Září 2013

Severní pustina

30. září 2013 v 19:50 | Katastrofa |  Básničky
1. Rozhlížím se kolem sebe,
a vidím všude šedou beznaděj,
kdy jsme vyměnili ideu za chlast?
Mám holku a špatně placenou práci,
žiju si svůj českej sen každýho,
už chybí jenom byt na hypotéku.

2. Stejně jsem pořád nasranej,
všechny vyhořelý skořápku v procesu,
můžem jít bydlet do tisíce věží,
a zázračně všechny naše problémy,
zmizí stejně rychle jako od Vanishe,
ty vole pravičáci co za komunistů,
drželi hubu a krok mě budou poučovat.

3. O tom, jak jsem celej k hovnu,
podnikat, rozdřít svojí dřeň,
abych pak zkrachoval a sebrali mi všechno,
fakt jenom mně přijde, že jsme v hajzlu?
roztrhaj nám ideály, poplivou ksicht,
a stejně si za to všechno můžeme sami.

4. Zaživa shnijeme a nikoho to nebude srát,
protože se o nás přestali dávno zajímat,
i jsme slepí, nevidíme přes pozlátko,
hlavně chránit zvířátka, to se musí dělat,
chcípající lidi na ulicích - nezájem davu,
ignorovat detaily a žít na zázračný somě,
protože zamyslet je pro divný pavouky.

Psycho filmaři z McDonaldu

24. září 2013 v 18:54 | Katastrofa |  Povídky
Clarens Olaffson a Kenji Hara byli nerozlučný pár, hollywoodský producent a jeho dvorní scénárista. Supermanovská dvojka, která trpěla krizí středního věku. Špatně vycházeli se svými manželkami, jejich děti nebyly zrovna. No, byla to ukázková zákopová válka ve stylu roku 1915. Ale pryč od toho. Do současnosti. Clarens vezl Kenjiho po poloprázdné státní dálnici, kdesi mezi Los Angeles a Las Vegas. "Stejně nevím, co na tý starý osmsetpadesátce vidíš kámo" pronesl Kenji, který byl rozvalený vedle řidiče, hluboko v kožené sedačce. "Připomíná mi předky a krom toho, mám k tomu autu citovej vztah, víš, je jako starej pes, kterej na tebe čeká." Kenji si všiml dalšího účastníka silničního provozu. "Podívej se doprava, to je panečku auto. Silvia." Clarens nemohl přehlédnout křiklavě červený Nissan, s orientálními nápisy, logy výrobců tuningových dílů a obrovským spojlerem na kufru. "Je to příliš křiklavý auto, chtějí mít pozornost všech." odpověděl chladným švédským hlasem. Všimli si jich. "Podívej se, jak na nás koukají, oni se ti smějou." Švéd na sobě nedal nic znát. "Jen, ať se smějou." Spolujezdec es-patnáctky stáhl okénko. "Uhněte z cesty dědulové." A v mžiku zmizel. Kenji se otočil na řidiče. "Floutkové posraný." Na Clarensově obličeji se objevil neznatelný úsměv. Jeho ruka otočila ovladačem klimatizace do polohy "hot". Zvuk výfuku zhrubl, ale jinak se nic nedělo. "Heh, laděnej vejfuk v kombíku, bože můj." Podřadil z pětky na trojku. Pět tisíc otáček, plyn drtil podlahu, Kenji byl v šoku narvaný v kůži. Čtvrtý rychlostní stupeň. Pískot turbodmychadel. Ručička tachometru se přehoupla přes 240 km/h. Pátý rychlostní stupeň. V dáli bylo vidět pár červených světel. 270 km/h. Odpor větru se zvyšoval. Šestá rychlost. 295 km/h, auto se začalo nervózně houpat ze stranu na stranu, pod vlivem síly. Proletěli kolem Nissanu. "Clarensi, ty vole, zpomal, nebo se z toho pozvracím." Švéd měl svůj klidný obličej se zářícíma očima. "Nedal by sis něco k jídlu?" Kenji křečovitě svíral držadlo na stropě. "Jo! Dám si hambáče!" Prudce zpomalil a vletěl na odpočívadlo. Roztřesený Kenji vystoupil ze švédského tanku. "Proboha, co tam máš za motor?" Švéd se smál (jeho první emoce za jízdu) "4.4 V8 twin-turbo z Noblu M600, chtěl jsem něco extra, ale zároveň něco od nás a v zásadě je to náš motor, vylepšenej bandou britskejch petrolheadů." Asijský přítel procházel vstupem do McDonalda. "Vy jste teda sociopati."

Za pokladnou stál přešťastný dvacetiletý mladík, který se ve své mysli už viděl na pozici energického crew managera zdejší pobočky. "Dám si dva cheesburgery s hranolkama a střední kolou. Co si dáš ty Clarensi?" Švéd si se zájmem prohlížel nabídku. "Dám si salát." Asiat se smál. "Já to chápu, chceš jíst zdravě. V McDonaldu, jak tohohle chlapa nemůžete milovat?" zeptal se pokladníka. "Ano, zajisté, ano, ano." Měl tak velký smysl pro humor jako finanční poradci svůj smysl pro rovné jednání. Konečně se mohli pustit do jídla. "Hele, Kenji, potřebuju, abys mi napsal nějakej novej scénář." Kenji měl zrovna plnou pusu syntetického jídla. "Co takhle, kdybych udělal něco, co by se odehrávalo ve fast foodu?" Švéd si do něj musel rýpnout. "A režíroval by to Kevin Smith?" Vážný obličej Asiata ho vyděsil (tolik, že téměř hnul rty, pod návalem emocí). "Ty mě bráníš v rozletu, chápeš, já jsem umělec, píšu, vytvářím svoje jedinečný světy. Vím, co se lidem líbí, hrál by tam Adam Sandler, kterej by dělal čtyřicetiletýho nováčka, kterej přijel z malýho města najít svůj životní sen, stát se profesionálním fitness trenérem, kterej by dal všem lidem osvětu, ohledně toho, co mají jíst, jak se chovat zdravě, jak posilovat, úplně vidím ty scény z Rockyho. Jak tam Adam rube." Clarens se na něj podíval vážněji než obvykle. "Říká člověk, kterej má hubu narvanou čízem a hranolkama." Kenji dostal záchvat smíchu. "No, tak to diváci chtějí, milujou tyhle příběhy, sice je kritika strhá, ale budeme za to mít dobrej bakšiš." Jeho přítel jedl civilizovaně salát. "O tom mě nemusíš poučovat, to vím." Koukal se kamsi do dálky. "Kenji." řekl roztěkaně. "Co udělat horror z prostředí fast foodu?" Hranolka spadla na dokonale sterilní stůl.


"Jak to myslíš?" Jiskřičky pořád zářily. "Bylo by to o takovym tom cápkovi, kterýho vyhodili z vejšky a on se rozhodne, že zabije všechny lidi, kteří ho zradili a udělá z nich svoje vlastní jídlo a pak by začal zabíjet i ostatní lidi a zbláznil by se z toho!" Kenji se na něj podíval obzvlášť pobaveně. "A hrál by tam i Johnny Depp?" Švéd chroupal salát a gestikoval rukou. "Ty vole, ale počkej, by pak potkal svýho mentora, kterýho by mohl hrát třeba Robert Englund, by ho naučil různý triky a celý by to skončilo tím, že by tam přijelo policejní komando a rozstřílelo by je na kusy. Dali bychom to ve slow motionu, jenom bys viděl ty odlétávající patrony a kulky, který provrtávají hlavní hrdiny. Fast-food úplně obklíčenej. Fantastickej boj. A ne, nezačínej s Robem Zombiem! Tohle by bylo svébytný! I přes to, že by to bylo neoriginální!" Clarens zmkl. Kenji přelouskával jeho nápad. "No, víš, že kdybychom to koncipovali jako trochu dražší béčko, nemuselo by to bejt špatný? Dali bychom tak trochu stereotypní charaktery, ale zase bychom to vyvážili gore efektama, samozřejmě by tam byla holka, do který by byl ten hlavní cápek zamilovanej, nějaká ta postelová scéna a tak." Oba vypadali pobaveně. "Pane Haro, začněte na tom pracovat, hned, jak to půjde. Už chybí jenom jedna malá věc, aby se z toho stala věc, která by nám vydělala na důchod, po těch pár nezáživnejch letech. Co bychom tam sakra mohli ještě dát? Napadá tě něco?" Přemýšleli několik minut, když náhle slyšeli z dálky zvuk policejních sirén. Několik aut obklíčilo fast-food. Chlápek za pokladnou vypadal neklidně, pro něco sahal pod pult. Kenji zvolal. "Já vím! Bude to podle skutečný události!"

Surrealist X

12. září 2013 v 19:51 | Katastrofa |  Básničky
Mrtvý duše z ozonovejch děr,
globalizační tornáda na naše uši,
nejsi cool dokud jsi to nezkusil,
ale každej má svůj youshow,
naše překrásná doba v datový výši,
ISDN už dál není, slyšíš to jasně,
dema na mikrofon od Skypu,
nahrávají doma a pak čumí,
kde je kurva zakopaná poetika toho neurotika?

Piva a zázvor otevře nádor,
přes USB zapínaj do krku,
zašitej a zeleně pulzující nocí,
co je v tom a kdo už není tam?
Nerozumím sobě ani týhle době,
každej je nahoře, jenom já dole,
nemluvím a zapaluju metaforický křeče,
v bazalu za tvrdou naturelou,
bych si přál, aby tahle vykrádačka dávala smysl.

You wanted hit (druhá část)

12. září 2013 v 19:42 | Katastrofa |  Zombie Story
Zapomněl jsem sem uploadovat druhou část, půl roku jsem to sem nedával. Je to trapný, nebijte mě. PLZ.

Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo zůstat v apokalypse střízlivej. Zapnul jsem si na hi-fi věži Karla Kryla, song "Bratříčku, zavírej vrátka" a byl jsem v hodně, hodně pesimistický náladě. Živej, možná polomrtvej a v nejbližší době hlavně pořádně vožralej. Pořád se mi vracela otázka "A co jako budeš teď dělat?", i když čím víc jsem pil, tak tim víc, jsem zapomínal, že zažívám obrovskou biologickou válku. Když jsem si dával asi tak třetí skleničku, tak mě napadla šílená věc, zavolám bejvalce a zkusím jí překecat, aby se ke mně vrátila. Vzal jsem mobil a připadal jsem si těžce v sedle. Zvedla to a mluvila se mnou. Potom, co se představila do telefonu, začalo trapný ticho. Nevěděl jsem, co jí mám říct a proč jí to hlavně mám říct. Najednou mě napadlo, že by nebylo od věci se zeptat, jestli nemá nějakýhoboyfrienda. Jo, hned, z místa, ani jsem se nepředstavil. Další chvíle trapnýho ticha, kterou přerušovalo jenom moje halekání do telefonu, kdy jsem křičel něco ve smyslu "Tak mi to řekni ty kurvičko!" (Vzápětí mi moje krásná ruka dolila dalšího panáka něčeho silnějšího, což ve mně utvrzuje hypothézu, že jsem strašně moc pravdomluvný a reakční člověk, když mi stoupá promile v žilách), což bylo kvitováno otázkou "Lukáši? To jsi ty?", přijde mi divný, že si po takový době pamatuju výňatky toho hovoru, člověk si ožralej většinou nic nepamatuje, ale asi jsem jinej nebo aspoň mi v ten den dobře fungovala paměť a pěkně se to uložilo v dlouhodobý sekci. No, každopádně jsem se po chvíli dostal k tomu, že jsem docela rozumě začal artikulovat do telefonu, takže mi bejvalkarozumněla téměř každý pátý slovo. Prej byla svobodná, ale kdo tomu mohl věřit? Proč jsem jí vlastně vůbec zavolal? Mé rozhodnutí se teď zdálo příliš hloupý, během okamžiku jsem zavěsil telefon.
Zombie apokalypsa v plnym proudu a já se znovu snažím sbalit ženskou, která teď spí s úplně jiným chlapem, chtělo to asi víc promile, abych si zatemnil logické přemýšlení. V opilym stavu jsem si zapnul televizi (paradoxně programy fungovaly, nechápal jsem, co se to děje), doufal jsem, že televizní noviny budou mít hodně zajímavejch věcí ze kterejch se pokusej udělat senzace. Čekal jsem minimálně polovinu zpravodajství věnovanou nákaze. Asi nás média začala ignorovat, vstal jsem a šel k oknu, všiml jsem si, že Infikovaných venku přibývá. No, možná bych měl vypnout světla. Čas letěl kupředu vražedným tempem, po pár hodinách pití jsem upadl do hlubokýho spánku, mohlo bejt okolo půlnoci, když jsem usnul. Probuzení mělo bejt hodně silný. Představte si chvíli, kdy si příjemně sníte uzavření ve svojí dokonalý mysli, když zaslechnete rány, počkejte, řekl jsem to špatně. Výbuchy, nevěděl jsem okamžitě, co se děje, ale třesoucí se dům mi napověděl, nějaký podělaný bombardování. Všechno to dává smysl, Františkov byl ztracenej a to lidi z armády věděli, pár mrtvejch z řad civilistů jim přeci neudělá vrásky. Musel jsem jednat rychle, jinak je možný, že bych tam tenkrát zařval, intenzita výbuchů začala být větší, vzal jsem rychle klíčky od pick-upu a utíkal do garáže. Proč otevírat dveře, když je jasný, že by mě někdo mohl venku sežrat? Brutální rána a rozražený garážový vrata. Venku se mi naskytl výjev z katastrofickýho filmu jako od Michaela Baye, výbuchy, poletující kusy Infikovaných, aerosolová krev třísnící vzduch rudou barvou. Všechno bylo špatně, správný řešení bylo šlápnout plnou silou na pedál plynu a odjíždět. Další výbuchy, pomalu zrychlující automobilovej kolos. Souboj o vteřiny, 70 kilometrů za hodinu, rána (výbuch strhl kus silnice), auto vjelo do kráteru, kola na pravé straně se nechutně propadla, aby vzápětí našla novou nezničenou zem. Ten skok způsobil, že se moje hlava zvýšenou rychlostí potkala se stropem, na milisekundu jsem ztratil kontrolu nad autem a na levé straně jsem najel do menší skály, která lemovala silnici. Metalíza byla minulostí. Všechno, na co jsem byl schopnej se soustředit, bylo vypadnout, co nejrychlejc od toho všeho, když nad tím tak přemýšlím, další podařený útěk. Opravdovej hrdina.

Myšlenka honila druhou a já uvažoval nad tím, kam si to namířím, ještě než jsem se rozhodl, do zpětného zrcátka vyskočil vrtulník. Podělanej Mi-24, teprve teď jsem se začal opravdu potit, studenej nechutnej pot, ve kterym se zrcadlil můj strach. K mojí hrůze začal vrtulník pálit, jedna ze střel prolítla čelním sklem, byla to minimálně třícentimetrová díra, jestli mě trefí, tak ze mě bude dobrý lego. Když pick-up dostal svojí nálož padesáti ran, tak vrtulník z nějakýhoneznámýho důvodu přestal střílet. Jak často se vám stane, že skála, o kterou jste před pár sekundami málem rozflákali auto, se rozhodla, že vám zachrání život? Hořící trosky padajícího vrtulníku dopadaly na zem a můj auťák se ze všech sil snažil udržet na silnici a dostat z motoru takovou sílu, aby mě dovezl do cíle. Teď je nutný si položit klasickou filozofickou otázku. Co dál? Česká Kamenice? No jasně, zavolat Denisovi a zeptat se ho na to, jak to vypadá s bezpečností a jinejmazbytečnejmavěcma, který teď scházej, ale když jsou přítomný, tak můžeme víst normální život, úvozovkově normální samozřejmě. Denis na telefonu byl rozespalej, vždycky chodil spát pozdě a vstával pozdě, dítě noci, který má psychický nemoci. Dost poetiky. Ujistil mě o tom, že je všechno v nebezpečným ok-landu, že armádní posádka drží Českou Kamenici, což mi přišlo jako zpráva, protože trochu toho bezpečí, no, víte, jak to myslím. Vzal jsem to přes Habartice, teda to, co z nich zbylo, nečekal bych, že vesnice budou tak strašně zasažený, bylo to proti všem teoriím, větší města to měla odnýst, to je jasnější než každejnovej východ slunce, ale proč Infikovaní plenili a ničili všechno? Proč nezůstávali na jednom místě a migrovali za kořistí? Bejt jako metaforická šunka pro mrtvý lovce mi přišlo vtipný. Ne, špatně jsem to řekl, přišlo mi to tragikomický.

Jediná ulici v Dolních Habarticích byla zaplavená Infikovanými, po pár metrech jsem musel zapnout stěrače, protože tolik červený barvy na čelní sklo nepatří, přišlo mi příhodný, že jsem si snažil zachovat aspoň kus zdravýho rozumu tím, že si člověk vsugeruje, že kolem něj není tolik smrti, krve, ale všechno je tvořený jenom připotomělejmaklaunama, který když přejede, vám na čelní sklo vystříknou obsah svejch cév. Samozřejmě, cévy jsou naplněný barvou. Barva pořád přibývala a auto začalo dostávat červený nádech. Cedule Horní Habartice (nějakej sprejer přesprejoval nápis na Bitlord Country, pseudoumělci jsou všude) a bylo to ještě horší. Pochybnosti o tom, jestli tohle všechno přežiju, se začaly stávat minulostí. K mýmu neštěstí začal pick-up zpomalovat, předpokládám, že texaští konstruktéři nepočítali s tím, že jednou někdo použije auto na tahání na masovou vraždu. Se spoustou tmavě červený barvy a zlámanejch párátek (Křupání kostí mi začalo lízt na nervy takovým způsobem, že představa lámání párátek byla mnohem schůdnější). Muselo jich tady bejt přes dva tisíce, vlna, která spláchla Benešov se roztříštila, jedna pokračovala směrem na Českou Kamenici, druhá přes Františkov do Český Lípy. Teprve o pár let pozdějc jsem se dozvěděl, že v tu dobu bylo přes 30% celejch Čech zasaženejch, teda kromě Prahy, protože ta se držela nejdýl. Měl jsem s tím počítat, když vesnice okolo Mělníku vypadaly, tak jak vypadaly. Jaký by to bylo pěkný, kdybych tady měl nějaký album od GNU, ať už Srdce v kusech zvuku nebo Milimetry ticha, zatraceně, i Nebešťan by stačil. Něco, co by zlomilo můj pud sebezáchovy, kterej tak křečovitě drtil nohu na plynovym pedálu, která jako jediná držela rychlost sotva okolo čtyřiceti kiláků za hodinu.

Markvartice, Veselý, všechno bylo stejný. Čekání na to, až se nebe zbarví krví a ta začne pršet z oblohy, aby i Bůh přispěchal se svojí troškou do apokalypsy. Může za to vůbec Bůh? Bůh je jinde. Sedí si na tom svým obláčku a směje se nám, možná za to může, možná taky ne, ale úplně vidím ten jeho obličej, kterym nám všem říká "Posrali jste si to", přitom ještě vesele pokyvuje hlavu a dává si pár šluků z bonga. Bylo to ve všech zombie filmech, vždycky za to mohl člověk. Jen by mě nikdy nenapadlo, že budeme mít takovýhle koumáky i my v Severních čechách. Legendární Sever prochází čistkou, za chvíli bude i po Liberci a bejvalčiný střeva budou trhat Infikovaní na chodníku. Zkurvená představivost. Česká Kamenice bylajedno obrovský kulometný hnízdo. Zpomalit se zdálo jako rozumnej nápad, už takhle pick-up vypadal, že přijel z rozvojový země, kde byl používanej třicet let, a když v něm ujížděli emigranti, tak ho vojáci už, už skoro zničili. Zastavil jsem před vojáky. Během okamžiku na mě začalo mířit tolik zbraní, že se mi o tom nikdy nezdálo. Klepající se ruce nad hlavou a vražedný pohledy. Jeden špatnej pohyb, jednou kousnutí od Infikovaných na mym těle a bude ze mě cedník. Odvedli mě do kasáren, měli tam vazební místnost, kde mě chtěli nechat do dalšího dne. Rána, zamčený dveře a uzavřenej mezi stěnama. Tak takhle chutná bezpečí. V tu chvíli bych dal cokoliv za kus žvance, předtím jsem moc nejedl, jediná moje strava byla poněkud tekutýho charakteru s obsahem alkoholu nad 40%, kterou jsem nezapomněl prokládat džusem. Nebylo to tam tak špatně zařízení, na protější stěně bylo zrcadlo, seděl jsem na spartánský posteli (Ale je to postel a to se přeci počítá ne?) a v rohu byl záchod. Stoupl jsem si před zrcadlo, takhle vypadá lidská troska. Tmavý kruhy pod očima, bílá kůže, vyskakující akné a prázdnej pohled. Hlavně, že jsem měl tričko s Guns´n´Roses. Beatník jak vyšitej, jenom jsem trochu zaspal dobu. Nebylo od věci si zdřímnout, můj spací režim byl v módu "destroy", bylo zajímavý, že až když jsem se zastavil, pořád mě bolela hlava z přemíry chlastu z minulý noci. Jak by se mi tenkrát jedna sklenička whiskey hodila. Jenom jedna malá sklenička, která by smazala ten můj zničenej ksicht. Musel jsem si připustit, že chlast mi asi nevymaže vzpomínky a nepotlačí city. Spadnul jsem na postel. Ze zamřížovanejch oken pálilo letní slunce. Jak tohle asi dopadne? Usnul jsem a celej svět se zdál na chvilku rozumný. Musel jsem bejt fakt troskoid, protože jsem se vzbudil až další den. Naneštěstí odpočatost nebyla taková, jakou jsem si představoval, ještě bych spal, ale nešlo to. Vždycky se něco musí zblbnout (Viď podvědomí?) Přibližně hodinu jsem seděl v cele, když mi přišel otevřít voják.

Divil se, že nejsem přeměněnej (Heh, kdo by to byl řekl což?) a pustil mě ven. Hlavní základna byla na českokamenickym náměstí. Na mojí otázku, co tady dělají, uhnul pohledem, tak teď to bylo jasný. Asi nemaršovali podle armády, možná už padla i Praha, tenkrát bylo možný cokoliv. Zeptal jsem se na Denise Larova, říkal jsem, že to byl takovej menší klučina ve věku asi patnácti let. Říkal, že tady mají hodně dětí. To bylo všechno, pak se vrátil do služby a já stál na počátku nový apokalyptický éry. Ale byla to apokalypsa, když tady byli pořád vojáci i ten pocit úvozovkovýho bezpečí? Nějakou dobu jsem se procházel po náměstí, když se konečně proti mně vyřítil Denis. Byl jsem fakt rád, že ho vidím. Dá se vyřešit všechno podstatný, co se stalo od začátku konce? Myslím, že ne. Mluvili jsme a mluvili, slova padala, deprese stoupala. Ptát se Denise na vojáky se ukázalo stejný, jako když se chcete zeptat opilce, kde je nejbližší vegetariánská restaurace. Povídal mi o tom, jak utíkal z Horních Habartic, jak se snažil schovat a nebylo kde. Potom, co dobrejch deset procent obyvatel posloužilo k tomu, aby mi nabarvili pick-up červenou "barvou", nedivil jsem se vůbec ničemu. Jak to mohl přežít? Povídal, že ho našli vojáci, který byli na hlídce v Markvarticích, nevěděl, proč ho zachránili, mohli ho tam nechat, ale byl prej byl rád, že se odtamtud dostal. Když jsem už delší dobu naléhal na to, aby mi řekl, co je to za vojáky a proč se mě nesnažej zabít jako ty magoři z vrtulníku ve Františkově, konečně se rozpovídal. Řídil to tady nějakej plukovník Král, kterej když mu přišlo echo ze štábu, byl dost vyvedenej z míry, protože nehodlal zabíjet civilisty. Očividně se armáda snažila uklidit svědky incidentu, aby všechno vypadalo, že to má pod kontrolou. Je možný, že nás napadnou, nadhodil i tuhle možnost Denis. Ten pocit, když jste rádi, že spadnete z deště pod okap. Na mojí otázku, jestli je tady nějaký místo, kde se můžeme napít mi odpověděl, že jedna hospoda tady pořád funguje. Čas doplnit zásoby alkoholu. Vzal jsem ho sebou, objednal mu pivu a sobě taky, nechtěli po nás ani prachy, věděli, že když jsme v takovejch sračkách, tak po nás nemůžou chtít prachy, konečně se projevila nějaká opravdu lidská nátura. Hospoda byla přecpaná, vidím to jako dneska, všude davy lidí, který chlastaj jako zjednaný a snažej se vymazat skutečnost. Jako kdyby se něco od konce změnilo, bylo to pořád stejný, všechno. Mezi lidma se motaly nějaký kurvy, který si chtěly přivydělat, začal jsem přemejšlet o tom, jestli nám je nezaplatím, přeci jenom, ženskej dotek není nikdy na škodu, ale peněz jsem moc neměl a Denis byl totálně na suchu. Zkurvená stránka lidský duše. Vstali jsme a lehce opilí se vydali do azyláku, kde bydleli všichni nově příchozí, Dachau hadr, ale postel jsem měl, tak o co šlo? Usínal jsem a představoval si, jak všechno bude zase v pořádku. Jak všechno jednou skončí jako ta nejhorší noční můra."

Dopovídal Lukáš a podíval se na moderátora. "Tak to vidíte, pan Merský nám vyprávěl svůj příběh a já jsem rád, že jsem ho tady dnes mohl mít." Potřásl rukou Lukášovi a ten se odebral pryč z talk show. Před budovou nastoupil do auta a pomalu odjížděl z Prahy, zpátky do Františkova. Může se měnit doba, technologie, ale lidské osudy zůstánou vždycky stejné. Za chvíli mu zazvonil mobil, zastavil u kraje silnice a přijal hovor. Byl to desátník. "Lukáši, ty vole, co zase kde děláš?" Byl střízlivý? To asi ne. "Vole, kde jsi doprdele, chci si s tebou popovídat o tom, co se stalo, jak jsi byl v tý fajnový televizi a kecal tam o Infikovanejch a celý tý sračce." Lukáš musel odpovědět, obešel auto a sedl si za krajnici. "Co potřebujete desátníku? Vždyť jste mi to všechno říkal, už jsem to slyšel, když jsem vás našel tenkrát na Moravě, je to už řádka let, musíte jít dál zatraceně." Z druhé strany se ozval zvuk, který vydávají notoričtí alkoholici, když zvrací. "Merskej, oni mají mojí ženu a dceru, dostali je." Lukáš se už nemohl ani usmívat, nemohl ze sebe dostat ty správné emoce. "Už je to dlouho desátníku, pane Olmero, přeci víte, že s minulostí už nic neuděláte." Z mobilního sluchátka se ozvalo chladné konstatování. "Proč jsi mě tam nenechal chcípnout Lukáši? Už nic nemá smysl, nic nemá ani ten nejmenší dokurvenej smysl, slyšíš mě? Nic nemá smysl!" Melodramaťák v plný síle, pomyslel si Lukáš. "Nemám na vás čas ani náladu, už se sebou udělejte něco, slyšíte? Nemůžetebejt taková troska do konce života chlape." Po chvilce se ozvalo rozvážným hlasem. "Neboj, už tě nebudu nikdy opruzovat, nebudu už opruzovat nikoho." Zazněl výstřel. Lukášovy zorničky se rozšířily. Proboha, snad se nezabil, to snad ne! Bydlel v Mělníku, rozjel svoje auto tím směrem. Snad může ještě něco udělat. Už ne, nebude jenom přihlížet. Nepřežil celou apokalypsu proto, aby zažíval další ztráty. Xenonové reflektory vozu si prorážely cestu noční temnotou. Lukáš pokračoval v cestě.


"Chtěl jsi to opravdový, ale můžeš říct, co je opravdový? Jsou tu světla, zvuky a příběhy, muzika je jenom část, jo, chtěl jsi pravdu a pak jsi řekl, že chceš důkaz, hádám, že jsi zvyklej na to, co ti lháři říkaj."

Gimme Danger

12. září 2013 v 19:18 | Katastrofa |  Zombie Story
"Dej mi nebezpečí, malej cizinče, dám ti kus, dej mi nebezpečí, malej cizinče a já ucítím tvojí nemoc."
Iggy Pop (*1947)
The Stooges

"Byl pryč, i s tím jeho Mitsubishi. Já ležím na podlaze a přemítám nad celym svym dosavadním životem. Jak to stojí za hovno, ale zvuky ke mně doléhají z dálky. Protože jsem mrtvej. Zvratky zaplnily mojí dýchací trubici. Teda, to aspoň ten chlap v nemocnici říkal. A pak mě pustili sem. Bejt mrtvej je pěkně na hovno." dopověděl desátník Olmera. "Jo, to já se sem dostal z vlastní vůle, nebudu dělat loutku démonovi." odpověděl unaveným hlasem Denis. "Tys byl vždycky vocas Denisi. Zabít se kvůli démonovi, co je to za sračky?" Držel v ruce panáka s vodkou, nad nimi byl nápis "Bar Reincarnation", nepřítomně se zadíval na neonové trubičky. "Nechtějte to vědět, někdo z druhý strany. Kterej nebyl moc příjemnej." Olmera byl celý strnulý. "To je Morrison a Cobain?" zeptal se. Vedle dalšího stolu seděli dvě osobnosti. "What the fuck are you looking at?" ozval se podrážděně Cobain. Olmera odvrátil zrak. "Jak dlouho tady budeme?" zněla otázka. "Vy jste mi dneska nějakej vtipnej." pronesl Denis. Kolem prošel číšník "Dáte si ještě pivo?" zeptal se desátníka. "Já, nepiju pivo." Jeho společník si zapálil cigaretu. "Furt tě to neopustilo?" Zapalovač zhasl. "Budeme tady ještě nějakou dobu, nevím, jak dlouho, jsem tady, sotva měsíc, utíká to docela rychle, ale podle vašeho stáří, to utíká na Zemi mnohem rychlejc než tady, zatím, co spolu tady kecáme, kolik uběhlo času tam? Pět dní, několik měsíců? A nevím, jak dlouho tady budeme, nikdo to neví, ani těch pár celebrit, ani ostatních sedm milionů no-name lidí."

V Olmerovi hrklo. "Je tady moje žena se synem?" když to říkal, měl drobný tik v oku. "Ti budou někde jinde, asi jsme rozsazený podle toho, jak jsme žili. Nebo nevim, hele. Ale nepotkal jsem tady normálního člověka, všechni na jedno brďo, alkoholici, zkrachovalý revolucionáři, sebevrazi jako já, pár křesťanskejch a muslimskejch radikálů, rasisti a taková svoloč." Olmera usrkl pěnu ze svého piva. "Moc hezký, takže jsem sebevrah, ještě, že je máma s tátou na jinym místě. Takže měli Křesťani pravdu jo?" Denis si podepřel rukou hlavu. "Ani náhodou, všichni se mýlili. Reinkarnace desátníku, podle zásluh v minulym životě se vtělíte do novýho života, očividně není duší neomezený množství a tak je musejí recyklovat. Žádný nebe, žádnejch milion pan pro nadsamce, který odpálej plnou ulici. Jde jenom o to, jak jsme žili. Proto se dostaneme sem. Celou dobu tady jenom chlastám. Ty obrovský dveře na konci baru se nedají otevřít. Někdy přijdou policajti a odnesou jednoho člověka, asi ho převtělej do dalšího těla, ale předtím ho veřejně zbijou. A pak se z něj stane třeba tasemnice. Mají to moc hezky vymyšlený, všichni jenom čumíme a čumíme, do toho sem tam dáme nějakej ten chlast." Olmera si na chvíli oddychl, byl rád, že jeho bližní neskončili ve stejné místnosti jako on, viděli by, jak vypadá, oživlá zombie, alkoholická troska, která vypadá jako zarostlý vágus. "Jsem rád, že mě nevidí, stejně si to v novym životě asi nebudou pamatovat, ale nechci, aby věděli, jaká jsem troska nebo spíš, co jsem byl. Ten chlast mi nic nedělá." Denis si vzal od číšníka panáka tequilly. "Jojo,mají stejnou chuť jako normální alko, jenom se z toho člověk nevožere. Mají to pěkně posichrovaný. Kerouac tady musí bejt za úplnýho poloboha, konečně dávají ty jeho myšlenky smysl."

Olmera hodil na stůl svůj smartphone. "Dostal jsi taky tuhle sračku? Je tam pár fotek z tvýho života, většinou okamžiky, kdy se něco změnilo." Denis vytáhl z kapsy svůj mobil. "Jojo, funguje to tak, že si máte připomínat svoje největší úspěchy, mám tam jenom pár fotek, ale není na nich nic, na co bych mohl bejt hrdej, umřel jsem prostě moc mladej. Kdo pro mě vlastně truchlil? Rodiče jsou mrtvý, byl jste na mym pohřbu?" zeptal se přímo. "Lukáš tam měl moc dobrej proslov, já byl vožralej, jako většinu svýho života, potom, co jsem je ztratil. Vyvedli mě, pro pobuřování, ale měl jsi to pěkný. Pár lidí se tam ukázalo, většinou tvoji příbuzní, na mě křičeli, že jsem vožralej idiot, ale já jsem stejně věděl, že tam mám bejt. Byl jsi zpopelnělej a tvůj popel byl rozsypanej do Labe. Nedaleko toho nádraží, kde to prej pro Lukáše začalo." Denis típl cigaretového špačka. "A na co si ze svýho života vlastně nejvíc pamatujete? Co jste měl v tom vašem mobilu?" Desátník začal pomalu mluvit. "Pro mě byl asi nejvýznamnější okamžik to, jak zabili moje milovaný, plus ta akce, co se děla den potom. Kdy jsem zjistil, že nás naprosto všechno rozprodali. A co bylo na tom nejvíc bolestivý, je to, že to byla naše vláda, ten fotr toho tvýho kámoše, Borský, pan ministr, pan zkurvenej zbohatlík, kterýmu nikdy nešlo o lidi a kterej nechtěl vidět svědky toho, co se stalo." Denis se natáhl na židli. "Tak mi o tom vyprávějte, co se stalo desátníku. Přeci jenom, máme hodně času, nemusíme spát, všechno se tady táhne pomalu. Ani na čéče není čas, nemůžeme se zabít, nežijeme, na mojí mysl je toho až příliš." Zničený Olmera přikývl. "Dobře, budu ti o tom vyprávět, máme ještě čas a kdo ví, kam se v příštích dnech dostanu." Zůstali jste tenkrát v hospodě, já nechtěl nikam jít, měl jsem pořád před očima moje mrtvý blízký, který jsem vídával i potom, dlouhejch 30 let. Ale v podstatě jsem neměl, proč nad tímhle přemýšlet, protože hned, mě odchytil nějakej voják, ještě než jsem došel si zdřímnout.

Přímej rozkaz od plukovníka Krále, kterej měl samozřejmě celou Kamenici pod palcem. Měl jsem jet do Děčína prozkoumat jednu oplocenou továrnu na okraji města, kde měla mít sídlo ta experimentální divize (o který mi vyprávěl předtím Lukáš, že viděl nějaký upozornění na tuhle jednotku, když opouštěl Ústí) a že blabla, tam něco dělají, blabla, bla, bla, může to bejt pro nás hrozba, můžou nám jít po krku (což bylo dost možný, když přihlídneme k tomu, že se Král odtrhnul od ostatních vojenskejch jednotek) a ani o tom nemusíme vědět, že jsem jeden z vojáků, kterýho může poslat do tý oblasti, protože se odtrhnul od stejný praporu (Nevěděl jsem o tom, že spadáme i s nima do jednoho praporu, pravděpodobně top secret, jako vždycky). Spát se mi nechtělo, neusnul bych. Tak jsem teda vyrazil. Dal mi jedno zkonfiskovaný auto, který nebylo rychlý, ale bylo nenápadný. Jako kdyby tam byli nějaký živý lidi. Vyjížděl jsem, když jste se vožralí vraceli do ubikací. Vypadali jste nepřítomně a to nepočítám to tvoje zvracení, bylo ti tenkrát 14 ne? No jo, ale v tý době, se to dalo pochopit, ostatně. Apokalypsa je jenom jednou, tak jdou pravidla stranou. Cesta byla klasická apokalypsa, nic, co by mě překvapovalo. Pořád ty samý mrtvoly, který se nikdy nezastavěj. Dorazil jsem k oplocený továrně. Ale zaparkoval jsem o pár městskejch bloků dál. Což se s odstupem času ukázalo jako dobrej nápad, protože zrovna, když jsem se tam chtěl narvat, tak odjel vojenskej Land Rover." Okolo prošel barman. "Nebyl to Land Rover, byl to Defender 110." Nedal jim šanci na reakci.

"Denisi, co to kurva je?" zeptal se Olmera. "Víš, tyhle barmani, kromě toho, že nám pořád dolejvaj chlast se snažej i o to, abychom si víc vzpomínali, když vyprávíme. Říkali víc detailů a tak. Nedává mi to smysl, ale jsme mrtví, takže to k tomu asi patří." Desátník se zády zapřel o židli. "Takže ve smartphonu by měla bejt fotka, co?" Jeho známý pokrčil rameny a solničkou si posolil ruku. "Ani nechápu, proč to piju, když to má tak hnusnou chuť." Olízl sůl a vypil tequillu. "Citróny tady prej nemaj. Hinduisti asi nevěřej na citróny nebo co." Ignoroval prostý fakt, že se od něj čekala odpověď. "Skončil jste u Land Roveru desátníku." Přikývl. "No a pak jsem se do tý továrny dostal. Nebyla dobře zabezpečená. Dalo se tam dostat přes závoru, i přes to, že za ní byly ocelový dveře, měli tam nějakej krámek pro fyzický osoby a tamtudy se dalo projít. Jinak to bylo hermeticky uzavřený. Uvnitř nebyl ani jeden Infikovanej, všechno bylo zabezpečený. Což je ironický, protože vnitřek továrny vypadal jako kdyby vypadl z nějakýho post-apokalyptickýho filmu. Byl to totální design 20. století, všechno bylo omšelý, starý, polorozpadlý, ale přeci jenom fungující. Můžeš mi dojít pro flašku vodky a džus?" zeptal se náhle Olmera Denise. "Serete mě, ale chci slyšet, jak to bude pokračovat." Mladík se zvedl a snažil se odchytit jednoho z pobíhajících číšníků. "Hej, pane!" křičel přes lidský les. "Potřebuju pití!" ozval se znovu. "A kdo tady dneska nepotřebuje chlast mladíku?" Žertovná nálada se mu pranic nelíbila. "Vodku s džusem, prosím!" Číšník si ho prohlédl. "Počkejte chvíli." Odešel a po minutě se vrátil z kuchyně. V ruce držel brokovnici. "Říkáte vodku s džusem." maniakálně opakoval po třísekundových intervalech. Zadíval se jednoho ze štamgastů a střelil ho několika ranami do břicha. Kouřící patrony ležely na zaplivané podlaze. Zatímco, se nebohý štamgast svíjel na zemi, vzal z pultu podivný přístroj, plnou silou ho narval do roztržené břišní dutiny. Piják bolestí ani necekl. Vyndal přístroj a opět odešel do kuchyně. Denis zíral jako kdyby právě viděl doktora Mengeleho při práce. "Tady to máte." usmíval se chladně číšník a podával mu lahev vodky s papírovou krabicí džusu. Za takovou dobu tu něco byť jen vzdáleně podobného neviděl.

Štamgast na zemi už byl pryč, zpátky v davu. Asi nemělo milionté umírání smysl. Ne na tomhle místě. Postavil před desátníka lahev a džus. "No, ty jsi faktickej megaloman, Denis, chtěl jsem možná tak jednu skleničku, ale vypiju to rád." Zaplnil z poloviny sklenici vodkou a zbytek dolil džusem. Denisovi nebylo jasné, jestli viděl předcházející scénu, desátník byl naprosto vyrovnaný. "Je divný, že nedokážu pít vodku samotnou, ale s džusem, i když v takhle brutálním poměru. Heh, jedna ku jedný a jsem šťastnej." Obrátil sklenici do sebe. "Je dobrý, žes toho přinesl víc, jedna sklenička by mě asi nestačila." Denis si od vedlejšího stolu vypůjčil slané tyčky (od Hipíka, kterej se asi taky nehodil do lepší reinkarnace). "Ale vodka tam musí bejt hrozně cejtit." procedl skrz tyčky v ústech. "Já to tam moc necejtím, ale abych se konečně vrátil k mýmu nádhernýmu příběhu. Na parkovišti pro návštěvníky bylo spoustu šipek, které ukazovaly k administrativní budově. Jediná budova, která vypadala, že byla udržovaná. Dveře byly zavřený, ale to mě přeci nemohlo zastavit, tak jsem se pořádně rozmáchl a prokopl je. Tenkrát vyráběli kvalitní vojenský boty, kůže sice byla úplně rozdrásaná, ale přes ponožku se mi to nedostalo." Samotný barman jim přinesl popelník a dva doutníky, bez jediného logického důvodu.

"Jeden ze střepů vám pronikl podrážkou do ponožky, sice vás neporanil, ale nebohá fusakle byla nenávratně poškozena." Nečekal a odešel. "Na to si nikdy nezvyknu." procedil skrz zuby Denis. "Doutníčky nevypadají špatně, zapálíme si?" vyzvídal desátník, celý lačný po kubánské doutnické škole. "Mohl byste mi nejdřív dopovídat, jak to bylo dál?" naléhal Denis, který byl od přírody zvídavý člověk. "Tak, jak jsem prokopl sklo, tak jsem se konečně dostal dovnitř a dole měli celkem dost bezvýznamnejch věcí, hlavně počítačů, ale mě zaujal nejvíc svazek klíčů. Vzal jsem je a šel prozkoumat budovy stojící opodál. Největší strach ve mně vyvolávala skladní budova, stojící přímo naproti administrativní budově, měla tam výtah, takovej ten starej, nákladní a ve druhym patře byl divnej balkón, teda spíš plošina bez hrazení, ale bylo vtipný to nazývat balkónem." Kdosi bouchl Olmeru do hlavy. "Ne, nebylo to vůbec vtipný, ty zkurvenej zmrde!" nálada se začala přiostřovat. "Olmera se otočil a vystřelil na nepohodlného člověka, poté, co vykrvácel veškerou krev na zem, načež jí nabral zpátky do těla, zacelila se mu rána, zakřičel. "Tak sorry no." Denis se už dál nemohl divit. "Dějou se tady fakt divný věci." Olmera položil zbraň na stůl. "Doufám, že si dneska ještě zastřílím." Cynicky pohladil svojí reinkarnovanou Čezetu. "Tak jsem vlezl do výtahu, stiskl tlačítko a nic se nedělo, nějaká páčka tam taky byla, až když jsem s ní pohnul, tak se to posraný světlo rozsvítilo, zmáčkl jsem dvojku, protože jsem chtěl vidět, co je na plošince. Otevřu dveře a koukám. Obyčejnej balkon bez hrazení. Tajemství večera je prozrazeno. Prošel jsem dovnitř, všude samý krabice a nápisy "Made in China", to by ses z toho posral." Číšník jim přinášel misku s buráky. "Bylo tam "Made in Taiwan", desátníku." procedil skrz zuby. "Jdi doprdele." odpověděl suše Olmera. "No jo, vyprávění historek nemá už grády, stejská se mi po tom, když jsem byl živej a mohl vyprávět, co jsem chtěl, než přišel monsieur číšník a opravil mě." posteskl si Denis. "No jo, Denisi, tak se z toho taky neposereme ne?" vyčítavě vzhlédl od vodky Olmera. V jeho pohledu byla agresivita, způsobená desetiletími pití, nespavostí a celkově životním stylem. "Neposereme," těžce odpověděl jeho společník, při pohledu na něj bylo jasně vidět, že má z desátníka možná až příliš velký respekt. "Povídejte."
Olmera zvedl do vzduchu svůj kvér. "Jestli mě ještě někdo přeruší, tak ho zastřelím, to platí i pro tebe číšníku!" zakřičel směrem k baru. Odměnou mu byla věta "Oh, just shut up, you fucking soviet asshole!" a mrazivé úsměvy od štamgastů. "Takže, skončil jsem u těch krabic, že jo? No a jak kolem nich procházím, tak najednou vidím, je tam posranej robot. Jako v Transformers, jenom byl asi dvoumetrovej. A znáš to, člověk je zvědavej, proč tady utíkající armáda nechá něco takovýho. Nechali u toho vzkaz, že prej, aby se zapnul, tak potřebuješ mít nějakou usb jednotku, kterou má na čele. Pojebanej konektor přímo na čele. Jinak jsem ti neřekl, jak vypadal co? Šedivej kolos, na každý ruce jeden dvacetimilimetrovej rotační kulomet. Myslím, že to byla nějaká kompaktnější verze M61 Vulcanu, viděl jsem v Afghanistánu, co tahle kurva provede s obrněnym transportérem. Na zádech měl něco, co připomínalo Javelin. Když teď o tom přemýšlím, byl to nějakej hybridní systém, protože měl i stingerový rakety. Těžká droga, v těhle chvílích můžeš bejt totálně vyrovnanej, ale připustíš si myšlenku, že to, co má armáda v arzenálu nedává jen tak na svoje webový stránky, ale má je schovaný v posranejch skladech jako je tenhle. Doprdele, ani my vojáci jsme nevěděli, že máme takový stroje na zabíjení. No, jak jistě víš, jsem člověk, kterej je hrozně zvědavej, takže v dalších několika hodinách jsem obrátil celej areál vzhůru nohama. Už začínalo svítat a do toho hustej déšť. Na podzim hodně divný počasí. I když, kde to žiju, že jo."

Denis ho příliš pozorně poslouchal, nepil, neměl potřebu, když mu desátník vyprávěl svoje zážitky. Kvůli tomu se sblížili. Připomínal mu jeho otce, který vyprávěl o vojně a o tom, jaký to bylo dřív. Za komunistů, kdy sociální jistoty a veškerá pozitiva byla víc než svoboda. Leč Olmera mu dokazoval, že nové pořádky se starými členy jsou denní chleba. Ve výsledku byl kapitalismus stejně nesmyslný jako komunismus. Snažil se nad tím moc nepřemýšlet, protože ho jako vždycky začala bolet hlava. A nechtěla přestat, ani teď, po smrti. "Přes dílny jsem se dostal do nějakýho nákladního výtahu, nedalo se s tím vůbec nic dělat. A pak mně to dostalo. Musel jsem použít ten debilní klíček na zabezpečovací zařízení u výtahu. Proud pořád běžel, ale nevěděl jsem, jak dlouho vydrží, nejdřív jsem jel úplně dolu. Byla tam nakládací rampa, za pletivem už čekali Infikovaní, ale takový, co byli v Ústí. A chtěli se nažrat. Už zase. Člověk má neodolatelnou chuť vzít kvér a všechny je postřílet, normálně jsem přemýšlel nad tím, jak držím Čezetu." poklepá na ni prsty a kývne. "Všechny je tam postřílet, vystřelit těm zmrdům mozky, oči, pak jim probodnout lebku nožem. Všechno to nějak vyřešit, vrátit rodinu. Ale nic z toho nejde. Protože, jakmile začneš střílet tak přijdou a bude jich hodně, jediný, co můžeš dělat, je, že utečeš. Ale co ti to kurva povídám, zažil jsi tu dobu se mnou." Obrátil do sebe vodku s džusem. "Vyjel jsem do vrchního patra, klíčem, kterej jsem našel u vchodu do výtahu, odemykám velký dřevěný dveře. Za nima není nic zvláštního. Procházíš celou místnost a zdá se ti to, takovym zvláštním způsobem prázdný. Došel jsem rovně do poslední místnosti, kde byly zase ty posraný krabice. Ležel tam nějakej lístek, bylo tam napsáno "W15-1000", dodneška nemám šajnu, co to kurva mohlo bejt. Ale někdo to použil jako svůj zápisníček.

Žádný krvavý fleky, bez pojebanejch filmovejch klišé, jenom zaprášená skladní karta a na tom napsanej něčí příběh. Nějakej major Thursen, krásně česky znějící jméno, ale jde o to, že si celý NATO vybralo ten náš českej bordel jako experiment pro jejich novej arzenál. Takže ten příběh se týkal nastavení robota, spoustu číslíček, nějakejch rovnic, ze kterejch usuzuju, že to bylo programování a měli tam vedle toho i posranej notebook. Samozřejmě vybitej, takže jsem nemohl jít na novinky.cz a podívat se, co se děje. Ne, že by na tom nějak extra záleželo. Příběh napsanej v binárním kódu, nic pro mě, to ti povídám. No, sekl jsem se. Už jsem chtěl zmizet ve výtahu, když mě to praštilo. Vpravo byla zastrčená místnost, podstatně útulnější než ty předchozí. Nebo bylo míň zežloutlá. Ale viděl jsem usb klíčenku! Což mi připadalo jako dar z nebes, víš, jakej jsem, když se nedostanu k tomu, co mě hrozně zajímá a nedá mi spát?" Denis nevěděl, o čem Olmera mluví, protože pokud byl doopravdy takový, tak ho nikdy nepoznal. Připadal mu jako roztěkaný člověk a to ne tím, že se hnal za tím, co ho zajímalo. Asi nebyl člověkem, který dával svojí osobnost na talíř. Ale chápal to, i po smrti nechtěl, aby ostatní věděli, jaký doopravdy je. Alkoholová maska a Čezeta. Dokonalý image maker. "No, tak jsem se vracel zpátky. Okolo továrny se začali scházet Infikovaný, je to divný co? Před chvílí to bylo všechno v pořádku a najednou všechno úplně v hajzlu. Vracel jsem se druhym vchodem do skladu, kde byl ten divnej velkej robot. Roboticky jsem vložil usb klíčenku do slotu. Nebudeš mi věřit, co se dál dělo. Zapnul se. Chvilku bylo slyšet mechanický chrčení, zvuk cpu jednotek, jako když zapínáš počítač, akorát s mnohem výkonějšíma procesorama. Tenkrát samozřejmě. Na rok 2009 to bylo rychlý až příliš. Ten hajzl si mě začínal prohlížet nějakou obrovskou optickou jednotkou. Ten zvuk, to posraný zaostřování, nepřál bych ti to slyšet. Industriální klasika."

Denis pozorně koukal na prázdnýho panáka a znovu si vzpomněl na Kláru. Všechno pryč, zničený srdce. Co kdyby se dostal do fáze, kdy radši zdrhne z postele než, aby tam s ní dál ležel? Už se to jednou stalo. Ale co se může stát teď? Kromě reinkarnace? "Desátníku, čím budeme?" Jeho protisedící byl otázkou zaskočen, nečekal, že mu Denis přeruší vyprávění. "Chlapče, přerušil jsi mi můj příběh, ale jde o to, že jestli máme bejt převtělený do nějakýho novýho těla, tak budeme asi dobrý loseři. Ale zase jsme ve vybraný společnosti, to mi můžeš věřit. Buddhistický kecy a ona to bude nakonec pravda, koho by to napadlo co?" Denis si zavolal o dalšího panáka vodky. "Jo, kdo by to byl věděl, možná bych se nezabil, ale znáte to, kdo by chtěl jet podle pravidel nějakýho béčkovýho démona, kterej vás přenese do jiný dimenze, hodí vám před ksicht holku, kterou jste mohl mít, aby vás po jednom dni vrátil zpátky do tý zkurvený post-apokalyptický reality Děčína roku, co to bylo? 2015? Americký vojáci a všechno zkurvený, kdo v tom má žít?" Olmera ho sledoval se skelným pohledem. "Psychika je už v hajzlu, co kamaráde? Jakej démon proboha?" Denis už nic neříkal a koukal. Ostatně jako vždycky, když se v baru Reinkarnace snažil vyprávět svoje historky. Ani feťáci mu nevěřili, ale kdo by chtěl věřit takovýmu člověkovi. "Heh, co na to říct?" Číšník přinesl další vodku. "Díky monsieur." opětoval mu úsměv Denis. "Tak, kde jsme to byli, desátníku? Děčín, 2009, ta divná továrna s tím brutálním robotem?" Olmerovi po chvíli došlo, že nedostatek důvěry, kterým poctil Denise se může projevit v tom, že ho nebude brát vážně. Ale, co na tom záleží. Jsou oba mrtví. Všichni jsou tady mrtví. Hallelujah. "Jak to bylo s tím démonem?" zeptal se tiše. "To by vás nezajímalo, už ne, kdo by mi věřil, nechte mě mrtvýho dál sedět nad chlastem."

ČZ 75 svírala Olmerovi ruku. "A co vlastně chceš?" zeptal se desátník toho černýho kvéru. "Kdo ví, co já chci, otázkou je, co chcete vy Olmero?" Denis měl vytřeštěný pohled. "Jste pokrytec, mluvíte s vlastní zbraní a já jsem blázen, že jsem mluvil s démonem?" Desátníkovi oči se rozklepaly, ale slzy už po třiceti letech nevyšly. "Promiň Denisi, já nevím, co si o tom všem myslet." A všechno bylo tak správně mrtvý. Desátník chvíli seděl a tupě zíral do panáku. "Můžu se vrátit k vyprávění?" Jeho nemrtvý společník nereagoval, ale pak si uvědomil, že jeho úloha je být posluchačem, svůj příběh má za sebou. "Co s Vámi mám dělat?" odpověděl nevzrušeně. Starému muži prolétávalo hlavou hodně myšlenek, ale všechny byly stejně na nic. Žádná slova už nevrátí pochybování. "Jak jsem už říkal." Do jeho hlasu se konečně dostal ten známý chlad, který tam vždy byl. Možná ne tolik cynismů, ale lítost byla dávno pryč. K Denisově neštěstí. "Jak bzučelo těch padesát milionů procesorů, tak začal pomalu ožívat. Co bych nečekal byl fakt, že to byla posraná past, i když tam byl ten papír, že jo. Odjeli naschvál, aby to vyzkoušeli na někom, kdo bude dostatečně velkej idiot a dobrodruh. Najde usb, vloží ho do zabijácky vypadajícího robota, jen tak mimochodem ho spustí, včetně toho, že se nechá zabít. Možná chtěli eliminovat přeživší s IQ nižším než je 60. Hlavně mě. Po malé chvilce se mu začali točit hlavně. Správně, chtěl mě rozstřílet na kousky, které by se dali použít ke krmení hladových morčat. Utíkal jsem k výtahu, zavřel za sebou dveře a vydal se vstříc betonový zemi. Najednou slyším ránu jak svině a výtah se zastavil. Podle předcházejících výstřelů jsem usoudil, že použil několik desítek nábojů na část elektrickýho vedení. Nebo se něco prostě zesralo víc než předtím a nešel proud. Umíš si to představit?

Uvíznutej v posranym výtahu a nemůžeš dělat nic. Nad tebou psychopatickej robot, kterej tě nemá moc rád. Rozeběhnul jsem se v mezipatře vší silou proti polovině dveří. Trochu víc jsem si pohmoždil ruku. Ty posraný dveře byly železný a já nebyl superman. Plechováče do druhýho patra byly minulostí. A podle zvuků kovovejch pařátů se přibližoval." Denis srazil číšníka, který se při tom ještě smál. "Nic tyhle zmrdy nenasere." Zapálil cigaretu. "A co se stalo pak? Přiletěl nějakej strážnej anděl a dostal vás z týhle, na první pohled neřešitelný situace? Abyste pak svůj příběh mohl zfilmovat a dostat za něj pět Oscarů, mimo to jeden i za nejlepší původní neanglicky namluvený film?" Desátník změnil munici a objednal si po dlouhejch dvaceti letech pivo. "Víš, proč nemám rád pivo?" vznesl řečnickou otázku. "Jsem celej nadrženej na to, abych slyšel odpověď." pronesl cynicky pan Larov. "Protože se po pivu chovám jako nezodpovědnej hajzl." Napil se a otřel si pěnu ze strniště. "Výtečný." odpověděl zaujatě Denis. "A jak jste se teda odtamtud dostal?" Párek u vedlejší stolu se začal osahávat. "Můžete, toho nechat kurva?" řekl podrážděně Denis. "Je ne comprande pas, mon ami." odvětil pohledný Francouz. Denis sebral desátníkovi pivo a uhodil Francouze přes hlavu. Aerosolová krev se krásně smísila s kvasnicovým mokem. Jeho dívka začala řvát. "Tebe se na názor nikdo neptal." Odpověděl suše. "Co se to z tebe stalo Denisi?" zeptal se spolusedící s notnou dávky zděšený v hlase. "Čekal jste, že jako nejlidštější článek tý naší trojky jsem nebyl změněnej? Vážně jste si to myslel? Po tom všem? Že i ve mně zbyl kousek lidskosti? Že nejsem jako ten váš robot? Tak to leda nasrat."

Dal si cigaretu do rohu pusy. "Podívejte se na tu děvku, jak blbne, protože jsem rozbil půllitr o hlavu jejího milovanýho chlapa. No, jen se koukejte, jak se může zbláznit, ale, co je na tom nejlepší je to, že s tím neudělá ani hovno." Během několika sekund měl Denis roztrhnutý krk od nože. "Chápete? Tady nemůžete umřít." Smál se a z jeho krku stékala krk. Krvácející přelezl stůl, chytil Francouzsku a přibil vidličkou jejího ožívajícího chlapa k židli. Dusil ji, když si všiml ostrého nože na stole. Rozšířil původní řeznou ránu na krku. Krvácel přímo na její obličej. "Je to sranda, co desátníku?" Apaticky sedící stařešina ho tiše pozoroval. "Nemyslíš si, že to už stačí?" tázal se znechuceně. Duše Denise Larova už nikdy neměla být byť jiná než temná. "Mám rád, jak jsi to provedl, takovej Kim Jong-Il by z tebe měl nesmírnou radost, to dělají ty tvoje ruský geny, co?" Čekal agresi, ale Denis ho stále bral jako přítele. "Mohl bych je tady svázat jejich vlastníma šlachama a nic by se mi nestalo." To zvíře nebyl Denis. Nakonec ho to ani tak moc nešokovalo. Bůh ví, co by ho mělo šokovat. A bůh tady nikdy nebyl. Když se konečně vypsychovaný Denis uklidnil a francouzský páreček se dal zase dohromady, přisedl si ke stolu. Co bylo nejhorší na baru Reinkarnace, byl fakt, že kromě Olmery a Francouzsky z jeho chování nebyl nikdo viditelně pohnutý.

"Mimochodem, co ta Lukášova děvka?" zeptal se Denis, kterému právě upadl kus popela z cigarety na stůl, dřevo se nevznítilo. "Lukášova milovaná holka? Chceš o ní opravdu slyšet? Měl to s ní dost krušný, krom toho, jsem ti nedovyprávěl mojí příhodu, takže ti to shrnu hodně rychle, abych se k tomu ještě dostal." Podepřel si hlavu rukou a významně se podíval do dáli. Denis ho mlčky sledoval. "Bylo to hodně špatný, každej z nich lítal od jednoho vztahu ke druhýmu, člověk by řekl, že potom, co o ní napsal do svojí knížky, se na ní už nadobro vysere. Nevysral se, mají spolu jedno dítě. Říkám si, jestli na něj myslel, když ho dělali. Je to úplnej chudák. Nechtěl bych bejt zachycenej mezi dvěma lidma, který se pohádaj, neviděj se měsíc a pak se usmiřujou sexem. Asi jim na něm nezáleží, krom toho, ona se kurví s kýmkoliv může." Přerušil svojí řeč a porozhlédl se po lokálu. Jeho přítel nedočkavostí promluvil. "A co Lukáš?" Jasně, koho by nezajímalo, co se děje s naší spisovatelskou superstar. "Ten se z toho zbláznil, dlouho jsem ho neviděl, ale spíš to bylo daný tím, že jsem chlastal, až teď, když jsem střízlivej a můžu bejt se svejma démonama sám, tak nad tím začínám přemejšlet, možná od toho posmrtnej život je, abych nad tím přemýšlel. Mimochodem, opravil to Mitsubishi, zvýšil tomu ještě víc výkon a jezdil s ním po opuštěnejch silnicích, do roku 2020, to tuším bylo, zabíjel zbytky Infikovanejch, teda, říká se to, i když spíš jenom jezdil po nocích a psal, tak to vidím já. Co se dělo potom, to ti už asi nepovím, nepamatuju si to. Vlastně se divím sám sobě, že po tolika litrech chlastu ještě dokážu normálně mluvit." Prázdné skleničky na jejich barovém stole začaly tvořit hezkou skládku ztracených nadějí, ale opilost se nedostavila. Olmera se zapřel zády o židli a vzpomínal, o čem chtěl povídat. "Desátníku, mohl byste dopovědět ten váš příběh?" zeptal se kysele se tvářící Denis, který do sebe zrovna hodil panáka tequilly. "Jasně, skončil jsem u toho posranýho výtahu." rozpovídal se a všechno se najednou zdálo být na správném místě, i když paměť není jako dřív. Když nepil. "Ten robot byla asi nějaká alfaverze, vývojovej prototyp, protože spadnul do výtahový šachty. Snažil se, aby měl 100% šanci zásahu a místo toho se propadl do pekla. Vzbudil jsem se o pár minut později pod kopou poničenýho pancíře a jednoho naprázdno se točícího rotačního kulometu. Byl jsem kapánek vyděšenej, ale asi neměl náboje. Což by bylo to nejlepší, kdyby tady nebylo jedno malý a drobný ale. Rakety na zádech měl pořád. A vsadil bych se, že ten hajzl to věděl, bylo otázkou času, než odpálí celej suterén. Kdyby se to stalo, tak bych se odtamtud nikdy nedostal. Nebo bych ti to povídal až tady, kde bych na tebe čekal o pár dní dýl než ty, kterej rád poslouchá utajený historky z vojenskejch archivů. Takže tady přichází překvapující rozuzlení, jak jsme dopadly do suterénu, tak dýlkou svýho těla protlačil dveře, udělala se tam díra asi půl metr na půlmetru. Vím, že to není nic zase tak dobrýho, ale byl ochotnej se odtamtud dostat, ať to stojí, co to stojí. Zdálo se mi, že mě pořád sleduje. Jeho senzory mohly bejt poškozený (a s největší pravděpodobností už nefungovaly tak, jak by měly fungovat), ale upřenej pohled mě neuchlácholí, rozhodně mě nepřesvědčí o tom, že mě nechce zabít zabijáckej robot z vnějšího vesmíru. Když jsem konečně vypadnul, tak to ze mě nějak spadlo. Východový dveře z budovy byly otevřený, byl jsem zpátky na otevřenym prostranství. Příjemnej pocit noci se vrátil, klaustrofobie zmizela. Za vratama stálo moje auto. Všechno vypadalo až příliš slibně." Denis byl ve své cynické náladě. "Povězte mi, desátníku, co se zase posralo?" Smích staršího muže splýval s rámusem baru. "No, šlo o to, že..." Desátník ztratil vědomí. Svět se s ním začal točit.

Nekončící vertigo. Vrtule s rychlostí otáčení několika set milionů otáček za minutu. A pak byla všude tma. "To jsem se už reinkarnoval?" vyhrkla v Olmerově mozku palčivá otázka. Co se to dělo? Kdo to zapříčinil? V co bude převtělený? Bude mít jeho život smysl? O co v tomhle rally jde? Otevřel oči, byl v zaneřáděné nemocnici. Vedle postele seděl Lukáš, v ruce třímal lahev s logem Coca-Cola, spal. Zmrzačený desátník upřel svůj pohled na pravou stěnu. Na hodinách bylo právě 06:22. "Takže to všechno byly jenom kecy." pronesl poničeným hlasem desátník. Spisovatel se probudil. "Desátníku, co jste to dělal?" otázka zazněla, ale nikdo na ní neodpověděl. Kdo by chtěl vůbec slyšet odpověď? Desátníkovi oči si přeměřily poetickou trosku, která seděla v čistém nemocničním pokoji. Neoholená tvář, kruhy pod očima, tričko s logem kapely plné mrtvol a rozvázaná pravá teniska. Ležící muž ze sebe konečně vypravil hlásku. "Co bych měl dělat? Sám jsi mě viděl, všechno je nesmyslný od tý chvíle a jenom prodlužuju svojí agónii." Měl tendenci odvracet pohled, ale tentokrát to vydržel. Jeho přítel s kruhy pod očima mu nedokázal odpovědět. "Od kdy víme, že to všechno zařídil Borský?" Vyřčená otázka a známé jméno. "Od tý doby, co jsem byl v továrně." Lukáš byl překvapený. "Nikdy jste o tom nemluvil." Skleněná nádoba na kapačce regulovala rychlost průletu nenápadných kapek.

"Až do teď." odpověděl zhrzený Olmera. "Já vám nerozumím, vždyť jste byl mimo." V obličeji desátníka nebylo žádné pochybení. "Možná jsem to nevyprávěl tobě, ale někdo to skoro celý dozvěděl, ale nezáleží na to, jak to dopadlo s tím obrovskym robotem, jediná věc, na který záleží je fakt, že on a ti jeho panáci jsou zodpovědný za veškerej bordel, kterej se tady stal, všechno to začali oni a pak se na tom přiživovali. Dělal s tebou interview chlap od televize, kterou vlastní Borskýho syn. Kdyby dneska žil Denis, tak by tě pořádně nakopnul do prdele. Jejich rodina na všem vydělala." Zastavil svoji řeč a v jeho obličeji se objevilo zděšení. "Koho si myslíš, že byl ten pancéřovanej vlak, ve kterym jezdili státní činitelé? Byli sto stejný hajzlové, který poslali do hajzlu Krále, i když věděli, že je v Český Kamenici hodně přeživších. Nehodil se jim do krámu, protože když máš akcie ve zbrojařskejch firmách, tak chceš, aby se tvoje věci prodávaly, doprdele, Lukáši, proč asi pozval NATO? Myslíš si, že když jsme hlídali to Ústí, že bychom to s jednotkou nezvládnuli? Ani hovno, ten vědec, kterej to první večer zastavil, věděl, co dělá. Ale nějakym způsobem dokázal v budově shromažďovat armádu Infikovanejch. Když na nás ty hajzlové vyběhli, měli jsme plný ruce práce, nebyli pomalí. Sám víš, jací byli. Některý se sice šourali, ale tihle byli vražednější. Došli nám náboje, jak jsme na ně stříleli." Lukáš skočil zesláblému desátníkovi do monologu. "Jasně, to vyprávějte někomu jinýmu, viděl jsem je, byli nebezpeční, ale v číslech, ne v tom, že by se vás snažili rychle zabít. Je to už spousta let, jste starej, posledních, kolik let, to tak nezřízeně pijete? Můžou to bejt vaše deliria, sám si už polovinu věcí nepamatuju kvůli těm sračkám, co jsem si prožil s bejvalkou, tolik drog, pod rouškou intelektuálních akcí. Je to všechno debilnější než puberťácký slashery, kdo ví,kolik částí tý knížky jsem si vymyslel a co je pravda." Desátník nekompromisně zasáhl. "Ti moji běhali, bylo jich strašně moc, jak jinak myslíš, že by se infekce tak rychle šířila? Že by to šouralisti roznesli? Ty jsi blázen ne? Trvalo by jim několik měsíců než by se rozšířili po celejch Čechách. Jeden můj známej, dělal na bakteriologickym a když je po Katastrofě zkoumali, přišel na to, že ten vir postupně mutoval, myslíš si, že jsme je zastavili? Myslíš, že by je zastavila nějaká armáda světa? Ne, ta infekce přestala bejt nebezpečná, mutovala míň a míň, ty jejich původní kousky byly vyšlechtěný, ale jak se to přenášelo dál a dál, tak se to muselo přizpůsobit něčem v nositelově tělě, Borskej měl dost času na zúročení svýho podílu ve zbrojařskejch firmách a zároveň nevyzabíjet celou republiku a nezpůsobit rozšíření. Ale o tý mutaci pravděpodobně nevěděl, to se tak nějak stalo samo. Počítali s tím, že jich sundáme hodně, ale bylo jim jasný, že některý proklouznou. A krom toho ten posranej robot!"

Lukáš se na něj koukal prázdným pohledem. "Co jste viděl na druhý straně, jaká strašná věc vás přiměla, abyste mi řekl tuhle splácaninu a považoval to za pravdu, co to bylo Olmero?" zeptal se smutně Lukáš. "Viděl jsem Denise a vyprávěl jsem mu o dnu, kdy jsem byl v tý továrně, k Borskýmu jsme se nedostali." Lukášova ruka otvírala a zavírala plastovou lahev. "Musíme Vás odsud dostat." Desátníkovy oči se rozzářily a o pár sekund později byl pokoj prázdný.

"V mých snech není nic, jenom ošklivý vzpomínky."