Černý myšlenky

31. května 2014 v 23:38 | Katastrofa |  Povídky
Neurvalý ráno, bylo pondělí, začátek pracovního týdne, plný problémů, nedoplatků, účtů za elektřinu, vodný, stočný a dát si stranou prachy na koblihy, sem tam nějaký pivo. Co si víc přát? Možná sobotu. Cesta do práce byla chladná, říjen, kdy se teploty blížily víc k nule, než by bylo pro normálního člověka zdrávo, ale může být něco v severních Čechách standardní? Opakovaný stereotyp a výplach mozku skrz neskutečně opakující se agónii. Přemýšlet nad možnostmi, které se mohli stát a který nevyšly. Konec na strašně divnym místě, odkud se nedá hnout, ale pořád jenom dlouho koukat na svojí výplatní pásku a ptát se sám sebe, proč musí bejt všechno tak strašlivě nespravedlivý. Už byl před branou továrny, která drtila jeho sny a rozprodávala je lidem do Prahy vykazující větší a větší zisky, kteří si kupovali značková saka, nová auta a předsedali ve vedení společností, kontrolních radách a vesměs se tvářili důležitěji než by ve skutečnosti měli bejt.

Všude jasně čitelný odér post-komunistickýho průseru, nakrájený kusy minulosti, nějakou záhadou se dostaly až do současnosti, bizarní změť toho, co bylo moderní v 80. letech a toho, co je už dnes zastaralé. Chyběli roboti, kteří by udělaly práci za ně, ale proč si kupovat roboty, když je lidská práce mnohem levnější než možnost koupit si plně unifikovanou bytost, bez chyb s maximální efektivností. Místo toho tu byli oni, dělnická třída, v očích společnosti byli odpadem, jakákoliv jiná společenská vrstva na ně pohlížela s despektem, smrdutý manuálové, nemakačenkové, natahující se ruce pro sociální dávky. A to malý procento lidí, který je nevidělo jako přítěž společnosti, mlčelo. Na druhou stranu na tom nebyl úplně nejhůř, když si vzal jednu a jednu kolem, tak mohl skončit na dílně, kde prožívaly ženský svoje zkrachovalý životy za minimální mzdu, za takový prachy, za který si nemohly koupit ani pořádnej kus jídla bez toho aniž by je nevyhodily z bytu. Systém byl nějakým zvláštním způsobem blbě nastavenej.

Jak mu jednou řekl kamarád, kterej se pohyboval ve finančním sektoru, pokud se nemotáš okolo prachů, tak jsi v prdeli a budeš do konce života socka. Prej to není pro společnost rentabilní, proces vyrábění fyzických předmětů, mít jasný výstup, budoucnost byla v bankovnictví, multi level marketingu a oblbování lidí. Čím dál bolestivěji si uvědomoval, že on a celá továrna byli relikviemi starých dob, artefakty minulosti, jenž nějakým zázrakem přežily do současnosti. Představoval si všechno úplně jinak, když maturoval, byla budoucnost plná zářivých zítřků, nečekaných příležitostí a vanilkových vůní. Dlouhých dámských nohou a pomrkávajících oček. Z ničeho nic přilétla ztráta nevinnosti. Během několika let je měla nahradit absolutní beznaděj člověka pomalu se probourávajícího do pracovního procesu.

Nedělal si iluze, že by se situace mohla změnit. Budeme pro ně vždycky levná výrobna na Severu, kterej nikoho nezajímá. O kterej se pohledem nezavadí, protože dneska je strašně moc důležitý srát lidem na hlavu a říkat jim, že všechno jejich úsilí je na hovno a jedinej úkol je udělat zadanej úkol bezmyšlenkovitě jako robot, na sto procent. Potom shrábnout vejplatu, usmívat se na nadřízený a pomalu zaživa hnít. Pokud tě nedostane práce, srazí tě okolí nebo někdo úplně cizí. Bylo dost ironický, že život v době plný politický korektnosti, antirasismu a různejch jinejch pokrokovejch ideálů a tezí, nebyl schopnej vyřešit základní lidskej problém táhnoucí se od počátků lidský společnosti. Chovat se k druhým s respektem a ocenit lidskou práci. I prostý fakt situace, kde by vám nešel celej státní aparát po krku by ocenil. Jenomže neděláme si to všechno sami? Snažil se pokaždý argumentovat sám se sebou, když se vibrace stávaly nesnesitelnými. Musel zajistit, aby se tok dodávek z cizích zemí nezastavil, bylo strašně bolestivý vidět, že skládají pouhý polotovary dohromady.

Hrdost na zlaté české ruce zůstala v dobách minulých. Připravit zboží pro dílny, ať si můžou ženský vydělat svoje peníze, každej desátej den vyplnit dekádový výkaz, abychom všichni věděli, že si musely své mrzké peníze vydělat, protože kapitalismus ti nedá nic zadarmo a už vůbec ho nezajímá, jestli má jednotka v dobře naolejovaném stroji problémy. Stávali jsme se mnohem méně lidskými bytostmi než jakými byli naši předci. Zastavil se v chůzi. Možná, že to vidělo víc lidí podobně. Ale opravdu se má opěvovat kapitalismus, když mu přišlo, že se společnost po pádu centrálně plánovaný ekonomiky dostala v záložce "Vztahy k vlastním zaměstnancům" do doby před Baťovým osvícením? Možná to nebylo všude stejný, ale tahle fabrika byla výjimkou potvrzující pravidlo. Ořezaný zaměstnanecký výhody, naprostá letargie v přístupu k potřebám svých zaměstnancům, chybějící motivace a deprese z apatie. Dal zboží na paletu. Měl začít kouřit, aby scéna vypadala ještě o něco depresivněji? Tma, šest patnáct na hodinkách, displej mobilu svítící do jeho očí. Vypalující díru do jeho prázdnoty, stereotyp opakující se do konce života, pravděpodobně daleko po hranici vhodné pro odchod do důchodu, protože důchodci taky smrděj a vysávají stát o peníze, protože jenom několik desítek let si šetřili na důchody a teď najednou jim musíme cpát peníze do otevřenýho krku.


Jsou to fakt hnusný kapitalistický problémy, pomyslel si. Jak asi bude vypadat sám v důchodu? Měsíc se nehýbal nad oblohou, osvětloval tmavý prostory a pomalu se připravoval k uvolnění místa. Maximálně za hodinu vyjde slunce a smyje veškerou temnotu, pohltí ji. Oči budou otevřené dokořán a možná někdo dostane výjimečnou myšlenku zbavit se veškeré nesnesitelné lehkosti bytí a odplave na věčnost, do míst, kdy se člověk nebude posuzovat podle toho, z jakých poměrů je, do jaké platové třídy patří, proč si nemůže dovolit třetí nový auto a v neposlední řadě dokonce i barvu kůže. Jediný, co ho na krásný myšlence štvalo byl fakt, že se nechtěla zhmotnit a stát se krásnou realitou mazající nespravedlivý svět tvrdé práce a udřených obličejů. Místo, kde nalezl mír sám se sebou bylo jeho podvědomí. Bohužel sen bude pokračovat do zblbnutí, až se jednoho dne probudíme a zjistíme, že umíme svůj svět dělat jinak. Už po několikáté upadal do depresí, ale nakonec to ustál. Ostatně jako i další záporný věci v životě. Konečně se vracel do kanceláře, uzavírat multimilionový obchody, tam se alespoň topí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lapis lapis | Web | 1. června 2014 v 13:51 | Reagovat

Mna by zaujimalo kedy na zemi bolo lepsie nez dnes.  Len si skus vyptrat v akej chudobe tu zili ludia docela nedavno -tak sto rokov. To ze ludi pali ze sa nimi nikto nemazna je dosledkom toho ze sa casto na svoj zivot vyseru a myslia si ze nejako bude. Skus sa na vec pozriet aj z tej druhej stranky. Ludia su dnes zdravsi  a riesime skor problem co s velkymi pupkami a nie to co do nich dat.

http://youtu.be/VsLc8nSgDD0

2 Katastrofa Katastrofa | 2. června 2014 v 20:18 | Reagovat

Lidská nátura je pořád stejná, do nekonečna se bude bohatnout na neštěstí druhejch, kapitalismus bude pracovat vždycky na tom, že lidi, který za tebe odřou nejvíc práce, tak jim dáš nejmíň peněz, to je jasně danej fakt naší tržní ekonomiky, ořezávat náklady na nejvyšší únostnou mez a pak se ti manažeři smějou, že jsi takovej idiot a děláš jim tam vocase.

Jinak k tomu, že se máme líp než předtím. S tím se nedá nesouhlasit, náš systém se dostal dál než kdy jindy v historii a už tady máme tendence pozměnit naší nenažranost, i když jsme na to čekali 45 000 let, nicméně konstruktivní kritika společnosti jde ruku v ruce s pokrokem, což znamená, že dokud nebude úplně geniální situace a nebudeme vykořisťovat lidi, tak konečně zmlknu. Do tý doby tady chci bejt jako hlas pracujících (kam patřím) a upozorňovat na nešvary, který se dějou. Pro mě je nejlepší, když můžu něco říct, říct ostaním, že by to mělo bejt možná jinak, že bychom měli přemejšlet. Vem si třeba průměrnou mzdu, kolik procent lidí ji má. Až budeš v situaci, kdy budeš osm hodin denně v práci, v půlce měsíce ti přijde vejplata, zaplatíš nájem, koupíš si jídlo a zjistíš, že jsi totálně na suchu a přežíváš, tak si nějak řekneš, že by to mělo bejt možná jinak. Nikdo není línej pracovat, jenom chce za svojí práci adekvátní peníze. A nějaký pravičácký kecy, že jsme banda idiotů, která má jenom nataženou ruku a chce vysávat stát jde naprosto mimo mě. Když dostanu víc peněz, tak mě to bude víc motivovat, víc utratím a budu si pískat. Jenže na to, abych byl dělníkoúředník, kterej udělá za den milion věcí, domlouvá dealy v Asii, pak si jde přeházet sklad, očekovat dílny, jestli mají všechno, co mají mít, kterej je placenej takovym způsobem, že se ti všichni lidi ze západní evropy dost smějou, ještě se divěj, že můžeš přežívat, to je špatně. Nechci levicovej systém, nechci pravicovej systém, žádám něco, co bude fungovat, kde se budeme uznávat jako lidský bytosti a nikdo nebude vydělávat na utrpení druhejch. To je moje vize a dokud nebude naplněna, jak jsem řekl, budu se ozývat.

3 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 29. března 2015 v 19:22 | Reagovat

Dobrý článek. Jsem ráda, že jsem narazila konečně na někoho kdo má v hlavě vlastní mozek a ne anténu na přijímání signálů z televize a ostatních sdělovacích prostředků a toho co si myslí všichni.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama