Červenec 2015

Zvednout se

2. července 2015 v 19:55 | Katastrofa |  Básničky
1. Hlubiny dějství našeho věku,
všechny možnosti jsem pečlivě zvážil,
přebývající rozum se v rohu směje,
náhodnej generátor slovních spojení.

2. Kapitoly odrážející se v mejch očích,
střídající se záblesky psychopatie neslyším,
vem si dva symptomy a třetí dostaneš zadara,
otevři pusu a nech se otrávit moderní dobou.

3. Dotěrný pózy ostatních lidí a jejich vliv,
zahrabat se do země a nikdy nevylízt ven,
prej bude dobře pro nás všechny a slunce,
osvětluje naší krásnou zkrachovalou zem.

4. Pokládám miny ve formě náhodnejch vět,
nerozumí jim vůbec nikdo a moje přítelkyně má strach,
vždycky to bylo jenom o holkách a dostat se,
do vertikální polohy a jít zase o kus dál směrem domu.

Everlasting

2. července 2015 v 19:15 | Katastrofa |  Zombie Story
"Nestanu se tím, čím pohrdám našel jsem důvod, tvoje pravdy jsou lži."
Dennis Lexzén (*1972), Refused

Mrznoucí zděšený výraz na tváři Lukáše Merského nabýval téměř abstraktní podoby. Mráz. Bunda od sněhu. Přibližující se Infikovaní. Alkohol otupující mysl a smysly. Vypadnout, musíš vypadnout, prolétlo mu mozkem podobnou rychlostí jako kulka hlavou Kurta Cobaina. Upřený pohled přibližujících se lisů na mrtvoly. Na co zatraceně čekáš? Padající vločky. Spánek pokrytý tekoucí krví, čerstvá z žil. Vypadnout z dveří není nejlepší začátek opilecké party. Infikovaný ho popadl. Zuby prokously kůži. Krev, víc krve, tekoucí proud šarlatové životodárné tekutiny. Odkopl dotírající postavu. Plazil se pryč. Jasně za sebou nechával stopu. Kontrastní barva něžně se povalující na sněhových vločkách. Odpařující se sníh. Pouze krev zůstávala a obarvila vše do bodu, ke kterému nemělo dojít. "Tak už kurva uteč, ty zasranej zmrde." okřikl se Lukáš. "Přeci tady jen tak nechcípneš." Pokusil se zvednout. Upadl. Plazil se rychleji a rychleji. Smyčka okolo jeho krku byla utažená, stačilo pouze odkopnout stoličku, vzhůru do světa násilně zabitých obětí. Sbohem krásná rána, vítej brainwashingu v pekle. Co si má počít sám se sebou? Odplazil se z dosahu postav. Když mu teklo do bot, dokázal být neuvěřitelně rychlý.

Po dvaceti minutách plazení byl podchlazený. Ukousnuté maso z ruky ho mohlo vyvézt z rovnováhy, nicméně tady byla ještě další věc. Co když se z něj stane Infikovaný? Proboha, on už byl Infikovaným. Uprostřed zatajeného dechu si držel ránu. "Alespoň chcípnu vožralej, hehe." procedil skrz červený obličej svým cynickým opilým hlasem. V dálce viděl chodící masu. Musí být hodně pod nulou, napadlo ho. Pára stoupající od nosu ho zbavovala energie rychleji než by čekal. Odhodil bundu. Udělal z něj šok ze ztráty krve magora? Jeho mikina byla okamžitě nasáklá sněhem. Voda. Na tričku cítil mokro. Ztratil veškerou tepelnou izolaci svého těla. Podepsal si ortel smrti. "Jak z tohohle vyvázneš tentokrát?" zeptal se sám sebe. Hledal odpověď u jakéhokoliv přístupného náboženství. Dovedl si představit dobrotivého boha, jak si vedle něj sedá, nabídne mu tu nejlepší vodku na světě a zapálí si s ním jamajského jointa. Podebatují po životě, dají si vzájemně několik dobrých rad. Zavře za bohem dveře, usměje se a bude žít svůj krásný reklamní život s dárkovými předměty, multi level marketingem, pěti hypotékami, investičním životním pojištěním a krásnou ženou poskytující mu sex kdykoliv jenom bude chtít. Musel se té šílené myšlence smát. Pokusil se opět o vstání. Na konci ulice uviděl otevřené dveře. Štěstěna se od pradávna ráda usmívala na opilce, nejradši se jim předváděla v krajkovém prádle a smála se jejich pokusím jí znásilnit. No, erekci mít stejně nebude, pomyslel si. Spadl po schodech dveří. Přimáčkl se na dveře.

Bouchání na dveře zesilovalo. Hlavně nepropadat panice a nestrkat hlavu k dveřím, pamatuj si na Návrat živých mrtvých, prolétlo mu hlavou. "Zasranej biják!" vykřikl. Bouchání z druhé strany neustávalo. Jsou to bezpečnostní dveře? Stále na nich ležel. Po pěti minutách ho do hlavy trefil spásný nápad. Vyčítal si sám sobě, proč nepřemýšlel častěji jako normální člověk. Ale prý za to mohl alkohol. Znovu se uchichtl. Otočil klíčem. Slečna štěstěna by ráda chtěla, by jí análně zneužil. Jinak si to nedovedl představit. "Z prdele klika." Rozhlédl se po místnosti, světlo nefungovalo. Mobil byl daleko v prachu cesty. Kolikátý už ztratil? Nezasmál se. Její číslo si pamatoval nazpaměť. Skomírající světlo z venku svítilo do místnosti, rychle se stmívalo. Byl ve videopůjčovně. "Takže žádný zbraně. Ale majitel mohl bejt nějakej militaristickej psychopat." Potěšil sám sebe. Překvapivě. Jeho výraz prozrazoval člověka, co se snaží najít alespoň malý záblesk naděje v bezradné situaci. Většina filmů byla ukradena neznámým zlodějem. Zbyly tady pouze artové filmy a filmy Davida Lynche. "Škoda, že nejde proud, podíval bych se na Kameňák, kdyby tady byl." Rád by se také napil. Ale to jenom tak na okraj. Musí se ovládat, připomněl si. Zadíval se na hodiny. Měly alkalickou baterii nebo devíti voltový článek, nebyly připojeny k elektrické síti. Štědrý den, tři hodiny odpoledne. A za chvíli bude večer. "Štědrý večer naaaastáááál, koledůůů přichystáááál." zaskřehotal. Opilecky se praštil přes obličej. "Nemůžeš přeci na sebe strhávat pozornost, hihi." Alkohol opět působil, adrenalin byl pryč. Prohlížel si krvácející ruku. "Takže takhle chcípneš, ty jeden zasranej zmrde." Prohledával alespoň podpultové zboží. Našel pouze sbírku análních dobrodružství Jennifer Stone. "To tady nic není s Jennou Jameson?" vykřikl smutně.

Bylo důležité zachovat si alespoň část zdravého rozumu. Co by teď dal za fungující televizi a chvilinku o samotě s vybranými DVD. Není nad pořádnou masturbaci před smrtí. Alespoň se bude usmívat víc než teď. "No jo, je čas." Dal se do díla. Bohužel za několik minut přišel na to, že jeho chlapské DNA mu nedovolí žádné vzrušení. Chyběl vizuální stimul. "Co kdyby sis vzpomněl na svojí holku?" zeptal se sám sebe. Odpověď nedostal. Nemohl říct, že by byl překvapený. "To je na hovno kurva!" vykřikl. V apokalypse nebylo místo na něžností a vypouštění páry. Zhroutil se do křesla. Krásně polstrované křeslo v zelené barvě. Usnul. Upadl z křesla a usnul. Nelogických věcí byl jeho život plný. Probudil se s šílenou kocovinou, krev přestala téct. Co se z něj stane? Nevyřčená otázka, schovaná odpověď. Posadil se a mnul si oči. Měl strašný hlad. Nedovedl si představit, jak tady bude dál přežívat. Vrátil se ke dveřím. Klepal se zimou. Nevytápěné místnosti byly peklo. Být v pěti stupních oblečený v mokrých věcích byla absolutní sebevražda. "Hlavně si musíš zahonit, ty jedno hovado." pronesl znuděně. Nechápal, jak ho tělo může ovládat takovým způsobem. Šel se podívat pod pult. Vyhrabal seprané tepláky a obrovské tričko. "No, lepší než rána do zubů." zasmál se. Nervózně sledoval ruku. Proč se ještě neproměnil. Má nějaký super imunitní systém jako většina lidí ve filmech se superhrdiny? Nebo je ten virus jenom s pomalejším nástupem? "Hlavně, že to už nekrvácí." prohodil světácky. Tak strašlivě světácky, že se mu z toho chtělo zvracet. Možná virus působil pomaleji. Teď tady sedí a mezitím ho to zevnitř sžírá, mohou mu přestávat fungovat vnitřní orgány. Pomalu se rozpadat shluky buněk. Odejdou játra, slezina, variant je milion.

"Vidím blbě?" Neuroticky kontroloval svoje smysly. Nemohl počítat už vůbec s ničím. Co kdyby začal dělat matematiku jako svůj koníček? Vytáhl kus papíru a jal se počítat derivace, faktoriálu a jiné noční můry z minulosti. "Já to prostě nechápu. Možná umřu a začínám tady počítat matematiku. Hovado, byls vždycky jenom zasraný nemyslící hovado, co nikdy nevědělo, jak se zabavit. Chcípáš, tak si to alespoň trochu užij. Chci od tebe moc Lukáši?" přeptal se sám sebe a zpráva byla obdržena. Alespoň se mu to zdálo. Zmatek. Všude kolem. Reklamní slogany vkrádající se do nejtemnějších koutů. Horst Fuchs musí ty skvělý nože prodat, tak proč si je nekoupit?

"Musíš se smířit s konečným řešením, neutečeš. Odpověz na jednoduchou otázku a zůstaň trendy. Podívej se do hlavně nabitý zbraně, proběhne ti celej život před očima. Není důležitý vracet se na získaný území, ale dobývat další. Víš, Lukáši, tys nebyl nikdy moc chytrej, pořád ses za něčím honil. Najednou hledáš kohokoliv, kdo by mohl být tvoje druhá půlka srdce. Dokonale uschovaná ve svěrací kazajce čekající s otevřenou náručí na svého hrdinu píšícího manifest ztracený generace s mísou plnou cigaretovejch špačků. Já nechci umřít sám. Vrátit se sám k sobě. Poslechnout si Krásu Nesmírnou, bejt míň melodramatickej. Usnout uprostřed bouře a nebát se neznámýho viru, co se mě snaží uspat a nikdy neprobudit. Znovu nahánět zápočty a zkoušky, kredity a koupit si pak vysněnej titul z Angličtiny. Vážně už se nebudu ulejvat ze žádný další přednášky. Slíbím naprosto všechno mýmu bohu, dostaň mě z týhle šlamastiky. Opláchni moje ruce, smyj krev, dotkni se mého obličeje a přijmi mě k sobě jako nástupce tvého jediného syna. Buddho, buď ke mně smířlivý a dopřej mi ještě nějaký život před další reinkarnací, nechci být motýlem. Další album Arctic Monkeys, dopřej mi odpuštění a smiluj se nade mnou. Podívám se na každou světovou stranu, jen mi dejte někdo poslední naději. Ať už je to s Rusy nebo Američany. Islámskými radikály, jen se na mě nezlobte. Divadelní hra v posledním tažení lidské rasy. Tleskejte mému hereckému talentu, protože lepšího herce než jsem já neuvidíte. Potlesk ve stoje pro sociopatické stvůry, o které stojí jenom jiní sociopati. A proč se o všechno vůbec snažím? Ticho mi nepodá pomocnou ruku, naostřený břit zrezlého nože neprojde břichem. Budu tady pořád sedět jako zasranej zmrd a nikdo mě nevytáhne pryč. Tak jdi do píči Ježíši, jdi do píči Muhammade, do hajzlu s tebou Buddho, nepomůžete mi ani jeden, přes vlnu 3D ticha mě vyfuckováváte do uzavřený místnosti s plynem. Jako vrah malejch dětí, pedofil, čím jsem si to zasloužil? Udělal jsem spoustu hroznejch věcí, ale všechno bylo s nejlepšíma úmyslama. Kolik podobnejch zhovadilců jako jsem já máte každej den na poledním menu? Povězte mi, jak je lehký ukázat prostředníček skrz oblaka a zbavit se mojí neschopný lidský schránky. Nebudu brečet. Držím hubu a krok, tak jděte všichni do prdele s Vašima lživejma nebeskejma zámkama a odpuštěním pro masový vrahy. Odmítám Vás všechny, nechte mě tady shnít!" pronesl třicetiminutový monolog, cítil, jak se mu láme a narovnává hlas.

"Já tady prostě nechcípnu." procedil. Připadal si jako největší bezvěrec na světě. Ale proč si jednou nezahrát na rebela, zvlášť, když se odsud možná ani nedostane živý? Něco na tom konceptu bylo neskutečně zábavné. Měl horečku, blouznil, zasraná chřipka. Byl to zápal plic? Už virus započal svůj boj s jeho tělem. Nakonec chcípne a bude rád! Křeslo ho nehodlalo pustit ze své ochranitelské náruče. Pohlédl na televizní obrazovku. Odlesk svého já ho děsil. Nepamatoval si, že by vypadal až tak zničeně. Kruhy pod očima, bílý obličej, je dvacet let neudržovaná laserová puška budoucnosti, kdysi účinná, dnes naprosto nepoužitelná. Dobrá leda na součástky. Rozříznout, vybrat vnitřní orgány, znovu použít, zašít a zaslat smutné parte rodině. Pobrečet si nad nespravedlností a jít dál. Každé dušičky dávat na hřbitov nové květiny a přesvědčovat se o tom, jak jsme se všichni vyrovnali se ztrátou milovaného člena rodiny. Prý se pije z radosti, vzpomíná se v dobrém, po třetím panáku se bude drát na povrch ošklivá pravda, nevyřešené křivdy. Rozkol v rodině. "Ty starej idiote, nech toho." chytil sám sebe do pasti. Zvedl se a dopadl do křesla. Hlavou mu létaly bojové pokřiky okoukané z amerických filmů s happy endy. Rychle je vyhnal z mysli. Tady nebude žádný happy end. Hlavně nehalucinovat, podíval se nahoru ke stropu a cítil přicházející vlnu. Jako kdyby byl schopný nahlédnout do scénáře svého života i četl svoje následující stránky. Dovede se z toho klišovitého dobrodružství dostat bez ztráty kytičky? Nebyl čas hrabat se v hlavě autora tragikomedie. Neměl god mód. Nebyl bůh.

Objevil se před ním znak Mitsubishi. Dokonale napsaná šestka. Auta. Ty měl přeci moc rád. Jak mu pomůžou jejich velkoobjemové turbodmychadly dopované motory teď? Proč je tady znak Mitsubishi? Přinese mu Samuraj zatracené jídlo? Nebyl největší čas rozloučit se s role playingem na benzínovou hlavu? Usmát se a nepropadat panice. Z diamantů vylézal malý pavouk. Pravděpodobně johana, dlouhé nohy a malé tělíčko. Bzučící moucha. Rychlá stavba záchytné sítě. Solarizace obrazu. Neklepat se a udržet sliny v pusy. Nepropadat se do paralelních dimenzí. Sedět rovně a s hrdým obličejem přijímat bičování osudu. Na hrdosti záleží. Johana měla vyrobenou pavučinu příliš rychle Bzukot vyděšené mouchy a pavouk ji balí. Bohužel není čas na rande. Pavučina je nanesena na tělo. O pár nanometrů pavučiny později se moucha nehýbe. Johana používá svoje krásná kusadla. Vykusuje malou dírku do těla mouchy. Dá si někdo smažená játra? Stačí jenom srkat. Vnitřnosti se hrnou do miniaturního hrdla pavouka. Moucha to cítí. Všechno neskutečné utrpení v miniaturním provedení. "Proč je to tak krutý?" zeptal se Lukáš sám sebe. A snažil se tvářit odměřeně, když nedostal od pavouka žádnou odpověď. Spánek se na něj nahrnul ze zálohy jako nejlepší kamarád u kterého máte příliš velký dluh. Vyhýbání selhalo, je čas zaplatit, co jste měli splatit. Pobodá Vás nožem, když mu nedáte peníze? Zabít a pobodat. Hlavně neusnout. Do místnosti se došoural Infikovaný (bezpečnostní dveře nebyly asi úplně neprůstřelné a neprůchodné). Nemohl se zvednout. Bouchal se do hlavy. Probudit se. Musí se probudit. Bolest cítil naprosto čistě, pořád snil? Jednalo se o halucinace? Potřeboval záruky. Mít vedle sebe psychopatického nemrtvého vraha a nebýt si jistý, jestli je skutečný nebo ne, na takové věci nebyl zvyklý a nechtěl si zvykat. Ale jeho potřeby byly nechány daleko v prachu cesty, spolu s desátníkem Olmerou a generálem Králem. Co se dá dělat. Infikovaný se rychle přibližoval. Pořád se nemůže zvednou, žádný neznámý nebo neznámá měnící nelichotivou předpověď. Co kdyby potřeboval nepatrnou přátelskou pomoc od svého přítele na telefonu?

Fascinovaly ho oči Infikovaného, předtím si jich nevšiml. Byly lidské, nezměnily se, nebyly tmavě černé nebo bílé. Veškeré klišé zombie horrorů byla rozbita na prvočástice a znovu recyklována do nesčetného množství nových horrorových filmů. Uwe Boll se hlásil o slovo. Chytil ho za ruku. Puch dezinfekce. Kde skončil Denis? Proč mu ho dezinfekce připomínal? Vnuknutí nebo psychóza? Zvednout se, nenechat se sežrat, nebýt potravou pro amatérské Infikované. Modlit se a čekat na soudný den. Zuby Infikovaného ožužlávaly jeho krk. Bolestivý stisk. Natahování kůže, prasknutí, trhání masa. Prasknutí a rozlití rudé tekutiny, hltání Infikovaného. Mlaskání, vousy zbarvené od krve. Mrknutí. Jak na něj může Infikovaný mrkat? "Probuď se z posranýho snu. Je to plný zasranýho hnusu." Infikovaný nechtěl zmizet. Síly ho opouštěly. Zasáhl krkavici? Vrtěl hlavou, kolik jenom on sám ráčil. Nevypařoval se. Jak pozná halucinaci od reality. Straně moc krve. Jeho vlastní krve. Do místnosti vletěl oslepující granát. O pár výstřelů později ho udeřila do obličeje plastová pažba. Myslel si, že se takové klišé dějí jenom ve filmech režírovaných Michaelem Bayem.

Jakási nemocnice. Ozbrojenci v kuklách. Znak Specnatz. Rusové? Co tady zatraceně dělají? Nemohl dělat úplně překvapeného, znal situaci na světových vahách vlivu. Obvázaný krk, tak tedy nevykrvácel, vskutku štěstí. Musel si umýt jakýkoliv záchvěv překvapení ze svého utahaného výrazu. Patetické. "Hej, Voloďo, o co tady jde?" křikl vesele směrem ke strážného. Odměnou mu byla rána do spánku. Hrdinové této knížky mají neskutečnou zálibu v ležení v bezvědomí bez jakéhokoliv jasného důvodu. Možná za to může jejich obliba svého vlastního ega. Je to všechno skupina maniodepresivních psychopatů. Je zvláštní plést si svoje myšlenky s myšlenkami autora. Lukáš se podruhé probudil. Měl doopravdy proraženou lebeční kost? Na druhou stranu, nebyli to Američané, tak ho přinejmenším nebudou mučit. Rusáci vždycky člověka zastřelili, žádné další proslovy, jenom kulka do spánku. Pravděpodobně to bude ráže 5,45 milimetrů a bude to z AK74, ale alespoň se nezasekne jako v případě útočné karabiny M4. Nebude muset čekat dvě minuty, než vyndají z komory nevystřelený náboj. Vše bude na svém místě. Usměje se a závěr přirazí v rituálu sexuálních dobrodružstvích na náboj. Orgasmus pohltí naprosto všechny netečnosti jeho života, temnota a možná začne konečně i psát nějaké povídky. Má dost zážitků o které by se nesmírně rád podělil se světem. Jenže svět. Se rád kouká na černobílé věci, vidí jasně dobré nebo jasně zlé hlavní postavy. Musí mít nepřítele, aby si na něj ukázal, řekl "Ty máš umřít" a nemusel přemýšlet v hlubších souvislostech nad směřování lidské rasy. Příliš málo místa na té naší planetě je, pro tolik maniaků s automatickými puškami a odpalovači nukleárních střel. Nemohl se dostat ze své letargie.
Máchání hlavní před obličejem. "Hej ty!" ruský přízvuk byl nepopiratelný, jenže mohl si stěžovat? Místo bylo špatné, na jeho divácké podněty by nikdo nereagoval s upřímným srdcem a jeho stížnost by nebyla vyslyšena. Nebo by byla přehlušena šílenou střelbou od boku. "Ano?" zeptal se s předstíraným zájmem, snažil se napravit svůj výstup z předchozího, byl to den, hodina? Několik minut? "Jsi od NATO? Přišel jsi zabíjet Čechy?" zeptal se ruský příslušník speciální jednotky. "Proč bych měl zabíjet Čechy? Já jsem civilista." Koukal na ně jako na vrahy. Měl na sobě civilní oblečení, některé aspekty ruské duše nedokázal pochopit. Kromě krásných žen. Ty nechápal ve všech bodech. Hlavně ty ruské. Jako kdyby mu dokázal voják číst v duši. Zasmál se. "Nikdo tak poťouchlý by v NATO nebyl." Výmluvně si pověsil pušku na rameno. "Museli jsme tě ošetřit, byl jsi pokousaný jedním z nich." Čas zjistit vedlejší ztráty. Prohlédl si zafačovanou ruku. Krev se přestala srážet, destičky zabránily průsaku, všechno bylo v nejlepším možném pořádku. Byl pokousaný na více místech, jenže všechno bylo s maniakální přesností ošetřeno (Ztráta krve dokáže člověka trochu vyřadit z normálního provozu). Vojáci byli chlapci, co rádi pomáhali ostatním? "Vy jste Rusové?" zeptal se svého ultimativního věznitele. Voják se posadil na nemocniční postel vedle Lukášovy. "To jsi poznal podle mého přízvuku?" následovala plejáda hurónského smíchu. "No, trochu Vás prozradil odznak Specnatz." opatrně kontroval Lukáš. Voják se zadíval na svůj emblém. "Válčím pro svojí zemi, kam mě pošlou, tam hájím naše zájmy." Hrdina byl zklamán takovou přímočarostí příslušníka ozbrojených sil cizího národu. Jako kdyby mluvil s jakýmkoliv stereotypním a klišovitým vojákem. Všichni jsou hrdí. Tak strašlivě hrdí, že budou přehlížet zastřelené bratry, zničené domy a upálené životy civilního obyvatelstva. Chtěl mezi tyto lidi patřit? "A jaké zájmy tady hájíte?" zeptal se ze zvědavosti (konec konců býval vysokoškolákem a jeho mozek rád nasával nové informace jako houba, i přes těch milion piv, co za svůj život vypil).

Ruský voják na něj překvapeně koukal. "Vždyť jsem Vám to řekl, že zájmy svého národa, kam mě vlast pošle, tam jdu pomáhat," Lukáš se musel trpce zasmál, když zaslechl slovo pomoci, jako kdyby bylo zabíjení náhodných lidí nejlepší pomoc ostatním. "Máme tvůj národ osvobodit od agrese ze strany NATO, přeci je nemáte rád taky nebo ne?" Jak měl odpovědět, aby byl uvěřitelný. No, ve skutečnosti je neměl rád. "Já je nemám rád, ale jak mám vědět, že Vás mám mít rád, to přeci nedává žádný smysl, jste pořád okupant v mojí zemi. Jak to chcete ospravedlnit?" Ostře položená otázka chlapovi, který tě může proděravět svojí útočnou puškou, prolétlo hlavou Lukášovi hlavou. Prekérní situace. Co kdyby napsal závěť? No, někdy později. "Já ale neokupuji, snažím se pouze zabezpečit to, abyste nebyli závislí na jiném národu." Měl to hezky promyšlené, to se muselo nechat. Jenže rozdíl mezi Rusy a Američany nemusel být až tak velký. "Takže máme být závislí na Vašem národě a Vašich hodnotách?" Nejraději by se poplácal po rameni, připadal si stejně jako Václav Moravec, velký muž s milionem otázek, které nejsou úplně košer. Akorát neměl žádného svého přítele. Mohl to napravit, aby ho měli rádi politicky korektní lidé a sluníčkoví lidé. "Ale vy to úplně špatně chápete, já jsem tady ze své vlastní vůle, nejsem tady na oficiální misi." Jeho věznitel nebyl jedním z hloupých lidí, nerad to přiznával, ale přiznat to musel. Co od něj má asi tak čekat? A kdy se vrátí zbytek jednotky? "Ehm, takže vy jste neoficiální vojenská síla? Jste extrémista nebo člověk podobného smýšlení?" Dovedl si představit, jak led pod jeho nohama začíná praskat, musí se chovat jako alespoň trochu normální zajatec, jinak ho provrtá sprška kulek. Co když je ten chlap normální člověk? Přemýšlel nad tím? Existují normální Američani i normální Rusové. Jenže tys narazil na vojáka, problesklo mu hlavou. Ale ani vojáci nemusí být nejhorším odrazem svého národa. Zatím se ho nepokusil zabít, jenom ho bouchl pažbou přes hlavu, když si z něj dělal srandu. To se dá přeci pochopit. A příště mu může napsat báseň a postavit mu sochu jako správná týraná manželka. "Já jsem úplně normální člověk jako ty." Lukáš se rozesmál. "Pokud jste takový člověk jako já, tak jsme ve velkém průseru." Rusův obličej zbystřil. "Jak to myslíte?" zeptal se hlasem plným zvědavosti. "Já nejsem zrovna tak úplně normální člověk, jestli mi rozumíte." Sněhová bouře za oknem sílila. "Obávám se, že ti úplně nerozumím. Jsi špatný? Zabil jsi někoho?"

A jedeme znovu. Podívá se na vojáka, změří si ho pohledem, říká mu tak, že Rusovy nejhorší obavy jsou reálné. Bez jediného slova vstal a uchopil do ruky svůj Kalašnikov. Odjistil pojistku a namířil na Lukášovu hlavu. "Dobře, konec hraní. Budeš mi zavázaný za nezmáčknutí spouště. Nevím, pro koho jste zabíjel předtím. Ale pro nás nebudete zabíjet. Potřebujeme Vás jako špeha." Je rok 1970 a události předchozích dvou let jsou zapomenuty v archivu a nyní se snažíme být nejlepšími kamarády a budujeme světlé zítřky? Má zkusit cokoliv vytáhnout z druhé strany? Nějakou pomoc? Jak to dopadlo s Denisem? Jo, na Denise nesmí zapomenout, hlava děravá. Desátník se o sebe postará líp než on sám. "Mám jednoho kamaráda, ztratil se v Liberci, chci, abyste ho našli a zajistili. Přišel o rodiče, nechci, aby trpěl ještě víc než musí." V jeho řeči byla téměř hmatatelná starost o přítele (nedovedl si představit nechat ho napospas Liberci, je tady až příliš mnoho nebezpečných lidí, jak by mohl dopadnout). "Vydrž tady několik dní, ať tě připravíme na akci. Dostaneš satelitní telefon, GPS, zbraň a uniformu, neboj bude neznačená, nebude tam žádný emblém ani nebude vypadat rusky. Budeš nám dělat zvěda, tu zbraň nebudeš muset vůbec použít, když si udržíš vzdálenost od cílů, buď v klidu." Něco se mu nezdálo, kdykoliv se mu cpala zbraň do ruky, připadal si zranitelně, dovedl si představit další peklo, co způsobí. Můžou ho taky zastřelit. Konec.

Nevyvratitelný konec pro neznaboha. Přeci jenom o tom mluvil ve svém osobním dialogu s božstvy. Máš, co jsi chtěl, prolétlo mu hlavou. "Řekněte mi, proč jsem se nezměnil, na to jsem se chtěl taky zeptat, měl bych teď byl jedním z nich, proč jsem pořád stejný?" Řekls to dobře, problesklo mu hlavou. Rus na okamžik odložil zbraň, světácky namířil zbraní do stropu, držel ji jednoruč. Ocelová kráska, mírně střílená, ale v dobrém stavu. Na Aukru by za ní dostal možná i pět tisíc. Ne vše se dalo vyjádřit penězi. Třeba Lukášův život visící na hraně chodníku. Podlaha je z lávy a chce vás rozpustit, dávejte si pozor kam padáte. "Virus se mění každým přenosem, stává se méně rezistentním vůči imunitnímu systému, po určitém počtu přenosu se vir stává méně invazivním až nakonec není schopen přenosu. Je zničen imunitním systémem." Lukáš podvědomě otevřel pusu. "Tohle zná průměrný příslušných ruských speciálních jednotek?" otázal se s hlasem ne nepodobným Alence v říši divů. "Víš, já normálně vyučuji biologii na moskevské univerzitě. Ano, vím, má jedno z nejvíc klišovitých názvů na světě, ale studenti mě vždycky měli rádi. Studoval jsi?" dotázal se hrdiny neschopného probrat se z šoku. "No, zrovna jsem ukončoval studium Angličtiny." Hrdě poplácal Lukáše po rameni. "Bakalář nebo magistr?" Byl velmi zvědavý. "Ne, ukončil jsem ve druháku studium, nelákalo mě to, ztracené iluze a ideály." Rus měl na tváři znechucený obličej. "No, jednou si to doděláš, pokud nebudeš hloupý." Všudypřítomná fráze, protože bez vysoké školy nebude schopný za dva roky dělat kvalifikovanou uklizečku městských veřejných záchodků. "Uvidím." procedil skrz sevřené zuby, opět v situaci špatného nevyhovujícího kusu dobytka. Určený na porážku. Tvoje sny skončí roztrhaný ve větru Lukáši, slyšel v hlavě. To si nezasloužil naději? Hledal naději na špatném místě a ve špatný čas. Jak příhodné. Dal by se tímto způsobem shrnout celý jeho život. Ve špatný čas na špatném místě, to je Lukáš Merský, ničitel všeho druhu. Mohl z toho udělat krátkou povídku, až se dostane pryč. "Můžu po Vás ještě něco chtít?" zeptal se. Voják si mezitím prohlížel zásobník od svého Kalašnikova. "Ale jistě, teď patříš k nám, copak potřebuješ?" Myšlenka na svojí odměnu z něj dělala prostitutku, co si nabere co nejvíc lubrikačního gelu do svých intimních míst, nechá svého zákazníka vyřádit takovým stylem, že z toho ještě pět dní potom nemůže stát a nakonec shrábne tučnou odměnu ze svého bankovního konta. "Tady v Liberci je černé Mitsubishi Lancer Evolution, šestá generace, potřebuji, abyste ho opravili a dali mi ho k dispozici jako můj transportér. Byl na sebe hrdý. Poprvé ve svém životě si postavil hlavu a řekl si o odměnu za prostituci. Už nebyl tak zlý, jak si myslel, ale být lehce zmanipulovatelnou kurvičkou má také svojí poetiku, jen se nesmíte koukat sám sobě do očí. Před zrcadlem.

"No, můžeme se o to pokusit, ale nebude to hned, budeme muset vyslat naše lidi do terénu, aby se ho pokusili najít, Liberec není úplně malé město. Musíš se zotavit a pak budeš mít i auto. Minimálně se pokusíme ho najít." Rus ho pozdravil otevřenou rukou. Odcházel. Loučil se. Asi se takhle Rusové běžně loučí nebo záporné postavy z filmů. Zabouchnuté dveře, opět v místnosti. Teprve teď mohl rozjímat nad okolím. Na stolku měl jakési nevábně vypadající jídlo. Určitě bude nepoživatelné. Jeho žaludek se snažil přesvědčit mozek o neodolatelnosti jídla. Nehádal se s ním. Vzal si vidličku a pustil se do jídla. "Zatraceně, topí se tady, proč si na všechno jenom stěžuju?" pronesl tichým hlasem mezi hlty jídla. Sklenice vody byla připravená. V mžiku mu nevadilo nemocniční prostředí ani pach dezinfekce. Na zeď by si možná dal nějaký hezký plakát s antikulturní ikonou 60. let. Dobře, vydrží to i bez toho. Je největší čas natáhnout se na záda a trochu se prospat. Je teď vězněm ve zlaté kleci. Nemůže umírat donekonečna. Otřásl se závanem zimnice. "Chřipka." Už věděl, proč odkýval naprosto všechno, podepsal by se krví i pod svůj vlastní ortel smrti, kdyby měl možnost. Nezdálo se mu to? Ne, to už by bylo příliš otřepané. Otočil se na posteli a přemýšlel. Takže teď je z něj ruská obdoba 007 pracující pro národ, co kdysi okupoval Československo. Je kolaborantem? Radši nad tím nepřemýšlet. Dovedl si představit obrovský počet kolaborantů v roce 1938 i v roce 1968. Bylo to v naší nátuře. Hrdost trvala do momentu, kdy z toho člověk něco měl. Jakmile jste ztratili všechny výhody, přišlo ohýbání hřbetů. Potěšit pána. Být jeho nejoblíbenější donašeč. Bylo mu ze sebe na zvracení. "Nic jinýho ti nezbejvá." ujišťoval se. Kdesi uvnitř se zlomila další část osobnosti Lukáše Merského. Za pár let. Jak dopadl desátník? Bude z něj taky psychopat? Stane se jedním z nich? Proležel několik dalších dní v nemocnici. Základna postavená v uprostřed mrtvého města. Střídalo se u něj víc a víc vojáků, se všemi mluvil, jenom se jich neptal na jméno, vědět o dalších lidech odsouzených na smrt nemusel. Stačilo vědět kolik jeho známých bylo na druhé straně, zabalení v černých pytlech, v márnicí. Srdce přestane bít, protože nemá žádnou tekutinu, kterou by mohlo pumpovat krevním oběhem. Zákon přírody. Za deset minut odumře mozek. Je to u Infikovaných stejné? Byl na počátku skládačky. Dostane se někdy na konec? Filozofické otázky a žádné jistoty. Měl studovat filozofii, dovedl by být veselý a radovat se z každé pitomosti. Mohl by balit pět milionů holek, co mají rády šílený intelektuály. Kdyby byly naživu. Těšilo ho, když mu přinášeli další a další jídlo.

Byl pod antibiotiky, nevěděl jaký je rok. Pravoslavná církev slaví nový rok někdy v lednu. Určitě byli pobožní. Byli to Rusové, v tomto ohledu si neměli co vyčítat s Američany. Náboženství je mor lidstva, jeho mozek to viděl. Ale říkat jim to nemusel, mlčeti zlato, mluviti stříbro. Po dvou týdnech se zotavil. Dokázal chodit. Připadal si jako znovuzrozený člověk. Mít štěstí na zachránce. Chumelenice nepřestávala. Napadaný sníh. Co asi dělá jeho druhá půlka srdce? Má už zase někoho jiného? Neodpovídejte, nechceme to vědět. Velitel ho zavedl do garáží. Samuraj na něj čekal. "Musím uznat, že máte divný vkus, nikdy jsem na takové auta nebyl, je to na můj vkus příliš agresivní, do současné situace se naprosto nehodící kus zabijáka." Lukáš se nemohl vynadívat. Něco na té černé karosérii bylo. Byl to komiksový hrdina. Mstitel. Nabitá zbraň se spouští volající na prst "zmáčkni mě". Na světle vypadal naprosto poeticky. Stopy po urvaném předním nárazníku. Ale zatraceně, vzadu nebyl obří spojler. Lak na stranách byl oprýskaný od věčného pošťuchování s jinými auty, Denis dovedl taky ukázkově šílet, pneumatiky byly záplatované, na střeše byl úložný prostor s vojenskými zásobami. "Bohužel, motor nám přišel až příliš agresivní, krom toho mezistupňový chladič byl zničený, museli jsme celý motor nahradit." Nahradit? Legendární motory se přeci nemůžou nahradit. Hrdinové nekecaj a jdou do tmy! "Nejsem si jistý, jestli to chápu." pronesl a sedl si na bobek. Rukou přejel po rozervaném nárazníku. Zpod něj vykukoval velký chladič. Nahrubo navařené trubky přecházející do podomácky vyrobeného nárazníku (nebo alespoň nepatrné výplně suplující funkci nárazníku).

"Vím, že teď budeš naštvaný, ale vzhledem k tvýmu určení jsme se shodli, že nepotřebuješ auto, co pojede 500 kilometrů za hodinu. Nainstalovali jsme do něj dieselový pětiválec ze starého Mercedesu W123, má 80 koní a bude tě nejspíš strašlivě štvát. Auto bude trochu víc pomalé, jenže je to zájmu tvojí bezpečnosti. Nechceme, aby ses v tom zabil." Otevřel pochroumanou kapotu. "Třicet let starej motor v Evu? Děláte si ze mě srandu? Vždyť s tímhle mě dojede naprosto všechno. Jak s tím mám zůstat naživu?" Pohled se mu zamlžil. Jak mohli tomu majestátnímu autu udělat něco takového? Doletí ho naprosto všechno. Nesmí vyhledávat problémy. Měli nejspíš pravdu, ale tak hrozně špatně se to polyká. Ostatní vojáci je ignorují, mluví velitel a to pro ně znamená jenom mlčení. "Pojďte dozadu." zavelel Rus. Vzadu scházelo křídlo. Bez spoileru vypadalo Mitsubishi hodně komicky. Otevřel zavazadlový prostor. Byl vyplněný obrovskou nádrží. "Máš v ní minimálně 250 litrů nafty, krom toho tady máte ještě stále standardní 55 litrovou nádrž, kdyby se cokoliv stalo." Připadal si jako v Šíleném Maxovi, akorát by si upravil název na Pomalý Max. Ruský velitel nečekal na jeho reakci. Dveře do kabiny byly otevřené dokořán. "Pojď se pořádně podívat, abyste věděl, co Vás čeká." Vnitřek byl minimalistický, pryč bylo pět milionu budíků. Dokonce i příruční notebook, co se dal propojit s řídící jednotkou a dalo se s ním komunikovat s řídící jednotkou motoru. Ne že by někdy fungoval.

"Tady se podívej na tohle. Už tady nemáš závodní sedadla, tyhle jsou vybrané ze starého Volva, ergonomicky perfektní, takže se nezabiješ při přejíždění hrbolů. Tenhle knoflík slouží k přepnutí nádrží. Ale pokud vyjedeš celou nádrž, počítejte s tím, že budeš muset odvzdušnit celé palivové potrubí, jinak zničíte motor. Nezapomeňte na to nebo prostě nedojíždějte nádrž až nadoraz. "Kde najdu ukazatele paliva?" přeptal se stále více do deprese upadající Lukáš. "Máš tady otočné tlačítko." ukázal Rus na neuměle přidělané tlačítko před řadící pákou. "Přepíná to čidla plováku. Mimochodem, tady vedle máš přepínač palivových nádrží. Jednička je původní nádrž a dvojka je velká nádrž." Zadní lavice se sedačkami chyběla. Místo ní tam ležela provazem přidělaná útočná puška, jídlo, voda a maskovací síť. Holý plech působil depresivně. "O topení se neboj, vyměnili jsme původní topení za nezávislé topení z naftové Octavie, jinak bys po cestě zmrzl." Výdechy odvětrávání vypadaly naprosto sériově. "Jinak jsme ho odlehčili o všechny ptákoviny, co se dalo. Veškeré elektronické serepetičky jsou pryč. Vyndali bychom i elektronické mezinápravové diferenciály. Jenže jaksi by to auto už nefungovalo tak dobře na nerovném povrchu." Lukáš se podíval na pneumatiky. "To jsou hřeby? Vy jste to auto zvedali?" Jak udělat z rallyového speciálu zabijáckého polooffroada, co má tak slabý motor, že se nedokáže rozjet? Nebyl překvapený. "Jistě, všechno jsme to udělali, nechceme přeci, aby ses po cestě někde zasekl."

Na konci garáže ho hypnotizoval motor. "To je původní jednotka?" zeptal se. "Ano, původní čtyřválec." Bez jediného slova se vydal na konec garáže. Upravený motor vypadal jako zapomenutý klenot uprostřed žumpy. Twin scrollové turbodmychadlo se ze strany tiše tisknulo k bloku motoru. Rudě lakovaný kryt hlavy motorů s nápisem Mitsubishi. Převodovka byla ve vozidle. Mercedes asi neuměl spolupracovat s o dvacet let mladším pohonným ústrojím. Zašlou slávu připomínaly už pouze nálepky HKS, A´Pexi, Greddy a Ralliart na vnitřní straně kapoty (a pod tím vším byl motor ze starého Mercedesu, jak depresivní). Čím déle se díval na motor, tím víc se mu chtělo plakat. Proražený mezistupňový chladič byl položený před motorem. Co už mohl dělat. Přejel prstem přes rudý blok. "Nashledanou kamaráde." Obrátil se a dopochodoval k bývalému Samuraji, nyní pouze prázdné skořápce s německými vnitřnostmi. "Mám jet jenom do Františkova, nic jiného po mně nechcete?" zeptal se. "Ještě nemůžeš vyrazit, pojď se najíst, zatím navaříme trubkový rám na auto. Kdyby se náhodou cokoliv stalo, tak budeš v bezpečí. Dáme to na všechna okna." Nemohl se hádat, byl rukojmí. Kterému zničili auto. "Takže tvoje úkoly jsou následující." pronesl autoritativním tónem Rus, už by si možná i na ten jejich zvláštní přízvuk zvykl. "Dvakrát denně mi budeš podávat hlášení, spolu s tvojí polohou, v autě máš knihu šifrovaných výrazů. Aby to neodhalil nepřítel," Lukášovi proletěl hlavou ironický obraz vojáka NATO jako nepřítele "Je nesmírně nutné, abys dodržoval frekvenci hlášení, je dost možné, že budou chtít obnovit vrtulníkovou základnu. Ona nejspíš už nefunguje, ale může znovu fungovat a od toho jste tady ty. Abys nás informoval. Vložili jsme do tebe až příliš mnoho finančních prostředků, tak nás nezklam." Lukáš kývnul hlavou, neměl na srdci žádné speciální tajemství nebo informaci, kterou by chtěl předat. Pár minut ještě seděli vedle sebe a přežvykovali svá sousta. Za necelou hodinu přiběhl jeden z podřízených vojáků a oznámil dokončení ochranné klece.

Lukáš se posadil do vozu. Nastartoval pětiválec. Od prvního okamžiku ten motor nenáviděl. Naftové klokotání a vibrace prostupující celým automobilem. Alespoň mu nechali hezkou hlavici řadící páky. Měli nejspíš pravdu, když mu řekli, že nejde o to být nejrychlejší, ale přežít. Do zpětného zrcátka mával svým věznitelům. Zase svobodný. I když v podmínce.

Vesele zamával svobodě a znovu se propadl do depresí. Smutně pomalý šnek. Sešlápl plynový pedál až na podlahu. Nedělo se absolutně nic, tam, kde by ho turbodmychadlo narvalo do sedadla, byla pouze velmi neznatelně se zvyšující rychlost. No, určitě se nezabije, do zatáčky nepojede žádnou šílenou rychlostí. Kilometry ubíhali. Sem tam zahlédl pár Infikovaných. Neútočili, očividně byli rádi, že se pohybují. Kteří ho nakazí a přemění? Jel do jedné z prvních zón nakažení. Nebude si rozhodně zahrávat. Měl hysterický strach z toho, že by zemřel. Kdo se bojí smrti nemá pro co by žil. Nejpravdivější věta v celém jeho životě. Františkov byl pokrytý sněhem, jeho dům byl naprosto zničený. Od vojenského zátahu byl ještě mnohem víc poničený. Zastavil a šel se podívat do útrob. Naprosto vše bylo vykradeno. V ruce držel automatickou pušku. Našel tam jednoho Infikovaného. Praštil ho pažbou. Omráčená mrtvola ležela na zemi a pokoušela se vstát. Několikrát jí silně dupl okovanými kanadami na hlavu. Křupnutí kostí. Došel do svého pokoje. Čas se mu vysmekl z rukou a utekl. Vítej zpátky.
"
Potíže k překonání, generace lhářů z druhý ruky, potíže k překonání, chyby minulejch dob."