Březen 2015

Konečná

25. března 2015 v 20:34 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
Nad severními Čechami se vznášel radioaktivní spad. Nebyl nikdo, kdo by mohl vzdorovat. Výbuch nukleární bomby je navždy změnil. Ale zbylé čtyři je přeměnily v měsíční krajinu. Zbytky domů, roztrhané silnice a šváby, co jako jediní obyvatelé pustiny byli schopní vypořádat se s následky regionálního konce světa. Trávníky jsou přerostlé a zanedbané, v ulicích stojí obrněná auta. Nebo spíš zrezivělé trosky obrněných rakví s prachem vojáků uvnitř. Naprosto zbavené od života. Jako když jehla tahá z kosti kostní dřeň. Děčín už padesát let nehořel. Bylo to déle nebo se o tom jenom nemluvilo? Vědci říkají, že nebude obyvatelný pro příštích 450 let. Sociální problémy byly vyřešeny. Slunce promlouvá ke svým infikovaným poddaným skrz spadové mraky. Obrovské pohřebiště.

V Benešově nad Ploučnicí vězela v paneláku nevybuchlá nukleární střela. Polámaná a reznoucí, líně vypouštějící radioaktivní materiál do mezipodlaží. Než vláda zkonstruovala nové protiradiační mechy, tak se nikdo nemohl dostat za hranici. Smrt by hrozila do pěti minut. Mluvilo se o tom už od minulého roku. Poprvé od výbuchů sem byla vyslaná jednotka výzvědných mechů. Počítalo se s nasazením dronů, jenže cosi v atmosféře rušilo příjem signálu. Než na to centrála přišla, byli tři bojoví roboti nenávratně ztraceni. Nikdo je nenašel na místě, kdy měly být. GPS satelity neukazovaly jejich polohu, nikdo nepřišel na to, co se mohlo stát. Mohly být zničeni kvůli nestabilnímu počasí. Nebo je skrz mraky nebylo vidět. Možností bylo spoustu. Na okraji radioaktivního mraku byl vysazen bojový mech třídy Zabiják. Výrobní číslo 1526467 výrobce General Electric v kolaboraci s českou ČŽ. Byl vysoký přes sedm metrů, prostor posádky byl hermeticky uzavřen, od radiace je dělilo dva metry olova. Vážil přes 75 tun. Byl ozbrojen rychlopalným kanonem ráže 50 mm, jako druhou zbraň měl termálně naváděné rakety. Jeho pancéřování dokázalo čelit až 500 milimetrovým střelám z dělostřeleckých kanonů.

Měl za úkol hlídat vědeckého mecha třídy Poznání. Výrobní číslo 529920, výrobce Rolls Royce DS. S výškou pět metrů byl o podstatný kus menší než jeho strážce a vzhledem k vědeckému zaměření byl neozbrojený. Zbraně uvolnily místo elektronickým vědeckým pomůckám. Stačilo třicet minut a už se dostali do Benešova. Jejich průměrná rychlost byla okolo 10 kilometrů za hodinu, na postupující kolos se dalo nádherně koukat (pokud by byl někdo naživu, aby mohl sledovat). Jejich úkolem bylo vyšetřit nevybuchlou nukleární střelu. Centrála o to hodně stála, potřebovali vědět jakékoliv informace. Bylo okolo druhé odpolední. Možná se bude schylovat k nějaké dešťové přeháňce. Zabiják kontroloval terén, už byli u sídliště. Infračervený scan okolí neukázal žádného nezvaného hosta. Nicméně do paneláku se nemohli dostat bez mecha, okamžitě by zemřeli. "Poznání volá Zabijáka." ozvalo se z interkomu velitelského můstku. Prošedivělý velící důstojník odpověděl. "Tady Zabiják, poslouchám poznání." Vědci si zase něco vymýšlí, byl na jejich výkyvy nálady zvyklý. "Potřebovali bychom trochu upravit výhled na raketu, jestli víte, co tím myslím, ale prosím Vás, nepoškoďte ji." Jako by na tyhle jejich výlevy nebyl zvyklý. Pokynul střelci, aby zvláště opatrně odstřílel beton okolo rakety. Vzhledem k ráži zbraně to šlo doopravdy těžko. "Majore, nezapomeňte, že pokud poškodíte raketu, tak může vybuchnout, nevíme, co s ní je."

Několika rychlými střelami zničil beton v bezprostřední blízkosti rakety. Už ve výhledu nic nebránilo. Teď tam trčela jako nějaký nepovedený pozůstatek zkrachovalého vesmírného programu. Hlavice byla téměř v prvním patře. Byla dobře viditelná i posádkou z menšího mechem. Vědci zapnuli přibližovací optiku. Byli zděšení únikem plutonia a jiných radioaktivních látek. "Zabijáku, máme tady únik radiace do půdy, je dost možné, že mohla být přímo zasažena flóra a fauna, nedokážeme jasně říct, jaký to na ně má vliv." Důstojník v Zabijáku byl studený čumák, co by asi tak mohlo zničit to obrovské pancéřování Zabijáka? Ale chápal vědecký tým, byl v lehce pancéřovaném mechu, který nebyl ani ozbrojený. Kdo by si to byl pomyslel. "Poznání, máme tady dost silný pancíř, který odolá naprosto všemu, co na nás může Váš radioaktivní ráj hodit." Měl v hlase podivné uspokojení. Věděl, že nelže. Optické přístroje nadále skenovaly zničenou raketu. Ve vzduchu byl cítit nespecifikovatelný strach. Kdo se čeho bál? Na jasné odpovědi nebyly přesně definované odpovědi. Na nebi zuřila elektromagnetická bouře. Déšť přišel bez pozvání. Elektromagnetické pulzy vyřadily z provozu elektronické systémy. Stály tam jako dvě sochy. Déšť bubnoval na pancíř. Posádka menšího mechu se snažila zprovoznit záložní generátor. Měl naskočit ve veškerých případech elektronických selhání. Vědec v mechu spustil sekvenci. Zablesklo se. Vodíkový generátor se přetížil. Vědecká posádka byla grilovaná zaživa. Dokonale chráněna před radiací. Tři metry olova pracovalo. Ozval se obrovský výbuch. Létající trosky vědecké expedice podtrhly nohu Zabijákovi.

Dopadl na kanon. Naštěstí se nic nestalo, kromě drobné praskliny v tvrzeném protiradiačním skle. Radiace pronikala do otevřené rakve. Střelec, řidič a velitel věděli, že jejich čas se nachýlil. Nepočítali s tím, že se odsud nevrátí. Jaké bláhové přání. Uběhla minuta. Pozorovali změny. Vlasy jim padaly po chomáčích. Puchýře na rukou. Palčivá bolest ve vnitřních orgánech. Stažený žaludek. Obsah vyzvracený na podlaze. Zvratky smíchané s krví. Za panelákem stál další neoznačený mech. Vypadal na model raného Popravčího. Plasmová puška místo kanonů. Velitel zemřel jako první. Střelec nechal osudu zvracejícího řidiče a vyskočil nouzovou šachtou pryč z mecha. Belhal se ukrýt k raketě. Za jeho zády explodoval plazmový výboj. Roztavený pancíř splýval s asfaltem. Obrovský mech ho zaměřoval, už jenom několik okamžiků a bude konec. Kůže se z něj loupala. Tekl mu pot po čele, chtěl si ho setřít. V ruce mu zůstala kůže s obočím. Plazmový výboj zatřeskl deštěm. Kdyby mu to nespálilo nervová zakončení, tak by cítil, jak se mu vypařuje kůže a mění se na rozteklou hromadu plastu, kostí, krve a železa. Popravčí popošel o pár kroků blíž k raketě. Dvojice plazmových kanonu začala nahlodávat kryt hlavice. Oblohu ozářil atomový hřib. Popravčí se stal minulostí.


Nad oblastí celou dobu poletovala zpravodajská drona. Sbírala informace. O stavu situace. Na druhé straně České republiky byli v řídím středisku šťastní. Usmívali se. Konec naprosto všeho. Měli materiál pro televize. Včetně autonomního mecha s fatální chybou algorytmů umělé inteligence. Severní Čechy jsou opět mrtvé. Tak to má zůstat, nikdo se do nich nemá snažit proniknout, protože to, co v nich najde může být ještě horší než zuhelnatělé mrtvoly dvou dávno mrtvých neznámých.

Nejsem tady

22. března 2015 v 20:04 | Katastrofa |  Básničky
1. Povídačky o zamilovanejch koncích a každej bude šťastnej,
takový kecy nebudu poslouchat ani kdybych měl umřít starej,
začni si šetřit na horší časy k důchodovými připojištění s bankou,
nikdo ti neřekne co si máš počít se vzduchoprázdnou mlčenlivostí.

2. Kreslím si neexistující zámky ve svym podvědomí pravidelně,
nevzpomenu si, kdy jsem byl naposledy v důvěrnym styku s realitou,
něco sexuálního z toho nebylo, ani letmý pozvání na kafe s díky,
nejspíš si úplně tak nerozumíme a svůj čas trávíme radši odděleně.

3. Ptají se tě, co budeš chtít v životě dělat a ty jenom koukáš do dálky,
vyleze z tebe odpověď, za kterou by se nemusel stydět žák devátý třídy,
nikdy jsi nechtěl bejt uchopitelná postava pro ostatní ale proč se neztratit,
uprostřed nihilistickejch stavů plný odmítání pravd a vášně proti světu.

4. Každej můj sen skončí naprostym fiaskem, asi to už jiný se mnou nebude,
ale nad zničenejma iluzeme nemá cenu brečet, naděje nevrátí ani za prachy,
jenže kdo má nějaký prostředky na investice do nezajištěnejch pohledávek,
nesnáším plytký kecy pana z burzy, co ti bude radit kam se svejma prachama.

5. Ještě víc mě děsí to množství ženskejch, co se v mym dalekym okolí motá,
všechno je poháněný sexem a chápu, že ochranitelky se najdou naprosto všude,
potřebujou něco neuchopitelnýho, co se nedá jasně vymezit a nečekat na nic,
zabít s nějakou rok a pak si každej jít vlastní cestou a bejt víc nihilistickej.

Někdo jiný mě má a já jsem stále tady.

18. března 2015 v 18:38 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Probudím se v nějakém podkrovním bytu. Všude okolo mě jsou lidské ostatky, roztrhané kosti, vyhřezlé vnitřnosti, pach sražené krve mi prolézá každým pórem pokožky. Na šikmém krovu poblikává zelený neon. Krvavě červená pokožka se mi zrcadlí do obličeje. Jsem pokrytý lepkavou krví. Neon se rozsvítí naplno. Moje oči nejsou přivyklé na jasné oslepující světlo. Zelená záře mě sráží na zem. Přichází nějaká postava ze stínů. Má obličej samou jizvu, dívá se na mě, jsem zhypnotizován jeho pohledem, do té doby než mě udeří hřbetem ruky. Necítím žádnou bolest. Chytí si mě a zvedne, až se dotýkám hlavou krovu. Nebude se dít nic hezkého. Rve mi z dásní zuby, slyším jemné křupání kořínků. S maniackou přesností je vyhazuje pryč z místa, kde už několik desetiletí jsou. Dělá to dokud ho to neomrzí.

Odhodí mě na zem. Stále se nemůžu bránit. Na šedé uniformě má nějakou insignii. Nerozumím starým vojenským uniformám. Snažím se bránit, ale je to stejné jako kdybych chtěl zastavit vlak svým tělem. Několikrát se mnou bouchá o zeď. Kope mě černou botou do čelisti. už nemám žádné zuby, které by mohly vyletět z pusy. Jeho černé rukavice se hrabou v nalomené dolní čelisti. Bere do rukou ostrý odštěp kosti. Nevidím na levé oko. Obraz zmizel. Kroutí mi pravou rukou proti směru hodinových ručiček. Stále nic necítím. Ramenní kloub není na svém místě. Dává mi ránu a pouští mě na zem. S hlasitým žuchnutím dopadám na dřevěnou podlahu. Už i já ji zbarvuji do krvavě rudé, stávám se součástí osazenstva místnosti. Mluví nějakým cizím jazykem, zní to asijsky. Dívá se na mě a směje se. Obrací mě na záda, abych měl hrudník směrem nahoru. Několikrát mi dupe botou po hrudním koši. Kosti praskají. Opře mě o zeď, abych se mohl dívat, co dělá.

Holýma rukama mi otevírá hrudník. Kůže je potrhaná, vnitřnosti jsou nechráněné. Letí ze mě ven moje plíce. Trhá mi aortu, krev se rozstřikuje, srdce přestává bít. Otevírá mi pusu rozklepanýma rukama. Polykám svoje vlastní srdce. Prokopává mi hlavu dost silným kopem. Probouzím se před nabouraným autem. Prší. Nemůžu se hýbat, celé tělo mě bolí. Krev se mísí s deštěm, snažím se zvednout hlavu. Mám sucho v puse a cítím chuť mědi na jazyku. Můžu hádat, co tak chutná? Srazil mě nějaký Volkswagen. Nikdy jsem je neměl rád, značka idiotů. Policista se záchranářem vážně mluví nad mým umírajícím tělem. Podle jejich obličejů usuzuji, že to se mnou není dobré. Jako kdybych to nevěděl sám. Naposledy zvednu hlavu a prohlédnu si nenáviděný stroj. Na přední kapotě jsou skvrny od mojí krve. Nebudu bojovat dál. Otevírám oči, vidím sám sebe, stojím opodál od místa nehody. Řidička Volkswagenu pláče, asi je jí líto peněz za opravu auta. Z ležící polohy jsem si nevšiml zlámaných nohou. Mám rozdrcená kolena, ale žádnou ostrou bolest jsem necítil. Rozepínají mi košili, krvavá kost prošla svalovinou a vzhlíží k deštivým mrakům. Do čeho jsem se to zase dostal?


Rozhlížím se po okolí. Ulice je uzavřená, všechno se dá pod kontrolou. Dokonce i pohřebáci čekají na svojí příležitost. Najednou si všimnu něčeho nenormálního. Ten hajzl stojí nad mým tělem a ukazuje na něj. Déšť přestává a začíná svítit slunce. Nemá stín, něco šeptá mému ležícímu tělu do ucha. Rozplývá se. Začínám se hýbat. Zatraceně, já jsem tady, ne v těle. Sanitka ho odváží pryč. Všichni jsou šťastní. Chci se pohnout, nemůžu ani o jeden centimetr, jsem zabetovaný v jedné a té samé pozici. Přivázaný na jednom místě, na věčnost. Nevěřím těmhle duchařským blábolům. Každým zavřením a otevřením očí uběhne jeden rok. Proč jsou všude okolo mě volební plakáty s mým obličejem? Proč je to za extrémistickou stranu? Zavírám tolikrát oči. Čekám, kdy okolo mě projde moje žena se synem. Pokračuju, dokud si nemyslím, že jsem naprosto zešílel. Okolí se mezitím mění na účelnou stavbu z šedivého betonu, moje podobizny jsou naprosto všude. Lidé se popravují na ulicích, tohle má být můj odkaz? Zloba se ve mně shromažďuje tak dlouho až během jednoho mrknutí přeberu kontrolu nad svým tělem. Moje zloba se manifestuje, zabíjím svého dospělého syna a svojí manželku. Trhám je na atomy, v naprostém stavu nepříčetné zuřivosti. Mám jejich vnitřnosti v rukách. Moje osobní stráž na mě kouká a kývají. Oni mi rozumí a odejdu bez trestu. Opodál stojí dav ozbrojených partizánů. Asi mě opravdu nemají rádi. Ozbrojená opozice trhá futuristickými puškami mojí ochranku na kusy. Mám si kleknout. Míří na mě, měl bych je poslechnout. Dělám všechno, co po mně chtějí. Palcem pravé ruky odjistí pojistku zbraně.

Zavřu oči. Čeká mě už jedině temnota. Ale smích toho asijského psychopata zní mojí prázdnou lebkou v šílené ozvěně.

Katastrofova desítka: Jak totálně nezesrat povídku

17. března 2015 v 18:41 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Tak dneska si povíme o pár věcech, který by vám měli pomoc k tomu, abyste úplně nezesrali vaší první povídku. Já vím, že od člověka jako jsem já to nezní moc chytře (Mr. Prokrastinátor foreva), ale alespoň něco dělám a tvořím duchovní hodnoty. Možná se vám to nebude líbit, možná to bude debilní, ale přečtěte si to.

10. Neberte si do hlavy moc velký cíle
Rozmysleli jste si jasně, o čem chcete dneska psát? To je super. Rodí se vám v hlavě knížka? Chválím. Necháte toho po několika minutách, protože je toho zkrátka moc. Co začít něčím menším? Rozešla se s váma holka? Fajn, napište o tom. Možná si vytvoříte vlastní svět, ke kterýmu budete utíkat a možná ho budete i hezky rozvíjet. Takhle jsem začal psát zombie story. Když nenávist vyprchá, zjistíte jak hezkej svět před sebou máte.

9. Buďte kurva alespoň trochu originální
Je to možná v rozporu s desátým bodem, ale zatraceně, chce to udělat něco jinak, pojměte všechno z jinýho úhlu, přepracujte to. Nebuďte Michael Bay, v knihách to ani nejde, z nich nelétají speciální efekty. Buďte Christopher Nolan, George Romero nebo Neil Blompkamp. Vždycky můžete bejt originální.

8. "Já to mám celý v hlavě."
Ne, nemáte to celý v hlavě, jenom se trapně vymlouváte, protože se nemůžete dokopat k tomu abyste něco napsali. Jsou to jenom debilní argumenty. Měl jsem kamaráda, co byl schopnej půlhodiny vyprávět o tom, jak má všechno skvěle promyšlený. Dokonce věděl, že to budou tři knížky. Kolik toho bylo napsanýho? Dva řádky. Don´t be this guy.

7. Šokujte
Nedržte se konvencí, zacházejte do extrémů, jestli to má bejt o tom jak nějakej šílenec vystřílel půlku vězení, tak zabíhejte do nejmenších detailů, rozeberte mu psychologii, pojměte to z očí fízla, co se schovává pod stolem a modlí se, aby ho ten psychopat nezabil. Nebo jako zásahová jednotka, co je uzamčená v suterénu a nad jejich hlavama zabíjejí jejich kolegy. Cest je milion, vyberte si svojí vlastní a buďte nekompromisní.

6. Čtenář je vaše děvka
Teď jsem moc ošklivej, ale proč nenapálit čtenáře? Můžete ho vést k něčemu, co je nečekaný. Zvrat, ale musí být inteligentní a nečekaný. Musí bejt něco mezi řádkama, co jim dojde až na pátý přečtení. Nesmí to bejt přístupný, ztrácejte se v sobě a nacházejte se v textu. A když to nebude nejmíň čekat, bouchněte ho přes hlavu. Ať křičí "Panebože, jak je tohle možný? Kurva, to jsem nečekal." Není nic lepšího.

5. Kašlete na to, co si o tom bude kdokoliv myslet
Jestli narovinu nepíšete totálně urážlivej text, co je xenofobní, retardovanej a nenávistnej, tak dělejte, co chcete, lidi usuzujou z vašich textů, jaký jste. Já bych měl bejt šestkrát zabitej, ale nějakým zázrakem jsem pořád tady. Je to boj ostatních lidí, nestarejte se o ně.

4. Čtěte ostatní autory
Možná se to bude sekat s originalitou, ale mít zdroj zdravého ovlivnění je nádhera. Já jsem ze začátku psaní nevědomky vykrádal Clive Barkera, o pět přečtených knih později, okoukávám jeho triky a fúzuju je do svého psaní. Nebo Stephen King, pravděpodobně nejlepší autor současnosti. Nehledě na žánr.


3. "Ale mně sloh vážně nejde"
No a? Já měl z maturitní slohový práce za čtyři. Slyšel jsem, že zajímavě píšu "ale". A posral jsem se z toho? Ne, prostě píšu dál. A vy byste taky měli. A pokud píšete povídky jenom kvůli škole, tak běžte do prdele. Vážně, jste jenom zasraný ovce v systému. Škola mě tak znechutila, že jsem si sám musel objevit svoje velký spisovatele. A z Kerouaca udělali mluvčího generace. Jacku, já vím, že jsi o tohle nestál.

2. Ztraťte se v textech písniček
Jak víte, používám názvy písniček jako názvy povídek. Protože je to sakra dobrý. Každá písnička ve vás evokuje jinej pocit. Jednou napíšu něco s názvem Cypherspeed (od Klaxons) a bude to asi o psychopatickym vrahovi, co sežere naprosto všechny svoje oběti!

1. Začněte s tím
Na co zatraceně čekáte?

Jestli se vám to líbilo, hoďte mi tady komentář. Díkes. Iks-dé.


Jsem špatnej

11. března 2015 v 20:01 | Katastrofa |  Básničky
1. Na exkurzi mezi oblíbenejma ksichtama jsem postával,
v pozadí arytmickýho EDM a plastickejch obličejů lidí,
snažil se dostat pryč z místnosti a nevidět prázdnotu,
všichni se tak strašně rádi baví a jsou naprosto spokojení.

2. Potloukají se od extrému k extrému ale teď se baví,
nemůžu předstírat svůj vlastní zájem na dekadenci smetí,
jejich problémy mě nezajímají ale nikdo se mnou nepromluví,
tak se tváří, že nemají starosti a pokračují v rituálech sexu.

Ale tak kdybych měl uvažování jako oni, tak by mi to nevadilo,
a já bych měl kupu kamarádů a přítelkyni,
ty vole ale byl bys stejnej jako oni,
tak to by mi v tu chvíli nevadilo,
kdybys měl uvažování na jejich úrovni, tak ne kámo,
je to jako bys byl debil mezi debilama.

3. Prochlastají za večer půlku tvojí vejplaty a holky je milujou,
co tady vůbec dělám, nejsem jako oni, shnilej dřeveněj plot,
já jsem špatnej, díra v plotě kterou neprolezeš na druhou stranu,
jen mi je z toho blbě jak se všichni mají rádi a podrážejí se.

4. Nakonec silně rozrušenej změním prostředí víc než rád,
ale pachuť v puse zůstane ještě nějakej tejden a nechci slyšet,
jak mám bejt dobrej a chovat se k lidem na veřejnejch místech,
protože jsem záporák, co ti nebodne kudlu do zad, když se nedíváš.

Ale tak kdybych měl uvažování jako oni, tak by mi to nevadilo,
a já bych měl kupu kamarádů a přítelkyni,
ty vole ale byl bys stejnej jako oni,
tak to by mi v tu chvíli nevadilo,
kdybys měl uvažování na jejich úrovni, tak ne kámo,
je to jako bys byl debil mezi debilama.

Plastová prázdnota

6. března 2015 v 22:58 | Katastrofa |  Básničky
1. Otočím hlavu a moje okolí je zaplavený bordelem,
stržený chrámy našich inverzních nálad v křeči reality,
zářící světla po jedenáctý a najít cestu z prázdnoty,
nikdy se nepropadat do relativního pohodlí vzpomínek.

2. Na smetiště dějin pořád sedím navzdory cyberpsychu,
zformátovaný disky našich bootovacích jednotek nenajdeš,
ztracený mezi tří a půl palcovou disketou a CD s Warcraft 2,
Virtual Boy na tebe nepřestane řvát, že tohle je budoucnost!

3. Vzpamatuj se, nech svoje Voodoo 3 vzpomenout na 3dfx,
jak je sežrala Nvidia, obepíná nás všechny vakuum ropnejch věcí,
moc hezkej způsob jak odtrhnout svoje ctěný oči od reálií světa,
vzbuď mě až budu mít tištěnej spoj v mozku a budu pořád spát!

4. Moje srdce z kostiček Lega už nějakou dobu netluče do rytmu,
arytmie z věčnýho poslouchání odosobněnejch věcí někoho jinýho,
výhonky z myslí co spoutávají, nenechají odletět originální myšlenku,
nalezen a ponekonečný zapojen do umělý zrůdnosti našeho světa.

5. Na mejch médiích najdeš hodně informacií o konspiracích politiků,
nevím jak to budeš celý chápat jenže mám problémy s recyklací,
roztroušená skleróza se v sinusoidách vrací do boxovacího ringu šílenství,
chapadla umělohmotnejch vojáčků nás chtějí udusit a nepustit dál!