Únor 2016

Hradec 6:00

25. února 2016 v 17:28 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Pause. Hradec 5:59. Na ubytovně byla podezřelé ticho, rudý digitální budík ukazoval 5:59. Prosinec byl krutý měsíc, zima se zahnízdila v kostní dřeni a nechtěla odejít. Milan ležel na posteli, na břiše, přes pokrývku, jako mrtvola. Oddychoval alkoholové výpary. Další sobotní ráno. Temnota stále nepustila světlo k vládnutí, žezlo se předávalo za hodinu nebo dvě. Svět se zastavil a převíjel se pozpátku. Šedá kůra v Milanově mozku pracovala. Pause. Sedí v hospodě se svými kolegy z práce, je šest hodin večer. Drží v ruce půllitr s pivem. 360 stupňový záběr, veselé obličeje. Zbývá pět hodin.

Play. "Doprdele chlapi, tak jsem si myslel, že dáme jako první panáky, ne piva, víte, že potřebuju pořádnej nákop, když začínám." Říkám nasranym hlasem svejm kamarádům, nebaví mě celej den sedět u zasranýho CNCéčka, potřeboval bych něco k nakopnutí, musím si kurva vymazat z hlavy to, co mi udělala manželka, jak utekla s nějakym jinym. Můj nadřízenej se na mě směje a říká mi, že jsem zmrd, tak mu říkám, ať mi přidá, že zmrdi mají vždycky dost. Tlemí se jak kokot a říká Bolkovi, proč prej jsem nezačal dělat u filmu. Taky bych chtěl auto, zasranej management, už vím co bude další nadávka. Nejradši bych je všechny posral do prdele, čůráky zasraný, musím dělat, jaký to jsou moji kamarádi. Všichni vědí, jak se musím přetvařovat. Kurva už i s takovouhle prací. Jenže co jinýho mi zbejvá, když chci pracovat? Bože můj, nejsem ani vožralej a už mám takovýhle myšlenkový pochody. Naházím do sebe nějaký piva.

Utekla tak hodina. Ferenc přišel se skvělým nápadem, dáme si vytoužený panáky. Kejvám jim na všechno, jsou to moji kamarádi, byl jsem na ně možná až moc velkej zmrd, přeci to není tak hrozný, až na nadřízenýho jsou na tom stejně jako já. A i on je hodnej, že si na mě udělal čas. Není to zkrátka taková zmrďárna, jak jsem si myslel. Chvíli přemejšlím nad tím, jestli na to nejsem už moc starej, přeci jenom, padesát mi už bylo a vlasy jsou šedivý. Při třetím panáku to už nějak neřeším. Proč bych taky měl, že jo? Nějaký zbytečný věci na přemejšlení, makám rukama, mozek nepotřebuju, tak to je přeci dlouho. Bože můj, filozofický okamžiky naprosto nenávidím, nechám si nalejt další pivo. Uvědomil jsem si, že nevím, jak to dneska zaplatím. Ať se z toho zeserou, přinejhorším vytuhnu na baru a budou mlátit nevinnýho opilce, kterej nemá v peněžence žádný prachy? Tak to si, ty vole, fakt nemyslím. Tenhle trik funguje i na ty největší zmrdy, párkrát jsem to už zkoušel, jak si sebou nevezmeš peněženku, tak je všechno naprosto v pořádku. Jednou mi jí ukradli, zase opilec to nemá tak snadný, to se jen zdá. Pause.

Fast Forward. Hradec 23:05, Palachovy koleje, parkoviště, Milan leží mezi dvěma auty. Černá Škoda Octavia a stříbrné Volvo V40. Leží na mokré zemi, jeho krémová kožená bunda je mokrá. Snaží se zvednout, kamera ho snímá z ptačí perspektivy. Kapky z kaluže ve vzduchu.

Play. Zmrdi, všichni to jsou zasraný zmrdi dopíči! Prej ty vole, bude pro tebe problém dojít od zastávky na ubytovnu? Se ani neudržím na nohou, padám a nechaj mě tam. Zmrdi. Šel jsem podchodem u Fóra a deset minut jsem ležel jak zasranej zmrdoid na mokrý zemi. Asi jako teď. Pak mě pomohl na nohy nějakej dobrej týpek. Jo, nakonec jsem to dál nedal. Doprdele. Kurva, co je to za týpka? Nějakej zmrd na mě kouká, kurva, já jsem se držel asi něčího auta. Ptá se mě, jestli jsem v pohodě. Kokot. Vypadám jako, že jsem v pohodě? Lezu po zemi dopíči a nemůžu se postavit. Pomůže mi vstát. Je to vážně asi týpek, že mě prej dovede domu. Hlídám si peněženku, může to bejt jeden z dalších zmrdů. Snažím se na něj bejt hodnej, aby mě jen tak nezmlátil. Nebo se bojí o nás opilý týpky. Ptám se ho, jestli má ženu nebo ne. Říká, že ne, že je svobodnej, tak mu na to říkám, že proto jsem takhle dopadl. Vypadlo to, že chvíli nad tím přemejšlí. Říkám mu, že jsem Milan. Prej ho těší, čuchám k sobě, jestli jsem se neposral. Musím ráno brzo do práce, doprdele, to bude šílený ráno. Dovedl mě až k výtahu, ráno si asi nebudu pamatovat, kdo to byl. Není to nikdo zlej. Nejspíš. Snažím se v tý tmě najít svoje dveře, domácí otevře dveře a čumí na mě. Pozdravím ho mávnutím rukou, ví o mym rozvodu, pomůže mi najít dveře. Je to divný, najednou jsou na mě ty lidi nějaký hodný. Kurva, nepotřebuju ničí soucit. Sednu si na prdel a pustím televizi, vyndam si nějaký další lahváče z ledničky. Doprdele, nejsem na tolik chlastu zvyklej, dám si ještě párkrát víc. V televizi už zase mluví o evropskejch hodnotách. Jo, ty vole, evropský hodnoty mi pomůžou v životě. Čumím, jestli z televize nevyleze ta polonahá kočka. Kurva, já zejtra vstávám, doprdele už! Jdu si zkontrolovat budík. Sahám po něm a.... Pause.

Milan usnul na své posteli, za oknem jsou vidět pouliční lampy. Další ze zimních nocí. Bude dlouhá a neúprosná, bezdomovci budou mrznout. Ráno se vše vrátí do svých kolejí, vše bude jak má být. Nebo také ne. Fast Forward.

Pause. Hradec 6:00. Kamera létí okolo ležícího Milana. Nanosekundy do výbuchu.
Play. Budík křičel přes celou místnost. Milanem projela vlna kocoviny. Hlava vypadala jako velký střep. Panebože, měl být už v práci, ne se právě vzbudit. Další začátek dobrého pracovního dne.

"Doprdele, kurvadrát, kdy mi jede autobus? Já si ten budík nařídil blbě? Proboha ne!"

Liberálové mi říkají, že moje hlava je lepší jako trofej nad krbem

24. února 2016 v 19:46 | Katastrofa |  Básničky
1. Jsem dneska po čase nahlídnul do médií,
koukám, že jsem stále xenofobní rasista,
říkala to moderátorka i Ringo Čechovi vole,
jsou prej nestranný, nemají žádnej názor.

2. Se zničením ksichtem přemejšlím znovu,
co jsem o tom všechno napsal a nenapsal,
je to už trochu nošení dříví do lesa co hoří,
tak se přitiskněme k sobě a vychutnejm si to.

Říkej, že jsme národ idiotů se sandálema,
lepší sandále než neziskovka s EU dotacema,
další otevřený veganský centrum pro alternativu,
jsou horší elitáři než normální lidi z velkýho davu.

3. Prej, jak se sebou můžete žít nesnášenlivci,
měli bychom se přizpůsobit novýmu řádu světa,
kde o tvůj názor nestojí ani posraná demokracie,
zbejvá něco jinýho než na všechno rezignovat?

4. Připadám si jak za komunistů s jedinou pravdou,
kolaboranti jsou všude kolem nás, trochu to sere,
že není takovej problém nechat si rozehnat republiku,
protože chyba je na nás na všech, včetně nenarozenejch.

Říkej, že jsme národ idiotů se sandálema,
lepší sandále než neziskovka s EU dotacema,
další otevřený veganský centrum pro alternativu,
jsou horší elitáři než normální lidi z velkýho davu.

Přesčas

23. února 2016 v 19:01 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
Slunce zářilo vysoko na obloze. Lukáš seděl v kanceláři. Léto 2015. Zůstával v práci přesčas. Byl opuštěný. Nalhávat si cokoliv jiného bylo bezpředmětné, v továrna měla svůj genius locci, když byla opuštěná. Byla v lesích, za Katastrofy se tady prý něco dělo. Co to bylo mu nebylo známo. Vojáci si hlídali svoje tajemství a ani kolaborantovi jako byl on nevěřili. Byl čas zkontrolovat sklady. Nejtalentovanější spisovatelé pracují ve skladech nebo v nonstop barech. Jeho žluté tričko s nápisem CIA mu přišlo absurdní. Byl kurvičkou pro NATO a musel nosit podobně laděná trička. Když ho přijímali do fabriky, pochybovali nad tím, zda bude schopný provádět práci, kterou po něm žádali. Přeci jen, přenášet těžká břemena není pro každého. Platové ohodnocení bylo absurdní. Ale byl placený i stranou od ministerstva obrany, ohýbat záda se ekonomicky vyplácí za každého režimu.

Jinak by si nemohl dovolit provozovat Samuraje. Do práce jezdil obyčejným autem, jakousi Kiou. Malé auto. Cena auta nestála za řeč, proto se ho nikdo nesnažil poškodit ani ukrást. Věděl, jak od sebe odvést pozornost. Bože můj, takové blbosti, jako kdyby byl doopravdy tajným agentem. Vůůůůůů, strašidelné, temné a zavrženíhodné chování. Zasmál se sám sobě. Šel po panelové cestě. Obrovské panely co zažily lepší časy. Jako celá továrna, zlaté časy skončily v roce 1989. Před chvílí minul budovu, kde nefungoval výtah, byl spadlý v přízemí, to bylo zase zaplněné vodou. Nebyl důvod jej opravovat, beztak v budově nic nebylo. Krachovala továrna? Nevěděl. Výplata mu chodila včas. Odemkl dveře do skladu. Procházet se skladištěm, vyčistí to hlavu. Zářivky problikávaly, dával jim minutu na to, aby se rozsvítily. Pokud to nestihnou do minuty, bude muset dát vědět údržbáři, aby je vyměnil (zítra). Samozřejmě, přidělávat starosti ostatním lidem nechtěl, po tmě chodit ve skladu nebylo taky úplně ideální. Nemusel se znovu usmát, přetékal ironií.

Sedl si do skladu na starou židli. Měl veškerý čas světa na přemýšlení. Dostat se do zenu, rovnováha se všemi živými bytostmi na světě. Stát se osobním Buddhou a říkat všem ostatním, jak se mají chovat. Neustále litoval toho, že nekouřil, teď by byl čas na cigaretu a co na tom, že se nesmělo ve skladech kouřit. Srovnat si svůj život, oženit s Ní, mít děti a podobné zbytečnosti. Když se rozjela myšlenková dálnice, usoudil nutnost vypadnout ze skladu. Stěny se zdály blíž než předtím, uzavíraly ho do soukromého vězení, kde neexistovali žádní dozorci, nebylo kam utéct. Dost smutná paralela na jeho život. Zacvakl zámek, rozhodl se projít továrnu, zkontrolovat zda se tady nepotulují nezvaní hosté. Párkrát tady zahlédl lidi. Nepravděpodobná událost kvůli které u sebe nosil lovecký nůž s dlouhou čepelí. Ano, vím co si myslíte. Někdy si připadal jako psychopat, ale do standardu Olmery měl daleko. Ať už dělá co jen dělá. Na přesčasech bylo nejlepší, že tady nebyl žádný obchodní ředitel s milionem žádostí co se musí zodpovědět zákazníkům nejpozději do deseti minut, jinak ztratí zájem a půjdou ke konkurenci. Ano, jak jinak.

Vchod do budovy u skladu byl zamčený mříží. Čas se otočit a projít to druhým směrem. Všechen čas světa se na něj usmíval a čekal na jakékoliv zaškobrtnutí. Slyšel podprahové šeptání. "Budeš nad sebou přemýšlet, žádnou jinou možnost nemáš." Jo, hádat se s časem ukazovalo na jeho duševní vyrovnanost, kdy to už konečně nevydrží a zhroutí se? "Hloupé otázky Lukáši, doopravdy hloupé, jsi v práci, není čas na flákání, měl bys se sebou něco udělat nebo zapadneš do bahna všedních dnů. Vem si třeba zápalnou lahev a podpal tady něco, bude trvat dlouho než sem dojedou hasiči. Nebudou tě podezírat, jsi přeci jenom nicka co pracuje ve skladu, co je na tom tak hroooozně (oooo znělo tichým létem) podezřelého?" Pronesl jako správný, duchem přítomný, člověk. Prošel podél budov kovovýroby, zahnul na konci cesty doleva. Před ním byla stará nepoužívaná rampa. Žlutě natřená, aby si jí všiml i opilý ještěrkář, pokud se nějakou náhodou objeví. Může se tady ztratit úplně každý. Posadil se na rampu, musel vylézt po zrezivělém žebříku, vytáhl z kapsy mobilní telefon. Měl v něm kontakt na armádu. Když se po večerech nudil, tak jim volal a ptal se, jestli pro něj nemají nějaký melouch. Většinou se ozvalo jasné "ne". Sem tam mu dali nějakou podřadnou práci jako třeba odvést nějaké mrtvoly Infikovaných a tak podobně. No, tohle bylo tak do roku 2013, už to zase drželi pod pokličkou. Jako kdyby se nic nestalo a za všechno můžou Rusové. Jako obvykle, proč se vůbec snažíme tvářit se šokovaně, ti zlí Satani z východu za to můžou. Skoro by té propagandě věřil. Ale měl by jim zavolat nebo ne? To byla otázka.

Zadíval se na svůj idiotský smartphone, zadat idiotský symbol co odemkne jeho nejnitěrnější patologický rysy. Kliknout na oranžové kontakty a najít nějakou nevinně pojmenovanou osobu v seznamu. Třeba "debilove_z_armady". Nebyl zrovna nejlepší odpadlý tajný agent. Proboha, James Bond by se mu smál (a on se smál Danielu Craigovi). Tajní agenti nepíšou a pouze plní rozkazy. Byl hroznou karikaturou na tajného agenta. Ťukl prstem do kontaktu. Ano, doopravdy mu chce zavolat, ne sms na tyto případy nestačí, musí to být trochu osobnější. Pátá odpolední, už jenom hodinu v práci. Musel zavolat? Jakási vnitřní pohnutka ho k tomu vedla. Proč nebýt jednou obětí sebe sama? Zmáčkl display, který byl chytřejší než on sám. Pípání. Pííííp, pííííp, píííííp. Měl nával, nevěděl proč.


"Ano?" Ozvalo se ze sluchátka. "Tady Merský." Z druhé strany se ozval pobavený smích. "Vím kdo jste, bylo to napsaný na displayi, když jste volal, potřebujete nějakou práci?" Styčný důstojník se stal překupníkem drog, jak jednou budete válečným psem, jen tak se toho nezbavíte. Nebo nastrčeným donašečem, měl se nenávidět? Na to bylo trochu pozdě, měl začít před pěti lety, teď ne. "Jo, nebylo by to marný, rád bych něco udělal." Hlas se odmlčel, bylo slyšet otáčení papíry. "Příští leden, dřív to nejde, kontaktujeme vás, nekontaktujte nás, číslo bude odpojeno po skončení hovoru a jiný kontakt nedostanete." Nadechl se. "Jste temnější než nejtemnější černota v daleké předaleké galaxii." Ale to ho už nikdo neslyšel. Položil na rampu iMobil. Když pracoval přes čas, nosil u sebe placatku. Vytáhl ji z kapsy od kalhot. Nikdo o tom neví. V nějakých chvílích je nutné se napít. Neklást otázky. Jenom čekat. Jednou s tím sekne. Všechno se stane jednou. Lehl si na záda, rozpálený beton ho pálil do zad. Vytočil její číslo. Občas si musíme zlepšit náladu. My muži jsme úžasní posluchači. "Kocourku, copak se děje?" Zeptal se její měkký hlas. "Ale potřeboval jsem si popovídat a není lepší člověk na kterýho bych se obrátil." Hodina se dá strávit různými způsoby, tenhle se zdál nejlepší. Leden 2016, to si měl pamatovat a o nic jiného se nestarat.

Jsem starej na pc hry a moc mladej na AZ Kvíz

22. února 2016 v 19:24 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Čaute děcko, kurva, dopiči, hento isem išel takto dom a spadol som zo zábradlie. Nie, že by to akosi vadilo len som si riekol, že bysom nemusol liezt po zmrdanem zabradlie. Tož tak. Neviděl jste někdo mýho učitele Slovenčiny? Vážně už vycházím ze cviku, naposledy, když jsem ho viděl, tak jel do KLDR. Prej bude provozovat nějakou restauraci s tradičním korejským jídlem v Německu. Najednou čtu na zmrdoDNESu jak je KLDR první v produkci perníku. Lišák jeden chytrej. Člověk může jenom brečet, jak se nepodívá do světa. Nu, je to zmrdské. Nie že nie.


Tak třicátou lekci Slovenštiny mám za sebou a můžeme se věnovat dnešnímu tématu. Jestli teda chcete. A neobtěžuju vás všechny. I vy v zadních lavicích, vážně se nebavte nahlas. Já pak neslyším sám sebe. Jonáku! Takhle si ten Discoland nikdy neotevřeš! Máme ekonomii, poslouchejte přeci! I ty Kožený! V ekonomickém oboru se nedělají žádné prasárny! Rozumíte? Je to všechno křišťálově čisté. Ne, Klausi, nemůžeš teď na záchod a ne, privatizace je retardovaný nápad Margaret Thatcherové. Nejlepší konverzace co se nikdy nestala. Jelikož jste vydrželi ten ubohej pokus o humra, tak se můžete dozvědět téma. Budeme kecat o stárnutí a počítačovejch hrách. Nebo konzolovejch hrách. Pokud se cítíte méněcenný. Hu-he.


Tuhle a támhle jsem šel ven se Zmrdoslavem Hobitem. Byl krásný sobotní večer, ptáčci zpívali a podobný hovna co se dají očekávat v únoru. Takže velký hovno, byla zima jako v prdel, pršelo, zkrátka počasí na píču. Zmrdoslav na mě řval, že jsem zamrdaný hovado, protože pořád musím chodit na procházky a asi jsem i buzerant, protože nemůžu vytáhnout nikoho jinýho. Mu říkám, že jsem monogamní buzerant. Najednou se mu zalesknou slzičky v těch jeho malejch očičkách a povídá, že hry jsou nějak passé. Jasně, je to zkurvenej konzolista a směju se mu celej život. Jo, koupil si Xbox One místo Playstationu 4, dokonce si koupil i neherní počítač za 14k. Směju se mu, že si kupuje originální hry. A podobně. Jenže prcek měl pravdu, hry už nějak neuspokojujou.


Možná jsem se změnil, moje vůně se změnila, stal jsem se cyničtějším nebo zkrátky ty drogy co beru ze mě udělaly jinýho člověka. Možností je x na entou. Každopádně, jednoho dne se probudíte ze svýho snění. Obvykle bejváte obklopení hromadou brambůrků, nějakejch drog, kýble na chcanky, suchýho hajzlu na sraní, trochu žlutejma trenýrkama a rudejma očima. Najednou si řeknete, že to není takový jako to bejvalo a bejvávalo. Bylo dobře, že jo?


Najednou vám všechny počítačový hry začnou připadat kokotský, vypínáte je z absurdních důvodů. Třeba se vám nelíbí, jakej je hlavní hrdina, že je devátý COD opět koridovka nebo že nová vlna stříleček ze starý školy nemá nijak co nabídnout. Otevřete si pivčáka a čumíte jak zmrdi. Co jako teď budu dělat se svým životem? Uspokojí mě AZ Kvíz nebo křížovky? Chcete se zabít svým obřím pyjem. Zaškrtit se a pak pozabíjet několik desítek herních vývojářů (jako volatile z Dying Light), protože v těch hrách není to něco. Už to není jako když jste v jedenácti jeli jak zmrdi Aliens vs. Predator 2, asi po dvacátý a pořád vás to bavilo. Nene. Teď podruhý projíždíte GTA 5, sice jste ho hráli na X360 a teď zkoušíte pc verzi, ale už to není takovej odvaz. Skoro by se dalo říct, že se z vás stává zmrdskej nihilista.


Tohle se děje několik dalších let, kdy už jste tak v prdeli, že většinu času trávíte času na wiki ve "201X in video gaming" hledajíc nějakej zkurvenej titul co by vás bavil víc než několik minut. Začínáte pít, rozpadne se vám manželství, vaše kočka vás pořád nenávidí a v práci říkají, že jste nesoustředěný. Doprdele copak toho chci tolik? Když jsem byl mladej, tak jsme všichni vesele onanovali nad možnostma moderních technologií. Měly to bejt šílenosti plný otevřenejch krajin, silnýho příběhu a místo toho jsme dostali dvě možnosti:

1) Mainstreamová hra
Zpíčená kokotina za kterou jsou píčusové z EA, Ubisoftu nebo zmrdanýho Activision. Příběh je variace na zpíčenej americkej blockbuster, variace hrajeme si na vojáky, ale budeme chodit chodbama, klasická koridorová píčovina s milionem skriptu a wow efektem. Dohrajete za tři hodiny a pak se budete chtít zabít. Už ani ty zasraný NFS nejsou co bejvaly, doprdele nepotřebujeme u závodních her zpíčený příběhy, běžte s tím doprdele, já chci jenom kvalitní arkádu, nemusím vědět, že můj geroj je zmrd a utíká přes půlku USA. Mně stačí, když se budu muset stát největším zmrdem na okruhu.


Naštěstí se i v tomhle vypíčenym rybníku najdou hry, který se snažej bejt jiný. Třeba píčoviny od Bethesdy, kterejm se všem smějeme, protože nemají betatest a nervujeme, že nesplňujou naše představy (ehm, Fallout 4 => psal jsem o tom), ale baví nás to. Ostatně i taková Forza nebo série GTA jsou zmrdoviny jak svině. GTA V byla taková zmrdovina, že jsem si jí musel koupit ve sběratelský verzi. S onanijní čepičkou. Absurdní čepičkou. Jo, nosím jí mezi lidi.



2) indie underground alternativní retro hra
Naprostej opak, zajímavej nápad zabalenej do kokotsky retro hávu. Ne, vážně si nepotřebuju zahrát další 8 nebo 16 bitovou hru v roce 2016. Nechci žádnej další zamrdanej pixelart. Dobrý ty vole! Dobrý! Rozumím, že ten příběh je fakt dobrej, ale ty vole! Všichni vypadáte kurevsky stejně vole! Se z toho málem zebleju a ještě to ani nehraju. Nebo to fakt vypadá jako dobrej nápad s trochu jinou grafikou. Ehm. Firewatch. Jenže dopíči ty vole, je fakt super, že jsou konverzace onanijní jak svině, ale dopíči celou hru se motám jak kokot s kompasem a mapou v národním parku. Super no. Ani ty nahý puberťačky na začátku si nemůžu prohlídnout. Tak teda díky. Zpíčený prudérní Amíci!


Na druhou stranu, nad pár hrama jsem tady taky onanoval. Za všechny bych jmenoval sérii Hotline Miami, kde jsem byl totálně vystříkanej z 16 bitovýho násilí. Takovym způsobem, že jsem jim prominul i stereotypnní Sega Mega Drive grafiku. První díl byl něco exoticky divnýho a přitažlivýho. A druhej díl. To byla masturbačka na druhou. TO MĚ PŘIVEDLO NA SYNTH WAVE NIGGAZ.


Takže nakonec jsem nějaký dobrý hry našel. Nikdy to není jednoduchý, ale nejspíš vychází hrozně moc vaty. Někdy se hra zastaví na půl cesty a přemejšlíte nad tím co domrdal vydavatel. Třeba poslední Metal Gear, kde zmrdi z Konami vyfuckovali Hideo Kojimu. Takže ho v půlce vývoje vyhodili a hra jaksi vyšumí do ztracena. Přitom asi nejoriginálnější sandbox co jsem kdy hrál. Škoda ty vole.


Strejda Ká by všem vývojářům chtěl říct, že se máte dopíči snažit nebo si vás všechny najdu a análně vás znásilnim vole! Ale spíš budu požadovat kamion plnej piva. Jo a pak napíšu totální nenávistnej článečíček. Zkrátka běžte do prdele a dělejte víc dobrejch her, je depresivní, že jsem si za rok užil tak maximálně pět her. Rozumíte vy zamrdaný hipsteři a zaprodanci? Rozumíte tomu?


Jinak tady je můj pohled na velký herní vydavatele:

EA smrdí a tak od roku 2006 stojí za totální píču.
Ubisoft by se měl přejmenovat na Assassin´s Creed Interactive.
Konami je banda zamrdanejch kokotů.
Valve nevydalo žádnou hru asi pět let.
Bethesda je dobrej kámoš plnej blech.
Activision je COD Studios.
Sega by se měla vysrat na Soníky a udělat po Alien: Isolation dobrou hru.
Nintendo je mrtvá společnost.
Microsoft je velkohubej zmrd.
Sony alespoň trochu zkouší něco udělat.
Take Two stojí až na Rockstar a Firaxis (Sid no) totálně za píči a zabilo Illusion - tvůrce Mafie).
Blizzard v mejch očích skončil někde u Warcraftu III, WoW uznávám né že né, ale city nebyly hluboký nikdy.
Capcom umí akorát kurvit sérii Resident Evil. Pětka ještě šla, Šestka zpíčenej průser, zabijte se.
Square Enix uznávám jenom za reboot Tomb Raidera a Hitmana, jinak mě naprosto nezajímaj.


Takže se sebou dopíči něco udělejte nebo se zabijte. Jak chcete nebudu vás vůbec soudit.


Pac a pusu.
Strejda Kýtáztrůfa





Propuštění

19. února 2016 v 20:03 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
W. se procházel po Děčíně, konec března, příchod jara v plném proudu. Měl na sobě svojí starou kostkovanou košili, manšestrové kalhoty, boty od Nike (byly na něm značně nepatřičné) a přes rameno přehozenou brašnu , ženu nechal doma, měl zvláštně asociální osobnost, protože když máte psychické problémy, nepotřebujete ostatní, dovedete se zabavit sami. Jaro bylo omamné, plné klišovitých věcí jako je zvyšující se teplota (je hezké, když člověk může nechat bundu doma), odvážné opačné pohlaví a velké výstřihy. Rostliny stále nekvetly. To mu nevadilo, užil si běhání po polích, když byl malý. Dětství strávené na vesnici byla nejhezčí věc. Když pak v 70. letech studoval na VŠE v Praze, stýskalo se mu, ale hodně pil. To mu vydrželo až do dnešních dnů, i když to nebylo tak zlé jako předtím. Alkohol k jeho životu patřil, jako pár melouchů co udělal pro Borského. "Pár". Procházel se pod Tyršovým mostem. Mohl být ten den ještě o něco lepší? Určitě by byl, kdyby ho nesledovala parta chuligánů. Byl to typický druh bílého odpadu a cikánů. Znejistěl, přidal do kroku. Byli za ním. Mohl cítit jejich testosteron a hip-hopový soundtrack k jejich životu, kde jediným exitem byl pervitin a marihuana. Pervitin jim zničil játra, pomalu je zabíjel a marihuana se postarala o snížení inteligence doprovázeného zlikvidováním krátkodobé paměti.

Ale měli respekt okolí, takový, že W. zamířil mezi velkou skupinu lidí, aby se ztratil, rozplynul se mezi nimi, jenže to nezabralo. Vždy, když potřebuje policii, není na blízku, ale když jedete v táhlém smyku zatáčkou, z ničeho nic se objeví, aby vám napařil pokutu za pobuřování veřejnosti. Bohužel W. byl majitel Volkswagenu Golf, nic podobného nezažil ani po tom nebažil. Účetní mají logické mozky, nepotřebují takové blbosti. Ohlédl se přes rameno, gang čtyř mužů ho neustále následoval. Jejich chladné pohledy se zaměřili na něj. Jak poznáte psychopata? Podle pohledu. Viděl v nich odosobnění, jako kdyby na něj koukaly prázdné oči s obličejů na kterých byly rty a nos. Nebylo na tom nic ani zdánlivě hezkého, nicméně si dovedl představit, jak musí být přitažliví pro ženy. Ženy chtějí psychopaty, chtějí někoho, kdo jim přijde do života a pokusí se je zabít, při tom prožívají hluboké city. W. byl po třech rozvodech, nebyl psychopat, proto kýval ženám, kdy měl. Neobviňoval je, když odcházeli, byl dobře zajištění, měl peníze na rozvody a stále nebyl chudý. Pokud nějakou dobu děláte podvody a držíte jazyk za zuby, stanete se pro svého bosse nepostradatelný, ať už je mafián nebo zkorumpovaný ministr obrany. Pavučina se dokáže rozprostřít spletitým způsobem a čeká na to až do ní spadnete. Dostal se na autobusovou zastávku naproti bývalé kebabárně. Nastoupil do autobusu.

Byla to dvojka, jela směrem na Bynov. Jedna z nejhorších postindustriálních čtvrtí v celém Děčíně, obrovské ghetto s paneláky, kdy bydlí pracující třída a cikáni. Nikdo jiný. Měl to asi pět kilometrů. Gang nestačil nastoupit. Odfrkl si. Cítil pot na tílku (jeho záda byla úplně promáčená a měl obří skvrnu na košili), okolo stojící lidé si ho prohlíželi. Byl pro ně zvláštní úkaz. W. byl zticha, hlavou se mu honilo spoustu konspiračních teorií. Na Borského nic neřekl, nechtěl problémy, tak proč za ním lezli pofiderní gangsteři? Vystoupil v Bynově, za semaforem. Vydal se cestou k panelákům, potřeboval se uklidnit. To co už neviděl, byl další přijíždějící autobus vezoucí sebou gang. Rozjímal a nevnímal okolí. Člověk dělá nejvíc chyb, když se cítí bezpečně. Dělat chyby bylo lidské. Hlavně fatální chyby, pročištění genofondu a podobně. Uslyšel hlas. "Počkej!" W. se otočil. Zmrzl. Ulice byla naprosto prázdná, byl pracovní den, každý si hleděl svého ve své kanceláři nebo u výrobního pasu. Byl čas utéct. "Říkám ti počkej, nechci ti nic udělat." W. se ohlédl a všiml si lesknoucí se baseballové pálka. Byla z hliníku, nemohla mít víc jak dvě kila a mohl tušit, že s lehkostí dovede roztrhnout jeho hlavu plnou stran Má Dáti a Dal, aktiv, pasiv, výsledovek a účetních rozvah. Už nikdy nebudou aktiva rovna pasivům, už nikdy nebude posílat bankám zfixlovanou účetní rozvahu. Finanční úřad si ho nezavolá na obhajobu jeho plků a smyšlené hodnotě fondu oprav.

Zrychlil. Cinkot řetězů houpajících se na krku lovců. Konec dne nebude optimistický, bude plný bolesti. Nohy ho bolely, nebyl dobrým běžcem a ve svém věku to už bohužel nenapraví. Tolik vykouřených cigaret. Měl se na to vykašlat dokud měl čas. Jeden z nich vytáhl mobilní telefon a vyfotil ho. Pravděpodobně si potřeboval ověřit identitu, dokud na něj nevztáhli ruce, byli pořád z obliga, nebylo v tom žádné napadení, honili přece blázna, kdo normální by před nimi utíkal? Měli to dost dobře spočítané. To obvykle lidé na druhé straně zákona mají. V okamžiku přišla jednomu z mužů zpráva. "Je to on ty vole." Najednou se ozvalo mohutné "Stůjte!" Vojenská hlídka je zastavila. Vojenské hlídky fungovaly jako náhrada za nedostatek policistů. Dva chlapi jako hory, Plná výstroj (pozůstatek paranoie z Katastrofy) a ruce na automatických ČZ 805. Byli někde poblíž, neměl čas se o ně zajímat. Gangsteři se na poslední chvíli zastavili. W. byl plný adrenalinu, nezastavil, následoval výstřel. Trefili ho do hrudníku. Necítil se dobře. Kdo srovnávající se s realitou, že je střelený, se s tím dobře srovná? Umírající fatalista? Gang vycítil svojí příležitost. Zkratovité jednání ve jménu velké finanční odměny. Chodník byl od krve. Rychlá dávka z útočných pušek. Popadali jako zralá rajčata. Včetně červené barvy na volném oblečení.

W. sebou házel na zemi. "Zkurvený gangy, podívej se na něj, tenhle nevypadá jako jeden z nich." Pomalu se vydali ke krvácejícímu člověku na zemi. "Podívej se mu na zranění." Řekl jeden druhému. Podřízený udělal co po něm jeho nadřízený žádal. "Má prostřelenou plíci, co uděláme?" Zeptal se. "Nejbližší fungující nemocnice je v Praze, odtamtud přiletí vrtulník tak za hodinu. Podívej se, jak rychle ztrácí krev, to nemá cenu, do tý doby vykrvácí nebo se udusí." W. si uvědomoval svět z povzdálí. "Chceš, abychom tě zastřelili?" Zeptal se ho voják. W. byl přepaden strachem, tohle byl jeho konec, nakonec si ho našel. Rezignovaně kývnul hlavou. Velitel zvedl pušku. "Promiň." Řekl chladným hlasem. Rána práskla vzduchem. U jednoho z mrtvých gangsterů zazvonil telefon. Zvedl ho velitel. "Pane Borský? Jo, to jsem já. Zabili jsme ho, jak jste chtěl. No, řekli jsme mu, že to nepřežije, přijal svůj osud. Přesně, taky jsem si říkal. Nedělal problémy, Ano, rozumím." Položil telefon. Jeho podřízený stál přímo nad W. otočený čelem k mrtvým gangsterům. Zvedl Bren a střelil ho do hlavy. Celou dobu měl kožené rukavice. Vložil zbraň jednomu z vrahů do ruky. Zavolal na velitelství. "Zase na nás zaútočili feťáci, zastřelili jednoho civilistu a mého kolegu. Pošlete záchranku." Kdo by ho viděl při činu? Kdo by na něj donesl co se stalo? Borský platil vždycky včas.

Upside of down

18. února 2016 v 20:35 | Katastrofa |  Zombie Story
"Nikdo ti neřekne, jak dlouho ti bude trvat než si uvědomíš cestu, nemůžeš sedět a čekat na svůj vlastní osud. Jestlis byl vzhůru celou noc se ztrápenou duší. Nevydržíš dokud nezestráneš, jestlis nikdy nedělal chyby, nikdy nebudeš vědět, jak si vybrat." Anthony Catalano (*1980?), Little Hurricane

Uvolnit záda. Zhluboka se nadechnout, pustit do plic filtrovaný vzduch. Okna jsou zamřízovaná. Ranní slunce posílá paprsky vstříc posteli. Lukáš se posadil do svého hnízda šílenství. Příšerné bílé pyžamo. Zrcadlo a v něm odlesk dávného vzdoru připomínající pouze vyhořelou skořápku. Na stole byl notebook. Pomalu se posadil k obrazovce. Acer, Asus nebo Sony Vaio? Záleželo na tom, aby se spustil. Nenechal ho ve štychu. Krásně asertivní přihlašovací obrazovka. Naťukat do ní svoje heslo. Nemyslet na to, že máte za heslo šest jedniček. Vysokorychlostní internetové připojení v mentálních léčebnách. Jeho facebookový účet ho přivítal několika novými událostmi. Otevřel si profil svojí přítelkyně. Jak dlouho ji neviděl? Tři měsíce? Jaký byl den? Windows 8 ukazoval v pravém rohu na liště 25. března 2016. Jeho život se odehrával v neustálých sinusoidách, které se někdy dostaly na nulu, ale většinu času byly pod ní. Záporné emoce se staly běžnou součástí jeho života. Být skrytým agentem pro Rusy a pro NATO je trochu náročné na psychiku. Sesypal se, když naháněl Infikované v Samuraji. To bylo potom, co se vyboural. Zlomovým bodem byl okamžik, kdy mu explodoval do obličeje odjištěný granát. Tedy, on mu neexplodoval do obličeje, ale byl zasažen střepinami. Jeho krásný mladiství obličej už nikdy nebude bez jizev. Něco se v něm zlomilo. Ozvalo se svědomí, vydržel jenom několik let. Postřelení od přítelkyně, nekonečný kolotoč rozchodů a scházení.

Na 27 let už něco zažil. Možná nebyl dětský voják z země třetího světa (Co asi dělá desátník?), ale nemohl se považovat za nepopsaný list. Jeho přítelkyně sdílela velké množství zmatených věcí. Byla v nějaké veganské skupině. Meat is Murder. Jako to album od The Smiths. Podíval se na monitor. Její modrý oči. Černé vlasy, byl ztracen, tolik hádek, zloby, výčitek a dokázal by jí odpustit všechny avantýry s jinými muži. Veškerou špatnou karmu by dovedl inhalovat a vypudit ji jako chemoterapie rakovinu. Komentáře od jiných mužů chválící její postavu. S kolika z nich spala? Kolik jich s ní mělo orgasmus? Kolikrát mu zahnula? Jeho oči se plnily slzami. Slzy vzteku, nebylo v nich poetického. Jenom si přál, aby někdo chytl tu nestoudnou kurvu, vzal nůž a rozřezal ji vnitřnosti a udělal si z nich grilovanou pochoutku. Kulinářské umění onoho člověka by bylo živě přenášeno do snuffových internetových programů. Vše hezky ve Full HD nebo 4K, detailní záběry na trhající se kůži. Dostal křeč do pravé ruky. Klepal se v záchvatu zloby. Trvalo asi dvacet minut než se z něho dostal. Otevřel si wordový adresář s knihou. Od smrti Denise psal o tom co zažil. V době, kdy se z Infikovaných stal strašák minulosti. Populace České republiky se snížila na sedm milionů. Plno nových svátků a pomníků. Jenom Denisovi nikdo pomník nepostavil. Jak se ten kluk asi má? Tam nahoře. Nikam jinam si nezasloužil jít. Zasraná sebevražda. Olmera je pravděpodobně v nějakém utajeném vojenském konfliktu a pak zapíjí žal lahví tvrdého alkoholu. Mít status zvěda mělo za následek, že byl popíraný vládou. V podstatě ho sem ukryli, protože se nikam jinam nehodil. Věděli, jak je přetažený. Živoucí bomba nezvládající svoje vlastní problémy se vztekem. Od granátu se to začalo lámat. Potom co napadl nožem přítelkyni to bylo úplně zlomené.

Dát lidem alespoň pravdu, něco co mu zbylo. Po čem mohla být v době investigativní novinařiny poptávka. Nebyl to přesně styl Josefa Klímy. Jenže to bylo podle skutečných událostí. Měl napsaných dvě stě stran. Spoustu z toho určitě nepoužije, korektor si bude ťukat na hlavu kvůli gramatickým chybám a editor mu řekne jasné ne. Ale na tom nezáleží. Měl deset minut do ranního budíčku. Zbývali mu ještě nějací kamarádi? Projížděl chat na facebooku. Od určité doby měl facebook pouze jako nástroj na sledování ostatních. To mohl odpřísáhnout. Jeho profilová fotka byla ještě z doby před apokalypsou. Byl tam s přítelkyní. Podle facebookového statusu byl nezadaný. Zaplavila ho zvláštní vlna bolesti a sebelítosti. Jako kdyby nebylo nic jasně dané. Doktoři říkali, že má destrukční depresivní stavy. Měl v sobě hodně démonů a většinou se zrovna hezky neptali kdy mohou jít ven. Minulou noc se mu zdálo o výbuších. Byl zamčený na svém pokoji a letadla bombardovala blázinec. Ležel na zemi ve svěrací kazajce, protože napadl ošetřovatelku. Do pokoje spadla obrovská bomba, nevybuchla, ale on pod ní umíral. Obrovská tíha mu lámala hrudník a dusila ho. Zaživa.

Zazvonil budíček. Vězeňský standard. Přišel dozorce. "Pane Merský, už je čas." Chtěl s ním smlouvat, jenže jednou ho už dost zle zmlátil. Bylo osm hodin, nechali je pěkně přispat si. Blázni mají mít nárok na dostatečný spánek spravedlivých. Nebavil se s nikým. Byl zahloubaný sám v sobě. Až na jednoho muže co měl problémy s nervy jako on. Neříkali si skutečná jména. Lukáš byl pan L. a jeho přítel byl pan W., nebyli zrovna originální. Byl čas na originality? Vše bylo tak hrozně relativní. "Ahoj W." pozdravil mávnutím rukou svého spoluvězně. Pan W. byl účetní z nadnárodní firmy, která se nešťastnou náhodou dostala do konkurzu a jednatelé společnosti se snažili hodit veškerou vinu na něj, trochu to neunesl. Mohl být okolo padesáti, měl šedivé vlasy a značnou zálibu v cynickém humoru. "Ahoj L., jaká byla noc? Napsal jsi něco?" Jako kdyby na něj mluvil jeho otec. Akorát v suchém britském stylu. Věcný styl vyjadřování, maximální efektivita, nezapřel se. "No, něco málo jsem napsal, asi tak sto slov, nebyl to moc povedenej večer a ráno jsem nenapsal vůbec nic." Lukáš vypadal smutně. Ostatní pacienti (Spoluvězni!) si ho prohlíželi se zájmem. Ale už dávno vzaly za své pokusy o komunikaci, byl pro ně kuriozita. Těžce uchopitelná. Pan W. se napil z hrnku. Kafe na milion způsobů. A všechny byly nepoživatelné. "To je mi líto. A měl jsi nějaký sny?" Zeptal se a srkl si nápoje. Kolem nich prošel dozorce a změřil si je chladným pohledem. V pořádku, jako kdyby prolétlo jeho hlavou. "Zdálo se mi, že na mě spadla bomba." Odvětil mu Lukáš. "Zdálo se mi o tom, jak na mě spadla bomba a umačkala mě zaživa." Jako kdyby v místnosti nebyl nikdo jiný. Zvláštní (ne)vnímání okolí bylo pro Lukáše typické.

"To je pořádně divnej sen." Znovu si srkl kafe a kousl do chleba s paštikou. Přežvykoval a sledoval Lukáše. "Mně se zdálo o účetní uzávěrce, ale to bylo předevčírem. Neříkal jsem ti to? Počítal jsem aktiva a pasiva. Pořád mi to nevycházelo, najednou do baráku vlítlo komando policajtů. A vyváděli mě v poutech. Stalo se to co předtím. Kurva, to se stalo i předtím ty vole. V realitě!" Dopověděl a začal se dávivě smát. Měl vlasy přehozené na levou stranu. Lukáš by zapomněl na jeho problémy, kdyby se nesoustředil. Být finančním kontrolorem, poté se dát na dráhu účetního, nechat se pomalu zabít policejním komandem a nezbláznit se z toho? To by nedokázal ani Chuck Norris. "Hele W., pověz mi, kdy nás odsud pustěj?" Stále stejná otázka. "Já ti nevim, až ti idioti usoudí, že nejsme už nemocní." Chleba s paštikou byl dojedený. W. si olízl ruku a znuděně položil šálek s kafem na stůl. Lukáš sledoval televizi, běžely ranní zprávy. Obrovský LCD televizor ukazoval nádhernou televizní realitu plastového světa. Nic jiného, za dvacet let se nezměnilo nic. Když bude mít štěstí, přijde dokonce i Mišo David. W. mu vyprávěl něco o dobytí římské říše barbary, když ho vytrhla z letargie zpráva. Prsatá moderátorka mluvila o ukončení soudního procesu proti někdejšímu ministru obrany Karlu Borskému. Karel Borský už nebyl čtyři roky u moci, hezky se uklidil do správní rady své zbrojovky. Stáhl se totálně z politické scény. Pět lidí ho žalovalo z válečných zločinů a válečného štváčství. Poukazovali na jeho roli v Katastrofě. Měli pádné argumenty na umlčení pochybovačných hlasů.

Opírali se z velké části o Lukášovo svědectví, poskytl jim ho, protože to dlužil Denisovi. Bohužel, ve chvíli, kdy ho zavřeli do psychiatrické léčebny se celý případ roztříštil na kusy. Nemělo cenu pokračovat v běhu, protože na konci tunelu byla tma. Borský je na oplátku zažaloval ve věci pomluvy a špinění dobrého jména. Teď si mohl krásně vyslechnout verdikt soudu. Kompenzace ve výši několika milionů korun. Překvapivě to bude exekučně vymáháno, protože ani jeden ze strany žalujících neměl tak velký kapitál. W. se zahihňal. "Borský, to byla vždycky taková kurva, ten si dovedl poradit ve všech situacích." W. vstal a před očima ostatních spoluvězňů udělal nečekané představení. "Ten byl sráč, zasranej sráč, zkurvenej hajzl!" Křičel tak až mu přeskakoval hlas. Lukáš nespouštěl oči z pana W., dostal jeden ze svých záchvatů. Během chvilky k němu doběhli dozorci a pohrozili mu obušky. Okamžitě se vrátil do normálu i blázen se může začít chovat podle určitého souboru pravidel, protože bolest platí na každého.

"W., neblbni, ještě tě příště zmlátěj, víš, jak rádi si do nás bouchnou, já vím, kdo je Borský, jeden můj kamarád znal jeho syna a to byl hroznej zmrdeček, asi jako jeho táta." Nekonečný monolog procházel skrz jeho rty. "Já vím, nemůžu bejt překvapenej, jak je v prdeli fotr, tak je v prdeli i syn." Suché konstatování, vše bylo na svém místě. Tak to očekával. Přikývnul mu. W. věděl o čem mluví, nejspíš se s tímto modelem někdy v životě setkal. Na talíři se na něj smutně usmívalo volské oko. Neměl hlad. V podstatě neměl náladu na nic. Jako to už v blázincích bývá. "Zajímalo by mě, jestli si máme připadat jako na vojně, protože mi to vzhledem k jídlu tak přijde." Začal nové konverzační téma náš jedinečný kladný hrdina. "L., ty jsi moc mladej na to, abys věděl, jaký je to na vojně. Pamatuju si to, víš, jaký to je na vojně? Pěkně na hovno! (hlas se mu podivně zlomil uprostřed slova hov-no) Byl jsem tam, 1982 až 1984, budovali jsme naší krásnou československou lidovou armádu proti imperialistickým sviní co nás chtěli dostat. A řekni mi! K čemu to bylo? Stejně pak oblbnuli Havla a rozprodali nás! Vždycky jsem byl pravičák, proboha, byl jsem i v OF! Ale co ty sráčové udělali! Nedovedeš si to představit! Vzali nůž a rozkouskovali nás, do posledního člověka! Naházeli do mlýnku na maso a prodali nás zasranejm korporacím! Všechno zničili, totální anihilace naší ekonomiky! Klaus a jeho kecy! Nemusíme nic pěstovat, vyrábět, dovezeme to! Import všeho! To je to! Všechny fabriky se najednou zavřeli, zemědělství šlo taky do prdele. Jsme jenom jedna obrovská montovna."

Hlas W. se zvláštním způsobem vyčerpal uprostřed výpravy, jeho důraz na rozkazovací věty se pomalu vytrácel. Vloudilo se do toho cosi nového. Byla to bezmoc? Zlomený člověk si uvědomuje rebélii svého nitra a samovolně ji musí zastavit. Lukáš ho se zájmem pozoroval, vždy si víc rozuměl se staršími lidmi. "W., já nevím co ti na to říct, víš, že já jsem zažil jenom dobu našeho osvícenýho kapitalismu. Liberální demokracii, USA je nejlepší a podobný sračky. Komunisti jsou těžkej fuj a tak. Hele, hrozně moc lidí na Severu je nezaměstnanejch a každýmu je to jedno. Každej se stará jenom sám o sebe, žádná komunita, tu hledej u cikánů, ne u bílejch." Ani nevěděl proč něco takového řekl, bylo v tom něco ukrytého? Ale kdyby měl všech pět pohromadě, neskončil by v této nádherné psychiatrické léčebně. Bílé zdi ho neuklidňovaly ani pastelové barvy zdí na chodbách. W. na něj zíral. "No, podívej se na to! Vy jste úplně stejně vymytý jako jsme byli my! Nová totalita. Informační válka, totální dominance, všude tě sledujou přes ty jejich super počítače a ty jenom čumíš na porno." Poslední myšlenka letěla do ztracena. Lukáš ukončil konverzaci, neměl co by řekl a konečně se vrhl na jídlo. Jak již nadhodil předtím, armádní jídlo. Vajíčko chutnalo ne nepodobně jakési gumové hmotě pálené na kamnech. Napalmem. "Dáš si ještě kafe?" Zeptal se W. "Ne, můžeš si ho klidně vzít, já nejsem moc kafovej." Dopověděl pan Merský s ironickým úsměvem. W. se vrhl po kávě jako každý správný účetní. Potřeboval svojí denní dávku kofeinu, trochu zahnat strach, cigarety mu nedovolili. Prý by mohli vadit ostatním. Lukášovi cigarety nevadili, na UJEPu chodil konverzovat mezi kuřáky ze třídy.

Přeci jenom cokoliv bylo lepší než poslouchat třicetileté maminky jak se baví o svých dětech a dávají si tipy na dokonalý život. On už tenkrát věděl, že jeho čakry jsou trochu víc na nic. Nepotřeboval ještě ujišťovat vystudovanými ezoteristkami. Volské oko zmizelo v jeho útrobách, bylo mu na zvracení, jenže den byl stále na začátku, nehodlal se pozvracet hned u snídaně. Kuchař by si zasloužil jenom to nejhorší. Představoval si situaci, kdy je kuchař uprostřed místnosti a před ním je fronta padesáti pacientů. Každý ho pozvrací a poděkuje mu za chutné jídlo. Musel se při té myšlence usmát. Ostatně se mu vracela utkvělá myšlenka na obchodního ředitele. Dělat v malé firmě bylo vždy terno, obzvlášť když v ní pracoval workoholik, který musel prohánět celou firmu horem pádem. Teď se měli přesunout na skupinové terapie. Mělo to trvat přinejmenším jednu hodinu. Popovídat si o svých problémech, většinou jim tam řekl něco naprosto bizarního, aby je umlčel a neptali se dál. Psychiatři ho stejně oblbovali prášky, takže mohl vyprávět cokoliv si usmyslel. Co se může horšího stát? Věděli, že není žádný maniak, který je nebezpečný ostatním lidem. Mohl být maximálně nebezpečný sám sobě, proto se mu snažili uvozovkově pomoci. Jenže. Nevěděli základní tajemství pomoci, člověk musí nejdříve sám chtít, aby mu někdo pomohl. Jinak by se mohlo stát, že bude uvězněný v psychiatrické léčebně stejně jako rockové hvězdy. Bohužel nevydělával tolik peněz, neměl sympatie k pravicovému politickému systému a nedovedl si vzpomenout na poslední koncert na kterém byl přítomen. Odfrkl si. Když se blížili k terapeutické místnosti, tak umlčel svoje myšlenky. W. mu stále něco povídal, nemohl si převést slova ve smysluplné věty. Nevnímal, byl tak zahloubaný sám do sebe. Okolní svět existoval se všemi svými zákony. Nepopíral by to. V momentě kdy něco nepopíráte neznamená, že s tím souhlasíte. Dvanáct pacientů, každý z nich měl svoje problémy. Byli tu ztroskotanci, alkoholici, poetičtí filozofové, nějaký ten politický živel (co se rád kočkuje s poetickým filozofem) a jiné psychické deviace.

Měli standardní jméno jako Honza, Tomáš, David, Karolína, Milena a Evžen. Lukáš neměl paměť na jména, musel nicméně připustit, že tento materiál nebyl velkosériově vyráběný polotovar. Těch několik božích prototypů co jsou příliš jedineční na to, aby zemřeli, zároveň příliš psychicky nevyrovnaní, sebevražední, asociální, nebezpeční společnosti na to, aby bůh kývl hlavou na jejich velkosériovou výrobu. Naštěstí nebyl první na řadě. Mluvil Evžen. Alkoholik, jednu dobu vlastnil pět benzínových čerpacích stanic, vydělával si velké peníze, jenže osud si dělá cokoliv co jenom uzná za vhodné. Byl šťastně ženatý, měl dvě děti, úplný americký sen ve východní Evropě. Do doby než se do toho dostala mladičká osmnáctiletá milenka. Dnes jí bylo třicet a přerušila s ním veškeré styky už před deseti lety, jeho rodina ho ignorovala, byl rozvedený, benzínkový byznys jel dál, byl hlavní akcionář, jenom pobíral rentu. Prý byl v léčebně asi po deváté. Člověk si musí pomoc sám. "Jenom jsem vám všem chtěl říct, že si máte hrozně moc vážit toho co máte, protože nikdy nevíte, jak dlouho to bude trvat než to od vás někdo vezme. Pak se ani nenadějete a jste na dně. Jenom se z něho nemůžete odlepit." Při poslední větě následovaly nefalšované slzy. Byl doopravdy dojatý. W. se smál svým psychotickým smíchem. Psychiatr si ho změřil vyčítavým pohledem. "Pane Wolfrenstein, co vám přijde na tomto příběhu vtipného?" Zazněla otázka. Pacienti se otočili na pana W. "Víte, co mi přijde úplně nejlepší? Že tenhle pablb si naběhl sám, byl tak hrozně nadrženej z tý mladý kočky, že mu to vygumovalo mozek. Všechno sis to způsobil sám vole! (dal velký důraz na vole) Kdybys nepřemejšlel pérem, ale hlavou, tak bys nebyl v takový prdeli. Blbe." Lukášovi se chtělo smát, ale uvědomil si kde se nachází, nebyla vhodná chvíle a jeho vnitřní pan Špaček stále fungoval na výbornou.

Evžen smutně koukal. "Já jenom chci trochu toho porozumění." Posteskl si na adresu W. "Porozumění? Řítil ses do prdele vole! Posral jsi to, co čekáš? Mám tě tady litovat a říkat si jakej jsi chudák?!" Během okamžiku do toho vlétl psychiatr. "To už stačilo! Tak nám povězte proč jste tady skončil vy!" Téměř zakřičel na účetního. "Já jsem se posral z práce, je to snad úplně jednoduchý. Pral jsem špinavý prachy, pak začalo jít o kejhák, posral jsem se a zkolaboval mi z toho mozek (ukazoval prstem na hlavu, několikrát si zaklepal na čelo, aby všem bylo jasné, že je blázen), teď se nemůžu chovat jako racionálně myslící člověk. To snad všichni vidíte. Ještě nějaký dotazy?" Lukáš obdivoval jeho výmluvnost, na nic si nehrál, byl maximálně upřímný, nedivil se proč tady skončil. Určitě nebyl úplný řiťolezec ani s celým duševním zdravím. Vzpomněl si na Denise, jak se mu vůbec nevěnoval. Výčitky zaplavily jeho mysl. Co ten jeho pěstoun? BMW není vždy znakem úspěchu. Borský je pořád někde venku, nedokážou mu nic, věděl to. Šlacha v krku mu pulzovala. Už je to tady znovu. Sesunul se na podlahu. Zatracené křeče. Nával zuřivosti. "L. je zase v prdeli!" Křikl W. Kéž by to bylo poprvé. Během okamžiku přiběhl personál. Převezl Lukáše na pokoj, dostal injekci na uklidnění. Doktoři nevěděli co jiného použít. Potřeboval si lehnout. Usnout a pár hodin se neprobudit. Bylo po jedné hodině odpolední. Kdosi zabouchal na dveře. Moc nevnímal psychiatra cosi se mu snažil říct. Kýval hlavou, psychiatr vypadal znepokojeně, kýval stále víc. Odněkud z dálky slyšel jeho hlas. "Pane Merský jste doopravdy v pořádku?" Pokračoval s pokynutím hlavy, nemohl ho nechat v mylné domněnce, i když si nepřipadal úplně dobře. Drogy stále pracovaly. Někdy drogy fungují. Pochopil cosi ve smyslu, že se za půl hodiny vrátí. Doktor se vrátí, Lukáš neměl kam jít. Znovu zkolaboval. Při dalším zaťukáním už neviděl žádné surrealistické obrazce. Byl při vědomí a snažil se nezbláznit se z nových ruchů. Za oknem svítilo slunce. Posadil se na postel, vypadal příšerně, cítil se pod psa a neviděl doktora rád. "Máte návštěvu."

Otevřel dveře a viděl Ji. Kde se tady zatraceně vzala? "Co tady děláš?" Zeptal se bez okolků. "Přišla jsem se podívat na padlýho mohykána." Řekla smrtelně vážně. Trpkost by se dala zavřít do zavařovací lahve a prodávat na školním jarmarku. "Dobře, už jsme si udělali takovou tu naší správnou českou srááándu (dával důraz na protažené "á") a teď by bylo dobrý, kdybys konečně vypadnula." Dostával se do úzkých, pozoroval to sám na sobě, byl vztahovačný, chtěl aby šla pryč, potřeboval všechnu trpělivost světa, aby ji dokázal vystát, její otázky, náladu, ten obličej s ostře řezanými rysy, co byl kdysi jeho, se mu neustále vracel do hlavy. Nemusela být s ním, aby jí neustále viděl, vypálenou na pozadí očí. "Lukáši, já jsem tě chtěla vidět, protože mi chybíš a mám jednu klišovitou novinku." Miloval její smysl pro humor. Temný, realitě se vysmívající cynismus, byla mu tak strašlivě podobná. Když žijete s člověkem, který je vám podobný, tak jednou přijde okamžik, kdy ho budete chtít zabít. Rozsápat holýma rukama na kusy. Vytrhat veškerá nervová zakončení a koukat na konečných patnáct minut, kdy vykrvácí a bude pryč. Stával se Olmerou? Znovu se válel po zemi, zasažen svými city, mrskající se. Uběhl nějaký čas. Seděla vedle něj, držela ho za ruku. Slzy ji tekly po tváři. Nepotahovala nosem, byla na to příliš hrdá. "Jsem těhotná." Díval se na ní ledovým pohledem, škubalo mu levé oko. "Gratuluju otcovi, kde je?" zeptal se. "Ty jsi otec, kdo jiný by to měl být?" Otázka na tělo, jak tak koukal. "Nevím s kým vším jsi spala, byly v tom i holky? Měla jsi pár těch svejch šílenejch historek o vlhkejch vagínách a tak ne? Šukal jsem s tebou než jsem se zhroutil, to jsou tři měsíce a teď mi chceš říct, že s tebou mám dítě? To je špatnej vtip. Nebo je to vtip, kdy se nemám smát a jen tě litovat? Co mám vlastně říct?"

Otřela si rukou slzy. Měla železný obličej, pro tyhle věci ji miloval, tyhle nezávislé ženy. Jeden den jsou totálně na dně, během druhého dne se zvednou a dokážou zapříčinit pád dalšího muže. Byla magnetické pole okolo kterého několik let obíhal. Dovedl si představit, jak ho odkopne a on se bude plazit po kolenou, aby mu dala další šanci. Jenže měl svojí hrdost. Nebo si na to hrál?! Mluvila na něj. Dovedl se vrátit na zem? "Moje chyby, udělala jsem jich hodně, ale tys jich udělal taky pěknou řádku. Žádám tě o restart, bude to jiný, jsi toho dítěte otec, nechci, aby vyrůstalo bez otce, dovedu se o něj postarat, ale ty jsi jeho táta. Musí znám svého otce." Očekávala se od něj odpověď, pouze koukal, za dveřmi stál jeden z lékařů, sledovali ho, za dnešek měl příliš mnoho selhání. Proč si připadal jako oběť? Zvláštní podmiňovací způsob vypalující mu díru do hlavy. "Lukáši, můžeš se k tomu postavit jako chlap?" Její hlas zvážněl. Cítil další záchvat. "Jsem na to připravenej doprdele!" Obořil se na ní. Zodpovědnost dopadla na jeho ramena, doktor by na něj byl hrdý, byl schopný postavit se vlastnímu problému, který na něj padal v jeho stínu. Políbil ji na rty, i kdyby nebylo to dítě jeho, dopadlo všechno na svoje místo. Připadal si, že má pro co žít. Už si zase lhal? Co se děje v mozku Lukáše Merského? Dovedl to odhadnout on sám? Byl by se sám se sebou přel. Hypotetické kdyby se znovu vrátilo a ochromilo jeho tělo. Samozřejmě byla dávno pryč.

Vzbudil se uprostřed noci, jediná věc na kterou se zmohl byly myšlenky na svobodu, pryč z týhle psychiatrický ordinace. Zpátky do samuraje. Čekal někde v depozitáři, zrovna do něj zabudoval novou 4B11T s kompresorem, dostal se na 700 koní. Černá metalíza. To jediné chtěl získat a prolétávat silnice šíleným tempem. Nezastavovat se před ničím. W. by to pochopil, nebyl závislý na rychlosti jako on, neutíkal, nesnažil se nadopovat tělo adrenalinem, aby si připadal, že žije. Úmorný stereotyp bytí dovedl být neodbytný. Psaní ho dokázalo dovést do správného rozpoložení. Otevřel notebook, neergomická klávesnice, proklínal se za nepořízení opravdického počítače. Toho, co se skrývá pod zkratkou PC. Ale nemohl být tak nespokojený, s minimem se dá dosáhnout maximálních požitků. Katarze, to bylo to co potřeboval, dostat z hlavy svoje niterný představy. Bude jeho hrdina jako on? Co kdyby si přestal hrát na vymyšlená jména a rozšířil realitu? Lidé dovedou být tak odtažití, utíkají sami před sebou, aby nemuseli o ničem mluvit. Anonymita ostatních postav, dát kus sebe do fiktivní postavy a říkat si, jak moc jsme jiní, že tyhle problémy nemáme, abychom si připadali jako lepší lidé. "Ne ten člověk je jenom zveličená verze mě, nejsem vůbec takový, to není pravda, jak bych mohl být jako on? Jsi blázen, co bych s tím asi tak dělal? Fakt si myslíš, že mám tak bezcílný život? A že jsem tak v prdeli jako on? to si přeci nemůžeš myslet. Nejde to o tom ani vážně uvažovat, je to k smíchu, ty vole. To prostě nejde, samotnýmu mi to nejde přes rozum." Přemýšlel o tom co se mu honilo v nekonečných šedých chodbách mozku. Bylo to příliš rozsáhlé, mesiášské, prorocké. Takový nebyl. Jeho prsty se zastavily po napsání tečky. Co když ho budou mít za nějakého mluvčího generace? Co když se s jeho knihou bude sžívat moc lidí? Budou říkat, že jim mluví z duše, ale přitom, mluvit z duše, to je přeci blbost. Jsou to jenom jeho zážitky, ale spoustu intelektuálů bude z jeho myšlenek dělat svoje myšlenky. Beztak ho budou číst jenom hipsteři. Ale ti hloupější. Dopsal větu, zavřel Word.

Takže jsi táta, pomyslel si. Nečekal by, že to bude tak brzo. Byl na to připravený? Bude to fungovat? Budoucí čas nebyl jeho největším kamarádem do deště. Položil si obličej do dlaní a začal plakat. Na každého muže čeká jeho osobní vrah v podobě svědomí a nejistoty. Co je u mužů jistého? Smrt. Otřel si slzy rukou, slaná chuť na jazyku. V čem se tato situace lišila od jeho dětství, kdy byly podobné chvíle na denním pořádku? Jednalo se o vážnější věci. Zavřel notebook a vlezl si zpátky do postele, přikryl se kostkovanou dekou. Ležel na zádech, připadal si tak strašně ztracený. Okolo jedoucí auto osvítilo zeď. Co by změnilo, kdyby utekl? Beztak pro něj už vláda neměla žádnou práci, nepotřebovali nikoho špehovat dokonce ani zabíjet Infikované. Všechno bylo dokonáno, společnost se pomalu pohybovala, vstříc zítřkům. Není tady místo ani pro spisovatele. Jeho místo bude vždy oplývat oparem nahraditelnosti. Zavřel oči a propadl se do prázdnoty. Která dřív byla hnacím motorem, touha po pochopení, rozkrytí problému, zvítězení, být dobrým člověkem, kladným hrdinou. Neměl nic. Byl na psychiatrii, každý bral jeho myšlenkové pochody jako výplod jakéhosi šílence. Přinutil se ke spánku. Utekly dva měsíce, W. byl propuštěn do civilu. O pár dní později ho zastřelili na ulici. Bude mu chybět. Byl správný, ale na každého čeká předpovězený konec. Determinaci osudu se nedá utéct. V následujících dnech přestal mluvit s okolím. Neměl k tomu důvod, proč by to dělal? Tížil ho konec W., udělal si k němu dost silný citový vztah. I když byli dva cizinci, co se setkali na nepravděpodobném místě v ještě horší dobu. Během nekonečných chvil před notebookem ho oslovil doktor. Prý má návštěvu a že návštěva nerada čeká.

Do pokoje vstoupil voják. Obrovská ramena, studený výraz v očích. Připomínalo mu to člověka, kterého kdysi znal. Ale zázraky se nedějí. "Lukáši, jak jsi na tom?" Ten hlas poznával, tak on se vrátil, co s ním bylo? Prozradí mu jeho velké tajemství? "Desátníku, jste to vy?" zeptal se čekaje na odpověď. "Kdo jinej by to měl bejt? Jsi rád, že mě vidíš kluku ušatá? Trochu jsi přibral." Cynický člověk, musel to být desátník, nikdo jiný neuměl takhle jednat. Podíval se na sebe. Měl pravdu, nicnedělání mu zničilo postavu, pár měsíců nulové fyzické aktivity si vybírá svojí daň. "Luky, ty věříš svojí přítelkyni, že má to dítě s tebou?" Odkdy se z něj stal takový svatý muž? "Hej, ty zmrde, říkám ti, posloucháš mě?" Zdálo se mu to? Seděl před ním zarostlý a zamračený člověk se spoustou jizev v obličeji. "Dopíči Lukáši, přijde tě navštívit starej známej a ty tady nejsi duchem, co se to sakra děje?" V tom hlasu bylo něco co mu nahánělo hrůzu. Nepoznával ho, měl halucinaci, lepší Olmera v tomhle vesmíru neexistuje. "Co kdybychom si vyšli ven? Trochu si zakalili, vzpomněli si na lepší zítřky vole." Byl hrubián. Příliš velký, zlomilo se v něm něco? Neodvažoval se přemýšlet co. Doktoři nesouhlasili, ale během okamžiku začal Olmera házet nějakou pistolí. Prý to bude mít následky, říkal jim, že si svoje následky můžou strčit někam a že pořád ví, kde bydlí. Desátníkovo bílé tričko bylo víc než ironické. Jak to, že záporní hrdinové nosí za každých okolností bílou barvu? Nedává to vůbec žádný smysl. "Víš co jsem dělal Lukáši?" zeptal se desátník, když nasedal do svého TVR Sagaris. Probudil čtyřlitrový řadový šestiválec s absurdním výkonem. Lukáš znal auta, věděl jakou pověst mají TVR. Proboha, dostal se Olmera už do takové fáze? "Tak kam se pojedeme nachlastat?" Zeptal se. "Já to tady neznám, můžete něco vybrat." Usmál se a kývnul. "Rozjedeme to?" Nenechal Lukáše odpovědět, ostře podřadil, vyhnal otáčky do červené zóny. Auto uhánělo jako smyslů zbavené. Pravá agresivita. Generace mužů co se realizuje skrz silná auta. Lukáše to uhodilo, jsem stejný jako on. Přemýšlel nad tím, jak budou reagovat jeho léky s alkoholem.

Desátník nejezdil opatrně. Byl to hazardér. Lukášovi divoce bušilo srdce, projížděli pod pouličními lampami. V jakém městě vůbec byli? Byl otupělý. Olmera vjel smykem na chodník. Byli před nějakým pochybným podnikem. "Kde jste desátníku?" Zeptal se jediný alespoň trochu kladněji naladěný hrdina z této knihy. "Jsme v Děčíně, před něčím co dřív bylo klubem Škuner. Byl jsi tady blízko zavřenej ve cvokárně, pamatuješ si ne?" Kývl na něj. Co se sakra stalo s legendárním klubem Škuner? Nepřežil konec světa. V mžiku se objevila policejní Octavia. Olmera tasil zbraň a prostřelil jí pneumatiku. Museli před ním zastavit. "Ruce za hlavu." Křičel na něj policista, zatímco jeho partner vytahoval samopal MP5 z kufru. "Debilové, já jsem s váma." Křičí a ukazuje průkaz zaměstnance ministerstva obrany. Policisté na něj zírají a začnou s výměnou prostřelené pneumatiky, jako kdyby se nic nestalo. "Vy teď děláte u ministerstva?" Zeptal se ho Lukáš zatímco si desátník rovnal do opasku zbraň. "Dalo by se to říct, popovídáme si o tom vevnitř, trochu se zlejeme, zastřílíme si a tak." Vypadalo to, že s desátníkem nesmí nikdo vyjebávat, jinak ho čekala rána osudu. TVR stálo na chodníku. Psychotická chvilka, ale v mžiku zapadli do klubu. Osazenstvo vypadalo trochu vyděšeně ze střelby. Olmera shodil pubertální mládež z barových židlí. "Vypadnětě zkurvenci! A ty DJ, pusť tam nějakej track!" Bylo jisté, že ho tady znali, nesnažili se o odpor. Kopl do jednoho z nagelovaných puberťáků. "Utíkej, ty zasraný hovado nebo tě zastřelím!" Ten kluk se ho doopravdy bál. DJ pouštěl písně, přesně, jak mu Olmera řekl. Lukáš byl poplácán po rameni.

"Chvilku vydrž, vylezu na podium." Vzal si z baru velkou lahev rumu. "Dej mi mikrofon!" Křikl na DJe. Rychle dostal do ruky co požadoval. Taneční místnost byla zaplněna lidmi. "Tak poslouchejte zmrdi, tady kámoš!" Zakřičel a ukázal k baru na Lukáše. "Jo, tamhle ten u baru, jak na něj ukazuju, zažívá fakt hnusný období v životě, takže chci, abyste mu to tady dneska pořádně osladili! Který holky jsou tady single?" Zeptal se hromovým hlasem a řádně si přihnul z lahve. Pár se jich přihlásilo. K čemu se to zatraceně schyluje? Honilo se Lukášovi hlavou. Objednal si něco nealkoholického, nechtěl zkolabovat, protože kdo ví, jak by se bude chovat desátník. Olmera trefil mikrofonem DJe do obličeje a řval na něj, že hraje jenom samý sračky, že nepřišel na večer osmdesátek namixovaných na devadesátkový eurodance. Opět vytáhl zbraň. "Zahraješ tam nějakej poctivej new wave, rozumíš tomu ty idiote?" Lukáš byl v šoku, nečekal takového psychopata. Bylo to jako kdyby sledoval odjištěnou atomovou bombu. Bude jenom otázkou času než vybuchne a rozmetá celé okolí na nejdrobnější šrapnely. Posadila se vedle něj zvláštní slečna.

"Vy budete oslavenec, že jo?" Zeptala se. Kývl na znamení souhlasu. "Co v téhle díře děláte?" Otázky, pořád nějaké otázky. Olmera zatím tančil na parketu a byl za půlkou rumu. "Já ani nevím, desátník se tady objevil a vzal mě do víru velkoměsta." Slečna se na něj zadívala. "Myslíte kapitána Olmeru?" Byl neschopný jediného slova, ale nakonec se rozmluvil, hezké ženy se nesmí ignorovat. "Mohl jsem předpokládat, že se takhle vyšvihne, byl jsem dlouhou dobu mimo." Viděl v jejích očích opravdický zájem, měl asi atypický obličej nebo si ho spletla s někým jiným. "A co děláte?" Musel se smát. "Píšu knihy." O psychiatrické léčebně mlčel, nemusel vypadat přeci jako psychopat. "A o čem píšete?" Zeptala se ho a odkryla si vlasy z čela. Dlouhé černé vlasy. Přitahovala ho, dělala všechny správné pohyby, aby zapomněl na svoje prokletí. "O tom, co se stalo před sedmi lety." Zadívala se mu hluboko do očí. "Neměl byste o tom psát, je to stále otevřená rána." Myslela to s ním dobře. Zajisté, byl příliš velký rebel, říkal si jenom o to, aby ho někdo zabil. Mlčel, nemělo smysl cokoliv namítat. Přikývl, dopil nealkoholický nápoj a zvedl se k odchodu. Chytila ho za ruku. "Tak jsem to nemyslela, zůstaňte tady ještě chvíli." Vážně o něj stála. "Kdybych tady zůstal ještě chvíli, tak bych udělal něco, čeho bych mohl po zbytek týdne litovat, krom toho jsem hrozný psychopat a musím odsud vypadnout." Už si ho nevšímala. Jeho způsoby fungovaly, dovedl v nich probudit opovržení. Došel za desátníkem. "Musím jít pryč, je mi z toho všeho na blití." Desátník si ho změřil pohledem. "Jak na blití? Co tím kurva chceš říct, ta kurvička ti nedala co? No, to se na to podívám." Upustil prázdnou lahev rumu na zem a vydal se za slečnou. "Ty kurvo, co sis to dovolila udělat mýmu kamarádovi?" Chytil jí za krk a bouchl s ní o barový pult.

"Desátníku, kurva, nechte toho. Uděláte něco špatnýho." Přehodil jí přes bar, kde srazila barmana. Bez známek zaváhání vytáhl znovu ČZ. "Cos to doprdele řekl? Jsem nějakej zasranej boxovací pytel nebo co kurva? Chceš vystřelit mozek?! Jsi stejnej jako já! Rozumíš mi? Dělals jim úplně stejnou kurvičku jako já, akorát jsem se z toho nesesypal, ty jeden zasranej kokote!" Odjistil pojistku. "Jdi do auta, ty hajzle, počkej tam!" Lukáš se vydal kvapným krokem k východu, okolí bylo uzavřené v časoprostorové bublině, nevnímali ho, příliš se báli o své vlastní životy. Slyšel za sebou halekání. "A kdo teď bude statečnej? No co? Z koho si můžu udělat terč?" Ozvalo se několik výstřelů. Lukáš se usadil do TVR, nesnažil se myslet na dějství uvnitř. Olmera v mžiku přišel. "Co to mělo zatraceně bejt? Chceš chcípnout Lukáši?" Nestačil mu odpovědět, jak ho udeřila pažba do čelisti. "Udělej to ještě jednou a budeš mrtvej, nikdy se nestav mezi mě a ostatní, jinak na to dojedeš. Rozumíme si nebo tě mám pořádně zmlátit?" Vážně se ho bál, tak mu slíbil naprosto všechno. Za několik minut byli v psychiatrické léčebně. "Tak se měj, ty sráči." Procedil skrz zuby desátník a odjel. Lukášovi se klepala ruka. Blížil se další záchvat. Znal příznaky, bude se to celé opakovat. Být vyděšený, když prožijete takový příběh, jako prožil on, je idiotské. Nezaslouží si to žádný kousek respektu. Byl srab, nedovedl se mu postavit. Změnil by něco? Obával se, že ne. Nebo mu to říkal jeho logický mozek, aby si nepřipadal tak vykastrovaně. Zkolaboval, zřízenci se k němu už hnali. Co asi Olmera zažil za války? Kdy se z něj stal kapitán a co musel sakra udělat? Věděl o jeho osudu. Ztratil vědomí a propadl se do sladkého bezvědomí. Tak jako tolikrát předtím. Nový den přijde a rozzáří všechno, ale nemůže čekat spasení. Musí se nad sebou zamyslet, být otcem není jednoduché. Nemít v pořádku svojí hlavu je ještě horší. Bude o co stát?


"Byl jsem nahoře, byl jsem dole, pokroucenej, měl jsem pravdu, taky jsem se mýlil. Zlomený a zmatený. Zmlácený a zjizvený."

Znásilněnej Bowie na Grammy

17. února 2016 v 16:50 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Čo na ma čumíš pičo? Čo kurva? Si sa dojebnul nie? Kurva, dopiče! Tak teraz isem pojď, ti rozhodiem sandál! Tak čum eště raz! Eště raz ti riekam! Tie useknu ucho kurvo! Dojebaný kokot!!!! Vskutku jsem se posunul ve svých slovenských verbálncíh prostředcích dál. Můj učitel stále fetuje ředidlo. Prý je ve slevě a dá se z něj dostat do hezkýho stavu. Dá mi lekci zdarma, když to řeknu všem. Tak bych teda chtěl, abyste si ho koupili. Rozumíme si, viď?NE NIGGA


Onehdá jsem byl na těch internetech, popíjel asi patnáctýho pivsona a co na mě vyskočí? Budou Grammy a bude poctička Lemmymu a Bowiemu. Lemmy mě naprosto minul, ale byl to takovej srdcařskej destrukční metal. Nic moc uměleckýho, ale koho by to sralo, že jo? Každej není dosranej hipster s 250 gb muziky na HDD a čárou koksu na původní gramodesce KC and the Sunshine band. Bowie mě hodně zasáhnul, asi jako každýho druhýho. Až na jednoho kolegu z práce, který se vložil do probíhajícím skonu o Bowieho prohře nad rakovinou a hrdě řekl, že ho nikdy neposlouchal. Skutečný faux-pas. Tak jsme ho teda ignorovali a plakali, protože měl fakt už dobře rozjetou kariéru a ty vole, přeci zasraný celebrity, ale Bowie byl jeden z nás! Sice měl asi padesát miliard USD, dvanáct baráků, hudební chápání na jiný úrovni než my. Jenže rakovinu můžeš taky chytnout. Říkali to v telce. Prej. Teda, já tomu až tak moc nerozumím no. Smutný smajlík.


Takže pocta Bowiemu. Kdo to asi tak může bejt? Začal jsem přemejšlet nad tím, jakej to bude ultimativní hipsterskej večer. Každej kdo nebude hrát na Fendera Jaguara bude totálně mimo. Budou tam určitě Bowieho Arcade Fire, měl je rád a každej druhej ze showbyznysu, protože podle wikipedie ovlivnil asi tak každýho 1,5týho umělce. Byl jsem natěšenej, né že ne. Grammy jdou mimo mě, ale Bowie! Konečně bude totálně přeceněnej a to bylo jedině dobře. Sen se zdál naprosto onanijní. Byl jsem natěšenej jako nadrženej kokršpaněl na mrdání s tou pěknou dalmatinkou. Jenže najednou práce a škola. Bum bum ty vole. Vyhulilo se to z hlavy. Ne, nekouřím. Go fuck yourself. With smoke. Just fuck with smoke man. But it´s not possible. Who the fuck cares? You care. I don´t just shut up. But you just told me about it. Ok, it seems I care about it. Now. KISS ME! Oh you little dirty bastard. Who is your cute dog? Whoooo? Yes, I am. Very good. Jestli jste se ztratili, tak je to jedině dobře. 666!


Jednou (překvapivě to nebylo zase tak dávno, protože o tom píšu, hehe) sedím u pc a najednou vidím kdo udělal poctu Bowiemu. Jsem v šoku. Letí ze mě velký proud žluté moči, během několik málo sekund je pokoj tak zasraný, že padám z druhýho patra. Oknem. Volám hovnocuc a svýho psychologa. Mu říkám co se stalo. Říká mi, že to bude dobrý. Říkám mu, že má jít do píči, protože ničemu nerozumí a měl by si narvat to růžový dildo do prdele. Najednou zjišťuju, že je to špatný číslo. Tak o tom musím napsat na blog, si říkám. Kecám. Čekám teda deset hodin než mi vydezinfikujou barák. Chci jít spát a uvidím ten článek. Tak se alespoň pobleju. Trochu větší hardcore, growling jak od death mentálu. Né že né.


Pohladím se na očích, aby vydržely ten super audiovizuální zážitek. Během něj se tak dvakrát zeseru a volám ambulanci na výplach střev. Bojím se, že bych mohl zabít sousedy. Povídám to doktorovi, co se stalo. Nechápe a mlčí. Říkám mu, že je zmrd a že má jít do píči nebo mu uříznu hlavu. Křičím na něj "Allahu Akbar!" a píšu si lihovou fixou na prsa ISIS. Je zmatený. Já jsem taky zmatený. Odcházím.


Nemá to dneska smysl co? Tak se teda konečně podívám na ten majstrštyk. Ano, Lady Gaga nám uctí památku Bowieho. Tak se na to podívejte sami, jak to asi vypadalo.


Tak teda dobrý, na začátku se dozvíme, že si máme koupit Intel. Proč ne, nerdi to všechno vědí. Já jsem třeba měl Intel ještě dřív než mi řekla Lady Gaga, že bych si ho měl koupit. Rebel bez příčiny, říkám to pořád. Ale teď abychom přišli k pořádnejm hovnům.


Je sice hezký, že Gaga má jméno jako "poctu" Queen a jejich písničce "Radio Gaga" a že jí Bowie váááážně hodně moc ovlivnil. I to, že tam má polovinu lidí co s Bowiem hráli. Tohle všechno je hodný chvály. Proti tomu nic nemám. Kdo by mohl mít? Jenom muslimskej radikál! A bylo by to kvůli tomu, že zpívá ženská. Překvapivě dobře i zpívá což se musí nechat. Tady nemám taky žádnej problém.


Ale doprdele co má bejt ta sračka s tím, že naše bulvární umělkyně je jakýsi alterego Bowieho? Jako další? Rozumím tomu, že je to triburte, ale tohle zašlo moc daleko. Chybí úplně všechno. Bowie měl pekelnickej hlas, vedle kterýho popovej hlas vypadá jako naleštěnej Mercedes Benz S65 AMG vedle Interceptoru Mad Maxe. Není podstatný, že bude Mercedes vždycky rychlejší, ale každej tady ví, kdo je větší osobnost a kdo bude mít větší respekt.


Takže to teda odzpívá. Dobrý, dobrý, nakonec si hodí Heroes. A já jí chci zabít, totálně pohřbená verze, něco se zesralo. Hrozným způsobem. Všichni víme, že Bowieho Heroes měli atmosféru. Ale tohle je trága, tam kde zbytek můžu brát s rezervou jako snahu, tam Heroes v podání rádoby umělecký feťačky vypadá hrozně. Ne, že by bylo hrozný bejt uměleckej feťák. Bowie toho natahal kurva dost, když pařil s Lou Reedem, Brianem Enem a Iggy Popem. Ve Factory Andyho Warhola. Jenže Bowie byl týpek co měl nonstop rozšřený oko od toho, že se serval ve dvanácti o holku. Nebyl to ani moc hezkej chlap. Byl takovej anglickej čumák, to je tak všechno. Jenže doprdele, právě pro tyhle věci ho lidi měli rádi. Nebyl žádnej zasranej dokonalej kokote, žádná new age celebrita. Ne, byl náš milovanej weirdo se zvukem co se dotýkal každýho, kdo chtěl od života alespoň trochu víc než je bezduchej pop. Pro tyhle věci jsem ho měl rád a proto mám jistý nutkání tady udělat určitou věc.


Ta určitá věc je takový menší prohlášení, začíná to asi takhle.

Drahá Stefani Joanne Angelino Germanotto,
dovol mi na začátek, abych ti říkal tvým zpíčeným uměleckym pseudonymem Lady Gaga. Dále jen LG, protože nemá smysl plejtvat slovama na pseudouměleckejch pseudonymů. Ty jedna zpíčená krávo. Ano, nazval jsem tě krávou a svůj názor si tady obhájím. Měla jsi udělat poctu Davidu Bowiemu, kterej tě hrozně ovlivnil a samozřejmě mělas na to plný právo. Bowie byl řízek. Pořádně tlustej a propečenej stejk. Cápek a umělec, kterej narozdíl od tebe nepřitahuje pozornost jenom tím, že udělá song o LGBT komunitě nebo se musí svlíkat, aby zaujmul. Protože se investoři bojej, že by se jim nevrátili prachy. Takže dopíči, když už děláš takovejhle tribute, měj na paměti, že spoustu lidí tě bude pozorovat pod drobnohledem. Necpi si zkurvenou reklamu před to než budeš zpívat. Jestli si o tobě máme myslet, že jsi zaprodaná děvka, tak to nemusíš zdůrazňovat. Všichni to víme. Pokud si myslíš, že tvoje muzika je hlubokomyslná, tak bych tě rád poprosil o to, aby sis vzala pistoli, strčila si jí do pusy a několikrát zmáčkla spoušť. Naschvál, zvládneš to víc jak dvakrát? Nemyslím si! No, ale konec tý nenávisti, můžeme spolu vycházet. Když budeš mrtvá. Muhehehe.

Tak teda zazpívalas to dobře. Dobrý, ale dopíči ty Heroes ti neodpustím, byla to sračka a zkurvilas to. Slyšíš? Zpíčilas to a zničila jsi jeden z nejlepších Bowieho písniček. Takže ho slep. Ty krávo. Zkrátka by ses měla zabít. Ale to bych ti řekl i bez toho vystoupeníčka. Ale kvůli tomu vystoupení ti poradím, aby sis vzala pletací jehlu a strčila si jí do nosu. Ano, dostaneš se tak až do mozku. Neboj, nikdo to nepozná, tvoji manageři tě budou pořád bookovat vystoupení. Win-win situace. Tomu rozumíš ne? Povrchni lidi tě budou mít zase jako symbol vzdoru. Spolu s tvojí sračkovou muzikou.

Takže to udělej.

S pozdravem
Strejda Katastrofa

P.S. Jestli se ti bude chtít, tak se stav, ať zjistím, jestli jsi hermafrodit nebo ne. Pokud nebudeš hermafrodit a budeš ženského pohlaví, tak ti ukážu 40 cm dlouhý nos. Roste sám. Esi mi rozumíšTM


Jsem se zase rozohnil. Tak bych vás chtěl nabádat k tomu, abyste zabili Lady Gaga. Kdo to udělá, tomu řeknu sladký slova. Karamel, sušenka, dort, mrtvola Lady Gaga posypaná cukrem!

Pá.


Aktuální zlo

15. února 2016 v 21:36 | Katastrofa |  Básničky
1. Představivost noční oblohy je tady,
kam se tentokrát schováme před pohledy?
Měl bych vymyslet chytrý slovíčka,
jenže nemám ani špetku invence.

2. Je těžký bejt aktuální a neopakovat se,
když je každej pomalu vůdce revoluce,
jenže brachu, vlna se roztříštila,
o útesy postavený z kapitalistickejch nutností.

Každej musí chodit do práce,
jsme v podstatě všichni tučný ovce,
šílený pohledy na svět rotujou,
naše představy o šťastnym životě šrotujou.

3. Každej máme svoje hodný publikum,
tolerující nám naše přešlapy,
polonahý fanynky s očima dokořán,
ty vole, prej nějaká sláva, kroutím hlavou.

4. Nechci bejt podle nejnovějších trendů,
kde jde jenom o rebelskej zjev jako milion druhejch,
rebelové chtějí ošukat všechny pěkný holky,
nevěř jim jejich ideologii jsou stejně směšní jako já.


Každej musí chodit do práce,
jsme v podstatě všichni tučný ovce,
šílený pohledy na svět rotujou,
naše představy o šťastnym životě šrotujou.

Cena šílenství

15. února 2016 v 21:27 | Katastrofa |  Básničky
1. Byl jsem všechno co jsem nechtěl bejt,
povím ti spousty naučenejch frází,
o dobrejch životů a hledání pravdy,
pořád to bude dost zlej boj s osudem.

2. Mohl bych ti říct o klišovitejch kecech,
který všichni používáme při sdělování názorů,
že ti tentokrát bude dobrý pomoc ty vole,
tomu nevěří ani magor ve svěrací kazajce.

Obličeje plný bestiálního štěstí,
rozhozenej úsměv od dvou pěstí,
střetu s vlakem ve velký rychlosti,
ve značným stádiu pozdní opilosti.

3. Kyber reklamy na finančí kanceláře,
budeme tam dělat, necháme se zavřít,
happy smile a veškerý moudra ze školení,
zabalím do cigarety v open spacu.

4. Tragický holky chtějí bejt milovaný,
remaky se starými scénáři neustále točíme,
ztracený mezi dvěma řádkama,
proč tam hledat smysl života?

Obličeje plný bestiálního štěstí,
rozhozenej úsměv od dvou pěstí,
střet s vlakem ve velký rychlosti,
ve značným stádiu pozdní opilosti.

Říkali tomu revoluce, ale byli jako ostatní

14. února 2016 v 20:45 | Katastrofa |  Básničky
1. Ve všech klubech se scházejí free lidi s pocitem rebélie,
podívej se pořádně na jejich ksichty a zájmy, jsme hybná síla,
ty vole, tě sestřelím pěstí s těmahle falešnejma prorokama,
věříš zmatenejm věcem a jsi obklopenej přikyvovačema.

2. Ve svojí oblíbený neziskovce posloucháš osvícený názory,
na to co si o všem máš myslet a jak si narvat hlavu postojema,
který byly shledaný politicky korektníma od kokotů z EU,
pokud hledáš jinde než na povrchu, tak tě už nikdo nemá rád.

Revoluce do každý veganský restaurace plný liberálních cílů,
připadají si jako banda new age proroků, ale jsou bandou oslů,
stádní názory a nenávist k vlastní zemi je prolezlá jejich žilama,
loutky ovládaný vlivnejma strejčkama s benefitama v rukávech schovanejma.

3. Zeptej se je na názor na etnický Čechy a budou ti řvát do ksichtu,
že jsme méněcennej národ a ty vole, radši milion imigrantů než Čechy,
máme platit za naše starý hříchy a zalíbit se vyspělýmu světu kámo,
už to není o souboji ideologií, ale začíná jít o holý přežití ve vykastrovaný době.

4. Smutně vzpomínáme na novou levici 60. let a proč se to všechno posralo,
usmívají se do televizních kamer jako zrádci národů pro pocit zadostiučinění,
moderní elity všude kam se podíváš a my ostatní extrémističtí xenofobové,
musíme umřít, abychom nepřekáželi novýmu scénaři pro dobu bez problémů.


Revoluce do každý veganský restaurace plný liberálních cílů,
připadají si jako banda new age proroků, ale jsou bandou oslů,
stádní názory a nenávist k vlastní zemi je prolezlá jejich žilama,
loutky ovládaný vlivnejma strejčkama s benefitama v rukávech schovanejma.