Srpen 2014

100 Little Curses

31. srpna 2014 v 16:23 | Katastrofa |  Zombie Story
"Ať ti nepění šampaňský, ať je tvůj Pinot kyselej, ať je ta sračka, kterou šňupeš z 96% mouka, ať si tvoje dcerka pozve na oslavu narozenin známýho rappera, měj nějakou hrdost a jdi už pryč jako bys byl narozenej se splínem. Ať tvoje popravčí čety, který jsi najal mají špatný informace a omylem se dostanou do tvý vily."
Boots Riley (*1971)
Street Sweeper Social Club

"Pane Borský, pojďte s námi." křičel na ministra voják s kuklou na hlkavě. "Už se dostali do města?" ptal se překvapeně eskortovaný člověk. "Operace se nezdařila, vybombardovali naše pozice." Běželi po schodech luxusní vily. Po Infikovaných ani památky. "Zimmere, nastartuje auto." zakřičel ministr obrany, druhý osobní strážce mu byl pravděpodobně blízký. Před vilou stál opancéřovaný Mercedes Benz třídy S. Předvečer podzimní rovnodennosti, vojáci vklouzli do vozidla a uháněli ulicemi Děčína. Infikovaní utahovali smyčku, bylo jich pár i nulté série, prodíraly se z Ústí. Hlavní základny byly zničené, bylo důležité evakuovat ministra, zachránit alespoň VIP, když už není čas zachránit ostatní vojáky. "Pane ministře, musíme Vás dostat urychleně do Prahy, až budeme na místě, musíte se sejít s krizovým štábem, prý o tom budete vědět." odříkával voják, při zvuku akcelerujícího dvanáctiválcového motoru. "Ano, vím o tom, když selže sever, máme se tam sejít, haha." cynické zasmátí znělo odizolovanou kabinou vozu. "Nemáte něco k pití?" zeptal se s klidným pohledem ministr. Příslušník speciální jednotky mu na rozkládací stoleček položil lahev francouzského koňaku a skleničku z broušeného křišťálu. Bylo vidět, že je nesmírně irituje dělat chůvu nějakému úřadovi. Poznal to, užíval si jejich pohledy. "Mohl byste mi nalít?" pumpoval vojákovi žluč v krvi. Byl ale jeho nadřízený, musel plnit rozkazy. Nalil mu. Za tmavými okny běžela krajina, Benešov nad Ploučnicí, vojenské posádka nevěděla, co je čeká. Povšiml si potemněle stojícího vojáka, který měl v ruce notebook a cosi zuřivě zapisoval.

"Co je to za vojáka?" Řidič se nestačil ohlédnout. "Nevím pane, tato jednotka je složená z afghánských veteránů, někteří z nich byli u chemičky, když došlo k úniku." Ano, moje chemička, problesklo hlavou ministrovi, děkoval bohu za neexistující majetková přiznání, za bílé koně, rozvětvenou rodinu, majoritního vlastníka akcií, který měl jiné jméno a příjmení než on. S loutkami si hrál celý život, věděl, jak s nimi hýbat, zbraně se neprodají sami od sebe, pokud není na co střílet. Přemýšlel, co se mohlo stát s tím letounem. Tohle bylo i na něj moc. Nemohli jet přes dálnice, auta stála, všechno bylo naprosto neprůjezdné. Benzínové pumpy byly stále v provozu. Odjeli bez placení, majiteli se nechtělo odporovat vojákům, kteří mávali zbraněmi. Už byly nedaleko Prahy. Krizový štáb pro řešení nastalého problému byl připraven a očekával příjezd hlavní postavy, ministra. Ozbrojenci zaparkovali vůz, většina z procházejících Pražanů byla zaskočena, nicméně žijí v Praze, takže se znovu vrátili do své psychedelie a splynuly s noční Prahou. Vojáci přestali hledět skrz mířidla zbraní a doprovodili ministra ke dveřím. Střežili vchod do budovy štábu. Každý věděl, že se na severu něco špatného stalo, ale nikdo si s tím nedělal moc vrásek, do té doby, než se zbabralo bombardování, člověk by si pomyslel, že když to řídí Američané, tak se to povede. Když padl Děčín, nebylo žádné další opěrné místo, které by rozšiřování Infikovaných mohlo zabránit, většina armádních sil (až na pár záložních leteckých divizí) bylo situováno nejdříve v Ústí nad Labem a poté v Děčíně. Praha byla v ohrožení, všichni to cítili, byl čas jednat. "Pánové," promluvil Borský svým chladným hlasem. "musíme dostat zbylé jednotky do Prahy, abychom měli jisté přežití našich hlavních orgánů samosprávy a zároveň musíme bránit nejpočetnější město, nevíme, zda-li je hrozba opravdu odvratitelné, nesmíme nyní nic podcenit, pokud se nad tím logicky zamyslíme, tak nebudeme mít dostatek mužů, abychom ubránili Prahu, za předpokladu, že naše jednotky nebudou soustředěné na jediné město. Opět použiji hypotetické "pokud", nevíme, jak bude mutovat virus Cleansing, který byl vytvořen v chemické továrně, celá situace je až nebezpečně otevřená."

Jeho přednes byl přerušen málomluvným generálem Králem, hlavou operací pro severní Čechy. "Pane ministře, ta továrna patřila Vám, všichni to vědí, jste největší výrobce zbraní, minimálně v České republice, Vaše podíly v ČZ přesahují 49%, myslíte si, že jsme vážně tak hloupí, že nevíme, o co Vám jde?" Borský zachoval chladný obličej, byl dostatečně zvyklý na krizové situace, bylo to veřejným tajemstvím, ale byli jsme v Čechách, oficiálně nebyl uvedený v předsednictvech ani akcionářích společností, už milionkrát vyprávěl o tom, že žije pouze z poslaneckého platu, zasvěcení věděli, že lže. Jenomže jeho sféra vlivu byla hrozivý, raději mlčeli, než aby mu to předhodili. Až do teď. "Nemám v nich ani jednoprocentní podíl generále, jsem čistý jako lilie, nevím, na co narážíte, zatímco tady budete vymýšlet konspirační teorie, které by mohli skončit i Vaší degradací a postavením před válečný soud, tak bych Vám rád připomněl, že jsem vypracoval, dle mého mínění, podrobný plán, kterým bychom mohli stabilizovat aktuální situaci." Zářivky s místnosti se konečně rozsvítily, pološero bylo nahrazeno naprostým světlem (vypadalo to, že hororová klišé musela být dodržena do zbytku posledního dechu), procházel se okolo krizového štábu, kromě generála Krále, který si odskočil na toaletu, zjevně nestál o skvělý plán prezentovaný nějakým zkorumpovaným úřadou. "Nuže, pánové, jsem připraven diplomaticky předstoupit na valném shromáždění NATO v Bruselu a OSN v New Yorku, mám připravený akční plán, který bude řešit plné nasazení koaličních vojsk na naší půdě, myslím si, že jako řešení je tento koncept uskutečnitelný a jsem v rámci naší národní hrdosti apelovat na jejich primární lidskou soudržnost."

Místnostní se strhl potlesk, který neznal hranic, během několika okamžiků to vypadalo, že nikdy neustane. Přerušení se dočkal, až když přišel generál, který kývl na Borského a beze slov odešel hlavním vchodem pryč. Borskému neustále vrtalo hlavou, o co tomu chlapovi jde, vypadalo to, že věděl víc, než se na první pohled zdálo. Bude si na něj muset posvítit, zapsal si do notesu jméno Král. Slušně se rozloučil se zbytkem krizového štábu a odjel na svou chatu, kterou měl za Prahou. Zimmer s kolegou bez pohnutek eskortovali svého chráněnce. Dokonalí zabijáci. Během cesty hlavním městem jim zatarasil cestu nějaký člověk v BMW. Nebyl čas, hledat, jaký to byl typ, seběhlo se to rychle. Syn neměl šanci, Zimmer sešlápl pedál plynu na podlahu, galaktická loď ukrytá v přídi Mercedesu zavyla a 517 koní trhalo asfalt. Použili auto jako beranidlo, prorazili mu přední levý blatník a lokomotivový kroutící moment posunul celé auto pryč z cesty. O pár metrů později celý kolos zastavil. Spolubojovník Zimmera vyběhl z vozu, v ruce třímal dva samopaly Škorpion, dávka kulek roztříštila čelní sklo BMW. Řidič útočícího vozu prudce otevřel dveře a vypadl z auta. V tu ránu byl Zimmer v pohotovosti, odlesk stříbrné pistole ve světle lamp, pedál na podlahu. Opustil svého druha a ujížděl s VIP pryč ze scény, mohlo jich tady být víc. Borský byl skrčený na zadních sedadlech. Další auto se jich drželo s grácií loveckého buldoka. Pancéřovaný Mercedes mohl mít obrovský výkon, ale byl vykoupen obrovskou vahou, bezmála čtyřtunovou. Zimmer mačkal do palubního počítače SOS signál. Po několika ulicích se ve zpětném zrcátku objevila dvojice policejních majáků. Pomohli pouze tomu, že sloužili jako okrasa, která oslňovala řidiče. Prudké otočení auta o sto osmdesát stupňů, nouzově vyhozené boční okno. Ostrá dávka, třicet prázdných nábojnic poletovalo po interiéru auta, kouř stoupají od hlavně MP5K. Neovladatelné auto narazilo do korábu. Airbagy vybuchly a zachytily letící těla. "Pane ministře, jste v pořádku?" ptal se Zimmer Borského, když ho vynášel z auta. Vedle byl přistaven nový Mercedes, oba do něj vklouzly. Úplně nový a nikdy nejetý.

"Zimmere, já odtud chci pryč." řekl, bez známky nervozity v hlase. Cesta byla pozměněna. Jeli s policejní eskortou. Za Prahou odbočili na polní cesty, kde je doprovázel je UAZ a OT-64. "Pane, je před námi les, s pár odbočkami, budeme snadným cílem." Šeptal Zimmer ze sedadla řidiče "Musíme to projet, žádná jiná cesta není." Borský se mezitím zamýšlel nad tím, co se z jeho života dostalo ven, co všechno ten generál Král věděl, byl sám nebo někdo další byl v pozadí? Vedoucí Uaz nereagoval na pokyny o udržování konstantní rychlosti. Do čelního skla narazila kulka, Nepronikla čelním sklem, kvůli několika vrstvám zesíleného skla. Terénní auto jedoucí před sejfem narazilo do stromu, zase věděli, kde budeme, pomyslel si Karel Borský a zapřel se nohama o přední sedačku. Luxus a smrt ve smrtelném hořícím koktejlu pana Molotova. Měsíc byl v novu, strašlivá tma. Zimmer žádal o leteckou podporu "Potřebuju cokoliv s termální kamerou, je tady odstřelovač, nevím, jestli jeden nebo je jich víc, Charlie vyřazen, opakuji Charlie vyřazen. Podpora je neodkladná." Z druhé strany vysílačky se ozval zlé odfrknutí. "Tady základka, potvrďte, že mě slyšíte Papa Bear." Naštvanější a naštvanější osobní strážce začal řvát do vysílačky. "Potřebuju okamžitou podporou, slyším vás základno, Papa Bear končí." Ve sklech podél auta se začaly tvořit trhliny, už nestříleli zbraněmi, které nedělaly čelnímu sklu naprosto nic, měli víc ráží. "Kalibr padesát." řekl si pro sebe Zimmer. "Základno, střílejí na nás padesátkama, jak víte, Guard odolává střelám standardních pěchotních pušek, do ráže 7.62 milimetrů, tenhle náboj má o pět milimetrů větší..." kulka prorazila mikroskopickou díru do čelního skla, pavouk se začínal rozlézat a hrozil fatální ztrátou strukturální pevnosti neprůstřelného skla. Zimmer byl i přes svou profesionalitu překvapen, zarazil plyn do podlahy a ujížděl, kola se bořila do bláta. Podběhy se plnily blátem, pohybovali se velmi pomalu. "Zimmere, asi chcípneme na tomhle místě." řekl strojovým hlasem Borský, správný čas na zlepšení nálady.

Výstřely tříštily malé úlomky skla, měli dostatek času. Obrněný transportér OT64 několik sekund pročesával reflektorem nejbližší okolí než sklo svítilny protrhl náboj, následovala zmatená palba i vojáci jsou pouze lidi a panikaří. Po deseti minutách cesty byly obě zbývající vozidla bez jakýkoliv funkčních světel, Zimmer sledoval cestu skrz infrakameru, která byla nainstalovaná v předním nárazníku auta. Pro člověka, který se nevyznal v autech byla neznatelná, ukrytá před očima nenechavců. Odstřelovači se stále přemísťovali, nebyli to takoví amatéři jako chlápek s BMW. "Zimmere, za jak dlouho tam jsme?" Řidič sledoval zvětšující se díru v předním skle, v současném stavu měla rozměry jeden centimetr na dva centimetry, stříleli do jednotlivých bodů tak dlouho, až se konečně odštěpil maličkatý kousek skla. "Za pár minut, nemůžeme se pohybovat větší rychlostí nebo zapadneme pane, odpověděl a šlapal vehementně na plyn, Mercedes se víc a víc zahrabával do bahna. OT zastavilo za sejfem. "Zapadli jsme, že?" ozval se zezadu Borský. Nad hlavou mu prolétl Bell 412 s infravizí, zásahová jednotka hledala střelce. "Konečně. Teď se přesuneme do OT, dokud je rozptyluje vrtulník." Střelec z vrtulníku poslal dávku do skrytého stanoviště odstřelovačů. Zimmer dával pozor, aby ministr vyvázl živý. "Odstrčte to auto z cesty a jeďte rychle k chatě." Masivní pancíř nepatrně odtlačil Mercedes z cesty a svištěl si plnou rychlostí lesem do chaty. "Zimmere, co to zatraceně je?" řekl s vážným obličejem Borský. Osobní strážce se podíval průzorem. Hořící policejní Bell padal do lesa. Po dopadu z vrtulníku lezla hořící lidská pochodeň. "Jak to mohl přežít?" zeptal se ministr. "Mají tuhý kořínek." suše odvětil Zimmer a zavřel průzor. Chata byla na dohled, Zimmer měl potvrzenou pozemní podporu pro případ napadení chaty. Mezitím přiletěla slibovaná palebná podpora, Mi-24, vysadilo vojáky u chaty, zaujali palebná postavení. OT-64 dovezlo cenný náklad v pořádku. Chata byla nenápadná, pokud člověk nepočítal její podzemní část, kde se ukrývala nejmodernější technologie, filtry vzduchu, několikametrové pancéřování, které chránily podzemní obytné komplexy, v neposlední řadě v nejspodnějším patře byla zcela funkční protiatomový kryt. Zimmer zavřel za Borským dveře chaty. Posadil se na zápraží chatky, opřený o dveře, hlavou se mu honily myšlenky o posledních dnech. Nechtěl přemýšlet, začal dělat kliky, vojáci ho nervózně okukovali, cítili, že se něco blíží, jenom nedokázali úplně přesně říct, co.

Když chodíte s psi na zápasy, tak sami od sebe vycítí, co bude následovat, už když je vezete v autě. Vyčerpáním se sesunul na zem, pot mu tekl na zem. Jsi už moc starej, problesklo mu hlavou. Po čtyřiceti, otočil se k veliteli výsadkového oddílu. "Kde jste takovou dobu byli?" teplota vzduchu se ho snažila ukolébat ke snížené ostražitosti, na září bylo až moc teplo. "Nemohli jsme vzlétnout, prý měla přijít nějaká bouře, to nám říkala základna, podle informací z navigace." Zimmerovi cvakly obvody v mozku, někdo nechtěl, aby se sem dostali. "A proč jste nakonec letěli?" v dálce byly slyšet plazící se tankové pásy. "Když nám řekli, že z Prahy vyletěl policejní vrtulník, bylo jasný, že kdyby doopravdy byla bouře, tak by nevzlétli." Měl pravdu, družstvo osmi mužů bylo vysazeno ve špatný čas, ale lepší pozdě než nikdy. "Chlapi, je možný, že se stáhli, aby se přeskupili, my jsme je nedostali a počítám, že Mil měl příliš silný pancéřování na to, aby vás sestřelili." Velitel družstva se poškrábal na hlavě. "Je pravda, že na nás nikdo nestřílel, všechno bylo až divně snadný." Otočil se ke zbytku mužstva. "Mějte oči na stopkách." Mohli být studijním materiálem pro perfektní rozestavění jednotky, zaujali krytá místa okolo chaty, monitorovali celých 360 stupňů kolem hlídaného místa, pouze velitel zůstal na místě se Zimmerem. Všiml si krátké MP5, jež držel v ruce. "Máte nějaký náboje?" Bodyguard odjistil zásobník, aby si vzpomněl, že ho měnil po té přestřelce "Měl bych mít ještě nějaký zásobníky u sebe." Popřemýšlel, ne, jeho MP5 se nehodila na otevřené prostranství, radši by si měl zajít do zbrojnice, pro něco příhodnějšího. "Na chvíli vás opustím." Řekl a zmizel uvnitř chaty. Voják u výtahu chtěl vidět jeho psí známku, vyhověl mu. Pokynul mu hlavou a přivolal výtah. Zbrojnice byla ve třetím podzemním patře, po několika minutách dorazil.

Karel Borský seděl na židli a držel v ruce malou skleničku s koňakem, když byl opilejší, tak se mu dařilo lépe přemýšlet. Jeho podezření okamžitě spadlo na generála Krále. Kdo vůbec byl ten podivný člověk? Pracoval pro druhou stranu? Všude bylo moc otazníků, na které nebyly odpovědi. Sedl si k počítači a pustil do Googlu jméno "generál Král", vyjela mu armádní stránka s jakýmsi válečným veteránem speciálních sil, operoval v Kosovu, předtím Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, všechno mírové mise, na jaře se vrátil z výcvikové mise v Iráku, poté měl na povel osádku v České Kamenici, v rámci cvičení, odklízel při záplavách, čestný chlap, něco mu stále nesedělo, jenom nedovedl svoje podezření čímkoliv podložit, byl to jeho pohled, který viděl, když na sebe koukal do zrcadla, byl jako on. Zapálil si doutník. Někdo ho platil, potřeboval odklidit mě, přemýšlel, ale v tom případě nedávalo smysl, proč mě nezastřelil už na srazu krizového štábu, z toho, co o mně říkal, by tohle dávalo největší smysl. Pustil si obrovskou LCD televizi, kterou měl nainstalovanou v pokoji. Na celodenním zpravodajském kanálu pouštěli živé záběry z hořícícho lesa. Hrklo v něm. Vzal telefon a vytáčel číslo svého člověka pro styk s veřejností. Klepal se mu hlas, když mluvil do telefonu. "Zastavte to vysílání na dvacetčtyřce, vždyť budou vědět, že jsem tady, přijde jich ještě víc." Položil telefon, jako hypnotizovaný hleděl do televize, v živém vstupu odstřihli reportéra, ve studiu začali mluvit o problému s přenosem. "Žádné zprávy o dnešním incidentu v Praze." Pozorný divák si mohl všimnou, že v rychlém textu na kraji obrazovky zmizela zpráva o nehodě v centru Prahy. Vláda mu důvěřovala s řešením problému, byl si toho vědomý. Inhaloval nikotinový kouř z doutníku, neznatelně se pousmál nad rodícím se plánem v jeho hlavě. Potřebuje zničit nežádoucí rebélii v armádě, beztak ho to málem stálo život. Ke Královi se mohou přidat civilisté, proto bude nejlepší, když shromáždí zbytky divizí na severu (včetně experimentální) sil a podnikne útok na základnu v České Kamenici, típl doutník do popelníku. Bude zákaz vycházení a každý, kdo ho poruší, bude zastřelen. Stejně jako generál, je válečný stav, nemusí ho soudit, může ho okamžitě zastřelit. Je pro něj nebezpečné chodit ven, po dnešku určitě, bude to za něj převzít dvojník. Říkal mu "Živý štít", pojede do továrny nedaleko Děčína a bude dělat, že je on. Vojáci potřebují pevnou ruku, na internetu si prohlídl svoje akciové portfolio, zbrojařské akcie rostly, na druhou stranu cenné papíry ústecké chemičky byly neexistující, nevadí, nevložil do ní tolik peněz, aby ho okolnosti přiměly k tomu, že by z toho měl zkažený den. Z továrny bude řídit sled událostí, pokud něco nepůjde podle plánu, požádá o pomoc NATO, jak slíbil na zasedání, ale to je pouze krajní řešení, nechtěl, do toho tahat další národy, už teď to stálo příliš mnoho životů.

Sever se dá obětovat, beztak tam žijí jenom cikáni a feťáci, než nastoupí jednotky NATO, izoluje celý sever, Cleansing se sice pomalu šíří do zbytku republiky, jenže díky zabudované degeneraci a velmi úzké zásobě série nula nebude větší rozptyl, možná liberecký kraj, maximálně sem tam Morava, Praha bude mít hlídané vjezdy a v rámci bezpečnosti se nikdo nedostane dovnitř ani ven, svede to na možnou teroristickou činnost či ztrátu vojenského materiálu. Na to lidé slyší, budou jeden vůči druhému paranoidní, bavila ho představa starých časů. Jako když byl na začátku kariéry v STB. Při převratu bylo pouze logické využití situace, jeho spis byl skartován, byl čistý jako lilie, zbylo tam ještě hodně malých ryb. Proč to nehodit na ně? Ať mají problémy ti, kteří měli málo společného. Jo, staré časy. Rozvalil se na gauči, dolil si sklenku, opět jí do sebe hodil. Vzpomněl si na rodinu, jsou daleko od toho všeho pryč. Nemají s tím nic společného, myslí si, že vydělává na jejich luxus poctivou prací, ach, jak by chtěl, aby to byla pravda. Bez úplatků, manipulování politiků by nebyl tím, kým je. Koupený titul z Plzně, změněné jméno, nevystopovatelná minulost, nový začátek se povedl. Návyk na alkohol mu zůstal, nervy se zklidnily, byl schopný přemýšlet jako stroj, seděl na bedně dynamitu, mohla kdykoliv vybuchnou, opatrnosti nebylo nazbyt. Parlament proti němu nepůjde, měl hodně kompromitujícího materiálu na tolik lidí, že by nestačila všechna místa v českých věznicích. Lidé, proti kterým byl Kájínek trochu zlobivá ovečka. Masoví vrazi, vládní zabijáci, korupční skandály, odklon peněz z veřejných prostředků na soukromé účty. Neobtěžoval se naléváním další skleničky, přihnul si z lahve, něco na tom pití úplně strašlivě smrdělo. Opakoval to do té doby, dokud neusnul v opilecké pozici na gauči. Televize běžela v pozadí. Zimmer odcházel ze zbrojnice nesmírně potěšen.

Měl v ruce importní MG36, měl slabost pro německé zbraně, výrobky každého národu o něm řekli víc jak tisíc románů s národními hrdiny. Šel si dát něco do jídelny, ostatní pro něj byli bezejmenní, beztak mohli být během několika momentů mrtví. Od kuchaře si poručil pečené kuře, šel si s táckem sednout k prázdnému stolu. Podíval se na hodinky, za několik minut půlnoc. Na jeho standard bylo jídlo na vysoké úrovni, ale i psi se musí někdy pořádně nakrmit. Podle venku by člověk netipoval, že je takové živo pod povrchem. Ve výtahu zmáčkl patro ministra. Vyťukal číselný kód, který ho opravňoval k návštěvě. Dveře výtahu se otevřely. MP5K byla na jeho noze, pouzdro jí drželo připravenou na všechny eventuality. Přišel k televizi a vypnul jí. Všiml si lahve koňaku. Přičichl ke zbytkům, toxická vůně ho omámila. Byly v tom přimíchané prášky na spaní, Borský podřimoval. "Kdo ti jde po krku?" řekl si sám pro sebe. O informace se nehodlal dělit s ostatními, byl tady špicl, někdo z lidí. Uložil ministra do postele. Sedl si k počítači, přepsal bezpečnostní parametry výtahu, od této chvíle kód potřebný k jízdě výtahu do patra ministra byl neplatný, jediná cesta, jak se dostat pryč byl nouzový výtah, o kterém věděl pouze on a Borský. Odjel výtahem na povrch, byl vzdálen asi padesát metrů od chaty, uvnitř starého, ztrouchnivělého stromu, vyňal řídící čip výtahu a dal si ho do kapsy. Od jeho návštěvy zbrojnice se změnilo několik věcí, chata byla v procesu opevňování, několik tanků ( minimálně jeden T72 a druhý T55, z toho, co stačil vidět) hlídaly perimetr, tři pěší divize ozbrojené protitankovými raketami, pět odstřelovačů, odpočívající Mi-24 za chatou, vojáci plnili pytle pískem. Vedle Milu byl OT64 s posádkou, ukládali se ke spánku. Stále se z jiné strany lesa sjížděly nové a nové oddíly vojáků, za pár hodin tady bude obrovská základna. Ale co nepřítel? Kdy udeří? Nic jiného se mu hlavou nehonilo. Šel si promluvit operátorem infra kamery, byl to jeden z mužů prvního družstva. "Máte něco?" mladý operátor na něj koukal potměšile. "Zachytil jsem několik vojáků, jak obhlížejí okolí, řekl jsem jejich pozici odstřelovačům, ale už byli pryč, než je stačili sejmout." Zimmer pokynul hlavou. "Sežeňte mi dva muže, musím jít na průzkum, neutralizovat hrozbu, máte malý přenosný vysílačky?" Přikývl, zaštrachal v kapse a podával bodyguardovi handsfree. "Naladím Vás na naší frekvenci, ať máme dobrý signál, přes pager poslal informaci o dvou mužích velitelům družstev. Zimmer si sedl na židli, otevřel si lahev s vodou a čekal. Za krátkou chvíli byla úderná jednotka sestavena.

Vojáci měli v rukách obstarožní vzor 58, udiveně koukali na Zimmerův MG36. "Máte moc hezkou zbraň." Bodyguard přikývl. Na severovýchod od chaty byl podle operátora infrakamery zaznamenán poslední vizuální kontakt s nepřítelem nebo neoznačeným cílem. Prý byl jeden. Postupovali pomalu, beze slov, skrz stromy, jít po polní cestě byla sebevražedná představa sebevražedná. "Máte tam nějaký vizuál?" zeptal se operátor infrakamery v handsfree. "Nevidím stále nic." Udržovali třímetrové rozestupy, postupovali stejným krokem, nevzbudit nežádoucí pozornost, brýle pro noční vidění je udržovaly v pohotovosti, po kilometru opatrné chůze sykl muž po jeho levici. Byl na místě mrtvý. Okamžitě zalehly, kulka škrtala jeho přilbu. Přes trávu neviděl, další rána trefila neprůstřelnou vestu žijícího spolubojovníka, který opětoval palbu hozením zápalného granátu, v nastalém zmatku si popletl fragmentový granát s zápalným. Stromy začaly hořet, iluminace ozářila čekající armádu, na druhé straně byl hořící Bell. "Střílejte." sykl Zimmer. Likvidovali nepřátelé ve vojenském. "Proboha, to jsou lidi z armády." Používal svůj lehký kulomet jako ultra přesnou útočnou pušku s obrovským zásobníkem.

"Musíme se stáhnout." říkal polohlasem. Vyhodil dvě dýmovnice. "Jdeme!" zařval, poslal jim poslední dávku skrz vytvořenou mlhu. Utíkali. "Připravte se na nepřátelský úder, přibližně padesát mužů, několik ozbrojených transportérů, dostaňte do vzduchu Mila, maximální pohotovost, cíl je udržet cílovou lokaci za každou cenu." Strojově přesný. Běželi, nepamatoval si, jak rychle běhal na střední, ale věděl, že je nepřátelé budou následovat, o tom nepochyboval, snažil se neotáčet a nestřílet, aby neupozorňoval na směr svého ústupu, kolem nich prolétla raketa vypálená z Mi-24, jemné fragmenty z exploze trhaly vojáky na kusy. V denním světle by byl vidět aerosol krve, který se po explozi nanesl na stromy. Ruský rotační kulomet protrhával stromy a neomylně hledal cestu ke svému cíly, poskytl dostatek času na útěk 66 procentům útočného týmu. Pilot se vyhnul vypálené raketě, Zimmer s přežívajícím vojákem byly na obzoru obránců chaty, kromě jednoho výstřelu se je nesnažili zabít. Tanky byly schované v lese, s vypnutým motorem. Z podzemí přišly další posily. Minimálně dvě stě lidských životů připravených bránit zkorumpovaného ministra do posledního dechu. Zimmer se schoval do vyschlého stromu a pozoroval bitvu. Během několika minut trefila protitanková raketa obstarožní tank. Tankisté prchali z hořících trosek. Na nepřátelské straně se mihla Šilka. Její hrozivě znějící kanon sestřelil Mi-24. Vojáci stačily v bezpečí přistát. Útok byl masivní, napočítal na nepřátelské straně nespočet obrněných transportérů, tanky, různou vojenskou techniku. Nevydrží takový nápor, pomyslel si. Tankový granát urval střechu chaty. Vložil čip do výtahu, sjel do ministerského "trezoru", vytočil číslo na jeho mobilu. "Tady Zimmer, situace je kritická, okamžitě potřebujeme leteckou podporu, přesila je obrovská, nevydržíme déle než pět minut, ministr je v bezvědomí." prohlédl si ležícího Borského, jeho rty, z kterých kapaly opilé sliny. "Pošlete na naši pozici všechno, co máte, bude to dlouhý boj. Opravuji svůj požadavek o leteckou podporu, potřebujeme okamžitou podporu, pozemní, leteckou, obrněnou, v nejhorším případě potřebujeme nultou sérii." Z vysílačky se ozval šepot. "Pane Zimmere, už nám dával vědět vedoucí družstev, posíláme tam všechno, co máme k dispozici, nejdříve tam budou letouny Mig 21 a Jas 39 Gripen, v nejhorším případě i UAV bombardéry, poletí Vám na pomoc celá letka, snažíme se dostat pod kontrolu zbytky armády, už toho moc nemáme, ale pošleme tam vše, co bude v našich silách." Bodyguard se po takovém monologu posadil a sledoval televizi. "Pospěšte si." zavěsil telefon. Takže jenom vyčkávali na útok, zkoušeli, co si můžou dovolit, pak to spustili, o krytu pod chatou určitě nevěděli.

Nad jeho hlavou zuřil strašný boj. Vystavoval se zbytečnému nebezpečí, to věděl, ale připustil si to pozdě, jako obvykle. Nebyl tady, aby ho nějaký druhořadý voják zabil, byl odpovědný za veškerou ochranu ministra, byl hlavní článek, měl to všechno na povel, oficiálně to samozřejmě nebyla pravda, na to byla pavučina řídících struktur armády vedená jinak, ale jeho funkce nebyla oficiální, byl šedou eminencí pečující o přežití. Výbuchy nad jeho hlavou se stupňovaly. Střelba byla slyšet i přes televizi. Pokud by došlo k nejhoršímu a nějakým zázrakem zjistili podrobnosti o chatovém komplexu, tak by se stejně nedostali výtahem dolů, museli by ho nejdříve vyřadit z provozu, spustit ho manuálně šachtou až do nejnižšího patra, autogenem rozřezat dva metry silné pancéřové dveře, práce, která by se dala stihnout za dvě hodiny, odhadoval spíš dva týdny, pokud by jim stačila zásoba plynů pro autogen. Byla to ironická situace, ale i když se zbytek bránících jednotek stane zkrvavenými mrtvolami, tak pořád vyhrál, nevědí o ztrouchnivělém stromu, o tom nevěděl absolutně nikdo, kromě konstruktérů podzemního bunkru, kteří museli slíbit mlčenlivost pod trestem doživotního odsouzení. Nebo zavřením do psychiatrické léčebny a jejich pomalého transformování do nemyslící chodící zeleniny. Perfektně vymyšlený a odstrašující plán, vzhledem k tomu, že ministra málem otrávili, se najednou jevil jako jediný správný. Ze stropu padal prach. Slyšel nad sebou proudové motory. Výbuchy pum, byl odhozen na zeď, praskající sklo pod jeho zády, obraz Andy Warhola už nebude jako dřív. Koukal na ležící a chrápající trosku, přemýšlel nad tím, jestli to stojí za všechny zmařené lidské životy, mají rodiny, lidi, které zastřelil měli také svoje rodiny. Jaké to bude za pár dní? Ale byl za to dobře placený, na tom záleželo, pár milionů, nebyl už čistý jako lilie, ale má rodinu v bezpečí, mimo republiku, každý bude v bezpečí. Nemusí nastavovat krk, jen se starat o to, aby se nic nestalo panovi ministrovi. Konec přemýšlení, zapnul si televizi, další granát vybuchl u chaty. Dávali poslední díl Rockyho, nepřestávalo ho fascinovat, jak v okamžicích absolutního lidského utrpení potřeboval přivést svojí mysl k úplně jiným myšlenkám, nepřipouštět si, že nad ním umírají lidé, ignorovat prolétající kulky, jsou to profesionálové, stejně jako on, ať je už platí jakákoliv strana, věděli, do čeho jdou, museli s tím počítat, není cesty zpět, peníze nesmrdí nikomu. Sedl si na židli a vyčerpáním se zhroutil do spánku. Nahoře zuřila bitva. Obránců ubývalo, letadla vybombardovali perimetr, roztrhaná lidská těla ležela v trávě, z vrtulníků shazovali nultou sérii Infikovaných.

Trhali vše živé, jak nepřátele, tak obránce, boje se protahovali do dlouhých hodin, vrtulníky přivážely další a další posily, hořící trosky zapalovaly les, oheň a zkáza byly hmatatelné, obránci nechápali, jak někdo dokázal shromáždit tak obrovský oddíl bez toho, aniž by si toho kdokoliv všiml. Poslední rezervy obrněné techniky, protitankových zbraní byly převeleny na místo (jediní, kteří zbyli, aby dělali svojí práci, byli obránci Prahy a pár jednotek na severu). Ranní rosa se míchala s vyhřezlými vnitřnostmi, vzduchem byl cítit střelný prach, vojáci byli polohluší, bratr zabíjel bratra, tekla krev naší země, ve jménu někoho jiného , ideologie? Bylo v tom něco víc? Vychladlé trosky rozstřílené Šilky, urvané hlavy s přilbami, vystřelené nábojnice zapadané v mokré hlíně. Škubající končetiny, které před několika minutami patřily k fungujícímu tělu, teď z nich vyprchával život, poslední záchvěvy nervových vláken, krev pořád teče dál. Další vystřílený zásobník, spadlý strom, zásah do kevlarové vesty, výbuch fragmentového granátu, protržení kůže, malinkaté částečky trhající maso, zastaví se až o kost. Rozsévání smrti ve velkém. Hořící stromy pozorovaly lidské neštěstí nechávajíc se konzumovat plameny, nevzdaly se svojí naděje na život, jenom rozhodnutí udělal někdo jiný. Zničený pancíř, s čistými průstřely, doutnající odpalovače raket RPG-7, padající kusy betonu z chaty. Pilot na nebesích nepřemýšlel nad obětí, dokud ho nezasáhla třicetimilimetrová střela, proražená nádrž rozlévala kerosin nad bojištěm. Prudká ztráta výšky, atomizace všeho na zemi, stíhačka ničila naprosto vše, včetně svého pilota. Jak rychle bitva začala, tak skončila, Infikovaní dodělávali práci, stíhači bombardovali vše, pouze sekaná. Infikovaní smíchaní s hlínou, vojáky, trávou, dřevinami, neživá hmota, byla tím posledním, co je čekalo. V pět padesát dva minut ráno byl konec. Zimmer se probudil. Strop byl propadlý, televize nefungovala, dodávka elektřiny byla konstantní. Podíval se na hodinky, osm hodin. Protáhl si ruce, prokřupal si klouby, ve stejný moment se probouzel i Borský. "Zimmere, co se tady stalo?" došlo k tomu, co předpokládal, nutnému osvětlení problému. "Někdo se Vás snažil zabít, použil k tomu několik divizí, až budeme na povrchu, můžete se podívat, co se stalo." Borský byl zaskočený, ale nedával to na sobě okatě najevo. "Myslím, že je čas, bych si zavolal." Zvedl telefon a všiml si volaných čísel. "Zimmere, vy jste volal ústředí?" Osobní strážce pokynul hlavou. "Ano, volal jsem, protože jsme potřebovali podporu, jinak bychom se odsud nedostali živí." Borský mu na znamení souhlasu jemně kývl. "Použili i nultou sérii, nakonec to zbombardovali, standardní postup, který jsme nacvičovali při posledním cvičení, mělo by být téměř nulové nebezpečí, všichni, co mohli něco udělat, jakkoliv nás ohrozit, jsou součástí světa mrtvých." Borský si nalil další skleničku (tentokrát z jiné lahve). "Předpokládám, že bych měl doopravdy jet na valné shromáždění OSN a NATO, co si o tom myslíte?" otázka, na kterou chtěl znát odpověď. "Na Vašem místě, pane ministře, bych si opatřil dvojníka, který za Vás dohlédne na operace a vypadl bych z republiky, nečeká tady nic dobrého, podívejte se, ať už proti nám stojí kdokoliv, měl dostatečné prostředky, aby nás skoro smazal z povrchu zemského, nevím, jestli to byli Rusové, jestli to byl generál Král nebo někdo jiný, ale hlavní je, abyste odsud odešel." Mohl mu věřit (a potvrdil si svůj plán), věděl, že voják jako byl Zimmer neměl rád úřady, ale jeho snažení o to, aby jeho svěřenec přežil bylo přesvědčivé. "Dobře, můžeme odsud vypadnout."

Nastoupili do výtahu, vylezli ze stromu, nad oblohou bylo svítící slunce, pohled, který se jim dostal byl šokující. Vypálený les, vyvrácené stromy, trosky stíhačky, obrněných transportérů, roztrhané pytle z písku, tam, kde stála chata byly vyvrácené kusy betonu, nula přeživších, krátery po bombách, zuhelnatělá těla, nedalo se rozeznat, kdo byl obránce, útočník a kdo Infikovaný. Doutnající vraky se těšily z přítomnosti živých duší. Borský vytáhl telefon a vyžádal si urychlené vyzvednutí. Zimmer přemýšlel nad tím, proč se tak pachtil za lehkým kulometem, když z něj možná patnáctkrát vystřelil za noc. Pořád sám sebe přesvědčoval o tom, že udělal správnou věc. Karel Borský ukončil hovor s centrálou. "Prý nám někdo chtěl zabít naší spojku v České Třebové, začíná to být divnější a divnější Zimmere, už, abych odsud vypadl. Mimochodem, co byste říkal na to, kdyby můj dvojník jezdil v obrněném vlaku? Bylo by to dostatečně bezpečné?" Osobní strážce se nadechoval ke svojí odpovědi. "Pane ministře, pokud Vás někdo bude chtít zabít, tak to platí i o dvojníkovi, může mít pancéřový vlak, který je nepochybně neproniknutelný, ale najdou si cestu." V doutnající mýtině se cosi pohnulo. Zimmer si opřel zbraň o rameno. Loudající se Infikovaný. "Zimmere, podívejte se na to, zničený bombardováním, měl by být na kusy a on je pořád na nohách, zastřelte ho." Dávka zasáhla Infikovaného do obličeje, spadl, ale neustával ve svojí cestě. Prst na spoušti, lezoucí mozek ze střelných ran, zbytky oživené mrtvoly spadly na sežehlou zem. V dálce slyšeli transportní helikoptéru Mi-17. Zvedající se padlí vojáci, první přenos ze série jedna, atomizace, následné oživení, utrhané údy, plácající se torza. Osobní strážce poklepal na neprůstřelnou vestu, značně otřesený. "Co jste to vytvořil?" z útrob mu vycházela hrůza. Čirá, třikrát vydestilovaná a ničím neředěná. Promnul si oči. Ministr mlčel. Zvedající se potrhané karikatury života, transportní vrtulník už byl nad nimi. Voják jim posílal lano, jako správný bodyguard zůstal Zimmer na zemi než vylezl Borský. Po několika minutách byly oba bezpečně nad povrchem. "Co jste to zatraceně vytvořil?" znovu se zeptal Zimmer. Ministr mu stále neodpovídal. Pilot vrtulníku opět zbombardoval Infikované a odletěl pryč. Borský koutkem oka zahlédl zvedající se mršiny. "Oni budou sami degenerovat." zachovával odstup a nehodlal prozradit ani o větu více než musel. "Vždyť jsou to naši lidi zatraceně." Znovu vybuchl jinak chladný Zimmer. Borský s odpovědí počkal, dokud nepřistáli a on nečekal spolu s ostatními vyslanci u letadla do zahraničí. Vzal si stranou Zimmera. Za oknem stál soukromý tryskáč. "Poslouchejte, jestli se cokoliv z toho, co jste dnes nebo včera viděl dostane ven, tak si buďte jistý, že za to zaplatíte a nebude se vám to vůbec líbit Zimmere. Pokud to zůstane mezi námi, nemusíte se vůbec ničeho obávat, ale jestli pustíte ven. Chcete vidět své nejbližší umírat? Cením si toho, že jste mě zachránil, umím vám svou vděčnost dokázat, buďte na mé straně a budete mít tolik peněz, že se v tom budete topit do konce života. Ale řekněte něco o tom, co jste včera viděl a já vám garantuji, že do příštích pěti minut vás někdo najde s podříznutým krkem nebo zlomenou páteří." Říkal to, jako kdyby nemluvil k lidské bytosti, ale ke svému poddanému.

Nicméně Zimmer věděl, do čeho jde. "Dobře, rozumím tomu, jenom na těch penězích nešetřete." obličejem profesionálního hráče pokeru se vrátil, ve jeho mozku byla zastoupená logika, byl dokonale fungujícím strojem, který byl schopný ovládat svoje tělo, svůj mozek, to, co předvedl před chvílí byla v jeho očích slabost, lidskost se vrátila tam, kde jí nepotřebovali. Borský se na něj usmál a pokynul hlavou. "Nebojte Zimmere, nezklamu vás." Usmál se a nastupoval do letadla. "Poletíte se mnou nebo tady bude hlídat situaci?" Několik sekund se rozmýšlel. "Poletím s Vámi." Ministr byl neznatelně potěšen. Nastupovali do letadla. Byl to jeden z těch malých modelů, kterým létali v 80. letech rockové hvězdy, když byli na tour a zrovna v tour buse nezakládali další dynastie svých rodin, něco na způsob Gulfstream IV nebo to byl snad i on?. Ať se podíval kamkoliv, bylo jasné, že rozpočet nehrál u tohoto konkrétního kusu hlavní roli, byl možná tak na desátém místě, vzhledem k nechutnému množství kůže na palubě, drahých dřev použitých na výrobu stolů, pozlaceného českého porcelánu, zlaté příbory. Nepřeberné množství luxusu,, jehož dosažitelnost byla pro normálního člověka, který chtěl mít svědomí čisté, stejná jako vítězství Angoly na mistrovství světa v přípravě hamburgerů. Borský mu nalil drahé brandy. "Čas od času se v noci vzbudím a říkám si, jestli jsem pořád lidská bytost, když toleruji všechny věci, co se okolo mě dějí. Nevím proč, ale nakonec to vždycky skončí u lahve nějakého dobrého vína nebo hodinovým sexem s mojí drahou polovičkou. Řekněte Zimmere, máte rád drahá auta?" Způsob, jaký přešel z vážného tématu na úplně nepodstatnou otázku byl vážně zvláštní. "Měl jsem jedno BMW 635CSi, šetřil jsem si na něj první dva roky, když jsem byl v armádě, mělo 280 koní, potom jsme sehnali nějaký kompresor z Jaguaru XJR, tlačil asi půl baru, takže si dovedete představit, kolik to asi.." Borský se smál. "Až skončí tohle období, tak budete mít víc peněz, než kolik chtějí za Bugatti Veyron Zimmere." Osobní strážce byl potěšen, ale stále v něm cosi hlodalo, možná svědomí? "Na to si s vámi připiju."Pozvedl sklenku a ťukl si s ministrem. Byli vysoko nad oblaky a celý svět byl jejich.


"Z lámání zad jinejch lidí, odtud máš svoje peníze."

Bůh je náš pán

10. srpna 2014 v 19:46 | Katastrofa |  Básničky
1. Ahoj kámo, tak si zapal jointa,
až se konečně vrhneme na téma,
co mě trápí už několik krátkejch let,
nenapadá mě proč nezačít právě teď.

2. Můžeš mi vysvělit svoje beliebers?
Žijou podle nějaký šílený knížky,
když v tebe nebudu věřit, tak shořím,
co jsem ti vůbec ty vole udělal?

3. Že víra v tebe smaže všechny hříchy,
tomu se musím už jenom smát (to víš),
oběti ukazují palce nahoru na svoje vrahy,
tak proto tolik psychopatů konvertovalo.

4. Že máš jedinou cestu, tomu nevěřim,
můžu shořet v pekle a pořád kroutit hlavou,
protože mě nebudeš nutit k poslušnosti,
měl bys bejt míň žárlivej a mít míň rád Američany.

5. Zabíjet jeden druhýho kvůli beefům z minulosti?
Proč všechno musí jít přes násilí, nenávist a zlobu?
Takový to od nás opravdu chceš a učíš co je dobrý?
Jsem skeptickej zmrd a prosím tě o nápravu.