Září 2015

Dlaždič Katastrofa: Pojebaný kvóty

23. září 2015 v 18:49 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Vítejte u nový rubriky. Jelikož se mi opět stala hezká věc, která mě naplnila víc než mexickýho šamana posvátná houba, koupil jsem si nový počítač. Z toho vyplývá, že povídky musí jít na chvíli stranou, protože jsem líný prase a neumím si přetáhnout rozdělaný věci z pc na pc. Z hdd na hdd.

Takže abych vyplnil ztrátu času (kterej je obvykle vyplněnej sexuálním fantazírováním o náhodných kolemjdoucích dámského pohlaví, sledování kompilací Shandy Fay, hrání GTA 5 a shánění LSD), rozhodl jsem se dát průchod svýmu agresivnímu já. Tomu sprostýmu dlaždiči. Je pořád nasranej a hrozně rád píše. Bez politický korektnosti, takže běžte do prdele nebo si to přečtěte.

30. září je výročí 77 let Mnichovský dohody. Jestli nejste úplná banda kokotů, tak vám nebudu říkat co to je. Pokud jste kavárenskej kuřbuřt a shodou náhod jste se mi dostali na blog, tak běžte do prdele. I se Schwarzenbergem. TOP09 a jinejma pravičáckejma píčovinama. Hehe.

Právě k tomuhle veselýmu výročí nás novodobej RVHP posral mnohem víc než se vejde do našeho obrovskýmu septiku jménem "Česká pasivita". O co jde? Zmrdaný kvóty na zpíčený uprchlíky.

Proč je to zasranej problém? Protože základní definice problému je prostej prachobyčejnej fakt, že když dáme zmrdospolečenství jakým je EU pravomoci nad tím, aby nám sem dávali uimigranty, tak to neznamená, že přijmeme předem danej počet. Nene, vytvoří se zkurvenej precedens, kterej se bude uplaťnovat v budoucím přerozdělování uprchlíků. Takže až vyschlá vagína Merkelová před koncem svého volebního období zjistí, že najednou jde do EU 250 milionů lidí, tak nám je opět přerozdělí.

Ty vole, ale uprchlíci nejsou zmrdi ne? Jasně, všichni to nejsou zasraný kokoti co se snažej zapálit nejbližší kostel. Nejsou to Finové. Jenže, podle statistickejch průzkumů (evidence imigrantů v členskejch zemí uber-EU) je mezi nima obrovská nezaměstnanost. Což už tak máme tak dost problémů se svejma hnědejma spoluobčanama. A sem tam nějakej ten náš krásnej bílej white trash. Proč si to neposrat ještě trochu víc ne? Veřejný finance jsou nafukovací. Přeci jenom, máme tady zlatem dlážděný chodníky, utírám si prdel hajzl papírem prošívanym diamantama a když mi z restaurace ověnčené maximálním počtem michelinských hvězdiček přinesou jídlo co je o půl stupně studenější než má bejt, tak jim rovnou říkám, že takovou sračku nežeru.

Teď si můžeme říct, že to může bejt dobrý, všichni lidi jsou si rovný. Proti tomu by nemohl nic říct ani reinkarnovaný Adolf Hitler v postavě Jean Clauda Junckera. S tím souhlasím, nejsem žádný xenofobní hovado. Jenže doprdele, jsou to zkurvený ilegální imigranti. Ilegální imigrant je cápek co se ti prostě nasere do státu, ať chceš nebo nechceš, protože máš jenom průchozí území. Všechny cesty vedou do Berlína, že jo.

Jenže pokud se už něco kurevsky zjebe a nějakej stát se snaží obhajovat Dublinský úmluvy, tak mu celý slavný společenský řekne, že je zmrd a že by měl nastavit prdel, aby ho imigranti pořádně vymrdali (pokud to jsou ženský, tak samozřejmě strap-on dick included). Což není úplně košér. Nejspíš i militantní submisiv by s tím měl problém.

Naštěstí Maďarům byl názor nějakejch páprdů z Bruselu, Štrasburku a jinejch debilních "hlavních měst EU" u koncovky zažívacího traktu. Si hoděj do langoše trochu perníku a lítají po hranicích jak nadrženej Silvester Stallone v Italskym hřebcovi. Imigranti se poserou a začnou na ně házet dlažební kostky (Protože pičo freedom, Germany, Shame on Europe a jiný slinty co psali fixkou na kartony, když se jim nabíjel iPhone), trochu víc se to posere, lítá slznej plyn, vodní děla. Takovej menší Czechtek. Bez drog. Tak všichni kritizujou jak divý a najednou se zavírají hranice u přilehlejch států. Jo, fakt k posrání. Ale hledáme jenom převaděče, ne imigranty, jak řekli nadlidi z Německa.

Tak se nakonec naše politický špičky z regionu (čti Visegradská čtyřka) dají dohromady a řeknou si, že když budeme mít kvóty, tak k nám převyspělá západní Evropa může nasiflovat nepohodlný imigranty, aby byli u nás a všichni jsme se z toho posrali blahem (včetně imigrantů). Byly tam čtyři statečný. Glorious Czechoslovakia (jsme se prostě neměli rozdělit), Atila Magyar a Andrzej Sapkowski.

Tak jim teda říkáme, že mají jít do prdele s těma jejich kvótama, že jsme svobodný země a podobný sračky, kterejma se zakončujou americký bijáky. Jenže náš soused si vzpomene na Mnichov. Ano, německý hajlující soused. Se na nás podívá a řekne nám "Hele, poslouchejte vy zasraný socky, prostě, čum na mě, když s tebou mluvím untermensch! Je přijmete a jestli ne vole, tak k vám nebudeme posílat dotace, ani se vám nebudeme jezdit smát a už vůbec nebudeme jezdit do Hřenska za kurvama!"

Překvapivě se česká vláda nezalekla a nezesrala se v čele s Bohoušem z výhružek od efektivně pracujícího německého mozku. Takže začal obrovskej fight time. Kdy se mužští členové naší elity chovali jako správní nadsamci v době internetu. Proletělo hodně nasraných twitterových statusů. Ohnivý slova byla napsána a sdílena. Několiksekrát retweetována a naše národní hrdost byla větší než penis Rocca Sifrediho.

Jenže pak Andrzej Sapkowski řekl, že nám na to sere, že si, vole, radši dá svoje polský krowky a my že máme jít do prdele. Prej s náma na západě nikdo nekamarádí a máme si jít hrát někam jinam. Tak jsme teda čuměli jak puci, co jako teď? Jsme v tom sami. S našima spojencema. Tak sedíme, chlastáme víme a vzpomínáme na časy Rakouska-Uherska. Akorát ty Rakušáci prej s náma nekamaráděj, protože nejsme dost progresivní.

Najednou se zesere hlasování a co se asi stane? Atila držel slovo, Jánošík taky a Dacia nám taky pomohla (za tohle se těm autům ode dneška nebudu smát). Black metalisti z Finska si řekli, že je to na ně moc hardcore a radši čuměli, nic neříkali a sledovali všechno z povzdálí. Ale stejně nás přehlasujou, protože se hlasuje valnou většinou. V nějaký bezvýznamný instituci, která se sejde jednou za čas, aby si všichni zainteresování vykouřili čůráky a vystříkali trochu semena na obsluhující číšníky.

Celá naše národní hrdost je v prdeli. A narozdíl od Slovenska se klepeme jako prdel při střevní chřipce. Bohouš křičí do světa, že je to strašná kurvárna, že jsou na nás ošklivý, ale teda, že nebudeme trhat partu a dáme se do latě. Že jich přijmeme kolik jenom nám náš milovaný svaz evropských republik dá. Tak nějak očekávám, kdy celá česká vláda poletí do Bruselu nebo Štrasburgu na pořádnou mrdačku se svými nadřazenými západoevropskými kolegy.

Protože co si necháváme líbit, by si nenechal líbit ani submisivní přenašeč HIV.

Jinak, jestli jste nasraný podšrábněte petici, ať můžeme ukázat, že jim na to sereme, než nás humanitárně vybombardují samozřejmě.

http://www.petice24.com/petice_za_referendum_o_vystoupeni_z_evropske_unie













Autor je vystudovaný Evropský Hospodářský Asistent a může vám narovinu říct, že celá Eu je sračka. Ani ten brainwashing ve škole to nezměnil.

Katastrofova desítka: Synthwave me hard!

7. září 2015 v 18:15 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Čau zmrdo, co posloucháš?
Tě pic vocaso, jedu synthwave.

Co je to kurva synthwave?
Je to reminiscence na osmdesátkový soundtracky, spoustu TB303, korgovejch synťáků, zvuk starejch Carpenterovech (dostal nominaci za nejhorší soundtrack k věci, věřil bys tomu?) a tak nějak je to kurevsky retro.


Proč bych ho měl poslouchat?
Já ti ani nevím, jsem hodně přesycenej kytarama, tak hledám, jak vylítnout ze svojí ulity, nemusím moc taneční muziku. ELEKTRONICKOU TANEČNÍ MUZIKU. D´oh. Je to pro mě něco novýho.


Jaký skupiny bych měl poslouchat?
Hele, za mluvčího celý týhle kategorie beru Mitche Murdera, ten dělá kurevsky autentický retro. Jinak v tom jede dost Gunship, je to banda, cápků co si odskočili od post-hardcore k něčemu jinýmu, to samý Perturbator co dělal nějakej black me(n)tal. Starej Johnny C. taky vydal první nesoundtrackový album. Pak už nějaký ty klasiky z Drive, Electric Youth, College. Z míň známejch věcí doporučuju Magic Sword, MegaDrive. V podstatě si stáhni soundtrack k Hotline Miami, to tě dostane do správnejch otáček.


Proč to posloucháš ty idiote?
Jsem divnej.


Jaký ti to přivozuje pocity?
Takový ty pocity budoucnosti co nikdy nebyla, postapokalyptický béčka, hlavní hrdina utíká před mutantama, zavřeš oči a tvoje podvědomí si kreslí příběhy, tak to má s dobrou muzikou bejt.


Co s tím jako mám asi teď dělat?
Zkusit si to stáhnout?


Je to jenom zasraný retro vocaso!
Hele, něco na tom určitě bude, někdy slyšíš fakt jenom klasický vykrádačky, ale je v tom hodně onanie. Taky.


No dobře, ale to si můžu pustit nějakej starej osmdesátkovej film ne?
Hehe, třeba Surfařští nácci musí zemřít!

Není to moc Troma?
Troma byla vždycky nejvíc.

Takže je to jenom nějaká trendy vlna?
Rád bych řekl, že není, ale tak znáš mě a moje depresi ze života.


No jo no, tak s tím jdi do prdele.
Tak teda chvíli počkej no.


LISTEN TO IT, IT´S SUPER AWESOME!

Lepší nevědět

2. září 2015 v 20:09 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Místnost ve tvaru obdélníku. Čtyři stěny, trojrozměrný objekt. Úmyslně omráčený protagonista leží na podlaze. Okolo něj se válí spousta elektronických vychytávek. Smartphony, chytré hodinky, malé notebooky, tablety, mučivý sen technicky zaměřeného geeka. Zazvonil jeden z mobilů. Protagonista se probudil, sametový koberec ho pohladil po kůži. Stěny čalouněné alcantarou. Nejhladší materiály, malá extáze nervových zakončení. Hrdina přehraboval hromadu telefonů, musel najít jeden z vyzvánějících. Symbian, Android, iOS, staré verze firmware od Sony Ericssona, Alcatelu, Motoroly a jiné miliony značek, které odnesl čas. Zvonil Siemens C35. Skryté číslo. Myšlenky člověka se upíraly v chaotické extázi zmatení. Zmáčkl tlačítko se zeleným telefonem uprostřed horní řady gumových tlačítek. "Eh?" Vypotil hrdina do telefonu, byl naprosto zmatený. Z druhé strany se ozývalo mechanické pískání. Strojový zvuk. Byla to morseovka? Nějaký na kód vysílaný dálkově. Rozvonila se řada dalších mobilů. Siemens položil na zem, hovor pokračoval. Bral jeden po druhém a přijímal hovory. Pokoj se zaplnil tichým strojovým zvukem. Vysokofrekvenčním, nízkofrekvenčním jako kdyby s ním někdo chtěl komunikovat. Tablety se rozsvěcely. Přijaté e-maily přes wi-fi zaplavily obrazovky různých LCD monitorů. Otvíraly se jeden po druhém, úplně stejně jako u SMS. Zdrojový kód, obrovské množství nedefinovatelných znaků. Muž se poškrábal na svých bílých vlasech. Nerozuměl. Příliš mnoho technologie na starou hlavu. Systematicky vystavovat telefony, tablety, za malou chvilku začaly chodit neznámé zprávy i na komunikátory nainstalované v noteboocích. Staré modely. Reklamy z 90. let. IBM, Dell, Compaq, HP, Acer a pár počítačů od Apple. Protagonista se setkal s touto technologií poprvé. Jakési jemu neznámé relikvie, uměl číst pouze jejich názvy. Kdo je zatraceně Steve Wozniak? Problesklo hlavou protagonistovi. Na zdi byla usazena obrovská televize. Byla barevná? Nebo to byl nějaký jiný post moderní čert? Mohl přemýšlet jak chtěl a nedovedl si postavit jasný obraz.

Ptát se na otázku. Co tady dělá? Nejasné odpovědi, uhýbání očima, kdo mu odpoví? Měl okolo sebe svatyni technologie. Sáhl do kapsy a vytáhl návštěvní kartičku ke svému doktorovi, měl k němu kvůli kyčlím chodit každých pět let, další návštěva měla být 12. srpna 1970. Připadal si jako v nějakém futuristickém snu. Dovedly počítače mluvit? Bál se na to odpovědět. Zmáčkl pár tlačítek na televizoru. Obrazovka se rozzářila širokou paletou barev. Jakýsi obličej na něj shlížel. Plný elektronických spojů, mobilní telefony se samy pohybovaly. Utvořily jakýsi pravidelný tvar, hýbaly se jako živoucí organismus. Pohybující se notebooky, tablety létající okolo. Vysokofrekvenční bzučení. Ohlušovalo ho. Obličej měnil hlasy. Zablesklo se.

Místnost byla prázdná. Byl v garáži? Měl tam jedinou věc, kterou miloval potom co mu zemřela žena v roce 1960. Škoda Felicia. Jeho poslední koupené auto. Ostře červená barva, bez laminátové střechy. Teprve teď si všiml garážových vrat. Byla jeho speciál, měla dvou a půl litrový osmiválec z Tatry 603, dost špatně se k ní dostávalo, ale i za komunismu mohl mít člověk pár vychytávek na svém autě. Nikdo z nevládních činitelů se k Tatře nedostal, on měl dobré známosti. Pamatoval si, jak ujížděl západoněmeckým BMW, ostrá vačková hřídel, sportovní karburátory Jikov 32 (nemohl sehnat experimentální DCOE karburátory z dovozu). Otevřel vrata garáže. Odpolední slunce, léto, podíval se na kalendář, červenec 1967. Posadil se do otevřeného roadsteru. Stiskl spojku, zmáčkl tlačítko sytiče, otočil startérem, hluk vzduchem chlazeného osmiválce se rozléhal garáží, po chvíli vypnul sytič. Motor se usadil na volnoběhu, za majestátního hluku se vydal do víru serpentin. Nádherná mechanická vazba s vozem, ve svém požehnaném věku si připadal jako Chiron. Lízal jeden apex za druhým, laděný motor ze sebe mačkal maximum.

Provozní teplota nepřelezla horní polovinu teploměru. Vše fungovalo jak mělo. Po deseti minutách začal zlobit druhý karburátor. Zastavil u krajnice. Otevřel kapotu, stávalo se to často, měl ho naladit před tím než vyjel. Několikrát zkontroloval průtok benzínu do karburátoru. Nebyl to žádný sportovní model, v téhle době se nedalo nic sportovního sehnat. Ne že by to někomu vadilo. Slyšel ostrý zvuk závodního vozu. Přibližoval se. Byla to formule 1? Nervózně se podíval. Na poslední chvíli se vyhnulo. Doladil karburátor a vyrazil za ní. Rychloměr se překulil přes číslovku 140, snažil se dostat před formuli. Věřil svému červenému šípu. Ostrá levá zatáčka, zmáčknout spojku, vší silou šlápnout na plyn, nahnat otáčky do výšin, rychle střelit do převodové skříně nižší rychlostní stupeň. Zadek vozu se smýknul, na poslední chvíli srovnal zadek a vyhnul se svodidlům. Neměl otáčkoměr, řídil se podle zvuků motoru. Teploměr motoru byl v červeném poli, zpomalil a zabočil k benzínové pumpě. Nechal motor běžet na volnoběh, z benzínové pumpy vyběhl lupič, v ruce držel pistoli, mířil na protagonistu. "Zůstaň tady stát dědku." Lupič naskočil do zánovního Mercedesu 300 SEL. Hrdina přišlápl plyn a vydal se na stíhací jízdu za lupičem. Motor zpíval a věřil všemu, osudu, lásce, predestinaci, na tento den čekal celý život.


V kontrolním středisku nanopočítačového komplexu umělé inteligence zuřil boj o život. V roce 4780 bylo lidstvo zničeno. Psal se rok 6 485 387 po Posledním zařvání. Nová civlizace byla fanaticky zvědavá na to, kdo tady před ní žil. Radovan Mejzl se narodil v roce 1902, zemřel v roce 1958, jeho DNA byla nějakým nedopatřením nalezena v kryogenickém komplexu v západním křídle kontinentu 3. Byl naklonován, jeho vzpomínky byly změtí náhodně nalezených artefaktů starých civilizací. Byl v tranzu, připojení k centrální procesní jednotce, obmotán kabely, udržován na životě jako připomínka starých časů. Poslední svého druhu. Jeho příběh ve virtuální realitě byl promítán hlavnímu strojovému jádru, učilo se z jeho reakcí, učilo se lidství. Nemohl zemřít, byl zkrátka příliš důležitý.