Zrcadlo

23. května 2014 v 23:33 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Myslel si, že většinu věcí v životě může ovlivnit, proč by taky ne? Ale jak sám mínil, tak život za něj měnil, vezl se na vlně naprostý nenávisti, bezmoci, ignoranství. Ostatní lidé, jejich problémy, skrz mrtvé oči, kde není duše. Měl v sobě něco originálního? Byl to způsob jako utýct od reality ekologickýho roku 2014? Pravda byla vždycky o něco složitější, než mu říkali ve zprávách a ve škole. Spadneš do života rovnejma nohama, ani se nenaděješ, odkopáváš bejvalý partnerky pryč z života, kamarádi se taky měněj. Deformace osobnosti, kterou nevidíš? Sleduješ šmouhy na svym vytesanym mozku a přeješ si, aby po nocích přicházelo rozednění, co vyřeší problémy, na který sám nemáš odvahu, ale pořád budeš radši důležitě koukat do tý zpropadený obrazovky, zářivý neonový světla vypálený do morku kostí. Nechápeš pohnutky, démony v podvědomí, jizvy, masochismus zakořeněnej uprostřed tepen a žil.


Emotivní pohled do života vadnýho kusu. Města můžou vzplanout a nezměníš na tom ani písmeno ve větný skladbě. Sledování nedostupných individuí, co ti dlužej prachy. Flashbacky světla od znehybnělých obrazů na druhý straně. Iluzorní výjev, pod hranici pekla. Degenerujeme tak rychle nebo si nechceme uvědomovat, že se něco děje? Zbydou jenom otazníky a kusy vytrhanejch vykřičníků bez kontextu. Jdeme ale pořád dál, poslouchat sebe, taky lidi, který tě chtějí vlastnit, ale nepochopí tě. Mrzáček bez ohledu na následky, v televizním varieté už zase nějaká děvka láká na svoje tělo. Tak si jednou řekni, jestli je celej život jenom mániodepresivní odraz toho, jak všechno mohlo bejt. Je jenom na tobě, jak dlouho budeš pátrat po tom, co se tak zle posralo, proč vyšly věci, který jsi neočekával. Brečet nad tím, že ti nevyšlo víc trnů, než jsi sám chtěl. Pak v orgasmu slastně zapomínat, na nicotu v očích minulosti. Měl bys zvedat víc železa, utíká při tom život, tak nějak líp. Ani se nedokážeš nadít a jsi v pracovním procesu, ale pohled tady pořád zůstává. Ten nechutný, neustále sledující člověk. Pár očí, který nevidíš, ale pořád jsou někdy v pozadí, schovaný před tebou, když je nejmíň potřebuješ. Akcelerovaná generace dokáže dlouhý hodiny mlčet, nevyplujeme dřív než o půlnoci z nebytí. Dušení ve spánku, paralýza těla, létající purpurový mraky, který fuckuješ, aby ti bylo líp. Co se ukrývá za tvym obličejem? Přemýšlení nad milion témat a stejně nepřijdeš na univerzální odpověď, jak od všeho jednou nadobro vypadnout.

Bez jointů to je možná těžký, chlast neposunul ani Kerouca, ale všechno je to tak lákavý. Vypadnout do stratosféry, hlavně se znovu nevidět. Cigaretovej kouř, panáky na stole, vyzývavý pohledy ženskejch, mentální letargie, alergická reakce na trendy cool věci, fashion blogy, metalheads, rapperský hlavy a úplnou majoritu ovcí, co ti bude do konce života říkat, že nepatříš ani do jednoho proudu. Zapsat se do návštěvní knihy, odpíchnout si další směnu, přečíst nějakou knížku, nezabít se ve Volvu, opravit svíčky, zvýšit tlak turba, vyměnit výfukový potrubí, přímej kit sání. Honit se za prachama, jít studovat, dodělat to, cos posral. Nahrabat, využít ostatní, podívat se na sebe a poblejt se. Žít si svůj kapitalistickej americkej sen, plivat na cokoliv, co nechápeš. Nenávidět holky, se kterejma nechrápeš. Běžně prolétávat inzeráty a nehnout brvou. Změna je jistá a nejeden z nás se ztratil. Rozpustit svoje ideály v ranním kafi, nezapomenout něco na snídani, doběhnout na vlak, odjet daleko pryč, spálenou zem vypustit z levýho ucha. Začít znovu, posrat to a opakovat do psychózy. Utíkáme před sebou samejma, přes překážky nevidíme padat nejbližší. Jde o to, bejt v životě úspěšnej a volit pravici, bejt velkej podnikatel, ukázat lidem, jak na ně sereš. Volit fašistický Svobodný, TOP09 a nahnat celej národ do plynový komory. Protože všichni jsme úspěšní a zajištění. Přečíst si Reflex a zanadávat si s Pravdoláskařema na to, jak cokoliv, co smrdí levicí je na hovno, protože jsou to taky jenom převlečení komunisti, tleskat každýmu, kdo dá dobrý volební heslo a otrávit si svůj sen o přímý demokracii. Brečet nad tím, jak je to všechno úplně v prdeli a pořád čumět do prázdnýho zrcadla.

Čekat na lepší den, kterej nechce přijít. Zamotat se do svojí ironie a cynismu, nevědět, kam jít dál, zkoušet to každej den znovu. Poslouchat Mňágu a Žďořp, řvát, že Mardi s vypsanou fixou stojej za hovno, protože už nejsi stejně naladěnej. Bouchat pěstí do stolu a požadovat lepší pracovní podmínky, ale nejít do žádný demonstrace. Sepsat všechny svoje bludy a vydat to knižně. Mít milion věcí, který nenávidim a tvářim se jako undergroundovej hater, inkasovat zisk a koupit si konečně novej hajzlpapír od Apple s připojením na iTunes. Mít copyrightový spodní prádlo, svojí vlastní řadu psychedelickejch drog. LSD-25 házet po hrstech uměleckejm smažkám a křičet, že se nic nezmění. Překypovat inspirací a jít raději spát, než snášet sám sebe v jednom odrazu. Co máme se sebou dělat, nám neřeknou. Boj mezi vědou a náboženstvím. Nechat se ovládat chtíčem, bohem, reklamou, rozfofrovat prachy z vejplaty a jít na gyros. Nedávat záminky maminkám a ukázat, že konzervativní je ta správná cesta. Znovu se vymotat z bludiště myšlenkových pochodů, vykrást beatníky, prokletý básníky, někoho se šibeničním humorem, zdůraznit, že sebevražda je jediný řešení. Naposeldy si stoupnout před zrcadlo, vyvalit oči a pořádně se usmát.

Přeci nemá umírání žádnou cenu, jsme otroci sami sebe, drogy už delší dobu nezabírájí, endorfiny mi náladu zvednou na pár sekund, potom bych hledal pervitin od Waltera Whitea. Pálí nás rakovina nás samých, tak jak se s tím má kurva žít? Kde je nějakej návod, co mám v životě dělat, abych se při pohledu do zrcadla ze sebe neposral?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama