Prosinec 2014

Staronová totalita

28. prosince 2014 v 17:01 | Katastrofa |  Básničky
1. V posledních dnech se dostává mi před obličej skáče,
víc než v posledních letech si zvykám na novou totalitu,
co mělo bejt novej začátek je nastolení stejnejch pořádků,
vyměnila se jenom mocnost, který lezeme do zadku.

2. Rád bych o tom řekl víc slov a vět, zabřednul jsem,
uprostřed slušnejch lidí, co schvalujou chudobu a lži,
jejich bohem jsou peníze a ve školách brainwashing jede,
kdo není dostatečně liberálně pravicovej není úspěšnej.

3. Tohle je už i na mě moc velkej hardcore i bez Pulp,
jenom byla pornografie nahrazená neskutečným nasráním,
šíří mezi nás falešný ideologie o pohrdání jinejma lidma,
kdo nechce bejt plnej pravdy a lásky nepatří mezi opilce!

4. Marně pátrám v paměti po době relativní svobody,
prodali jsme se zahraničním mocnostem a sereme strachy,
když nemáme komu poskakovat a bejt národ podržtašků,
protože nejlepší je bejt úplně západní bez národní integrity.

Můžu bejt z uspořádání naší společnosti už trochu otrávenej,
ale nouzovej východ je už se zámkem na dveřích zadrátovanej,
chci se vzbudit z tohohle hnusnýho snu o davu psychopatů,
abychom měli čas couvnout než nebudeme mít dalších návratů.

5. Slovan na Slovana bude mířit bez žádnejch výčitek svědomí,
hlavně našim pánům za oponou sloužit a nepokládat otázky,
věřit všem Obamovejm liberálním kecům na summitu vládců,
který pak vyvrátí bombardováním civilistům a celej svět mu tleská.

6. Blil bych ze slušných lidí, co ti řeknou, jak musíme zbrojit a zabíjet,
ukazujou směrem na východ a řvou, že prej to je náš jedinej nepřítel,
ohrožuje celou planetu a všichni řveme, jaká je to říše zla a jsme demokrati,
protože podobný věci z nás udělají lepší lidstvo a pozabíjíme se navzájem.

7. Je víc než těžký neztrácet hlavu v projevech politiků, naslibujou ti,
úplně všechno, jenom si utáhnout opasky a poslat vojáky do jinejch států,
trochu s kámošema z NATO a OSN udělat menší genocidu v zemi třetího světa,
tohle je tvejch padesát tun demokracie, všude okolo jsou americký orlové!

8. Už od doby Havla odsuzujeme padlý komunisty, nácky a jiný extrémisty,
abychom měli úplně stejný móresy jako vrahové kterejma tak opovrhujeme,
podporujeme nacionalistický revoluce, teda pokud nám Schwarzenberg řekne,
kdo je nepřítel, co ho máme nenávidět a vzpomínat na pravdu a lásku!

Můžu bejt z uspořádání naší společnosti už trochu otrávenej,
ale nouzovej východ je už se zámkem na dveřích zadrátovanej,
chci se vzbudit z tohohle hnusnýho snu o davu psychopatů,
abychom měli čas couvnout než nebudeme mít dalších návratů.

Feel the Pain

24. prosince 2014 v 9:55 | Katastrofa |  Zombie Story
Překonal jsem se a jsou Vánoce, tak si počtěte, někdy na mě musí bejt vidět i ta dobrá stránka.

"Je to na mě, nepočkáš abys viděl, jak jsme zase oba v hajzlu, tak blízku jako jsi byl, hej, vem to zpátky, přestaň se na mě věšet, jsi smutnej, poslední na svojí scéně, jen se snaž a nech to čistý!"

J Mascis (*1965), Dinosaur Jr.

"Lukáši, ty vole, všiml sis toho, že zejtra budou Vánoce?" zeptal se Denis ležící na posteli. Vloupali se do luxusně zařízeného bytu na periferii Liberce. Lukáš seděl opodál a hrál na Playstationu Gran Turismo 4. Ignoroval položenou otázku a dál se oddával hraní. "Vole, říkám ti, zejtra budou Vánoce." Hráč stiskl tlačítko start. "Sakra, Denisi, jedu zrovna na Nordschleife." Znechuceně se otočil na židli k ležícímu učedníkovi. "Jo, zejtra budou Vánoce, 24. prosinec 2009, uprostřed zombie apokalypsy, není to k popukání?" Pronesl nadmíru ironickým tónem hlasu. Denis se zasmál. "Já tě žeru kámo, bude to velká prdel až budeme dělat všechny vánoční zvyky ne?" Jeho konverzační partner strnul. "Ty chceš stromeček?" zeptal se. "No jasně, chci stromeček, to k vánoční atmosféře patří." Následovalo pět sekund ticha. "No, tak, můžeme to udělat, to jo." Denis se rozzářil. "Super, nenecháme si to přeci zkurvit." Otočil se ke stěně. "Dobrou noc vole." Lukáš přerušil pauzu. "Dobrou Denisi." Dojel patnáct kol v Zeleném pekle, Playstation 2 mu přišel hodně old-schoolový. Nemohl pochopit, kdo může vyrábět elektřinu, ale bylo mu to jedno, mohl se odreagovat. Jenom škoda neexistujících interiérů aut, zrovna jel v BMW M5 generace E39, jako reálný ring taxi, dobře bylo o něco starší, ale to přeci na pohodě nic neměnilo. Po dokončení závodu se došoural do obývacího pokoje, kde na něj čekal vypnutý mobilní telefon, vyndal zadní kryt s baterií a nastrčil na své místo nalezenou SIM kartu, zadal pin, pípnutí, hledání sítě, přihlašování, byl v síti. Vyťukal číslo (mezitím z vedlejšího pokoje slyšel Denisovo chrápání), stiskl zelený telefon a volal.

"Haló?" ozvalo se z druhé strany. "Hádej, kdo volá." odpověděl. Ve sluchátku všechno najednou ztichlo. "Lukáši, to jsi ty?" Drala se mu do hlasu radost, neviděl jí celou věčnost. "Jo, jsem to já." odpověděl už polonadšeně. "Kde jsi? Neviděla jsem tě strašně dlouho. Chybíš mi." Najednou byly všechna malá dobrodružství zapomenuty, mosty z minulých dob spáleny a žilo se současností, pocitem vinny. "Chybí mi tvoje oči, s jiskřičkama který dokázaly spálit všechny bezesný noci, tvoje rusý vlasy a nepatrný úsměv, chci s tebou zase bojovat proti celýmu světu." V telefonu se ozvalo vzlykání. "Proč to musí bejt tak těžký?" Hluboce oddechl. "Nechci bejt s nikým jiným, kde vůbec jsi? Jsem v Liberci a celý město bylo evakuovaný." zvídavě se vyptával dychtící hrdina. "Byla jsem u taťky v Mělníku, pak nás evakuovali. Jsem někde za Prahou, nevím kde, ale jsme v nějakym starym paneláku, s mámou, jejím přítelem a tátou. Všechno je děsivě dokonale bezpečný, nechceš se sem dostat?" Lukáš přemýšlel, vždyť ho chtěli vojáci několikrát zabít, co se muselo stát, aby se takhle změnilo jejich chování? Možná tak generál Král byl dobrý chlap, ale zbytek armády je chtěl všechny odrovnat. "Nemůžu tam, naposledy jsem měl ne zrovna nejlepší setkání s armádou, nějakou dobu po tom, co jsem byl u tebe, se mě snažili rozstřílet z vrtulníku na kusy, jel jsem tehdy v pěkným americkym pick-upu a podobný fantastický věci, co se píšou jenom v dobrodružnejch knížkách." Ptala se na víc věcí.

"Benešov? Tys byl u pádu Děčína? Jaký to bylo?" očekávala scénář k velkorozpočtovému filmu, létající rakety, končetiny, prázdné nábojnice padající na zem, výbuchy, zvláštní mumlání do vysílačky, tank jedoucí skrz zástup nemrtvých. "Masakr, vojáci neměli šanci, Denis ztratil rodiče." Teď začala doopravdy plakat. "Proboha, vždyť je ještě dítě, kdo je zabil? Co se stalo?" Příliš mnoho otázek. "Policajt, Denis ho na oplátku zabil, doběhl pěšky do Český Kamenice, má až moc tuhej kořínek. Povídal jsem ti už o desátníkovi?" Plakání neustávalo. "Ne, neříkals mi o něm nic." Kde měl začít? "Je to elitní voják a ironicky mu právě vojáci zastřelili rodinu." Pláč se měnil na hysterii. "Naši vojáci je zabili?" Jak to pro ní udělat alespoň trochu normální, aby si nemyslela, že je úplný psychopat? "Ne, byli to Slováci, jeli jsme na slovenský hranice, kde měli bejt, chtěl se o ně postarat, ale něco se tam zblbnulo, nejdřív zastřelili jeho manželku, po cestě i syna." Nadechovala se k odpovědi. "Proboha Lukáši, co to zatraceně je s tím světem?" Kéž bych ti na to mohl odpovědět, moje drahá, problesklo mu hlavou. " Musím končit, někdy ti znovu zavolám, ale nevím kdy, teprve teď jsme se dostali do situace, kdy nás nehoní žádná banda násilnickejch psychopatů ("Protože ses stal taky vražednym psychopatem") a máme něco k jídlu, není tak snadný přežít konec Český republiky." Chtěla mu to rozmluvit, ale věděla, co by tím získala. Stejně by nakonec zavěsil. "Dávej na sebe prosím tebe pozor, musíš to přežít, až moc mi na tobě záleží." Romantický řečičky, ty ho skoro nikdy nebavily tak, aby na nich ujížděl, stejně jako romantické filmy. "Neboj, nehodlám umírat, budu na tebe myslet."

Stiskl červené sluchátko, tak a hovor skončil. Snad nevzbudil Denise. Vyhlédl oknem ven, sníh nepřestával padat. Pouliční světla nesvítila, nerozuměl tomu, nenašel žádný generátor v domě, leda, že by to byl záložní zdroj, který by se spouštěl ve chvíli, kdy poprvé zapnuli jakýkoliv elektrický spotřebič, důkladně procházel bytem, po generátoru nebylo ani vidu ani slechu. Mohl být v suterénu, který byl otevřený a mohl se dovnitř dostat jakýkoliv Infikovaný nebo nějaký veselý skinhead se zápalnou lahví. Zítra se to všechno ošéfuje, ale teď se musel alespoň trochu prospat, jenže, co kdyby si zajel na Twin Ring Motegi nebo Circuit de la Sarthe? S nějakým řádně nadupaným sporťákem, za svistu turbodmychadel. Usmál se, je ti dvacet, řekl si, a hraješ si svoje malý hry s autíčkama. Po dalších čtyřech hodinách konečně odpadl. Ráno ho probudil hyperaktivní Denis, běhající v zimní bundě (zimní oblečení někdo nechal v bytě a kupodivu jim padlo), vyčerpaně se vyvalil pryč z křesla. Do pokoje proudilo zimní slunce. "Lukáši, tak vstávej, musíme jít uříznout stromeček dopíče, připravil jsem denní plán." Spící mrtvola byla ráda, když si promnula oči a dokázala se postavit. Během chvilky dostal křeč do nohy (pravděpodobně jedl málo ovoce), která po pár minutách pominula. Denis ho celou dobu mlčky sledoval. "Je to šílený bejt starej co?" Nemohl s jistotou říct, jestli to myslí vážně nebo ironicky. Taková byla osobnost Denise Larova.

"Tak na co sakra čekáš? Pojď, ať to máme za sebou, budeme sice muset rozmlátit nějaký krámek se zahradníma potřebama, abychom měli sekyrku na stromeček, ale nakonec ho budeme mít, hezkej českej smrček, už teď se mi derou slzy do očí z toho pocitu." Lukáš kýval a dával se dohromady, všiml si cigarety, která nebyla vykouřená, co se to s tím klukem dělo? Doopravdy s ním hnul duch Vánoc? Všechno je relativně zamotané a čekající na rozuzlení. Zasmál se. "Jo, jdeme do toho zatraceně!" vykřikl radostně. Proč se nenakazit atmosférou Vánoc? Co se může tak strašlivého stát? Hned vypudil veškerá slova z mysli. Pokud bude přivolávat špatné věci, tak se s jeho štěstím můžou okamžitě zhmotnit a zničit celé Vánoce. "Lukáši, tak jdeme!" křikl od dveří Denis, vypadal komicky. Na hlavě měl beranici a v ruce jakousi tyč (určená pro Infikované, Denis byl hotový bijec oživlých ztracených duší), odemykal dveře od bytu. Beztak to bylo divné, že našli nezamčené dveře od bytu v budově, kde nikdo jiný nebyl? Vyrazili po schodech vstříc chumelenici. "Denisi, já tě jednou zabiju, kdyby nebyly Vánoce, tak bych tě, přísahám, uškrtil." Sněžné vločky mu létaly do obličeje. Jako kdyby se topil pod hladinou a místo žraloků ho naháněl Yetti. "Kde tady chceš sehnat nějakou sekyrku?" zakřičel přes chumelenici (protože si myslel, že když bude křičet, uslyší ho jenom Denis a nikdo z náhodných padesáti tisíc Infikovaných v okolí), je zvláštní za jak krátký čas se počasí dokáže diametrálně lišit. Denis ukazoval na obchodní dům OBI. "Tam bude kurva hodně seker Lukáááši." Protáhl "á" takovým způsobem až to znělo nepřístojně, vydali se do OBI, tyčí prorazili skleněné dveře, alarm se rozezvučel, bezpečnostní kamera snímala jejich pohyby. "Jednou nás za to zavřou Denisi, to si pamatuj." říkal s úsměvem Lukáš, když se přehrabávali v zahradním nářadím, nakonec už viděli sekyru. Krásný model s odlehčeným topůrkem vyrobeným z toho nejlepšího čínského hliníku (ale prodaného jako výrobek Made in EU), odcházeli z obchodu, když se proti nim rozšouralo stádo Infikovaných. "Denisi, utíkáme, ale nepřeháněj to, ať se neztratíme v tom počasí!" Křikl na mladšího kumpána velký boss.

Rozeběhli se, Infikovaní jim nestačili, mrazivé počasí nepřispívalo k jejich sníženému šourání, za pár měsíců se konečně dozvědí, kolik pomalých hochů nepřežilo a bylo zmraženo. Ale kde by si to měli přečíst? Na novinkách nebo Idnesu? Ironie nechtěla zemřít ani ve sněhové vánici. Nakonec utekli, v poslední době se naučili vyhýbat se jakýmkoliv konfliktům s Infikovanými, minimalizovalo se riziko, že se stanou jedním z nich. Což by byla věc, která vám může někdy zničit dobrou náladu. "Denisi a jakej stromeček to chceš?" Ptal se zmateně Lukáš, když prolézali zasněženým lesíkem nedaleko OBI, neměl v úmyslu pokácet třicetimetrového mohykána, krom toho se ani nevyznal ve stromech, takže by mohl klidně přinést domu i břízu. Ale břízy opadávají (nebo to byl modřín?), takže byl zase v klidu. "Chtěl bych smrček, říkal jsem ti to vole." Hledat menší stromeček, to bude něco šíleně dobrodružného. "Lukáši, koukej na ten malej smrček!" křičel zepředu šťastný Denis. Viděl před sebou asi metr třicet vysoký smrček s hustým jehličím. "Denisi, viděl jsi nad ním nějaký světlu shůry, že je to ten pravej nebo jak to máš?" Smál se Lukáš. Denis se smál, bylo hezké vidět, že se umí vrátit do bezstarostných dětských let. To byla nejdůležitější věc, problesklo Lukášovi hlavou. I přes ty sračky, který po tobě život hází (včetně nemrtvých individuí, šílených vojáků, neonacistických nacionalistů, prázdný plechovek od jídla a jiné) je nesmírně důležité někdy vypustit, cítil se skvěle. Ale odfrkával už nějak dlouho, cosi ho mrazilo v kostech, ale nedokázal to pojmenovat.

Mezitím na něj Denis koukal. "Já ti odpovídal, slyšel jsi mě vole? Lítal jsi zase v nějakejch paralelních světech s tou svojí malou rusovláskou co?" Lukáš se náhle probudil z letargie. "Máš pravdu kamaráde, někdy mi to trvá dlouho než se dostanu zase do reality, každopádně, co jsi o tom stromečku říkal?" Denis ho něžně bouchl do ramene. "Že vypadá jako ten zkurvenej píčo-stromeček z reklamy na Kofolu doprdele, chápeš to? Akorát, že teď bude muset přijít nějaký zlatý prasátko. Hehe, rozumíš mi ne?" Lukáš se smál. Dokonalý štědrý den. Dokud se nevynořila banda Infikovaných. "Denisi, ty hajzlové nás sledovali." řekl suše. Nebylo vidu ani slechu po sérii nula (i když oba dva nevěděli, o které se jedná, všimli si rychlých a zvláště nebezpečných jedinců, poprvé je potkali, když je odvážel z nemocnice doktor, málem sundali ze silnice jeho fajnový Hyundai - mimochodem, jak to auto asi dopadlo?), líně se ploužící mátohy. "Tak, jelikož je štědrý den, tak si můžeš vybrat, kterýho zabijeme jako prvního." promluvil Lukáš. Jeho mladší společník si je změřil pohledem. "Co kdybys zabil tamtoho malýho? Jak jde vedle toho velkýho." Byla to divná dvojka, metr šedesát vysoký nerd v kšiltovce a jeho dlouhovlasý kamarád s tričkem na němž nejvíc křičelo logo kapely Slipknot. "Nesnáším fanoušky nu-metalu." zakřičel Lukáš. "Jsou tak strašně slipknotdní a hluchotónní!" Rozběhl se sekyrkou v ruce, oddělil čelist menšího z dvojice jasným sekem. Vysoký si ho prohlížel nezúčastněným pohledem, jako kdyby ho ani trochu nerozhodilo, že porcuje jeho menšího kamaráda. Šikanoval ho? Ale dost hloupých stereotypů, byl čas na několik rychlých úderů sekyrou, po minutě a třiceti sekundách koukal Denis s jasným znechuceným na svého mentora. "Ty vole, jsi zase celej od krve, ty si vezmeš nějakou zimní bundu od Versaceho a takhle jí zasviníš, nepřijde ti to trochu hrozný?" Zcela jistě to bylo tak strašlivé jako nejčernější černý humor pořadu Česká Soda, jenže na tom bylo právě kousek něčeho vtipného. Ale to se normálním lidem nesmělo říkat, protože by na vás jinak hleděli skrz prsty a křičeli vulgární slova. "A teď toho velkýho! Zab toho velkýho!" Jak si jenom sirotek přeje, projelo hlavou Lukáše Merského, mohl vtipkovat jako kdyby se nic nedělo a pak zabíjet, možná už chytil nějaké deviace chování od desátníka Olmery, nedivil by se ničemu, když jste s někým dost dlouhou dobu, začnete přebírat vzory chování, když se zrovna nekoukáte a než se nadějete, stanete se kopií někdejšího originálu, ale pořád ještě nechtěl zabíjet bezdůvodně lidi.

Dnes byl opravdu sadistický, usekl dlouhánovi obě nohy a vychutnávali si, jak vidí svět z nižší pozice než jeho šikanovaný kamarád, ačkoliv si nebyl jistý, zdálo se, že na obličeji dlouhána prolétl (i přes stádium infikování) překvapivý pohled. Nečekal takové zostuzení. "Denisi, musím ti říct, ta sekyrka je dost dobrá, příruční pomocník zkázy, dokáže nasekat lidi na malý kousky a ještě u toho vypadat hipstersky, to byl vždycky můj sen." Cynismus nechtěl odejít dobrovolně. Denis táhl stromeček do bytu. "Musíme dotáhnout dovnitř stromeček, podíváme se, jestli mají nějaký ozdobičky na stromek, jestli tam nic nebude, tak budu vole, kurva nasranej, a budeme muset jet do nějakýho nákupního střediska, nakupovat za pět prstů, pětiprsťáci budeme! Bráchové pětiprsťáci!" vyprskl smíchy Denis. Dítě řádilo a Lukášovi to nevadilo. "Hele, můžeme samozřejmě jít pro ozdobičky, ale pak budeme shánět i kapříky, bramborovej sálat a podobný věci, co nám budou úplně na nic, ale dají nám atmosféru Vánoc, opravdu to všechno podnikneme? Jsi si tím na 100% jistej?" vyřčená otázka čekala na konečné zodpovězení. "Víš, vole, já si myslím, že bez nějakýho zasranýho salátu bych se mohl i obejít, mám pro tebe takovej dobrej dárek, takže dělání padesáti kil bramborovýho salátu by mě zrovna nebavilo, takhle jsem nechtěl nikdy strávit štědrej den, jestli mi teda rozumíš." Mluvit v nesmyslných větách, že si na to ještě nezvykl. "Takže pochopil jsem dobře, že nechceš salát a kapříka, řízečky? Radši se tě ptám, abychom tady něco nerozdělali s tím, že se k tomu vrátíme za dvě hodiny, pak se vrátili domu, kde by hořel sporák, zombivci nám žrali kapříka a usmívali se na kamery do americký reality show." Denis se smál a zapálil si cigaretu. Proč to proboha dělá? Atmosféra neměla nikdy šanci. Příliš mnoho nedůležitých otázek pro významný den. Hlavně byli v teple, sice zasvinili celou chodbu nečistotami od stromečku, ale byli na místě, kterému mohli říkat přechodný domov.

"Víš, já jsem rád, jak se o mě staráš, vole, to je nejlepší, co se kdy mohlo stát, teda, chci říct, přišel jsem o rodiče, všechno se to strašlivě posralo, asi se z toho živí taky nedostaneme, já na to seru, tohle je jedna z nejlepších jízd, jaký jsem kdy v životě měl, všechny ty puberťácký mejdany začínají bejt najednou úplně retardovaný, prázdný, nic mi neříkají, nejsou to takovýhle tahy, můžeme chcípnout každou minutou, je to obrovskej adrenalin. Ale rodiče mi kurva chyběj." Lukáš ho pozoroval, bylo vidět, jak se v momentě, kdy mluvil o svých rodičích zvláštně zlomil. Jako kdyby se maska jeho příčetnosti pomalu rozlétávala na kusy, první kousek odletěl před dlouhou dobou, kolik jich bude dalších? Denisův svět se točil v sinusoidách od jeho narození, po každém propadu musí být výstup, platí to i obráceně, nic nemůže být celou dobu strašně špatné a naopak ani strašně skvělé. Problémy budou, ale nesmí jich být přehršel, i v téhle depresi mohl zahlédnout slunečné dny. Oba o ně stáli. Lukáš si přisedl k Denisovi, položil mu ruku na rameno. "Mohl bych ti říct, jak tě chápu, kolik jsi toho ztratil, jak je mi toho všeho strašlivě líto, co jsme mohli změnit, odložit konec světa, problém je, že to nemůžu říct. Nevím, jak se cejtíš Denisi, já sám jsem ztracenej, nedokážu bejt ani psychicky vyrovnanej, natož bejt zodpovědnej člověk, ale vzhledem k tomu, jak daleko jsme se oba dostali, mi z toho vyplývá, že to nějakej smysl musí mít, přeci nebudeme chodit takhle klikatý a trnitý cesty jenom kvůli tomu, abychom se dostali někam, kde nás něco úplně bestiálně dostane, dává ti to všechno smysl?" Denis potahoval z cigarety, vypadal poněkud sešle, bylo na něm zřejmé, jak zadržuje slzy. "Hele, jestli chceš brečet, tak breč, proboha, jsi chlap, ne kus železa, co někdo našel u cesty a čeká od něj chování neživýho předmětu, jestli to bolí, tak to pusť ven." Denis se rozbrečel, nebyl to obyčejný brekot, byla to pomalá a sebevražedná katarze. Klepal se v křeči. Každý svalový záchvěv cítil. "Mám tě tady nechat samotnýho?" zeptal se nakonec Lukáš. "Jo-o, to by-y bylo dob-rý." říkal v přestávkách mezi vzlykáním Denis.

Lukáš si šel sednout do kuchyně, otevřel si hyper moderní ledničku s LCD panelem (vypadala, jako kdyby přišla z 2001: Vesmírná Odyssea), drahé víno, piva, všechno až příliš nóbl, povšiml si nenápadného balíčku. Vzal si balíček do ruky. Trhnutím ho rozbalil, palice marihuany se rozsypaly po podlaze. I v katarzi bývá skrytý smysl. Konečně popadl palice, na zemi ho praštilo do očí rozbité sklíčko. "Kurva." ulevil si. Ještě řádnou dobu zíral do podlahy. Jak by to mohl jenom vyhulit? Bylo by to lepší než se věčně dopovat chlastem, proč si toho nevšiml už dřív? Asi byl příliš nepříčetný nebo příliš moc hrál Gran Turismo 4. Otevřel malý mrazák nad ledničkou, co na něj asi vybafne? A začal ho přehrabávat. "Panebože." řekl nevěřícně, musel tady bydlet nějaký feťáček z vyšší střední třídy, v mrazáku byl až úplně vzadu schovaný malý bong, broušené české sklo s podobiznou Boba Marleyho. Bože, byly skutečně Vánoce. Poctivě nalámal palice do bongu, hledal zapalovač, ale zapalovač na plynový vařič mu bohatě stačil. Natáhl plynné THC do plic. Nebyl to skunk pěstovaný na zahradě, přirozená odrůda, tohle bylo něco jiného. Vražedného. Začal kašlat, pálilo ho v krku, ale nechtěl přestat, jako lovecký pes a běžící kořist, potřeboval si šlehnout, bylo to silnější než on. Dlouhé večery na UJEPu ho poznamenali kladným vztahem k marihuaně, sice se vyvaroval silných drog jako byl pervitin a braun, ale kdo by zatraceně odolal LSD a marihuaně? Nadšeně připaloval, sice to nešlo úplně nejlépe, ani ne průměrně, jenže to sem tam hořelo a dokázal toho vyšlukovat přiměřeně, takže se za pár minut dostal do povzneseného stavu. Štěstí by se dalo krájet, nemohl tomu uvěřit, jak on mohl mít takovou náhodu? Vždyť nic z toho nedávalo smysl, kdo by tady nechával takové úžasné věci? To není jen tak, nic není jen tak. Došel do místnosti za Denisem. Byl znatelně zkouřený, což okamžitě poznal i jeho chráněnec. "Ty vole, já tady brečel a ty ses zatím zhulil?!" zeptal se naštvaným hlasem. Lukáš se smál. "Jsou Vánoce, buď na mě hodnej, jinak ti Ježíšek nepřinese to, po čem toužíš!" odvětil jako kdyby předčítal básničku od Erbena. "A co pro mě vůbec máš? Tohle měl bejt můj dárek pro tebe, ty jedno hovado a ty ses už stačil zhulit, ukradl jsem to jednomu feťákovi v Český Kamenici, bong jsem našel, když jsem chodil v noci ven."

Lukáš ztuhl. "Tys chodil v noci ven? Víš, co všechno se mohlo stát?" Denis si utřel oči levou rukou. "A co jsem tady měl s tebou asi dělat vole? Jsi byl pořád zalezlej u playstationu a hrál jsi Gran Turismo." řekl ukřivděně. Jejich dlouhodobý vztah trpěl ponorkovou nemocí. "To říkáš jenom kvůli tomu, že ti to nikdy nešlo, vždycky jsi jel moc rychle do zatáčky a vysekal jsi se, vzpomeň si na to, jak jsi jel s mojim upravenym Skylinem, jsi jel jako úplně praštěný hovado a začal jsi brzdit sto metrů před zatáčkou, já se normálně divím, co tě tohle napadlo? Kdybys tohle udělal ve skutečnym autě, tak bys byl mrtvej, přeci víš, je to simulátor, má pokročilou fyziku, no dobře, na svojí dobu to mělo pokročilou fyziku, ale teď, pochop, tohle se vážně nedělá v těhle hard sim hrách." Z Denise jako mávnutím kouzelného proutku zmizel smutek. "Víš co? Já ti ukážu, jak tě s tímhle stylem úplně v pohodě rozpráším, nepotřebuju, vole, nějakou zasraně pokročilou techniku, abych ti dokázal ujet, to si pamatuj!" Vrátili se do vedlejší místnosti, obrovská LCD televize a Playstation 2 je očekával. Na poslední showdown, souboj o čest, na život a na smrt, o nejkrásnější dívku středozemního království. A teď zpět do reality. Denis se zarputilým obličejem hledal příhodné auto "Co je tam nejrychlejší?" zeptal se suše Lukáše. "Vyber si TVR Cerbera Speed 12 to je pořádná bestie." Kývnul hlavou. "Co si vezmeš ty?" vyzvídal naprosto předvídatelně. "Já si vezmu upravený Mitsubishi Lancer Evolution VI TME." Denis pobouřeně odfrkl. "Takže jsi tohle auto řídil v realitě a musíš s ním jezdit i ve virtuálním světě jo?" Lukáš věděl, jak hodně ho musí tato věc štvát, ale tohle byla battle royale. Nebyl čas na nějaké váhání a čekání na zázraky. "Dáme Nordschleife?" zeptal se Lukáš. "Zelený Peklo? To si piš vole!" zakřičel zmotivovaný Denis. "Nejnebezpečnější trať světa, 192 zatáček nebo tak nějak, co já vůbec vím pičo, je to nejšílenější věc, víš, proč se na ní nejezděj závody Formule 1? Protože se tam zabilo hodně lidí, Niki Lauda se tam vysekal se svym Ferrari, bál se trati, každej kdo tam jel rychle se tý trati bál a teď dáme showdown!" Denis se musel ze zvědavosti zeptat. "Kolik má to Mitsubishi koní?" Lukáš byl hrdý, že se na to konečně zeptal. "Mělo by mít okolo 400 koní." Jeho mladší protějšek ho bouchl do ramene. "Takže jako samuraj co? Ty jsi fakt úchyl doprdele."

Hra se načetla, éterický zážitek čekal, odstartováno, během několika málo sekund se pohon všech čtyř kol okamžitě chytil, virtuální motor hnal Mitsubishi šílenou rychlostí na metu sto kilometrů za hodinu, pak se situace začala obracet, monstrum jménem TVR Speed 12 našlo zlomek přilnavosti při hranici 110 kilometrů, pak začal masakr, nebylo schopné přenést všechen svůj výkon na asfalt bez šíleného hrabání, ale zkracovalo náskok, při stošedesáti už se dralo před Samuraje, během chvíle ho předjelo, ale pak přišla první zatáčka, vypadalo to příliš dobře než aby to mohl Denis vybrat (díky chytrému podvodu Lukáše se jely závody bez ABS), kola se zablokovala a auto se neřízeně zapíchlo do svodidel. "Tohle je na hovno kurva!" zakřičel Denis a pustil ovladač na zem. "Vždyť to přeci nedává smysl, proč to auto nebrzdilo?" Lukáš ho poslouchal a byl ochotný mu říct šílené vysvětlení. "ABS funguje na principu aby se nezablokovala kola, to, co se ti právě stalo jsou zablokovaná kola, přestanou se otáčet a vozovka pod nimi stále utíká, takže se auto stane neřiditelným kusem plechu, s velkou než 90% pravděpodobností transportace do pojízdné rakve, auta s ABS sice brzdí o něco hůř, ale neztratíš nad tím kontrolu, to je to, co se v dnešním světě počítá." Denis na něj koukal. "Jo dobrý, skvělá přednáška, jo, ne že ne, respektuju tě a podobný kecy, pokud je teda chceš slyšet, jenom mě tak napadlo, k Vánocům patří koledy, myslíš, že tady mají nějaký CD s koledama?" Lukáš zaskočeně koukal na Denise, pořád se nenaučil prohrávat a musel stočit řeč na jiné téma. "Proč koledy? Myslel jsem, že vaše generace nenávidí všechny starý tradice a usilujete o drum´n´bassovou anarchii a jiný šílenosti, který se nevejdou do výčtu špatnejch nápadů. To ti nelezlo na nervy, když jsi byl pokaždý v obchoďáku a řvala na tebe nějaká připitomělá koleda? Hodinu nonstop? No, odpověz mi po pravdě, zdá se mi to nějaký jalový." Denis si broukal Štědrý večer nastal a neposlouchal hlásnou troubu starší generace. "Ne, to mi fakt vysvětli, ztrácím se v tom." Konečně přistoupil na podmínky hry staršího prudérního člověka. "No, mně to vadilo, každýmu to vadilo, ale představ si vánoční atmosféru bez koled, úplně mi z toho pocitu jebe, já bych chtěl aby koledy hrály. V supermarketech je to na palici, to neříkám, chápeš mě nebo jo? Teda ne, teď jsem se do věty zamotal, ale já je potřebuju k životu, dává mi to pohodovej pocit. Zavřu oči a vidím se, jak stojím před dětským sborem a zpívají těma svejma malejma hláskama nějaký koledy. Když se hodně nudím, tak si k tomu přimyslím i nějakou metalovou kapelu v pozadí, jako když Marilyn Manson nebo Rise Against dělal cover tý písničky z Nightmare before Christmas. Už ti svítá?"

Lukáš si ještě jednou potáhl z bongu, aby se cítil o něco lépe, Denisovo psyché nebylo zjevně příliš snadné na zvládnutí. "Nehul tu trávu, ta ti neuteče, řekni mi, jestli mě chápeš pičko." Opět tady byl starý drsný Denis se svým vytříbeným slovníkem. "Chápu tě, jsem přeci vysokoškolák, jenom si nejsem úplně tak jistej, že najdeme v tomhle dekadentním baráčku nějaký CD s koledama, tady žil tak maximálně nějakej milovník klasický hudby, ale můžeme se na to vrhnout, támhle je hi-fi." Ukazoval prstem na obrovské domací kino pod nástěnnou televizí. "Je černý, moc se nehodí k tomu dřevěnýmu nádechu bytu." posteskl si Denis. Vypadalo to jako kdybychom sledovali další díl Extreme Makeover, akorát bez plačících a dojatých lidí. "Nebuď zase tak velkej interiérovej kritik." Za obřím reprákem byl stojan s CD. "Tak co tady máme?" řekl polohlasem Lukáš. Sex Pistols, Ramones, Bravo Hity, Standa Hložek, Black Sabbath, Turbo, Offspring, Bob Dylan, Lenka Dusilová, Abba, Chromeo, Sunshine (první album), Refused, Scooter, Red Hot Chili Peppers, Faith No More, Václav Neckář, Karel Gott, Lucie Bílá, Ewa Farná, pokračovalo to ve schizofrenním pořadí. "Tady musel bydlet nějakej psychopat, koukej na to, Angel Dust od Faithů vedle Hráče od Turba, ty vole, já bych se z toho posral, Refused nad Karlem Gottem, co to bylo za člověka?" breptal Lukáš. "Kdo jsou Refused a Faith No More?" Vysvětlovací hodinka končila v nedohlednu. "Faith no more byla americká crossoverová skupina, zpíval tam Mike Patton, to byl úplnej šílenec, dokázal dělat rap, operní zpěv, growling, klasický rockový zpívání, byl to element sám o sobě. Refused byla švédská punková parta, víš, politicky angažovaný, opravdová revoluční hudba." Denis byl překvapen. "Hele, tak tam pusť něco od Refused, punk mám rád, poslouchám sem tam Green Day." Lukáš se smál bizarní myšlence, ale proč ne, nebude to jeho soudek čaje. Album The Shape of punk to come, kde je New Noise? Navolit (byla to šestá písnička na albu) a zmáčknout play. Úvodní kytarový riff řezal, Denis si pokyvoval hlavou, ale vzápětí přišla elektro část. "Co to doprdele je?" Byl překvapený, nečekal míchání stylů, Green Day přeci nemíchají styly! "Can I scream?" zařval muž z reproduktorů. Denis se lekl a spadl z gauče. "Ty vole, co to je? To je nějaká brutální muzika, jak to můžeš poslouchat doprdele? Co to, co to? Já to nechápu kurva!" křičel, když se snažil zvednout z dřevěné podlahy. Lukáš poslušně vypnul věž. "Neboj, jednou k tomu dospěješ, je to revoluční album, škoda, brzo po tom album se rozpadli, stejný to bylo s At the Drive In." Denis ho dál neposlouchal.

"Hele, tak jsou tam i nějaký ty koledy nebo budeme poslouchat nějakej dekadentní (musel používat i slova, které slyšel od Lukáše, aby si nepřipadal úplně nepoužitelný) rádoby undergroundovej punk." Tak se prohrabovali CD sbírkou. "Hele, Visací Zámek." po chvilce to bylo. "Stone Roses, co je to za skupinu?" Či v neposlední řadě. "Joy Division? Dobrej obal ty vole!" Přehrabování CD byla zajímavá věc hlavně pro Denise, tolik zvláštních skupin, které nikdy neslyšel, to se bral za znalce hudby, jenže někdy bylo lepší se koukat i sám po internetu a k tomu se bohužel zatím neodhodlal, bude to muset napravit, jinak si na něj budou ukazovat prstem a smát se jeho příliš malému hudebnímu rozhledu. Našli to! Bylo to sice staré album, dokonce to nebylo ani audio CD, ale stará MC kazeta. "Ty vole, co to je? To se má věšet tak maximálně na krky jako módní doplněk, to je magnetická páska ne? Si pamatuju, táta na nich měl starý Rolling Stones, album s Sympathy for the Devil, bych se pochcal smíchy, když jí vidím." Lukáš zběžně přehlédl obal očima. "No jo, nahráno ve studiu Sono v roce 1990, skoro starší jak já, minulej návštěvník byl vážně divná existence, bychom si to mohli pustit ne? Teda uvidíme, jestli je to přetočený na začátek a ne na konec, to by byla teprve šílená taškařice." Hledal stranu A. Naštěstí má kazeta dvě strany, takže to nebylo něco, s čím by strávil několik hodin a tři vysokoškolské přednášky. Otevřel přehrávač kazet (byl zabudovaný v hi-fi věži) a nacpal tam stranu A. Pustil kazetu. Začala hrát uprostřed, musel jí přetočit, zvuk přetáčení něžně drtil okolní ticho. "To je retro jak piča!" zakřičel Denis a smál se. Koledy se rozprostřely okolím a navodily správnou českou vánoční atmosféru, Lukáš si otevřel lahev vodky, den pokračoval klasickým tempem, mix THC a alkoholu způsobil šílené naskakování nápadů.

"Denisi, poslouchej, řídil jsi někdy auto?" zeptal se nakřáplým hlasem Lukáš. Denis na něj dost divně koukal, protože narozdíl od něj nepil, na štědrý den se to pro něj nehodilo. "Neřídil, zatím ještě ne." Lukáš do sebe hodil dalšího panáka. "A chceš si zařídit auto?" Mladý učedník byl naprosto v šoku, koukal na Lukáše, jestli to myslí doopravdy vážně. "To myslíš vážně vole?" Lukáš potáhl z bongu a zahodil to dalším panákem. "Jo kurva, myslím to vážně, jsou zasraný Vánoce a já pro tebe nemám žádnej dárek." Denis se uculoval. "Vole, hodně to pro mě znamená." Lukáš mávl rukou. "Kouřit péro mi můžeš někdy jindy, jdeme!" Vzal z poličky klíčky (z místa, kde by Denis nikdy nehledal). "Samuraj?" hlesl Denis. "Zasranej Samuraj!" křikl Lukáš. Bylo okolo třetí hodiny, za chvíli se bude stmívat. "Hele, ale musíš na mě dávat bacha, rozumíš? Jsem teď úplně nasračkovanej, takže nás fakt neochráním před mátohama, když budu mít štěstí *krk*, tak neupadnu na zem." Šli cestou dál k podzemnímu komplexu garáží v nějakém obchodním domě. "Tys dal Samuraje do obchodního domu, ty pičko?" zeptal se zděšený Denis. "Nevyšiluj kurva *škyt*, je to zavřený v garáži, podej mi tu flašku s vodkou!" Jeho věrný pomocník mu okamžitě podával lahev s lihovinou. V parkovacím komplexu zůstalo hodně aut, většina byla odemčená, některé z nich s vymlácenými okny, ale na konci byla hermeticky uzavřená místnost. Lukáš se zakolébal a odemkl klíčem, během mžiku upadl na zem. "V pohodě, jsem v pohodě, neboj se o mě!" křičel. Přilákal pozornost několika Infikovaných. "Poslouchej mě, jestli odsud chceš vypadnout, tak budeš muset nejdřív doplnit benzín z těch dvou kanystrů, co jsou vedle auta (napil se z lahve) a měl bys sebou pohnout, jinak nás sežerou, teda sežerou mně, ne tebe, protože ty jsi, vole, velkej superhrdina s brutálně dobrym autem a kurva podobnejma sračkama, já se chci napít, musím se víc napít." Chňapl po vodce a zase si z ní přihnul. "Ať zůstanou v týhle hlavě alespoň nějaký pocity doprdele!" zakřičel a rozbil lahev o zem. "Zasranci zasraný, pojďte, vás všechny pozabíjím holejma rukama, vy zasraný zombie kundy!" křičel a rozběhl se vstříc Infikovaným. Denis střelhbitě dal na zem kanystr s benzínem a běžel kolébajícímu se Lukášovi vstříc.

"Ty idiote, ser na to kurva, vždyť tě zabijou!" řval, mezitím přitahoval víc a víc pozornosti na dvojici zbloudilých šílenců. Začala se tvořit kolona, bohužel přilákali i několik jedinců série nula. Doběhl Lukáše, podkopl mu nohy, upadl, bouchl se do nosu a krev se roztékala vstříc odtokovému kanálku. Popadl ho za nohy a táhl ho vstříc Samurajovi. Narval ho na zadní sedadla, bleskurychle dolil zbytek kanystru do nádrže. Několik exemplářů série nula se dostalo do bezprostřední blízkosti, nastartoval motor, bohužel byla zařazená rychlost, porazil jednoho z nich. Ve zmatku křičel na Lukáše. "Co mám kurva dělat?" Lukáš se skelným pohledem koukal ze zadních sedadel. "Máme chcípnout!" Pozoroval Denise zápasícího s autem a pak ho osvítilo. "Šlápni na spojku a vraž tam rychlost." Samuraj odskákal, právě přišli o boční okno, rozjeli se, nultá série zavěšená v zadním bočním okně. Lukáš ho kopal nohama, nic se nemohlo změnit, proč se proboha nechtěl pustit? Nechápal to, kdyby měl u sebe alespoň kousek marihuany nebo chlastu, jakou by mu to udělalo radost. Vší silou nakopl bestii v okénku, ta se pustila a vyrvala sebou i zadní dveře. "Doprdele." Zakřičel Denis, nacházel se Samurajem rovnováhu, rychlá pravotočivá zatáčka, plyn na podlaze, zadek se smýkl na stranu. Projížděl rychleji a rychleji, nekoukal do zpětného zrcátka, věnoval se pouze silnici, které byla před ním, vítr ho ze strany ovíval.

Byl Tommi Makkinen, Colin Mcrae, obrovský příval síly, starosti nechal daleko za sebou, míjel ceduli Liberec, zastavil smykem. Nevěděl, že v extrémních situacích bude řídit na nějaké úrovni, netušil, že by vůbec mohl uniknout z pekla, každý den ho něco nového překvapilo. Podíval se do příruční přihrádky. Našel tam nabitou zbraň. Něco tady nehrálo. Najednou ho to trefilo do obličeje jako rána železným kyjem. Někdo chyběl. Podíval se na zadní sedadlo. "Kurva, kurva!" křičel jako v záchvatu. Otočil auto jemným přidáním plynu a řítil se zpátky, vůbec neznal Liberec. Orientoval se v něm jenom díky Lukášovi a ten byl teď někde ztracený ve sněhu. Vždyť je štědrý den, všechno musí mít šťastný konec, takhle to dopadnout přeci nemůže! Křičel jeho mozek ochromený fatálním zjištěním, pracoval na sto procent, ale stále se nedělo nic, co by změnilo jeho noční můru. Projel skrz křižovatku strašlivou rychlostí.

Ve sněhu se probouzel opilý Lukáš, narvaný ve škarpě, krev byla okolo něj. Jeho nos krvácel, probudil ho nějaký strašlivý zvuk, přímo by řekl ruch. Zvedl hlavu, svět se s ním točil. Kde zatraceně je? Pokládal sám sobě strašné otázky, na druhé straně si všiml bandy Infikovaných, i přes opileckou staženost a roztěkanost pochopil, že by se měl stáhnout. "Dobře, vy zasraný píčozmrdi, teď jste vyhráli, to víme úplně všichni, ale vždycky je tady zítřek!" nebyl v počítačové hře a tudíž tato fráze nezněla vůbec dobře. Sněhová vločka mu dosedla na nos, zbarvila se do ruda a rozpustila se. Denis dostal s autem smyk, ustřelil mu zadek, byl rozklepaný, jak má získat svého přítele zpátky? Musí se k tomu nějak dostat, proč to není alespoň trochu jednoduché? Podíval se na ulici, přemýšlel, všechny mu připadaly úplně totožné, odkašlal si, začal bušit pěstí do volantu. "Kurvá!" křikl, najednou si ho všiml hlouček Infikovaných, zařadil jedničku, kola přenesla točivý moment na silnici a vydal se vstříc městu, protože teď šlo o jednu jedinou svět, nebyl pověrčivý ani věřící, jenže jeho posledním úkolem bylo zachránit Štědrý den.


"Cítím bolest každýho a pak necítím vůbec nic, cítím bolest každýho a pak necítím vůbec nic."

Rychlé nasazení

21. prosince 2014 v 20:08 | Katastrofa |  Letmé Dotyky v Zombie Story
Proboha, co je to za lidi? Snažili se pokousat ostatní v jejich bezprostřední blízkosti , armáda je uvědomila, aby stabilizovali situaci, byli v Benešově nad Ploučnicí. Z relativně malé policejní jednotky se utvořilo několik úderných týmů. Prý to přijde od Děčína. Nadřízený je informoval o příjezdu vlaku, dostali zprávu z Děčína, v odjíždějícím vlaku byli spatřeni, dostal se dovnitř jeden a infekce se šířila, až dorazí do města, bude to ztracené, nákaza se nesmí rozšířit, musí se s ní bojovat. Zásahové komando se připravovalo. "Kolik času zbývá?" zeptal se policista. "Může to bejt okolo půl hodiny." odpověděl jeho druh. Bylo jich pět, standardní velikost jednotky nouzového zásahu, měli na sobě kevlarové vesty, taktické přilby, chrániče kolen, ve skříni byly na svých místech automatické zbraně, vše ráže devět milimetrů, noc už byla v plném proudu. Policejní Škoda Octavia očekávala jejich společnost. Museli vše zkontrolovat. "Pánové, od téhle chvíle máme všichni označení jedna až pět, já jsem jednička, protože jsem velitel." oznámil suše velitel. "Proveďte rozborku a sborku zbraní, zkontrolujte vše, co můžete zkontrolovat, ať nás nic nepřekvapí, víte, co by se mohlo stát, kdyby se vám zasekla zbraň?" zeptal se zbytku. Tatíkové od rodin si hrajou na kovboje. Rozložit samopal MP5 s tlumičem a znovu ho složit, překontrolovat, zda je vše naolejované, jestli pružina není zachycená, podívat se na závěr, jestli funguje, překontrolovat vyhazovací okénko (pokud by se zaseklo, nemohla by zbraň vyhazovat náboje a mohlo by dojít k přerušení střelby).

Po deseti minutách byli připraveni, zbraně několikrát překontrolovány. Připraveni k boji, nasedli do Octavie, bylo to stísněné. Dorazili na nádraží včas. Bylo opuštěné, bez aut (stál tady jenom Peugeot 306), na dřevěné lavičce seděl mladý muž. Doběhli k němu (velitel jim skrz vysílačky před odjezdem sdělil, že nemají mávat zbraněmi před civilisty) a vypadal nervózně. "Odkud jedete?" zeptal se velitel. "Z Děčína, od svojí holky." (něco tady nehrálo) "To auto před budovou je vaše? Ta postarší 306? Máte řidičák?" Muž přestal žvýkat to, co měl v puse (stále nervózně svíral mobil v levé ruce). "Ne, já nemám řidičák, jsem student, nemám na to, abych si koupil auto, i když řidičák mám, jak rád bych si koupil nějaký rychlý auto pánové." dopověděl a smál se. Velitel se podíval na Dvojku. Věděli, že jim lže. Od Děčína přijížděla žlutý vlak, přestali se věnovat svému novému společníkovi. "Zaujmout palebné pozice." sykl do vysílačky. Zastavil se skřípěním kol, příliš rychle na to, aby vše bylo v pořádku. Z vlaku vyběhl postarší muž, byl pravděpodobně strojvedoucí. Za ním se hnali teroristé (jak jim říkal velitel), několik rychlých a jiní byli pomalí. Zvláštní. Zbraně potichu šeptali svojí ukolébavku. Byli příliš zaměstnáni zabíjením rychlých, proč jsou tak odolní? Jeden jim utekl.

"Běžte mu po krku." křičel do mikrofonu Jednička. "Mám ho v mířidlech." křičí Čtyřka. Pálili, vystříleli tolik nábojů, běželi přes dlažbu, mířil skrz sídliště, tolik zbytečně poslaných střel, nebylo možné ho zasáhnout. Šířil infekci na další lidi. Náboje padaly ze zbraní. Vše bylo příliš psychotické. Doběhli až na Táborský vrch. Pořádala se nějaká zahradní párty. Příliš mnoho lidí, vědělo to, co má dělat. Kousnutí do krků, rukou, tmavě červená krev na chodnících, za chvíli proti nim stála malá armáda. Jednička křičel do vysílačky, aby uvědomili armádu. Centrála mu potvrdila, že armáda by měla být na místě do dvaceti minut, předal jim jejich současnou polohu i informaci o ztrátě jednoho muže. Trojku srazilo projíždějící auto, když běželi skrz sídliště. Byl na místě mrtvý, nešťastná náhoda. Během několika málo momentů proti nim stálo více jak třicet teroristů. Náboje do primárních zbraní byly nenávratně pryč. Zbývaly záložní pistole. Ustupovali, někteří z nově nakažených byli rychlí, někteří ne. Okolí se pohybovalo moc rychle, sekundy plynuly. Pětka byla přemožena davem, Jednička si všiml, jak jeho podřízeného trhají na kusy. Nejdříve roztrhali kevlarovou vestu, dostali se na bavlněné tričko a nakonec i dál, během okamžiku vzduchem létaly vnitřní orgány, nechtěli ho sežrat, jenom ho zmrzačit a pitvat zaživa. Jako kdyby věděli, co dělají. Rituálně řvali, co to je za psychopaty? Řval do vysílačky na ostatní spolubojovníky. "Střílejte jim do hlavy, ignorujte ty jejich skřeky, držte lajnu." Studený noční vzduch byl cítit střelným prachem, explozivní popáleniny druhého stupně, horda nabývala na síle, pistole křičely na teroristy. Jednička měl puštěný odpočet na hodinkách. Zbývalo patnáct minut, takhle nepřežijí. Vypadlé zásobníky.

Závěr zachycený v zadní poloze, vsunutý nový zásobník, smyčka se každým okamžikem utahuje. "Přes ten plot, honem, běžte nebo se odsud nedostaneme živí!" křičel Jednička zbylým dvěma spolubojovníkům, ale už bylo pozdě. Dvojka se zmítal v agonii. Urvali mu ruku. Krev stříkala proudem ze kterého mrazilo. "Dvojko, vylez přes ten plot nebo tady chcípneš!" řval na posledního živého podřízeného. Z pistole vypadl poslední zásobník. Dvojka na něj koukal. "My tady chcípneme!" řval nebožák. "Mlč nebo tě postavím před soud za zběhnutí!" křičel na něj velitel. Už téměř dvě minuty byly na úvozovkovém bezpečném místě za plotem. Bývalá hospoda, taneční bál. Kdo ví, co všechno. Tasil nůž a bodal skrz plot do teroristů. Omylem se mu dostala ruka do oka (to se obvykle stává pokud bodáte do něčeho jako smyslů zbavení), někdo ho kousl do prstů. Bodal rychleji a rychleji, byl pokrytý krví. Přenášelo se to slinami? Čím vším se může šířit smrt? Přestával přemýšlet logicky, v jeho hlavě byla pouze smrt, ničení. Ale masakroval svoje přátele. Rychle sebou házel. Kulka z pistole Dvojky mu provrtala hlavu, spadl na plot.

Dvojka zůstal jako poslední. Téměř nestřílel, zbylo mu hodně nábojů, hodně přemýšlel nad tím, jestli má nebo nemá vystřelit, byl jinde než zbytek. Z hospody vylezl majitel. Řval na Dvojku. "Co tady děláš ty hajzle?" potvrdila se velitelova domněnka. Hospoda byla obehnaná plotem kvůli nelegálním obchodům. Dvojkova kevlarová vesta byla zasažena nábojem ráže .357 Magnum, po prvním výstřelu následovala rychlá salva dalších pěti výstřelů, byl odhozen na plot. Horda strhla plot i s Dvojkou (tenké sloupky nevydržely nápor). Majitel byl překvapen, když se hnali i po něm. Zavřel dveře a držel je celým svým tělem. Venku zastavil obrněný transportér. Ozývala se střelba velkorážního kulometu. Dvojka se zvedl ze země a šel pomoc svým druhům s bojem, museli prorazit dveře, nevěděl proč, ale museli to udělat, jiná cesta přeci nebyla. Pod kopcem bylo několik policejních aut, dělali to, co policisté obvykle dělají. Hlídají za žlutou páskou.

Kup jednu dostaneš druhou gratis.

14. prosince 2014 v 17:35 | Katastrofa |  Básničky
1. Po nocích běhají ulicema neoznačený vojáci,
prej je to další válka ze nezávislost nebo tak něco,
okolo létají drony CNN s livestreamem na youtube,
zaměř se na odlétající kousky z lebečních kostí.

2. "Hlasujte o tom, jak má být zadržený terorista popraven,
máte na výběr ze tří předem řečených způsobů poprav,
a pokud bude celkový počet hlasů přesahovat deset milionů,
tak ho pošleme jako výraz díků Vám divákům na Guantanamo."

Z každý strany ke mně letí kecy o nutnosti války,
a já si říkám, jestli by neměli navštívit exotický dálky,
bez obchodního plánu na prodávání smrti na splátky,
a cedit přes loutkový média do celýho světa svoje zvratky.

3. Kritizujeme v diskuzích a chceme jít do válek,
proti islámistům, extrémistům a dalším šílencům,
bohužel 40 000 let nestačilo na oboustrannou toleranci,
tak prodáváme smrt do všech koutů světa se slevou.

4. Je smutný, ve válkách nebojujou šéfové koncernů,
ani jejich politický loutky ale lidi co věřej špatnejm věcem,
národní hrdost u mě nenajdeš a chuť položit život za stát,
o tom mi řekni ještě jednou a budu se smát o to víc.

Z každý strany ke mně letí kecy o nutnosti války,
a já si říkám, jestli by neměli navštívit exotický dálky,
bez obchodního plánu na prodávání smrti na splátky,
a cedit přes loutkový média do celýho světa svoje zvratky.

Everything Dies

14. prosince 2014 v 16:47 | Katastrofa |  Zombie Story
"Hledám něco, co nemůžu najít, ale stále doufám."

Peter Steele (1962 - 2010)
Type O Negative

Desátník hnal Hyundai do vysokých otáček, spalovací naftové motory dost dobře nefungovaly ve vysokých otáčkách, logika byla součástí daleké dystopie. Cedule s nápisem Česká Třebová, zbývala poslední čtvrtina nádrže, chtěl najít gangstera, který byl zodpovědný za smrt jeho syna. Měl sebou celé úderné komando, pana Brena, slečnu ČZ a ruka na řadící páce zmítající se pod svalovými tiky. Od jeho poslední návštěvy se pár věcí změnilo, Infekce se šířila o poznání pomaleji než se odhadovalo (Po Infikovaných nebylo ani vidu ani slechu). Moc převzala policie, posílená o speciální výstroj pro rozhánění davů, Tatry 815 s vodními děly, nastala doba naprostého policejního státu, všechny cesty byly hlídané policejními jednotkami, nicméně ani tyto opatření nedokázali zabránit šíření po území ČR, zákaz vycházení po setmění, policejní hlídky vyzbrojené taktickými samopaly a puškami, členové útvarů URNA, zásahových taktických sborů se staly náplastí za zdecimovanou armádu. Olmera po delší jízdě zapnul rádio, většina stanic nevysílala, byla nahrazena nouzovým vysíláním krizového štábu, který monitoroval situaci na kontrolních místech, informoval občany o zničených městech a vesměs přinášel zajímavé tipy, pokud jste se chtěli dostat v pořádku z místa na místo. Akorát tyto informace přinesl příliš pozdě pro to, aby zachránil kohokoliv na severu. Policejní hlídka zastavila Hyundai.

Desátník byl oblečený ve vojenské uniformě, vypadal jako řadový voják. Hlídkující policisté ho okamžitě pustili dál. Jejich místo v hierarchii krizových situacích bylo bez podmínek podřízené armádním činitelům, mohli si myslet cokoliv, ale pokud byli poblíž vojáci, zbývalo jim pouze sklopit ocas mezi nohy a potichu šourat nohama. Desátník si toho byl vědom, podle výrazu hlídky byli vystrašení. Dorazil k benzínové pumpě, po několik hodinách jízdy se ozval jeho žaludek, od chvíle, kdy vyrazil z Liberce nejedl nic, i když po chvíli přemýšlení došel k názoru, že nejedl pravděpodobně od nehody. V přihrádce řidiče bylo pár bankovek, vzal si je do rukou, tisícové a dvoutisícové bankovky, nevěděl, kdy si budou hodit, tak si je všechny nacpal do kapsy. Prodavač se nezabýval drobnostmi, nechtěl po něm žádné peníze, v očích lidí byl voják symbolem ochrany, tedy alespoň pro ty, kteří nezažili sever. Ostatně, kdo by se jim mohl divit? Posadil se zpátky do kožené sedačky Hyundaie, rozbalil si balíček brambůrek a jedl, ve druhé ruce držel bagetu. Přemítal, kde by mohl začít, Česká Třebová byla menší město, nějaký 16 tisíc obyvatel, dokonce i Děčín byl mnohem větší. Venku dopadal na ledovou zem sníh, byl večer, jedinou věc, kterou mohl dělat bylo vyspat se. Najedl se, vrátil se pro Coca Colu (prodavač stále nechtěl peníze), položil si hlavu na opěradlo, usínal. V noci měl hlavu plnou nočních můr, viděl sám sebe jako monstrum, jak prochází lesem, stále nacházel zbytky po roztrhaném člověku, který měl jeho hlavu. Svítil úplněk, objevila se tam helikoptéra, americký model Huey, najednou byl v džungli, Vietnam, šedesátá léta, přistával, aby vyložil vojáky, přihnal se k nim, sápal je na kusy, vystřelené náboje se mu chtěly zavrtat do masa, ale pořád nepadal na zem. urvané údy, pilot se snažil odletět, ale odhozená mrtvola vojáka prolétla sklem, ztratil kontrolu a zamířil s vrtulníkem do země, kabina byla zničená, pochroumaný spodek, motor stále běžel, vzal do pařátů pilota a vyhodil ho do vzduchu, během okamžiku ho zachytila vrtule a v obrovské krvavé orgii ho omotala kolem rotoru, jeho střeva konečně zastavila motor, připadal si dobře, vylil si vztek, neměli v té zemi co dělat.

Bylo to tak správné. Probudil se do příšerné zimy, bylo půl druhé v noci, obvyklý čas na probuzení a použití WC. Otevřel dveře, okolo postávající policisté se ho museli zeptat na pár drobností, třeba na to, odkud je. Odpověděl jim, že ze severu, stáli jako přibití "Jak to myslíte ze severu?" ptali se. Během několika málo minut jim pověděl, že to, proč padl sever byla chyba armáda, ne Infikovaných. Jejich oči ho sledovaly, vyprávěl jim o ústecké chemičce, o spiknutí, o jeho mrtvé rodině, na psychopata, který se vydal pozabíjet polovinu světa byl nesmírně sdílný, těm policistům se dokonce mohl zdát jako normální člověk (což by, čistě teoreticky, nemusela být ta nejlepší věc, kterou by mohli udělat). Domluvil s nimi a vrátil se znovu na koženou sedačku, ze zadní lavice si přivinul k tělu armádní deku, vypadalo to, že Denis s Lukášem řekli doktorovi pár dobrých tipů, jak přežít v hrozných podmínkách, dojímalo ho to, protože, vzhledem k přihlédnutí k faktu, že ty dva zelenáči přežili tak dlouhou dobu bez toho, aniž by je někdo zabil, bylo, mírně řečeno, neuvěřitelné. Zavřel oči a propadl se do prázdnoty, žádné další sny, pár flashbacků do doby, kdy všechno bylo v pořádku, psychické vydírání s mrtvými obličeji milovaných. Probudil se v deset hodin, noční chumelení bylo neúnavné, celé auto bylo pod bílou peřinou, vystoupil a zabouchl dveře, řekl si, že nejlepší by bylo projít si celou Českou Třebovou, pro všechny případy. Zavěsil si automatickou pušku na rameno (tímto signalizoval všem lidem, že rozhodně není jedním z těch, se kterým si můžou zahrávat), padající sněhové vločky, bílá nemoc, mlha, neprotahované ulice, odstavené civilní auta, benzín na příděl, nouzové řešení pro špatné situace. Během pár minut chůze se dostal do slepé uličky, kde byli Infikovaní a gang, cítil se zvláštně, jak mohli takovým způsobem převrátit situaci? Co za to mohlo?

Vše vypadalo tak zatraceně pokojně, nešlo mu to do hlavy. Musí se vydat na policejní stanici a zjistit to. Došel k silně opevněné budově, která byla kdysi obecním úřadem, teď byla střediskem policejních sil, dobrovolníků a veškeré munice, která byla k mání. Pustili ho dovnitř, recepčního se chladně zeptal, jestli by mohl mluvit s policejním náčelníkem. Vzhledem k tomu, že město neznal byl až nečekaně schopný orientovat se. Policejní náčelník stál svojí kanceláři, sličná sekretářka ho okamžitě pustila dovnitř. "Dobrý den." řekl náčelníkovi. "No, dobrý den, vojáka už jsem několik měsíců neviděl, čím vděčíme za Vaší návštěvu?" Hlavou mu problesklo, že může říct cokoliv a budou mu věřit, protože stále spojení s armádou už je dávnou minulostí, protože v době, kdy se musíme starat o důležité věci, komunikace s policí samozřejmě odpadá. "Vyšetřuji tady vraždu třicetileté ženy, byl jsem u toho, když jsme projížděli Vaším městem, mohl bych Vám položit pár otázek?" Policejní náčelník byl mírně překvapený. "Vy jste od vojenské policie?" zeptal se. "Ano, odbor vražd a zneužití pravomocí, přebrali jsme od Vás pravomoci, vzhledem k Vaší pracovní vytíženosti, jsem poslaný z Prahy k vyšetření této nemilé události." Policejní náčelník nebyl moc přesvědčený. "Mohu vidět nějaký váš průkaz totožnosti?" Dalo se očekávat, že se nenechá tak snadno přesvědčit, ale Olmera byl i pro takové případy klidnější než bomba. "Nemusím se Vám vůbec žádným průkazem prokazovat, protože mi to bylo svěřeno přímo ministrem obrany." Na chvíli se zastavil a připomněl si moment, kdy ministra trhal na kusy holýma rukama. "Pochopte, pokud se mnou nebudete spolupracovat, může to pro Vás mít velmi neblahé následky, vzhledem k tomu, že bylo vyhlášeno stanné právo, tak jakákoliv rebélie proti armádní rozkazům může být sankciována trestem smrti. V žádném případě Vám nechci vyhrožovat, ale pokud mi to neřeknete, tak z toho bude mít sakra velké problémy." Blufoval, věděl to, jenže, když vám kdokoliv cizí s důležitějším postavením, než je to vaše začne vyprávět o trestu smrti kvůli vlastizradě. Policejní náčelník byl nyní vážně zneklidněn. "Dobře, dobře, může se alespoň zeptat, jak se jmenujete?" Musel mu něco odpovědět, věděl, že nemá na sobě hodnost. "Jsem poručík Denis Larov." Hehe, Denis bude mít po skončení apokalypsy možná drobné potíže. "Těší mě poručíku, já jsem náčelník Želivka." Podal mu ruku, jejich pohledy se střetly, Olmerův sokolí pohled lovce a Želivkůch pohled lovené zvěře.

Určitě na něm každý viděl, že s ním je něco v nepořádku. "Můžeme začít s otázkami?" otázal se. "Jistě, posaďte se." Usadil ho policejní náčelník Želivka. Byla to moc hezké křesla, kožená, nic levného. "Pane Želivko, zajímalo by mě, jak jste stabilizoval situaci ve městě, pamatuji si, když jsem tady byl před třemi měsíci, tak bylo město plné Infikovaných. Jak jste byl schopný to celé změnit?" Náčelník se srdečně usmál a začal s výkladem. "Víte, pane Larove, někdo tady zlikvidoval vojenskou spojku, nějaký gang, během prvních pár dní válčili mezi sebou, spoustu mrtvých lidí, nebyli jsme schopni dostat situaci pod kontrolu, byli jsme zabarikádovaní, báli jsme se o svoje životy, nevěřil byste, jak to bylo šílené. Ale potom nám ten gang pomohl s likvidací Infikovaných, nevěřil byste, ke kolika zbraním se dokázali dostat, to bylo něco šíleného, vojenská technika, víceméně ruská, ale na tom nezáleželo, musí to brát z pohledu, že jsme v té chvíli neměli žádné rozkazy z krizového štábu, byli jsme pro ně mrtvé maso, snažili se korigovat situaci na severu, na nás neměli čas nebo se nám to alespoň snažili říct." Olmera seděl na křesle a pokyvoval hlavou, mohl do toho být zapletený Denis s Lukášem? "Náčelníku, myslíte, že si od Vás můžu zavolat?" Pan Želivka bubnoval prsty o hliníkový popelník. "Jistě, můžete, telefon je tady." Desátník vyndal z kapsy telefonní číslo do chaty doktora, vytočil číslo, nic se nedělo, zvuk vytáčení, zrychlené pípání, které signalizovalo obsazení telefonní linky. Dostali je? "Můžete mi říct, kde bych našel onu vojenskou posádku?" Náčelník přestal se svým tikem. "Byli tady do předposledního týdne, potom se nám nějak ztratili, říkali něco o tom, že si postaví předsunutou základnu směrem na východ, takových pět kilometrů od České Třebové, od té doby jsme je neviděli." Náš hrdina pokynul hlavou. "Každopádně děkuji, snad se zase někdy uvidíme pane Želivka." Podal mu na rozloučenou ruku a vydal se k benzínové pumpě. Odemkl dálkovým ovladačem dveře, naplnil nádrž až po okraj (pokladní na benzínce si od něj stále nechtěl vzít peníze), dieselový motor naskočil až na několikáté protočení startéru, nafta a zima si stále neměli co říct a když ano, jednalo se spíš o rozpory a uplakané výčitky, nebyl to ideální zamilovaný pár. Obhlédl pušku na sedadle spolujezdce, vše sedělo.

Chtěl se jet porozhlédnout po základně, jeho šílenství ho sžíralo, i přes to, že se nemohl dovolat Lukášovi a Denisovi mířil jistě na vojenskou základnu, oni mají na svědomí zavraždění jeho syna, budou za to pykat, už za to chcípnul Borský, teď je řada na nich a na každém, kdo se mu postaví do cesty. Žádný hlas, který by si nebyl jistý svojí bezprostřední bezchybností se neozval. Teraformace byla dokončena. Přeřadil na čtvrtý převodový stupeň, ručička otáčkoměru klesla pod tisíc pět set otáček. Jel okolo šedesáti kilometrů v hodině, byl tady menší bůh, mohl si dělat, cokoliv uznal za vhodné. Alespoň tak k němu vzhlíželi ostatní, ušklíbl se a dorazil na místo, jeho navigace fungovala bezchybně. Byla totiž jeho mozek. Zavřel dveře automobilu a vykročil do sněžného počasí. Zamračil se a připravoval si zbraně, neměl zájem s nimi cokoliv řešit. Sníh nepřestával padat, odjistil pojistku pana Brena. Ten stále stejný úsměv se mu vracel, on a zbraně, nekonečné porozumění. Nebyl to vojenský komplex, ani opuštěná továrna, jako tomu bylo v děčínském případě, ale opuštěný panelák, vybrakované sídliště přímo volalo po vojenské spolupráci, ať už byla z jakékoliv části spektra, pravicová nebo levicová, pořádek musel být. Mohlo jich tam být okolo čtyřiceti, víceméně bezejmenní vojáci, sem tam nějaká zásahová uniforma, pokud chtěl provést svůj masakr tak, jak ho zamýšlel, musel mít nad nimi obrovskou výhodu, buď větší palební sílu nebo plížení. Měl pár zásobníků do Brenu a slečny ČZ, jenomže pokud by opětovali palbu, bylo by jisté, že by ho rozstříleli na kusy, potřeboval by radu od Johna Ramba. Jak to přežít, odvést pozornost a jednoho po druhém zlikvidovat. Několik minut byl schovaný a pozoroval okolí, všiml si, že plynové topení stále fungovalo. Musel by obejít celý blok a dostat se do podzemní místnosti, kde musela být alespoň jedna obrovská propanbutanová bomba, kdyby dokázal zvětšit tlak v potrubí, tak by vzniklý přetlak poničil celé plynové topení. Načež by stačilo čímkoliv střelit do hlavní bomby, postaral by se minimálně o část mužů, plížil se jako tichošlápek, k zabití většího množství lidí bylo zapotřebí zapojit mozek, nejenom sval na ukazováčku, když držíte spoušť automatické zbraně, jejíž závěr létá dopředu dozadu a divoce vyhazuje prázdné nábojnice.

Není to efektivní ani chytré. Mohl být zbavený uvažování normálního člověka, ale pořád měl vštěpené základy přežití. Jako v Iráku a Afghanistánu, proti němu byli všichni policajti i tihle "vojáci" (jak s oblibou říkal vojákům, kteří nikdy nebyli nasazeni do žádného ozbrojeného konfliktu), výcvik nemohl nahradit zkušenosti, mohli jste se připravovat kolik jste chtěli, ale první zastřelený nepřátelský voják vaše vnímání posunul, zdegeneroval vás. Kousek lidské bytosti ve vás okamžitě zemřel, rozpadl se na molekuly a dál na atomy. Všechno šíleným způsobem létalo okolo vaší nádherné hlavy a ptalo se vás, proč jste zabili člověka, co zlého vám udělal, v čem má být ospravedlnění. Nedokázali jste jednoznačně odpovědět a pokračovali jste, ale to nejmenší možné zaváhání, těch několik sekund po trefení jste byli jako opaření, říkal tomu post-zabijácký šok. Uvědomění si sebe sama jako šíleného zabijáka. Stává se to jenom jednou, vícekrát to nepřijde, naučíte se s tím žít. Ale tihle chlapi s tím nejspíš neuměli žít, jedna věc je zabít Infikovaného, ale po Infikovaných zabíjet i ostatní bytosti, na to možná nebyli připraveni, alespoň si to myslel. Nepozorovaně se dostal skrz stromy do podzemní místnosti. Prvnímu strážci zlomil vaz. Osudové křupnutí obratlů, oddělení míchy, konečná. Druhý obránce už byl přímo uvnitř, vrhl se na něj a holýma rukama z něj vytáhl ohryzek, chrčivé krvácení se tiše ozývalo prostorem. Po několika kopancích zlomil nebohému člověku nos (co ho paradoxně nezabilo). Krev tekla proudem, nemohl použít střelné zbraně, zvuk by byl příliš hlasitý a přilákal by mnoho pohledů ještě před tím, než by se cokoliv zásadního stalo. Cokoliv, co by mu zvýšilo šance na přežití. Plynový kotel byl na perfektně skrytém místě, pokud by nebyl voják, nemyslel by takovým způsobem. Očistil si ruce od krve (bílý hadr zůstal zakrvácený), zběžně prohlédl ovládací prvky plynového kotle. Odněkud museli být zásobováni plynem.

Otočil kohoutem teploty naplno, hledal cokoliv, co by mohlo zvýšit proudění propan butanu do kotle, plynové vedení nemířilo k žádné desetikilové lahvi plynu. Bylo komplikovanější, nevěděl, kam směřovalo, ale byl si jistý, že pokud tady nechá nějakou výbušninu, uvidí hořící anděly, jak tančí na sněhovém kluzišti. Od mrtvého vojáka vzal fragmentový granát, že do výbuchu zbývá okolo pěti sekund, fail-safe pro případy vlastního ohrožení spadlým granátem. To znamenalo prostý fakt schopnosti útěku, pokud se vám podařilo hodit si sto gramů výbušniny pod nohy. Musel vylézt po žebříku nahoru. Aby to mohlo vybuchnout a on z toho vyvázl živý. "No, to bude teda lezení." Vylezl do poloviny žebříku, dřímajíc granát v ruce, odjistil a rychle odhodil. Postavil se na nohy a už se připravoval k útěku, když ho odhodila tlaková vlna. Plynové potrubí opravdu fungovalo, vybuchující podzemní pavouk zásobovací sítě propan butanu se šířila po celém okolí, než zapadl hlavou do stromu, na několik vteřin byl v říši podvědomí. Vstal a koukal na svoje dílo (tlak výbuchu ho vyhodil ven z podzemí), hořící paneláky, běhající postavy. Byl čas urovnat skóre. Šli si pro něj, odjistil Brena. Puškohled Carl Zeiss byl nárazem o zem rozdrcen (nebyl stavěný na drsné zacházení), iluminovaná mířidla ho nutily používat jednotlivé výstřely. Mohlo jich být asi dvacet, zbytek osazenstva nejspíš uhořel. Téměř stoprocentní přesnost střelby. Očekávalo se od něj panikaření, ale nepřátelské oddíly poznali tvář zkušeného veterána. Roztrhaná těla. Zkontroloval stav munice v zásobníku, konečně mohl zalehnout do sněhu. Stud, který ostře kontrastoval s hořícím peklem. Padající sníh se rozpouštěl při střetu s ohněm. K jeho překvapení nebyl ani jeden z nich gangster který zabil jeho syna, nevadilo mu to. Postřílené ležící mrtvoly, obešel ve snaze najít nějaké zásobníky ráže 5,56 milimetrů. Neměl velké štěstí, většina z nich v rukou držela ruské AK74 a SA 58, ráže 5,45 a 7,62 milimetrů. Asi neměl úplně šťastný den. Obral je alespoň o vodu a nějaké jídlo. Jeden z vojáků byl v posledním tažením. Jakékoliv použití střelné zbraně by zavánělo nechutným plýtváním munice. Beztak by rád potrénoval svoje ruce. Přehodil vojáka na záda a vytáhl mu z opasku vojenský nůž, několika rychlými řezy mu odhalil břicho. Pekáč buchet pod oblečením byl zakrvácený. Nemohl ho jen tak zabít, potřeboval nechat zprávu pro případné pronásledovatele, aby se na něj vykašlali, v tom lepším případě, aby se ho báli až ho budou pronásledovat, v tom horším. Zabořil nůž do podbřišku, dával si záležet na preciznosti. Nůž byl nečekaně ostrý, starali se o něj opravdu důkladně. Pokud se někdy dostane na druhou stranu (kam se každý jednou dostane), tak to bude směrem dolů, nikoliv nahoru. Nebožák si ho nevšímal, byl v limbu. Odcházel, nemohl za tušit, že se náš maniak půjde bavit. Nařízl nožem žaludek, žaludeční kyselina se rozlila po vnitřních orgánech. Měl opravdu velký hlad. Odřízl si kus bicepsu, strčil si kus syrového masa do úst, byl zklamán chutí lidského masa. Vyplivl maso na mrtvolu, jenže se pořád nudil. Několika ranami proděravěl aortu, srdce, plíce, játra pouze nařízl, byl jako osmiletý kluk, co našel přejetého křečka a viděl příliš mnoho dílů Nemocnice Chicago Hope. Musel zanechat odkaz. Po nějaké době konečně vyrval žebro z hrudního koše, zapíchl ho mrtvole do krku. To bude jeho poznávací znamení, ať už to byli doopravdy vojáci, nějaká polovojenská organizace nebo jenom civilisti, kteří si hráli na záchranu světa. Trochu ho mrzelo, že jim to přerušil, ale mohli za smrt jeho milovaných. V jeho očích ano. O dvě hodiny později si čistil ruce o sníh, obešel všechny mrtvoly, aby zanechal svojí stopu. Co se asi děje ve městě? Plynové potrubí muselo vést do České Třebové, teď bude celá v plamenech, bude něco fungovat? Kdo ví, mohl by se tam vydat. Interiér chladné Hyundai ho očekával.

Dal SUV do pohybu, město bylo v plamenech. Ne takovým způsobem, jakým čekal, plyn byl veden pouze do několika málo míst (což bylo zvláštní, mít plyn tak daleko od města), ale tolik chaosu mu přesto stačilo. Policajti v zásahových uniformách, hasiči, všichni se snažili zachránit civilisty. Olmerovi šlo o krveprolití, postřílel zasahující hasiče, policistu ze zásahové jednotky použil jako živý štít, neprůstřelné vesty byly vyrobené z několika desítek vrstev kevlarových vláken, což je syntetické para amidové vláknu ze stejné rodiny jako Nomex, používalo se v 80. letech na závodních autech, pokud si dáte do youtube heslo "kevlar bullet proof vest", uvidíte, jak efektivně zastavuje vystřelené nábojnice. Pokud navrstvíte tato vlákna na sebe, nepronikne obranným krunýřem ani deseticentimetrová čepel armádního nože. Držel bezvládné tělo policisty, ze slečny ČZ se kouřilo, pana Brena nechal v autě (ráže 5.56 milimetrů v kompatibilních zásobnících nebylo tolik), od mrtvého strážce zákona měl v ruce Škorpiona, připadal si vlastenecky, bude popravovat české občany českými zbraněmi, zahřálo ho u srdce. Postupoval opatrně, několikanásobné dávky se nevyplácely, mohl minout své cíle, pistole a krátké palné samopaly měly dostřel do sedmdesáti metrů, cokoliv nad hranici znamenalo razantní snížení účinnosti. Musel by víckrát vystřelit a šance na zásah by spadla na hranici deseti procent. Než by se prostřílel k policejnímu náčelníkovi, došla by munice. Hromadící se mrtvoly ho nevzrušovaly. Pokud nedokázali zabít šíleného pomatence, neměli u policie co dělat. V myšlenkách se z nějakého neurčitého důvodu musel stále vracet do Ústí. Prosvištěla mu okolo hlavy zbloudilá kulka. Už z první mise vrátil jako mrtvola, Afghanistán ho změnil, naučil se pozorovat umírající lidi, neklást otázky, nebrečet nad padlými, nežádat spravedlnost. Teď byl výkonnou mocí svého hněvu. Nemohli za to? Koho to zajímalo? V každém zmáčknutí spouště se více propadal do svého světa, nezáleželo na tom, jestli před ním stojí islámista, infikovaný, osádka vojenské jednotky, policisté, civilisti, jenom díky tomu mohl přežít. Přestával slyšet, pískot v uších byl nejlepší kamarád.

Neopouští svoje spojence. Za několik minut neměl po kom střílet, musel je všechny označit, jako svojí trofej, NATO se nebude tak vyptávat, nechají ho být, jako veškeré válečné zločince, po velkých rybách nejdou. Byl celý od krve. Jak mohl zabít tolik lidí bez toho aniž by to nepřežil? Nechá ji zaschnout, bojové zbarvení, popravčí četa. Dostával se hlouběji k radnici. Hořící kousky města, překvapené obličeje zastřelených civilistů, vždyť to byl hodný voják bojující za jejich životy, proč jim najednou rve nůž do hrudního koše. Radnice byla téměř prázdná až na jeho cíl s ochrankou. Velké máchání střelnými zbraněmi, stěny pokryté lepkavou krví, náčelník tomu nechtěl uvěřit. "Proboha, co to děláte? Vždyť jste měl vyšetřovat nějakou vraždu." křičel v okamžiku, kdy Olmera porcoval na zemi jednoho z jeho bodyguardů, vedle bodyguarda ležela urvaná hlava sekretářky. "Dělám svůj hořící odkaz." Žebro prorazil krk. "Mluvíte jako blázen!" Jasné konstatování všeobecně uznávaného faktu. "Věříte na posmrtný život?" zeptal se strojově chladným hlasem. "Co to má s tím společnýho?" koktal náčelník. "Můžete si vybrat, jak vás tam mám poslat, buď rychle nebo pomalu, co by se vám víc líbilo?" Sedl si na židli, rád se cítil ve svrchovaném posezení. "Ale já chci žít, nechci umřít!" křičel už poněkolikáté náčelník. "Vy to nechápete, pomáhali vám váleční zločinci, jste zkorumpovaný, musíte zemřít, pokud, samozřejmě nechcete ztratit svojí dobrou pověst." Třesavka rukou policisty nepřestávala. "Mám umřít kvůli svojí pověsti?" Olmera zvedl ze stolu svojí pistoli. "Co byste řekl na to, že jenom strašně rád zabíjím lidi?" Následovalo ticho, náčelníkovi hlavou létaly rozporuplné myšlenky, jak je možné, aby voják zabíjel lidi, které má chránit? Nevěděl, co má odpovědět, jeho čas se nachýlil ke konci. Mohl udělat poslední správnou věc. "Mohu použít rozhlas?" zeptal se. Nejidiotštější nápad na poslední přání, proletělo hlavou desátníkovi. "Ale samozřejmě." Začalo nejdůležitější hlášení v historii České Třebové. "Toto je nouzové hlášení policejního sboru města Česká Třebová..." se slabikou "vá" se ozval výstřel. "Můžete utíkat, ale nemůžete se schovat, nikdo z vás se odsud nedostane živej."

Označil náčelníka, připadal si jako jednotky SS v roce 1940, musel vyčistit město, musel, nedokázal si vysvětlit proč, ale v mysli psychopata není jasných stanovisek ani, co by se za nehet vešlo. V následujících pár dnech byla Česká Třebová naprosto vylidněna, ti, kdo neutekli, se stali lovenou zvěří psychopatického zabijáka. Lhal jim, mohli se schovat i utíkat. Byl rád, kdykoliv mohl ublížit lidské bytosti, patřilo to k jeho kolísavé náladě, po brutálním zabíjení se ozvaly sexuální pudy. Pokud vzroste libido a jste narušená lidská osobnost, první, k čemu vaše povědomí sklouzne jsou poslední intimní chvíle s vaším posledním partnerem. Jeho poslední partnerka byla mrtvá. Sníh nepadal, rána, poledne, odpoledne, podvečery, večery, všechno splývalo, nějaké to zabíjení Infikovaných. Katastrofa se strašlivě táhla, byl sám se svými démony. Po několika dnech se mu vkrádala do mysli otázka. Proč tohle všechno? Ať chtěl sebevíc zpytovat svoje svědomí, nedokázal najít jasnou odpověď, což ho rozrušilo ještě mnohem víc než kdyby zabil další milion lidí. Jak už jednou nahlas přemýšlel při jízdě děčínskou pustinou, jeho osobnost degenerovala, rozpadala se, od toho strašlivého snu, kóma (nemohl se podívat na svoje tělo, tam, kde byla svalovina zocelená několika lety bojového nasazení, byla svraštělá kůže co nemůže objímat obrovské svaly, protože se rozpadly), byl to vůbec pořád ještě on? Patetická poetika, plakal, klepal se na zemi a nedokázal najít cestu z noční můry, koukal na zmrzačené mrtvoly, dlouze se rozmýšlel, co má dělat. Pak se konečně rozhodl. Vykope jim všem hroby, alespoň jednou se zachová jako normální člověk, začal je shromažďovat na jedno místo, zaschlá krev na jeho obličeji se odlupovala. Dokážeš být ještě na chvíli člověkem? ozvalo se v jeho hlavě. Neodpovídal, sám sobě byl přítěží. Polární slunce zářilo. Musí je všechny pohřbít jako správný člověk. Tak to má být. Kopal lopatou do zmrzlé země. Mnohem namáhavější úkon než by očekával. Po třech hodinách intenzivního kopání se přihlásil jeho osobní démon. Pokud sám se sebou měl žít, musel to udělat. V hlavě se mu ozýval nejdříve slabý hlásek. Stupňoval se. Jediné, na co se zmohl bylo kývání. Musí udělat co mu hlas říká, jinak se odsud nedostane. Zaplavila ho paranoia. Mrtvola uložená v zemi může po určité době přitáhnout nežádoucí pozornost, za pár let bude jeho podobizna na každé policejní stanici, Interpol ho bude hledat, musí se zbavit veškerých důkazů. Nasedl do svého mlčenlivého přítele a zajel na benzínovou pumpu, našel za pultem pár kanystrů, naplnil je benzínem, nervózně si pískal, všude viděl oči, odevšad ho někdo pozoroval, proč to dělají? Zastřelil majitele benzínové pumpy včetně okolo postávajících vojáků, přidělával mrtvoly tempem, které dokonce i jeho děsilo (Jak to všechno odveze?) Ať už konečně přestanou! Šílenou jízdou dorazil zpátky k masovému hrobu, vzal do ruky kanystr s benzínem. Natural 95 byla osvědčená volba, pro všechny ekonomické zabijáky, kremační pece bez pecí. Vylil na ně několik litrů benzínu, najednou s hrůzou zjistil, že bude potřebovat mnohem více benzínu. Několikrát šíleně rychle přijel a odjel. Po cestě srazil dva utíkající stopaře, naložil si je dozadu k palivu. Po další hodině měl konečně všechno nachystáno, schylovalo se k velkému opékání mrtvol. Zapálit hromadu mrtvol, kremace musí vyjít, to si předsevzal. "Zasranej zapalovač." vztekle odhodil zapalovač do hromady. Další cesta na benzínovou pumpu, měla to být zombie apokalypsa, ne variace na téma "Co jsi zapomněl v obchodě?" Zlobil se sám na sebe, ale nedokázal odolat pomyšlení na smazání důkazů, vnitřní hlas mu to říkal. Možná by měl začít brát nějaké léky. Škrtal sirkami, oheň plápolal, byl celý šťastný. Díval se na slunce, uložil je ke spravedlivému spánku a nikdo je nebude moc najít. Vrátil se do ocelového klidu. Měl by si najít v knihkupectví nějakou dobrou knížku a číst si.

Přeci jenom, bude tady trávit více času, teď byla Česká Třebová jeho město nebo si to alespoň myslel, měl dost argumentů pro přivandrovalce, argumenty, které létají rychlostí v rozmezí 270 - 900 metrů za sekundu a mají dostatek kinetické energie na roztržení lebečních kostí a schopnosti udělat absolutní frontální lobotomii. Přehrával si rozhovor ve své hlavě, rozklepal se, zase mluví jako psychopat. Kdy k tomu sklouzl? Po více jak půl roce konečně byl schopný uvažovat jako člověk, děsil se sám sebe. Nevěděl, kde má začít, ale obnova lidskosti byla už nenávratně ztracená, s tím musel počítat, ať už dobrovolně nebo z donucení. Hořící hromada mu ozařovala obličej, opět zabil celý den svými myšlenkami. Stálo ho to hodně sil navozit tolik mrtvol na jedno jediné místo. Rozjel se do knihkupectví, knížka by mu doopravdy přišla vhod. Rozjel se a nechal hořící hromadu plápolat, po cestě se přistihl, že pozoruje jiné mrtvoly, proboha je tady dokonce i nějaký policista, zabil jich doopravdy hodně. V lisu rozpolcenosti koukal na nedokončenou práci. Byl zničený svojí rozpadlou iluzí o nekonečnosti odpuštění boha. Náhle se mu vnukl geniální nápad na knihu, půjčí si Bibli, celý život toužil po tom, aby si přečetl nějakou křesťanskou literaturu a pochopil jejich vnímání. Být bezvěrcem ho nebavilo, lidé musí v něco věřit, aby byli doopravdickými lidskými bytostmi. Rozbil pažbou vstupní dveře, sám uprostřed undergroundového knihkupectví. Volná zóna přemýšlení, dokonalá zóna pro svázané emoce.

Prodejní počítač stále fungoval, internetové připojení bylo v pořádku (exploze asi zasáhla jenom část infrastruktury a jiných životně důležitých věcí pro moderní život), na hlavní straně seznamu byla zpráva dne, NATO bylo zabarikádované v Brně a Praze, na Ostravu se podle hlavního plánovače útoku nedostalo jednotek, operace "Freedom Return" měla mít přibližně 10 tisíc pěšáků, několik stovek tanků, pro konkrétní situaci byla vyžadována nová strategie, špičky západního vojenského smýšlení se podíleli na plánování postupu proti Infikovaným, zbrojovky se rychle přizpůsobily měnící se situaci, pod hrozbou rozšíření infekce do okolních států, byl nařízen noční zákaz vychází a povolení používat smrtící sílu. Na Slovensku bylo zaznamenáno několik Infikovaných, to samé hlásilo Německo a Polsko. Rakousko během měsíce stačilo okolo hranice s Českou republikou vystavět obrovské oplocení střežené odstřelovači a protitankovými děly. Boje proti Temelínu je zocelili. Hlavní změna byla v použití nových nábojů, úplně nová konstrukce, vycházející z osvědčených střel dum-dum, jádro obsahovalo miniaturní nálož (několik gramů tnt), která zapříčinila účinnější roztržení úlomků po zásahu tkání (mohla lépe trhat svalovinu a cévní systémy - armáda věřila, že tato taktika minimálně srazí pohyblivost Infikovaných), samozřejmostí byl zákaz prodeje do civilního sektoru a summit NATO/OSN, kde bylo vyjednáno budoucí zakázání použití těchto zabijáckých střel, pro příští bojové nasazení (případy kde by se nevyskytovali Infikovaní). Na druhou stranu byl v ČR hlášen neověřený výskyt jednotek Specnatz a takzvaného imperialistického odboje, veškeré informace byly vypuštěny americkým centrem pro výzvědnou službu. "Pokud to říkají Rusové, musí to být pravda." pronesl tiše Olmera. V sekci beletrie měli naprosto všechny knihy, které si mohl jen přát. Poslední romány ze série Twilight, Harry Potter, Bylo nás pět, ale Bibli stále ne a ne najít. Boží cesta mu byla odepřena, byl smířen s nejhorším, ale náhle uslyšel v privátní zóně knihkupectví jakési zaskřehotání. Připravil si útočnou pušku (tentokrát s ním byl pan Bren) a vydal se na průzkum, postupovat opatrně, kontrola terénu, mířidla v úrovni očí, nespouštět zrak ze stoosmdesátistupňového úseku před sebou (v krátkých intervalech kontrolovat zbylých sto osmdesát za ním, aby ho nic a nikdo nepřekvapil), vpadl do dveří, k jeho překvapení nevydával strašlivý zvuk, ani Infikovaný, ani umírající. Živá žena. "Dejte ruce nahoru, ať na ně vidím!" křikl směrem ke vzdávající se ženě. "Prosím, nestřílejte, nejsem ozbrojená." Odjistil pojistku na pušce. "Dokažte to." Sahala si do náprsní kapsy. Jeho prst vyslal pokyn k úderníku. Několik střel prolétlo vzduchem. Rozrylo jí její ňadra, svalovinu, žebra a plíce. Ležela na zemi, stále se nemohla dočkat svého světla na konci tunelu. Levá plíce jí selhávala. Olmera zažil stejné případy v Iráku, kdy se prostřelená plíce nepřirozeně smrštila a zabránila jejímu využití, člověk se mohl udusit za plného vědomí. Usmál se a další dávku jí poslal do hlavy. Kolik jí mohlo být? Třicet?

Byl samotář, nestál o společnost a už vůbec ne o ženskou společnost. "Musels jí zabít?" zeptal se sám sebe. "Co bys s ní asi tak dělal?" otázal se druhý hlas. "Dej mi pokoj." Konverzace skončila. Měl jí taky zapálit? Bude muset prohledat zbytek města, není přeci možné, aby někdo přežil jeho řádění, zabil jich pěknou řádku (v ten okamžik se podíval na potřísněnou neprůstřelnou vestu se znakem Policie ČR, co nosil poslední tři dny na sobě), lidé se musejí sklízet, aby neovládli zbytek planety. Mluvil z cesty, myslel jako psychopat (opakované překvapení se nestává překvapení, ale nudně vyprávěnou pravdou) a nedovedl se k tomu postavit čelem, typické věci, na třicet tři let až moc hrozné. Pro realitu to bylo nepřípustné. Jenže realita by neměla být jako rána kyjem. Prohlížel si zastřelenou ženu, mohlo jí být okolo pětadvaceti, když vypukla prozatímní apokalypsa, musel se jí zhroutit celý život, kanibalističtí žrouti lidí, situace se stabilizovala, stále dokázali žít v lidském společenství, dostala naději, aby jí on zničil. Alespoň nemusí myslet na budoucnost, nemyslí na nic. Cynicky se usmál. Byl jako slovenští vojáci, kteří zabili jeho blízké. Alespoň věděl co je. Poněkolikáté obešel knihkupectví, k jeho překvapení našel konečně Bibli. Ustavičně přemýšlel nad znetvořením uprchlého života, nemohl poskytnout odpověď sám sobě. Možná mu dá bůh znamení. Odlezl do nákupního centra (opět se probojoval skrz Infikované a několik přeživších, zabil jich asi deset), kavárny ho nezajímaly, restaurace asijských přistěhovalců bylo to pravé ořechové. Spustil bezpečnostní dveře, aby se odřízl od okolního světa. Tady už uklízet nebude, Infikovaní se rychle vrátili, když nebyl kdo by hlídal město. Nandal si gyros s hranolky, pustil se do četby Bible. Znechuceně přejížděl očima po stránkách. Fanatické žvásty, jak manipulovat s lidmi, návod na absolutní pravdu. Studené maso se do situace hodilo, obrázek pandy visel nad stoly. Infikovaní se dostávali hlouběji do nákupního centra. Biblická mytologie, neposkvrněné početí, Země se neotáčí od Slunce. "Kim Jong-Il je diktátor, říkají Američani a věří tomu, že lidi s jinym náboženským vyznáním jsou nepřátelé, ukazujou na islámisty a řvou." pronesl tiše. Natočil si notně zvětralé pivo, potřeboval nějaký tvrdý alkohol, pivo ho zrovna moc neuspokojí, ale nebyl v situaci, aby si mohl vybírat, co bude a nebude pít. Být svým osobním satanem není jednoduchá práce. Přemýšlel nad klukama, co asi dělají, za chvíli budou Vánoce, čas spirituálních cest, dlouhých konverzací a překvapení všeho druhu.

Netrávil Vánoce s rodinou poslední dva roky, ale teď chtěl cítit blízkost. Je zvláštní, jak se může hlava zbláznit, co se může vymyslet, zapomenout, zmanipulovat až do takové míry, kdy jedinec ztratí svojí vlastní identitu a stane se svým někdejším odrazem. Čím byl starší, tím větší karikaturou se stával. Měl si vzít taky Islám, aby porovnal dva největší zločiny v dějinách lidstva. Další pivo se mu sunulo do krku. Gyros byl snědený. Zasraný náboženský fanatici, jak můžou věřit těmhle sračkám?! Prolétávalo mu hlavou, kolik lidí bylo zabito ve jméno nějakejch posranejch válek? Křižácký výpravy a další věci. Upalování čarodějnic. Tupě zíral do Bible. Po pěti pivech naštvaně mrštil Bibli do bezpečnostních dveří. Přilákal pozornost Infikovaných. Ať si přijdou, ukáže jim, kdo je jejich osobní anděl smrti. Pozoroval je, v příštích dvou hodinách nezřízeně pil a najednou mu začalo docházet, že mu mizí démon z hlavy, psychicky se zhroutil. Plakal několik desítek minut, sebevražedný pláč, sebelítost, neschopnost srovnat se s realitou. Upadl na pult, vyzvrátil jídlo na podlahu. Ubrouskem si utíral pusu, znovu rozklepaný, naučený zabíjet, jenže kdo mu měl říct, jak se má srovnat se světem? Měl je vůbec rád? Záleželo mu na vlastní rodině? Možná si dával vinnu kvůli selhání, nikoliv kvůli jejich nepřítomnosti. Otřásl se odporem nad sebou samým a opět zvracel. jed z něj vycházel na dokonale uklizenou podlahu. Usnul. Probudil se ve blíže nespecifikovanou hodinu, hlava ho bolela jako kus skleněného střepu zabudnutého do nepřirozeně citlivého nervového srůstu, každý zvuk ho iritoval. Infikovaných přibylo, najednou jich bylo tolik, že mohl uvažovat nad svojí smrtí, bezpečnostní dveře ho chránily dost dlouhou dobu, měl přičtené minuty k dobru, nepatrně se poohlédl po Brenovi. Pár zásobníků by tady bylo. Obří kuchařský nůž mu byl k dispozici, nepřemýšlel nad důsledky, když si ho bral do ruky. Klepající se ruka a otupující bolest. Dveře nevydrží, jeho život skončí, nebude se na co vymlouvat, na druhé straně ho stejně nečeká vřelé přivítání, kdo by zatraceně chtěl vítat vraha? Nemohl se sebou žít. Může se důležitě koukat na dveře až je nápor roztrhá. Natočil si pivo. Pořádně vrchovaté, pěna přetékala z půllitru. Na dně nenajde pravdu, ani způsob, jak žít dál, ale alespoň ho pro jednou nechá ta zrůda, co všechno posrala na pokoji. Kdyby se Infikovaní snažili, tak mohli dveře rozbít, jenže byl stejně jako oni mrtvý. Třeba to byl styčný bod, kdy mu jeho podvědomí říkalo, že by tady měl zůstat déle. Nic se nemůže stát. Posadil se na židli, sebral ze země odhozenou rouhačskou knihu a přemýšlel, jak strávit příštích pár dnů, dlouhodobá budoucnost neexistuje. Bude popíjet, jíst gyros, zvracet ho na podlahu. Přišlo mu to správný.


"I když je moje dívka docela zdravá, tak zemře, pořád hledám někoho, kdo byl kolem, sotva se ovládám, teď nenávidím sám sebe, přeju si abych zemřel. Ne proč? Bože, scházíš mi. Ne proč? Bože, scházíš mi, vážně mi scházíš."

A na Vánoce bude překvapení....

Dámy

1. prosince 2014 v 19:52 | Katastrofa |  Básničky
1. Už jsem dost dlouhou probíral instagramy,
abych věděl co se nám posralo s ženskejma,
samá póza a sebevědomí větší než Eiffelovka,
co se to zatraceně pořád děje s matracema?

2. Na místě, kde má bejt intelekt a iluze,
na mě kouká akorát zasraný ego co chce prachy,
nejsi modelka ani nemáš IQ větší než Boing 747,
bez zlejch přirovnání by se sevět nepohnul.

3. Plný ruce swagu a tělní otvory semena samců,
na to bys možná neměla bejt úplně tak hrdá,
máš si vážit sama sebe a nebejt jistota pro idioty,
vím, že tvoje nitro není neotřesitelný jako vizáž.

4. Stejně bych zvrácel i z ostatních rádoby všeho,
proč se z krásy stalo pozlátko motivující k sexu?
Ptám se pořád dokola a moje hlava se rozpadne,
jenže nevím, jak koukat do tmy a nesmát se vám.