Červen 2014

Machinehead

11. června 2014 v 18:53 | Katastrofa |  Zombie Story
"Mám mechanickou hlavu, je lepší než zbytek, zelenou červený mechanický hlavě, jdu od od mýho stroje, jdu od mýho stroje."
Gavin Rossdale (*1965)
Bush
"Kde je tady nějaká posraná nemocnice?" řval v chaosu Denis. "Vem mu kvér, nečum a dělej sakra." Soukali na zadní sedadla Desátníka. "Doběhni se podívat k vojákům, jestli nemají nějaký zásoby." znovu rozkazoval Lukáš, který mezitím sám zavíral pravé zadní dveře. Motor bručel na volnoběhu. Denis se přibližoval k vraku UAZu, v ruce držel slečnu ČZ , od desátníka (kdo by si byl pomyslel, že bezmála dětské ruce budou svírat vražedný předmět?) Šourající se Infikovaní si začali nehody všímat, ale snadné zásoby, jsou výhrou. Naštěstí byli vojáci na místě mrtví, nemusel nic dokončit, řidič měl hlavu zabořenou do kovového volantu a spolujezdcův mozek byl na celém proraženém skle, neměl u sebe helmu, hodil by se do reklamy na cyklistickou výstroj. Nesnažil se myslet na jejich osud, čím víc přemítal nad tím, že mohl ublížit cizímu člověkovi nebo viděl dalšího neinfikovaného člověka zemřít, tím víc se propadal do svých vlastních depresí, opovrhoval životem, ale začínal si uvědomovat, že všechno byla jenom póza. Instinkt přežití nakonec vždycky zvítězí. Sebral jim lékárničku, nějaké střelivo a utíkal zpátky k autu. Sedl si dozadu ke zraněnému Olmerovi. "Denisi, co mu je?" zeptal se Lukáš, který stále ještě nerozjel auto. "Je v bezvědomí, je tady nějaká krev, nevím, co mu dopiči je, kurvadrát." Čím víc byl nervóznější, tím byl sprostější. "Sakra práce!" vykřikl řidič, když si konečně uvědomil, že celá jejich osobní tragédie jim nepomůže od toho, aby je Infikovaní naprosto ignorovali. Poškrábaný lak na dveřích řidiče od pařátů Infikovaného. Tak krásná černá barva to byla.

Čtyřgé už zase vířilo otáčky, tak, aby se turbodmychadlo pořádně roztočilo. "Ty vole, Denisi, svítí mi hladový oko." Červené světýlko, které indikovalo, že v nádrži zbývá sotva na dalších padesát kilometrů jízdy. Převedeno do řeči petrolheada, deset kilometrů, pokud neuvolníte nohu z plynu a nezačnete jezdit jako alespoň trochu normální člověk. Lukáš sledoval cedule u hlavní silnice (vyhýbaní stojícím se autům bylo samo o sobě také ne zrovna příjemné). "Kurva, musíme vzít benzín. Ale do Kamenice to zkoušet nebudeme, ještě tam bude nějakej voják." Denis, který už několik minut proplácával tvář desátníka, zpozorněl. "Největší průser jsou lidi, zombíci jsou líný hovada, těm se dá utýct, ale my sami jsme větší hrozba." Ironický smích. Už jsou tři hodiny odpoledne? Palubní hodiny to ukazují. "Proč jsem nejel studovat radši na Oxford? UJEP posranej." Teď se smích začal rozlézat ze zadní strany. "Protože jsi blbej jako bačkora kantáre!" Nebo spíš líný? To bylo to správné označení vlastnosti? Asi jo. Minuli ceduli s ukazatelem na benzínovou pumpu. "Ještě kilák a jsme tam, to je mi teda překvapení. Myslel jsem, že jsme chudej kraj na benzínky, kafčáky a přemítání o našich životech." Denis mlčel a koukal na obličej desátníka. Samý šrám, zasychající krev u spánku. Srdce mu bilo, tep se dal na krku zachytit rukou, nebyl mrtvej. "Hele, co když je v kómatu?" zeptal se řidiče. "V tom případě budeme všichni v prdeli, ale musíme mu nějak pomoc, bez něj bychom byli oba v hajzlu, na to nezapomínej." Vždycky je zajímavý, že i když nikdy nezapomínáš, tak ostatním lidem přijde, že jsi člověk s Alzheimrovým syndromem. "Jasně, nezapomínám." Vjížděli na benzínku. Denis přivrdil, měl v ruce Bren od Olmery, Lukáš zkoušel hru, která se jmenovala "Najdi v zombie apokalypse litr benzínu". Sledoval počítadlo. "Doprdele, máme tam tři litry." Poodjel k dalšímu stojanu. Dva litry. "Kurva." Denis mezitím střelil do nohy infikovaného majitele benzínové pumpy. Poslední stojan. "Prázdný, nic tady není kurva." Naskočili do auta a řítili se dál. "S tou nenažraností budeme muset něco udělat, takhle se budeme plácat od jedný benzínky ke druhý." Jeho společník se neváhal podělit se o svůj názor. "Možná, kdybychom si našli nějaký opevněný místo, tak bychom nemuseli pořád utíkat. Teď musíme najít nějakou nemocnici, pokud funguje, tak nám řeknou, co je s desátníkem." Pokud funguje, oba věděli, že to nebude pravda.

Pět hodin odpoledne, krásný podzim, nemocnice v České Lípě. "Ty vole, tak zase krvavý oko, budeme muset vysávat auta, pokud chceme vydržet na cestě." Bez odezvy, odstavil černý přízrak na parkovišti. Konečně. Infikovaní byli v areálu. Výstřel následovaný dalším. "Nestřílej, půjdou za náma!" řval Lukáš. "Když budeš řvát ještě o něco víc, tak za náma určitě nepůjdou!" opětoval palbu Denis. Olmera jim znovu upadl na asfalt. "Ty debilní hovado, vždyť ho zabiješ." vykřikl starší. "Vezmu ho radši sám, než ho fakt doděláš." Přibližovali se rychle do budovy. Skleněné vstupní dveře byly proražené. Barikádovat je nemělo žádný smysl, protože kovové dveře před nimi byly netknuté. "Co když tady nebude žádnej doktor?" Dlouhý zelený louky, modrá obloha, piknik s rodinou. Byli živí, žádný stopy po výstřelech. Život v reklamě, dokonalý komerční kobce. Hýbali rty, ale nerozuměl jim. V čem byl háček? Na louce byli jenom oni. "Kde jste celou dobu byli?" žádná ozvěna. Hýbou se jim pusy, ale ty jim nerozumíš. Z dálky přicházel generál Král. "Víš, proč ti nerozumí Mirku?" zeptal se a otcovsky mu položil ruku na rameno. "Vy jste ale taky mrtvej." suše pronesl. "Nepřijde ti, že je to všechno jenom v tvojí hlavě?" Šibalsky se usmál. Rodina byla v tahu. "Nepřemýšlel jsi nad tím, že by sis měl sám uvědomit, kdo za to nese vinu?" Slzy v očích. "Ale, vždyť já je nezabil, zastřelili je vojáci a ten mafián. Nemám krev na svých rukou. Vždyť mi věříte, že jo?" jeho hlas zněl nejistě, jakoby hledal oporu v následující větě generála. "Opravdu to nebyla tvoje chyba, chceš to vážně odpřísáhnout na jejich smrt?" Desátník se opřel o strom, hledal cokoliv, co by mohl vypít, ale nenašel nic. Koukal dlouho do prázdna, jeho nadřízený se stále usmíval. Bylo podvědomí plné dlouhých pohledů a cynických úsměvů? Podvědomí je přeci stejně zdravé, jako je vědomí, krystalický odraz svého nositele.

"Vy jste já, co?" zaskřehotal se srdcem v krku. "Jsem ta část tebe, která si myslí, že za jejich smrt neseš vinu ty a ne nikdo jinej." Nadechoval se k odpovědi, ale ani všechen kyslík světa by mu nepomohl vyslovit správná slova. "Na začátku jsi sám věděl, že je to tvoje vina, co se na tom změnilo? Začal jsi zabíjet lidi? Když před tebou umírají, přemýšlíš nad tím, že je to stejný, jako když umírala ona? Měl ses o ně líp postarat, proč jsi vůbec chtěl, aby přijeli zpátky?" Záplava slz pokračovala, nepřestávající povodeň, skrz slzné kanálky, už se rozlévá po pokožce a má jich přijít o tolik víc. "Připusť si vinu, srovnej se s tím, jinak budeš jenom pořád trpět." Mohl se s tím vyrovnat. "Mám se s tím vyrovnat tak, že budu do konce života vědět, že je to jenom moje chyba? Co mám podle vás dělat? Mám se uchlastat k smrti? Tak mi poraďte, vy zkurvenej zombie generále." Teprve teď si všiml odpadávajícího popele z doutníku. "Přijde ti vtipný kouřit v mojí přítomnosti doprdele? Víš co? Můžeš za to ty, ta část mě, která vidí svojí vinu, co jsem měl doprdele udělat? Můžu za to, že jsem je chtěl vidět? Kdo může za to, že schválili zákaz přechodu? S tím jdi pěkně do prdele, můžeš za to hlavně ty, zkurvený podvědomí. Myslíš, že mě baví zabíjet ty lidi? Že chci vidět jejich vyhřezlý střeva? Mám bejt nějakej masochistickej psychopat? Idioti jako jsi ty mě naučili to, abych nerozeznával mezi cíly, bejt tvrdší, nepřemýšlet nad tím, když někoho zabiju. Nepouštět si to do hlavy, jsou na druhý straně barikády, žádný lidský bytosti, jenom cíl na mušce." Do jeho pekelné rozmluvy se vehnal mrak. "Vidíš co děláš Mirku." pronesl generál a odhodil do trávy doutník. "Asi to dost dobře nechápeš, možná si budeš muset projít pár desítkami komnat. Jako v Šaolinu, máš rád Bruce Leeho, projdi si svým vnitřkem, než se to všechno podělá mnohem víc." Desátník se proti němu postavil. "Ty můžeš jít tak do hajzlu." Jakmile zakřičel, tak zmizel i generál. Návaly deště neustávaly. Mělo to nějakou spojitost s jeho rozpoložením? "Debilní otázka." řekl si sám pro sebe.

"Teď se někdy musím vzbudit, bude to za chvíli, určitě každou sekundou, ten náraz nebyl tak strašnej." Rána. Spadl na tu strašně zelenou louku, do mokrý trávy, kapky deště do vlasů. Bolestí zavřel oči. Nádech. Letěl jako balistická střela přímo z nebes. "Co to sakra je?" řval v teplotě hluboko pod nulu. Obličej mu namrzal. Zalesněná krajina, rychle přibližoval. Omrzliny prvního stupně. Jehličnaté lesy a mech. Zapadané sněhem. Už to brzo bude, přijde dopad. Instinktivně si dal ruce před obličej, přemýšlel nad tím, jestli se zlomí a zpomalý pád nebo se mu i tak utrhnou vnitřní orgány a rozprsknou se mu o žebra. Záblesk. Byl dlouho mimo? Seděl ve sněhu opřený o jehličnan. Sníh. Zapadaný od hlavy k patě. Omrzlá ruka. Vstal a vydal se hledat jakousi civilizaci. Pustina, okolo něj, sněhové peklo, které čeká na to, až ho konečně pozře. "Moje podvědomí mě nejspíš bude hodně nenávidět." Ulevil si. Slyšel za sebou praskání sněhu. Rychlý dusot kopyt. Nebo běh. Kolem hlavy mu prosvištěla kulka. Muži na koních, muškety v rukách. "Tam je ten prašivej pes!" slyšel z dálky. Utíkal. Voják 21. století ve středověku. Do pravé ruku ho zasáhla kulka. Mohla mít ráži možná patnáct milimetrů. Skácel se k zemi a stále pokulhával pryč. Červené skvrnky na bílém sněhu nikam nemizely. Byl Jeníček, který za sebou nechával stopy, aby se mohl vrátit v jednom kuse z lesa. Družina se přibližovala. Ztratil vědomí. Viděl všechno z ptačí perspektivy, vlekli ho přes sníh, jak zatraceně mohl vidět sám sebe? Vždyť byl ve svém podvědomí a teď v bezvědomí ve svém podvědomí? Jeho mysl musela být naprosto neschopná normálního myšlení, náš psycho killer se v sobě ztrácel. Probudil se v uzavřené místnosti, okolo něj nebylo nic, čeho by se mohl chytit. Staré kameny, drolily se, když do nich zaryl nehty.

Byl to pískovec? Vlhkost prostupovala jeho mozkem. Odkapávající pot z čela. Ale byl tady přeci sníh nebo ne? Přestal hledat smysl a sebe sama. "Tak pojď, ty hejzle." uslyšel za dveřmi. Rána do hlavy, vracející se bezvědomí. Během pěti sekund byl venku. Nádvoří hradu Ostrý, opravdu to tak vypadalo, když ještě nebyl skomírajícím kusem kamenu? Nad fontánou byl opřený kníže, nečekal na nic a dal se s Olmerou do rozhovoru. "Drahý pane, můžete mi říct, proč jste se vehnal sem k nám? Náš lovka Hans vás musel omylem střelit, protože si Vás spletl s nájezdnými loupežníky, kteří plundrují náš kraj." V okamžiku, kdy to dořekl, si náš hrdina přejel rukou údajné místo, kde mělo být střelné zranění, velmi těžko popíral svůj udivený obličej. "Ale já tam nemám žádné zranění." Vysoukal ze sebe. "Náš mág Vám pomohl, jsme moderní společnost, víme, co musíme učinit, abychom přivedli naše přátele na cestu odpuštění." Mirek přemýšlel nad svými vnitřními démony. Jaký to má smysl? "Díky, díky, jaký je rok, prosím?" Šlechtic se zářivě usmál a poplácal Olmeru přes rameno. "Můj nejdražší hoste, je rok 1867, jste na Šarfenštejnu, jaro okolo nás všude září, květiny jsou v rozpuku, pravdu dím, leč jedno malé nedopatření nás odsouvá od dokonalé rovnováhy s bohem. Mohu se zeptat na Vaše jméno nejctěnější? Já jsem Josef z Olomouce." Představovat se výplodu své vlastní představivosti, nakonec, proč ne. "Jmenuji se Sir Miroslav z Olmerova." při těchto slovech se musel zvlášť ovládat, aby na sobě nedal dát nejmenší záchvěv smíchu. "Těší mě sire, jste jistě ze západní větve habsburské monarchie, ó, jaké to mám štěstí. Myslíte, že byste mi mohl pomoci s naším problémem?" Škoda, že tady nebyl Denis nebo Lukáš, určitě by začali povídat o svých počítačových hrách jako Neverwinter days nebo tak nějak. "Přijímám quest." Josef z Olomouce byl u vytržení. "Bude to velká spanilá jízda, sire, zbavte náš kraj zlého zlobra, kterého nám sem poslali Markvartové. Pokud nás osvobodíš, stane se z nás zaslíbený kraj. Budeš něco potřebovat vážený pane?" Potřebuje munici a koně. "Josefe, jaké zbraně mi můžete opatřit?" Urozený pán ho poplácal po rameni. "Sire, máme tady pouze nejlepší české meče." Spoléhat na meče? To není přesně to, co nás učili ve vojenský škole. Pomyslel si Olmera. "Nemáte nějaké pušky?" Napadlo ho, že se mohl zeptat, co dělal v zimě, když je teď jaro. Ale ještě by si jeho podvědomí vymyslelo nějakou béčkovitější odpověď a to nemá zapotřebí.

Šlechtic se přemorfoval do Samuel Colta. "Hochu, podívej se na mě, pokud chceš toho čaroděje sejmout, tak použiješ tuhle fajnovou karabinu." A už mu podával do ruky karabinu s šestiranným bubínkem. "Je to moc hezká zbraň, sundáš s tím mouchu z buvolího krku na 1000 yardů." Apatický Olmera stál a kýval. Na tváři nekonečnou čárku místo rtů. "A teď by ses měl pustit do lovu, no né?" Poplácal ho po ramenu a rozplynul se, okolí následovalo a stalo se z něj několik miliard polygonů. Jako zásahem blesku se dostal do zasněžené krajiny. Co má dál dělat? Jasně, hledat čaroděje. Stmívalo se. Držel karabinu a prohlížel si jí. Opravdu měla šestiranný zásobník, nějaká prehistorická ráže, jednočinný kohoutek, standard tehdejší doby, proč si neřekl o lepší zbraň? Třeba pana Brena nebo slečnu ČZ. Jeskyně, padající vločky. Nezlomný pohled do ubývajícího světla. Co s tím uděláte pane Olmero? "Zabít zlobra, šeptl si sám pro sebe." Vyrazil s karabinou v pohotovosti, jak si jeho mozek představí monstrum? Bude to Shrek? Zvuk šlapání do sněhu. Zastavit se a zhluboka se nadechnout. Proč mu srdce bije tak nahlas? Upadl. Co se děje na druhé straně? Zlobr, běžel přímo za ním. Colt na steroidech vypustil ze své zásobárny střelu. Přímý zásah. Nezpomalil. Další. Střela zasáhla zlobří rameno. Třetí výstřel. Velká díra na prsou. Stále utíká. Zavřel oči a přestal mířit. Natáhnout a bang, opakovat. Bang, bang. Cvakání na prázdno. Chlupatá ruka zlobra odděluje nohy od těla. Má primitivní exoskelet. Ukopl Olmerovi hlavu. Točicí se svět. Krkem se dotýkal sněhu. Jako, kdyby byl zbytek těla zahrabaný v zemi. Zlobr si přestal hrát se střevy a zadíval se hluboko na desátníka. Měl stejné rysy obličeje jak on sám. "O co si myslíš, že tady jde, ty jeden hajzle?" Obrovský kolos se dostal o pár metrů blíž k hlavě. "Teď ti vší silou zmáčknu hlavu, abys věděl, že to máš celý marný." O několik okamžiků později se z hlavy Olemry stala trosky, z které vytékala mozková voda, přitlačil a kousky mozku mu ulpěly na prstech. "Ty jeden optimistickej hajzle."

Otevřel oči. Sníh už nikdy neodejde. Zase zpropadený středověk. Zklamal toho velkomožného pána z Olomouce? Bude uzavřený v časoprostorové smyčce do konce života? "Moje dobrý já umí zase přemýšlet." zarazil se. "Jestli nějaký dobrý já vůbec bylo." Zvedl se a všiml si zlobra, který stál proti němu. Nové chvíle, staré obličeje. "Vždyť jsem tě zabil, ty zkurvenče!" zařval obr z plných plic (země se třásla jako v nějakém béčkovém filmu podle Warcraftu). Bude se historie opakovat? "Proč mě chceš tak strašně zabít a proč mám zabít já tebe?" Z ničeho nic se jako vševidoucí vypravěč zjevil generál. "Mirku, já bych ti to vysvětlil." S obličejem, který nepřipouštěl racionální vysvětlení, začal desátník poslouchat, zrůda se ho paradoxně nesnažila zabít. Polární slunce zářilo. Dělá sněhovou kouli? Napadlo desátníka. "Mirku, posloucháš, co ti říkám?" Zpátky do podvědomě známé reality. "Pardon, zasnil jsem se." Generál stáhl ústa v pošklebek. "Jsi ve svém vlastním podvědomí a sníš? Co se to s tím světem děje? Chceš to slyšet nebo ne?" I zlobr byl naštvanější. Sněhová koule zasáhla desátníka do obličeje. "Opravdu chceš štvát svojí horší půlku?" zazněl dotaz. "Ne, samozřejmě, že ne." říkal Olmera až téměř kajícně, nedokázal jasně rozlišit, proč říká odpovědi takovým tónem. "Jak ho mám porazit?" zeptal se po ideovém zápase. "Ptáš se špatně. Měl by ses zeptat, jak to máš přežít? Nevyhraješ, už teď prohráváš, ale je na tobě, jak hodně prohraješ." Olmera si v rukách plácal svojí vlastní sněhovou kouli. "Jakej to má ale všechno smysl?" rezonující les. Prázdný jako jeho svědomí. "Protože za to můžeš ty, víš to, ale jsi hnanej pomstou, ohrožuješ úplně všechny, tvoje podvědomí se ti snaží postavit, musíš za svoje činy přijmout odpovědnost, pamatuješ si na mojí první přednášku? Myslíš si, že bych ti kecal? Jsem logická část tvojí hlavy, nekecám, nekradu, říkám ti všechny věci, tak, jak jsou, poslouchej mě už jednou zatraceně." Uronil by slzu, ale nebyl u Jerryho Springera a nezahýbala mu jeho žena. "Nemůžu ho zabít, stejně jsem v hajzlu, tak o co doprdele jde?" podrážděně vyjel na generála.

"Všichni chcípnete vy zasraný hovada." Řev, rozeběhl se naproti zlobrovi, zbavený všech zábran. Klepal se na celém těle. Zlost, nenávist, všechno to byla jejich vinna, úplně všechno! Já za nic nemůžu, všichni ostatní, nauč se poslouchat sám sebe. Buď zamotanej v tomhle nekonečně se uzavírajícím kruhu bolesti, mlýnek na maso v Dien Bien Phu, rozsekám je na kusy, seru na všechno, nasrat na vás zkurvený pravdoláskaři, zasraný komunisti, zpíčený kapitalisti, na všechny, vy všichni na tom máte podíl. Zatmělo se mu před očima, nesledoval svoje ruce, pohyb těla. Utíkal dál a dál. Trhal šlachy, měkké tkáně, krev mezi protékající mezi prsty, zvuk odtrhávající se kůže od masa. "Ukážu vám všem masakr doprdele, budete vidět, co je to cedit krev. Jako v Afghanistánu, Iráku, tohle pro tebe bude tvůj vlastní Afghanistán, ty zmrde! Zabil jsem Borskýho, zabiju i tebe, každýho, kdo s tím bude mít cokoliv společnýho. Spálím celou zasranou Zem, když budu muset, rozbiju vesmír na atomy." Křupání kostí. Stupňované rány. Štěpiny kostí narvané v pěstech. Třesavka, nemohl se zastavit. Nebe bylo černé. Bez ptactva, na obzoru temnota, měsíc v novu, nebude dorůstat, neztratil to, co já, pomyslel si Olmera. Přitáhl si ho a rozmlátil s ním skalní masiv. Hrad Ostrý byl minulostí. Kinetickým pohybem ho mrštil vší silou do slunce do Saturnu. Uviděl vzdálený výbuch planety. "Jako ve Star Wars, jako ve Star Wars, jako ve Star Wars." drkotal mezi zuby. Podíval se, co v záchvatu hněvu dokázal udělat. Neměl lidské tělo. Byl uzavřený ve zlobřím těle. V ruce držel roztrhanou hlavu sebe samého. Z hrudníku mu tekla krev. Srdce, které už neměl mít. Karabina od Colta. Všechno ztracené. Vzbuď se. Tak se už konečně musíš vzbudit. Cítil pulzující spánky, musel se z toho hnusnýho snu probudit, zpátky do ještě horší reality. Probudí se právě teď.

Nemocniční pokoj měl do sterilního zdravotnického zařízení daleko asi tak jako Trabant to lesku Ferrari. U postele byli jeho dva věrní druhové. Jak dlouho byl pryč? Prolétlo mu hlavou. Byli šťastní, že ho znovu spatřili. Chtěl se zvednout, ale upadl do bezvědomí. Nesnil, ležel zabořený do špinavého polštáře, byla mu zima nebo se vrací podvědomí? Lukáš pozoroval padající sněhové vločky, jak je to dlouho, co upadl desátník do kómatu? Tři měsíce? Čtyři? Vánoce měly bejt minulej tejden, rodiče byli pořád mimo republiku. Teploty okolo nuly se staly klasickou situací, která je pronásledovala do morku kostí. Samuraj byl odstavenej na bezpečnym místě, jak s oblibou říkal. Letní gumy měly nedostatečnou trakci, jenom by ho zničily. Denis byl opět vevnitř u desátníka, bylo to štěstí, že tenkrát v nemocnici jim otevřel doktor Pálek, pomohl jim se postarat o Lazara (jak s těžkým svědomím říkal Olmerovi), nitrožilní strava, byl jako v bavlnce, vzal je pryč z Českolipské nemocnice na svojí chatu nad Liberec. Místo tak opuštěné, že ani Infikovaní se nesnažili dostat se do údolí. Doktor Pálek byl bezesporu zajímavý člověk, sečtělý intelektuál se zálibou ve druhý světový válce, povídali spolu hodně nocí při lovu zásob, plundrování nemocnic a podobných kratochvílí. Denis k němu byl ze začátku odměřený, ale kdo by neměl rád prošedivělého intelektuála ze starý školy? Ale jednoho dne musel odletět z republiky, na kongres, evakuace lékařského personálu, slíbil jim, že můžou pobývat v jeho chatě a vysvětlil jim, jak se starat o polomrtvého desátníka. Což by nebylo úplně nejhorší, kdyby člověk v kómatu byl schopný ovládat svůj močový měchýř a střeva. Možná ještě horší věc než čištění exkrementů bylo zavádění cévky. Pro heterosexuálního muže to není nejlepší a nejoblíbenější činnost. Ale kdyby byl na místě desátníka, taky by chtěl, aby se o něj někdo postaral. Byl hodně překvapený, když pro něj doběhl Denis, kterému zářily oči, protože se mu zdálo, že se desátník probouzí. Nebylo to poprvé ani naposled. Byl mladý, hodně, hodně mladý. Asi měl i nějaký halucinace, ale neměl už rodiče, takže se o něj někdo musel postarat. Otvíral oči, když okolo něj seděli. "On se fakt probudil." nevěřícně slabikoval Lukáš.

"Všechno bude jako dřív." oddechl Denis. "Chlapi, kde to kurva jsem?" procedil skrz oslabená ústa Olmera. "Na chatě doktora Pálka, byl jste pár měsíců v kómatu." Šmátravě se snažil zvednout z postele. Odpolední hodiny a sníh. "Co se dělo, když jsem byl pryč?" Zeptal se s jasným tázavým tónem v hlase. "Začíná to bejt opravdu šílený, na internetu jsme četli, že NATO bude provádět obrovskou operaci, která začne na východě republiky, má to začít za pár týdnů, po zuby ozbrojení Američani nás mají osvobodit, spolu s Rusáky a dalšími národy. Česká armáda prej dokázala stabilizovat situace do takový míry, že drží Prahu a jiný velká města, ale náš sever je ztracenej, neposílají sem žádný jednotky, i když, po tom, co se dělo v Děčíně a v Benešově nám to nějak zvlášť nechybí." dořekl pozadí konfliktu Lukáš. "Jojo, bude to něco opravdu epickýho, otázkou je, jestli nás nezastřelej a nesvedou to na Infikovaný." Olmera po několika minutách boje zvedl záda z postele. "Co budeme dělat?" Hodil do placu svojí otázku. Oba jeho ošetřovatelé na něho koukali s nezastíraným překvapením. "Budeme přežívat." řekl Denis. "Přesně tak, to se mi nezdá jako špatnej nápad." potvrdil svého mladšího kamaráda. "Jsem si teď vzpomněl, na toho týpka, kterej mi zabil rodinu, jak se jmenoval?" Denis koukl na Lukáše. Napětí se dalo krájet. "Desátníku, já nemám zdání, kdo to byl, ale dal nám Mitsubishi. " Nasraný Olmera čekal na nejmenší vyprovokování k akci. "A vy jste to posrali a kvůli tomu mi pak zabil syna." Měl v očích znovu ten psychopatický výraz, jako většinou potom, co přišel o svoje blízké. "Nemohli jsme zabít nevinný lidi." Denis šťouchl loktem Lukáše a vyčítavě se mu podíval do očí. "Nechtěl jsem vědomě zabít někoho nevinnýho."

Olmera si všiml cévky. "Co je zatraceně tohle? Jak to mám vyndat?! Chci to okamžitě pryč! Nejsem žádnej kripl, teď už ne!" Křik zbylou dvojici doháněl na pokraj šílenství. Denis měl z desátníka nefalšovanou hrůzu, v rohu místnosti ležel pan Bren a vedle něj nabitá paní ČZ. Lukáš šel pro injekci s přípravkem, který zaručoval splasknutí balonku ,který byl v močovém měchýři. Dala se dostat ven bez toho, aniž by vám odtrhla pohlaví. Píst stříkačky natlačil tekutinu dovnitř a Olmera s neurotickým obličejem vytáhl cévku ven. "Mám hlad, máte tady nějaký jídlo?" zeptal se dominantně. "Jasně, máme tady něco k zakousnutí." odvětil Lukáš. Denis byl v hrozném šoku, vyšel ven do sněhové bouře. Přemýšlel o tom, co viděl desátník na druhé straně, byl mnohem agresivnější než si ho doopravdy pamatoval. "Máte tady nějakej chlast sakra?" slyšel za sebou, když zavíral dveře. Myslel na rodiče, vraceli se mu ve snech, pořád dokola, jako nějakej blbej vtip. Jsou mrtví. Pamatoval si na jejich ležící těla, na mrtvého policistu a běh o život. Zdálo se to jako věčnost, armáda bude reagovat, zabijí je? Po tváři mu tekly slzy, nevěděl, co bude dál, pocit nejistoty byl všudypřítomný, prostupující nitrem podvědomí, šířící se geometrickou řadou. Podrážděné oči, které nepřestávaly slzet. Fobie z desátníka ho zachvátila, neměl se vrátit v takovém stavu. Byl to jejich hrdina, anti-hrdina jako byl Lobo, správný chlap s drsnými hláškami, ale něco se strašlivě podělalo. To, co se vrátilo byl mnohem cyničtější odvar někdejšího člověka. Křik zevnitř se stával nesnesitelným, kombinace zimy a třesavky ho ničila. Zevnitř vyšel nejistým krokem desátník, kterému odpadávali drobečky chleba z pusy. "Říkám ti, jaký tady máte auto? A neser mě nebo vás oba sejmu!" Lukáš rezignoval na boj s desátníkem. Hodil mu klíče od černého SUV, které patřilo doktorovi. "To bylo někde v Český Třebový, že jo?" Nečekal na odpověď, naskočil do auta, vyhnal motor Hyundaie k vysokým otáčkám a řítil se skrz sněžnou bouři. "Lukáši, co se do psí prdele děje?" Poeta nevěděl, co mu odpovědět, položil mu ruku na rameno. "Já nevím, je to divný, zase se chce namočit do nějakýho průseru." Černý Hyundai už byl dávno v tahu. "Kde máme jídlo?" zeptal se Denis. "Všechno nám sebral, kvéry, jídlo, jsme v hajzlu, člověk se o něj stará jak o vlastního a pak to dopadne takhle." Denis byl smutný, nálada by se dala krájet. "Nemáš cíčko?" zeptal se potom, co zalezli dovnitř. "Mám tady poslední Marlboro, nic víc už nebude." Podal mu cigaretu se sirkami.

"Nic nezklidní člověka víc než pořádný cígo." Lukáš se na něj koukal jako na přízrak. "Já bych se spíš napil, něco ostřejšího, třeba whiskey nebo vodku, ty mi bodnou vždycky, když mám nějakej splín." V krbu dohořívala polena. "Měli bychom najít něco, co bychom mohli spálit, když je ten maniak pryč." Denis típnul cigaretu a vydali se na další lov. "Nemáme auto, to je v hajzlu, ani nic na obranu, v kůlně budou nějaký sekyry, říkal nám to doktor, kdyby byl nějakej průser prej." Odemknuly kůlnu a povšimli si dvou kovaných sekyr. "Panebože, to je jak z pána prstenů." řekl překvapeně Denis. Lukáš před ním potěžkal sekyru a zastavil se s vážným obličejem. "To má nejmíň osm kilo." Přehodili si svoje nástroje smrti přes záda a vydali se ve sněhové bouři vstříc městu. "Co ta tvoje holka?" zazněla otázka prolamující si cestu sněhovými vločkami. "Já ti ani nevím, je to celý nějaký divný, možná to bude pořád divný." Denis si zapnul zip bundy až ke krku a zatáhl si kulicha víc do obličeje. "Lukáši a máš jí vůbec rád?" Nicotná věc, která rozvibrovala svědomí pana Merského. "Jasně, že jí mám rád, jinak bych se o ní přeci nestaral. Ale teď má nejspíš někoho jinýho, víš, Denisi, ženský se čas od času začnou ve vztahu nudit a hledají si různý záminky k tomu, aby mohli spát s jinejma chlapama." Jeho mladý parťák si otřel obličej od sněhu. "Takže, kdyby k tobě teď přišla a chtěla tě, tak bys do toho šel?" Ten kluk má ale záludný otázky, pomyslel si v duchu Lukáš. "No, nemůžeme se chvíli bavit o něčem jinym?" Denis naléhal. "Vždyť tady už není, nechala se evakuovat, odjela někam pryč, vyprávěls mi, žes sem jel v tom Peugeotu, ty úchyle, abys jí to udělal a pak jsi jen tak bez ničeho vypadl jako správnej mstitel Zorro." Co na to měl říct? Mlčel. Infikovaní byli zvláštním způsobem odolní vůči zimě, což oba neskutečným způsobem štvalo, protože by si zasloužili minimálně, aby mrznuli stejně jako oni. Byli před obchodem se smíšeným zbožím, třetí v Liberci, ve kterém hromadně kradli. Prázdná skořápka a šourající se mrtvoly.

"Ty vole, transport bude o něco horší." smutně poznamenal Denis. "No jo, znáš to, psychopatovi nikdy nesmíš stát v cestě, jinak.." V obchodě kdosi byl. "Denisi, teď buď sakra zticha." Poslechl ho a ztichnul. Pomalu se nasoukal mezi dveře. "Nějakej týpek s psama." šeptl Lukáš. "Pomalu odsud vypadneme, rozumíš?" Denis přikývl. "Co má?" tiše odpověděl. "Nějakou flašku s chlastem v ruce a za opaskem mu visí kvér, nemáme nic na obranu sakra." Potichu vykroužili z areálu. Infikovaní byli v této fázi už prakticky neškodn

Omluva za latentní ignoraci

1. června 2014 v 13:13 | Katastrofa |  Co bude vole?
Teď jsem koukal, že jsem přehlídnul určitý komentáře od lidí, tak jsem vám chtěl říct, abyste na mě nebyli nasraný, protože to určitě nebyl záměr, vždyť mě znáte. Jsem roztřesnej člověk z generace Y, kterej bude proti něčemu stát i kdyby to měl bejt on sám, nechce bejt zaprodanej a chce mít místo v komunitě. Yo, you!

Chtěl jsem poděkovat za feedback, vážím si toho, ale trochu mě mrzí, že komentáře v posledním roce chcíply, člověka potěší, když něco napíše a má jakousi zpětnou vazbu.

Takže bych vás všechny chtěl poprosit o to, abyste, pokud vás něco osloví, se nebáli napsat svůj názor, klidně se vám podívám i na blog.

Koukal jsem na moje krátký povídky a přemýšlel jsem, že bych je sesumíroval do jednoho velkýho PDF a hodil vám sem odkaz na uloz.to, vyhovovalo by to? Pokud by nevyhovovalo pdf, tak se můžeme domluvit na něčem jinym, nebráním se ničemu.

Užívejte si neděli a skvělou songu sem musím hodit, to je snad samozřejmý.