Říjen 2013

Introverti (Vnitřní plamen)

3. října 2013 v 19:54 | Katastrofa |  Povídky
Noc. Procházky pod noční oblohou. Celej svět se zdá tak odtaženej. Všichni používají svoje částečný oblbováky, aby se dostali někam dál. Možná soulož, možná i něco víc. Kdo se má v tomhle světě vyznat? Seděl sám. Na vrchu a koukal na zářící město. Je někdo stejnej jako on? Jako by na tom záleželo. Znovu a znovu přemítal o jeho vrstevnících. Všichni hédonisti, bohémové, větší procento alkoholu v krvi než. Šlo tady vůbec o přirovnání? A kdo byl on? Punkáč, kterej nikdy nezapadl tam, kam by měl. Chtěl někam zapadnout? Otázky vyvstávaly a zůstaly nezodpovězený. Od pusy mu šel kouř. Bylo pod nulou. "A i to tvoje mrazivý srdce mám rád." zašeptal. Cítil se, že by měl řvát. Všechny svoje emoce, nálady, najít si nějakýho kolemjdoucího a zařvat mu do obličeje. Tichá agrese. Pro všechny byl ten tichej, nemluvnej kluk, kterej dělal svojí rodině jenom radost. Nepřidělával problémy, šel poslušně v davu. Nebo to tak vypadalo. Stál o svět? Bylo by příhodnější se zeptat, jestli někdo na světě stal o jeho představy. Všechno bylo tak dokonale přímočarý. Kolem projelo auto. Kdo v něm asi jel? Jakej má životní příběh? Řve tak potichu jako on? Nebo se jede sjet od reality. Ve který všichni žijeme. "Trevor je magor, Michael je cynik a Franklin je good guy." pronesl nad mobilem.

Lone wolfem se člověk rodí, nemůžete se stát někým, kdo je daleko od ostatních, izolovaný jenom ve svých představách přes noc. Byl opravdu tak vyjímečný? Pohltil ho stín svého vlastního já? Všechno bylo krutý. Naprosto všechno. Mezi souborama hrál už zase Billy Corgan. Utíkal ke knížkám, který ho tak důvěrně znaly. Nebyly opilé. Naslouchal jim, dorozuměli se beze slov. Dokázali mu vyprávět dlouhý hodiny a jak rád naslouchal. Všechny emoce světa seděly v jeho mysli, ale nikdy je nevypustil ven. Bylo okolí až tak špatný, jak si myslel? Možná si to sám upravil, byl náročný na přátele, na přítelkyně, rodinu. Seděl sám a na lavičce a ta pomalu zamrzala. Vstal a vydal se vstříc maloměstu. Ulice byly prázdné. Tak to mělo bejt. Kdo mu mohl naslouchat líp? V mlčení je pravda. Pouliční lampy tiše svítily. Jedna poblikávala. Neschopný jedinec ve stádu, vyčlenění, které pochopí většina, ale jedinec ne. Jak rád by se opil, jak rád by byl jako ostatní. Upil by se k smrti. Ale alkohol, drogy, nic na světě nedostávalo tu divnou černotu z jeho hlavy. Mohl se přiotrávit a stejně se vždycky vrátila. Ptala se na to, jak se má. Svírala mu srdce, když okolo chodilo moc lidí. Uhýbala jeho hlavou, když na něj někdo pohlédl. Vytvářela nervózní úsměv, když se ho někdo ptal, jak se má. Kolem projel autobus s turistickým zájezdem. Dva Asiaté si ho z autobusu fotili. Jako zvíře. Měl odsud zmizet, někam, kam by zapadl. Přeci nebylo možný, aby nikde na světě nebyl někdo jako on. Izolovaný trosky, ve svojí vlastní šťávě. Všichni na sebe čekali. Klesl mu koutek, kdy okolo šla parta výrostků. "Teď na mě zase budou koukat a soudit mě, protože jsem jinej."
Přibližovali se a cítil zrychlující se tep. Uštěpačné poznámky. Nedokázal reagovat. Co byl jeho trest? Byl na to zvyklý, ale vždycky to bolelo. Kolikrát už přemýšlel nad tím, co špatně udělal v minulém životě, proč se takové věci dějí jenom jemu. Stejně, co by na tom jiný prostředí změnilo? I kdyby umřel, tak by to poznal za pár tejdnů, teď ne. Konečně vypadl z města. Byla tma, ale cítil se tak nějak líp. Dál od všeho, sám s vlastníma myšlenkama. Oscar Wilde řekl, že člověk musí být sám, na to, aby poznal sám sebe. Oscar Wilde byl homosexuál, kterýho nenáviděla společnost. Izolovanej jedinec, jako on. Nebo dost často přemýšlel nad tím, jestli byl stejně izolovaný. Netopýři létaly v roji. Všichni přežívali v nějakém větším celku, jenom on nemohl najít nic, kde by se dalo přežít. Všechno bylo tak strašně ztracený. Procházel okolo nějaký holky.

"Nemáš oheň?" zeptala se. "Jo, jasně." odpověděl suše. Vytáhl zapalovač a škrtl. Konec cigarety vzplál. "Jsi odsud?" zněla otázka. "Jo." Přistoupila k němu blíž. "Já tě už nějakou dobu pozoruju, připadáš mi jako strašlivě smutnej člověk." Ona do něj vidí? Co se to se světem děje? "No a kdo je dneska šťastnej?" odpověděl otázkou. "Jsi zvláštní." pronesla suše. "Říkají to o mě." Srdce mu divoce bušilo, už zase. "Jsem limitovanej produkt, kterej se nehodil pro sériovou výrobu." Zasmála se. "Ale všichni jsme přeci originální, teda kromě těch, který se snažej bejt jako ostatní." Co na to říct? "Chce se mi spát." odpověděl. "Je dost pozdě. Jaký máš rád knížky?" Zajímá se o knížky? "Mám rád všechny knížky, ale nejvíc ty se špatnejma koncema, kde hlavní hrdina neudělá Rockyho a všechno se posere." O krok se k němu přiblížila. "Ale člověk má mít naději." řekla. "Naděje je pro lidi, kteří mají v co věřit." Chytla mu ruku. "V co věříš ty?" Věřím na poníky a na bandu robotů, kteří řídí svět. "Já asi nemám v co věřit, jenom přežívám." Všiml si jejích očí, koukaly se mu až do žaludku. "To je přeci špatně, každej život by měl mít nějakej cíl? Nemáš žádnej cíl?" Usmál se cynickým úsměvem. "Můj cíl je to všechno nepřežít." Její ruka ho hřála příjemným teplem. "No vidíš," řekla vesele "tak konec depresí, protože tenhle cíl se ti splní. Každýmu se splní." Foukal studený vítr, který si pohrával s jejími vlasy. "Co ti na to mám říct?" Nečekala na jeho odpověď. "Měl by sis najít hodnou holku, která tě bude mít ráda, takovýho, jakej jsi." pronesla a tiskla se k němu blíž. "Já ti nerozumím." Rytmické škubání srdce. Vyškubl se jí. "Já nevím, nevím, co je?" zeptal se chaoticky. "Tys neviděla, co je v týhle hlavě, neviděla!" začal hystericky křičet.


V klidu ho poslouchala. "Všechno není tak, jak na první pohled vypadá." Pořád si jí prohlížel, něco ho děsilo a jiná věc ho zase přitahovala. "Já taky nejsem normální, víš?" řekla mu. "Budeme nenormální spolu?" konečně se zeptal. "Uvidíme." Zašeptala a vítr je odnesl daleko pryč z tohohle místa.