolikrát předtím, protože by to byla jenom debilní vykecávka od kokota, co si neumí zařídit svůj život a vždycky bude jenom v prdeli. Co ti teď můžu nabídnout je to, že si můžeme dojít na pivo, jestli samozřejmě budeš chtít." Denis mohl odporovat, mohl říct Lukášovi, že je sebestřednej zmrd co přijde vždycky v momentě, když je v prdeli a potřebuje si poskládat svůj život. Místo toho se zmohl jenom na jednu věc. "Jsi pořád s ní co?" Nečekaná věta ani v nejmenším nevykolejila Lukáše. "Vždycky jsem s ní, to přeci víš, jsme jak posranej Geralt a Yennefer vole. Je to tak patetický, že bych se nejradši zabil, proč ses vůbec ptal?" Denis si opřel hlavu do sedačky Recaro. "Víš, jednou jsem ti začínal věřit s tím, že by sis mohl uspořádat svůj život." Lukáš podřadil a dovedně provedl auto serpentinami. Denis si vytáhl cigaretu z balíčku a zapálil si.

"Jsi byl vždycky hodně naivní kluk Denisi, někteří lidi se zkrátka nezmění."


"Ale když je v tvý kapse krabka cigaret, znamená to, že dnešek není ještě tak hroznej a je tam taky lístek na letadlo se stříbrnejma křídlama, který se vznese a nenechá za sebou nic než jenom stín."

Vyšetřování

31. prosince 2016 v 11:07 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
"Tak co to tady máme?" zeptal se vyšetřovací důstojník policisty na místě činu.
"Pane, prostřelená levá klíční kost a několik průstřelů lebky. Musel být na místě mrtvý." Policista se pozorně zadíval do zápisníku.
"Našli jsme tady několik vystřelených nábojnic."Prolistoval několika dalšími stránkami.
"Ano, je to ráže 9 milimetrů."
Důstojník se podíval na mrtvolu pod černou plachtu, stojící Octavie měly puštěné majáky a osvětlovaly potemnělou silnici. Modré světlo mu nepříjemně blikalo do tváře.


"Správná diagnóza, měl to rychlý." Důstojník se natočil k policistovi.
"Řekněte mi, máme nějaké svědky?" Policista pokynul rukou a rozběhl se ke svým druhům, za chvíli přišel s jedním postarším mužem.

"Zdravíčko kapitáne, tady pan Westner viděl projíždět černé auto."
Kapitán mluvil s panem Wernerem, popis vozu seděl na jedno téměř mytické auto pohybující se po okresu.
"Děkuji Vám za spolupráci." Řekl a rozloučil se se svědkem.
"Sepište s ním protokol, jedu zatím na stanici."

Odjel svým soukromý m vozem, měl Volkswagen Golf z roku 2002, na nová auta neměli ani muži jako on peníze, byl rád, že si vydělal dost na naftu (mnozí takové štěstí neměli). V děčínské kanceláři se posadil do své bohatě polstrované židle. Pro tyto momenty se vyplatilo být policistou. Proti komu tady stojí? Dostal se do intranetu dopravního inspektorátu, musel požádat o vstup do systém.

"Tady Najšdr, můžete mě pustit do systému? Řeším tady vraždu a potřebuju údaje o řidiči." Dopraváci s nimi nikdy moc rádi nespolupracovali.
"Kapitáne, nemůžu Vás tam pustit, ale pokud mi řeknete co hledáte, může se Vám po tom podívat." Ano, mohl na něj křičet, že ho suspenduje, ale nebyl jeho přímý nadřízený, takže pouze zmáčkl tužku, několikrát jemně kopl svojí pravou lakýrkou do stolu a polkl jedovatou slinu.
"Rozumím, hledám Mitsubishi, pravděpodobně Lancer." Z druhé strany se ozvalo funění a nemotorné ťukání do počítačové klávesnice.
"Kapitáne, mám tady asi pět aut." Přemýšlel, svědek mu řekl, že to auto znělo jako závoďák (krom toho se o černém Mitsubishi mluvilo příliš mnoho poslední tři roky), nebude to tedy obyčejný model.
"Je nějaký z nich Evolution?" Z druhé strany se vzápětí ozval zvuk kviknutí a krknutí.
"Mám tady jedno červený a jedno černý, myslím, že máme Vašeho člověka." Přeci jenom dopraváci jsou schopný odvádět svojí práci dobře, až bude s někým z jejich oddělení na pivu, bude je muset pochválit. Jeho intuice ho opět nezklamala, starý pes s dobrými kousky.
"Pošlete mi to e-mailem, dobře?" Z druhé strany se ozval zvuk chroupání brambůrek
"Chrophf, jasně,jasně, hned to tam máte."
Položil telefon, panebože, s jakými idioty musí pracovat? Po deseti minutách nervózního převalování těžítka v ruce konečně přišel e-mail.

"Hmmm."

Začetl se, Mitsubishi Lancer Evolution VI, barva černá, to sedí, výrobní číslo motoru, to mě nezajímá, majitel Lukáš Merský." Byl v části systému do které měl přístup, zadal tam tedy jeho jméno. Ověřovací heslo. Bez meškání zadal a potvrdil enterem. Chybová hláška. "Byl jste odpojen od systému." Druhý pokus, opět to samé. Restart počítače, nic nepomáhá, zavolal technickou podporu. Za dvacet minut se přiřítil celý nevrlý informatik, jako kdyby to nebyla ani jeho práce.

"Šéfe, není to špatnym netem ani nastavením počítače,někdo Vám odříznul přístup, je tam nastavenej rychlej time-out a log-off po otevření toho záznamu, s tím udělám hovno." Kapitán otráveně kývl a dal najevo informatikovi, že má odejít.
Měl toho tak akorát dost, naštěstí jako každý správný pohlavár měl kontakt přímo na ministerstvu vnitra, vytáhl z kapsy ošoupaný mobilní telefon značky Sony Ericsson a vytočil číslo. Mobil neměl na rozdíl od pevné linky neustále zapnutý hlasitý odposlech.

"Ahoj, jo, to jsem já, hele, potřeboval bych od tebe službičku. Jo, já vím, nezapomněl jsem na to. Co fotbal příští měsíc? Sparta a Liberec může bejt? Super. Nemám přístup k údajích o Lukáši Merskym, má mít černý Mitsubishi Lancer Evolution VI, podle toho ho našli dopraváci." Chvíli mlčel.
"Jak to myslíš, že tam nemáš přístup? Co to zatraceně je? Jak chráněný ministerstvem obrany? Ten člověk je podezřelej z vraždy prvního stupně, potřebuju se k němu nějak dostat rozumíš?"

Následovala zuřivá odezva z druhé strany, dal mobil trochu dál od ucha.

"Hele, jsi kapacita sakra, proto jsme kamarádi, jedna kapacita potřebuje druhou, zkus tam zavolat, je to fakt otázka života a smrti, ten psychopat někde může běhat venku." Ukončil hovor.

Nebýt pouličních lamp, byla by poeticky temná noc a to by mohl tenhle vyšinutý blázen někoho zabít, kde není světlo, tam je zlo. Uběhla hodina, nemohl se ani odreagovat u Solitairu, protože pokud jste ve stresu, nejde naprosto nic. Uběhla další hodina, po ní další. Už to čekání nevydržel, vzal si bundu a zbraň, byl čas se projít. Mohl si zchladit žáhu na lidech porušujících večerku nebo po nich chtít speciální povolenku, kterou čas od času vydá městský úřad. Nic takového se nestalo, nemohl se stále soustředit, obešel blok, sedl si u kostela nedaleko policejní stanice, už to nevydržel. Padesát let a stále jako by mu bylo dvacet, kvůli jednomu mrtvému opatrovníkovi. Ten vrah je někde venku a může zabít další zatraceně. Opakoval volání na posledně volané číslo.

"Jo, zase já. Máš něco? Čekám tady už dobrý dvě a půl hodiny. Jak, že to nejde rychlejc. Povídej co máš a neser mě. Ty vole, jsem v presu, víš, že si z tebe nedělám prdel. Tak co teda máš? Jo. Uhm. Počkej, tak teď tomu nerozumim. On je nějakej agent? Vysvětli mi ten speciální status líp. Ne, pořád tě poslouchám. Teď to důležitý co chci slyšet. Dostanu se k němu? Nerozumím. Počkej, takže ne? To si ze mě děláš prdel ne kurva? Tenhle sociopat může někomu ublížit a ty mi ani neřekneš kontaktní údaje doprdele? Jak nedostupný pro policajty? Važ svý slova, to místo, kde jsi máš jenom kvůli mě. Ale doprdele s tebou."

Vztekle ukončil hovor.

Tak on ho zkrátka nebude mít. Ne, nebude, protože jednoduše proč by, že ano? Kapitán se vrátil do kanceláře, nalil si kafe z kávovaru v chodbě a posadil se zpátky do svého křesla. Dveře zavřel. Připadal si bezmocně, lovci si tak připadat nemají. Co s tím tentokrát? Opřel se zády o křeslo a díval se do stropu. Otevřel vyplňovací formulář v elektronické podobě. Pachatel neznámý, nedostatek důkazů. Vytiskl formulář, počká si na návrat policejních jednotek a svazků důkazů. Poté se vše přesune do třetího šuplíku k nevyřešeným případům. Čtyři se zvětší na pět.


Zatraceně.

Shitlord pray

31. prosince 2016 v 10:29 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Let´s pray,
For a day,
Without idiots
like … (fill in to these dots).

When anyone around,
Doesn´t looks like hellhound,
Tryin to bit you ass,
As you try around pass.

Wihout hearin racist,
facist, rapist,
from every fucking corner,
from dawn of the day til his over.

Atleast for one day,
From shits away stay,
Like triggering trigger,
That her tits are bigger.

Without meet a bitch,
Ugly more than witch,
From Oz the Wizzard,
Casting at you rapist blizzard.

Without hearing their misery,
"Aww, thei didn´t vote Killary".
We gotta to protest against Trump,
Stop the higways traffic, it´s enough dumb.

Turning white into black,
Oh, wait, what the heck,
We wuz kingz an shiiiit,
Why my eyes refuse to bleed.

That wish is kinda big,
Go yourself dig,

If you don´t like it.

Harry Potter grew old

31. prosince 2016 v 10:29 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Locked down in a room,
With old broom,
Tryin to fly through window,
Bring this town one more widow.
Jump through glass,
It raped my ass
When i hit the ground, I smashed a hound.
Wake up in a comort bed,
This time luck i had,
Looking at my savior, Telling myself "any more"
Again locked in a room,

This time without wnindow, without broom

Koncová

31. prosince 2016 v 10:28 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Nastal ten čas,
Konec roku, zas
Kdy bilanci dělat budem,
Až ožerem se piva sudem.
Nad životem promarněným,
To, když co dělat, nevím,
Když se ze mě na vrch dere,
Jak se to zas pěkně sere.
Jistě, světlé byly chvíle,
Když dosáhli jsme svého cíle,
Kdy na vrcholu svém jsme stály,
A těm dole jen se smály.

Pak přišla doba recese,
Nervy, vztek a deprese,
Probdělých nocí mrtě,
Když hrál si s námi osud krutě.

Jindy byl zas průměrný,
Nudy dno nezměrný,
Kdy jediné, co ti přijde skvělé,
Je kopání se do prdele.

Mohlo by tu být i více,
O sračkách v této republice,
V Evropě a ve světě,
Jak nikde pšenka nekvete.

Končím s tím, a už dost,
Určitě zas někdo chytne zlost,
Že píšu tyhle škváry,
Inu, svobodné řeči dary.

Na závěr té monstrozity,
Rychlý skok do reality.

V dalším roce přátelé,
Žijte život vesele,
Jděte cestou takovou,
Kde smůla a pech na vás nemohou.
A pozor na vedlejší stezky,

Tam s oblibou číhají stesky.

Silvestrovská

31. prosince 2016 v 10:27 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Říkáš, že máš s chlastem šlus,
Hodíš čelo na ubrus,
Popelník ten mineš těsně,
Začneš chrápat, a to děsně.

Noc to byla divoká,
Hlasitost hudby nebesky vysoká,
Oteklý krky, vyřvaný hlasivky,
Ucpaný trubky, očazený zářivky.

Nablito v hajzlu, nablito ve vaně,
I já cítím, jak držím to na hraně,
To asi jak v marketu spratci,
Nabízeli tvarůžky, výhodně v akci.

Už ani ty záclony,
Nezadrží výparů cyklóny,
Smrdí to tady, smrdí to na dvoře,
Opar jak v plynový komoře.

Druhý den tradice,
Monstrózní opice,
Kam se na ní hrabe,
Gorila Harambe.

Uklízet nebudu, na to já seru,
Radši si bedničku granátů beru,
Hodím to do luftu, jaký pak cavyky,

Ještě by jste si na to hovada navykly.