Duben 2013

Girl who lives on heaven hill

14. dubna 2013 v 16:39 | Katastrofa |  Zombie Story
"Je tady dívka, která žije na nebeském kopci, jdu za ní do srubu, nechává pro mě rozsvícenou lucernu a zavřenou flašku nad krbem."
Husker Du
Grant Hart (*1961)

Znovu na cestě. "Tak to zase začíná." Řekl si sám pro sebe v měsíčním světle Lukáš Merský, když vypínal motor před panelákem, kde bydlel desátník Olmera. Jak to s ním asi vypadá, problesklo mu hlavou. Vchod do paneláku byl odemčený, něco, na co by si nevsadil ani zlámaný padesáti halíř (hlavně po desáté hodině večerní) . "More, to je ten gadžo z televize." Ozvalo se od cikánů, kteří u houpaček hulili trávu. Kdo by to byl řekl, že z něj jednou bude známá osobnost. Šel po schodech, výtah by mimo provoz (byl spadlý v suterénu, pravděpodobně se urvalo jedno z lan a bylo nebezpečné v něm jezdit, tedy spíše to bylo nemožné). Mohlo to být přes sto schodů. Stál před dveřmi a těžce dýchal. Jedno zabouchání, žádná odpověď. "Desátníku, jste tam?" Ticho, které bylo přerušované televizním hlasatelem z vedlejšího bytu. "Olmero, tak otevřete!" Záchvat paranoie, byl to skutečně výstřel?

Vší silou vrazil do dveří, nebyl čas na čekání. Zámek praskl a dveře se otevřely dokořán. Zavřel za sebou dveře, jazýček stále držel. Sousedé si ničeho nevšimli, asi spali a zdála se jim jedna z jejich osobních nočních můr. Rozsvítil světlo v chodbě bytu, málem upadl, ten silný zápach alkoholu, který se mu rval do nosních dírek. Věděl, že Olmera dost pije, ale nevěděl, že to bude až tak špatné. Na konci chodby byl obývací pokoj spojený s kuchyní a za ním byla ložnice. Nemusel jít tak daleko. Stačilo nakouknout do obývacího pokoje. Desátník sledoval program, na kterém byla talkshow, kde zpovídali Lukáše. Největší fanoušek. Na gauči ležela postava a držela v ruce lahev ginu. Opilý Olmera držel pistoli v levé ruce. "Lukáši, tak ty ses na mě přišel podívat jo?" Zeptal se unaveně Desátník. "Desátníku, co se tady stalo?" říkal nejistým hlasem a všímal si malé říčky rudé barvy, která vytékala Olmerovi z ramena. Zvedl zbraň a tiše vyprávěl. "Vidíš ten kvér?" Lukáš si všiml, že je to stejná pistole, jakou dostal od stopaře - policisty v Ústí. "Jasně, tu mi dal ten policajt, co jsem ho nabral v Ústí." Desátník se tiše zasmál. "Přesně tak, stará dobrá ČZ. A víš, co jsem s tou zbraní taky udělal?" zeptal se podezřívavě. Lukáš se posadil na gauč vedle Olmery. "Střelil jste se do ramena?"

Nevnímal jeho otázku. "Chybí mi rodina Lukáši, tíží mě to strašnou dobu, to, co se stalo tenkrát na tom hraničním přechodu a pak v tý posraný Český Třebový" Na malý okamžik zavládlo ticho. "Proč jste se střelil?" zopakoval otázku Lukáš. "Záleží na tom?" odpálkoval otázku desátník a Lukáš si všiml, že proud krve, která vytékala z rány, se zvyšoval. "Můžete vykrvácet." Řekl se strachem v hlase Lukáš. "Mám předstírat zájem? Podívej se na mě, jak jsem dopadl a můžu si za to sám." Nevěděl, co mu měl odpovědět, v jeho větách byla pravda, opravdu si za to mohl sám, chvilková psychóza, která když zavládne, tak vám zničí celý zbytek života. "Měl bych vám zavolat záchranku." Nabídl se, protože to byla jediná věc, která ho napadala. "Kašli na záchranku, jak dlouho jsme spolu nemluvili? Dva roky?" zeptal se desátník. "Už si nevzpomínám desátníku, ten čas se hrozně vleče, je mi přes padesát, žádná rodina, žádná budoucnost, jenom nekonečná fronta otazníků a přilétávající otázky, na který nemůžu a ani nechci odpovědět." Krvácející Olmera na něj nepřestal koukat. "Představ si, že je to třicet let, co jsi ztratil to nejcennější, co jsi kdy v životě měl a pak.." nedokončil větu desátník, protože byl ostře přerušený Lukášem.

"Na tohle vám kašlu, všichni jsme v Katastrofě někoho ztratili, není to lehký s tím žít, dokonce není ani hezký žít v době, kdy lidi začínají popírat to, co jim vyprávíme." Olmera se napil z lahve a pak si nalil alkohol do rány. "Je to všechno banda idiotů, neposlouchají, myslí si, že to jsou nějaký legendy, který se nikdy nestaly, že je to dávná minulost. Ale já si to všechno pamatuju Lukáši, mám to pořád před očima, celejch těch třicet let, ten zpropadenej den, kdy všechno přestalo mít svůj smysl. Hodonín 2009, ten hnusnej večer, jeden posranej okamžik, unáhlenost a celej můj život v hajzlu." Lukáš si vzal od desátníka lahev ginu a napil se. "Taky mě to pronásleduje, celej ten incident, ta nemožnost povídat si s ostatníma lidma, nevím, jestli je to nechápavostí nebo tím, že jsem úplně jinde, než tam, kde bych chtěl bejt. Vážně vám nemám zavolat tu sanitku desátníku?" Olmera shodil lahev na zem a nemotorně se zvedl, začal ukazovat prstem na Lukáše. "Měli jsme tam tenkrát chcípnout, nebyly by žádný posraný zejtřky, měl jsem tam všechny ty hajzly postřílet, měli jsme tam zařvat a nic dneska neřešit, to byl náš osud, ne to, abych se vrátil do společnost, nosil to celou dobu v sobě a strávil třicet let života jako posraná troska, který je nejlíp s flaškou chlastu. A ty jako zkurvenej pan spisovatel, kterej vezme svůj největší hit a začne to prodávat masám s myšlenkou obrovskýho výdělku. Kurva, jak se mám zbavit toho obrázku, kterej mi neustále rotuje před očima? Jak Lukáši? Jak?"

Prázdné otázky a žádné odpovědi, pomyslel si Lukáš Merský. Jak to bylo dlouho po tom, co odpočívali v klidu a míru? Jo, pamatuje si, že byli v České Kamenici, jedno z posledních stabilních měst na divokém sveru, i když bylo to jenom o severu? To si nemyslel. Mohli tam být tak měsíc, možná měsíc a půl, bylo krásné ráno, když se mu ozval na mobil desátník Olmera, pamatoval si na obličej Denise, když mu vyprávěl, kdo je desátník Olmera. Pohled, který říkal, že absolutně nechápe, proč musejí jet za nějakým (pro něj) téměř neznámým mužem na druhou stranu republiky. Ale Denis byl mladý, v tom to bylo, nepotřeboval chápat, ale musel poslouchat. Pamatoval si na Forda, tu rozstřílenou hromadu plechu, kterou si nemohli vzít, protože by se někde po cestě zasekly a byli by sežráni zaživa. Lidi od armády (Mohl tak označovat separatisty, kteří odmítali střílet civilisty?) jim půjčili menší auto, byla to Škoda Fabia. Škoda by byla nežít. Vydali se na cestu, kde, že to byl Olmera? Jižní Morava? Severní Morava? Kde sakra byl ten Hodonín? To už si nepamatoval, ale cesta byla poplatná jeho předchozím cestám, akorát, že teď měl věrnou společnost. Denis sebou vzal nějaké cédéčka, aby konečně mohli poslouchat nějakou "svojí" hudbu. Poslouchali tenkrát Black Sabbath nebo Led Zeppelin? Na tom přeci nezáleží.

Po cestě se museli u Kolína stavovat pro benzín. Celé Čechy šly do sraček. Po středních Čechách se to šířilo i na východ, hranice byly už sedmý den uzavřeny, hraniční hlídky pohraničníků okolních států střežily hranice. Padla už tenkrát Praha? Asi ne, ale nevypadalo to dobře. Kolín byl zpustošený. Výstřely a chaos. Museli zabít pár Infikovaných, aby u benzínky v klidu nabrali benzín a ukradli nějaké jídlo. Proč to platit, když jste zastřelili infikovaného majitele čerpací stanice? Pokračovali dál v jízdě a cesta obíhala rychle. Potom Česká Třebová a její nečekaná past. Kolikrát se vám může stát, že vás někdo zmlátí a ukradne vám auto? Česká Třebová byla jedno z měst, kam se sjížděli utečenci z celé republiky. Vyrovnala se Ústí nad Labem? Dorovnala sázku a přihodila, co mohla. Armáda byla prakticky anihilována, roztroušená a nikdo se neobtěžoval dávat vědět policii, když vám někdo něco ukradl. Místo toho jste vzali zbraň a rozstříleli pachatele na krvavé kusy. Mimochodem, kdo potřeboval policii, když je stejně sežraná a snaží se vás sežrat? Policejní mozky se stávaly sežranými mozky a zelené mozky čekaly na stejnou proměnu. Bylo vidět, že zloději si dali na své práci záležet, pořádně rozmlátili obličej Denisovi a Lukáš ležel dobré dvě hodiny v bezvědomí, kdyby ho neodklidil Denis, mohli být oba mrtví. S Fabii v prachu, uzavřeni v nebezpečném městě, neskýtala jejich budoucnost mnoho světlých míst. Několik hodin se skrývali po městě, když okolo nich projížděl jeden z anarchistů v černém Mitsubishi.

Všiml si jejich zubožených obličejů a nabídl jim práci, potřeboval odstranit partu pěti lidí, kteří mu kradli zásoby a on si nechtěl špinit ruce, protože pokud by se mu to nepovedlo, tak by vzniklá zlá krev mohla vést k jeho záhubě. Předával Lukášovi automatickou pušku a dva zásobníky. Denis byl vynervovaný, ale samozřejmě nemusel střílet, ta práce byla jenom a pouze na Lukášovi, který měl nelichotivou praxi za sebou. Stále viděl před očima postřeleného studenta na UJEPu, ale v následujících měsících na něj měl pomalu zapomenout, protože spáchal mnohem horší věci. O kterých se ani nezmínil ve své knize. Přišli před budovu, kde měli být domnělí anarchisti, kteří kradli zásoby panu Důležitému. Byla to pětičlenná rodina, Denis znatelně zbledl. Byli takoví nelidové, aby je postříleli? Tedy, aby je Lukáš postřílel a Denis tomu nečinně přihlížel? Lukáš už zvedal pušku, když před něj skočil Denis. "Ty vole, neblbni, jsou to přeci lidi se svejma dětma." Lukáš pomalu skláněl pušku k zemi. "Ale musíme to udělat, jinak se odsud nedostaneme." Nervozita je oba ubíjela, rodina začala panikařit. "Prosím neubližujte nám, my odsud vypadneme, nikdy o nás už neuslyšíte." Puška opět byla v pozoru. Zabili byste rodiče s třemi dětmi, kterým mohlo být ne víc, než pět let? "Neblbni, člověče, tohle nám nestojí za to, vidíš, říkají, že utečou, nech je jít proboha." Sklopil znovu Denis hlaveň Lukášovi pušky. "Ale co teď s nábojema?" zeptal se Lukáš. "Tak to tady vystřílej všechno, vždyť na tom přeci nezáleží, řekneme mu, že jsme je zabili, jak to kurva asi tak zjistí?" Výstřely začaly padat jeden za druhým, prázdné nábojnice se válely na zemi. Vrátili se za panem Důležitým.

Všechno mu odsouhlasil, barvitě vylíčili a dostali jeho Mitsubishi. Byl to Lancer Evo 6, takové rychlé přibližovadlo pro gangstery (Pravděpodobně z Yakuzy). Hodilo se to pro cestování v šíleném tempu (jako tenkrát). Na dálnici před Brnem se dostali nad 230 kilometrů za hodinu. A pak museli čekat v dálniční zácpě. Všichni prchali, kam až mohli. Vyvstávalo několik otázek, ta nejpalčivější se ozývala v zadní straně mozku. Co se zatraceně děje u hranic s takovým množstvím uprchlíků? Uzavřená konzerva se sardinkami jménem Česká republika chtěla být otevřena, ale nikdo o to nestál. Infikovaní byli červy a ty neměl rád nikdo (kromě podobných parazitů). Po pár hodinách se rozhodli, že sjedou z dálnice, neměli, jak se dostat dál. Všechny pruhy byly zacpané, jenom podzimní vánek procházel dálničním vzduchem. Okolní cesty byly v absolutním chaosu. Kdy může taková apokalypsa skončit? A proč pokračuje ta neskutečná agonie tak zatraceně dlouho? Lukáš zpomalil a zapřemýšlel. "Děsím si tý doby, až nebude nikdo utíkat. Myslíš, že nás jednou všechny pozabíjej Denisi?"
Jeho spolujezdec se tupě zadíval do palubní desky. "Párkrát jsem nad tím přemýšlel, vždycky si říkám, co se s náma stane příští den, nechci dopadnout jako rodiče. Zajímalo by mě, co dělá Borskej." Lukáš podřadil na třetí rychlostní stupeň, když vjížděli do vesnice. "Kdo je ten Borskej?" zeptal se zvědavě. Denis se opřel hlavou o sedadlo a zadíval se do stropu auta. "Je to zbohatlickej synáček, má všechno, je to jedinej člověk, kterej byl ještě minulej tejden online na icq, chápeš to? On je někde v bezpečí u počítače." Řidič si všiml Infikovaného ve vesnici a prudce se mu vyhnul. "Sakra, to bylo o fous." řekl si pod vousy. "A nemůže mít jenom štěstí, že mu jde elektřina?" zeptal se o chvíli později Lukáš. Denis si poklepal na čelo. "Nebuď labuť Luky, jeho fotr jezdí v Bentley, prej dělá na ministerstvu obrany, takže můžeš vzít jed na to, že tady bude do konce. Určitě si sedí někde v obrovskym bunkru a škrábe se na prdeli." Lukáš se začal smát. "Denisi, na to, že jsi tak mladej, jsi až neskutečně sprostej, není to zase tak cool, když pořád mluvíš tak, jak mluvíš." Spolujezdec se podíval z okna. "No jo, tak se třeba poser." Konverzace ustala. "Myslíš, že jsou hranici v prdeli?" zeptal se Denis. "Je mi to nějak jedno Denisi, hlavně, aby nebyl v prdeli desátník, to je všechno, na čem záleží." Denis si podepřel hlavu rukou. " Doufám, že už nenarazíme na ty lidi, co nám dali tohle auto, přeci jenom by to nemuselo dopadnout dobře. Teda by se to spíš posralo takovym tim způsobem, že by nás postříleli jako kachny." Lukáš ho chvíli ignoroval, ale věděl, že musí odpovědět. "Byl to tvůj nápad nechávat je naživu, takže, jestli se něco stane, tak tě někde v post-životě znovu zabiju a jestli budeme dlouho umírat, tak uslyšíš v posledních minutách svého života samý nadávky, vedle kterejch budou i ty tvoje vypadat příliš." Spolujezdec se nekontrolovatelně smát až ho začalo bolet břicho.

"No jo ty vole, až budeme chcípat, tak si tě mile rád vyslechnu Lukáši. Byla to správná věc, to přeci víš, že jo?" Náhle se atmosféra znovu vyostřila. "Někdy jsou i správný věci špatný, kdybychom je zabili, tak jsme mohli bejt za vodou a neřešit teď tyhle věci." Ticho bylo odpovědí. Člověk ví, co má říct, jenom si není jistý, jestli jsou to správná slova a proto radši mlčí. Jak to mohlo být daleko do Brna? Padesát kilometrů, sto kilometrů? To ani jeden z nich nevěděl, řídili se podle ukazatelů, na kterých bylo napsáno "Brno", kdosi se neobtěžoval napsat na ukazatele, kolik kilometrů zbývá. Škrty ve veřejném sektoru nebo lenost? Ať to bylo tak či onak, nezáleželo na tom. Minulost nezměníte. Za desátým ukazatelem Lukáš zastavil. "Přijde mi, že jezdíme v nějakejch kruzích. Jako, kdybychom se nepřibližovali k Brnu. Přeci jenom bychom tam už měli bejt." Denis si povšiml čehosi zvláštního na dopravní značce. "Luky, ta značka je přepsaná, podívej se na to, někdo nás vodí v kruzích." Kdyby to viděl Lukáš před dvěma měsíci, nevěřil by svým očím a nadával by. Jenomže v divných časech se dějí ještě prapodivnější věci. "Tak si říkám Denisi, jestli Infikovaní jsou opravdu náš největší problém nebo jsme to my, naše škodolibost a zloba." Denis ho ignoroval, neměl ani špetku pochopení pro tyto hlubokomyslné, pseudo inteligentní žvásty, které pravidelně říkal Lukáš. "Vždyť to nedává smysl čéče." řekl Denis. "Jedeme pořád po rovný silnici. Nejezdíme v kruzích."

Řidič zastavoval u odpočívadla nedaleko dálnice. Motor běžel na volnoběh. "Musím zchladit turbo než to vypnu." Lukáš sledoval okolí. Černý stíhač stál na opuštěném parkovišti. Kde byla ta zničená auta, chaos a divoké výstřely? Podezřelé ticho. Naprosto prázdná silnice. Vypadalo to, že lidé neutíkají. Nebo nemůžou utíkat? "Podívej se, někdo přelepoval odbočky." ukazoval Lukáš na ceduli vedle odpočívadla. Zjistili, že všechno bylo přeznačené na Brno. "Já to nechápu, kdo tohle sakra dělá? Co z toho ty kurvy mají? Tohle není punk." Lukáš se opřel o obrovský spoiler na kufru Mitsubishi. "Sex Pistols se nekonají. Takže jsi měl nakonec pravdu, no, nezvyknu si na to, že tady chodí nějakej hajzl a vede nás na smrt. Co teď zatraceně? Byl jsi někdy v Brně?" zazněl dotaz poklidným okolím. "Já tam jel vlakem ty vole, vůbec nevím, jak se tam dostaneme po dálnici. Nemáš cigáro?" Zavrtění hlavou. "Fakt bych si dal cigáro. Hele a máme vůbec nějaký zbraně?" Lukáš vypnul motor. Bručení čtyřválce ustalo, jemná kanonáda do výfuků a dlouhé ticho. "Zatraceně, kdyby ta dálnice nebyla tak přecpaná. Nemáme vůbec nic, Denisi, prostě, jsme bezbranný, pušky jsou v hajzlu a kvéry z Fabie taky." Byli opravdu tak hloupí a ztracení?

Za horizontem se ozvalo zařvání motoru. "To je osmiválec ne?" Zeptal se Denis. "Jojo, má tam kompresor, očividně motor nešetřej." Před nimi se začalo rýsovat červené auto. "To je Hummer ty vole, ne?" Denis měl pravdu. Byl to červený Ford Mustang. "Ty vole, to je Shelby!" zařval Lukáš. Teprve teď si všimli dvou bílých pruhů, které se táhly přes celou karosérii. Najednou bordel. Štěkot automatických zbraní. "Do Eva, rychle!" Dveře se rozskočily. Hlavy dopadly na anatomické opěrky sedaček Recaro. "Jeď sakra!" 4G63T naskočil. První rychlostní stupeň. Aktivní mezinápravový diferenciál rozděluje točivý moment na kola s největší přilnavostí. Druhý rychlostní stupeň. Ručička tachometru mine osmdesátku. Všechna kola mají optimální přilnavost. Třetí rychlost. Rafička se pohybuje ve druhé polovině budíku. "Kurva, tohle nebude mít 280 koní." Řval vyděšeně Denis, když mu nával explozivní síly motoru zatlačil hlavu hluboko do sedadla s logem Recaro. "Zatáčka kurva, zatáčka!" Ostrá pravotočivá smrt. Strhnout volant na stranu, citlivou prací s plynem regulovat neutrální chování mezi přetáčivostí a nedotáčivostí. Najednou jim v zrcátkách zmizel Mustang. "Už nejsou za náma, brzdi Luky, brzdi!" Hodiny, obrovské stopy od gum natisklé do asfaltu. Ford byl za škarpou. "Tak tohle se stane, když to přeženeš se zadokolkou Denisi, vidíš ne? Odstřelil mu zadek a pak už byl v hajzlu." Ukazoval Lukáš směrem k autu. Shelby byl ničený, pár kontrmelců po střeše, vytrhané kusy karosérie rozházené po trávě. Pomalu se vydali okouknout posádku. Dva zakuklenci už stačili vylézt z vraku a leželi vedle vraku.

"Tak vy jste nás chtěli zabít co? Vy zkurvený hajzlové!" Denis podal Lukášovi automat, který se válel nedaleko auta. MP5 a plný zásobník. "Tak, kdo je teďkon tvrďák co?" řval Lukáš. Automat začal štěkat svoje úryvky z posledního pomazání. "Cos to udělal?" zeptal se tiše Denis. "Kdybych to neudělal, mohli by ublížit někomu jinýmu Denisi, byla to správná věc, teď se podívej, jestli tam nenajdeš nějaký věci, který by se nám mohli hodit a vypadneme odsud." Denisův nechápavý obličej trval jenom krátkou chvíli, rychle se vzpamatoval a prolézal auto, protože si myslel, že v něm najde nějaké věci, které by jim usnadnil dlouhou cestu. "Podívej se na to ty magore." Řekl Denis, když podával Lukášovi malou plastovou kartičku. Byla to legitimace mezinárodního Červeného kříže. "Tys je zabil, byli to nevinný lidi." Znepokojená postava se sehnula k mrtvolám. Sundal jim kukly. Dvě zdravotní sestry. Denis sebral ze země bouchací kuličku. "Dělali bordel, aby někoho nesrazili ty vrahu, nebyli to výstřely, byly to tyhle malý sračky." Lukáš beze slov upustil prázdnou automatickou pušku a vlezl zpátky do Mitsubishi. Denis ho následoval. Pomalu se rozjeli, když po dlouhé době chytili nějakou rádiovou stanici. "Toto je nouzové vysílání stavu pohotovosti, vyhněte se Brnu za každou cenu. Je to mrtvá zóna, Infikovaní mají město pod palcem, armáda zdecimována. Najdete tu jenom smrt a vystřílenou munici. Otočte se a jděte, dokud můžete." Lukáš se podíval na Denise. "Co teď budeme dělat?" Odpověď nepřišla, spolujezdec koukal do palubní desky. "Jak jsi je mohl zabít?" zaznělo ponurým interiérem auta. Konverzace skončila. Zpomalovali, konečně dobloudili do Brna.
Co dál? Město zahalovala nastupující tma. Tak zbývala jenom Praha. Největší vesnice na světě byla zničená. Žádná střelba, jenom ticho. "Zajímalo by mě, jestli o tom věděli ostatní, když se sem sjížděli." Denis ho stále ignoroval. Ulice potřísněné krví. Hlavní třída byla neprůjezdná, blokovala jí opuštěná auta. "Jsme v prdeli." pronesl tiše spolujezdec. Ticho, nic jiného nebylo v mrtvém městě slyšet. Proplétali se uličkami, když si všimnuli obrovského ukazatele na Hodonín. "76 kilometrů" pronesl Denis. Vyjížděli pryč z Brna. Když padlo Brno, padnou všechna města. Bylo to jen otázkou času. "Co od nás asi chce Olmera?" pronesl Lukáš. "Asi chce, abychom někoho zabili, to přeci zelený mozky vždycky chtěj." Řidič koukal z okna na nekonečnou apokalypsu. "Mají tady první album White Stripes. Pustím ho tam." Screwdriver se rozléhal kabinou. "Co tvůj obličej Denisi?" Denis si otíral zaschlou krev z obličeje. "Pěkně nás dva zřídili, lofasové." Na palubní desce se rozsvítilo hladové oko. "Dochází nám benzína hombréro!" řekl suše Denis. "Řekni mi něco, co nevim." odvětil suše Lukáš. "Zabil jsi dvě nevinný ženský." Vyměnili si ošklivé pohledy. "Kolik má tohle Evo asi koní Luky?" zeptal se na irelevantní otázku Denis. "Řekl bych, že přes čtyři stovky, ale může to bejt víc nebo míň, ale lítá líp jak kámošovo upravený STi."

Najednou se objevila ve vzdálenosti asi pěti set metrů benzínová pumpa. "Náš šťastnej den čéče." prohodil Denis. Benzina. Možná byla obsluha ještě uvnitř. "Lukáš vzal tankovací pistoli a plnil padesátipěti litrovou nádrž černého přízraku. Dotankováno, vše šlo jako po másle (I když, může se vůbec při tankování něco pokazit? Polijete se benzínem, zapálíte a pak ze sebe uděláte chodící pochodeň, aby se takový úkon nepovedl?). Ve dveřích benzínové pumpy se objevil pumpař. "Vy utíkáte bez zaplacení?" Naši dva hrdinové strnuli. "To ne, kolik jsme vám dlužni?" Pumpař si je změřil pohledem. "Máte moc hezký auto, co to je?" Denis se usmál a začal vyprávět. "To je Mitsubishi Lancer Evolution šestý generace, má to dvoulitrovej motor 4G63T s litinovym blokem, twin scrollový turbodmychadlo s mezistupňovým chladičem stlačenýho vzduchu, náhon na všechny čtyři kola s mezinápravovym diferenciálem, ta mašinka dá stovku pod 4 a půl sekundy a jede víc jak 230 za hodinu. A ještě má systém AYC, kterej dělá to, že..." najednou byl přerušen pumpařem. "Dobře, tím mi můžete zaplatit, bude to adekvátní k ceně benzínu." Do rozhovoru se rychle vložil Lukáš, který si překřížil ruce. "Benzín stojí do třiceti korun, tohle na mě nezkoušejte, to auto má rozhodně mnohem, mnohem větší cenu." Člověk ve dveřích kontroval. "Takovou cenu má v normálním světě, ale holenci, apokalypsa přišla za námi, po nás potopa! V dnešní době má mnohem větší cenu než váš japonskej křáp, protože už pár dní nikdo nedováží ropu do Čech, takže za chvíli budeme všichni na suchu, takže si můžu říct jakoukoliv částku a vy mi jí zaplatí. A já chci to černý šílenství!" zařval pumpař. "Takhle s námi jednat nemůžete! Jak se jinak bez toho auta dostaneme do bezpečí?" Pumpař se začal smát. "Už není žádné bezpečí synku, všichni jsme už mrtví a čím dřív se s tím vyrovnáš tím dřív a teď mi hoď klíčky k tomu fajnovýmu bouráku, dokud si povídáme jako přátelé." Denisův rozsekaný obličej se otočil na pumpaře. "Nemyslíš, že to přeháníš dědku? My ti to Evo prostě nedáme."

Opovržení, arogance a skrytá agrese, bylo tam vše, co mělo odehnat chtivé lidi. Pumpař se zachmuřil a vrátil se do čerpací stanice. "Šlo to až nějak lehce Denisi." pronesl Lukáš. V dveřích se znovu objevil pumpař, v ruce třímal brokovnici. "Tak dejte mi ty klíčky nebo z vás nadělám cedník!" zařval. "Kurva." zašeptal Denis. "Buďte s tou zbraní opatrný, mohl byste vystřelit a zabít nás pane." snažil se urovnat situaci Lukáš. "Kdybych vás tady postřílel jako psi, tak by mi to bylo jedno, protože bych si klíčky vzal tak, jako tak." Teprve teď jim došlo, co proti nim stojí za psychopata. "Tak bude to?" zahřměl pumpař drsným hlasem. Lukášova ruka se třásla nervozitou. Nechtěl umřít. A už vůbec nechtěl umřít takhle. "Čumte tááám!" zařval Denis. Všichni se otočili. Z Brna se hnala vlna Infikovaných. "To vy a to vaše zasraný auto!" přitvrdil člověk ve dveřích. Mexický stand-off ve svý nejdrsnější formě. Přibližovali se. "Tak co budete dělat?" zeptal se Lukáš. "Mohl bych vás zabít a pak ujet vaším autem." Naskočili do auta a ujížděli strašlivou rychlostí pryč. "Proč po nás nestřílel?" zeptal se Denis. "Nevím ty vole, asi nás nechtěl zabít, jenom vyhrožoval." A cesta ubíhala rychlým tempem.

"Myslíš, že to přežije?" vyzvídal Denis. Odpovědí mu byl úšklebek, který nepotřeboval další vysvětlení. "Nemusel to bejt zase takovej hajzl." Zavrtění hlavou. Konec rozhovoru. "To jsou Beatles?" zeptal se Lukáš. "Yesterday ne, ty vole?" radostně dodal Denis. Ano, můžeme všichni věřit ve včerejšek, ale nic ho nevrátí zpět. O hodinu později přijížděli do magického Hodonína. Poslední hraniční město na východu Čech. Řeka Morava rozdělovala Českou republiku od Slovenska. Na mostě, který rozděloval dva státy (nerozluční bratři navždy), už byla připravena barikáda a za ní několik stovek příslušníků slovenské armády. Obrovský dav Čechů, který se ustavičně snažil dostat pryč z republiky bojoval s armádní neoblomností. Za několik okamžiků našli Olmeru. Seděl u mostu a pálil jednu cigaretu za druhou. "Dobrej den, desátníku, snad tady na nás nečekáte dlouho!" zařval Lukáš. Desátník zvedl ruku na pozdrav. "Čau kluci, prej ženu s prckem pustěj do republiky, konečně je zase uvidím!" Lukáš se zatvářil nejistě. "Myslíte se, že je to bezpečné?" Desátník vytáhl z pouzdra pistoli a pod nohama mu ležel automat. Denis jenom stál a koukal, jaký závěr bude konverzace mít (A přemýšlel nad tím, co je tenhle voják asi zač). "Ochráním je, vyváznul jsem z mnohem horších věcí než bylo tohle, tak proč bych měl zvorat zrovna tohle?" Lukáš kývnul, nechtěl se hádat s desátníkem, věděl, čeho všeho je schopný a byl si jistý, že ví, co dělá. Vojáci vědí, co mají dělat.

"A kdo je tvůj kamarád?" zeptal se Olmera. "Tak tohle je Denis Larov, pubertální vřed, kterýho mám teď na starosti, je z Benešova." Desátník popotáhl z cigarety a hluboce se zadíval na Denise. "Co dělaj tvoji rodiče?" Denis se trpce usmál. "Jsou mrtvý jako žádný jiný." Sedící muž típl cigaretu. "Svět jde do sraček." Infikovaní dorazili na konec Čech. "Měli bychom vypadnout desátníku, jestli chcete vzít svojí ženu s dítětem, tak dělejte!" zakřičel Lukáš. Do davu lidí stojícího před státní hranicí se dostali první Infikovaní. Vojáci ze slovenské armády zahájili těžkou palbu. "Kluci, zdrháme!" zařval Olmera a narval se na zadní sedadla Mitsubishi. Lukáš a Denis ho hbitě následovali. Mezitím, co Lukáš startoval si desátník stáhl zadní okénko a dobře mířenými ranami vyřazoval jednoho Infikovaného po druhém. "Kam pro ně máme jet desátníku?" křičel přes výstřely Lukáš. Z Olmerovi pistole vypadl zásobník a v mezipauze, kdy nepadaly ohlušující výstřely, jim začal vysvětlovat, kam mají jet. "Asi o deset kiláků na jih je druhá hranice, jeďte podél barikád, dojedeme tam. Mimochodem, nešlapej tak na plyn, rve mě to do sedačky a nemůžu mířit." Noha řidiče ještě o poznání bezohledněji došlápla na plynový pedál. Vychýlení o pár stupňů a desátník netrefil nic. "Zatraceně, Lukáši!" Souměrně se opakující apokalypsa, které se neutíká. Utíkejte, kam jenom chcete a vždycky se pro vás vrátí. Je žárlivá, nedopřeje vám ani den oddychu. Černá silueta auta se nořila večerní tmou. Zkrácení, který se do března nevyrovná s realitou. Za tři minuty bezohledné, šílené a vražedné jízdy dorazily k druhému hraničnímu přechodu.

Zatím žádní Infikovaní, jenom strnule stojící vojáci čekající na svojí šanci si konečně zmáčknout kohoutek a postřílet pár nemrtvých Čechů. Kdo by nechtěl? Na slovenské straně už čekala žena s malým dítětem. Rázné zabrzdění vozu a veselý Olmera běžící vstříc své rodině. "Anet! Tomášku!" nešetřil své dojetí Olmera. Před jeho ženu se postavil slovenský voják a přeměřil si desátníka nedůvěřivým pohledem. "Počuvaj, priekaz už nabodnúl neplatnosti, otoč se a utěkaj dom ty pojebaný kokot!" Byrokracie zhatí veškeré naděje. "To si ze mě děláš srandu?" stál jako opařený Olmera. Voják mu v klidu ukázal prostředníček. Desátníkova žena se synkem se snažily proklouznout přes hranici. "Strielaj!" zaburácel voják. Armádní reflexy Olmery nezklamaly. Jeho dva pomocníci bez dechu sledovali, co se bude dít. Jedním švihnutím paže vytrhl z rukou vojáka namířenou zbraň a stiskl spoušť. Třicet ran bylo najednou v minulosti. "Moj brat" zasípal Slovák a zhroutil se k desátníkovým nohám. "Utíkejte sakra, utíkejte!" křičel na svoji rodinu. "Startuj auto!" křičel pro změnu na Lukáše. Strhla se střelba. Kulky svištěly vzduchem. Manželka desátníka Olmery sebou bezmocně škubala na zemi. "Anet? Anet?!" kričel Olmera. "Desátníku, není čas!" křičel Denis. Postřelení vojáci vyburcovávali své zdravé druhy. "Postrielaj tie ošípané!" Nebyl čas se bránit ani přemýšlet. "Maminka, počkáme na maminku!" křičel malý Tomáš. Olmera chytil syna a zvedl ho. V pravý čas, protože ho do zad zasáhla salva střel. Kevlarová vesta ho zachránila naposledy. Rychle naskočil se synkem do auta a ujížděli vstříc českému vnitrozemí. "Proč jsi tam nechal maminku?" ptal se Tomášek. "Víš, maminka, ona je, v nebi." odpověděl roztřeseným hlasem. Syn se podíval z okna a potichu brečel. Lukáš se podíval do zpětného zrcátka a všiml si slz tekoucích z očí desátníka, ale jeho obličej byl nadále kamenný. Denis mezitím vzal od desátníka pistoli a dal ji do přihrádky spolujezdce.

Jenom tak seděl na zadním sedadle a slzel, nevydal ani hlásku. Pouze tekoucí slza na tváři. Denis seděl vyděšený na sedadle spolujezdce, měl bílý obličej. Cestovali v podivné tichosti. Olmerův syn usnul na svém otci. A desátník koukal bočním sklem do dálky. Přemítal nad tím, proč je chtěl vzít zpátky do Čech. Byl v tom egoismus? Nechtěl umírat sám? Tma. Kužel světel procházel tmou a vytvářel relativní světlo. Vyhýbali se hlavním silnicím a dálnicím. Byly neprůjezdné. Infikovaní se poflakovali na silnicích. Bezcílně bloudili krajinou, čekajíc malé rozptýlení nálezem zatoulaného přeživšího. Konzumace a opakování celého cyklu. Dokud nebudou mít, co by mohli sežrat, roztrhat, zabít a zničit. Všechno byla chyba jednotlivce a teď za to nesl následky. Po pár hodinách jízdy znovu projížděli přes Českou Třebovou. Někdejší útočiště neinfikovaných bylo minulostí. Boje mezi živými nahradilo ticho a monotónní šourání Infikovaných. Katastrofa neušetří nikoho od agónie. Proplétali se bočními uličkami (kde nebylo tolik Infikovaných), když je oslepilo světlo. Na konci ulice bylo pět reflektorů. A všichni svítili na temné Mitsubishi. "Co se to kurva děje?" vyjekl Denis. "Couvej, couvej , mají nás tady jako na talíři." zasykl ze zadní sedačky Olmera. Navzdory jeho snaze nevzbudit syna, se jeho dítě probralo. Řidič zařadil zpátečku a prudce šlápl na plynový pedál. Sedan vystřelil a pneumatiky udělaly na asfaltu černý půlkruh. "Jeď Lukáši!" zakřičel desátník. Rychle byli vraženi do sedaček. Následovalo šílenství. Z druhého konce ulice se ozývaly skřeky Infikovaných. Byli v pasti, vydáni na pospas banditům. Opakování předešlých hříchů z minulosti. Slyšely hvízdání kulek. Lukáš si všiml, že v čele přeživších je gangster, který jim dal Mitsubishi. Podle jeho výrazu bylo vidět, že je poznal. Co dělalo situaci ještě horší byl fakt, že směrem k nim zvedal ústí zbraně.

"Kurva, to je ten chlápek, kterýho jsme vochcali!" zakřičel Denis. "Jakej chlápek sakra?" ozval se zezadu Olmera (který se v daném okamžiku snažil uklidnit svého na smrt vyděšeného syna). Plnou rychlostí se rozjeli vstříc skupině lidí na konci ulici. Lukáš na poslední chvíli zastavil. "To jsou ty hajzlové!" ozval se zarostlý mafián. "Desátníku!" Ale už bylo pozdě. Zadní dveře auta kdosi otevřel. Na desátníka mířilo podobné množství hlavní jako bylo na Pearl Harboru. Sem tam automatická puška, pistole. A křik Infikovaných, na které zbytek agresivních přeživších střílel. "Pěkný dítě to tady máte, to je tvůj syn vojáčku?" zazněla otázka. "Tati, co ten pán chce?" opětoval Olmerův syn. Mafián pohlédl na přední sedadla. "Měli jste je zabít, dokud jste měli šanci." Jeden z mafiánových mužů mu šeptal do ucha. "Neboj, už tady budu hotovej, jenom je ještě chvilku odrážejte." Usmál se na desátníka. "Děti jsou naše budoucnost vojáčku, ale není budoucnost v tomhle světě ztracená?" Syn se k němu víc a víc tiskl. Strach mu lezl z očí a desátník si vzpomněl na svůj nůž, který měl narvaný ve své botě. Teprve teď začínal myslet logicky. Neudělá nic, nemůže. Jediný špatný pohyb a z japonské rakety je druhá Hirošima. Mafián vytáhl malorážku. Olmera na něj pořád víc a víc překvapeně koukal. Vepředu Lukáš připravoval záložní plán, který se nechtěl dostavit. Denis rejdil v přihrádce a už měl v rukou schovanou pistoli. "Co tam děláš?" zařval mafián. Veškeré hledání okamžitě ustalo. Něco hrozného se mělo stát, napětí probíjené výstřely. Padající nemrtvá těla, která měla konečně najít vytoužený odpočinek. "Jak jsem řekl," povídal dál mafián za zvuku výstřelů "budoucnost neexistuje." Kulka prolétla hlavičkou Olmerova syna. Lukáš se plnou rychlostí rozjel vstříc davu nemrtvých. Denis se snažil podívat na Olmeru. Vojenská uniforma, na které byly kousky dětského mozku. Tmavá krev pokrývala celá zadní sedadla.

Zděšený výraz desátníka hovořil za sebe. Po dvou minutách opustili Českou Třebovou. "Zastavte." řekl suše Olmera. Lukáš zastavil nedaleko lesa. Muž na zadních sedadlech otevřel dveře a vzal nehybné dětské tělíčko do rukou. Mířil do lesa. "Máte lopatu?" zeptal se. Řidič oběhl a nakouknul do kufru. Žádná lopata. Lukáš zavrtěl hlavou. Voják nereagoval. Odkráčel do lesa. Denis vystoupil z auta a v ruce držel pistoli. "Tohle jsem měl použít čéče." pronesl sklíčeně. "Stejně by nás všechny postříleli." odvětil Lukáš, který z uhlíkové kapoty shazoval rozervané zbytky Infikovaného. "Byli bychom všichni mrtví, takhle to odnesl jenom Olmerův syn, "jenom". Otevřeli kufr a Lukáš hadrem drhnul krev ze sedadel, Denisův obličej zelenal. "Musíme to udělat." Po dvaceti minutách se vrátil desátník, ruce zašpiněné od hlíny, nepřítomný pohled. "Desátníku?" zeptal se Denis. "Jedeme." Auto se rozjelo. Za zbytek cesty nepadlo jediné slovo. Pozdě v noci dorazili do České Kamenice. Jediné bezpečné místo na Severu. Vojáci ovládali město a odráželi útoky Infikovaných. Olmera se bez hlásky zvedl z auta a šel za velícím důstojníkem. Přeživší byli zaskočeni vozem, kterým přijeli. Nikdo nečekal, že v době otevření pekelných brán, bude silnice brázdit černý samuraj se 400 koněma. Lukáš s Denisem šli ten večer do hospody. Zásoby alkoholu se tenčily, stejně jako všechny jiné. Ale to nevadilo, snažili se zahnat démony toho dne.

"Jak je asi desátníkovi?" zeptal se Denis, kterému stačilo pár piv, aby byl opilý. "Já nevím, jak mu může bejt, ztratil svýho syna." Denis začal upíjet další pivo. "Jak mi chybí ten Xbox ty vole." V opilosti se zrcadlil nadhled, který jim uchovával poslední zbytky normálního myšlení, ale i to už pomalu kapitulovalo. Všechno skončilo až brzo nad ránem. To už byl Olmera z tábora ale dávno pryč.

"Tak takhle to bylo co? Všichni jsme tam byli jako greenhorni, ale chápeš to, můj syn a žena, ty jsou mrtvý! Mohl jsem něco udělat, já nevím co, cokoliv kurva, nemělo to takhle skončit, nikdy to nemá takhle skončit. To vy a ta vaše pojebaná práce, kterou jste nedotáhli do konce! Všechno je to tvoje vinna kurva!" zavrávoral desátník (překvapivě agresivní a třímající zbraň v ruce) a sklácel se na zem. "Všechno je v prdeli, proč jsem to přežil? Řekni mi proč?" řval na podlaze a dávil se svými zvratky. Lukáš Merský, náš spisovatel, který byl nejvíc v kurzu, člověk, který přežil apokalypsu a napsal o tom knihu, nad ním stál a byl ochromený tou proměnou desátníka. Pak se to ještě zhoršilo, tou šílenou misí, co mu dal ten nadřízený, který měl kontrolu nad Českou Kamenicí (Ale vždyť se odtrhl od armády, že jo?). "Desátníku, já půjdu." řekl Lukáš, sebral z podlahy pistoli a odešel z bytu. Stále bez slov, jak hodně se za těch uplynulých třicet let změnil? Vypadá pořád stejně sešle, ale všechno je jako dřív, svému osudu neunikne nikdo. Dosedl do Mitsubishi, které stálo před domem. Přišla mu zpráva od jeho ženy, byla to už miliontá žádost o rozvod, které ignoroval, bylo mu jedno, že ho podvádí s jiným chlapem každý večer, že se o to něm šeptá po ulicích, když ho vidí kolemjdoucí. Měl se na ní tenkrát vykašlat, rok 2009 měl dopadnout dobře, žádná apokalypsa, žádné milostné harakiri. Ale bylo to marné. 2039, budoucnost, která vypadá jako přítomnost. Rozjel se od domu a bez ustání přemýšlel nad tím, co toho dne vůbec Olmera viděl na té tajné misi, o které nikdy nemluvil.

"Vyměnil bych velké hory a pokoje plné zlata za jediný pohled na její krásnou duši, na nebeském kopci je, tak chci být, ta dívka, flaška, matrace a já."