Květen 2014

Černý myšlenky

31. května 2014 v 23:38 | Katastrofa |  Povídky
Neurvalý ráno, bylo pondělí, začátek pracovního týdne, plný problémů, nedoplatků, účtů za elektřinu, vodný, stočný a dát si stranou prachy na koblihy, sem tam nějaký pivo. Co si víc přát? Možná sobotu. Cesta do práce byla chladná, říjen, kdy se teploty blížily víc k nule, než by bylo pro normálního člověka zdrávo, ale může být něco v severních Čechách standardní? Opakovaný stereotyp a výplach mozku skrz neskutečně opakující se agónii. Přemýšlet nad možnostmi, které se mohli stát a který nevyšly. Konec na strašně divnym místě, odkud se nedá hnout, ale pořád jenom dlouho koukat na svojí výplatní pásku a ptát se sám sebe, proč musí bejt všechno tak strašlivě nespravedlivý. Už byl před branou továrny, která drtila jeho sny a rozprodávala je lidem do Prahy vykazující větší a větší zisky, kteří si kupovali značková saka, nová auta a předsedali ve vedení společností, kontrolních radách a vesměs se tvářili důležitěji než by ve skutečnosti měli bejt.

Všude jasně čitelný odér post-komunistickýho průseru, nakrájený kusy minulosti, nějakou záhadou se dostaly až do současnosti, bizarní změť toho, co bylo moderní v 80. letech a toho, co je už dnes zastaralé. Chyběli roboti, kteří by udělaly práci za ně, ale proč si kupovat roboty, když je lidská práce mnohem levnější než možnost koupit si plně unifikovanou bytost, bez chyb s maximální efektivností. Místo toho tu byli oni, dělnická třída, v očích společnosti byli odpadem, jakákoliv jiná společenská vrstva na ně pohlížela s despektem, smrdutý manuálové, nemakačenkové, natahující se ruce pro sociální dávky. A to malý procento lidí, který je nevidělo jako přítěž společnosti, mlčelo. Na druhou stranu na tom nebyl úplně nejhůř, když si vzal jednu a jednu kolem, tak mohl skončit na dílně, kde prožívaly ženský svoje zkrachovalý životy za minimální mzdu, za takový prachy, za který si nemohly koupit ani pořádnej kus jídla bez toho aniž by je nevyhodily z bytu. Systém byl nějakým zvláštním způsobem blbě nastavenej.

Jak mu jednou řekl kamarád, kterej se pohyboval ve finančním sektoru, pokud se nemotáš okolo prachů, tak jsi v prdeli a budeš do konce života socka. Prej to není pro společnost rentabilní, proces vyrábění fyzických předmětů, mít jasný výstup, budoucnost byla v bankovnictví, multi level marketingu a oblbování lidí. Čím dál bolestivěji si uvědomoval, že on a celá továrna byli relikviemi starých dob, artefakty minulosti, jenž nějakým zázrakem přežily do současnosti. Představoval si všechno úplně jinak, když maturoval, byla budoucnost plná zářivých zítřků, nečekaných příležitostí a vanilkových vůní. Dlouhých dámských nohou a pomrkávajících oček. Z ničeho nic přilétla ztráta nevinnosti. Během několika let je měla nahradit absolutní beznaděj člověka pomalu se probourávajícího do pracovního procesu.

Nedělal si iluze, že by se situace mohla změnit. Budeme pro ně vždycky levná výrobna na Severu, kterej nikoho nezajímá. O kterej se pohledem nezavadí, protože dneska je strašně moc důležitý srát lidem na hlavu a říkat jim, že všechno jejich úsilí je na hovno a jedinej úkol je udělat zadanej úkol bezmyšlenkovitě jako robot, na sto procent. Potom shrábnout vejplatu, usmívat se na nadřízený a pomalu zaživa hnít. Pokud tě nedostane práce, srazí tě okolí nebo někdo úplně cizí. Bylo dost ironický, že život v době plný politický korektnosti, antirasismu a různejch jinejch pokrokovejch ideálů a tezí, nebyl schopnej vyřešit základní lidskej problém táhnoucí se od počátků lidský společnosti. Chovat se k druhým s respektem a ocenit lidskou práci. I prostý fakt situace, kde by vám nešel celej státní aparát po krku by ocenil. Jenomže neděláme si to všechno sami? Snažil se pokaždý argumentovat sám se sebou, když se vibrace stávaly nesnesitelnými. Musel zajistit, aby se tok dodávek z cizích zemí nezastavil, bylo strašně bolestivý vidět, že skládají pouhý polotovary dohromady.

Hrdost na zlaté české ruce zůstala v dobách minulých. Připravit zboží pro dílny, ať si můžou ženský vydělat svoje peníze, každej desátej den vyplnit dekádový výkaz, abychom všichni věděli, že si musely své mrzké peníze vydělat, protože kapitalismus ti nedá nic zadarmo a už vůbec ho nezajímá, jestli má jednotka v dobře naolejovaném stroji problémy. Stávali jsme se mnohem méně lidskými bytostmi než jakými byli naši předci. Zastavil se v chůzi. Možná, že to vidělo víc lidí podobně. Ale opravdu se má opěvovat kapitalismus, když mu přišlo, že se společnost po pádu centrálně plánovaný ekonomiky dostala v záložce "Vztahy k vlastním zaměstnancům" do doby před Baťovým osvícením? Možná to nebylo všude stejný, ale tahle fabrika byla výjimkou potvrzující pravidlo. Ořezaný zaměstnanecký výhody, naprostá letargie v přístupu k potřebám svých zaměstnancům, chybějící motivace a deprese z apatie. Dal zboží na paletu. Měl začít kouřit, aby scéna vypadala ještě o něco depresivněji? Tma, šest patnáct na hodinkách, displej mobilu svítící do jeho očí. Vypalující díru do jeho prázdnoty, stereotyp opakující se do konce života, pravděpodobně daleko po hranici vhodné pro odchod do důchodu, protože důchodci taky smrděj a vysávají stát o peníze, protože jenom několik desítek let si šetřili na důchody a teď najednou jim musíme cpát peníze do otevřenýho krku.


Jsou to fakt hnusný kapitalistický problémy, pomyslel si. Jak asi bude vypadat sám v důchodu? Měsíc se nehýbal nad oblohou, osvětloval tmavý prostory a pomalu se připravoval k uvolnění místa. Maximálně za hodinu vyjde slunce a smyje veškerou temnotu, pohltí ji. Oči budou otevřené dokořán a možná někdo dostane výjimečnou myšlenku zbavit se veškeré nesnesitelné lehkosti bytí a odplave na věčnost, do míst, kdy se člověk nebude posuzovat podle toho, z jakých poměrů je, do jaké platové třídy patří, proč si nemůže dovolit třetí nový auto a v neposlední řadě dokonce i barvu kůže. Jediný, co ho na krásný myšlence štvalo byl fakt, že se nechtěla zhmotnit a stát se krásnou realitou mazající nespravedlivý svět tvrdé práce a udřených obličejů. Místo, kde nalezl mír sám se sebou bylo jeho podvědomí. Bohužel sen bude pokračovat do zblbnutí, až se jednoho dne probudíme a zjistíme, že umíme svůj svět dělat jinak. Už po několikáté upadal do depresí, ale nakonec to ustál. Ostatně jako i další záporný věci v životě. Konečně se vracel do kanceláře, uzavírat multimilionový obchody, tam se alespoň topí.

Zrcadlo

23. května 2014 v 23:33 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Myslel si, že většinu věcí v životě může ovlivnit, proč by taky ne? Ale jak sám mínil, tak život za něj měnil, vezl se na vlně naprostý nenávisti, bezmoci, ignoranství. Ostatní lidé, jejich problémy, skrz mrtvé oči, kde není duše. Měl v sobě něco originálního? Byl to způsob jako utýct od reality ekologickýho roku 2014? Pravda byla vždycky o něco složitější, než mu říkali ve zprávách a ve škole. Spadneš do života rovnejma nohama, ani se nenaděješ, odkopáváš bejvalý partnerky pryč z života, kamarádi se taky měněj. Deformace osobnosti, kterou nevidíš? Sleduješ šmouhy na svym vytesanym mozku a přeješ si, aby po nocích přicházelo rozednění, co vyřeší problémy, na který sám nemáš odvahu, ale pořád budeš radši důležitě koukat do tý zpropadený obrazovky, zářivý neonový světla vypálený do morku kostí. Nechápeš pohnutky, démony v podvědomí, jizvy, masochismus zakořeněnej uprostřed tepen a žil.


Emotivní pohled do života vadnýho kusu. Města můžou vzplanout a nezměníš na tom ani písmeno ve větný skladbě. Sledování nedostupných individuí, co ti dlužej prachy. Flashbacky světla od znehybnělých obrazů na druhý straně. Iluzorní výjev, pod hranici pekla. Degenerujeme tak rychle nebo si nechceme uvědomovat, že se něco děje? Zbydou jenom otazníky a kusy vytrhanejch vykřičníků bez kontextu. Jdeme ale pořád dál, poslouchat sebe, taky lidi, který tě chtějí vlastnit, ale nepochopí tě. Mrzáček bez ohledu na následky, v televizním varieté už zase nějaká děvka láká na svoje tělo. Tak si jednou řekni, jestli je celej život jenom mániodepresivní odraz toho, jak všechno mohlo bejt. Je jenom na tobě, jak dlouho budeš pátrat po tom, co se tak zle posralo, proč vyšly věci, který jsi neočekával. Brečet nad tím, že ti nevyšlo víc trnů, než jsi sám chtěl. Pak v orgasmu slastně zapomínat, na nicotu v očích minulosti. Měl bys zvedat víc železa, utíká při tom život, tak nějak líp. Ani se nedokážeš nadít a jsi v pracovním procesu, ale pohled tady pořád zůstává. Ten nechutný, neustále sledující člověk. Pár očí, který nevidíš, ale pořád jsou někdy v pozadí, schovaný před tebou, když je nejmíň potřebuješ. Akcelerovaná generace dokáže dlouhý hodiny mlčet, nevyplujeme dřív než o půlnoci z nebytí. Dušení ve spánku, paralýza těla, létající purpurový mraky, který fuckuješ, aby ti bylo líp. Co se ukrývá za tvym obličejem? Přemýšlení nad milion témat a stejně nepřijdeš na univerzální odpověď, jak od všeho jednou nadobro vypadnout.

Bez jointů to je možná těžký, chlast neposunul ani Kerouca, ale všechno je to tak lákavý. Vypadnout do stratosféry, hlavně se znovu nevidět. Cigaretovej kouř, panáky na stole, vyzývavý pohledy ženskejch, mentální letargie, alergická reakce na trendy cool věci, fashion blogy, metalheads, rapperský hlavy a úplnou majoritu ovcí, co ti bude do konce života říkat, že nepatříš ani do jednoho proudu. Zapsat se do návštěvní knihy, odpíchnout si další směnu, přečíst nějakou knížku, nezabít se ve Volvu, opravit svíčky, zvýšit tlak turba, vyměnit výfukový potrubí, přímej kit sání. Honit se za prachama, jít studovat, dodělat to, cos posral. Nahrabat, využít ostatní, podívat se na sebe a poblejt se. Žít si svůj kapitalistickej americkej sen, plivat na cokoliv, co nechápeš. Nenávidět holky, se kterejma nechrápeš. Běžně prolétávat inzeráty a nehnout brvou. Změna je jistá a nejeden z nás se ztratil. Rozpustit svoje ideály v ranním kafi, nezapomenout něco na snídani, doběhnout na vlak, odjet daleko pryč, spálenou zem vypustit z levýho ucha. Začít znovu, posrat to a opakovat do psychózy. Utíkáme před sebou samejma, přes překážky nevidíme padat nejbližší. Jde o to, bejt v životě úspěšnej a volit pravici, bejt velkej podnikatel, ukázat lidem, jak na ně sereš. Volit fašistický Svobodný, TOP09 a nahnat celej národ do plynový komory. Protože všichni jsme úspěšní a zajištění. Přečíst si Reflex a zanadávat si s Pravdoláskařema na to, jak cokoliv, co smrdí levicí je na hovno, protože jsou to taky jenom převlečení komunisti, tleskat každýmu, kdo dá dobrý volební heslo a otrávit si svůj sen o přímý demokracii. Brečet nad tím, jak je to všechno úplně v prdeli a pořád čumět do prázdnýho zrcadla.

Čekat na lepší den, kterej nechce přijít. Zamotat se do svojí ironie a cynismu, nevědět, kam jít dál, zkoušet to každej den znovu. Poslouchat Mňágu a Žďořp, řvát, že Mardi s vypsanou fixou stojej za hovno, protože už nejsi stejně naladěnej. Bouchat pěstí do stolu a požadovat lepší pracovní podmínky, ale nejít do žádný demonstrace. Sepsat všechny svoje bludy a vydat to knižně. Mít milion věcí, který nenávidim a tvářim se jako undergroundovej hater, inkasovat zisk a koupit si konečně novej hajzlpapír od Apple s připojením na iTunes. Mít copyrightový spodní prádlo, svojí vlastní řadu psychedelickejch drog. LSD-25 házet po hrstech uměleckejm smažkám a křičet, že se nic nezmění. Překypovat inspirací a jít raději spát, než snášet sám sebe v jednom odrazu. Co máme se sebou dělat, nám neřeknou. Boj mezi vědou a náboženstvím. Nechat se ovládat chtíčem, bohem, reklamou, rozfofrovat prachy z vejplaty a jít na gyros. Nedávat záminky maminkám a ukázat, že konzervativní je ta správná cesta. Znovu se vymotat z bludiště myšlenkových pochodů, vykrást beatníky, prokletý básníky, někoho se šibeničním humorem, zdůraznit, že sebevražda je jediný řešení. Naposeldy si stoupnout před zrcadlo, vyvalit oči a pořádně se usmát.

Přeci nemá umírání žádnou cenu, jsme otroci sami sebe, drogy už delší dobu nezabírájí, endorfiny mi náladu zvednou na pár sekund, potom bych hledal pervitin od Waltera Whitea. Pálí nás rakovina nás samých, tak jak se s tím má kurva žít? Kde je nějakej návod, co mám v životě dělat, abych se při pohledu do zrcadla ze sebe neposral?

Katastrofova desítka: The Smashing Pumpkins

12. května 2014 v 18:55 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Zdravím všechny jedničky a nuly! Rozhodoval jsem se, o čem napíšu další Kaťákovu desítku a moc kapel, u kterejch bych měl naposlouchanou diskografii nazpaměť. Nejsem Kay (bohužel). Dnes budeme psát o, podle mýho mínění, jedný z nejlepších alt. rockovejch kapel 90. let. Rozšlapaný Dýně. Vždycky to bylo ego Billyho Corgana proti zbytku (většinou submisivní) kapely. Byl génius a magor v jedný osobě, věděl, jak má vypadat geniální rockovej opus, vyděděnec, kterej stejně jako já nikdy tak úplně nepřišel, kam chce patřit. Jestli dělat radši electro, metal, gothiku nebo alternativní rock. Taky neuměl vycházet z lidma. Konec keců, jdeme na to!

10. místo - Perfect
Nádherná melancholie, máte si jí pouštět při jízdě autem v poušti, v létě, se slzou v oku vzpomínat na to, jaký to všechno bylo, na všechny holky, co jste měli, promarněný šance, kamarády, se kterejma se už nevídáte. Já si zamáčknu slzu a jedeme dál.

9. místo - Daydream
Slečna Wretzky a její sametovej hlas, ještě před tím, než se začala chovat jako lidská zkumavka, slyším to v pozadí smyčce? Je to smutný a já podle toho pojmenoval povídku v zombie story, stačí?

8. místo - Bodies
Že je láska sebevražda mě naučil Billy, jedna moje holka se tomu hrozně divila, proč, když chodím s ní, si dovolím sdílet takový písničky. Když mě o pár měsíců později opouštěla, všechno zapadlo s hypnotickým klapnutím do sebe.

7. místo - Fun Time
Bez reissue bych na tohle zapomenutý demo nepřišel, je to jenom instrumentálka, ale zatraceně, zasněný až si chci lehnout pod modrou oblohu, zapálit si jointa a všemu se nenuceně smát.

6. místo - Disarm (hard verze)
SP dělají cover SP, v mnohem nasranější, zkreslený verzi, tam, kde originál zněl jako smutná balada někoho, kdo přišel o člena rodiny, zní hard verze jako song týpka, kterej v Mustangu, kterej má milion koní honí toho hajzla, kterej mu zabil kytaru. A je opravdu hodně nasranej.

5. místo - 1979
Budu trapnej, teď se to bude plnit singlama. Starší brácha Perfect, zní to hodně podobně, ale tady to na mě funguje ještě o fous líp a propadám se do větší a větší melancholie. Billy, prosím ne, budu brečet.

4. místo - Starz
Zeitgeist, nahrávka, na kterou všichni nadávali, každej jí v době vzniku šel po krku, ale není to špatný. Část mě pořád brečí nad tím, že originální čtyřka SP už nikdy nebude hrát pohromadě, ale sakra, když slyším dobrou písničku, tak to poznám.

3. místo - Zero
Zase Mellon Collie, já vím, já vím. Nasraná cyber punková věc, která ti řve do ksichtu, že jsme všichni nuly. Je to moc dobrej pocit.

2. místo - Bullet with butterfly wings
Dokonalá písnička ztracený generace, Cobain byl dobrej, ale opravdovej hlas generace byl Corgan. Svět je upír, znuděnej vším, nasranej, smutnej, nerozhodnej.

1. místo - Soma
Životní dílo SP. Konec.

Nasrávka na sebe: Nedal jsi tam Today, to je taky dobrej flák, ale píšeš to během chvilky. Tak mě nebijte.

Optimistickej void

12. května 2014 v 18:29 | Katastrofa |  Básničky
Úvodní edit: začal jsem znovu pracovat na zombie story, musím si dávat tvůrčí pauzy, vždycky přijdou nápady, který bych tam nečekal a teď k tý hlasitý onanii dobrý nálady.

1. Scarlet fields znějí přes anarchistickej bordel,
říkají, že new wave je temnej, depresivní a blbej,
ale proč neslyší pod basou ten závan optimismu
synťák kreslí mojí náladu zvláštně do barvy indiga.

2. Sem tam si uvědomím, že jsem ztracenej pesimista,
proto musím alespoň jednou napsat, že občas zářím,
mám všechno, co si může divná existence jenom přát,
nesvázanej očekáváním a pár lidma neobtěžovanej.

3. Kdo by očekával svalovou distorzi v kapkách deště?
Poslouchej výpověď depresáka, kterej je šťastnej,
pořád mě sere úplně všechno, ale zvláštní okamžiky,
kdy mi přijde všechno omamně nádherný s vůní máty.

Sepisuju roky svoje pocity a z nouze ctnosti,
nechci se vkrádat do pole nucený průměrnosti,
úsvit neurotickýho undergroundu skrz špinavý sklo,
pořád na mě čeká, v pozadí, moje záchranný molo.

4. Prsty na klávesnici v rytmu shoegaze z Anglie (wut?),
mluvím s tím malým dítětem ukrytým v mojí hlavě (u srs?),
proč ostatní musí vyrůst, stát se dospělejma (for real yo?),
nadšeně posedávat s pivkem a mluvit o Spartě a Slávii (win!)

5. Kdybychom všichni o něco víc přemýšleli a míň pózovali,
mohli bychom mít naše nebeský království s weirdos a freaks,
který by si žili svůj nesouzenej život na svoje vlastní černý triko,
ukazuju na tuhle věc a říkám, že by to bylo fakt moc dobrý, ne?

6. Za chvíli zase spadnu na zem, neměl bych se bát a brečet,
jsem strašně rád, že nebudeme svázaný trendy a nenávistí,
na čisté papíry přenesu četný dobrodružství bandy psychopatů,
nezabíjíme lidi, jsme trochu jiný, nelámej nad náma smutnou hůl.

Otazníky a Vykřičníky

6. května 2014 v 20:07 | Katastrofa |  Básničky
1. Milisekundy pocitů v akcelerovaný kadenci,
650 citů za minutu a odlétající prázdný schránky,
bezpečí uprostřed pumových kráterů moci,
hajlující většina a pak se někdo ptá na pravdu.

2. Informační válka, komu mám věřit jednu větu?
Nadpisy, který rvou senzační návštěvnost do výšin,
vždycky budeme jenom supi čekající na mršinu,
čím víc mrtvých, občanských válek, tím větší zájem.

Otazníky zmateně volají do dálky slova,
Vykřičníky napovídají pravidelnými dávkami olova,
za vším hledám paranoidně mýtus a polopravdu,
pokud existuje skutečná pravda zůstává vzadu.

3. Realitu v televizi nehledej, jsme stádo ovcí?
Koho by zajímalo, jestli je sklo zakalený nebo ne,
pořád si přece můžeme dojít na demonstrace,
utváříme si o všem vážně dobrej obraz v hlavě?

4. Miliony informačních zdrojů, všechno přes sebe,
chaotická anarchie přes LAN port do mozku přijímače,
internetová revolta měla otevřít oči zavřenejm hlavám,
místo toho žereme to, co nám Reuters předhodí.

Otazníky zmateně volají do dálky slova,
Vykřičníky napovídají pravidelnými dávkami olova,
za vším hledám paranoidně mýtus a polopravdu,
pokud existuje skutečná pravda zůstává vzadu.