Leden 2016

Raining Blood

29. ledna 2016 v 17:49 | Katastrofa |  Zombie Story
"Uzavřen v očistci, nehýbající se věc, živá, čekají na odvetu, smrt bude jejich vyúčtováním."
Tom Araya (*1961)
Slayer

Nemohl jim uniknout. Jejich tanky, vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, byl na něj vyhlášený hon. Být loveným, za svoje zločiny. Dovedl se vůbec podívat sám sobě do očí před zrcadlem? Tuhle otázku mu nikdo nepokládal a jeho svědomí neexistovalo, aby si vymýšlelo různé korektní odpovědi. Od té doby, kdy vyvraždil naprosto celé město nebyl zrovna veselým člověkem, o fungujícím svědomí se nedalo už vůbec mluvit. Schovávat se ve stínech, vojáci procházejí, vtrhnout se mezi ně a rozpoutat svůj vlastní popravčí maraton. Nůž létá vzduchem, jeho vousy jsou plné krve nepřátel. Bývalý voják NATO je do konce života vojákem NATO. Úzké uličky mu pomáhají. V noci se může schovat kamkoliv jenom sám uzná za vhodné. Kroužící vrtulník dostal přímý zásah z podvěsného granátometu. Pan Bren by ho nesundal. Podvěsný granátomet M203 umí být doopravdy spolehlivý. Usmál se při pohledu na hořící trosku. Zavěsil si druhou pušku na rameno. Proč všichni používají Colt M4? Nespolehl by se na něj, je to přeci poruchová zbraň. Jenže je k ní milion nábojů. Před uličku přijel obrněný transportér. Pravděpodobně nějaké BMP nebo Bradley. Schoval se za kontejner. Věděl, co bude následovat. Vrtulník hořel na střeše jednoho z nedalekých domů. Zápach hořícího vysokooktanového kerosinu nemohl pustit z hlavy. Omamná vůně spalující zaživa přeživší. Na obličeji měl robotický výraz. Vjezd do uličky podminoval. Byl připravený na veškeré eventuality. Praha měla tisíce ulic. Byli v jeho teritoriu, nehodlal se o něj připravit. Na to už procestoval příliš mnoho měst v České Republice.

Spoustu nových zářezů na pažbě. Snížilo to jeho vztek? Stal se šťastnějším člověkem? Neptal se sám sebe. Z náprsní kapsičky vytáhl detonátor. Cukl mu koutek, čekal na pořádný výbuch. Prst dopadl na spínací knoflík. Slabé pípnutí. Semtex roztrhal obrněný transportér a vojáky na kusy. Převlékl si uniformu od jednoho z padlých vojáků. Opustili ho, nechali ho chcípnout, stejně jako jeho blízké. Musí za to zaplatit. Vlezl do kanalizace. Podíval se na starý plánek. Baterie mu posloužila jako dokonalé osvětlení. Musí jít do nějaké hustě osídlené oblasti. A začít se svým šílenstvím. Oko za oko, zub za zub. Pomsta je jenom jeho. Kanalizace příšerně páchla. Ať se podíval kamkoliv, neviděl žádného z Infikovaných. Praha byla chráněná, dokázali se bránit pomocí zbytku armádních jednotek. Vypadal jako jeden z nich, nebylo těžké mezi ně zapadnout. Hyundai byl schovaný v podzemních garážích. Měli ho tam nechat chcípnout, když měli šanci. Ale jeho vůle po přežití překvapovala i jeho samotného. Vylezl uprostřed menšího náměstí. Fronta lidí čekající na příděl pitné vody. Nabil granát do granátometu, velký 40 milimetrů tlustý granát. Bude muset jednat rychle, udeřit a utéct. Stiskl spoušť, granát vletěl přímo do lidí. Ohlušující rána. Utržené končetiny. Čas jednat, nečekat na jejich odvetu. Za těch pár let vraždění se ještě zdokonalil. Jednotlivé rány. Posílal je mezi civilisty jako bonbony do pus čekajících dětí. Odlétající nábojnice. Neznámé náměstí, vystřílet všechno. Z pušky vypadl zásobník. Měl tak třicet sekund než po něm začnou střílet.

Zavřel za sebou kanál a vydal se na další místo. Chaos musí město naprosto ochromit, když za sebou zavíral kanál, slyšel sirény a svist vrtulí vrtulníků. Vůbec neměli ponětí, co se stalo. V bezpečí přítmí přebil zásobník do karabiny. Měl jich ještě až moc. Pan Bren žárlil na toho bastarda, kdo by potřeboval střílet s poruchovou puškou, když má u sebe po dlouhé době jednu z dobrých pušek české konstrukce? Usmál se nad svou myšlenkou a vydal se podle mapy na Václavské náměstí. Potřeboval udělat rozruch, aby odlákal pozornost vojáků, vše do sebe zapadalo. Co očekávali? Pravděpodobně nějaký útok teroristické organizace. Po několika minutách došel ke kanálovému vstupu na Václavské náměstí. Byl nedaleko. Vylezl ze šachty. Měsíc byl v novu, neozařoval krajinu, vše bylo naprosto tmavé, škoda, že si na to zvykl, když po nocích zabíjel nevinné lidi. Blbost, každý je vinný a on je musel odsoudit, s vykonáním popravy. Měl poslední bombu, čas zničit symbol české státnosti. Tři kila semtexu, dal je Svatému Václavovi na hlavu, aby si mohl konečně vychutnat pořádnou explozi. Zaslechl přijíždějící obrněný transportér. "Kurva." rychle zaklel. Nutkání dostat se pryč sílilo, jak to by to měl udělat? Ať půjde kamkoliv, najdou si ho. Musí to udělat, strhnout falešný symbol. Vytáhl detonátor, mužstvo vojáků z transportéru už zaujímalo bojová postavení, přeměřovali si ho skrz hledí svých pušek, ukázal dost jasně svůj ovladač od bomby. Znatelně se zalekli, pro ně byla socha symbol, pro něj byl pouze znak bohatého muže, který si už za dobu svého života dbal na obrovský kult své osobnosti. Měl pořád zvednutou ruku s odpalovačem, dával jim jasně vidět, co se stane, když na něj vystřelí. Naučil se držet v šachu vojáky. Většinou nebyli tak chytří, aby dokázali vzdorovat. Nejraději by zmáčkl spoušť už teď a pokochal se výhledem, ale to by ho rozstříleli na kusy. Dostal se až před vstup do kanálu, kde na něj čekal příslušník speciální jednotky, rychle mu podřízl hrdlo svým loveckým nožem, prohlížel si ho se zaujetím, umíral a věděl, že poslední věc, kterou uvidí bude obličej desátníka. Depresivní.

Kolem ucha mu prolétla kulka. Nová karta byla vyložena na stůl, odstřelovač se snažil chytnout svůj nový cíl. V ne příliš vzdálené dálce uviděl vojáky snažící se zneškodnit bombu. Než ho další vystřelená střela škrtla o rameno, zmáčkl detonátor. Socha byla roztrhaná do všech světových stran, rád by se kochal tímto pohledem, ale musel odsud vypadnout. V kanalizaci si přejel rukou po uniformě. Děkoval bohu, že ho netrefila kulka ráže 12,7 milimetrů, to by ho už ani jeho kevlarová vesta nedokázala ochránit. Strčil prst do chrániče. Obrovská rýha po nábojnici, stačí pouze narvat do vydlabaného místa pravítko a můžeme si změřit průměr výstřelu, zjistit ráži a přiradit ji k vystřelenému náboji, podle rýh můžeme identifikovat zbraň a střelce. Tohle není žádný teroristický útok. Vědí, že se schovává v kanálech. Nebude se moc ubránit takovému množství lidské síly. Přehodil si pušku na rameno a popoběhl. Na zem postavil nášlapnou minu. Měl stále pár triků v rukávu. Na tuhle chvíli se připravoval několik týdnů. Od té doby, co sem přijel. Praha má být zlatým hřebem. Po této soukromé misi může následovat jenom smrt. Schizofrenie, měl je všechny zabít nebo se měl snažit přežít? Co z toho vyhraje? Uslyšel tlumený výbuch. Někdo asi má o dvě končetiny méně. Mina splývala se špinavou podlahou. Neodrážela světlo. Některé vychytávky ho hřály na srdci. Musel se dostat do jedné ze čtvrtí, kde měl svojí skrýš vojenské techniky.

Dokázal toho za těch pár týdnů nakrást doopravdy hodně. Odpalovače raket, protipěchotní odstřelovací pušky ráže 14,5 milimetrů, radarový systém detekující naprosto všechny vzdušné cíle, funkční minomet a stovky dalších věcí. Jako dítě, co se dostane ke kompletní sbírce hraček z happy mealu. Byl sběratel. Opuštěné skladiště. Elektřina v Praze fungovala na jedničku. Odpověď na všechno. Praha. Zářivky se zapálily elektrickým proudem. Chladný svit osvětloval obří místnost bez oken. Kdo by ho očekával na podobném místě? Vzal si do ruky odpalovač raket RPG. V následujících několika hodinách bude mít až příliš napilno. Zničit tolik věcí a znehybnět spoustu lidí. Rigor Mortis, post mortem, tohle je ten správný večírek, kam vezmete celou svojí rodinu a nikdo neodejde vcelku. V kanalizaci postřílel pět jednotek vojáků. Vypadalo to, že viděli bojové nasazení poprvé v životě, poslední přeživší z třetí jednotky se před ním rozbrečel a prosil ho, aby ho nechal žít. Tedy, to si alespoň myslel, nedokázal mluvit moc plynně Německy. Prostřelil mu několik kloubů. Chtěl, aby na sebe přilákal co největší pozornost. Po chvilce přemýšlení se rozhodl, že nejlepší bude, když ho střelí do páteře. Mířil na bederní páteř, chtěl aby se nemohl hýbat a křičel o pomoc. Přiláká na sebe pozornost a budou se snažit mu pomoci, to mu dá tak dvě až tři minuty. Bohužel se to ukázalo jako výjev, co přiláká nežádoucí pozornost více bojových jednotek. Všichni příslušníci ozbrojených sil vypadali naprost
o profesionálně, do té doby než jim začali jejich spolubojovníci odpadávat mrtví do hnusné břečky, kterou se brodili. Dovedl si vybírat nepřístupné cesty. Kolik jich dnes už zabil? Myslí, že se blíží k padesátce. Pokud se jedná o vojáky.

Vylezl před Národní divadlo. Minomet byl připravený na odpálení. Velkorážní granáty a pár minut práce. Pořád byli zmatení z jeho útoků. Nedokázali účinně koncentrovat svoji početní převahu, když se před nimi nepřítel schovával, jako Sověti v Afghánistánu nebo Američani ve Vietnamu. Nemůžete někoho rozmlátit na kaši, když se objeví, bodne vás nožem a poté na chvíli zmizí, neznámo kam. Vážně poškodil fasádu. Nic většího si nesliboval. Otevřel další kanál. K jeho překvapení na něj čekalo komando speciální jednotky. Střely dopadaly do kevlarového krunýře. Na poslední chvíli dokázal odvrátit brokovnici od svého obličeje do helmy. Hlasité křupnutí mu napovídalo, že helma splnila svůj účel, ale o nic jiného ji žádat nemůže. Jistě, dokázal je všechny rozstřílet. Ale jeho krunýř začínal mít velké trhliny. Navíc se v M4 zasekl náboj. Znechuceně ji odhodil na zem. Sebral ze země P90, kompaktní zabiják na padesát ran. To se mu bude v kanálech hodit. Usmíval se. Opět se donutil k nenucenému úsměvu. Nejraději by se ještě opil. Zbývalo mu ještě pár cílů. Skrz kanalizaci se dostal ke Strakově akademii. Měl u sebe pět raket. Všichni se budou kát, každý bude koukat do země a očekávat to absolutně nejhorší. Odpálil raketu, prolétla sklem a vybuchla v místnosti. Nacpal do odpalovače další a ucítil zpětný ráz dopadajícího náboje. Nad lopatku. Záda. Příliš silná tána na to, aby ho zasáhla ráže 7,62 milimetrů. Zatraceně, musel vypadnout.

Odhodil rpg na zem a během mžiku ho zasáhla střela do hlavy. Stále při něm stálo neuvěřitelné štěstí. Štěstěna pracovala přes čas. Ze spánku mu tekla krev. Znovu do kanalizace. Nebyl dole sám. Vyprázdnil zásobník P90 na přibíhající komando. Hbitě zmizel za roh. Drželi v rukou štíty. Z tvrzené oceli, nemohl je za žádných okolností prostřelit. Byl čas na ústup. Nebo čas na granát. Odjistil malého syčáka. V hodu nebyl nikdy dobrý. Ale mít u sebe pár trhavě zápalných granátů nebylo nikdy špatná věc. Výbuch. Okamžitě hodil další. Opakovaný výbuch. Hořící postavy. Nedovedl si představit, jaký vrah dovedl navrhnout tak účinnou zbraň. Vzal nohy na ramena a utíkal skrz stoky. Na konci čekala další uzavírka. Zatraceně. Musel se dostat zpátky na povrch. Odhodil vojenskou zbroj, beztak byla naprosto k ničemu, a zůstal oblečený pouze v civilním oblečením. Jeho nezastaví. Skrz košili mu prosvítala krev. Určitě to bylo jenom povrchové, jinak by to cítil o dost víc. Nebo za to může tělo sjeté na adrenalinu? Možností bylo víc než málo. Do jeho skladiště zbývá několik ulic. Na rameni měl pana Brena. Nemohl se ho zbavit. Slečna CZ opět věrně čekala v jeho dlani. Hemžilo se to okolo vojáky. Je otázkou několika minut než ho spatří. Musel se plížit. Jeho zabijácké instinkty ho neopouštěli. Musel se skrz ně dostat. Už byl přímo u kontrolního checkpointu, když po něm kdosi vykřikl. "Kam si sakra myslíte, že jdete?" Věděl co bude následovat. Otočil se a odpověděl mu. "Prý tam zabili nějakého muže." Ukázal směrem ke stoce. "Proto máte zbraň?" Panebože, co jim má zatraceně říct? Že jí nosí jen tak na okrasu a používá jí na zabíjení náhodných vojáků? Odjistil spoušť a poslal je dávkou k zemi. Utíkal, nic jiného mu nezbývalo. Skrz zapadlé uličky, dotahující komanda ho doháněla. Nedovedl si racionálně vysvětlit, proč vždy ignoroval okolí a nevšímal si detailů. Měl štěstí masového vraha.

Nikoho jiného. Před skladištěm byla vojenská uzavírka. Čekali na něj, možná to všechno bylo jenom hrané divadlo pro jeho pocit bezpečí. Ale v rukávu mu zůstalo ještě pár trumfů (sice byly od jeho krve, ale stále tam byly), o tom nemohl pochybovat. Jedna stoka vedla přímo do jeho úkrytu. Opravdu na něj nebudou čekat? Nehodlal to zjišťovat. Kanalizace byla podezřele prázdná. Otevřel kryt a vlezl do skladu. Trvalo to několik minut než se připravil, chtěli vidět obrovský masakr, byl hlavním chodem. Měl tady experimentální balistické brnění. Bylo obrovské. Prý dokázalo odolat výstřelu protitankové střely. Podíval se na zem. Zvedl oči. Dveře byly stále zavřené. Měl tady schovaný automatický vrhač granátů sovětské výroby. AGS - 17. V klidu si ho složil. Až prostřelí ocelové dveře, bude to muset jít ráz na ráz. Nemůže si dovolit čekat na odvetný útok. Kosa nesmí narazit na kámen, všechno se musí vystřílet do posledního muže. Věděl to. Doopravdy se podle toho chtěl zachovat. Natáhl nabíjecí páku. Když odejít ze světa, tak alespoň ve velkém stylu. Děti se musí učit o teroristech. Dostane jeho nenávist zadostiučinění? To uvidí, až bude každý z nich rozstřílený na kusy. Zmáčkl spoušť, třicetimilimetrový granát vybuchl při kontaktu s dveřmi. Ohlušující rána, tlaková vlna vyrazila dveře. Byl Tony Montana a tohle byl jeho poslední vzdor. Střílel naslepo, neviděl skrz kouř žádný konkrétní cíl. Granátomet metal ránu za ranou. Vybuchující střely a skřekot vojáků. Vystřílel pět dvaceti devíti raných pásů. Škrtlo ho dost kulek, několik vybuchujících ručních granátů, šrapnely neškodně škrábající pancéřový plášť. Kdyby na sobě neměl tlustý pancíř, byl by roztrhaný na kusy. Jeho kůže by byla krásně prošpikovaná úlomky kovu. Drť ničící jemné tkáně. Milion malých břitev, co se vám snaží rozdrtit tepny a cévy. Trochu kritičtější únik oleje, jestli mi rozumíte. Držel v ruce prázdný granátomet. Co si počne dál? Zvedl z hromady zbraní těžký kulomet Browning. M2, neskutečně těžký krám ráže 12,7 milimetrů. Kinetická energie tak silná, že není problém odštípnout kost. Během první dávky měl téměř propálené rukavice. Zbraň generovala tolik tepla. Hlaveň byla do ruda rozžhavená.

Venku panovala anarchie. Vojáci drželi prsty na spouštích, překvapivě se žádná kulka nedostala skrz pancířový štít. Pomalu pochodoval, obalen nekončícím pásem s náboji ven. Kdyby nebyl šílenec, uvědomil by si svoje šílenství. Okolo něj byly zbytky lidských těl v khaki barvách. Popravené zelené mozky a chutně rozdány do nejbližšího okolí. Musel se snažit, aby neuklouzl po vnitřnostech. Kevlarové vesty byly proděravěny, dovedl by do rány strčit svůj opancéřovaný prst. Zničený obrněný transportér. Přilétající vrtulník. Opsal půlkruh na nebi. Hlava pilota se roztrhla přívalem kinetické energie. Červeň na tvrzeném skle. Vrtulník mířil přímo na něj. Pozvedl kulomet a drtil spoušť. Nábojový pás se po něm vlnil jako anakonda hrozící stiskem a expresním posláním na onen svět. Vrtulník ho srazil. Během okamžiku se postavil. Svrchní vrstva pancíře byla silně poškozena. Zapnul diagnostiku obleku. V klidu si vyrval zapíchnutou vrtuli z brnění. Fatální chyba nebyla nejlepší zpráva. Zkusil to ještě jednou. Podruhé to vyšlo. Nárazem vrtulníku došlo ke kritickému poškození obleku. Podle nákresu postavy (co zářil na head up displayi), měl proražený zádový pancíř a prsní plát byl ze 70% zničen (nesnášel tuhle počítačovou hantýrku, buď je něco zničené nebo není, nic mezi tím).

Nicméně i tak měl několika set násobně větší šanci na přežití než za použití svého standardního kevlarového krunýře. Zlomil vrtuli helikoptéry. Kulomet Browning byl zničený. Musel si vystačit s něčím jiným. Sprška střel ho zasypala jako ranní rosa rozkvetlou květinu. Slečna ČZ se neúspěšně pokoušela prostřelit brnění přibíhajících vojáků. Vyskakující nábojnice. Cvakání naprázdno. Pan Bren už poskytl dostatečný zastavovací účinek. Návalem adrenalinu se mu rozostřilo vidění, byl řízen instinkty. Zatmělo se mu před očima, někdo mnohem horší než bylo on sám převzal kontrolu. S přicházejícím úsvitem se stal znovu příčetným člověkem. Probudil se uprostřed hořícího lesa. Byl kdesi za Prahou. Spustil diagnostiku obleku (jeho pravá rukavice byla naprosto roztržená), celá postava zářila červeně, s vypětím sil vstal. Zamžoural na břicho. Obrovský průstřel, trochu zaschlé krve, proč nemůže zkrátka umřít? Pod nohama měl hořící tank M1 Abrams. Pekl se zaživa. Seskočil dolu. Hystericky odhodil přilbu. Puchýře pokrývaly celý jeho obličej. Dny krásného ksichtu skončily. Během krátké prohlídky okolí si nemohl nevšimnout zničené techniky. Všechno hořelo. Stále mu to nedocházelo. M1 Abrams má nádrž na 1900 litrů kerosinu. Tank hoří. Kam se to dříve nebo později dostane? V momentě, kdy mu v mozku sepnulo vše, co sepnout mělo, vybuchl Abrams. Opět byl přeměněn v letící granát. Letící vzduchem. Ztlumil dopad převalením na záda. Okolo něj nebylo ani živáčka. Zvláštní případ. Vyvraždil naprosto všechny? Nad jeho hlavou přelétla stíhačka. Cosi z ní padalo. Brutální výbuch. Les zaplavila vlna napalmu. Popáleniny prvního stupně se přišly obejmout s obličejem. Uhasil si hořící obličej. Zbytky obleku se měnily na atomy. Hořící pochodeň.

Takhle nastane jeho konec? Odpovídalo by to jeho štěstí. Zavřel oči, bolest ho spalovala. Nedovedl se nadechnout. Horký oxid uhličitý v plicích. Měl opravdu na mále. Nečekal změnu svojí situace. Slunce vylezlo nad obzor a ozářilo okolí. Válel se v trávě. Uhasil oheň. Pořád byl na spáleninách prvního stupně. Možný druhý, nedovedl to rozpoznat podle bolesti. Nedivil by se čemukoliv. Přijel celý konvoj připravený na jeho kompletní eliminaci. Vstal a dal ruce za hlavu. Počítal s dodržováním Ženevských konvencí, obvykle to neschopní lidé dělali. Ti, kteří měli slitování s ostatními vojáky. On neměl slitování s nikým, kdyby byl v jejich pozici, rozstřílel by se na kousky. Jeho střeva by byla vyvržená. Padající dolu k jeho nohám. Vnitřní orgány by se nadýchaly čerstvého vzduchu. Byl by dokonalý prototyp mrtvého muže. Sestřičky by ho považovaly za člověka určeného k pitvě. Naložili ho do obrněného transportéru, nezkřivili mu jediný vlásek. Tolik snahy pro nic. Mohl komukoliv vytrhnout nůž a podříznout své věznitele. Jenže rány potřebují ošetřit a když bude mít alespoň trochu štěstí, bude vědět, co se s ním děje. V nemocnici ho ošetřoval nějaký neidentifikovalný doktor. O dost lepší, ale nejlépe by se cítil, kdyby mohl rozstřílet ostatní na kusy. Spolek kriplů. Budou od něj chtít, aby jim podepsal všechno, co podepsat má? Udělá to. Vzal na druhou stranu tolik lidských životů. Bude si to pamatovat do konce života. Konec života je doba mezi spánky. Zapomene, zapomenul tolikrát, že ho takové věci nemůžou překvapovat. Propustili ho z nemocnice.

Jako kdyby byl nějaký čestný občan. Před nemocnicí čekal roj novinářů a černý pancéřovaný Mercedes Benz třídy S. Drsně vyhlížející muž stojící před autem vhodil mezi novináře slzný plyn a násilně nacpal Olmeru do auta. Vůz nabíral rychlost rychleji a rychleji. Řidič byl málomluvný člověk po třicítce, vystupující kouty, atletická postava, perfektně padnoucí oblek, obrys pouzdra s pistolí narušující jinak dokonalý střih obleku. Kdo to jenom mohl být? Pankrác. Přeci jenom se na něj usmálo štěstí. Zavřeli ho do cely předběžného zadržení, byl tam jediný, psychopati ovládají svět. Bude s ním potřebovat mluvit jejich psychiatr. Dozorce říkal, že prý se musí prozkoumat jeho duševní profil. Není možné, říkal, aby někdo zabil tolik lidí. Měl na kontě několik tisíc mrtvých, média připisovala útoky několika lidem. Měl to být gang. Obrovský a nekompromisní těžící z nastalého zmatku po konci světa. Když se obnovil pořádek, mělo to být jiné. Potrestat celý gang. Chyběly důkazy, světci, spálená země, dával až příliš dobrý pozor, aby nenechával svědky. Česká Třebová byla vypálena, spaloval mrtvoly. Měli dost velkou práci s identifikací lidí zemřelých při nákaze, natož aby se zabývali jeho řáděním. Takže měl na kontě mnohem více obětí než ve skutečnosti měl mít. Přišel k němu psychiatr. Posadil se do vypolstrované židle. Vyprávěl mu spoustu událostí a chtěl vědět jeho postoj k vypovězeným faktům. Mlčel. Neřekl ani slovo, apaticky ho pozoroval, co si o sobě vůbec myslel? Že sem přijde a vyřeší případ, který mu zajistí dokonalou kariéru do konce života? Takovou radost neudělá nikomu.

Po pár desítkách hodinách výslechů, seděl desátník v pořád stejné poloze. Nehnul ani brvou, pokud ho budou chtít zlomit, budou muset přijít s těžší kanonádou. Tohle je příliš komické. Neměli dokonce ani jeho identitu. Už se z něj snažili vytáhnout informace několikátý týden, když přijel generál Diviš, jeden z lidí, co mu měli vládnout, jeho nadřízený, pokud by měl zůstat v klasickém vojenském zřízení. "Desátníku, je konec, známe Vaší totožnost, za ty zvěrstva, co jste udělal budete do konce života odsouzený na Pankráci." pronesl hlasem zbaveným emocí. Tak se mu to líbilo alespoň někdo držel lajnu. Nebylo by dobré, kdyby ho přišel vyslýchat nějaký uplakaný zženštilý typ. "Půjdete si sednout do konce života, víme o všem, zabil jste příliš mnoho lidí, je mi z Vás na zvracení, byl jste jedním z vojáků co měli zachránit postupující hordu u Benešova a vy jste odtamtud utekl a dezertoval jste. To je neodpustitelné samo o sobě, ale následující sled událostí je ještě mnohem horší. Jak se sebou můžete žít?" Šel na to psychologicky, to se mu líbilo, asi jim na něm nějakým zvláštním způsobem záleželo, měl se přiznat, aby pastor spasil jeho duši? "Vy jste nás tam nechal chcípnout, všechny jste nás tam nechal chcípnou, vy zasranej zmrde. Když Vám nějaká děvka kouřila čůráka, tak jsme tam chcípali a Vám to bylo co? Vám to bylo naprosto jedno, bylo to zastrčený hodně hluboko ve Vaší posraný chlupatý prdeli. Takže co mi chceš říct čůráku?" Absence jakýchkoliv zábran. Vyvinul se v dobrého strašáka, mohl na sebe být hrdý. Generál zbrunátněl, musel na chvilku odejít z místnosti. Za několik málo minut se vrátil s eskortou. Dvacetiletí zajíčci hrající si na vojáčky. Každý měl Vz. 58 a prst na spoušti. "Budu ignorovat to, co jste mi před chvíli řekl desátníku. Protože je to nepřípustné. Musíte s tím sám počítat, že se odsud nedostanete, nedělejte si to ještě horší."

Olmera se na něj chladnokrevně podíval, naklonil se přes stůl a jeho oči propalovaly díru do generála. "Já ti to řeknu ještě jednou, ty jeden senilní kokote, nejsem žádnej tvůj pes na vodítku, nebudeš mě úkolovat, nebudu pro tebe zabíjet, nebudeš mi říkat vůbec nic. Zavřeš si tu svojí starou držku a půjdeš si domu vyhonit k pornu, za předpokladu, že se ti vůbec postaví péro. Takže teď tady se mnou přestaň ztrácet čas s tvejma psychologickejma sračkama. S ničím ti nepomůžu. Já jsem svobodnej. Můžu si dělat úplně všechno. Můžu teď vzít tuhle propisku (vzal do ruky propisku a ozbrojená eskorta rychle zacílila svoje zbraně na desátníkovu hlavu) a propíchat ti oční bulvy dokud ti nevytečou po tvářích. Takže drž hubu a strč mě do vězení. Už jenom zasranej fakt toho, že mě nasereš do vězení a ne na popraviště svědčí o tom, že jsi zženštilej buzerantík schovávající se za hodnost a nějakou vyšší spravedlnost. Víš co si myslím o vyšší spravedlnosti? Seru na ní, nic takovýho neexistuje, ty to víš, já to vím, je to jenom věc dobrá k tomu, abyste partu vyděšenejch kluků manipulovali. K zabíjení ostatních. Takže se tě ptám o co tady doprdele jde?" Konečně ho někdo praštil, sladká bolest se rozlévala po celém jeho těle. V některých okamžicích vás bolest může definovat, stanete se na ní závislí. Rozdával ji stejnou kadencí jako Kalašnikov. Když se mu teď po nějaké době vrátí, nebude si stěžovat. Proč by taky měl?

Můžou mu udělat cokoliv na světě. Rozčtvrtit ho autem, můžou mu zaživa uřezat končetiny a rozmixovat je v mixéru, chirurgicky vyjmout srdce za plného vědomí, zatraceně, můžou mu vpíchnout anestetikum do varlat a rozsekat mu varlata palicí na kašičku plnou krve a ejakulátu. Stejně nedostane odpovídající trest. Měl roztržený koutek. Červená barva poeticky kapala na úřední spisy o jeho osobě. "Nabízím Vám dohodu, i když se mi to bytostně příčí, potřebujeme lidi jako jste vy pro zahraniční mise." Desátník se musel smát. Nervózní ochranka na něj neustále mířila. Větrák na stropě se nepřestával točit. O co tady mělo jít? Stejné věci jako dělal předtím? "Poslouchej dědku, říkal jsem ti, že ti nebudu už dál dělat kokota. Ani tobě ne, ani žádný jiný zasraný organizace. Jestli chceš, vem si svůj kvér a normálně mě tady zastřelil. Rozstřílej mě na sračky, jen tak pro srandu. Nemusí to mít ani smysl. To tvý asertivní chování je úplně na píču. Asi jsi mi předtím nerozuměl. Takže se srovnej a vyser se na to." Generál se neovládl, vystartoval na Olmeru a drtil svými pěstmi jeho popálený obličej. Po jedné minutě měl klouby od krve. "Jsi můj majetek, patříš mě, nebudeš mít žádný privilegia, ty lidská špíno!" křičel generál když ho odtahovala eskorta. Zakrvácený obličej, konečně mohl vidět svůj odraz v zrcadle bez toho aniž by se pozvracel sám ze sebe. Rudá barva krásně smyla popálený obličej. Usmíval se. Z kladného hrdiny se stal antihrdina. "A hele, tak přeci jenom nejsi politicky korektní kurvička, to se mi líbí, teď sis to u mě vyžehlil, tak co bys ode mě potřeboval? No? Povídej, poslouchám, jsem jedno velký ucho." Generál se nesnažil ani uklidit. "Potřebuji, abys cvičil lidi v Sýrii a Libyi, chápeš? Potřebujeme vyzbrojit opozici." pronesl generál. "Na to ti seru, to jsem rozuměl i předtím, ty jedno zmrdí dítě, co si jako myslíš? Že na mě pískneš a budu ti cvičit nový generace hrdlořezů. Takhle to nefunguje. Co mi jinak nabízíš?"

Generál položil zbraň na stůl. "Kulku." Začínal hrát tvrdě, bylo to doopravdy tragikomické. Zastraší psychopata zbraní? "Jestli mě chceš zastřelit, tak si posluž." Generál zvedl zbraň ze stolu. Masivní revolver. Byl to nějaký Smith and Wesson. Pravděpodobně jeden z protiletadlových kanonů, co vám ustřelí hlavu, prostřelí zeď za vámi a nakonec zabije náhodně procházejícího vojáka v kevlarové vestě. "Mám tam jeden náboj, ty zasranej hajzle, takže máš šanci jedna ku šesti, že tě nezabiju. S každým výstřelem se bude šance snižovat." Olmera chytl ruku s revolverem. Přiložil si velkorážní zbraň k hlavě. "Tak to zmáčkni, ty zmrde." Zbraň cvaknula na prázdno. Nebál se toho, konečně, bude vykoupení. Další cvaknutí, následované jiným. Desátník se nepotil, viděl hlaveň stejně jako křesťané vidí kazatele a jeho slova o nekonečné štědrosti boha. Pět satanských veršů a jedno pravé evangelium. Nabídne mu cestu. Nebude váhat. Generál byl stále v klidu. Zbýval poslední náboj. Šesté cvaknutí. V poslední vteřině uhnul zbraní od hlavy desátníka a prostřelil mu rameno. Agónie. Dřív by z toho měl strach. Vzpomněl si na výslech od Borského a jeho figurky. Co může čekat od nějakého rádoby generála? Že bude lepší než ministr obrany? Šel po žebříčku zmrdů směrem dolu. Na kvalitě výslechu to bylo vidět. Tam, kde Borský neztratil tvář byl generál Diviš zlomený. Bere si do toho příliš emocí. Jistě, zabil hodně jeho mužů. Ale měl ukázat nadhled. Antihrdina si drží ránu a nevydá ani hlásku. "Teď se zeptám ještě jednou."

Jedním pohybem vyjede z revolveru válec. Šest nábojnic. Jakési magnum, neviděl na ně přesně. 357 nebo 44? Co jiného? 50, to snad ne. Válec zajede zpátky na místo. Ani ho před vrácením do zbraně neroztočil. Není to takový kovboj. Stojící ochranka se směje desátníkovi. Zabil by je za míň jak deset sekund. Holýma rukama. Přizdisráčové, co se schovávají za generála. "Rozstřílím tě třeba na sračky, ale nakonec se mnou budeš spolupracovat." Desátník zkřivil obličej bolestí. "Pane generále, prosím, neubližujte mi, opravdu to moc bolí a udělám všechno co budete chtít, nebojte se, já vám opravdu pomůžu, vím, jak cvičit lidi." Jeho hlas měl tón malého ubrečeného kluka. Generál odložil revolver a zadíval se Olmerovi do očí. "Měl jsem syna jako jsi ty, ale umřel ve válce. Někdy k nám svět není spravedlivý. Pomoz mi a já ti slibuju, že pomůžu já tobě." Tekoucí krev je klidná, snaží se dostat pryč ze svého vězení artérií a žil. Desátníkův obličej se na malý okamžik změní. Projede přes něj neskutečná nenávist, aby se ustálil na pasivním pohledu. "Tvůj patetickej synáček nevěděl co je to válka. Umřel tady, když byl po jedný z těch svejch kolosálních party. Zadusil se zvratkama. Nebyl dokonce ani v armádě, selhal a kvůli němu umřel jeden jeho spolubojovník. Dalo by se říct, že byl stejnej slaboch jako ty." Generál ho srazil pěstí na zem. "Ty zasraná špíno, takhle o něm nebude nikdo mluvit, je ti to jasný?" Do dveřích výslechové místnosti vešel ministr obrany. "Pane Olmera, děláte si to jenom horší, vždyť to víte." Generál znovu mířil revolverem na hlavu desátníka.

"Ale no tak generále, neblázněte, dostanete se do problémů, když zastřelíte desátníka Olmeru. Přeci to sám nejlépe víte, že ho potřebujeme živého." Sklopil zbraň generála. I přes značný věkový rozdíl mezi ministrem a generálem bylo jasně vidět, kdo má navrch. Skvělý oblek, padnoucí přesně na míru, zase viděl ten jeho ošklivý obličej. "Já tě zabil, ty jeden pablbe." Procedil skrz zuby desátníky, když mu stráže ošetřovaly rány. "Ale pane Olmero, vy jste mě nikdy nezabil a myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom se konečně rozhoupali k řešení našeho problému." Posadil se na židli, přímo naproti desátníkovi. Výslechová místnost byla špatně zařízená, jako kdybyste se teleportovali do roku 1985. Všechno staré, milionkrát použité i navzdory situování v Praze (není tam všechno hypermoderní?), nebylo o co stát. "To, co jsem řekl tomu starýmu kokotovi platí i pro tebe, úřednickej zmrde, jestli si myslíš, že ten tvůj dvojník, kterýho jsem zabil bylo to nejlepší co jsem mohl udělat, tak jsi dost na omylu." Ministr Borský pokynul generálovi, aby mu přinesl sklenku s alkoholem. Generál se zjevně nevrhle odhodlal k odchodu. Familiárně se podíval na desátníka. "Desátníku, copak nevidíte, že váš boj je už předem ztracený? Buď nám pomůžete nebo půjdete na doživotí do vězení a víte, co tam dělají lidem jako jste vy?" Agresivní dotaz, desátník věděl na čem je. Ale dnes neudělá radost vůbec nikomu, to si odpřísáhl a hodlal to držet.

"Podívej se, zabil jsem už tolik lidí, nějakejch pár kriminálníků mi nebude dělat problém, já jsem to přežil jenom díky svejm schopnostem, neměl jsem za prdelí narvanou armádu, neposílal jsem aktivní zálohy na smrt, nepozabíjel jsem generaci." Jako kdyby nevěděl o čem mluví. Jeho hlas zněl tak strašně vzdáleně. Ministr obrany dvakrát jemně bouchl rukou o stůl. Gesto pobavení. "Pane Olmera, vy mi nerozumíte, mluvím o tom, že vám přišijeme vše, co jste dělal, kolik jste zabil lidí? Deset tisíc? Jste na sebe hrdý? Ještě jsme vás psychologicky nezkoumali, ale věřte nám, máme dost prostředků k tomu, abychom vás na několik let zavřeli do blázince. Budete pouhá prázdná schránka. A my vás nevysvobodíme, budete sedět ve svých vlastních výkalech, budete se za sebe strašným způsobem stydět a my vás necháme. A nebojte se, namixujeme vám takový výběr léků, že budete o všem vědět, bude vám ze sebe na zvracení, ale nic s tím neuděláte. Opravdu je toto budoucnost, kterou tak horlivě chcete?" Desátníkovy rány byly ošetřené. Průstřely stále bolely, bude trvat hodně dlouho než bolest zmizí, ale duše obalená kyselinou tady bude na pořád. "Ty mi o mojí budoucnosti nebudeš říkat nic, zmrde jeden, prostě mě zavřete, žádný jiný řešení tady není, nebudu vás dva prosit o nic." Vrátil se generál s alkoholem. Podle vůně se mohlo jednat o jakousi drahou whiskey. Jejíž jméno tady kvůli copyrightingu nemůže být vysloveno (a vypravěč zároveň není prodejná děva dělající reklamu korporacím). Ministr si k ní labužnicky přivoněl a lačně se napil. Jeho černý oblek byl okamžitě potřísněný drahým alkoholem. "No, pane desátníku, bohužel jsem člověk, který bude o Vaší budoucnosti rozhodovat víc než si myslíte. Teď si dáme takový finální test, ať víme co s Vámi uděláme. Nechte se překvapit."

S výmluvným obličejem se otočil ke generálovi Divišovi. "Je to neobyčejná škoda, člověk který napíše tak zajímavý deník se bude chovat jako neprůbojný plebs. Půjčil byste mi Vaší zbraň generále? Jestli o to tedy můžu požádat jako civilista." Generál Diviš se zašklebil na strážné. Zasmáli se. Hodil revolver ministrovi. "Můžete mi říct, jak tu zbraň odjistím?" zeptal se sametovým hlasem. Generál byl zjevně potěšen zájmem civilisty o jeho nerezový kousek. "Natáhněte kohoutek pane." Spoušť se vyboulila dopředu. "Takže ten, kdo má zemřít je vždy před zbraní, mám pravdu generále?" Absurdní otázka visela ve vzduchu. "Ano, to je pravda." Desátník stále mlčky seděl na židli. Karel Borský přiložil zbraň k hlavě Miroslava Olmery. "Vážně si to nerozmyslíte? Máte poslední šanci." Čekal nával strachu do obličeje zadrženého. Chyba lávky. Pouze velký úsměv a oči bez známek života. "Tak honem, zmáčkni to. Nečekej na nic a roztrhej mi hlavu tím obrovským kanónem. Neboj se ty poseroutko. Zmáčkni to. Rozmazej můj mozek po stěnách. Nebuď přizdisráč." Ministr na sobě nedal znát jedinou stopu emocí. V podobných věcech byl mistr svého oboru, politika je svinstvo. Překvapivě. Sklonil obrovskou zbraň. Vrátil kohoutek do původní polohy. "Generále, můžete ho dát za mříže, ten muž nám nelže." Americký film se dostal do poutavého finále. Hlavní záporná se měla stát jedním z obyvatel naprosto přecpaných věznic. Konec světa se přestal konat. Návrat do civilního života. Desátník se odtáhl na židli. Ošetření nebylo zrovna prvotřídní. Bolest byla všudypřítomná.

Dostal pouta. Vojáci ho vedli táhlou chodbou. Šedá barva se zahryzávala do mozkové kůry, jemně ji okusovala a obří jazyk slízával pot na spáncích. Lahodná delikatesa člověka před zhroucením. Až na to, že Olmera byl jiného ražení než standardní obžalovaný. Říkat mu obžalovaný bylo možná až příliš politicky korektní. Neexistovala jediná polehčující okolnost. Byl viník, kat ve službách anarchistického boha, pro něj nebyla možná spravedlnost. Následující proces bude na televizních obrazovkách celého západního světa. Nový Miloševič, doktor Mengele, anděl smrti, naprosto zrůdná lidská bytost. Viděl před očima davy reportérů, každý z nich chtěl jeho svědectví. On mlčel. Blesky mu šlehaly do obličeje. Byl téměř slepý. Nevzbuzovalo to v něm žádný odpor. Pokud měl nějaké výčitky svědomí, vypadly z něj spolu s první vystřelenou nábojnicí co provrtala náhodného civilistu. Posadil se za mříže. Už měl svojí vlastní celu.

Nebezpečný psychopat se musí v první řadě oddělit od většiny ostatních vězňů. Dva na dva metry nebo měla cela o něco víc? Netroufal si vyslovit svými rty závažnou myšlenku. Tady se nedají dělat kliky. Budou čekat na jeho chybu. Možná je sledovaný. Když je člověk paranoidní, neznamená to, že je doopravdy paranoidní a nekonstatuje pouhou skutečnost. Za mřížemi zacházelo slunce. Na rozdíl od něj bylo na správné straně. Která to ale je? Slyšel kroky na chodbě. Dozorci? Buch buch na dveře. "Vy idioti, já vám nemůžu otevřít." Procedil skrz svoje stažené rty. Co čekali? Že má šperhák od dveří a snaží se utéct? Nechápal logiku bachařů. Otevřené dveře a do cely je nacpán jakýsi třímetrový hromotluk. Doopravdy by dokázal utlouci hrom. "Teď chcípneš." Oznámil desátníkovi. Vrhl se na Olmeru. "Už ti někdo někdy zlomil páteř?" zeptal se klidným hlasem.

"Propíchnut zespodu, duše mé zrádné minulosti, zrazen mnohými, ozdoby kapou zeshora."



V kůži sociopatickýho introverta

28. ledna 2016 v 19:52 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Ahojte děcka, strýcu Kejtejztrue sa ozývá a chca sa vám omluvit za dopičenie s pojebaným vypadnutím za tie dojebnuté zkúsky. Abysta veděla, děvčátka, že sa snažím to celé napravit! Už sa chlastu ani nedótknu. Doopravdy přiesaham na hrob Anežky Českej. Alebo na Jánošika. Keď sa máme rozprávat o dojebnutých slibech. Jak mi rozumieš. Rozumieš?


Ehm, mi to s tou Slovenštinou vždycky tak ujede, že bych se nedivil, kdyby mi někdo bombardoval barák. Korbáčikama zavěšenejch na cikánech, kteří by byli narvaní semtexem. Ale semtex je českej, takže to nedává smysl, protože bychom s nima neka. A když s někým neka, tak mu nepůjčíš žádný svoje hračky. Nebo jste půjčovali někdy hračky dítěti co vás nejvíc sralo? Já teda ne, já jsem svoje hračky nikomu nepůjčoval, protože jsem byl jedináček. S hyperaktivní představivostí se toho dá udělat nejvíc. Říká to hodně zpíčenejch filozofů co tady nebudu jmenovat, protože jima opovrhuju. Beztak říkají všechno co víme. Akorát to říkají formou srozumitelnou pro new age kretény co se vzdálili od kořenů svý čakry života. Esi mi rozumíštm.


Dnešní díl bude trochu sebemrskačkejch, původně jsem chtěl psát obranu proti zvrácenejch úchyláčkům a psychopatům, jenže tohle téma je ohranější než Hello v rádiu. Já vím, že tu písničku všichni milujeme, jen už jí nepotřebujeme slyšet každejch deset minut, protože "lidi to tak chtěj voe!" Budeme proplouvat sociopatickým nitrem strýce, budeme vzpomínat na dětská léta a velké dobrodružství za řitním věncem. Muhahahahahahaha. Jo, dobře, přestanu se dotýkat sám sebe. Když se vám to nelíbí zmrdoslavové. Ale líbí se vám to, jinak byste nehlasovali v anketě (<======== na pravý straně klikni hovado, je to rozkaz od strejce, jinak se poseru a zabiju se!!!! One like = one prayer, one share = I´m with you ´Strofo).


21. století přeje různejm fúzím, naprosto všeho, od muziky (crunkcore - ach bože proč) přes auta (kdo potřebuje BMW X6 nebo Audi Q1, I mean what´s the point man? Compact crossover? Compact my ass!) až po lidský osobnosti. A přesně tady se rozplácneme a budeme se válet jako u Jadranu v létě ´99. Dneska si každej hraje na originální psychopatickýho hovaďáka. Jenže ty vole, většina z nich sere pseudointelektuální sračky, je jim osmnáct, mají na to nárok, já vím, ale ty vole, vole dělá to naprosto každej. Blog je jedna velká ukázka zmnoženejch šesti sérií klonů, kteří píšou o těch samejch sračkách a každej si připadá dokonale. Jenže ty vole, bejt opravdu hříčka přírody, to nenajdeš každej den ve svym DNA. S tím se musíš narodit, jako strejček tady.


Říkal jsem si, proč jsem navenek tak hrozně hodnej na ostatní lidi a vím čím to je. Má to kořeny v dětství, jako to říkal Ziggy Freud, všechno se posere v dětství. když jste mladí cápci s hyperaktivním mozkem, žijete spíš v iluzorním světě, kde je pořád co dělat. Ty vole, běhají tam zombie, máte telekinetický super schopnosti a můžete udělat naprosto všechno. Nemusíte jíst zeleninu, nemusíte jít brzo spát, je toho hodně. Každej den něco.


Jenže s věkem to má začít odcházet. Tak u mě to neodešlo. Mám dost introvertní sklony, když se dostanu do skupiny přerůstající jednoho dalšího člověka, kterýho buď narvu do svejch myšlenek takovym způsobem, že se mě bude snažit zabít sekáčkem na maso, protože ho příliš opruzuju nebo bude neskutečně okouzlen mym vnitřním zmrdem. Ehm, světem.


Takže si okolo vás lidi povídají, což je super, ale jak zaměstnat svoje vědomí? Co si začít představovat sex s náhodnými ženami? Příliš velkej mainstream a strejda je v letech! Kecám. Ale jdou i jiný věci. Doporučuju si představit mluvícího člověka jako obrovský rajče co se kutálí proti směru hodinových ručiček na obrovský herní ploše gigantických monopol. Není to příliš zlý? No a co ty vole? Dělám tomu cápkovi něco?


Takže čas od času je to fakt dost na píču bejt introvert, mluvíte mnohem míň, když je kolem vás hodně lidí, sere vás to, že jsou všichni hrozně vtipný a vy vypotíte tak maximálně nějakou idiotskou hlášku co z vás udělá kokota. Tak to v životě chodí. Jenže pak tady jsou i ty kurevsky zmrdský chvíle, kdy si připadáte šťastný. Kdy je najednou všechno v pozadí. Dysfunkční milostnej vztah, nulovej kariérní posun v práci, prachy co nevystačej na nedůležitý věci a podobný píčoviny reálnýho života co se tě snažej dostihnout, chytnout tě za flígr a rozmlátit ti držku o zeď.


Jenže v tý sociopatii je určitá atraktivita, můžeš blejt spoustu věcí na blog a najde s banda kokotů, kterejm se to líbí, i když nic nekomentujou (že jo vole!) A proto je dobře nesnažit se změnit sám sebe. Nejspíš nebo by to podobně řekl motivační mluvčí.


Dopíči, stal se ze mě zmrdanej motivační mluvčí.
A to měl bejt článek o něčem jinym.
Katastrofa je zmrd, je ukecanej a slibotechna.
Až půjdete ven, zavřete dveře a kupte mi pivo.
Číííz.


Čekání na konec

27. ledna 2016 v 19:06 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Rána jako když vás někdo bouchne palicí do hlavy, rozlámané čelní sklo, je neskutečný být uvězněný v jedné sekundě. Byla vteřina moc velkou jednotkou času? Do jeho prstů se zapichovaly úlomky skla. Byl v křeči před smrtí. Protijedoucí vůz řídil podnikatel středních let, velké SUV, pravděpodobně Audi Q7 nebo Q5? Proti takovému slonovi neměl jeho upravený Nissan Micra šanci. Přísahal by, že slyšel pomalé deformování předku jeho stroje. Ten jekot, byla to turbodmychadla? Než vylétl oknem, ukazoval budík plnícího tlaku téměř dva bary. Pět milion koní, z nuly na sto za pikosekundu, ale bylo tak těžké nepředjíždět do zatáček? Visel tam ve vzduchoprázdnu, tak dlouho pokoušel svůj osud, že se na něj kdosi z druhé strany podíval a usmál se. I to znamenalo v plné rychlosti předjet, nezáleželo na nebezpečnosti situace, o takové blbosti jde až v poslední řadě. Mohl používat bezpečnostní pásy? Proboha, jako kdyby slyšel svojí matku. Zajímalo ho, jaké bude mít pocity, až u domu zastaví policie a řekne jí úžasnou novinu ohledně jejího jediného syna. Umřel by stejně, ale někdo si bere na druhou stranu zkratku. Nesmírně návykovou zkratku co má nejradši červené pole otáčkoměru. Jako u všech drog, nemohl odolat. Kdo má soudit ty, kteří sejdou z cesty a najdou svoje štěstí na druhém konci pistole co jim míří na hlavu? Jasně, někdy tam ten náboj není, ale v jiných případech. Měl koukat na bezpečnostní kampaně Besipu, měl přemýšlet. Jo, to všechno věděl, naprosto všechno, do posledního detailu, ale bylo mu to teď k něčemu? Mohl si to zopakovat, do nekonečna. Nebo do té doby dokud neproletí čelním sklem v protisměru jedoucího auta, do kterého narazil. Zabije řidiče a nakonec taky umře. Nebude tady nechávat rozvázané konce pro konspirační teoretiky.

Jaký to byl pocit létat? Bylo to lepší než si myslel. Životní čas utíkal, ale pauza v rozletu bylo to nejlepší co ho za posledních pět sekund potkalo. Ironická pachuť z vysílení a rezignace na život byla na patře. Kdo se bude soustředit na chuť pokoření, když zažívá ten nejlepší orgasmus ve svém životě? Bylo to tak správné? Můžeme ho za to soudit? Ukazujme prstem a smějme se letícímu psychopatovi, jak bude brzo mrtvý. Nás to přeci nečeká, nám se to nestane. Víme o tom naprosto vše, jsme neomylní. Kdybychom byli náboženství, budeme zenový buddhismus. Otočil hlavu doprava. Viděl tam sedět vysokoškolskou třídu. Co dělají vysokoškolské třídy v šikanách na zapadlých českých silnicích? Jejich profesor se na něj díval z očí do očí. Přišel a ž k němu, nevědomý stavu letící mrtvoly. "Pokud se podíváte na tohoto muže, můžete jasně vidět frakturu mezi třetím a čtvrtým obratlem, nikdy nebude chodit." O čem to mluvil? Snažil se pohnout ústy a okřiknout ho. Svět byl stále zastavený. Panebože! Snažil se vykřiknout, nic se nestalo. Co uděláš teď, když chcípáš?

Jel po silnici ve svém voze, blížila se zatáčka, bylo to teď nebo nikdy. Ve volantu bylo zabudované tlačítko na krátkodobé zvýšení plnícího tlaku, jeho pohyby neřídil zdravý rozum, ale totálně obscese. Rychlost bylo jediné na co se dalo soustředit, reálná věc ve světě plném falešných nadějí, nicoty, zkrachovalých vztahů, jediná jistota, nelhala, přinášela adrenalin do žil, rád se opíjel. Vybočil do levého pruhu. Tachometr se přenesl přes osmdesátikilometrovou metu. Sešlápl spojku, jeho ruka hbitě zařadila třetí převodový stupeň. Odfuknutí turbodmychadla. Ze zatáčky vylétlo Audi. Svět se šíleným způsobem zpomalil. Pravá noha se hbitě přesunula na brzdu, levá vyšlápla spojku. Nebyl připoutaný, sledoval klesající ručičku otáčkoměru, padala rychle, titanové ojnice a speciálně odlehčené písty stály za absolutní poslušností na pokyny řidiče. Ucítil razantní zpomalení, přesun setrvačné hmoty, představte si náraz vlaku do protijedoucího vlaku. Nedržel se na místě, pohyboval se dopředu, prorážel okno svou hlavou. Stále dál, auto řídil nějaký podnikatel. Okolo padesáti let, určitě šetřil na to SUV poslední dva roky a teď musel přijít on, ničící sny druhých, byl nezodpovědný. Mohl se s tím hádat? Ale jděte. Otočil hlavu, vysokoškolský učitel přednášel. Nezahlédl ho někde? Jeho rysy mu byly nebývale povědomé. "Povšimněte si cukání očí pod víčky, je to jedna z dalších příčin. Musíte si uvědomit, že tyto případy přibývají." Co zatraceně dělá vysokoškolský učitel na trati touge? Čas se zastavil. Utíkal takovým pomalým tempem? Přes všechno na světě, tohle bylo šílené, mohlo to být šílenější? Přes všechny otázky rotující mu v hlavě se dovedl zaměřit na uklidňující tón hlasu učitele. Povznášející pocit ve chvílích naprostého zatracení. Říkal si, že bude spát, bude to všechno dobré, věřil profesorovi, i když mu nerozuměl jediné slovo, uspával ho klidným hlasem. Podíval se kruté pravdě do očí, měla výraz strachu, nevěděla co si má myslet, když se měla loučit se životem. Zaviněným někým jiným. Bylo dodržovat předpisy tak těžké? Proč se mu hnaly slzy do očí? Bylo pozdě plakat, konec byl otázkou pár sekund, tak zatraceně proč nepřicházel? Byl mrzutý, chtěl mít titulky svého života za sebou.

Hnal se serpentinami, byl jeden se strojem. Pomalu jedoucí auto, podřadit s meziplynem z trojky na dvojku, držet motor ve varu, nedostat se do turbodíry. Držet tlak nad jedním barem. Měl starosti týkající se chlazení motoru, nebyl si jistý, jestli nový chladící systém odvádí svojí práci dobře. Zběžně se podíval na provozní teplotu. Byla uprostřed, motor se nepřehříval, nebyl studený, vše jak mělo být. Pocítil závan vzrušení, musel si znovu užít pocit zapíchnutého těla ve sportovní sedačce. Před zatáčkou ho určitě stihne předjet. Promáčkl podlahu, lehké auto vystřelilo kupředu jako kdyby jelo vstříc poslednímu soudu. Měl se setkat na obědě s ďáblem? Zahnal tuto vtipnou myšlenku. Vylétl do protisměru, událo se to moc rychle, jediné co si pamatoval bylo jak letěl ve vzduchu. Znovu ten zpropadený hlas. Něco není v pořádku, zažil to už předtím? Co tady nesedělo? Na protější kapotě klečel učitel, prohlížel si jeho obličej. Ukazoval mu prst, pleskal ho do tváří. "Vidíte reakci na podněty? Je naprosto nulová, nikdy se už neprobere. Je tady už pět let, nemá vůbec žádnou páru o světě okolo něj, je uzavřený do svého vnitřního já. Nevnímá nás, je to živá zelenina. Sáhněte na něj." Pobízel mumraj lidí stojící opodál. Byl nějakým zlým exponátem v zoologické zahradě?

Slunce vystoupilo nad mraky a ukazovalo mu cestu, když se před ním rozsvítila červená světa. Podřadil z trojky na dvojku....

Sociální onanie aka o počasí kecají rádi naprosto všichni

26. ledna 2016 v 19:59 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Hento vás budu riadně rozmazlovať čučácci, strýcu vás má rád, nie, že nie, rieku to taketo, isom už taký do=semesterovaný studentó, hento taketo akesi jo. Tak a takeisto. Ateisto. Ty vole, ten můj učitel na kurzy Slovenštiny stojí fakt za hovno, si vás chci předcházet, abyste správně drželi ten náš krásnej východoevropskej štandard a ono se to obrátí proti mně. Achich, jácho-ich-sich. Takeisto do piče zo Slovenčinu. První odstavec kompletníyeeeeeeaaaah.


No, ale konec bombardování našich pojebaných sousedov. Musíme se dostat k tomu, proč ten kretén píše takový divný sračky na ty weby. Nebo internety? Řečnická otázka mezi pivkem. Zůstává nezodpovězená. Ale už konec natahování vyhlášení postupujícího soutěžící v Superstar. Téma pro dnešní sopláckej večer bude ryze kolegiálního rázu. Dalo by se říct až extrovertně kolegiálního zmrdorázu. Budou tady věci co vás ve škole nenaučí. Protože potřebujete zkušenosti čumáčci. Pojďme se podívat na tradiční témata konverzací v kolegiálním kolektivu.


Na škole se zmůžete na to, jaký jsou profesoři čůrácký mastodonti, vždyť i ten kozel na tělocvik neudělá klik a po nás jich, ty vole dopíči kurvadrát, chce udělat padesát. "Bych ho nakopal do držky, to ti povim, nechápu, proč nemůžeme mít tu prdelatou třicítku co jí má vedlejší třída, nenosí na tělák podprsenku, ty vogo, postaví i mrtvýho, prej jí říkají lék na impotenci." Nebo tradiční metla českých kariéristů. "To nenapíšu ani kdybych se zesral jak hovado vole, sedím tam nad tím, ještě jsem vožralej a nejde to, ať se snažím, jak se snažím, bych se na to vysral vole, vyyyysrááááál, zasranýýý vzdělání, kdo to potřebuje, když mám Justina Biebera (či jiný letící trend co jako čtyřicetiletý otec od rodiny neznám, smutný smajlík). Co ale v takový práci? Jak to vypadá tam?


Celej svůj život se pohybuju ve společnosti ženskejch, je to přirozený, asi to mám napsaný v karmě nebo v čemkoliv jinym, na co vaše debilní mozečky věřej (klid, všichni jsme debilní a je dobrý si to přiznat, nebudu vás soudit, hovada, ghííí). Se ženskejma se konverzace většinou točí okolo jinejch lidí, což je naprosto v pohodě, je důležitý dozvědět se záporný vlastnosti všech lidí ve fabrice, jejich minulost, poměry ze kterejch prišli, epochální průsery co udělali, jejich zvířátka, to jak se nenáviděj s ostatníma lidma, jak spolu neuměj vycházet plus podobný věci. S chlapama se dá bavit o tom, jak je serou nadřízený co si budeme povídat, jsme banda pololínejch kokotů co si bude stěžovat ať už nad ním bude stát kdokoliv. Třídní boj musí bejt, né že né. Ale chlapy a ženský spojuje kromě vzájemný přítažlivosti a nelehkému údělu mít za život padesát dětí i zájem o počasí.


Žádný jiný téma nedokáže sežrat tolik času, vážně, mluvte o hypotetickym sexu v rodině Pittových a stejně se nedostanete k tak rozsáhlý debatě jako je zasraný počáso. Můžete to provozvat kdekoliv, kurva, ven vidíte naprosto pořád, možná tak v podzemní jeskyni ne. Jenže jestli tohle čtete v podzemní jeskyni, tak sklepmistr vyměkl a měl by vám nabít hubu nebo vás znovu znásilnit. Ehm, takže zpátky k počasí, nechal jsem se unést. Hehe, jestli víte co myslím.


Dám vám krásnou demonstrační situačku, ráno vozím kolegyni do práce autem, protože jsem nejhodnější kolega na světě a taky mi za to dává peníze, ale dělám to kvůli svýmu pocitu naplnění. Jak to říkají milionáři, že to udělali kvůli tomu, že je to baví, ne že by jako chtěli vydělat peníze, nene, ty jsou vedlejší přeci, nezáleží na nich, yeah sure boss. Naše konverzace probíhá asi následovně:

"Dobrý den."
"Dobrý den (reálné jméno Katastrofáka."
"Tak zase do práce co?"
"No jo, ale už je úterý, tak to bude dobrý."
"Půlka týdne za námi, ale to počasí to je něco hroznýho."
"Kolik u vás bylo?"
"No, bylo -19 °C."
"Jo, mně auto hlásí -17°C, to je hrozný, se bojím, abychom dojeli."
"Když dostaneme smyk, nebudeme muset do práce."
"To jo, ale nebudu mít na nový auto."
"Jaký bylo krásný léto a teď tahle zima, po tom víkendu by to stačilo."
"To si nevyberete, bude pořád hůř a hůř."
"Jéžiši, ono začalo pršet."
"Čím dál tím lepší, mokrej sníh, zmrzne a někde se zabijeme."
"Ale nepůjdeme do práce."


Mohl bych pokračovat ještě dalších dvacet hodin a pořád bych měl co napsat. Počasí je kolos, o kterym se chce bavit naprosto každej, chceme do toho vtisknout svojí jedinečnou ideu svýho subjektivního postoje k současnýmu stavu počasí. Je to retardovaný, to vědí všichni, ale zkuste někoho poslat do hajzlu s tím, že počasí je pro píči a inteligentní lidi se o tom nebavěj. První rok v práci jsem se tomu smál, že jsou všichni čůráci, protože se baví jenom o počasí. Po třech letech vesele přihazuju do ohně a cejtím, jak mi měkne mozek.


Béééééé.

"Venku prší a zejtra se pojede blbě do práce, což mi připomíná, jak v ´75, když jsem se vracel z Vietnamu bylo to nejsušší léto co jsem kdy zažil. A v Namu to bylo podobný, to ti povím, hele, strašný teplo a...."


Pošlete mi pivko.
Hoegaarden.


Všechny vás miluju.
JUJUJUJUJU.

A hlasuj v anketě.


Jazyk mám fakt dlouhej.

He-he.

Rozumíš?
Strýcu Ká.


Hořící trosky demokracie

24. ledna 2016 v 17:53 | Katastrofa |  Básničky
1. Záplava novejch zpráv a dlouhý koukání na to co bude a co se stalo,
mlátíme rádi svoje lidi, jaký pravidla dodržovat, určovat budoucnost,
přetvoříme tě k obrazu svýmu, čím víc si myslíš, že jsi originálnější,
tím víc propadáš sebeklamu o vlastní nedotknutelnosti indoktrinace.

2. Hluboký emoce v rozkouskovanejch Zlatejch stránkách a číslo 158,
budeš si myslet co po tobě chceme my, jinak jsi zasranej extrémista,
odpověz na mojí otázku a buď korektní podle posledních trendů,
jakmile nebudeš, nemluvíš pravdu a tvoje oči jsou plný nenávisti.

Před očima je to samej totalitní román a co z toho má skvělý svědomí,
z těch věcí co si řídící struktury našeho státu myslí, nejeden oněmí,
utopie s lidskou tváří se na nás hrne a jednou nás destrukce dostihne,
v hlavách odcizenejch politiků na malou chvilku červená kontrolka problikne.

3. Co ti propaganda narve do hlavy, zkonzumuj předhozený ovoce,
spolkni všechny informace a staň se osvícenou ikonou politický korektnosti,
kejvej, usmívej se, buď uzavřenej ve svym potlačovanym rasismu,
jenom myslet na ostatní takovym způsobem, jak ti to vysvětlili.

4. Pozřu všechno co mi předhodíte, nebudu zrádce národa a chráním,
všechny otázky co by mohli xenofobové říct, držím lajnu za vládou,
jenom moje milovaný tělo trochu hnije od těch sraček co jsem spolknul,
budu stát první v řadě jako kluk s nečekaným názorem na problematiku.

Před očima je to samej totalitní román a co z toho má skvělý svědomí,
z těch věcí co si řídící struktury našeho státu myslí, nejeden oněmí,
utopie s lidskou tváří se na nás hrne a jednou nás destrukce dostihne,
v hlavách odcizenejch politiků na malou chvilku červená kontrolka problikne.

5. Šířím názory dál, jde o to dostat to ostatním lidem do hlavy silou,
převychovat do posledního jedince, dávat důraz na úlomky osobností,
mezi hezkejma řádkama můžete pozorovat hořící trosky rozjetýho vlaku,
říkali jsme mu demokracie než se všechno posralo a stala se z něj totalita.

10 tipů triků a taktik jak být správným liberálním revolucionářem

24. ledna 2016 v 17:34 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Zdravím, omlouvám se za dlouhou dobu své nepřítomnosti, ale musel jsem se zúčastnit několika happeningů a také jsem se vrátil z Řecka, kde jsem předával imigrantům letáčky s návodem na použití místních wc. Nevěřili byste kolik Abdulů a Muhammedů mělo problém s pochopím obrázků. Ale když mně ukázali svoje červené diplomy z vysokých škol, uvěřil jsem tomu. Byla tam jenom jazyková bariéra. I tyto věci napsal život a proto jsem se rozhodl, že abyste všichni byli stejní jako já. Stejně liberální, skvělí, sečtělí. Zkrátka levičák roku 2016, po kterém jdou naprosto všechny hipsterky! Rozumíte mi? Hehe, to je dobře!

NÁSLEDUJÍCÍ ŘÁDKY OBSAHUJÍ VÍCE NEŽ MALÉ MNOŽSTVÍ LIBERALISMU.
Panebože, kavárňáci jsou zpátky, tenhle kokot mi tady fakt chyběl.

10. Naučte se používat specializované pojmy
Každý správný liberál musí umět používat výrazy jako "uprchlík", "imigrant", "vítejte", "ekologický", "trvale udržitelný", "šetrný k přírodě", "demokracie", "svoboda" a dokonce i "evropské hodnoty". Musíte pochopit, že jediné na čem záleží je správný postoj a přivítat příležitosti, jenž se na vás valí s úsměvem, protože jedině tak je dokážete překonat.


9. Staňte se veganem a členem PETA
Není lepší způsob, jak ukázat světu, že se zajímáte o osud světa než ten, když se stanete veganem. Jako správný vegan se musíte minimálně jednou před svými známými zmínit o faktu, že jste doopravdy vegan nebo se o to snažíte. Zvířátka by se neměla jíst, protože jsou krásná a mají se mazlit. No a pokusy se můžou dělat na lidech nebo bezdomovcích. Aby byli prospěšní systému.


8. Staňte se členem strany Zelených
Ve světle událostí posledních dní byste se okamžitě měli stát členy strány pod vedení nekompromisních Zelených. Máťa Stropnický ví, kam má jeho strana směřovat a bude novým úsvitem levice na evropském poli. Je mladý, krásný, nekompromisní, přichází soumrak establishmentu. Zavedené politické strany se mají čeho bát! Matěj má bohaté zkušenosti s těžkou prací jako je vyplňování dotazníků, demonstrování nebo půjčování peněz od rodičů. Ale jinak je to moc milý chlapík. Takoví jako on, musíme být my všichni liberálové.


7. Ubalte si jointa
Sedněte si do vaší oblíbené čajovny a zapalte si obří brko, napište o tom článek na blogu a rýpněte si do lidí, kteří nemají rádi huliče. Marihuana není droga! Je to lék! Abyste ukázali, jaký je to lék, musíte si zahulit každý den minimálně osm jointů nebo si zavolejte na pomoc legendárního JXD, dá vám spoustu užitečných rad, jak co pěstovat a jak utíkat před policií. Sice vám řekne, že jste marxisticko-korpulentní pes a že byste měli poslouchat víc psychotrance, ale nakonec budete kamarádi. Liberals united!


6. Buďte členy nějakého nezávislého hnutí nebo neziskové organizace
Chcete ukázat světu, jak jste alternativní a nevíte jak na to? Není nic jednodušší než zajít do nějaké neiziskové organizace, vzít si jejich placku, hrdě si ji připnout na kabát a tvářit se jako odborník. Zakoupením placky Hatefree se stanete politicky angažovaným člověkem. Pak půjdete stejně jako já pomáhat imigrantům. Pokud nesouhlasíte s politikou hradu, není nic jednoduššího než si koupit placku "Karel je můj prezident!" Celé okolí vás bude vnímat jako progresivního člověka, jemuž záleží na názoru zahraničí na náš stát. Přeci jenom noblesa, pravda, láska a dobré mravy musí mít pokračování!


5. Získejte grant na podporu integrace menšin
Ultimativní způsob, jak donutit ostatní, aby o vás přestali smýšlet jako o nicnedělajícím liberálovi, získali jste grant od EEA, co s tím? Integrujeme problémové skupiny. Dostaňte peníze a udělejte osvětovou kampaň, ti zlí lidé potřebují osvětu, to ví přeci naprosto každý!


4. Otevřete si svojí kavárnu nebo čajkovnu
Pro přívržence liberalismu není nic lepšího než otevřít svojí vlastní zónu, tam kde nebudou zlí čecháčkové. Pověste obraz s přeškrtlým Milošem Zemanem nad dveře, pořádejte osvětové workshopy za účelem osvěty lidí. Každý musí vidět, že Rusko je zlo, každý muslim není terorista, neseme zodpovědnost za události na blízkém východě. Proboha, vždyť jsme měli nějaké kolonie. Nebo ne? Měli jsme podkarpatskou Rus? Nebo to byla Austrálie? Budu si to muset vyhledat na Googlu.


3. Založte svojí politickou stranu
Je nutné dokázat reprezentovat své politické názory, na tom stojí celý liberalismu, na konfliktu elitních vědomostí. Jenže, jak to udělat, když se neztotožňujete s žádnou ideologií? Vymyslete si svojí. Nemusíte platit ani za reklamu, stačí to šířit po kamarádek hrajících v indie kapelách či dokonce v hip-hopových seskupeních. Zajistí vám propagaci, dejte jim trička a vše půjde! Věříme jednomu snu a tvrdě si za tím jdeme!


2. Neustále opovrhujte ostatními lidmi
Rodiče vám říkají, že nemáte pravdu, v práci vám říkají, že nemáte pravdu. Nikdo vám neřekne, že máte pravdu. Dělají to kvůli tomu, že mají zničené životy a závidí vám vaše mládí. Jinak to nejde, závidí vám všech 151 žen ve vaší posteli, cizokrajné čaje, velké jointy a stříbrné Volvo na CNG. Tak ke každému sdílenému videu na facebooku napište, jak moc jimi opovrhujete. Musí si uvědomit, že nemají v naší společnosti místo. Jinak to nejde, nenávist nelze tolerovat!


1. Ostatní vás nechápou
Všichni vás nechápou, koukají na vás, poslouchají, ale nechápou to ani když se to snažíte vysvětlit. Říkají vám, že nemáte argumenty, ale jenom to nechápou, nemají na to dostatečně velký mozek. Musí dospět, vy jste tak strašlivě před nimi, je to těžké to přiznat, ale budou muset. Jednou budete v politice a zachráníte celý svět, zajistíte světový mír. To oni nemůžou pochopit. A nepochopí.


Ty jedno zpíčený hovado, ty jsi dotovanej z neziskovky ne dopíči?
Proč bych to proboha dělal, jenom věřím svým ideálům!
Na webu EEA jsi vedenej jako spolupracující subjekt, tam mi nelži nebo tě zabiju.
No, je to pravda, pomáhají mi realizovat sny.
Mám ti pomoc realizovat utrženou hlavu, ty pravdoláskařský hovado?
Ale holky po tom jdou! Taky bych si už někdy rád vrznul!
Tak to tě pořádně asi zbiju, ty boží hovado.




Katastrace mužství aneb jak se z nás stali ubrečení buzíci

24. ledna 2016 v 10:52 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Čaute tuten hoten kamarýdi! Išel som takisto kolem tejho počítače s zádoch s Davidom Bowiem (i sa snažím nebrečat) a hento řiekam, že by som mohol opať napisať taku zvláštnu fejetonu nebo glosáru, keď som vás zanedbal. Rozumíme si i přes jazykovou bariéru, že jo? Kejvejte hlavame ve směru hodinových ručiček a nezlomte si vaz.


Nebudeme se zabejvat nějakym vážnym tématem (je neděle ráno a musím naplnit koncept totálně línýho psaní do poslední kapky, semene samozřejmě), koukneme se na zajímavej fenomén zpíčenýho 21. století (je plný totálních new age sraček, věcí na zácpu, posranejch dickojedů ze Slavína und tháááki dhále) a tou je totální kastrace chlapů ve vztazích. Znáte ty zkurvený chvilky, kdy vidíte spoustu tragédů běhat za holkama, co ze sebe dělají totálně zženštilý kokote mluvící hlavně o tom, jak mají hrozně rádi svojí drahou polovičku a podobný píčoviny, jak pro ní udělají cokoliv. Do doby než se na ně drahá polovička vysere a zjistěj, že jim půlka světa proklouzla mezi posranejma prstama a že život se ve čtyřiceti nedá ohnout tím správnym směrem, aby z toho nebylo totální peklo. A co teď s tím?


Kastrace mužství přišla spolu s politickou korektností, výchovou chlapů v rozvedenejch rodinách (kdy tak trochu chyběl mužskej vzor a tak jsme místo jasnejch rad našich lehce vožralejch fotříků čuměli na akční filmy s Arnoldem a Silvesterem, říkajíc si, že takhle nějak se má chovat správnej chlap, samozřejmě provázený různejma telenovelama a dámskejma pubertálníma seriálama, jo a na Hvězdnou Bránu nesmím zapomenout), velkym rozvojem emancipace ženskejch (znáte to, všechny ty píčoviny o tom, že i když ženská tejden krvácí v kuse, tak přeci není o nic horší než my chlapi, jako kdybychom to nevěděli předtím, ale rozumím tomu no, Alabama je špatnej kus světa) ještě nějaký věci sem patřej, jenže nejsem schopnej to vymyslet. Můžete si myslet, že jsem debil. A nebude daleko od pravdy.


Všechny zmíněný faktory přispěly k tomu, že trochu retardovaná role nás chlapů jako živitelů rodin, jasnejch dominantů a lamačů dámskejch srdcí se změnila radikálním způsobem. Najednou z nás není ten super nadsamec co přijde domu, zmlátí ženskou (přitom je samozřejmě načichnutej potem z těžký manuální práce), donutí ji uvařit osm jídel a během pěti hodin je osouloží takovym způsobem, že z toho zkolabuje a upadne do kómatu. Nenééééé, to by byl příliš velkej mainstream, to ne, nemůže to bejt. Jasně násilí je špatný, teď kejvejte a bičujte se.


Místo toho tady máme generace ubrečenejch buzerantů (který jsem samozřejmě součástí i já, že jo), co nejsou schopný, ty vole, ani pozvat holku na rande, protože by se trochu víc zesrali, jestli by to přijala nebo ne. Já to chápu, ono, když člověk sám sebe vidí jako malopenisníka, tak se podle toho i chová, jenže tímhle posilujeme nadvládu ženskejch. Vidíte spoustu vztahů, kdy je z chlapa zpíčenej yes man co odkejvá úplně všechno. Kdyby mu jeho drahá čumáčice řekla, že si má vzít skalpel, rituálně si před ní uříznoust svoje varlata, nasolit si je, pořádně je usmažit na pánvičce (co koupila tchýně ve výhodný akci od Horsta Fuchse) a dát jí to jako dárek k valentýnu, tak to radostně udělá. Aby náhodou nebyl nějakej průser doma, stability, že jo. Protože jinak by mohla jeho super samička jít náhodou o dům dál a on by byl ve stráááášně velkejch depresích. Musel by, proboha, hrát 15 hodin denně nějakou vypíčenou onlinovku a všem svejm kamarádům cpát, jak je hrozně v prdeli. Přitom, když se podíváme na ženský, milujou zmrdy, je to pravda a mělo by se to tesat do kamene penisama ubulenejch podpantofláků.


Uvedu klasickej zmrdopříklad ze svýho dlouhýho seznamu zločinů proti lidskosti a ženskosti. Když se budeš chovat jako hodný partner k ženský a uděláš naprosto všechno co po tobě bude chtít, tak z tebe bude čůrák co skončí tak, že mu jeho milovaná kunda ošuká jeho nejlepšího kamaráda nebo se o to bude aspoň pokoušet. Protože se ty vole nudínkuje a ty jí vůbec nenaplňuješ, jako jo, děláš to co chce ona, ale jak může sama vůbec vědět co chce? Takže se chovej spořádaně a počítej s tím, že dřív nebo pozdějc od tebe uteče, udělá ti ze života naprostý peklo a pravděpodobně tě dožene k osmi pokusům o sebevraždu. Včetně sledování romantických filmů. Nebo to uděláš tak, jak se to naučí každej správnej chlap po miliontym zfailovanym vztahu.


Dáš ji jasně najevo, že se z ní nezesereš a ty vole, jestli se jí to nelíbí, tak samozřejmě může jít do prdele, najít si nějakýho čůráka co bude skákat tak jak píská, protože si nenecháš řídit nějakym matriarchátem svůj život. Když začne malovat vaší budoucnost, začneš se smát a šňupneš si pořádnou lajnu koksu, abys vyhnal podobný myšlenky z její maličký hlavy, tak jí to pořádně uděláš na stole. Postupem času bude fakt v píči z toho, že se z ní neposereš a že se chováš jako nezávislá lidská bytost, což znamená, že když tě začne citově vydírat kvůli tomu, že jí nenehrál poslední epizodu My Litlle Pony, tak jí řekneš, že je to všechno její chyba a že by se nad sebou měla zamyslet, protože se jelo 24 hodin Le Mans a ty přeci nejsi čůrák, aby sis to nechal ujít kvůli nějaký onanijní zmrdoslavovině. Ti řekne, že se s tebou rozejde, tak řekneš fajn, dobrý. Následujících pět dní bude dělat, že jí hrozně chybíš, ty se budeš chovat jako pravý macho a kejveš, neříkáš nic, že by ti chyběla. Je z toho naprosto v prdeli, protože najednou se netočí celej vesmír kolem ní. Za tejden ti bude celá zhroucená brečet do telefonu, že bez tebe nemůže žít a že stojí na nějakym vysokym mostu a fakt se zabije, jestli s tím něco neuděláš. Bééééé. Postupem času si tě bude vážit jako člověka, kterýho nemá jistýho. Chápeš ty vole? Bude tam respekt, nebude tě brát jako samozřejmost. Jako zmrda co se mu vysere na hlavu a on se u toho bude ještě vesele tetelit blahem.


Všechny tyhle sračky jsou dost jasně napsaný, takže apeluju na mužskou část píčusů z Blogu, chovejte se doprdele jako chlapi (kromě těch věcí co nezměníte, ty vole a jestli budete mlátit přítelkyně jako naši poloretardovaní předci, tak si vás strejde najde a nachčije vám do očí), nebuďte rukojmíma ženskejch, pokud setrváváte ve zpíčenym vztahu, tak jí pošlete do prdele. Vždycky se řídím heslem, že někdy uděláš něco co tu ženskou potěší, ale disciplína musí bejt. Paroháčem se člověk stane jenom jednou a nezabít pak polovinu zmrdoslavů co mrdá tvojí holku je úkol hodnej posledního akčního hrdiny.


Kejvejte a berte si rady strejdy nukleární Katastrofy k srdíčku, myslí to s váma dobre čumáčci, přeci by to s váma nemyslel zle. Se na něj podívejte, sedí před pc v trenýrkách, drbe se na koulích a apatickým obličejem rozdává rady na všechny strany. Bohužel vždycky bude strejdou, jehož návštěvy vám bude maminka rozmlouvat, protože je divnej. Tak mu aspoń jednou kupte Hoegaardena a jděte ho pozdravit, až půjdete ze školy.


Všechny vás mám fakt rád, jo i tebe Karlíku, i tebe. Přinesl jsi mi pivo, že jo?
Ne?
Tak jdi do píči, ty jeden zamrdanej sráči než ti jednu střelím, že chytneš druhou o zeď, co to jako je? Jsem tvůj strejc vole, nemůžeš se starat o svýho strejce? Jdi domu! Nikdo na tebe není zvědavej.

Moriture té péro salutuju.
Niggaz.
Strejda aK-47.


Máš problém s chybama vole? Tak je udělej ještě tak padesátkrát!

21. ledna 2016 v 21:23 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Čaúté, děcka, isom tu niebol, pretože isom takisty kokot a moc sa učím do tej naší školke, kde každý fajčie len kuvajtskú marihuánu. Hahahaha. Joint powah nigga swag yolo. El-ou-el, ty vogo. Dobrý, dobrý, konec dnešní lekce Slovenštiny. Přesunujeme se do zóny civilizovaného světa.


Dnes budeme zmrdoidně zmrdští Zmrdoslavové a popovídáme si o největší lži dnešního světa. Chybách. Všude se to na nás valí, jak se máme vyhýbat chybám. Nechybovat, bejt 100% efektivní a podobný nově liberálních sraček uprostřed našich open space kanceláří. A já vám řeknu, že je to úplná píčovina a že se na to máte vysrat, jinak přijde strýček Katastrofa a připomene vám ten okamžik, kdy jste udělali nějakou chybu dvakrát. Strýček Kaj-tej-true-fuuuuu je pravdomluvný kamarád. A teď mi kup pivo, protože bych se vážně hodně rád napil. Esi si si nevšimtm.


Chybovat je naprosto lidský, proces chybování se děje na všech úrovních lidský společnosti, ve všech lidskejch činností (nebo jsem mohl použít taky člověčích, homo sapiens činností, abych pořád nepoužíval lidský, už to zní doopravdy mainstramově, viď Čeňku?) Je píčovina hnát se za nějakym kultem nedotknutelnosti a nechybovosti, nejsme zasraný stroje. Co tím myslí ten filozofickej čůrák? Dám vám jasnej příklad z mýho ubrečenýho dětství. Na místě, kde uranoví vlci dávají dobrou noc a lišky už tady taky nejsou. Protože je vlci sežrali. To dává smysl ne? Když si ode mě koupíte pervitin, bude to dávat smysl. Vykřičník. Oh shit, that´s not how it works. Muuuuuum, how can I do an exclamation mark? Like this? Yes, I can do it. Great.




!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Yaaaaaaaay

Ehm, konec rodinnýho šílenství. Chyby můžeme dělit na jednorázový a opakující se. Jelikož jsem nakaženej genem vysokoškolskejch hlenů, tak si připadám děsně důležitě, když můžu rozebírat konspirační teorie. Jdeme na jednotlivý kategorie, je to fakt jednoduchý. A určitě to bude v zápočtovém testu, takže jestli se chcete dostat ke zkoušce, zakomponujte mi to do Vaší seminární práce a proboha, naformátujte to správně, ať to zase nemusíte celé předělávat. Nebudu akceptovat podobné práce, nenene, takže dobře poslouchejte. A oslovujte mě titulem. Tím nejvyšším samozřejmě. Jste na akademické půdě. Bububububububu.


Jednorázovky
Sem patřej píčoviny, který uděláte jenom jednou v životě a víckrát to nezopakujete, protože se buď zabijete nebo přijdete na to, že to není takovej odvar. Jsou to věci jako je třeba chytnutí HIV. To taky víckrát neuděláte, protože to už máte. Hehehe. Dobře, něco míň černýho, zvolíte politickou stranu (ehm, Babiš, ehm) a zjistíte, že je inkompetentní banda čůráků bez potence a čumíte, jak vám likvidujou stát ještě větším tempem než píčusové z jinejch stran (ehm, ODS a TOP09, ehm), takže najednou se stáváte antitezí sebe samýho a snažíte se oběsit na svym padesátimetrovym penisu (co ho obvykle používáte jako hasicí hadici). Nebo na provaze, pokud máte zakrnělý penis jako já. Ale neříkejte to holkám, jinak mě žádná nebude mít ráda. Smajlík držící střelnou zbraň u mojí hlavy.


Opakující se chyby
Nejlepší kategorie, protože proč udělat tu chybu jenom jednou, když jí můžeme udělat milionkrát a pořád u toho brečet křičíc na to, že ten život je hrozně zlej, špatnej i vůbec za to, my filištíni, nemůžeme, jsme jenom oběti toho svýho ztopořenýho dicku a špatnýho úsudku. Nebo jenom hodně chlastáme neumějíc si to hezky ošéfovat s osobním životem, tak třeba jedeš do práce nachcanej, nechtíc zabiješ třídu 1A na školním výletě, protože se cejtíš blbě, tak si je ověšíš na auto do takovejch hezkejch multikulturních nudliček a jedeš na ministerstvo sociálních věcí, aby ti dali grant na začleňování lidí s rýmou do společnosti. Jenže příště můzeš zabít třeba členy skupiny Ortel a to už není sranda! Vysoká kultura se nesmí ničit! Jo, náckové jsou stejně špatný jako vítači uprchlíku, to chtěl autor říct. Úplně nejlepší chyby jsou beztak vztahový, vezměte si starýho strejce. Pokaždý si našel nějakou psychopatku co ho dohnala do psaní básniček nebo k sebevraždě. Ale do psychiatrický léčebny ani jednou, musel brečet na různejch ramenou. Změnil se ten kokot? Ani hovno ty vole, dělá pořád stejný píčoviny, jsem zkrátka jako jeden z vás. I když mi není 10 a nebydlím s rodičema.


Kecám, je mi osm a jsem panic. Lol, iks-dé, rofl, yolo x 50000000000000000. Over tha top nigga!

Jenže pak se dostáváme ke stinnejm stránkám chybování, kdy se najde spoustu zmrdů, co úmyslný dělání píčovin schovávají za životní styl. Plný nic neříkajících marketingovejch sraček o tom, jak žijeme jenom jednou, kolik toho můžeme udělat. Ty vole a na tohle ti strejček Ká řekne, že máš jít do píči. Normálně si vem brokovnici a ustřel si hlavu, abys udělal něco dobrýho dneska, když žiješ každý svůj den jako poslední. Ty vole, každej den je poslední, už nikdy nebude 21. leden 2016, je poslední svýho druhu. Každej další den je poslední, nikdy se nebude opakovat, ale tihle kokoti mají tak kurevsky prázdnej život, že musejí dělat neskutečný píčoviny, aby si našli smysl života, protože je ten život naprosto fádní a nudnej. Ani hovno! Můžeš dělat takovejch věcí a místo toho zabíjíš buňky chlastem, čumíš na porno a podobný věci. Ok, porno z toho vynecháme. A zase, žiješ jenom jednou. Nasrat vole, reinkarnaci na vás zmrdi. Budeme to žít pořád dokola, protože z rituálu znovuzrození nikdy neustoupíme, nedosáhneme osvícení. Chápeš vole? Bude to pořád stejný, akorát to tělo se bude měnit. Takže nebudu mít svoje onanijní kozy a pevnou prdel, ale budu třeba ženská. Ha-ha-ha. To bych docela rád, bejt nějaká pěkná fitnesska, panebože, měl bych pořád mokrý ruce vole!


Takže sám nevím co jsem tim chtěl říct, ale měl jsem už takovej trošku větší průjmíček slovíčíčíček, takže si to pročtěte, naházel jsem tam hezký oprátky z obrázků, nechte mi taky komentář, kupte mi pivo a běžte doprdele.


Pokud jsi holka, tak mi pohlaď Dickoslava, víš co, ať uděláš nějakou vícenásobnou chybu a potvrdíš mi teorii!!!!

*SMAJLÍK SYMBOLIZUJÍCÍ ČERNOŠSKÉHO PASÁKA KOUKAJÍCÍHO SE NA BĚLOŠKU*

Novej rok plnej hoven

2. ledna 2016 v 11:53 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Čaute dětskááá, strýcu Kej-tej-strou-fuuuck je zpátky. Isom sa takisto učil na dojebnutý vejšku, plnou fajčiarských kokotov a pravdoláskarských debilů. OK, konec zo zlú slovenštinú.


Se učím ne, učím a zase učím, čumím u počítače, učím se, nic jinýho nedělám, srůstám s křeslem a všechno je tak zvláštně zahalený oparem zkurvenýho sněhu. Tak se teda stanu ovcí na fb a strašlivě dobře si přejeme navzájem všechno nejlepšího do novýho roku. Protože novej list papíru všechno napraví. Nenapraví.


Každej si napíše nějakej papír s deseti věcma co na sobě chce změnit, většinou to vypadá takhle:

Katastrofovejch deset předsevzetí do novýho roku pro chlapa

1. Začnu chodit do posilky, udělám ze sebe ultimativního nadkokota, budu si gelovat vlasy a budu fakt moc hezkej kluk.

2. Začnu chodit do solárka, abych zdůraznil svoji mužnost.

3. Každej tejden budu mrdat jinou holku, abych měl větší velikost koulí než obvykle. Hňa hňa.

4. Vážně se budu koncentrovat na důležitý věci v životě jako je omezit chlast.

5. Přestanu pít.

6. Budu mít míň krátkodobých vztahů a přestanu přespávat u cizích slečen.

7. Pomůžu doma mamince s domácíma pracema.

8. Konečně objedu svět na kole.

9. Založím si start-up firmu a vydělám miliony prodejem odznáčků vyjadřují mou osobnost a jedinečnost.

10. Omezím hraní na počítači, protože deset hodin denně se dá blbě skloubit s reálnym životem.


Katastrofovejch deset předsevzetí do novýho roku pro ženskou
1. Začnu chodit na fitness, budu mít pořádně dobrej zadek, protože opravdovou lásku mého života zajímá dokonalý zevnějšek a musím ho tak na sebe upozornit, že mi jde jenom o hluboké city.

2. Přečtu si alespoň jednu filozofickou knížku, aby si ze mě lidi z inteligencí nedělali srandu. Stále nevím, jakej je rozdíl mezi filmem altruismem a egoismem. Minimálně bude ta knížka vypadat hezky v knihovně.

3. Začnu držet dietu, abych se více líbila sama sobě, což se líbím, pokud se líbím ostatním.

4. Založím si lifestylový blog, abych řekla všem ostatním holkám, jak se oblíkat, až si to teda přečtu u někoho jinýho a přebliju jim to.

5. Najdu si nějaký východní (je to na východě ne?) náboženství s těma hezkejma soškama a koupím si vlajku "Free Tibet"

6. Půjdu alespoň jednou na demostraci nebo vyjádřím svůj radikální názor přes Facebook. Protože žít ve světě plnýho rasistickejch xenofóbních čecháčků je hrozný! Uvědomte si lidi, že to takto jít dál nemůže. Sent via iPhone.

7. Konečně půjdu na svojí první hodiny jógy, je to tak skvělé. Vždycky jsem chtěla být zenová. Ať už to znamená cokoliv.

8. Napíšu Petrovi/Tomášovi/Honzovi/Radkovi/Richardovi/hoď-vhodný-jméno-sen-kočko a půjdu se k němu podívat na film. Byl vždycky takovej tajemnej romantik.

9. Žiju jenom jednou, tak půjdu na pornocasting. Pro zkušenosti, to člověka posune.

10. Měla bych si koupit kočku, nikdo mě nemá rád.


No a vždycky, když máš milion novoročnejch předsevzetí, tak se to začne rozpadat, protože jsme banda kokotskejch zmrdů a tak to má bejt, že jo. A a vůbec, ty vole, o co se snažíme? Nový sliby do novýho roku, protože ty vole, jindy to nejde. Ne, nikdy jindy to nejde. Začíná nová magická kapitola. Hovno začíná, je to další rok v našich stereotypních životech, bude to stereotypní, za padesát let všichni umřeme. Nikdo z nás není jedinečnej, všichni jsme víceméně kopie někoho jinýho, protože to je to, co nám všechni serou do hlavy. Chceme bejt úspěšný za cenu ztráty vlastní individuality a za individualitu vydáváme to co je trendy.


Ty vole, to byl filozofickej výplach, že asi tak dva dny nepůjdu na velkou. Ale abych zapadal do světa blogů, musím i já někdy být hlubokomyslnej, protože ty vole, každej je rebel ne asi. Tak musím bejt taky. Se mi zase chce blejt samotnýmu ze sebe. Ale abych nebyl jenom za zmrdoslava co nedává dobrý rady. Ukážu vám následující žebříček mých předsevzetí.


Katastrofovejch deset věcí co udělat v novym roce
ty zmrde

1. Přežít
2. Kejvat když se to očekává
3. Platit účty včas
4. Totálně potlačit svoje názory na půdě VŠ
5. Doběhnout na Měsíc a zpátky
6. Vzít do rukou starý vyřazený armádní tank a umlátit s ním člověka z Hatefree
7. Nechat se zaměstnat v neziskovce a vytunelovat jí
8. Stát se neomezeným vládcem galaxie z planety Vulkán
9. Vyměnit motor ve Volvu za něco s objemem nad 4 litry a terorizovat okolí
10. Neposrat se


Takže přestaňte bejt píči a dělejte něco se svym životem.
Jsem slyšel, že drogy jsou taky dobrý.
Slyšel.
Nikdy jsem samozřejmě nebral drogy.
Ani jsem nikdy nepil.
Nesouložil.
Neonanoval.
Ve skutečnosti je mi 12 a chci být milován.
Smutný smajlík.
Motivující citáteček z facebooku.
Všechny vás miluju.
Like plz.
Share 4 share?
Budeme kamarádi?
Dobře, tak já se teda zabiju.
Ale Václav Havel vám to zpočítá!