Leden 2014

Všichni punkáči jsou mrtví

19. ledna 2014 v 19:21 | Katastrofa |  Básničky
1. Ruka se vzpouzí všemu na papíře,
samej křik a sténání bez nul a jedniček,
nedokážu zabít tu svini s milionem hlav,
statisticky jsme všichni na dobrý cestě.

2. Zase do práce, bullet time bez nádechu,
může někdy agonie skončit do Doors?
Hovno peníze, chcípneme hlady, že jo,
obrázky roztrhanejch vnitřností nevidim,
letargie ze který mě nic nezachrání, prej.

3. Všichni punkáči jsou mrtví a Sid byl faker,
v soukromejch sektorech zaprodáváme sny,
nebo nemáme čas na sebe samého v zrcadle?
Nevidím nikoho, na koho bych měl bejt hrdej.

4. Jsem autentickej jak mi moje skvělá psychika,
když není na výletě za Alenkou v králičí noře,
dovoluje a proč mi dokolečka hnije vnitřek,
co chci dělat proč musím pořád hořet v neumírat?

5. Pomalý písničky spálený nitro možná spraví,
pojďte psychologové, všichni si mě rozeberte,
ať se sami pak cítíte mnohem líp než já sám,
tlak ve spalování příslušných vášní, funkce overboost.

6. Kdo nenajde cestu parkourem čirýho šílenství,
zbláznila mě nasranost nebo jsem pořád ukrytej,
hluboko za pulzujícím plotem žil a protaženejch šlach,
čumím na nohy a bezděčně šlapu do rytmu světa.

RB26

19. ledna 2014 v 18:57 | Katastrofa |  Básničky
1. Smějous e mejm snům na celý kolo,
držím v ruce zhasínající pochodeň,
co všechno odnesly trendy posledních let,
kde zůstaly naše hlavy a kde jsou fráze.

2. Nejsem Takumi s Hachi-roku na touge,
ani Keiichi Tsuchiya, driftuju světem pořád,
pod kapotou poslední V8, trochu šílený,
pod nenápadným zevnějšek se nepodívají.

3. Vysooktan nad 98, adrenalin lítá vzduchem,
Sheena je parazit a zabíjí sebe sama dokola,
obličeje zůstávajína odstavenym pruhu silnice,
elektro taneční dekadence mezomozku pryští.

4. I při sexu ze mě teče pořád krev a nebolí,
a kam to vůbec letím a nezpomaluju do zatáček,
co o mě všichni povídají není pravda, nevěř tomu,
jak je to správně neví nikdo, ani já sám, bohužel.

Intermezzo I

19. ledna 2014 v 18:45 | Katastrofa |  Zombie Story
Odvrátil hlavu od počítače a přemýšlel, jak bych to mohl ještě víc zkurvit? Co bych jim do skvělýho osudu měl napsat? Musí to bejt temnější, nic není dostatečně temný, body horror všude, splatterpunk, roztrhaný vnitřnosti, zlomený naděje, nech klesnout ty zkurvený hrdiny co nejníž a udělej z nich antihrdiny, cynický individua, který zničí sami sebe nebo se zaseknou v propasti života. Feťáček Olmera, kterej se snaží zapomenout na všechno, co se mu v životě posralo a já ho nechal sledovat, jak mu před očima zabijou ženskou a pak v jeho náruči umíral syn. Intelektuální Lukáš, prototyp poetickýho normálna snažící se něčeho v životě dosáhnout, ale nechce si nechat vzít ideály.

Nesmím zapomenout na Denise, jedinýho normálního člověka z trojice, puberťák, s málem zkušeností, bez rodičů, sám ztracenej v tomhle dokonalym skoro post-apokalyptickym světě. Stowattová žárovka ozařovala místnost. Aspoň ten by neměl bejt v prdeli, naděje pro ty, který jdou za starejma, že může bejt líp. Všechno se může změnit. Nechals ho chcípnout. Nešťastnou láskou, kurva, všechno se točí okolo nešťastný lásky, jako by celej svět byl zakletej a chodil v kruzích pořád dokola za vlastním ocasem. Snažící se sežrat sama sebe. Ať už se pokoušej dobejt svojí skvělou holku, která na ně sere a spí s jinejma, aby se nakonec vrátila do jejich stále otevřený náruče nebo umírají pro ten malej okamžik a halucinujou si nějakejma démony, na který hází vinnu. A desátník, neschopnej se smířit s tím, že by neměl žít v minulosti a že to celý byla možná jeho vinna. Každej ví, že velká láska není zbytečná. Doprdele, velká láska není ani nesmrtelná. Podíval se z okna. Zase ty zkurvený zamilovaný páry. Už zase, pojďte do mě. Zmrdi. Podíval se na telefon, nic, zase nic. A hledal náručí u jinejch. Ženský. Proč se všechno musí točit okolo nich? Jak vysmažená smažka, která si nemůže přes zahnisaný vředy píchnout perník do žíly. Snažení nestačí. Dal ruce pryč od klávesnice. Dopiče už se všim. Budou trpět, všichni budou trpět jako já.

Dvacet jedna mrtvejch bude a to jsem nepočítal Mexičany. Masakr v jeho hlavě. Infikovaní žerou nevinné spoluobčany, jak jinak dát ven agresivitu? Vojáci budou žrát všechny, kteří zbydou, ty vole. Někoho zmlátit? Jsem jak Ichi, jednička Ichi, pomyslel si. Chtělo se mu ze sebe blejt. Vyjdeš už někdy z kruhu? Nebo budeš pořád sedět a ťukat do zasiflený klávesnice a šířit svojí chorobu dál? Vem na internet, tam, kde si to nikdo nepřečte. Všechno bylo tak nějak známý a točilo se v nekonečnym kruhu, ze kterýho nikdo nechtěl vyjít a hlavně ani on a co teprve já? Je to nepochopitelný? Má to bejt nestravitelný. Proč by taky tyhle kecy měli číst? Je přeci lepší sedět u lifestyle blogu, fotit svůj hnusnej ksicht a říkat, jak jsou hnusný a pak v komentářích říkat ostatním lidem, že to přehánějí, že tak pěkný fakt nejsou. Napil se z otevřeného půllitru. Co je správný? Ani to honění není takový, jaký bejvávalo. Jaký to kurva bejvávalo? Dokáže si na to vzpomenout? A co ten druhej chlápek v tvojí hlavě, taky už neví, jaký to bylo? Jaký to bylo všechno předtím než začal psát tuhle sračku, kterou nikdy nedokončí? Kdybych byl větší cynik, pomyslel si. Nechám tu píču Borskýho vyhrát? Je to dokonalej podnikatel, kterej bude moc mít úplně všechno, takhle to přeci v životě chodí, že největší zmrdi mají největší moc. Všichni bychom měli volit kapitalisty a rozprodat se na kusy, protože už nic lepšího není. Není žádný duševno, je jenom to, co si můžeš koupit, v čem jezdíš a jak hezky se usmíváš na ostatní lidi. Předvádění v týhle společnosti ho neskutečně sralo, jenom se nad tím zamyslet. Ty vole, asi začnu do těch posranejch povídek srát i domrdaný smajlíky, abych se zalíbil.

Budu nekonečnej underground. Dokonalej. Knížka, kterou si nikdo nepřečte, proto můžu bejt sadistickej. Zlámaný obratle, příliš expresivní, depresivní, antisociální, od člověka vychovanýho černym pozadím DOSu. Izolujeme izotop moru a okolo něj dáme hradbu všemocnýho léku, kterej ho nikam nepustí. Okolí se na něj bude dívat, jak pomalu chcípá. Bude sranda, vždycky je prdel pozorovat někoho umírat. Všechny ksichty lidí stojících okolo. Ta zvědavost v jejich očích. Průzoru do duše, kterej se vyloženě ptá, jaký to asi je umírat, jaký máš asi tak pocity, když z tebe koukají orgány, to srdce opravdu bije? Můžu si sáhnout? Olmerovi utrpení nesmím skončit, je starej alkoholik, feťáci musí trpět už z principu, Denis nemůže trpět, je na to příliš mladej, byl na to nevyspělej a přitom jedinej lidskej článek toho našeho řetězu. Tak to musí odnýst Lukáš, kterej je mezi nima někde na půli. Není tak pubertálně zmatenej jako Denis, ale do studený preciznosti desátníka má pořád daleko. Musel bejt i spisovatelem, musel ten svůj jed šířit dál, je už teď prázdnej, jako my všichni. Mohli by být moji hrdinové i normální lidi bez cynismu?

Nejsem dojebaná mainstreamová kráva Stephanie Meyer se svym zástupem homoupírů, nenatočej podle toho film, protože to bude příliš neuchopitelný. A kdo by se jim divil? Nechci, aby podle toho někdo něco dělal. Koncentrovaný asociálno nesmí bejt přístupný pro všechny, pokud bude, ztratí ten svůj punc, bude to grunge v roce 1991. Nikdo nechce bejt Nirvana, každej touží bejt jako Mudhoney. Jeho obličej visel strnule v prostoru a vibrující mobil ho uhodil do očí. Ignore. Červený sluchátko. Jak to ještě víc zdrsnit? Přemýšlel, co by jim mohl postavit do cesty? Borskej bude muset mít mnohem víc síly, aby jim dokázal vydrat poslední kapku zkurvený optimismu z ksichtů. Bude to nádhera, sledovat, jak budou chodit po dně a nenadechnou se nad hladinou. Jejich smutný ksichty a nad nima já, jejich Bůh. Nezažijou jedinou radost a když jo, budou za to tvrdě zaplaceni, jako já v tomhle světě. Play. Pause. Break. Vstal od počítače, rychle do koupelny. Jeho kruhy pod očima se rozšiřovaly, už zabíraly skoro půlku obličeje. Nemohl se vyspat. Spánek je pro mrtvoly. Budu spát, až chcípnu, pomyslel si a stále stejně koukal do zrcadla. Kdy se ze mě stalo takovej vocas? Kdy zmizel z těch očí ten záblesk? Proč musím způsobovat bolest druhým, abych si připadal, že žiju? Jediná věc, která je reálná. Zpáteční cesta do místnosti, ozařovaný tím LCD hnusem. Otevřít si notes a podívat se na poznámku, který si napsal pod čarou, rozebraný charaktery, všechno, co se mohl naučit a nepoužít měl tady. Co z toho se nakonec dostane do finální verze? Kolik z vlastností smaže a už se nevrátí. Jaký varianty utrpení si připraví pro svoje zajatce? Na chvilku se zarazil, nedokázal být tak cynický a zvrácený, jako na začátku. Už to nešlo, psát tak příšerně. Byli jeho hrdinové, žil s nima víc než by měl, kdyby měl kamarády, byli by to pravděpodobně takoví psychopati jako oni. Nebo už takové kamarády má?

Některé věci si sám neuvědomoval. Ale jedna z hlavních věcí, která se vynořila z povzdálí, asi dva roky po tom, co začal na všem pracovat byl hnusnej fakt. Všechno bylo stereotypní. Sex, kterej měl, kterej pak neměl, přítelkyně který měl, ty, který zmizely a nevrátily se i znovu vyskakující okna s novými konverzacemi. Kdo by to byl předpokládal, že si najde práci, ta ho málem zastavila. Jo, málem mě zastavila. Nakonec se to všechno přelilo v nekonečný muka, ani to psaní není potěšení. Jenom sedí, sedím a píšeme. Uzavřenej uvnitř sebe. Je to náš big fail a všechno zůstane nedopsaný, budeme si vymejšlet nový věci, abychom nemuseli psát. Všechno je to jenom naše filozofie, já a moje ega. Šedá myš Honza, punkáč Katastrofa a I wanna be adored, kterej chce bejt milovanej. Nechápou se mezi sebou a nitro hoří, jednou z toho vyskočí bolest, podruhý podpříběh a nakonec i vášeň toho, nezkurvit těm imaginárním lidem život a vidět je pohybovat se alespoň nějakym směrem, když ani ostatní kamarádi nevědí. Jde jen o to zaplnit prostor a připadat si, že můj vlastní život se hejbe vůbec nějakym směrem. Zanechat stopu. Kterou si nikdo nepřečte, ale co na tom záleží? I am just too hardcore for this world bro. Zase se usmál. Zešílel jsi? Zazněl hlas v jeho hlavě. Schizofrenní měsíc už zase září. Houpací Koně, Iggy Pop a další tracky nepřestávají hrát. Možná, že ho děsí normálno. Nejsme všichni nějakým způsobem infikování? Party lidičky, co ničí svoje mozky chlastem, veselý THC crews, který si rádi připálej a pak se dusej kouřem. Všichni jsme tak bezvýznamní v kolech světa. A chceme si najít svůj vlastní příběh, ale nevíme, kam jít, proto možná píšu. Nebo on píše? Kde se smývá hranice mezi tím, co je můj život a co si z něj sám dělám? Někdy mi přijde, že celá tahle knížka je sonda do mojí duše. I když kdo ví, trvá to dlouho, takže se všichni poserou z toho, že je to stylisticky nevyvážený. Chce se mi z toho blejt.

Jsem fakt tak nevyváženej? Jenom vyhořelá země a nic jinýho. Teď jsem zase sám, ale je to dobře, má to tak bejt. Čas znovu začít všechno psát. Úplně znovu se rozepsat a rozdávat tu beznaděj ostatním. Studený srdce bude bušit do konce času. Chce to jenom bojovat proti všemu, i když nevím já a neví to ani Katastrofa. Jenom nestát v řadě. Ale teď už bych se mohl posunout k Olmerově dalšímu dobrodružství a k nechání nějakejch nezodpovězenejch otázek. You will suffer, sucker!

Konec dobrý/čas ztracený

6. ledna 2014 v 20:11 | Katastrofa |  Básničky
1. Vánoce bez tebe byly vcelku dobrý,
nemusel jsem vysvětlovat všechno pětkrát,
žádný opovržení mě po pokoji nehonilo,
ani fakt, že jsem o tobě neměl nic napsat.

2. Asi je to těžký bejt pořád panna,
ze který mají bejt všichni odvařený,
možná, že i ignorace byla tvoje věc,
ve svym hermeticky zavřenym světě.

3. Že nemáš ráda nikoho, to vím,
lituju lidi v tvojí blízkosti, no jo,
protože jsou na světě i jiný ženský,
jo a jsem rád za sexuální žívot, díky.

4. Tak jsem si řekl, proč to neříct,
na plnou hubu, jak to bylo na hovno,
byla jsi parazit na aortě u mýho srdce,
kterýho bylo třeba konečně vymýtit.

5. Všechno mě baví dělat bez tebe, žádný deprese,
někdo se mi dostal do hlavy a je to vážně fajn,
není psychopat s komplexem attention whorism,
když se nad vším znovu hloubavě zamyslím, ach jo.

6. Proč jsem radši nebral tvrdý drogy, bože,
místo čumění na tvůj znuděnej omezenej ksicht,
doufám, že tvýmu novýmu klukovi jednou už dáš,
a jestli ne, tak ať má aspoň tak velký štěstí, jako já.

Sadistik

5. ledna 2014 v 19:44 | Katastrofa |  Básničky
1. Společný jizvy na duši září,
škrábance a kousance na kůži,
trhavej pohyb slunce nad hlavou,
točí se vědomí správnym směrem?

2. Trash pohřbenej za postelí čeká,
třes celýho těla a smysl nápadu,
nepochopitelný pole chtivý přitažlivosti,
mokrý lože a pot v aerosolu nad námi.

3. Flex svalů a smršť podnětů k reakci,
vystupujeme z mrákot podprahovýho snění,
rozdrásaný záda a situační letargie,
když není fyzický tělo poznamenaný není láska.

4. Přenosy vzruchů ve vláknech skrz míchu,
cítíš uvolňující bolest a divokej rytmus,
křeč a husí kůže nedovolí dýchat povrchu,
padnu na tebe a kdy zase vylezu zpět?