Únor 2014

Katastrofova desítka: Pseudointelektuálové

23. února 2014 v 19:57 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Nebude tady jenom muzika, vrtá mi hlavou, jestli vás, stejně jako mě serou pseudointelektuálové? Nemusí to bejt rovnou banda hipsterů a jejich vintage hadry, vytříbenej hudební vkus a podobný věci. Tak jdeme na to!

10. Pseudointelektuál ti řekne, že když jsi byť jenom trochu levicovej, tak jsi automaticky komunista, má panickej strach z toho, že se vrátí rok 1948 a budou nám vládnout komunisti. Když jsi rok bez práce, tak ti řekne do obličeje, že se málo snažíš. Řekne ti, že Schwarzenberg je slušnej a jedinej správnej kandidát na prezidenta a že celej stát stojí za hovno, protože ho nezvolil.

9. Obhajuje věc, který tak úplně nerozumí. Každej byl někdy takovej, byl jsem die-hard fan vypsaný fixy, dokud jsem nezačal poslouchat ostatní kapely. Bude před tebou obhajovat svojí věc a jakejkoliv argument je neplatnej, popřípadě jsi debil, protože s ním nesouhlasíš. Taky možnost.

8. Má plný kecy revolučních keců, o tom, jak jsme měli pustit Pussy Riot, jak Američani osvobozujou svět a podobný řeči. Neuvidíš ho v žádný demonstraci, pokud zrovna na facebooku nepotvrdil účast v akci, kde bude házet na Zemana vajíčka, protože to je nejvíc. Alespoň bude ve třídě za frajera.

7. Rád soudí ostatní lidi, nedokáže si připustit, že ne každej má tak dobrý podmínky k tomu, aby se prosadil. Začně tě soudit za cokoliv. Podle nálady.

6. Vysvětluje ti, že nenávidí drogy, pak ti bude hodinu vyprávět o tom, jak se o víkendu zlil jako hovado, ale jenom, proboha, před ním nekuř jointa, drogy jsou špatné!

5. Bude do nekonečna nadávat na to, jak stojí současná muzika naprosto za hovno, protože je línej hledat si něco jinýho, než to, co hraje samohrajka ONdray na Evropě 2.

4. Vybírá ke stanovisku černobílý postoj, vidí pouze možnost, které sám věří jako tu jedinou. Když s ním rozvedeš komplexitu problému, tak se na tebe kouká zle a myslí si něco o kokotovi, kterej by měl jít do prdele.

3. Objeví kapelu, kterou posloucháš milion, ale vzhledem k tomu, že okolo sebe už má poctivej fanklub, tak do toho namočí všechny svoje kamarády. Když mu řekneš, že to má od tebe, tak to popře a udělá z tebe debila.

2. Sdílí na facebooku a podobnejch sociálních sítí obrázky s inspirativníma textama, kde ti říkají, že když se rozejdeš s holkou, tak se nemáš zabít a máš bejt v klidu. A že jsou všichni zlí, jenom ty jsi jedinej, jedinečnej tvor na Zemi a všichni ostatní jsou kopie.

1. Pokud s ním argumentuješ, tak postupem času poznáš, že ho víc a víc sereš, hlavně fáze, kdy zapne CAPS LOCK. A JE V RAGE MÓDU JE FAKT K POPUKÁNÍ, PROTOŽE JSI NESKUTEČNÁ PÍČA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jo a všemu rozumí nejlíp, na to bych zapomněl.

Katastrofova desítka: Vypsaná fiXa

23. února 2014 v 19:41 | Katastrofa |  Katastrofova desítka
Konečně jsme se dostali ke kapele, u který bejvám současně fanboy a iritovanej hater, bude tady dvacet písniček, deset nejlepších (těší mojí fanboy duši) a deset nejhorších (který když slyším, tak mám pocit, že musím chytnout Mardiho a uškrtit ho na strunách Jolany).

10. místo - Letní Tlení
Proč? Depresivní fixa, v tom mají největší sílu, krom toho, na hodně málo písniček si dokáže představit, jak děláte pomalejší a o poznání depresivnější cover.

9. místo - Otužilci
Pořád stále stejně neklidnej duch, kterej ti říká, že textu sice nerozumíš, ale víš, že romantický filmy mají dobrý konce.

8. místo - Absolutní sen
Pixiesovina jak prase, musím pořád přemejšlet nad tím, proč s nima nezpívá ženská. Je to úžasná věc.

7. místo - Okresní Knihovna
Surrealistickej text je konečně doplněnej podobně surrealistickou muzikou. Experiment, kterej se povedl.

6. místo - Letadlo
Je to sad punk. Chci vypadat rebelsky, nasraně, ale přitom ze mě vyzařuje tak strašná bezmoc. Chválím.

5. místo - Detaily
Pravděpodobně jediná napoprvé stravitelná věc z Detailů.

4. místo - Papírová Hyena
Ultimativní alternativní rock, kterej kdybych složil s Životní Depresí, tak bych se posral štěstím.

3. místo - Iluze
Písnička o tom, že můžeš bejt sebemilovanější loser, ale nakonec nás klonovaný lidi vždycky roznesou.

2. místo - Destrukční
Na Youtube nejsou Ruce, protože ty tady měly být původně, ale celý Smutný a Veselý Vraždy jsou dokonale depresivní demo. Prej Mardiho brutálně domlátili skinheadi, myslím, že to muselo bejt u nahrávání tohohle.

1. místo - Samurajské Meče
Dokonalá porozchodová záležitost, 2010, pořád mi připomíná děvočku, která měla 46 kilo a tenkrát jí bylo fakt 16.

A teď seznam toho, proč mě vypsaná fixa taky neskutečně sere.

10. místo - Nina
Tak tedy začal archetyp chytlavý písničky, s textem, kterej ani nenapsal Mardi.

9. místo - Ruzyně
"Už se brzy jazyk dotkne Ruzyně." Good for you bro. Pro nás průměrná věc, která by mohla být, no, vždyť víš. Zapomenuta.

8. místo - Východoněmecká Kapela
"No jo, aspoň si na to lidi zaskáčou." Mardi, to, že je holka z Německa automaticky neznamená, že bude hajlovat. Může bejt taky normální. Dobře, už tomu rozumím.

7. místo - Panenka Chou Chou
Debilní, rychlá písnička, kde sere Mardi Japonsko a panenky, který nejsou od Mattela. "Mám chuť na letmý polibek" jsem řval na svojí tehdejší holku, pusu jsem nedostal. Takže tak.

6. místo - Kostel Biohazard
Folk rock a vypsaná fiXa? Funguje to ve Sci-fi povídce, tady ne.

5. místo - Lujza a Thelma
"U-huhuhu", to je hlavní problém, kterej s touhle písničkou mám, opakovaný slabiky nejsou dobrý, dělám si prdel z Kaye, že je "uuuuuu" člověk, netoleruju to nikde, pardon.

4. místo - Potápěči
Aneb jak natočit kolervoucí verzi písničky na demo a pak brutálně zesrat ostrou verzi na řadovou desku.

3. místo - Absolutní Sen
Zase. Změna částí textu, který tě donutí říkat, proč to doprdele děláš Mardi? "La-la-lala", ach jo.

2. místo - Čtyři Slunce
Dukla Vozovna.

1. místo - Krásný Smutný Den
Co kdyby si fixa dala na pár let přestávku a každej se věnoval svejm projektům, natočili sólovky a pak zapomněli, že složili písničku jako je tohle? Já chci svojí fixu zpátky!

Psychokiller (2. část)

2. února 2014 v 18:40 | Katastrofa |  Zombie Story
Na chvíli se zarazil. "Kde jsou Lukáš s Denisem?" starý muž se odvrátil a teprve teď si Olmera všiml jeho vrásčitého obličeje. "Já nevím." Důraznost a dravost generála se rozplynula, před ním seděl zlomený člověk, který měl tak velký pud sebezáchovy, že se raději ukrýval v bezpečí a koukal na masakr, než aby zasáhl. Mohl někoho zachránit? Desátníka nezajímala možnost záchrany ostatních, šlo o ty dva. "Neviděl jsem je tam nikde s obličejem v zemi." Najednou našeho hrdina napadla nepravděpodobná otázka, ještě se nestačil zeptat a teď byla ta pravá chvíle. "Proč jste se vůbec odtrhl od armády?" zeptal se, bylo slyšet zaskučení Infikovaných, kteří se blížili k náměstí. "Můžu vám říct pravdu?" Desátník významně přikývl. "Slíbili mi peníze, měl jsem ukázat, co se tady dělo a říkali mi, nedělám si z vás srandu, jestli to zdokumentujeme, tak budeme mít strašlivé prachy. Miliony euro, kolik jenom budeme chtít." Olmera naštvaně odfrkl. "Takže vy nejste takový humanista, za kterého se pokládáte, že ano?" Král sebou začal třást. "Stálo to život našich lidí, ten zfušovaný bombardovací let." Desátník nedával nic najevo. "Vy jste zabil naše vlastní vojáky než to všechno začalo?" Starý muž plakal. "Oni by nás všechny zabili tak jako tak, pamatujete si na trénink, bylo to všechno předpovězené. Šlo jenom o to, abychom se zbavili civilistů, kteří věděli, že se něco podělalo, snížit stav Infikovaných, chápete mě? Vy jste zabil víc lidí než Infikovaných, vy pokrytče, rozkaz 74E jste také neuposlechl!" neurotický ječák psychoticky rezonoval místnostil a vábil okolí.

Olmerovi se začal hlavou honit shluk myšlenek, který nevedl nikam. "To pořád nevysvětluje, proč jste nechal vybombardovat naše vojáky." Král udělal pár kroků k oknu. "Myslel jsem, že je oslabím a pak budu moc zachraňovat lidi, od vojáků, od toho plánu, kterej tady byl celou dobu, věřte mi zatraceně. Podívej se na to, chtěli nejdřív ochránit civilisty, to nevyšlo, pak je evakuovat, najednou si uvědomili, že civilisti můžou bejt hrozba, protože se z nich stanou mátonohy. Všechno byla jenom záminka, tady to začalo, musí tady bejt nejvíc mrtvejch, to dá přeci rozum, proč by do toho bylo zapletený OSN? Všechno to dává křišťálovej smysl, nemyslíš? Mirku, vždyť to, co ti říkám je pravda, nemyslíte?" Desátník si všiml přicházejícího Infikovaného. "Proč Vás nechali naživu?" Král nestačil na jeho otázku odpovědět, stvoření za ním se mu zakouslo do krku. Olmera koukal a nenamáhal se cokoliv dělat. Krvavé cákance na zelené uniformě, šedá stojí nad tím vším a dívá se. "Olmero!" zachroptěl generál. Jaký skrýváš tajemství? Zuby trhají kůži a rvou maso. "To vám ty prachy stály za to?" zeptal se muže, který se každou chvílí chystal do očistce (nebo do baru Reinkarnace). Neodpovídal, měl poslední moment, aby všechno ospravedlnil, ale mlčení bylo důkazem, že všechno není jak vypadá. Oči plné ztracené naděje se na něj dívala. Podlaha byla postříkaná červení, byl tak zaskočený, že se nestačil bránit. Po několika dalších minutách byl desátníkem zastřelen Infikovaný, zabarikádoval dveře hlavního stanoviště a sehnul se nad generála, který začal ožívat. Jeho přátelé v Afghanistánu umírali podstatně pomaleji, každý neměl takové štěstí. Byl čas prošacovat kapsy a najít tajemství, které zodpoví veškeré otázky a všechno bude, jak má být. Údery na dveře. Výpis z banky, převod na několik set milionů korun. "Všichni jsme prodejný děvky, že jo?" ulevil si nad tělem Olmera a rozdrtil generálovu hlavu bednou s municí.

Vypadnout, hlavně jít někam daleko pryč, začít hledat Denise a Lukáše. Musí je najít, třeba něco zjistili, všichni jdeme do undergroundu. Až Katastrofa skončí, bude tma. Klíče od auta, ale od kterýho? Vyskočil s klíčky z okna, první patro, utíkal pryč od postupující masy. Starý Nissan Micra, odjížděl. "Kam teď zatraceně pojedu?" Pomyslel si. Co na to odpovědět? Odjížděl pryč od velkých měst. Za městem na několik minut zastavil. Vytáhl Čezetu (Bren měl v komoře poslední náboj a nehodil se k aktu sebevraždy), přiložil si jí k hlavě a nemohl vystřelit. S takovou chutí by prostřelil boční okno, zabarvil všechno svým mozkem a krví, odletěl by pryč, ale proč to zatraceně nemohl udělat? Tři hodiny odpoledne, padající listí, šourající se Infikovaní. Nikdy není bezpečno. Ten zkurvenej prst se nepohne, neukončí to. Ani sebevražda mu už nestačí. Nastartoval a rozjel se. Kde mohla být další vojenská základna? Byl čas se vyzbrojit. Odložil zbraň do kapsy. Karburátorový motor neochotně ládoval benzín do spalovacích komor. Kde jsou vojáci? Partizáni v infikovaném světě. Zastřelil Infikovaného, který procházel okolo auta. Poslední náboj, Bren na suchu, vždycky se mu líp střílelo z útočných pušek. Staly se z nich hezké ozdoby, nic víc.

Kolem prolétlo černé Mitsubishi. "No, super." řekl tiše Olmera a hnal Nissana za černým stínem, když z vedlejší silnice prolétla stará 469, urputně stíhající stín, a bočně narazila do desátníkova auta (nepřehledná místa jsou přeci nejlepší na zastavení). Byl nepřipoutaný, vylétl dveřmi a doplachtil neomylně až do lesa. Šrámy přibývaly, ale všechno ostatní vypadalo stabilně, stále špatně. Praskající střepiny skla, letící vzduchem, tři hodiny odpoledne. Slunce se smálo apokalypse, do které se lidé uvrhly. V houští byl chládek, deset stupňů, bezvědomí vstříc. Vojákům zhasínají životy. Černý stín se vrací. Samuraj jedoucí světem. Olmera zaklíněný v ulomené konstrukci dveří. "Dělej, vezmi ho. Desátníku!" vykřikl starší. "Lukáši, on je mrtvej doprdele, ty hovada ho zabili, kurva drát, dopíči." přihazoval mladší. Zajímalo to desátníka? Nebytí je tak sladce návykové, když se jednou dostanete na druhou stranu, musíte mít velkou motivaci, abyste se dostali zpět. 4G63T s velkým turbodmychadlem nabere do komor vydaný doušek vzduchu. Lopaty turbíny se točí, žhavá láva ve výfukovém potrubí, ozubená kola do sebe zapadají, AYC zabezpečuje rychlé průjezdy zatáček, palivo mizí rychlostí 20 litrů za 100 kilometrů, dokonalý stroj, ve světě, kde vůbec nic nefunguje. Ale Mirka z toho nezajímá vůbec nic, chce jít pryč, od toho všeho. Má šanci odejít, za horizont, přes mraky a slunce. Tam, kde nebude muset zabíjet ostatní. Bez vyhoření. 15:02 a má smysl dál bojovat? Prašná cesta ničí černý lak Samuraje.


"Psychopatickej zabijáku, co je? Da-da-da-daleko líp, běž, běž, běž, běž, běž, běž, pryč."

Psychokiller (1. část)

2. února 2014 v 18:39 | Katastrofa |  Zombie Story
"Vypadá to, že se nedokážu postavit jasným faktům, jsem nervózní a napjatý, nemůžu si oddychnout, nemůžu spát, protože moje postel hoří, nedotýkej se mě, jsem pod proudem!"
David Byrne (*1952)
Talking Heads
Olmera stál vedle doutnajícího výtahu. Hořící robot byl v podzemním patře. Hluk přivolal okolní Infikované, Čezeta visela na opasku. Jeden výstřel, další opakování. Utíkat. Rychle pryč. Po pár sekundách si všiml, že jeho výbuch přivábil ještě cosi jiného, než jenom Infikované. Vojenské komando, modré přilby. Stříleli po něm. Doběhl ke skladu. Ustřelil zámek a zavřel za sebou obří dveře. Z venku k němu doléhal rachot přesně pracujících nabíjecích mechanismů automatických pušek, vystřelit náboj, vyhodit, nabrat další ze zásobníku. Schoval se do poslední místnosti, bylo tam pár kartonů, využil je, aby si z nich udělal improvizované opěrné místo. Malý kužel světla, který do místnosti pouštěl větrací otvor krytý malou mřížkou, způsobil to, že většinu času se orientoval hmatem než zrakem. Sklad byl předtím patrně zapečetěný, nikdo z Infikovaných se do něj nedostal. Teprve teď si jeho adrenalinem zfetované tělo uvědomilo, že jeho vinnou už nejsou neprůstřelné dveře zamčené. Pokud si pro něj budou chtít modré mozky přijít, tak je nebude moc zastavit. Zkontroloval náboje v zásobníku. Deset nábojů ráže 9 x 19 mm zbývalo.

Jeho oči si začaly přivykat temnotě. Ruch se přibližoval, jednotlivé rány, strojová přesnost. Padající těla. Velké ticho. Jeden z vojáků otevřel dveře do skladu. Desátník už chtěl vypálit, ale dveře blokovala jasný výhled na cíl. "Kurva." ulevil si tichým hlasem. Během několik mžiků oka byli dva muži uvnitř. Konečně se dostali před dveře. Olmera se krčil za hromadou kartonů. Vystřelit nebo je nechat projít? S každým krokem se přibližovali. Deset metrů, zvedl se pryč od kartonů a pomalu přešel k regálu po straně. Byl skrytý. Náhle se ozvala bolest od prokopnutí skla. Rty se ztuhly. Nevydat zvuk, hlavně nevydávat žádný zvuk. Francouzština, Němčina a nějaký další nezařaditelný jazyk. První z vojáků rozsvítil zářivky ("Jak jsem sakra mohl zapomenout na to, že tady budou vypínače?" prolétalo mu velké množství vět hlavou, ale tahle vyčnívala). Zbývá už jenom devět nábojnic. Modrý helmě stříká z krku krev. Každý se dusí. Jeho spolubojovníci se ho snaží odtáhnout mimo dosah Olmery. Střílejí, ale kulky nehledají cestu do desátníkova břicha. Krycí palba. Mají situace pevně pod kontrolou a devět poslední nábojů v klidu odpočívá. Vyvlekli zraněného ze skladu. Následovalo dlouhé ticho, pot z desátníkova těla bez jediného ruchu odkapával na špinavou zem.

Skřeky Infikovaného, znělo to agresivněji, podobně těm, které zažil, když bránil chemičku. Cvaknutí zámku, hnusní hajzlové. Začínal propadat zoufalství. Infikovaný stále drápal na dveře, cítil za nimi živé. Vzdalující se kroky. Infikovaný se začal šourat dozadu. Tentokrát náš hrdina na nic nečekal. Vystřelil. Osm nábojů. Sedm. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Ta zrůda se nezastavovala, utíkala, minulost se vrací. Olmera rychle ustupoval k jedinému zdroji světla, větrací mřížce. Z ní vylétl granát. Záblesk oslepil živou a oživlou mrtvolu ve skladě. Druhý granát. Jakýsi plyn. Pískání v uších, obličej Infikovaného, kterého zasáhly elektrody tazéru. Prázdnota. Roztřesené vidění. Výpadek vědomí. Všechno bylo v mlze. Naprostá ztráta vědomí.

Probudil se v cele s dalším člověkem. "Kde to jsme?" zeptal se Olmera neznámého člověka. "V zadržovací cele, v suterénu továrny." Desátník bez vojenské uniformy, v šedém vězeňském stejnokroji. "Takže jsem jejich vězni, co?" Druhý člověk se zadíval na zeď. "Je to tak. Máte ještě nějakou blbou otázku?" Olmera se srdečně zasmál. "Vy jste taky od armády?" Muž se významně podíval na šedého košiláče. "Jsem od Krále, jako vy, vyslal mě jako prvního. Taky jste si myslel, že je to opuštěná továrna? Když odjel ten Land Rover? Oni to na nás zahráli, akorát, že mě chytili ještě dřív než jsem stačil dostat dál od robota, na vás vyzkoušeli asi novou taktiku." Postel, na které seděl, byla tvrdost sama. Všude bílo. "Proč je tak sere, co dělá Král?" Muž se dlouze zahleděl do větrací šachty. "Všechno je to o tom, že se chtěli zbavit svědků, aby o tom nikdo nemohl povídat, určitě si pamatujete na rozkaz číslo 74E?" Olmerův mozek pracoval na plné obrátky. "Ne, ten rozkaz mi nic neříká, sloužil jsem pod Kolským, měli jsme jasný rozkazy udržet pozice u Benešova, neměli jsme ustupovat, abychom dali civilistům, co nejvíc času k tomu, aby mohli zdrhnout. Hehe. Já jsem zdrhnul, měl jsem ženskou a dítě. Proto jsem tam nechtěl chcípnout a co si budeme říkat, nebylo tam moc lidí, který by mi v tom zabránili."

Na obličeji opodál sedícího muže se objevil trpký úsměv. "Celý 44. prapor měl bejt obětovanej, věděli, že Kolskej je čestnej chlap, nezúčastnil by se zabíjení. Bylo to kvůli tomu, že v tý době si všimnuli zvláštního chování Krále, kterej přestal komunikovat s hlavním velitelstvím a stal se nežádoucím. Najednou jim to všechno začalo zapadat do sebe. A ta kurva Borskej, ten věděl, že se z týhle republiky už nic nedostane a tak eliminace veškerýho odporu musela začít. I kdyby to měla bejt samotná armáda." Mírův obličej strhnul. "Takže mi chcete říct, že z nás budou vytahovat, kde je Králova základna?" Muž vstal. "Oni vědí, kde je. Už to ze mě vytáhli, řekli, že zabijou mojí rodinu, pak jsem zjistil, že jsou všichni mrtví." Měl studený pohled, cosi mu nesedělo. "Jak se jmenujete?" zeptal se Olmera. "Fridrich Kymper, váš spolubojovník Jan Vašíček byl můj bratranec." Teď do sebe kousky hlavolamu zapadly. "Vašíček neměl žádnýho bratrance." Olmerovo srdce se pomalu rozbušilo, spánky pulzovaly. Ty hajzlové na něj pověsili chlápka, kterej by z něj mohl dostat informace o Královi.

Výbuch agresivity. Vstal a silně vrazil svoji pěst do břicha muže naproti. Rvačka skončila dřív než začala. Do krku ho zasáhla uspávací šipka, vědci a vojáci, kteří vyběhli ze zavřených dveří se stali šmouhami. Hlavou Olmery problesklo "Proč nemůžu jednou bejt při vědomí?" A pak se propadl do psychopatického snu. Stál v hořící České Kamenici, proti němu stál Král. "Tak jsme to Mirku všechno zase prohráli. Byl tady Borskej, všechny nás zabil, tvoji kamarádi utekli. Jako to obvykle civilisti dělají." Ukázal na hromadu těl, všichni civilisté nestačili utéct. "Bodli mě tam nožem, nějakej Diviš, než nás všechny postřílel, tak nás ještě infikoval tím virem. Aby měli média nebo to, co z nich zbylo záběry, jak naší armádu likviduje "neznámá" infekce." Olmera si všiml přibíhajícího Denise. "Dopiče, desátníku, musíme vypadnout! Nebo nás ty hovada z OSN všechny postřílej." Pak to všechno skončilo.

Jiná místnost, administrativní budova. Jestlipak zalepili sklo, které rozkopl? Proti němu stál nabušený voják. Mohl dávat tak 150 kilo na bench press, jeho záda byla obrovský krunýř. "Už se nám probudil srabáček Olmera?" zeptal se s úsměvem. Bouchl ho rukou do ramene. To nebyla jenom pěst, bylo tam něco tvrdšího. "Zkurvenej boxer." pomyslel si Olmera. Naštěstí neměl nic zlomeného. Zatím to taková zabijárna nebyla. Co kdyby se to ale změnilo? Co když tě nakonec zlomí? Ozval se hlas v jeho hlavě. Druhá rána a ještě se ani nezačal ptát. "Neměl byste se na něco ptát, když mě bijete?" Vazoun ho tvrdě udeřil do břicha, na jeho šedivou košili dopadla první kapka krve. "Já od tebe žádný otázky nepotřebuju, vždyť všechno víme." Udělal galantní pauzu. "Za chvíli si přinesu kyselinu chlorovodíkovou a naleptám ti s ní kůži, pak se s tím zastavím u očí. Víš, ono to nedělá moc dobře ničemu, na co to spadne. A bang, rozežere tě to. Ale nakonec ti naleju vodu na kůži, aby tě to jenom naleptalo, ne, aby tě to prožralo skrz, takovej sadista zase nejsem. Muhahahaha." Psychopatický smích.

Další rána, přímo do brady. Olmerovi vypadla čelist z pantu. "Dovol mi, abych ti to dal zpátky." Jedním lupnutím vrazil spodní patro na svoje místo. Olmera začal hrůzou klepat nohama. Spíš bolestí. "Nech mě sakra jít, ty psychopate!" zakřičel. Moment, kdy jeden psychopat křičí na druhého psychopata. Mučitel odešel pro cosi z místnosti. Další zkurvená kamera. Někdo se jeho týráním strašlivě baví. I když čekal něco jiného? Vazoun táhl lahev s kyselinou. "Podívej se, ty jedno svázaný hovado. Teď ti tohle naleju na ruce. Jen tak ze srandy. Až se ti to propálí vrchní vrstvou kůže, tak tě nechám bejt, neboj, slibuju ti to. I když, jestli budeš u toho hodně křičet, tak se neudržím a budu pokračovat dál, vždyť to znáš ne? Hehe." Sžíravý pocit do morku kostí. "Řeknu vám všechno, co jenom budete chtít, jenom toho už prosím nechte!" řval Olmera. Vodou zneutralizoval kyselinu. Naleptaná kůže, ten hajzl nelhal, pomyslel si. "Ale já od tebe nic nechci, kdy to už kurva pochopíš, ty vole?" řekl s vysmátým obličejem. A pak ho střelil tazérem (Byl to ten samý tazér?) do slabin. "Líbí se ti to? Doufám, že jo, protože já jsem na tohle strašlivě ulítlej kamaráde." Do místnosti přišel byrokrat.

"Fero, ty potrhlej vesničane, už zase si hraješ se zlobivými vojáky?" Jako kdyby o nic nešlo. Potkali se dva kamarádi na pivu, kteří se baví o lovení makrel nebo jelenů, podle toho jestli je film natočenej v Americe nebo u nás. Nemá tady být zakrvácený Olmera, oblečení, všechno je dokonale čisté a užíváme si život reklamních kampaní. "Ty jsi kdo kurva?" zeptal se nahněvaný Olmera. Směs vzteku a strachu. Nůž na kancelářském stolku byl v mžiku ve Ferových rukou. "Takhle se s ministrem obrany mluvit nesmí. Slyšíš mě, ty, ty jedna krvácející píčo? " Čepel se dotýkala krku desátníka. Nezmohl se na jediné slovo, nebyl v náladě, kdy by chtěl vidět, jak se z jeho krku stane fontána, která udělá malbu Jacksona Pollocka na protější skříň a možný i menší na ty, krásné, bíle natřené dveře, kterými přišel ministr obrany. Ale má smysl pro něco žít, když nemáš pro co bys umřel? Ozvalo se jeho svědomí. Kdo by to byl řekl, morální dilema, kyselina sírová a ministr obrany. "Kdo jste?" prohodil bez výrazu ministr. Ticho. "No, určitě jste jeden z kamarádů pana Krále. Zajímalo by mě, jestli jste obeznámen s tím, co se zrovna teď děje v České Kamenici a doufám, že víte, co pan Král způsobil."

Žářivka na stropě několikrát zablikala. Zásoba elektrického proudu bude nestabilní, Infikovaní? "Kéž by to byli Infikovaní." řekl mimoděčně desátník. "Vás vůbec nezajímá, co je s Českou Kamenicí, že ano? Opravdu Královi tak věříte?" zeptal se. Vazoun přešel za levici sedícího hrdiny. A s vítězoslavným obličejem ho začal škrtit. "Fero, nemyslíš, že to přeháníš? Vždyť já tady ani pánovi vojákovi nebudu moc říct, co děláme." Jak dlouho byl mimo? Drželi ho v cele, dva dny, tři dny? Víc? Za tu dobu se mohlo stát cokoliv. Nebo jenom blufují. Tomu by se taky nedivil. Už pár dní nemyslel na svojí rodinu. A je to tady. Proud už konečně vypadl. "Fero, co se to zatraceně děje?" Svalovec bez zaváhání vyběhl pryč z místnosti. Pravděpodobně hledal závadu. Křik Infikovaných sílil. Nové kolo a výstřely. Skončí to už někdy? "Pane voják, musím Vás opustit, vypadá to, že se nám naše várka ústeckých Íček vzbouřila, mějte se hezky." Ulízlý bussiness man opustil místnost. Byl v žalostném stavu ("Kdy jsi kurva nevypadal jako by tě sežrala banda militantních feministek?"), ale otázkou bylo, jak se zatraceně odsud dostat? Ty řetězy nevypadaly, že se samy od sebe sundají.

"Byl byste někdo tak ochotnej a rozvázal mě?" zakřičel. "Je tady posraný OSN, musíte koukat na moje lidský práva!" Do místnosti se vrátil ministr s ochrankou, kterou tvořilo komando elitních jednotek. "Přeci vás tady nenechám umřít, to by byl příliš laciný konec Vašeho život, myslím, že tady ČZ patřila Vám, že ano?" Jako z posranýho filmu, pomyslel si Olmera ("Teď už Vás mám pane Bonde, ale pro jistotu upustím tento rotační kulomet na zem a pustím Vás, abychom měli vyrovnaný boj.") Položil jí na zem a vypadl se svým komandem. "Musím stihnout vlak pane Olmero." volal, když byl uprostřed schodů, veselý tón natěšeného člověka. Na čtyřicátníka ze severních Čech byl neuvěřitelně dobře vychován. "Václave, tak ho přeci vysvoboďte!" Dva vojáci se vrátili. "Tak poslouchej ty zmrde, my tě rozvážeme, ale jestli po nás půjdeš, tak tě rozstřílíme jak řešeto." Holé konstatování faktu. Skutečně by byli schopní to udělat? Chceme to zjišťovat? Jeden ze zabijáků uhodil Olmeru pažbou svého Brenu. Ten prototyp jsem měl snad jenom já, pomyslel si desátník. Lež. "To máš jako zálohu, čůráku." zahihňal se voják. Z opasku mu hodil Čezetu. "Zkus to, dělej, tak to zkus!" Pěti a půl milimetrové střely, dostatek kinetické energie, aby mu rozlámala kosti na prach. "Nech ho bejt, sereme na něj. Nebo odjedou bez nás. Víš, že nás ministr potřebuje." Pronesl druhý a tahal cholerika pryč z místnosti. "Zmrdi jako ty, dělaj armádě ostudu, ty píčo! Čum na sebe, humanisto jeden posranej!" Jeho druh s ním musel téměř bojovat, aby ho vystrnadil z místnosti. Zase sám. Lahev s kyselinou chlorovodíkovou byla pořád na stole. Vojáci couvali. Jak může bejt to sklo silný? Problesklo mu hlavou. Určitě ne moc. Mrštil jí po nich. Třaskavý zvuk skla.

Jak přemýšlel nad tím, jestli může střelit vojáka OSN, teď už nebyl čas na nějaké uvažování. Stálo ho to dva výstřely. Vojenské helmy jsou bezpochyby skvělé v ochraně našich mozkoven, ale mají jednu zásadní nevýhodu. Nemají ochranu obličeje. Miroslav Olmera byl stejný nástroj jako ostatní vojáci, dva výstřely, dva mrtví, tak ho vycvičili, takový byl. U prvního se kulka dostala nejsnazší cestou do mozku, přes oční důlek. Jeho parťák měl díru uprostřed lebky. Musí se při první příležitosti zbavit vězeňského mundůru. Bandolier jednoho vojáka se zásobníky se houpal na hrudi vězně. Pan Bren a paní Čezeta se znovu našly. Poslední díl skládačky zapadl do sebe. Musel stihnout vlak, ale kam jenom jel? Vylezl z administrativní budovy. Venku byl blázinec. Potyčky mezi armádou a Infikovanými byly na nejvyšším stupni. Neběhali, ale belhali se přímo pod hlavně pušek. Nemohl takhle nikdy projít. A než by je všechny postřílel, byl by z něj cedník.

Vrátil se zpět do budovy, kancelář generálního ředitele a předsedy představenstva. Na notebookem ředitele byla malá složka. Vzal ji do rukou a otevřel. Psalo se tam o striktní sérii testovacích subjektů, nultá série, ze které to všechno vzešlo. Virus s kódovým označením NATO "Cleansing", navržen tak, aby se z přenosu na přenos snižovala jeho šance přenosu, přenášený kousnutí, krví, nezabil subjekt, ale infiltroval jeho tělo a několikanásobně zvýšil psychickou labilitu. Zastavil práci logických center v mozku, fungoval jako extrémně těžká demence, ve zkratce to dělalo z lidí Infikované, s tím rozdílem, že od desátého přenosu lehce klesala šance přenosu na dalšího člověk, při tisíctém přenosu byla šance pouhých 30%, proto čistič. Při prvních přenosech způsobuje nečekané záchvaty agresivity a nevyzpytatelné chování (dokonce bylo zaznamenáno pár případů, kdy Infikovaný fungoval i několik minut po neutralizaci mozku), poté je virus postupně ničen imunitním systémem, přenos od přenosu, který se adaptuje a Infikovaný neprojevuje tak agresivní chování, představuje hrozbu pouze pokud je v drtivé přesile. Takže Romerovský zombie, skvěle. Olmera si znuděně prohlížel stránky. A co s ohledně těch prvních prototypů? To tam nebude nic? Pomyslel si. Bál se nad tím přemýšlet. Ale všiml si kamerového systému, který byl zapnutý. Vojáci systematicky drželi svoje pozice, Infikovaní útočili, ale nebylo jich tolik, aby udělali průraz elitními vojáky.

Desátník našel nouzové odjištění jakýchsi klecí. "Moje jízdenka domu." řekl si pro sebe. Rozklikl odkaz. Měl vložit kód. Naťukal na klávesnici "fuck_you1", heslo přijato. Překvapil sám sebe. Areálem se rozezněla siréna. Přistoupil k oknu, z dolní části továrny se obrovské množství Infikovaných. Rychlých Infikovaných. Konečně přišel jeho čas. Začalo to být zlé. Vzpomněl si vojín, když se jeho jednotka dostala do kříže s těmi mutanty. Byl u výtahu a v ruce mu hřměl lehký kulomet, obstarožní vzor 59, důkaz, že AČR má problémy s modernizací arzenálu. Nemohl pochopit, co je to za mutanty, do stráně u výtahu lezl jeden z těch rychlých. Bylo téměř nemožné je efektivně zamířit, pažba kulometu ho neúnavně kopala do ramene, trhaná střelba. Infikovaný se drápal na zábradlí. "Nažer se." Výstřel mu prolétl hlavou. Konečně padl. Jeho spolubojovníci ustupovali. "Pojďte pryč nebo tady všichni chcípneme." Zavelel vedoucí důstojník. Z desetičlenného družstva už byli pouze čtyři. Jejich padlí spolubojovníci se zvedali k útoku, byli podobně agresivní jako ti noví mutanti. "Oni nás všechny zabijou!" Velitel se snažil spojit skrz vysílačku s ostatními týmy v továrně. Byli na tom stejně jako oni, možná i hůř. Ústupový bod byl u hlavní brány. Už jsou jenom tři. Rozdrásané hrdlo, sliny do rány, nový přírůstek do řad Infikovaných. Ústup se změnil v úprk, během běhu se nikdo neotočil, aby střílel, v opěrné pozici u brány je krylo možná dvanáctičlenné přeživší komando vojáků, s přilbami OSN, bez nich, cizinci a hlavně Češi.

Skrz bránu projel obrněný transportér a zdemoloval auto, ve kterém přijel Olmera. Střelec na střeše se činil, ale bylo jich moc, pár vojáků naskákalo na transportér a odjelo. Vojín měl nervózní úsměv, dobíhal transportér a už naskakoval. Když ho do zad zasáhla kulka, upadl a v bolestivém skřeku sblížil svůj obličej s asfaltem. Další vojáci padali z transportéru, výstřely padaly jako blesky a shazovali vojáky sedící na tranportéru. Obličeje plné bolesti, nultá sérii Infikovaných se k nim blížila. Střelec v obrněném vozidle kryl padlé vojáky, řidič se obracel a vracel se pro ně. Nultá série už byla u svého cíle. Experimentální divize poznala svoje jezdce apokalypsy. Vyškrábali se na transportér. Servali dolů střelce, za několik málo sekund se dostali do vnitřního prostoru. Výstřely padaly a o tři sta metrů dál stál u okna desátník Olmera. Hladil puškohled Carl Zeiss na svém Brenu. "Tak, to bychom měli odlákání nepřítele." Utíkal po schodech o život, otevřel dveře a všiml si, že před továrnou, v dolním dvoře stojí Land Rover, který odjížděl z komplexu, když se sem poprvé dostal. "Jak se do Čech dostala M113?" pronesl si sám pro sebe Olmera. Klíčky byly v zapalování, začínalo všechno být divnější a divnější. Turbem přeplňovaný dvou a půl litr naskočil napoprvé.

"Co to sakra?" Otazníky v hlavách rebelského příslušníka zelených mozků měly zůstat nevyslyšeny, alespoň pro tuto chvíli. Infikovaní se chvátavě rozebíhali k Land Roveru. "Tak, to by bylo odlákání nepřítele." Posteskl si desátník. Rozjel se pryč, směrem k Děčínu. Kam to měl namířeno Borský? Vlakové nádraží? Hlavní vlakové nádraží? Mohl plyn rvát, kolik jenom chtěl, ale džíp se nedokázal rozjet větší rychlostí, nebyl na to stavěný a nikdo s ním neměl jezdit rychle, terén bylo jeho působiště, ne malá polní cesta. Projel kolem prázdného armádního transportéru, na auto mu skočil Infikovaný. Jeden z vojáků (Byl to ten dobíhající? Kdo to má zatraceně vědět?), prudce trhl volantem doleva. Téměř spadl, ale na poslední chvíli se zachytil o zrcátko. Po pár sekundách bylo na silnici. Rozbil sklo. Dostal se na Olmeru. Byl připravený na všechno. Vzal ze sedadla spolujezdce svojí pistoli. "Nejsi Neo a neuhneš." Neobtěžoval se s šetřením munice, vypálil několikrát. Prázdný zásobník mu dopadl na kalhoty. Blbá šedá. Stále tam byl, hlavu rozstřílenou jako řešeto, ale pořád se držel. "Co v tom viru bylo proboha?" První přenos z nulté sérii na neinfikované mu přišel shodný s nultou sérií, imunitní systém žádným způsobem nezasáhl proti viru, nevložil do něj svoje informace při přenosu, to teprve všechno přijde. Ale proč zatraceně ta věc nechce chcípnout? Problesklo desátníkovi hlavou.

Nemrtvý voják ho chytil za levou paži. "Jasně, jezdíme hlavně bezpečně." Pomalí Infikovaní pozorovali nastalý zmatek. Opustil zbraň na sedadlo spolujezdce.l "Tak poradíme si trochu s tebou chlapče." A začal se nervózně štrachat pro Bren. Držet jednoručně téměř metrovou čtyřkilovou zbraň, řídit při tom auto a vystřelit se ukázalo jako ne příliš dobrý nápad. Měl stále nastavené jednotlivé rány. "Tak a nažer se." pronesl jako Stallone nebo Schwarzenegger v 80. letech. Netrefil se, sledoval prašnou cestu, mrkl okem na Infikované. Bang. Opět minul. Palec pravé ruky zavadil o páčku voliče režimu střelby. Automatický mód. Neudržel zbraň rovně, rozstřílel Infikovaného, přední sklo a pravou část palubní desky. V okamžiku nepozornosti vjel autem do hloučku Infikovaných, rychle strhl volant na jinou stranu, aby zabránil naprosté zastavení zaviněné fyzikou. Svoje levé dveře strašlivým způsobem odřel o strom, ale srazil Infikovaného, seděl za volantem otřesen. Měl stejný pocit bezmoci jako předtím. Jako u chemičky v Ústí, všechno znovu. Vzpomínal si, jak policajti utekli, když se to posralo. Na nábojnice, které mu létaly kolem obličeje, rozpálenou hlaveň, celá ulice měla půl kilometru, za tu minutu vystříleli strašlivé množství nábojů. A zabili možná tak jednoho, dva nebo dokonce čtyři Infikované? Vyvázl náhodou, pak zase zpátky do Neštěmic a bránit civilisty. S čím nikdo moc nepočítal byl fakt, že i když Infikovaní postupně ztratí svoje síly, tak jich bude už tolik, že jejich likvidace bude obtížná. "Jo, to dostalo i naše vojáky." pronesl si jízdou.

Přijížděl do Děčína, už zase. Všiml si bordelu, který před ním udělal konvoj ministra. Dekapitovaní Infikovaní, rozdrcená těla, brutálním způsobem zničené okolí silnice. Ať jeli v čemkoliv, tak museli být po zuby ozbrojení a schováni za silným pancířem. Kličkoval mezi Infikovanými, naučený reflex, rychlé podřazování. Hlavní nádraží. Všechno bylo opuštěné, když nepočítal tank stojící před nádražím, bandu vojáků a utíkajícího ministra. Kryli ho, výstřely zněly ospalým podzimním ránem. Pomalejší Infikovaní neměli šanci. Zahlédli jeho auto, nestačil zpomalit. Strhl volant doleva. Převrátil celý džíp. Děkoval bohu za zesílenou konstrukci střechy, která tak tak držela nápor kulek. Vložil do Brenu nový zásobník, zacvakl do komory náboj a vyrazil střešní průlez. Ustupovali, překvapivě, bylo v tom něco velkého, jinak by se to nedělo. Pak si toho všiml. T72M4CZ, zatraceně, utíkal rychle od Land Roveru, 125 milimetrový granát dopadl nedaleko auta, ohnivá sprcha šrapnelů vábila víc a víc Infikovaných. Byl čas se rychle rozhodnout, co se bude dít. Vyběhl vstříc tanku, jestli měl umřít, tak na to byla možná skvělá chvíle. Tank po něm nestřílel. Doběhl až k němu, vylezl, otevřel poklop a začal střílet po posádce, bez známek výčitek. Zamkl za sebou poklop. "Trojko, jste tam?" Ozvalo se z vysílačky. "Jedu si pro tebe, ty zmrde." odpověděl drsně do vysílačky. "Mirku, jste to vy? Tady generál Král, co se to tak zatraceně děje?" Otazník nad hlavou. "Generále, ale proč máte spojení s armádou?" Ve vysílačce se okamžitě ozval naštvaný hlas. "Olmero, vy idiote, tohle byli nastrčení naši lidé, Kamenice padá, brzo budeme v hajzlu, potřebovali jsme někoho, kdo by byl uvnitř, doufám, že jste je nezabil." Desátník nervózně vyměnil zásobník. "Vy, boží hovado, proboha. Poslouchejte mě, musíte zastavit Borského, jede na summit do Bruselu, budou jednat o stažení vojenského personálu z Čech a její kompletní izolaci, budeme tady sami, vím, zní to dobře, ale budou nás neustále bombardovat a udělají z nás teroristy. Musíte ho zastavit, pokud tam nebude, uvalí na nás pouze-"

Rádio prasklo a spojení bylo přerušeno. Desátník si všiml, že se cosi hýbe u řidiče. "Jestli nechceš dopadnout jako tvoji kámoši, tak bys měl jet za tím vlakem. Krom toho jsem desátník a ty jsi vojín." Nemohl se s ním hádat, ale to neznamenalo, že nebyl naštvaný. "Jdi do hajzlu, Gaňo střílel, aby tě netrefil." utrousil polohlasitě. Tank se rozjel skrz parkoviště vstříc kolejišti (mrtvá těla byla ne jedné hromadě a Olmera se na ně musel každou chvíli dívat, fascinovali ho). Praskající beton, deformující se plot pod pásy několika desítek tun těžkého monstra. Infikovaní byli kolem. Nikdy neodešli za lepším. "Jeď rychlejc." zařval nervózní Olmera z velitelské židle. "Je to tank proboha." Ochranka ministra obrany, tvořená z jednotek Armády ČR a zahraničními sbory OSN se ani nepokoušela střílet. Jejich kulky neznamenaly proti několik desítek centimetrů silnému ocelovému krunýři tanku nic. Kdyby se přeci jenom pokusili vystřelit protipancéřovou střelou na Behemotha, tak by explodovala vrchní vrstva reaktivního pancíře, výbuch reaktivní vrstvy by ochránil hlavní krunýř. Než by dokázali vystřelit znovu, byla by z nich hromada prostříleného nebo ohořelého masa. Vlak se začínal rozjíždět. Mohl jim odjet, ale to by o rozjezdu museli přemýšlet dřív.

"Legendární prezidentský speciál, obrněnej vlak, mají tam okolo dvaceti vojáků." Monstrum se kvapně přibližovalo, v kabině páchla krev a střelný prach, ale řidič plnil svůj rozkaz, generál Král byl v jeho očích kult. Tank s řinkotem prorazil stěnu speciálu. Olmera se praštil o kanon, na okamžik ztratil vědomí. Jako, kdyby jeho tělo nemělo dostatek jizev, tržných ran a jiných zranění. Vzbudil se a slyšel burácení dvakrát přeplňovaného dieselu. Vlak se pomalu pohyboval i s tankem, řidiči monstra se podařilo srovnat tank do stejné lajny s vlakem. Monstrum na kolejích se přestalo pohybovat u stanice Vilsnice. Žár, ignorovali Behemotha v páteři druhého giganta, Infikovaní pro ně byli větší hrozbou. "Střílej!" zařval řidič. Desátník si začal třídit informace z výcviků, podařilo se mu zamířit obrovské dělo na zbytek nerozbořeného vlaku. "Střílej už kurva, dej tý píče Borskýmu, co si zaslouží. Zabils mi kamarády, tak udělej něco normálního!" řval už maniakálně řidič. Výstřel, obrovská rána. Ticho, bylo pořád ještě ráno? Deset hodin, podzim, všechno hoří. Protiletadlový kanon byl přimontován u poklopu, otevřel kryt a všiml si zářícího slunce, roztrhané plechy, pancíř, vojáci snažící se udělat barikádu u Borského. Pan Olmera a 12,7 milimetrů psychopatické síly. Trhal těla, rozkašoval určitě i Borského, všude byla krev. "Doraž je, jdi tam a doraž tu svini!" Desátník se vysápal z tanku, v šedé vězeňské, potřísněný krví a hledal ukrytého ministra, pod hromadou jeho mrtvých tělesných strážců. Červená na modrých přilbách OSN. Od kdy jsi takovej stroj na zabíjení? Problesklo Olmerovi hlavou. Odhazoval těla, jedno za druhým, jsou tady Infikovaní? Co na tom záleží? Hledal člověka zodpovědného za smrt jeho rodiny ("Nebyl jsi za ní zodpovědnej ty? Ty jeden pokryteckej lháři. To je přeci blbost." rezonovalo mu v hlavě), z mrtvol byl papír, adrenalin se mu valil do žil, pumpa ho roznášela po celém těle. "Co mu uděláš, až ho najdeš?" zeptal se hlas v jeho hlavě. "To se dozvíš."

Řidič tanku na něj začal křičet "Zombíci! Dělej!" Vystřelené nábojnice nevnímal, soustředil se na hýbající se část, která žila pod hromadou mrtvých těl. Člověk v uniformě AČR stále žil, bez milosti přiložil hlaveň Brenu k obličeji vojáka a stiskl spoušť. Štěk, odhodil mrtvolu. Před ním byl v celé své kráse Karel Borský, ministr obrany, šéf několika koncernů, stínový hráč celého Česka. Odhodil zbraň na zem, vyzvedl přesladkého úředníka do své úrovně očí. Okamžitě mu zlomil ruku v zápěstí, pozoroval obličej člověka, který si začíná připouštět, že mu končí život. Ještě chvíli kroutil s rukou. Kloub už byl dyslokovaný, teď musel vyrvat vazivo a kůži. Odhodil na zem svojí business přítěž. Konečně odhodil ruku do trávy. Čas na slečnu ČZ, zamířil Borskému do rozkroku. "Né, prosím ne!" řval, v dálce byl slyšet chechot přes výstřely kulometu, psychopatický chechot. "To by bylo příliš jednoduchý, ty zkurvenej zmrde." pronesl s vážnou tváří. Obrátil Borského (zmítajícího se v bolestivé agonii se slzami na tvářích), namířil slečnu Čezetu na krční páteř, nakrátko sestříhané vlasy, nedalo se tomu odolat, nastal čas seškrtat neefektivní hospodaření v sektoru národní obrany. "Sbohem pane Borský." V hlavě se mu ozval další hlas. "Co kdyby ho střelil níž? Mohl by se ještě hejbat a měl by to horší." Usmál se, nevěděl, kdo k němu mluví, ale byl to skvostný nápad. Výstřel. Chroptění muže na zemi. Ustupoval, nechával ho svému osudu. Vrátil se do současnosti, i s Infikovanými. Řidič je nedokázal zastavit, hodovali na něm. Rychle se přibližovali k Olmerovi. Zástup mutantů postupoval neměnným tempem. Ministr na zemi skuhral, poprvé od výstřelu se zmohl na větu. "Vy za tu úplatnou kurvu Krále chcípnete?." Desátník na něj koukal. "Tys nás taky chtěl zabít, kurva." Umírající Borský se převrátil na záda. "Já nejsem Borský." Kecal nebo ne? "V mejch očích vypadáte jako Borskej, tak se mějte, já odsud totiž padám." řekl desátník a za výstřelů zbraně odcházel.

Přiláká je to nebo ne? Ministr/falešný ministr na něj křičel, ale on slyšel jenom mlaskání a odtrhování maso od kostí, konečná agonie. Nejspíš jim neutekl. "Jak by taky mohl?" blesklo hlavou a přidal do kroku. Kolik měl zásobníků v bandolieru? Čtyři? Pět? Nestačí to. Byl tady ještě někdo, který neměl v hlavě utkvělou představu, že nejlepší věc, jak se zabavit na zbytek života je žrát všechno, co se hýbalo kolem? Kde je nultá série? Jdou po mně taky nebo ne? "Blbost, jdou po všech." procedil mezi zuby a utíkal směrem k jakémukoliv pojízdnému vozidlu, které by mohl ukrást bez klíčků. Neměl štěstí, probíhal městem, hledal zadní uličky, vyhýbal se hlavním třídám, dvakrát nebo třikrát si připadal, že neuteče. Měsíc po apokalypse a nikdo nezachraňuje civilisty? Překvapující, vskutku. Každý sám za sebe. Lidé utíkali mimo republiku, do utečeneckých táborů, některé státy je prý nechávaly projít. Aspoň to jim Král říkal. No, jeho milovaná za to dostala kulku. Měl krev na rukou. O co tady jde? Je zlá doba, člověk se nemůže řídit tím, co je dobré a co je špatné. Darwinismus zastínil naprosto všechno, minimálně jeho. Zabij nebo budeš sežrán. Ostatní lidé tě chtějí zabít. Máš zásoby, jsi mrtvý. Konečně se vrátil do reality. Rozbombardovaný Děčín a všechno doutná. Vojáci už budou snad nadobro pryč, Borský je mrtvý, co víc mu zbývá? Jo, mohl by se jet podívat do Kamenice, aby zjistil, co se tam stalo, sen, nezapomněl.

Otevřete oči pane Olmera, realita je blíž než se vám vůbec může zdát. Poslední zásobník a obrovská fronta Infikovaných ho následuje. Směr Česká Kamenice, musí přijít na to, co se stalo. Vezme to vrchní cestou do České Kamenice, tak se tam dostane rychleji. Utíkal, Infikovaní zaostávali, ale stále neomylně pokračovali. Pan Bren byl téměř bez dechu (proč po nich musel stále střílet?), paní ČZ měla pár nábojů, pokoušel se vyhýbat přicházejícím hrozbám, ale nebyl tak úspěšný. Za dvě hodiny později dorazil na začátek České Kamenice, naprosto vyčerpaný, strhaný, pravé stehno ničila křeč, ale stále byl na nohou. Žádné hlídky, černý dým proudící z hořícího něčeho, co zatím ještě neviděl. Déšť. Postřílené jednotky NATO, AČR, OSN, pár žoldáckých organizací z USA, Blackwater, bojovali přeci proti teroristům. Kdo asi vyhrál? Roztrhaná lidská těla, doutnající tanky, zničený vrtulník zapíchnutý do fontány na náměstí. Civilisté postřílení, ruce svázané za zády. Pamatoval si na vyprávění žoldáků z bývalé Jugoslávie, celý ten jejich domovski rat, náměstí ho připomínalo. Nože zapíchnuté do nehybných těl, čisté průstřely lebky, rozdrcený obličej bouracím kladivem, nohy urvané od nášlapných min. Vše ve jménu demokracie a boji proti terorismu. Poodešel směřem k hlavnímu stanovišti generála Krále. Infikovaní se znovu blížili, neomylně šli za ním, čekajíce obrovskou hostinu z mrtvol. V řídícím středisku seděl rozklepaný generál Pavel Král. "Olmero, oni mi to všechno sebrali, postříleli všechny a pak odešli." řekl rozklepaným hlasem. "Proč jste se nebránil?" zeptal se podezřívavě desátník. "Bylo jich moc, moji muži bojovali za mě, ale všichni padli, celou dobu jsem koukal, jak střílejí civilisty, úplně všechny."