Červen 2015

Kontakt

21. června 2015 v 17:34 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
Ruská úderná jednotka byla připravena na místě. Dvacet mužů. Útok typu udeř a uteč. Destabilizovat situaci na severu. Jednotky NATO se snažily ovládnout Liberec, v zádech jim stálo krytí OSN. Členové jednotky Specnatz byli řezníci, kteří si v ničem nezadali s Delta Force. Velící důstojník pozoroval situaci dalekohledem. Hloupá Česká republika se ocitla na rozhraní boje mocností. Jako už tolikrát předtím. Bylo to k pláči, jenže teď tady byli služebně, nebyl čas na brek. Ozvaly se výstřely. Zpozorněli, nedat nepříteli záminku. Běžící muž. On je nahý? To bylo nečekané. Rozstřílené komando. Co je to za vojáky, když omylem zastřelí vlastní členy? Jednotky OSN. Vlna zhnusení projela velitelem. Nebylo, co by mohl dělat. Ne, za denního světla. Musí počkat na noc, aby ho mohl zachránit. Proč to dělal? Musela být na světě rovnováha mezi správnými činy a špatnými činy? I vojáci NATO museli dělat správné činy. Jako kdyby o to šlo. Egocentricky se ukolébal myšlenkou na obrovské titulky s jeho jménem v novinách. Ano, nešlo o zachránění kluka. Jen musel zajistit, že naštve hodně vojáků NATO. A pokud možno si jich vezme hodně sebou na onen svět. Stejně jako to udělali s jejich Antonovem. Byl čas na pomstu. Jednou a pořádně. Uplynulo několik hodin. Toho nahého chlapce zatáhli dovnitř. OSN ani NATO si ho už nevšímalo. Mělo nepsané dohody s extrémistickými organizacemi. Byl to jejich přešlap, neměli je vystřílet. Mohlo se jim dostat negativní publicity. I když to byli neonacisté? Zazubil se. Ach ten "demokratický svět". Odjistil svojí zbraň. Dal pokyn k útoku na sklad neonacistů. Udeřit pevně. Stíny se prosmýknuly skladištěm. Zbraně s tlumiči šeptaly svoje příběhy do klidné noci. Posledních pět neonacistů bylo zdecimováno. Nařídil zkontrolovat jejich totožnost. Jeho informační expert se napojil na databázi magistrátu.

Podle čísel občanských průkazů zjistil jejich totožnost. Svět se opět zachoval jako nevypočitatelný psychopat. Kdo by si zatraceně bral občanský průkaz sebou do boje? Byl zhnusený, podle údajů byli všichni váženými členy společnosti. Manažeři, ředitelé, těžce pracující lidé, bez jakéhokoliv záznamu v trestním rejstříku. Předpokládal podobné věci. Jen byl pokaždé silně trefen ironií osudu, kdykoliv se s ní setkal. Znovu a znovu, člověk si může zvyknout na všechno. Sbalili nahého člověka. Byl silně zfetovaný. Během noci se s ním vydali přes město, bylo to samozřejmě nebezpečné, jenže člověk udělá pro slávu naprosto všechno. I když může na konci čekat kulka. S popisem .223 Remington. Jejich záškodnické centrum bylo v bývalé krajské nemocnici. Infikovaní jim stále lezli na nervy. Jenže se s nimi dokázali vypořádat potichu. Akorát zásoby nábojů se tenčily. V nemocnici se o raněného staraly. Člověk se chce dostat do novin za všech okolností. I když je ve své podstatě black ops jednotka. Nebo ne? Jak na tom byli jednotky NATO? Byli v tom oficiálně zapojené nebo se jednalo o blbost a taky jim nalhali něco podobného o osvobození? Muž zabíjí muže. Válka, nějak ty zbraně prodat musíme. Další dva dny se nedělo absolutně nic. Jejich zajatec měl problémy. Nemohl ani mluvit. Velitel si připadal jako kdyby viděl svého syna, měl ho doma. Mohl být stejně starý. Válka by se měla chovat k adolescentům trochu méně zákeřně. Přání, všechno bylo jenom hloupé přání. Chodba smrděla dezinfekcí. Přežije to? Pokládal si pořád stejnou otázku. Úsvit třetího dne. Palba. Štěkající netlumené zbraně vojáků NATO. Obrovská přesila. Jenže výcvik Specnatz dokázal dostat jejich pozadí už z mnohem horších situací. Šlo jenom o to, aby dokázali přemýšlet. Taktické myšlení, to řadového vojáka hned tak nenaučí. Připadal si nadřazeně, s chutí štěkal rozkazy, jeho podřízení ho poslouchali. Prolezli kanalizací za postavení útočících vojáků NATO. Nejspíš dostali jasnou zprávu, někdo je práskl, možná měl zrádce přímo ve svém týmu. Teď nebyl čas to zjišťovat. Během několika mála sekund přišel o pět mužů. Moment překvapení byl ztracený, jenže za sebou nechali hromadu mrtvých těl. Přijížděli posily. Sračky se někdy prostě stanou. Odolávali přibližně dvě hodiny. Zbyli už jenom dva. Těla mrtvých vojáků NATO lemovala ulice. Medvěd uměl kousat i když umíral, na to se mohl spolehnout. Zvuk tanku M1 Abrams. Konec cesty.


Jednou k tomu muselo dojít. Nebyl čas brečet, když se Vám snažil meč useknout hlavu. Pár věcí se nedá odsunout. Poslední z jeho podřízených se rozběhl k tanku. Tankový granát ráže 120 milimetrů roztříštil jeho tělo na krvavé cáry. Aerosol potřísnil naprosto všechno. Nemělo smysl jít se schovat. Jen zaútočit a pokusit se odejít se ctí. V jeho rodině nebylo místo na zbabělce. Musel to udělat, třídní nenávist. Západ nenávidí Výcho, nic se od 80. let nezměnilo, akorát se změnili prostředníci. Plížil se skrz postranní uličky. Dokázal nalákat tank do úzkých uliček. Kolem hlavy mu prosvištěl tankový granát, proletěl oknem a vyhodil nemocnici do povětří. Poetická exploze vymrštila pacienta na chodník. Posádka tanku byla na okamžik vyvedena z míry. Dostatečně dlouho, aby ruský medvěd doběhl k poklopu a několika mířenými ranami postřílel posádku. Odhodil dovnitř svojí pušku s tlumičem, konečně jí byl schopen vyměnit za netlumenou americkou techniku. Musel se postarat o raněného. Přiložil mu prsty na krk, stále dýchal, zázraky se dějí. Neuměl si vysvětlit, jak mohl přežít. Vysoko nad ním létal dron. Namířil pušku k nebesům a střílel. Rychlé a kontrolované dávky. Odlétávající nábojnice, netrefil letadlo ani jednou. Už byl dost daleko od zraněného chlapce. Dron vystřelil raketu. Utrhla jeho nohy. Změnil se v lidský vodotrysk. Červené zabarvení. Konec vysílání. Operátor letadla si nevšímal zraněného chlapce a odlétal. Nebylo to úplně těžké. Ve válce se civilisté buď zabíjejí nebo ignorují. V pozadí hořela nemocnice, plameny šlehaly vysoko do oblak.

Spectators of suicide

21. června 2015 v 16:40 | Katastrofa |  Zombie Story
"Poslušnost zákonů je tužba zdarma, pod zákazem vycházení z neonových ostnatých drátů, plýtváme touhle zemí, jako kdybychom se narodili mrtví, volný stříkačky s heroinem pro ty, kteří nikdy neprosí."

James Dean Bradfield (*1969), Manic Street Preachers

Zasněžený Liberec nedával kloudné odpovědi pro nastupující turbolag a studený vzduch ovíval Denise. Mrazivá zima a ještě horším probuzení. Vánoční sen skončil. Lukáš je ztracený, někde daleko v prachu cesty (nebo to byl sníh, na co si máme podrobně ukázat a co máme rozebrat na prvočástice do posledního atomu?) Dostal smyk, nepočítal s tím, tak dlouho mu neproklouzla kola. Předkem narazil do svodidel. Laminátový nárazník se rozletěl na několik kusů. Silničáři jsou infikovaní a čekají na svého jedinečného obětního beránka, co je nasytí svým mladičkým masem. Závodní sedadla Recaro ho držely spolu s bezpečnostními pásy na místě, jinak by prolétl oknem. Z Mitsubishi odkapávala chladící kapalina. 4G63T se zuřivě snažil udržet volnoběžné otáčky. Bylo to marné. Otočil klíčem a motor zhasl. Mrzl. Pára od úst. "Dopíči." ulevil si. Otevřel dveře. Šel obhlédnout škody. Kromě výše zmíněného nárazníku byl proražený chladič (to taky viděl) spolu s mezistupňovým chladič turbodmychadla. Lukáš by se ho pokusil zabít nějakým obzvlášť krutým způsobem, kdyby zjistil, co udělal s jeho vyhandlovaným kusem automobilové historie. Vedle něj zastavilo policejní auto. Škoda Octavia (co jiného může řídit severočeský policista?) "Chlapče, to auto je tvoje?" zavolal člověk oblečený v armádní uniformě. Nemohl pochopit, jak se tady mohl vzít, posledního vojáka, co potkal se ho pokusil zabít nebo se pokoušel nenechat se zabít od Infikovaných. Nikoho tady s Lukášem neviděli, snad kromě neonacistů, jinak tady nebyla ani jediná živá dušička, tedy až na Infikované. "Je to kamaráda." Konečně se začal projevovat jeho věk, přesměrování viny na jiného člověka. Pubertální rebélie končila. Dveře spolujezdce se otevřely. Mířila mu na hlavu jakási, pro něj neznámá, vojenská pistole. "Hoď nám klíčky." Denis byl zmatený a hlavně, k smrti, rozklepaný. Vytáhl klíčky ze zapalování a hodil je pánovi policistovi. "Vlez si dovnitř do auta." Surově ho hodil na zadní sedadla v policejním voze. Policista připojoval lano k tažnému oku. "Takovej pěknej kousek takhle zničit." utrousil policista.

Jeho ozbrojený komplic praštil pažbou Denise přes obličej. Omdlel. Probudilo ho škrábání v krku. Chřipka. Kde to zatraceně byl? Všude okolo něj jenom tma. Kdy se rozsvítí pomyslné zářivky? Uběhl téměř celý den, když dovnitř vtrhl podivně oblečený muž. Náš mladý hrdina byl svázáný. "Záchod." procedil skrz neurotický úsměv Denis. "Jdi se vysrat do rohu." zařval na něj muž. "To nemyslíte vážně kurva." V další milisekundě mu dopadla na tvář pěst. Srazila ho na zem. "Vyser se, ty jeden malej sráči." Hodil ho na zeď. Nemohl protestovat. Smál se, díval se na něj, jak kálí. Během další chvíle ho zkopl do výkalů. Denis po něm skočil. Byl poháněný nenávistí a chutí na pomstu. Jenže, nepřítel byl silnější a technicky zdatnější. Vyvedl ho ven z místnosti. Zářivá světla. Zástupy mužů oblečených v zelených maskáčích. Jakási polovojenská jednotka, mohl si tím být na 100% jistý? Zbyly jenom dohady a domněnky. "Pánové, jako dar naší říši Vám dávám tohle!" řekl a kopl Denise do hýždí. Kde to zatraceně byl. Copak nestačilo to, že spálili doktorovi chalupu? "Teď si s ním můžete dělat naprosto všechno, co jenom uznáte za vhodné, je to untermesch, na to nezapomeňte." Zvedl pravačku a bez slov odešel. Denis to chápal, nevypadal zrovna jako árijský ideál krásy. Jenže pořád byl normálním člověkem. Nebo ne? Už věděl, co mu nehrálo na zástupu mužů. Na zdech místnosti byly podobizny nacistických pohlavárů, pár vlajek feudálního Japonska, někdo se snažil působit dojmem, že je rok 1940. Svastiky, orlice, je to co by chtěli. Je čas? Často brečeli. A znají ty správný příčiny, proč vybíjet menšiny? Proč by měli jít do lochu pro pár mrtvejch černochů? Totální Nasazení mu okamžitě hrálo svojí šílenou zpověď v hlavě.
S hrůzou si uvědomil, co se děje okolo něj. Apokalypsa sebou přinesla víc vlivu pro tyhle extrémistické skupiny. Co s ním chtějí dělat. Někteří si svlékali oblečení, jiní vytahovali nože. Ať se stane cokoliv, nebude to pro něj úplně nejlepší. "Co ode mě chcete?" Nejdebilnější otázka, co mohl v daný moment vymyslet prořízla prostor místnosti jako oslepující granát, který dopadl před únosce dětí v momentě, kdy se ho chystá rozstřílet zásahová jednotka na hadry. "Hele, ono to má smysl pro humor. Uvidíme, jakej budeš mít smysl pro humor, až ti můj drtič bude projíždět anál." řekl s až moc vřelým úsměvem. Přibližovali se k němu. V hlavě mu zněl hysterický křik. Říkal, že veškerý odpor je marný, nakonec vyhrají. Chtěl toho tolik? Opravdu musel být zneužit nějakými druhořadými nacisty (změnila by se situaci, kdyby byl zneužit prvotřídními nacisty)? Bylo to vůbec správné označení? Nebo si měl vymyslet něco vhodnějšího? Některé příhody se nehodily k tomu, aby je dával za třicet let vnoučatům k dobrému. Zaraženě sledoval posouvající se masu holých hlav. Přijde to každou chvíli, byl z toho znechucený. Ale mnohem víc než vlna znechucení, prostupoval jeho tělem absolutní strach. Nejsou tady šťastný konce. Už to, že se dostal tak daleko byl zázrak. Čtrnáctiletý kluk, co má v době konce světa takovouhle životnost. To by nevymyslel ani ten nejšílenější spisovatel. Omdlel. Cítil se zvláštně.

Nebyl ve svém těle. Jeho mysl opustila logické centrum mozku. Daleko nad hladinou moře života. Odnesen rychlostí pěti tisíc kilometrů za hodinu vzhůru k oblakům. Měl někdy podobnou zkušenost? Ne. Stál o něco takového? Těžko říct. Jenže teď nebyl čas. Kdy je vůbec čas na to sednout si a přemýšlet o životě? Vzduchoprázdno. Temnota prostupující i ten nejmenší pór. Dokonale uzavřená v šílenství jednoho dítěte v pubertě. Už se chtěl zeptat, kde je. Jenže kdo by mu mohl odpovědět? Byl jenom ve svojí hlavě. Musel se najít. Temnota měla neviditelné bariéry. Možná se jednalo o nějaké psychické bloky. Fail safe před tím než se totálně zblázní. Začal obcházet bariéry. Je zvláštní, když víte, že děláte něco, co byste neměli dělat. Pořád pokračujete. Ona neuchopitelná chuť zajít do extrému, přijít na jádro pudla. Nenechat se zastavit svojí vlastní hlavou. Panebože, byl uzavřený ve spleti svého neurálních zakončí svého mozku! Musí to obejít. Teď hned, dokázat se z toho dostat PRYČ! Z bariéry. "Nasrat na překážky, ty jedna zasraná píčo!" křičel v temnotě. "Je to moje hlava, slyšíš mě? Všechno tady je moje, patří mi to, je to součást mě!" přeskakoval mu hlas. Ozval se oplzlý křik. "Haha, ty jedna kurvičko." Na obličeji se mu zjevil démon pomsty. Ale co by tady mohl zničit? Barva přešla do oslnivé bílé. Musel si chránit oči. Oslepující záře. Rytmické údery z povzdálí. Nepřeložitelná věc, co není ve slovníku. Otevřel slovník a hledal. Prázdné stránky. Položil na ně ruku. Červený inkoust se vpíjel do stránek. Kapal z jeho rukou. Tvořil kaňky, žádná slova, nesrozumitelné skvrny. Nebyl psycholog, aby dokázal pochopit, co se to děje. Další bariéry. Jak se dostane pryč?

Být tady pár minut ho naplňovalo zvědavostí. Teď se z nějakého jemu neznámu pocitu dostal do fáze absolutní zlosti. Rudé světlo zalilo jeho nahé tělo. Bylo plné modřin. Spáleniny po cigaretách. Napuchlý ret. Podlitiny pod očima. Dokonalý boxovací pytel. Uvědomil se, jak se do této situace dostal. Opět se změnilo světlo. Přestane už někdy tahle šílená diskotéka? Byl snad Michal David nebo člen skupiny Lunetic? V dáli viděl nějaký odraz. Zelené paprsky ho lákaly do víru dobrodružství. "Dej mu, dej mu!" slyšel odněkud. Rozběhl se. Hýbaly se mu ruce, ale nohy neudělaly ani jediný krok. Snažil se je donutit k pohybu. Zatím se jeho okolí přibližovalo. Nebo si to alespoň namlouval kvůli přibližujícímu se stínu. Asi nebylo okolí úplně zrcadlové. Stín se přibližoval. Dostával určité rysy. Puch dezinfekce ostře prostupoval jeho nosem. Nezaměnitelná vůni konce cesty. Co se může stát? Kdo to zatraceně je? Člověk obalený sádrou, s hadičkami od dýchacích přístrojů. Cosi mu chtěl. Byl to nějaký zlý démon? Jak se může někdo dostat do podvědomí jiných lidí? Co mu bude vyprávět? Vždyť byl krytý sádrou. Během mžiku ležela postava na nemocniční posteli. Světlo se zbarvilo do indigové barvy. "Co ode mě chceš?" zeptal se Denis. Byl naprosto v šoku. Postava se nehýbala. "Ty jsi za mnou přišel, ne já za tebou, ty bys měl klást otázky." Měli mezi nejspíš nějaký psychický most. No, mohla to být jedna ze složek jeho osobnosti, nebylo to tak debilní, jak by se mu to zdálo za normálních okolností. Jenže tady bylo do nejbližšího náznaku normality daleko, stejně jako má průměrný Čech k pochopení májského kalendáře v původním starodávném jazyce. "Ty jsi já? Jinak by ses mi nedostal do hlavy, co?" zeptal se v absolutním tichu Denis. "Jsem tvoje podvědomí, to, které tě drží krůček před absolutním zešíleném." Nějak by to dávalo smysl. To musel připustit, jeho podvědomí bylo o dost chytřejší než byl on sám. Nebyl z toho překvapený, koneckonců, projevoval se jako patetický kretének. To musel sám uznat, jenže na to ještě měl věk. Nebo mu to okolí tvrdilo. Všechno bude lepší s věkem, říkal jeho otec. A teď na to neříká vůbec nic. Možná by si měl vzít nějaké jeho rady k srdci. Asi by si to tak přál. Nebo si to alespoň snažil namluvit. V daný moment to byla zvláštní myšlenka, která ovládla jeho hlavu. "Pusť mrtvé lidi z hlavy, už s tím nic neuděláš, já vím, o čem mluvím. Teda ty víš, o čem mluvíš." Hlas byl plný bolesti a cynismu. V situaci, v jaké bylo jeho podvědomí, mu to přišlo jako oprávněné chování. Nevěděl, co se s podvědomím stalo, ale rozhodně nevypadalo jako kdyby na tom bylo dobře. Jestli neumře do několika příštích minut, už nebude věřit ničemu, co se kdy naučil. "Proč jsem tady?" zeptal se Denis rozhodně. "Pojď ke mně blíž a podívej se mi do očí, pokud si troufneš." Přikázalo mu podvědomí. "Ale to bych musel vlízt na postel k tobě." Podvědomí si odkašlalo. "Mám zasádrovaný oči, takže, pokud se podíváš do mých očích, budeš muset sádru zničit a tím porušíš jeden z zámků, které tě mají držet dál od zešílení. Můžeš to udělat snadno nebo mi můžeš celou hlavu urvat a podívat se, co se děje venku. Rozhodnutí je jenom na tobě."

Sápal se po nemocniční posteli. Připadal si zvláštně. Jeho podvědomí bylo pravděpodobně mužského rodu a on po něm lezl. Něco nebylo správně. Neměl to dělat. Jenže zvědavost ho hnala dál. Do míst, kam by se neměl dostat žádný člověk, co si chce zachovat zdraví rozum. "Nasrat na duševní rovnováhu." zakřičel na podvědomí. "Jsi si jistý, že to doopravdy chceš? Já tě varuju, nedívej se tam, nechceš to vidět, neměl bys to vidět." Už byl u jeho obličeje. Najednou na několika místech praskla sádra a z prasklin se vinuly žiletkové dráty. Obmotávaly mu zápěstí, zařezávaly se do jeho svaloviny. Bolelo to, ale nemohl přestat. "Ještě pořád můžeš jít zpátky." Jeho zápěstí bylo podélně proříznuté, žiletkový drát si řezal svojí cestičku do tepny. Bolest měla být mnohem větší, než byla. Druhou ruku si namočil do svojí tmavé tepenné krve. Rozmazal ji po sádře. Dráty vzdávaly svůj boj, jedna z posledních záchran byla pryč. Sádra se rozpouštěla. Červená krev smíchaná s kusy sádry. Palce prorazily sádru, tam kde byly oči se dychtivě draly prsty vpřed. "Ukaž mi, co vidíš, chci to taky vidět." křičel v záchvatu šílenství. "Chci vidět naprosto všechno, chci vidět to, co vidíš ty, ukaž mi to, co vidíš! Chci to vidět okamžitě, mám na to právo!" Během chvilky se ocitl v tmavé místnosti a cítil jenom bolest. Ponížení, okolí bylo cítit výkaly. Třásl se po celém těle. Věci, co neznal a nikdy je nechtěl poznat. Bože, co se to dělo? Ptal se sám sebe. Čekal na uklidňující vysvětlení od podvědomí, jenže nic nepřicházelo. Ucítil bodnutí. Injekční stříkačka? Mohl tomu vůbec věřit?

Propadnul se zpátky do pokoje. Křičel. Žiletkové dráty mu přikrývaly tělo. Pronikaly skrz kůži do jemné svaloviny. "Teď to už nemůžeš dál vidět, dostali jsme se před poslední pojistku. Jdi pryč, stačilo to, halucinuješ, tohle není skutečné." rozvážným hlasem vyprávělo podvědomí. Tenký led se propadal a část osobnosti, kterou ovládal toužila po maximální destrukci. A bylo mu úplně jedno, jestli se jednalo o jeho tělo nebo o něco jiného. Co to do něj píchnuli? Bylo to zvláštní, ale zase ne tak extra, zdálo se mu, že už to měl v krevním oběhu. Řečiště čekalo s otevřenou náručí, aby se do něj neznámá substance ponořila a nikdy se už neobjevila na hladině, aby se mohla dotknout krevních stěn. "Je to všechno jenom dopíčená halucinace?" rozkřikl se z plného hrdla na podvědomí. "Buď rád, že nejsi při vědomí." zenový klid hlasu podvědomí ho přiváděl do extáze šílenství, jak může být podvědomí tak klidné, když se s ním dějí naprosto šílené věci a nemůže je ani ovlivnit. To ho nesmírně štve. Rozklad na jednotlivé části. Degenerace, rakovina na buněčné úrovni. Rozpad. Příliš mnohokrát nakopírované chyby, tlení. Rozklad. Hypnoticky křičel na podvědomí. "Nech mě bejt, pusť mě pryč, já nejsem tvůj otrok, mám právo na sebeurčení, nebudeš mi rozkazovat, co můžu a co nemůžu dělat!" Na kratičký okamžik se jeho vesmír zastavil a zeptal se sám sebe, jestli to měl takové desátník, když byl v kómatu. Žiletkové dráty se poslušně vrátily do sádry a uzavřely za sebou otvory. Spadl na zem, patetická hromádka rozřezané svaloviny, cárů kůže. Kus od něj se válel jeho penis. Hladce uříznutý. Nebolelo to. Jeho pohyby byly roztřesené. Nemohl koordinovat vše takovým způsobem, jakým by si přál. Podvědomí se zvedlo do vodorovné pozice. Neviditelná síla ho zvedla k podvědomí. "Podívej se, v jakém jsi stavu, jestli budeš chtít víc informací, tak tě to zničí, spálí tě to na uhel. Otevřu ti kosti a budu v puse přežvykovat tvojí kostní dřeň zatímco se budeš klepat v absolutní agónii, protože tentokrát bude ta bolest opravdová." Determinace dostává nejrůznější osobnosti do rozporu s vesmírem. Co dělat, když jste v rozporu s vlastním podvědomím? Šli byste dál nebo byste se na to vykašlali? Denis se pokusil o úsměv. Po pravé tváři mu tekl sklivec. Zbytky oka. Vidí naprosto všechno, nepotřebuje žádný kus svého těla k tomu, aby si dovedl složit obraz. "JÁ CHCI VIDĚT!" zakřičel na podvědomí. Sádra se mu rozpadala před očima, jemné praskání bylo brzo nahrazeno šustěním drátů. Rozprchly se do všech světových stran. Padající kusy sádry. Poslední, co viděl bylo levitující dítě. Andělsky bílá pokožka pokrytá puchýři, rány plné stehů, obnažená páteř, žebra, ze kterých visel řeznický hák. "Budiž." Hromový hlas zahřměl a dovedl Denise k osvícení.

Probudil se na zemi. Cítil cizí ruce na svých bocích. Byl celý od výkalů, jeden z neonacistů mu močil na obličeje. Zlatý déšť. Začal se smát. "Vy zasraní buzíci, zkurvená bando dopíčenej extrémistickejch hovad!" křičel. Snažil se vysvobodit, ale čím víc se snažil, tím víc do něj vnikalo něco, co je pro heterosexuálního muže naprosté tabu. Dveře hangáru se otevřela dokořán. Do místnosti kdosi hodil plynový granát. Ozvaly se výstřely. Otočil se na neonacistu, co si z něj dělal poslušnou čubu. Jeho pěst povalila neonacistu na zem. Denis vydával animální zvuky. Zakousl se mu do nosu, překousl chrupavku. Křičel, ale co mu to bylo platné. Rozkousaný obličej. Vojáci NATO. Denis vystartoval z dveří ven. Pud sebezáchovy. Nic jiného. Jenom utíkat, jak nejdál to jde. Bylo léto. Cítil svoje oslabené svaly, nemohl běhat ani z poloviny tak rychle, jak byl zvyklý běhat. Co je za rok? 2010? Liberec byl plný obrněných transportérů. Samuraj stál na chodníku, ve stejném stavu, v jakém ho naboural. Pryč, daleko pryč. Obrněný transportér ho zaměřil a vystřelil plynový granát. Obratně se mu vyhnul. Tělo napumpované adrenalinem pracovalo jako dokonalý stroj. Nemusel tomu rozumět, aby se snažil zpomalit. Dron z oblohy ho odstřeloval, gumové projektily. Mysleli si, že zpomalí. Zvířecí strach, vypadnout někam daleko pryč. Úchylové, zatracení úchylové, oni ho tak dlouho zneužívali? Byl asi sjetej na drogách. Určitě, fail safe byl pryč, říkal si o to, teď zbývá neztratit úplně rozum, ten už je stejně daleko pryč. Na nebi byl se kymácel vrtulník. "Bravo 6 černá, tady Tango 7 rudá, máme tady zvláštní záležitost." ozval se velitel výsadku. Tango 7 rudá, mluvte Bravo 6 černá" odpověděl pilot vrtulníku. " Velitel se podíval na svoje družstvo, osm mužů, všichni v plné zbroji, pouliční maskování. Moderní voják 21. století. Co dělají v téhle díře? Dost potulných myšlenek. "Bravo 6 černá, tady Tango 7 rudá, máme zajistit subjekt. Byl držen jako rukojmí nějakou bandou neonacistů." odvětil do vysílačky poručík. "Tango 7 rudá, tady Bravo 6 černá, o jaké muž se jedná?" zeptal se pilot vrtulníku. "Bravo 6 černá, tady Tango 7 rudá, údaje mají bezpečnostní stupeň červená, nejsem povolen Vám je sdělit," najednou si všimli siluety nahého muže "to je náš cíl, zajistěte oblast, musíme ho chytit." Pilot poslechl. "Kurz nastaven na běžícího muže." předal informaci druhému pilotovi. Denis nemohl popadnout dech. Musel se dostat daleko od tohohle šílenství.

V hlavě mu rotovaly neznámé obrazy. Podvědomí filtrovalo všechno šílenství do chvíle, než se dostal dál. Uvolněné vzpomínky byly jako lavina. Ničily poslední zbytky jeho zdravého rozumu. Šlo o to, aby si uchoval alespoň kousek sama sebe? Přistávající vojenský vrtulník. Mluví Anglicky. NATO zatraceně. "Zastavte ho i za cenu použití síly." vykřikl velitel rozkaz do vysílačky. Jeho podřízení byly jako stroje. Naučený postup. Zajistit oblast. Nejdříve střílet až potom se ptát, to je učili na vojenské akademii. Válečná zóna nenabádá ke konverzacím. Odrazuje od nich v různých rážích. Denis zaběhl do uličky. Vypadala to, že po něm opravdu jdou a nenechají ho odejít. Dopadl za něj oslepující granát. Neviděl vůbec nic. Bílé světlo. Záblesk. Který mu nechtěl zmizet z očí. Někdo ho popadl za hlavu. Bránil se. Uslyšel výstřel, následovaný dalšími výstřely. O cosi se zahákl. Po pár sekundách opět viděl. Postřelený voják, který umíral. Oživování. Nepřímá masáž srdce. Krev na kombinéze. Ležela před ním automatická puška HK416. Což samozřejmě nevěděl, pro něj to byla jenom jakási útočná puška. Rád po ní sáhl. Stiskl spoušť, ostrá sprška kulek pokosila zbylé vojáky. Šťastný okamžik pro Denise, šílenství pro vojáky. Jak mohl mít chlapec jako on takové štěstí? Možná mu cosi pomáhalo. Blázni mívají nevysvětlitelné štěstí, přesvědčil se o tom už tolikrát v případě desátníka Olmery. Kličkoval mezi uličkami a snažil se nevnímat letící dron. Město bylo vyčištěné od života. Vojenské barikády. Zdálo se, že všechno bylo pod kontrolou, až na něj. Osud byl jeden velký feťák a ironie se stávala drogou, co prodlužovala život feťákovi. Kdyby mu fungoval mozek stejně jako příčetnému člověkovi, uvědomil by si, co se za poslední rok stalo. Ale obrazy chyběly, rozmazaná minulost, snímky vypálené v panence. Krvavé bělmo, podlité oči krví. Milion vojáků snažící se ho dostat pod zem. Milion násilníků připraveno ho zneužít tak, jako ho zneužili neonacisté. Puch. Mohli ho podle něj hledat. Neměl, kam by se schoval. Mířilo na něj tisíc zbraní. Stal by se fašírkou strašně rychle. Jeden nepatrný pohyb a všechny ruce zmáčknou ukazováček na spoušti. Úderník vrazí do náboje, prachová náplň vybuchne, zpětný ráz otevře závěr, naláduje do komory další náboj a proces opakuje. Pokud je nastavený na poloautomatický režim, musí ještě jednou stisknout spoušť. Určitě se mezi nimi najde hodně kovbojů, co mají nastavený automatický mód, podrží spoušť a rozstřílí ho na kusy. Stejně jako on rozstřílel jednotku vojáků. Rozhodil ruce ve výmluvném gestu. Na jeho spánek dopadla rána.

Probudil se. Lepkavý povlak krve, kovová chuť na patře, vyschlý jazyk, vytrhané nehty, jizva vedle jizvy. Popel propalující si cestu svrchní vrstvou kůže. Stál vedle něj neonacista. Chystal se ho opět uhodit. Noční můra neskončila. Běželo za ním nejméně padesát mužů. Halucinoval. Vykryl úder a zhroutil se na rozpálenou zem. Z rozseklého koutku se líně řinula kapka krve. Porušená vlásečnice. Jeho pohled spočinul na předloktí. Žíly na loktě byly rozpíchané, strupy a modřiny. Nepoznával se. Rozklepaná ruka. Rána za ránou. Kde udělal chybu? Bude jejich sexuální otrok do konce svých dnů. Obrátili ho na břicho, aby se do něj lépe dostali. Bezvládně bouchl hlavou o zem. Nadzvedl naposledy hlavu. Modré přilby, koukalo na něj komando vojáků OSN. Nehnuli se. Chtěl křičet, jenže se nic nestalo. Hlasivky mu vypověděly službu. Už je to tady znovu. Do zadku mu někdo zarazil injekční stříkačku. Nájezd. Kolikrát mu už spadla hlava do špíny silnice? Opět se vrátil do černého prostoru. Podvědomí mělo pravdu. Všechno, co viděl tady bylo lepší než ošklivý odraz venkovní reality. Musel si zvyknout na temnotu, ale když si zvykne, dostane se odsud někdy? Byl nemrtvý mezi nebem a peklem, před reinkarnací, muslim na kterýho nečeká sto pan, scientolog bez nároku na letenku v první třídě vesmírnýho plavidla, vesmírný člověk, co se mu vyhýbá Aštar Šeran. Nežití, půl života, zrezlé naděje. Znásilněné okolím. Neměl už dýchat, ale přeci jenom slyšel tlukot svého srdce. Bylo to jiné. Jako kdyby se měl dříve nebo později probudit. Je lepší probudit se ze špatného snu, když Vás venku čeká konec světa a banda neonacistů, co se tak nesmírně ráda uspokojuje ve vašem zadku? Podvědomí před ním opět levitovalo. "Byla v tom upřímnost nebo ne?" jógový hlas trhající všechny nervová zakončení v jeho mozku. "Jo, byla v tom upřímnost, jak se z toho mám dostat?" zeptal se zlomeným hlasem. Příliš soustředění na ztracení rozumu. Co mu mohlo podvědomí říct? "Není odsud cesta, můžeš jenom čekat, nic jiného ti nezbývá. Sedni si hezky do rohu a čekej." Rozhlédl se po prázdnotě. Neviděl žádný roh. Halucinoval? Jak ho museli zdrogovat, že se dostal do tohohle stavu? Čas tady neplynul. Být uzavřen v hrůzách svojí vlastní hlavy nebyl úplně nejlepší nápad na strávení dalšího půl roku. Snažil se otevírat oči. Otevíral je i v realitě? Zablesklo se. Vzbudil se na vyhřáté asfaltové silnici. Stál nad ním zvláštní stín. Měl na sobě emocniční úbor, nebyl u neonacistů?.

"Denisi?" Odkud ten hlas jenom znal. "Jak ses do tohohle dostal?" bolest pronikající skrz uši. Rozmazané vidění. "Kdo dopíči jsi?" Přiblížil hlavu ke stínu, ale byl zesláblý. Další pád do špíny. Kolikátý už byl? Co bylo reálné. Muž ho zvedl do náruče a odnášel ho pryč. Byl pohublý.

Moje myšlenky se točí ve spirály, stahovány ošklivým vírem do odtokovýho potrubí. Do čeho se zase ten kluk namočil. Proboha, jako kdyby nestačilo, že mně jdou po krku vojáci. Náhodnej den v červenci 2010, Denisi, zatraceně, Vánoce, všechno v prdeli. Co jsem udělal špatně? Měl jsem míň pít, víc se ovládat? "Vydrž to chlape. Odnesu tě daleko pryč od těhle sraček. Ještě musíš vidět tu novou káru, jakou mám." Odhodím ho na zadní sedadlo a modlím se, aby přežil přesun, jinak si to budu celej život vyčítat. Jestli to nepřežije, tak selžu jako jsem selhal už tolikrát předtím. Na krátkej okamžik si vybavím její obličej. A to, jak jsem halucinoval a jak mě málem rozstříleli vojáci. Tak moc jsem chtěl vyhrát. Alespoň jednou v životě zažít ten narkotickej pocit feťáka. Moment, kdy si vpraví do žíly ten nejlepší heroin, co jeho dealer sehnal a letí dál krajinou. "Koukej na to hovado." Ukazuju mu na obrněný transportér, co jsem zase ukradl nějakýmu vojákovi. Nakradl jsem toho už víc než dost. Jak to, že ho nesežrali infikovaní? A co ti zasraní vojáci? Ale musím někdy bejt alespoň trochu před nima, proboha, Denisi, kdybys věděl, že po mně jdou. Proč jsem tě tady vůbec hledal? Proč po takový době? Kde skončil Olmera? Co se zatraceně děje s tímhle místem? Proč nám vojáci nepomáhají? Je to zahraniční mise. Nedávají nám jídlo, ani vodu, místo toho se zabíjejí s nějakejma jinejma vojákama. Prej Rusové, ale věřil bys jim? Odlítáme k pravdě stejně jako můry létají ke světlu, chcípneme ještě dřív než uvidíme celý obraz. Hlavně, že si nás tak pěkně rozebrali. Prej útok na suverénní stát. Denisi, kurva, kdybys viděl toho zmrda Borskýho. Jak mluvil a mluvil, lež za lží, ministr všech, hlavní diktátor, prej je všechno v pořádku, hlavně Praha, na Prahu se nesmí zapomenout. Kolik lidí tady zůstalo naživu? Umíš si to vůbec představit? Kdybych mohl alespoň otevřít pusu a říct to, jenže nemůžu, jsem jenom patetickej odraz všeho okolo. Pamatuješ si, jak jsme zabili ty jeptišky? Jak jsem je zabil? Tolik mrtvejch lidí a já jim ten život nevrátím. Připadám si jako lidskej odpad. Je to všechno naprosto v prdeli. Jak jsem mohl tohle udělat? "Mám nápad na knížku." Je jediná věc, co dokážu říct nahlas, když vjíždíme do areálu nemocnice, kdyby mě Denis slyšel, musel by si myslet, že jsem psychopat. Za chvíli tady bude až moc policajtů a půjdou po mně. Je divný, jak rychle se dokázal starej systém oklepat. "Promiň mi to." Říkám, když ho donáším před dveře vojenský nemocnice. Mám na sobě nějaký vojenský hadry, jsem anonymní. Ta banda úchylů. Každej je zvrácenej. Kdybych neviděl hořící nemocnici, nikdy bych Denise nenašel. Relativní štěstí v nově se formující hnilobě. Šlapu na plyn a snažím se odjet tak rychle, jak to jenom naftovej motor dovolí, nechci myslet na Denise, čím víc na něj budu myslet, tím budu mít větší depresi. Snad alespoň jednou udělají zelený mozky dobrou věc. Připravili o život tolik lidí, můžou zachránit jednoho kluka. Nežádám přeci až tolik nebo jo?

Denis se probudil ve vojenské nemocnici. Zelené stany, měl na sobě jinou uniformu než ti neonacisti. Před ním stál výslechový důstojník a měřil si ho podezřívavým pohledem. Šel z něj strach, dělal svou práci dobře. "Chlapče, nejsem si jistý, jestli si uvědomuješ, co jsi měl na sobě za uniformu." řekl Češtinou se silným germánským přízvukem. Byl jeho původní jazyk Angličtina nebo Němčina? Náš zlámaný hrdiny se neodvažoval hádat. Jeho hlas mu nesloužil, nemohl mluvit, kdo poskládá zlomené věci v jeho hlavě? Při každém pochybu mu vystřelovala bolest do dalších a dalších partií. Zničená lidská bytost. "Přišel jsem hodně brzo, nejspíš nejsi ještě připravený říct mi, co se s tebou děje, ale to je v pořádku, mám spoustu času, vrátím se až budeš mít odpovědi." pronesl autoritativním tónem a během krátké chvilky se vytratil ze stanu. Denis měl jedinečnou příležitost prozkoumat svoje zranění, plný neklidu a téměř se nemohl hýbat. Zavedená kanyla hydratovala jeho tělo. Sáhl si na úplné dno a nevěděl o tom. Celé tělo měl plné vpichů po injekčních stříkačkách. Kolik toho svinstva stačilo jeho srdce roznést po těle? Měl horečku. Celý svět se s ním klepal. A je to tady, přichází abstinenční příznaky. Okamžitě si budou myslet to nejhorší. Feťák, hnusný neschopný feťáček. Zabiják vojáků. Přijdou na to a zabijí ho, věděl, jak to chodí. Minimálně bude poslán před soud kvůli zabití člena ozbrojené jednotky. Stalo se to nebo ne? Oči se samy zavíraly. Polkl a jeho krkem projela palčivá bolest. V příštích několika dnech zažíval nejhorší muka detoxikace. Pravděpodobně ležel pár dnů na asfaltu, jinak by nemohly přijít příznaky tak brzo. Nebo si to snažil opakovat v duchu tak dlouho, dokud se jedna věta nestala mantrou. Chodilo k němu hodně zvláštních lidí, psychiatři, jeho rodiče, pár neonacistů, každý měl na srdci nějakou věc. Jeho otec mu povídal, že jsou na něj nesmírně hrdí, prý to nepřežije téměř 90% lidí. On ho nechápal, mrtví přeci nemluví. Psychiatři se ho ptali na otázky. Monotónní hlas pokládal otázky a on stále nedokázal mluvit. Potvrdil všechny jejich domněnky a udělal ze sebe chodicí zeleninu. Odraz krystalické pravdy v jeho šílenství?

Šestkrát destilované přiznání se stane jenom blbostí vypouštěnou z pusy drogově závislého člověka. Další halucinace, nevěděl, co se s ním děje. Vojenský personál se k němu choval až moc přívětivě. Jednoho dne ho dali na invalidní vozíček a chystali se ho převést pryč. Zrovna odráželi útok Infikovaných, když dorazili do psychiatrické léčebny. Vojáci měli vybavení, strategii a každý věděl, co se od něj čeká, byli schopní ubránit léčebnu před útoky. Dokonce dokázali svými upravenými zbraněmi lehce zabíjet i nultou sérii. Sem tam se některý z nich ukázal. Nic extrémního, ale pro normálního vojáka nic jednoduchého. Už na něj čekali, dostal vypolstrovanou celu a svěrací kazajku. Zamřížovaná okna s rozměry padesát na padesát. Chodil na pravidelné terapie, ládovali ho nějakými prášky. Chutnaly odporně. Zavřel oči. Další halucinace. Vídával postavy se zlými obličeji. Smáli se na něj. Démoni, čekající na jeho zaškobrtnutí. Po nocích slýchával výstřely. Skřeky Infikovaných. Boj za nic. Zdravý rozum ho opouštěl nadobro. Naučí ho zase mluti? Tvorba jednoduché věty pro něj byla strašně těžká. Čtrnáct let nebo už patnáct? Nedovedl si vzpomenout. Prý na něm zkusí nějakou experimentální léčbu, to jim rozuměl. Nebo si to myslel, zdálo se, že na něj mluví cizím jazykem. Jako kdyby jeho mozek neuměl pracovat na stejné frekvenci s ostatními lidmi. Trávil tam příliš mnoho času, nebylo tam o mnoho pacientů více. Všechno to vypadalo na podobné existence jako byl on. Nejspíš bylo více hnusných znásilňovačů. Proč se vůbec namáhali? Byl jenom chodící zeleninou. Chodil na elektrošoky. Pravděpodobně tušili, že nebyl voják a zajímal je jeho příběh. Prodat senzaci novinám. Hlavně vypadat zuboženě a hrát lidem na city. TV Nova to pak bude vysílat v hlavním vysílacím čase. Budou mít rekordní sledovanost a nebude nic, co by pro ně představovalo problém pokořit konkurenční TV Prima a veřejnoprávní Českou Televizi. Dny ubíhaly, zdálo se mu, že začíná umět znovu mluvit. Po malých krůčcích se blížil zpátky, kde byl před Vánoci. Smutný obličej, čekal na další pilulky. Sestry ho pozorovaly se zájmem, asi byl jediný ze zeleniny, kdo dělal pokroky. Po nějaké době si ho zavolali do pracovny a dávali mu náhodné otázky.

Sedělo tam několik psychiatrů, pravděpodobně všechno spičky z oboru. "Jak se jmenujete?" zeptal se jeden z mužů. "Denis Larov." odpověděl s nově nalezeným hlasem a schopností tvořit souvislé výrazy. Výbor psychiatrů nebyl informací překvapen, tak to přeci mělo smysl, věděli, o koho se jedná. Hlavou mu prolétla myšlenky nad zbytečností svého úsudku o jejich motivech. "Odkud jste?" následovala další otázka. "Z Benešova nad Ploučnicí." Jejich obličeje byly plné pochybností. "Co jste dělal tak daleko od svého města?" Nedali se opít rohlíkem. Přemýšlet, hlavně přemýšlet. "Utíkali jsme před ostatními." Šest párů očí mu proniklo až do míchy. "Před jakými ostatními?" Denis si povšiml kalendáře, byl říjen 2012. Úplně ztratil pojem o čase, byl tady přes dva roky. "On už je rok 2012?" zeptal se nervózně. "Odpovězte na otázku prosím." Chvíli se musel uklidňovat. "Před těmi zlými, co se nás snažili zabít." Psychiatři souhlasně kývli hlavami. "Myslíte před Infikovanými?" Zdálo se, že o celé situaci věděli. Nemohl se smířit s faktem, že mu je už sedmnáct. Dva roky přeci nemůžou uběhnout tak strašlivě rychle. Šílené něco. Oblbovací prášky, všechny terapie, splývalo to v jedno dvoutýdenní sezení. Kde je asi desátník a Lukáš? "Ano, předd Infikovanými. Můžete mi říct, kde je desátník Olmera?" Jeden z psychiatrů pokynul sestře, vběhla do vedlejší místnosti a přinesla spis. "Desátník Miroslav Olmera, sběh, sběhl v létě 2009, nyní slouží v Sýrii, cvičí tam odboj proti Asadovu režimu, vyznamenám za statečnost, neví se o něm, co dělal mezi roky 2009 a 2011, od roku 2011 do roku 2012 uvězněn ve věznici na Mírově kvůli sběhnutí, ve věznici zabil jednoho spoluvězně. Trpí psychózami, má patologický pocit viny ze smrti svojí rodiny. Byl propuštěn do armádní služby kvůli potencionálnímu nebezpečí, co představoval pro ostatní vězně. Symptomy extrémní agresivity, návaly zlosti, byl několikrát řešen vězeňským psychologem. Označen za extrémně nebezpečného pro ostatní spoluvězně, umístěn na samotku, do doby než v nestřeženém okamžiku zlomil vaz strážnému. Propuštěn do aktivní služby. Za první dva měsíce nás přesvědčil o své efektivitě boje proti protizápadním živlům v Sýrii. Záznam končí. Tolik informací k Vašemu příteli. Nevěděl jsem, že se kamarádíte s psychopaty." zůstalo naprosté ticho. "Říká Vám něco jméno Lukáš Merský?" zeptal se psycholog Denise. "Mělo by?" Všechny oči se na něj opět zadívaly. "Pane, právě se snažíte krýt hledaného teroristu, máme notnou domněnku, že vás dovezl na vojenskou základnu u Liberce. Pomozte nám ho najít, musí se zodpovídat ze svých činů." Ztrápený výraz hrdiny. "Já nevím, kde může být." odpověděl, v předstíraném klidu. Psychiatři se na něj zadívali. Měl dost propalujících pohledů. Dveřmi vešel voják.

"Odvěďte prosím pana Larova do sklepení." To bylo všechno, co Denis potřeboval. Vysmekl se porazil přicházejícího vojáka. Proběhl uličkou do zahrady. Opět na něj mířilo dvacet milionů zbraní. Byl odvlečený do sklepa, přesně, jak mu řekli. Elektrošoky, waterboarding, zneužívání, celá encyklopedie z už popisovaných mučících technik, vše ve jménu demokracie (pravděpodobně i demokracie má své delikátní způsoby). Po měsíci neúspěšného týrání ho konečně pustili. Zaplatili mu vlak do Benešova nad Ploučnicí. Prý je zajištěný jeho opatrovník. Další chladný listopad. Do hlavy se mu pořád vkrádala myšlenka na svého kamaráda. Jako kdyby na tom záleželo. Nejspíš ho už mají. Rychlík projížděl zalesněnou krajinou libereckého kraje. Nemohl si nevšimnout vojenských oddílů neustále hlídající průjezd vlaku. Ozbrojené komanda. Sporadické výstřely a padající těla. Překvapivý zvrat. Proč ho nezabili Infikovaní? Některé otázky by si měl přestat klást. Podzimní listí. Jako v roce 2009. Tři roky utekly jako voda. V České Lípě vojáci stříleli po civilistech. Potravinové příděly se nejspíš nepovedly rozdat takovým způsobem, jak by si všichni přáli. Dorazil do Benešova. Jeho opatrovník čekal na peróně. Nával vzpomínek. Tady ho málem zabili. Rád by se šel podívat na jejich dům, ale na to není čas. Muž středních let. "Denis Larov?" zeptal se ho hlasem zbaveným jakýchkoliv emocí, připomínal chladivou ocel nože prodírajícího se skrz svalovinu. V Denisově žaludku se cosi pohnulo. "Dobrý den, to jsem já." Muž mu podal ruku. "Milan Frejser. Těší mě, teď se o Vás mám prý starat." Ostře řezané rysy obličeje. Nevypadal zrovna přátelsky. Vítr roztrhal iluze o poklidné budoucnosti. "Než se budete moc přestěhovat ke mně, budete muset strávit pár dní v utečeneckém táboře, nepodařilo se nám vyřídit všechno nezbytné papírování. Bude to maximálně na týden, to Vám slibuji." Otevřel dveře svého BMW 330i, gestem ukázal Denisovi, aby si nasedl. Utečenecký tábor byl v blízkosti kostela. Benešov byl absolutně vylidněný, nebyl si jistý zda-li za to mohli Infikovaní nebo vojenská přítomnost. Na náměstí zahlédl jakéhosi zarostlého muže. Měl Mitsubishi Lancer. To je zvláštní bylo celé černé. Obrovské křídlo na zádi. Ne, to není možné. Zničil ho. Jediný pohled. Poznal ho. Proboha byl to přeci hledaný terorista, co dělal tady? BMW zastavilo. "Myslel jsem, že rád uvidíte svého známého. Utíkejte, ví, kudy se dostat do utečeneckého tábora. Zavede Vás tam." Předal mu potřebné dokumenty. Denis přebral spis do svých rukou. "Díky." zaklapl dveře. BMW odjelo.

Lukáš se k němu přibližoval. Vojenská uniforma. Terorista pracuje pro vládu? Pozorně si ho prohlédl. "Denisi, jak dlouho jsem tě neviděl." řekl s vřelým pocitem Lukáš. "Dík, žes na mě dal pozor. Píčo. Nemáš cigáro? Už jsem hodně dlouho nekouřil." zeptal se chladně Denis. "Nekouřím." odpověděl zkroušeně Lukáš. "Tak mě doprdele zaveď do toho tábora." Šli vedle sebe beze slov. Není mrazivější místo než je mužské srdce. "A cos dělal ty, pane vysokoškoláku?" cynicky se ušklíbl mladší. "Bylo toho strašně moc." V hlase Lukáše byla jasně hmatatelná lítost. "Tak drž hubu." plivl slinu hořkosti Denis. "Hlavně mě už doveď k tomu táboru nebo se budu muset zabít." Kde se v tom klukovi bere tolik nenávisti? Problesklo hlavou Lukášovi. Utečenecký tábor vypadal depresivně. Lukáš sledoval kráčejícího Denise. "A vypadni, ty zasranej zrádče!" křikl na Lukáše. Dveře do tábora se zavřely. Lukášovi zapípal mobil. Čas na další šichtu. Elektronický sledovací systém na jeho ruce blikal.


"Pozorovatelé sebevraždy, vybuchující v oku společnosti, demokracie je prázdná lež, mrtvá jako naše minulost, dnes večer."

Rockin´ in the free world

17. června 2015 v 19:14 | Katastrofa |  Zombie Story
"Lidé spící s botami na nohou, ale je tu varovná značka k cestě před námi, hodně lidí říká, že by bylo lepší, kdybychom byli mrtví." Neil Young (*1945)

Čas není podstatný. New York za okny apartmá vypadá zvláštně, je podzim nebo stále léto? Člověk by to vůbec nepoznal. Zimmer právě rozpouštěl práškový protein v mléku. Vstříc zdravému životnímu stylu ve službách psychopata. Při pohledu do zrcadla se nemohl ubránit zaskočení, stárnul moc rychle, všechen stres se na něm podepsal výraznými vráskami, více než by mu bylo milé. Bylo mu něco přes třicet, ale vlasy mu už začaly vypadávat. Zatnul bicepsové svalstvo. Protáhl rty ve zlý úsměv (Za to zvednuté železo musí přijít minimálně egocentrická radost). Alespoň nějak si může dokazovat svojí mužnost. Ještě promíchat. Medová příchuť mu zaplavila chuťové pohárky. Přeci jenom stovky kliků, shybů, pět set tun přenošené zátěže za odměnu stojí. I když klouby si myslí něco jiného. Už to bude měsíc, co přebývají ve městě, co nikdy nespí. Daleko od hrůz svojí rodné země. Co se zatím změnilo? Borský se choval stejně dominantně jako před odletem. Má můj život ve svých rukou, posteskl si Zimmer. Nedokázal přesvědčit NATO s OSN o nutnosti odvetné akce (tak se tomu alespoň říkalo, v očích Karla Borského se jednalo pouze o to, aby po něm kdokoliv uklidil strašlivý svinčík, co zvedl cenu akcií zbrojařských firem o 40%). Tudíž každý týden přinášel zmanipulované informace, musel na někoho hodit vinnu. A jak to v historii po revoluci bývá (ostatně je to názor, který rádi vtloukají světu Američané) Rusko se ukázalo jako jedinečná oběť. Mají nukleární zbraně, nejsou v NATO, sice mají 140 milionů obyvatel, ale nekamarádí se s námi (tedy v OSN mají víceméně jakés takés slovo, ale nikdo ze západních zemí je neposlouchá).

Medvěděv prý nebyl jako Putin. Jenže ten stál pořád v pozadí. Doba Borise Jelcina byla dávno pryč, 90. léta skončila, Západ pomalu přicházel na to, že se s ussurijským tygrem musí jednat jinak, protože jeho vliv začal sílit. Ale prozatím se na ně mohlo hodit naprosto všechno. Kdo mohl vůbec něco potvrdit nebo vyvrátit o situaci v České republice? Každý byl příliš zaměstnaný bojem o svůj holý život, reportéři nejezdili do terénu, Infikovaní nebyli nepřátelská válčící strana. Zabíjeli všechny, nezáleželo na tom, jestli někdo z nich byl náhodou novinář voják nebo dokonce prezident republiky. Krom toho Borský měl všechno promyšlené, na každém rohu měl informátora a svoje páky. Bylo mu z toho zle, jenže záminka tolika peněz byla příliš lákavá. Nemusel se strachovat o rodinu, jeho profesionální život mu žádnou nedovolil. Místo toho měl zbraně, perfektně naolejované, složené z prvotřídních materiálů, nereznoucí ocel, s kompenzátory, rozšířenými zásobníky, nejlepšími kolimátory, munice se zápalným účinkem a spoustu telefonních čísel na spřátelené pohřební ústavy. Posadil se na rozměrný gauč. Jeho řídnoucí vlasy mu usychaly (sprcha byla nesmírně vydatná), mohly mít maximálně jeden centimetr, potom se z nich stávala nepříjemná nevýhoda v boji muže proti muži. Každý si o něm myslel, jaký je profesionální voják, v kolika válečných konfliktech byl.

Jenže to nebylo zase tak pravdivé. Měl modrou knížku. Vyhnul se náboru do armády ze svého politického přesvědčení. Alespoň to si nalhával, v morku kostí cítil jinou pravdu. Nebyl připravený. Tenkrát ne, musel se stát vrahem až později, měl ještě svoje ideály, musel počkat dokud se nerozletí na malé kousky a nepřijde někdo, kdo z nich postaví potemnělého Frankensteina, jenom kvůli tomu, aby je za pár minut opět rozmetal. Ten někdo byl Borský. Vzal si ho pod ochranná křídla už když skončil na střední. Celý svůj život byl drsný chlap, účastnil se nejrůznějších rvaček, naučil se zacházet se zbraněmi a ve dvaceti byl obviněn z vraždy pěti lidí. Byla to první práce pro Borského, měl zničit odštěpenou frakci jeho politické strany. Bylo to pár let po Kájínkovi (další z případů, kde musel Borský zničit svojí konkurenci) a celá republika se dívala s podezřením na dalšího vraha. Šéf mu zajistil novou identitu a plastickou operaci. Ve vězení místo něj sedí nějaký nešťastník, co se dostal do stroje justice. Hajzlové někdy vyhrávají. Oprava, hajzlové vyhrají v každém případě. Měl by něco začít dělat, cokoliv, jen aby utekl zlému pocitu ze sebe sama. Vzpomínky se vracejí, aby lámaly vazy zapomnětlivým lidem. Vzal si na sebe černý oblek, s matně černou kravatou. Pouzdro na zbraň měl pod kabátem. Z trezoru si vzal upraveného Makarova. Měl zvláštní nostalgii k sovětským zbraním, nebyly moc přesné, ale byly naprosto nezničitelné. Zatím ho nenechaly na holičkách, při pravidelné údržbě fungovaly prvotřídně, narozdíl od všeho západního, což bylo na jeho vkus přetechnizované. I když pokud to bylo německé výroby, tak byl ochotný tolerovat pár přešlapů.

Makarov byl černý, měl jinou hlaveň, byl upravený na ráži 10 milimetrů AUTO. Musela se upravit celá rukojeť a byl navržený i nový zásobník, měl rád, když měl prvotřídní a nenápadnou ochranu. Zamkl dveře od hotelového pokoje, dojel výtahem do přízemí, na recepci si nechal přistavit auto. Chrysler 300C SRT8. Na americké poměry nenápadný. Byl upravený, vzduchový podvozek, speciálně vyvážený motor, titanové písty, sportovní chladič, náporové sání typu Ram Air, vše v největší kvalitě, nevěděl přesně, kolik má motor koní, ale pod 480 to nebylo. Vyrazil do víru města. Na projížďku, zažít taky svět. Plastová přístrojová deska byla jedna z věcí, která ho iritovala na největší možný stupeň. Americká auta, jejich pro a proti, jezdíte celý život v BMW, Mercedesech, zaletíte si po konci světa na večírek do USA. Smějete se chytrým řečem o nechutné plastovitosti interiérů. Až najednou sedíte za volantem, proklínáje se za svojí malověrnost. Tohle by v Evropě neprošlo, zopakoval německý trik, jemně zabouchal klouby na palubní plasty, znělo to jako když boucháte rukou o ABS plast. Což u prémiového auta není úplně standardní. Sešlápl pedál plynu, jeho záda byla vtlačena do koženého sedadla. Šestilitrový osmiválec se dal do práce, cítil bohatý příval točivého momentu (na okamžik se zamyslel nad českým fanatismem ohledně turbo naftových motorů a pousmál se termínu "sportovní diesel"), okamžitě pustil nohu z plynu. Usa je policejní stát, na každém rohu může stát pan strážník John Doe s prstem na spoušti nějakého velkorážového revolveru od Smith Wessona. Sice měl imunitu, jenže nebylo nejchytřejší upozorňovat na sebe, mohl by zničit veškeré vyhlídky na úspěch svého šéfa. Musel hrát hodného psa s vyceněnými zuby, ale tak dlouhým řetězem, že nemůže pokousat žádného člověka, jenom působit zlým dojmem.

Krom toho se před ním vytvořila obrovská dopravní zácpa, změť ulic byla naprosto šílená, vypadalo to, jako kdyby město konstruoval nějaký šílenec s obřím pravítkem a zkoušel, kolik různých geometrických těles může na mapu města nakreslit. Čekání ve frontě mu pomohlo sblížit se s palubní navigací, po pár minutách nadávání (a aktivace hlasového ovládání) zadal jako cíl své cesty Harlem. Od amerického auta by čekal vysunutí rotačních kulometů, zvednutí neprůstřelných plátů na místech, kde dříve byla okna a zvýšení výkonu na 1000 koní. Nic z toho se nestalo (navzdory jeho přesvědčení nenaskočila ani žádná výstraha s nápisem "ghetto"), po hodinovém bloudění se dostal ke svému cíli. Čekal něco horšího, střílející gangy, prostitutky na každém místě, nic z toho ho nebouchalo do hlavy. Zaparkoval na kraji Harlemu, šel obhlédnout okolí, paradoxně mu přišel prázdný, sem tam nějaký gangster, feťák, ale nic extrémního, co by neznal. To opravdu musel začít nějaký konflikt? Přemýšlel. Posadil se na schody opuštěného domu. Díval se do dálky, obloha se hýbala, jak by bylo hezké lehnout si a relaxovat. Proč nemohl být summit v Kalifornii? Mohl by si zasurfovat, možná by mu k tomu přibalili i nějakou holku na zábavu. Po malé chvilce si ho konečně všimli místní gangsteři. Nechápal, proč musel být pořád nabitý testosteronem. "Hej, dej mi prachy yo!" řekl černoch se zlatým řetízkem. Zimmer se na něj podíval, uculil se, šáhl do peněženky a vyndal mu sto dollarů. Černoch byl v šoku, sklopil zbraň a odešel. "Obvykle to nefunguje."řekl nevěřícně v dáli. Ironická situaci, kolikrát za život vidíte vojáka jak uplácí gangstera, aby si netušící gangster zachránil život? Přemýšlel za jak dlouho roznese informaci po ghettu. Musel vypadnout, jeho mozek se choval jako výkonné CPU každého správného cholerika, byl zaplaven milionem náhodných záchvěvů, někdy nevěděl, co dělá.

Opět se ztratil ve městě, dostal se až na Interstate 90, zaplatil za průjezd na dálnici, sešlápl plynový pedál úplně až na podlahu. Ukazatel rychlosti se přehnal přes devadesát mil za hodinu, v mžiku atakoval sto dvacet mil. Konečně se ukázalo, jak je nemilé chodit okolo horké kaše. Odněkud se vyřítilo policejní auto. Nepřestával zrychlovat. Během deseti minut (a mnoha litrech spáleného nízkooktanového benzínu) pronásledování eskalovalo v absurdní akci, kde jedno černé auto honilo dvacet policejních vozů, dva vrtulníky a národní garda připravovala uzavírku silnice. Divil se, že nebyl z letadel B52 bombardován několika set kilogramy koncentrované demokracie. Mohl dát nohu z plynu, jenže to by pak nebyl ten správný adrenalin, ale stálo mu to za problémy? Nejspíš ano. Dlouho se neprojel v autě s vysokým poměrem výkonu na tunu. V momentě, kdy se z dálky ozval jeho zdravý rozum, zastavil. Seběhlo se to rychle. Vyletěl z auta na asfalt. Šlapalo po něm nejméně deset policejních bot, nebylo to zase tak neuvěřitelné (spíš nedokázal pochopit, že stále žil), prohledávali ho. Našli zbraň, bylo to mnohem horší, zbraň ruské výroby u člověka s východoevropskými rysy. Co se mohlo stát horšího? "Co bude s Chryslerem?" zeptal se. "Drž hubu, ty jeden sovětskej sráči." Nemohl předstírat překvapení. Říkal si o to, opět se zblbnul do rychlých aut. Někdy se dokázal ovládat, jindy to dopadlo úplně katastroficky. Ford Crown Victoria, slyšel celé legendy o nezničitelných korábech divokých amerických silnic. Plexisklová přepážka, sedadla nesčetněkrát očištěná od zvratek. Auto smrdělo nevábně. Vypasení strážníci se tvářili důležitě. Jaké to pro ně bude překvapení až se mě budou snažit strčit za katr. Při pomyšlení na jejich boj se neubránil cynickému úsměvu. Protažený pravý koutek mluvil za vše. Diplomatická imunita, jsme vyslanci dobré vůle ze země, kde se stále válčí a západní svět nám musí pomoc. Uchichtl se. "Ten chlápek mě začíná srát." procedil skrz zuby spolujezdec. Zimmer se přestal smát, pro všechny případy by ho mohli zabít dřív než by zjistili svojí chybu a ostatně nebyl černoch ani člověk z velkého státu, aby se kvůli němu dělaly vlny protestů proti vládě a policii. Bude to tak lepší.

Během deseti minut dojeli na něco, co vzdáleně připomínalo policejní stanici. Na služebnu byla budova příliš velká, stavěná v majestátním stylu (tak aby dávala najevo svojí nadřazenost nad lidským odpadem jímž se aktivně zabývala). Nechutný bordel, jeho značkový oblek byl strašným kontrastem k pasákům, prostitutkám, bezdomovcům a náhodným vrahům. Nemohl si nevšimnout zajímavé skutečnosti. Přes polovinu odsouzených tvořily černoši. Amerika, země rovných příležitostí. Vzdáleně to připomínalo vězeňskou scénu z prvního dílu Ramba. Policejní úředník si vzal otisky prstů a musel samozřejmě vyfotit jeho krásný obličej. Proč to dělají? Byl na malý okamžik nepřítelem státu, musel se dostat do státní televize (pod regionální nešel), nakonec bylo pochopitelné jeho focení. Levou rukou si otřel prach ze saka. Černý Chrysler se nezdál být špinavý. Dokud ho nehodil americký policista na kapotu. Zabiják je zatčený policií. Co může být větší ironií? Deset minut seděl v cele předběžného zadržení s ostatními provinilci. Už se schylovalo k náhodné rvačce (naštěstí do ní nebyl zatažen, několik členů gangu si vyřizovalo účty), když se otevřely dveře a za mříže vstoupil policista (kolikátého už dnes viděl?). "Zimmer, se mnou." Mlčky se zvedl a následoval svého neomezeného vládce. "To jste nám nemohl říct o Vaší poslanecké imunitě? Teď vypadáme jako banda diletantů." konstatoval sklíčeně policista. "Nechtěl jsem Vám kazit zábavu." odpověděl nonšalantně Zimmer. "Vy kluci z Východu." odfrkl si. Vyprovodil ho z policejní stanice. "Doufám, že Vás už nepotkám." zamával za ním dokonale bílý americký úsměv. Mlčel. Čas být profesionálem, jak se sluší a patří. Čekalo na něj černé Maserati Quattroporte. Něco tady nehrálo. Proč by na něj čekali mafiáni? Ale než stačil svoje domněnky dokončit, už ho strkali do auta. "Pan Borský s Vámi chce mluvit ohledně dnešního incidentu." Kývnul hlavou, nasedl si do sedadel potažených krémově zbarvenou kůží. Nevypadali na Italy, ale Maserati jsou krásná auta, jen měl z amerických seriálů jisté předsudky. Italský osmiválec zněl lahodně. Mlčeli, zatracení profesionálové, jen na nich bylo něco nepatřičného. Začal si prstem škrábat sako u prsní kapsičky. Makarov byl stále na svém místě (pravděpodobně mu ji vrátil policista v nestřežený moment, býval hodně vyplašený z policejních stanic a často zapomínal), stačil by rychle tasit zbraň, pokud by se něco stalo. Zahnuli do postranní uličky, Maserati se do mezery mezi domy sotva vešlo. Zaplivaná ulička, takhle všechno skončí? Znovu se rychle poškrábal na náprsní kapsičce. Vedle sedící muž ho zpražil svým pohledem. "Co to zatraceně děláte?" klišovitá hláška z filmů se doopravdy používala. Neodpověděl.

Maserati zastavilo. Řidič navolil rychlost "P", Zimmer nečekal na žádný zázrak. Rychle tasil zbraň. "Teď se nikdo ani nehněte!" Mířil na řidiče. Muž sedící vedle něj v mžiku vytáhl obrovský revolver. Než stačil zacílit, opřel se Zimmer do dveří a vypadl. První střelou zasáhl muže do hrudníku. Revolver vyplivl náboj a rozbil okno. Nemohl plýtvat náboji, měl jich jenom sedm. Jakékoliv nadbytečné použití ho mohlo stát život. V periferním vidění zahlédl přibíhající posily. Schoval se za zadek auta. Mohlo jich být deset. Jak se odsud dostane? Automatické pušky začaly praskat. Bylo by holé šílenství vylézt, pod auto si také nemohl vlézt. Ulička měla přes sto metrů, na nenápadnou popravu si vybrali špatnou čtvrť. Z nepříliš velké dálky přicházeli policejní sirény. Maserati bylo rozstřílené jako cedník. Jeho únosci taky, zabili by svoje kumpány? V dnešním světě je příliš málo jistot. Ať přemýšlel nad čímkoliv bude mrtvý. Ze všeho vycházel jako mrtvola v černém pytli. Takhle hajzlové končí, nepřekvapovalo ho to. Automatická puška mu zaklepala na rameno. Projel jím záchvěv chladu. Byl vycvičený zabíjet, rychle popadl automatickou pušku a několika ranami poslal na onen svět muže v neprůstřelné vestě. Strhl z něj zásobníky. Nějaký klon M4, proboha vypadalo to na příslušníky ozbrojených jednotek. Kulky mu hvízdaly kolem hlavy a zakusovaly se do černého laku zánovního vraku. Zmáčkl spoušť, střílel naslepo, odlétající nábojnice padaly na špinavou zem. Stále víc se utvrzoval v tom, že se odsud nedostane v celku. Konečně odstřílel uzávěr kanálu. Střelba utichla, měl podezření, nesnažili se ho zabít, alespoň ne tady na ulici. Proč ho předtím málem zasáhli? Nebyl čas přemýšlet.

Vlétl do kanálu. Oblek mohl odepsat, byl naprosto zničený. Maserati nahoře vybuchlo. Utíkal. Po kolena v břečce, výkalech, ideální prostředí pro začátek svého útěku. Jakým směrem utíkají krysy? A co na tom záleží? Problesklo mu hlavou. Utíkal rychleji než si uměl představit. Ozval se za ním další výbuch. Tlaková vlna a všechno šlo do háje. Letěl vzduchem, v očích měl naprosto překvapený výraz. Upustil pušku. Makarov byl navlhlý. Honem vzal nohy na ramena. Běžel stále rovně až se dostal k prvnímu kanálovému poklopu, opatrně ho otevřel. Nebyl zamčený jako předchozí. Teprve teď se mohl podívat na zkázu kanálu. Kabát byl hnědý, cítil hrozný zápach, ale tohle bylo příliš extrémní. Málem se pozvracel. Slyšel klapot vojenských bagančat. Utíkal na otevřenou ulici. Přeci se mu nemůže nic stát, nepostřílí ho na rušné ulici. Rušná ulice byla opuštěná, oxymórony proudily v nespecifických skupenstvích. Stejné vojenské uniformy, Delta Force Operatives? Blackwater. Zatraceně. Banda kontraktorů. Do čeho Borský zase strkal nos? Jako kdyby nestačilo, jak mu tahal zadek z průšvihů v Čechách. Utíkal seč mu nohy stačily. Z vlka samotáře se stala ovce lovená něčím mnohem horším než jsou vlci. Matka medvědice s medvíďaty se přišla podívat na farmářovo stádo a chtěla se rozdělit jenom se svými medvíďaty. Nekřičeli žádné rozkazy, ale upravené útočné pušky v jejich rukou ho rozhodně nepřiměly k tomu, aby se uklidnil a přestal utíkat. Stále nepadnul výstřel, co by sebou strhl ostatní k dráždění spouště. Konec ulice byl uzavřený auty policie. Státní sektor se podílel na soukromé válce. Podruhé za jeden den na něj mířili policisté. Ulice byla lemovaná obchody, proskočil oknem do obchodu "Uncle Sam´s Killers". Prodavač stál za pultem a mířil na něj zbraní, vytáhl na prodavače Makarova, bohužel ho prozradilo kapání vody. "Přestaň na mě mířit nebo ti ustřelím hlavu." řekl prodavač a stále si ho prohlížel skrz reflexní mířidla pistole M9 (od kdy mají prodavači vojenské zbraně?) Ať udělá jakýkoliv pohyb, bude provrtaný několika hezkými kulkami ráže 9 mm, před obchodem vyčkávalo připravené komando zabijáků. Ocitl se v patové situaci. Obchodník vypadal na člověka, který patří k Blackwateru. K jeho překvapení během okamžiku vystřílel celý zásobník na své spolupracovníky. Zimmer přeskočil pult a snažil se nezemřít během prvních šedesáti sekund.

"Co tady dělají ti kreténi z Blackwateru?" zeptal se za ozvěn výstřelů. "Myslíš Xe Services?" Očividně obchod se soukromými armádami bujel ve velkém. Muž vytáhl zpod pultu těžký kulomet Mk 17, okamžitě všude létaly vystřelené nábojnice. Mohli se snažit jak chtěli, ale kadence milion ran za sekundu udělala svojí práci, bohužel někdo stačil vystřelit i na našeho zachránce. "Co se tady zatraceně děje?" ptal se umírajícího člověka. Vypadla z něj vizitka se jménem, ale hlavně s logem firmy, nějaký Gentex, další z nadnárodních korporací. O co tady zatraceně šlo? Vzal si výstroj a zbraň, cítil se v neprůstřelné vestě bezpečně (sice ho zblízka rozstřílí na kusy, ale alespoň bude mít pocit, že je chráněný) a v ruce měl zkrácenou verzi FN Fal, ani nečekal, že narazí na evropskou zbraň. Stará dobrá 7,62 mm, napáchá taky nějakou škodu. Vyšel z obchodu, kontraktoři byli mrtví, ale policisté po něm stříleli. Trefili ho do helmy. Opětoval palbu, během mžiku byli všichni čtyři mrtví. Přijížděla zásahová dodávka, rychle přiběhl k policejnímu autu, než odjel, snažil se bezvýsledně střílet po pneumatikách dodávky, ale jakmile motor naskočil nechal toho a upaloval pryč. New York byl na jeho vkus příliš mrtvý. Něco se stalo, hodně divného. Vyjel z ulice, nebyl v New Yorku. Pravděpodobně ho hoši v Maserati zavezli někam pryč, čemu by věřil. Jako cizincovi mu přišly všechny ulice stejný a vyznal se maximálně v satelitní navigaci, v ničem jiném. Proč si zatraceně nevšímal cesty, kdyby měl otevřené oči nestalo by se něco takového, očividně ho někdo chtěl ochránit a někdo ho chtěl zabít. Kde je zatraceně Borský. Vytáhl telefon a chystal se vytočit jeho telefonní číslo, kdyby se nestal drobný háček. Telefon byl zničený od vody. Nepropadal panice, na to se dostal až příliš daleko.

Během malé nepozornosti vlétl s autem na vyvýšený obrubník. Po několika kotrmelcích se obří železný vrak zastavil. Po spánku mu stékala červená říčka. Ulice neznámého města, ale bylo tak opuštěné. Viděl rozmazaně, zpravodajský vrtulník, přinášeli svým divákům nejnovější zprávy. Roztřesenýma rukama střílel do pilotní kabiny, vystřílel celý zásobník. Nakonec je sundal. Vyprostil se z auta. Roztřesenýma rukama si všiml skleněného úlomku zapíchnutého v neprůstřelné vestě. Neprošel skrz. Jak dlouho bude trvat než dorazí další zásahová jednotka nebo kontraktoři? Komu zatraceně mohl věřit? Opřel se o vrak policejního auta, uprostřed opuštěného města. Jak město vůbec vypadalo? Byl uprostřed nějakého pole, vrak hořel, pokud nechtěl vylétnout do vzduchu, musel se přemístit. U obrubníku stálo auto, dvanáctiválcová symfonie na volnoběžných otáčkách. Odhodil z pušky prázdný zásobník, nový byl na místě nepoužitelného. Z hlavně vylétla kulka, minula vůz, ale vzápětí k jeho uším doléhal křik. "Zimmere, zatraceně nestřílejte!" Hlas Borského, obklopeného několika kontraktory. Upustil útočnou pušku. "Co se to zatraceně děje?" Proč jednal tak podřízeně? Válečný pes uviděl svého pána, čekal na svoje rozkazy, aby mohl svého pána potěšit. Upadl. "Tak mu pomozte." zaúkoloval kontraktory Borský. Už ho táhli do limuzíny. BMW 760Li s šestilitrovým dvanáctiválcem, jeho uši ho nezklamaly. Opět v koženém vězení. "Zimmere, jste v pořádku?" zeptal se Borský, když si všiml krve na tmavé kůži. Zimmer vyhodil střep z okna (nechápal, proč si ho nevytáhl mnohem dříve). "O co tady jde?" zeptal se konečně. "Povím Vám to až se dostaneme do hotelu, je tady moc cizích uší." Zimmer se rozhlédl po kontraktorech, všechno 100% Američani, nemohli jim rozumět, ale nebude ho přemlouvat, aby se s ním podělali o zbytky informací. Co na tom. Během stejně děsivé chvilky dorazili do hotelu. "Zimmere, pojedeme nejdřív do podzemních garáží, mám tam pro Vás připravené místo na převlečení, nemůžete se takhle dostat do hotelu." V garážích bylo vše připraveno, neonové světlo zářilo na studený beton. Proč tady čekají maskéři? Problesklo hlavou Zimmerovi. "Zimmere, abyste se odsud dostal se zdravou kůží, bude nezbytné, abychom Vás přelíčili, budete hledaný, Vaše fotka bude ve všech zpravodajství, když jste zničil vrtulník, běželo to živě na CNN, jste označen za největšího uprchlého teroristu tohoto roku." Maskérky připravovaly Zimmerovi nový obličej (i když jemu se líbil starý), po dvou hodinách bylo všechno změněno k nepoznání, sledoval se v zrcadle, vypadal na padesát, pleš, šediny, všechno bylo příliš dokonalé na to, aby výsledek nebyl reálný. "Od dneška jste docent Pálek, bude nějakou dobu trvat než s kamarády z Bílého domu přivedeme novináře na špatnou stopu, už v dnešních večerních novinách použijeme digitálně upravené snímky Vašeho obličeje, za pár let se budete moci pohybovat po světě bez nejmenšího problému." Odjeli výtahem do patnáctého patra. Už bez kontraktorů, Borský si až příliš zakládal na pověsti prozápadního politika, kterého se snaží zlikvidovat zlá ruská strana sféry. Před dveřmi stáli bodyguardi (vojenští kontraktoři byli asi příliš velké sousto pro svobodný svět), pokynul jim hlavou, odemkli dveře. "Tohle je náš přítel docent Pálek, bude tady u mě na pár dní pracovně." Gorily pokývali hlavami a zavřeli za Borským dveře. "Napijete se Zimmere?" Kývnul hlavou na znamení souhlasu. "Mám tady lahev té nejlepší ruské vodky, chudáci Rusové, nikdy jsem jim nepřál pozici, ve které teď budou." Vrah se nezabýval pitím ze skleničky, řádně si přihnul z celé lahve. "Tak už na mě vybalte svůj plán pane ministře." Borský se posadil ke konferenčnímu stolu naproti Zimmerovi.

"Dnes jste začal naprosto novou éru našeho malého konfliktu, jakmile se nám to doma naprosto vymknulo z rukou, bylo naprosto nutné, aby nám někdo přispěchal ze zahraničí na pomoc, vojensky, ekonomicky, zajistit situaci a být v pozici ubližovaného státu, popřípadě to hodit na někoho jiného. Jelikož se nám stále nepodařilo najít souvislost mezi útokem u Prahy a generálem Králem, musel jsem udělat extrémní věc, nebojte se, vláda USA nás podporuje, stejně jako celý západní svět, jenže veřejnost byla celou dobu proti nám. Potřebovali jsme nějakou bleskovou akci, kde bychom to mohli shodit na někoho třetího. Týden jsem vypracovával to, co se dnes stalo. (Zimmer se chtěl vložit do rozhovoru, ale Borský ho nepustil ke slovu) Nesměl jste o tom vidět, protože pokud byste o tom věděl, zničil byste celou operaci." Zimmer si znovu přihnul z lahve. "Mohl jste mě zabít." prohlásil suše. Na Borského tváři se objevil ironický úšklebek. "Kdybych Vás zabil, zjistili by Vaši skutečnou identitu a plán by nevyšel. Bylo největší prioritou, abyste to přežil." Zimmer konečně vyprostil svojí ruku z dosahu lahve, odložil předmět na stůl. Oprášil si nový oblek, líbil se mu víc starý. "Stále to nechápu." procedil chladným hlasem. "Dovolte mi, abych Vás zasvětil." Borský se zvedl a dálkovým ovladačem pustil televizi. Program CNN. "Poslouchejte, běží to tam celý den." Prsatá moderátorka četla z čtecího zařízení. "...pár mil za New Yorkem, malé městečko se probudilo ze spánku a žilo tak, jako již nespočet let předtím, dokud se neobjevil Vladimir Mazorov, tento pětatřicet let starý veterán první gruzínské války, nepochopitelný čin, co se honilo hlavou člověka, který zavraždil čtyřicet lidí? Střet s národní gardou a jednotkami policie skončil naprosto tragicky, masovou vraždou. Vláda se domnívá, že za útoky je Ruská federace, která vojensky tlačí na NATO a OSN, aby nepodnikali žádnou větší podpůrnou akci v České Republice."

Přestal vnímat zprávy. "A Rusové s tím mají něco společného nebo ne?" zeptal se Zimmer. "Vím já? Obama má na krku nůž, potřebuje prodat někam svoje zbraně, s tím, že nás osvobodí armády NATO a zřídí se pozorovatelé OSN, bude situace stabilní. Zároveň podepíšeme vojenský kontrakt v řádech miliard dollarů. Na vyzbrojení bojových složek, jak armády NATO, tak českých. Poskytl jsem jim všechny svoje údaje z výzkumu, ohledně účinků viru, včetně synteticky vyráběných mrtvol. Bude to koncert." zasmál se. "Co byste řekl, kdybychom vyrazili na nějakou dobrou pizzu?" Jako v pitomém americkém filmu, problesklo hlavou Zimmerovi. "Za chvíli, teď potřebuju ještě zodpovědět nějaké otázky, pokud Vám to nebude vadit." Připadal si důležitě, jako kdyby byl nějaký vyšetřovatel. "Jak jste to zorganizoval? Co to bylo za kontraktory?" Borský si vyndal z lednice víno a nalil si. "Doslova si teď nalijeme čistého vína." Sklenka byla plná. "Zaplatil jsem bandě hrdlořezů z Xe services, aby Vás zabili, ale pak jsem taky zaplatil..." Zimmer se na něj kriticky podíval. "Počkejte, oni mě měli doopravdy zabít?" Překvapení bylo ve vzduchu. "Ano, měli Vás zabít, bylo to ta banda lidí v Maserati, ale nezapomínejte, jsou to kontraktoři z Iráku, bojovali tam proti radikálům, kteří byli daleko hůř vyzbrojeni než oni, neměli žádný trénink, takže jim z toho stoupnul hřebínek, řekl jsem jim, že budu potřebovat, aby Vás zastřelili. Byl jste označen jako ruský terorista. Pracovali s úsměvem a dokonce mi dali i slevu. Asi opravdu rádi stříleli po Rusech. Najal jsem taky pět chlapů z Gentexu, aby se o Vás postarali a předali Vás mně. Což se téměř zhroutilo, když Vás chtěli předat Xe, protože se ti blázniví idioti mezi sebou domluvili na společném kšeftíku. Všechno jsem sledoval. Zavolal jsem velitelovi zásahu, že o tom vím, mohl jsem to dostat do televize. Proto začali střílet na Maserati a zabili všechny okolo. Jeden z mužů Vás doopravdy chtěl zabít, jenže to už jsem byl na drátě a křičel jsem nejhorší nadávky. Získal jsem Vám čas, abyste je zabil. Na internet jsem pustil informaci ohledně jistého zaměstnance Gentexu, který sběhl ke konkurenci. Poslouchali mě, ten muž co na Vás čekal v obchodě se zbraněmi byla Vaše poslední záchrana, doopravdy Vás chtěli zabít. Akorát si mysleli, že je civilista. Když byli všichni mrtví, museli jsme obětovat pár policistů, aby se situace urovnala a vypadala normálně. Je to sice ošklivé, ale bylo to nutné, jinak by to bylo nedůvěryhodné, zvlášť poté, co těla mrtvých kontraktorů byly převezena na neznámé místa. Ještě musím promyslet zprávu, jak to předhodíme novinám. Jistě, najde se pár konspirátorů, kteří to budou brát jako naprostou blbost a budou mít pravdu, jenže majorita lidí se jim vysměje a řekne jim, že věří naprosto všemu, co jim kdejaký debil řekne."

Zimmer ho sledoval se zatajeným dechem, měl celý plán promyšlený do nejmenšího detailu. Sledoval ho, korigoval, zachránil mu život, byl malým chráněncem v rukou psychopatického šílence. Z toho mu nebylo zrovna nejlépe. Mezi dvěma muži byla chladná atmosféra, mohla být ale mnohem hůř. Nebylo by to poprvé, když se Zimmer dostal někam doprostřed plánů svého šíleného ministra. Snažil se nemyslet na mrtvé, na vojáky, ale z nějakého zvláštního důvodu je stále viděl. "Zimmere, jedeme na pizzu, mám hlad." rozbil ticho Borský. Musel dělat dobrého sluhu, následoval ho. V garáží na ně čekalo několik kontraktorů. Stoprocentní ochrana za každých okolností. "Vezměte si z kapsy ve dveřích zbraň, je tam pro Vás připravená, musíme si jít pohovořit s jedním známým v pizzerii." BMW ševelilo New Yorkem. Dorazili do pizzerie. Čekal na ně usměvavý majitel. Prohodili několik slov, když se odněkud přihnal starý Mercedes S600. Slunce se už pomalu chystalo zapadnout. Zimmer z dálky viděl siluety nejmodernější Kalašnikovů. AK-102? Strhl pod stůl Borského. Vzduch byl násilně drcen letícími projektily. Během několika sekund byli oba kontraktoři mrtví. Walter PK380 plival náboje na násilníky. Bohužel nemohl se jim vyrovnat kadencí, ale vražedností jednotlivých výstřelů, toho bylo důležité využít. Během nekonečně dlouhých dvaceti sekund bylo po přestřelce. Útočníci leželi v tratolišti krve. "Něco tady nehraje?" pronesl Zimmer. Borský se k němu razantně postavil "Teď mlčte." Opět přijížděla policejní auta. Není nad to udělat pořádný bordel i v New Yorku. "Vy si ze mě už děláte srandu." sykl Zimmer. "Poslouchejte, držte hubu a tvařte se překvapeně zatraceně."

Drsným gestem ukončil konverzaci ministr. Policisté zajišťovali místo činu. Byli odvezeni na policejní stanici. "Pane Borský, jménem Spojených Států bych se Vám chtěl omluvit za naprosté selhání Vaší bezpečnostní situace." Ministr si pročísl rukou svou nastupující pleš. "Vím, že se snažíte pro svojí zemi dělat to nejlepší a jste správný Američan, nemohl jste vědět, kdo nás přepadne na pizze. Je neskutečné, co si teroristé z Ruska dovolují. Já tomu pořád nemohu věřit. Chtěl jsem pokračovat v odkazu Václava Havla, kdy pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ale nechtějí nám zabezpečit bezpečnou situaci v naší vlastní zemi, už nejsme jejich kolonie!" dořekl spěšně Borský s autenticky se klepajícím hlasem. "Pánové odvezeme Vás do hotelu, posílíme Vaše stráže, není možné, aby se Vám kdokoliv dostal, ochráníme Vás, nebojte se ničeho." Do osmé hodiny večerní byl hotel hlídán třemi jednotkami zvláštního nasazení, pěti odstřelovači , policisté vytvořili neproniknutelnou základnu tvořenou šesti osobními vozy a třemi dodávkovými vozy. "Můžeme už mluvit?" zeptal se Zimmer ministra. Jeho nadřízený pokynul hlavou a postavil se k oknu. "Není to nádhera, jak užiteční idioti skáčou?" pravil s usměvem. "Podívejte se z okna." přikázal Zimmerovi. Co viděl? Obrovskou pevnost, strašně moc lidí, po zuby ozbrojené policisty, ironický obraz pravdoláskařské demokracie. "Vždyť tomu sami nevěří." suše procedil skrz záclonu, která mu zakrývala obličej. "Nejde o to, čemu mají nebo nemají věřit, ale o to, co jim jejich vládcové předloží jako pravdu." O pár kroků popošel a opřel se rukama o stůl. "Ptal jste se mě na to, jestli je to moje práce. Jasně, že je, najal jsem si pár čečenských teroristů, aby nás napadli. Mají u sebe padělané doklady, aby si všichni mysleli, že jsou Rusové. Zítra budu mít na dalším shromáždění NATO pekelný projev, poté do toho s námi půjdou, to si pište, budete ještě sám unesen z mého výkonu. Celý západ nám bude ležet u nohou, aby nám pomohl vypořádat se s naší malou nehodou, protože teď viděli, jak nám jde východ po krku. Tedy, domněle, Putin nebo Medvěděv by se do ničeho podobného nepouštěli, není to banda sebevrahů, kdo by chtěl dráždit Ameriku? Kdo by vůbec cokoliv chtěl dělat mimo území svého státu? Žádný normální stát, kromě vojenské organizace NATO a OSN, Zimmere, pamatujte, uděláme ze sebe trýzněné a půjde naprosto všechno. Publicity stunt bude úspěšný. Zítra začíná nová éra. Budeme se koupat v penězích a před očima světa budeme ti spravedliví. Jako v roce 1968, s jediným rozdílem, tentokrát je to všechno naše vinna, ale jsme natolik chytří, že si najdeme obětního beránka."

Vrah chytil do rukou lahev vodky. Připadal si ospale, musel se napít, aby zahnal svoje přemýšlivé nálady. Jestli ho jeho práce něco naučila, bylo to vypustit naprosto všechno z hlavy a vypínat, při každém okamžiku, kdy to bude jenom možné. To mohl odpřísáhnout před nejvyšším soudem. Musel zůstat při smyslech, neusnout, hlavně se nepropadnout do nekonečné nostalgie. Borský si všiml klimbajícího docenta Pálka. "Docente, buďte tady jako doma, já jdu zatím ven." Opět mezi svými gorilami, nejbezpečnější místo v nejživějším městě téhle částí USA. Jeho alkoholismus se ozval v plné síle. Vrátil se v pět ráno, naprosto zničený, totální destrukce mozkových buněk, narvaný tolika litry alkoholu. Bude zázrak, pokud jeho výstup na jednání bude OSN strhující, jenže on si věřil víc než kdykoliv předtím. Měl začínat ve dvanáct hodin. Šest hodin letmého spánku ho připraví, nacpal se antietanolem, Zimmer ležel rozvalený na stole, čas vypořádat se s neřešitelnými problémy. Ale nacházet odpovědi bude jednoduché, jako všechno v téhle části společnosti. Usnul. V jedenáct hodin byl vzbuzen Zimmerem, propleskával mu obličej "Vstávejte pane ministře, máte projev na půdě OSN." Borský mátoživě stal, antietanol pracoval jenom z poloviny. Vzal si hrst pofidérních prášků (měl je připravené pro zvláštní momenty, kdy potřeboval autonomně jednat bez příznaků alkoholu) a vydal se v ozbrojeném konvoji vyprávět o problémech svého věhlasného státu. Vešel do místnosti i se svým doprovodem. Celí v černém, v rukou automatické pušky M4 s kolimátory, montážními lištami pro laserové zaměřovače, svítilny, na hlavních kompenzátory zdvihu. Byl neučesaný, se značnými kruhy pod očima, vypadal jako pracující člověk. Pokud je práce pro rozpadající se stát to pravé ořechové. Postavil se za řečnický pult, přitáhl si mikrofon k ústům.

Během malého okamžiku, celý svět poslouchal právě jeho. Sice to bylo jeho několikáté vystoupení, ale nyní věřil. Všechno bude jinak, po včerejšku nepochyboval. Odkašlal si. "Opět Vás zdravím, jak vidíte, celou noc jsem nespal, protože mě znepokojuje situace v našem krásném státě a nemohu pochopit, jak v dnešní demokratické společnosti je možné, aby velký stát šikanoval malý stát jako je Česká republika. Jak jistě už víte, mluvil jsem několikrát o možnosti stupňování výhružek z ruské strany k mé osobě. Včera mě přepadla najatá skvadra čečenských hrdlořezů, nebýt doktora Pálka, byl bych mrtvý. O několik málo hodin předtím nějaký šílenec z Ruska vystřílel polovinu sboru národní gardy, desítku policistů a sestřelil helikoptéru místní televize. Já nevím, jak Vy, ale já vidím tento akt agrese jako něco bezprecedentního. Zvykli jsme si, že si Rusové dělají, co chtějí u sebe doma, ale nechceme mít ruské móresy u nás, v demokratickém světě. Jak zpíval Neil Young, pokračujeme v životě v demokratickém světě! Prosím Vás o adekvátní zásah vojsk OSN a NATO v naší zemičce, protože pokud nezakročíme a nebudeme jednat, bude nás ruský diktátor stále více a více držet na uzdě. Kvůli jejich experimentům na naší zemi! Chci na Vás apelovat, podívejte se do Vašeho svědomí a položte si otázku. Dokážu přihlížet tomu, jak ruské impérium opět ničí suverénní stát, budete mlčet jako celá Evropa mlčela v případě Adolfa Hitlera v roce 1938 při mnichovské dohodě? Opět nás necháte padnout a budete nám říkat, jaká jsme bašta demokracie? Václav Havel měl o civilizovaném západě velké mínění a naše vláda jedná v jeho duchu, všichni jsme pokračovatelé jeho odkazu. Tak nás prosím nezklamte. Protože tohle je jeden z mála momentů v posledních letech, kdy můžete udělat dobrou věc." Odešel od pultu a místností se strhl obrovský aplaus, muži vstávali od stolů, aby mohli tleskat ve stoje. Borský pokynul hlavou a odcházel směrem ven z budovy. Jediný, kdo koukal podezřívavě byl zástupce Ruska, nechápal, co s tím má dělat, ale bude se na to muset ještě podívat a angažovat se. Od té doby, co padl Král se mu pár věcí nezdálo. Opustil místnost ještě před odchodem české delegace.

Zimmer šel vedle Borského. "Povedlo se Vám to, jenom mám jednu připomínku, jediná věc se mi nelíbila." Karel Borský si zakryl oči před oslňujícím Sluncem. "Copak se Vám nelíbilo?" záměrně ho neoslovil, aby zmátl své bodyguardy. "Neil Young mluvil o rockování v moderním světě, ne o pokračování života v demokratickém světě." Borský nezměnil svůj výraz, aby ještě více zmátl bodyguardy. "Budou věřit tomu, co jim já nebo zástupci vlády řeknou."

"Je tady o jedno dítě víc, který nikdy nepůjde do školy, nikdy se nezamiluje, nikdy nebude v módě. Pokračuj v rockování ve svobodnym světě, pokračuj v rockování ve svobodnym světě, pokračuj v rockování ve svobodnym světě, pokračuj v rockování ve svobodnym světě."


Ocelový srdce

8. června 2015 v 20:09 | Katastrofa |  Básničky
1. Turbodmychadlo tlačí přes jeden bar,
možná se bojíš, ale víš, jak nedat najevo,
svoje masochistický choutky v autě psychopata,
anatomicky tvarovaný rychlostní peklo.

2. Hoří ti oči a nedovedu si představit říct ne,
všem tvejm návrhům a tvoje rty mě volají,
vymažeš naprosto všechny myšlenky z hlavy,
proč bych neměl bejt ztracenej uvnitř tebe.

3. Můžu se tě dotýkat, nenasytnej pohled,
nemáš ráda světlo na svym drobnym těle,
rusý vlasy mi padají do očí, propletenec těl,
podlitiny na celym těle a motivuješ mě dál.

Jsem feťák a rád si nacpu svoje další dávku,
logický centrum mozku drží další stávku,
nechci se vzbudit z týhle nádherný chemie,
potřebuju další kolo naší vražedný terapie.


4. Ztratili jsme se v přepisu prvního rukopisu,
nekonečnej maraton sexu a hlubokejch citů,
emoce uvnitř podvědomí křičí "potřebuju tě",
vyčerpanej obličej se nehodlá vracet před večerkou.

5. Pocit kontroly a uctívání toho druhýho,
jsi nahá modla v mojí posteli ze songu od Pulp,
nedovedu bez tebe žít a moje žíly jsou plný jedu,
nic nedovede formátovat poslední vztahy jako ty.

6. Zabitej, vypuštěnej a znovu naleznej vedle tebe,
objetí a nějaký sladký slova z mojí cynický pusy,
nedovedu se soustředit a moje ego je hluboko v tobě,
chci bejt spálenej na uhel, tak mě prosím zapal.

Jsem feťák a rád si nacpu svoje další dávku,
logický centrum mozku drží další stávku,
nechci se vzbudit z týhle nádherný chemie,
potřebuju další kolo naší vražedný terapie.