Leden 2013

Krásná růže s nenápadným trním

16. ledna 2013 v 18:55 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Prezidentské volby v Kolumbii probíhaly tradičním tempem. Do prvního kola se dostalo sedm prezidentských kandidátů. Během prvního kola občané Kolumbie měli možnost hlasovat pro svého kandidáta. V předvečer druhého kola prezidentských voleb bylo rozhodnuto. O boj prezidentského křesla se střetnou kandidáti Juan Peréz a Manuel Treboquo. Dáte hlas člověku s politickou minulostí nebo multimilionářovi s tisíci kontakty po celém světě? Měli podobně financovanou kampaň, ale od financování se postoj kandidátů lišil. Juan Peréz byl premiérem zkorumpované vlády a symbolem útlaku střední třídy. Nikdo pořádně nepochopil, jak se mohl dostat do druhého kola voleb. Ekonom, který kouká jenom na své ukazatele, lidé ho nezajímají, kapitalista podle západního střihu, oblečený v oblecích od Hugo Bosse s náramkovými hodinkami od Breitlingu. Manuel Treboquo, na druhou stranu, představoval vrcholového lobbistu. Profiloval se jako morální vzor, jezdil v zakázkovém Astonu Martin Rapide (narozdíl od Peréze, který dával přednost Porsche Panamera Turbo) s uříznutou střechou. Volal po morální obrodě národa, neházel špínu na vládu, byl bezkonfliktní, sám prohlašoval, že patří ke starému španělskému aristokratickému rodu a popíral, že by mu mělo jít o peníze. Nezatížen tímto hnacím motorem, proklamoval sám sebe jako nezávislého kandidáta, člověka, ke kterému vzhlíží celý národ. Stylizace jednotlivých kandidátů nemohla být rozdílnější.

Peréz cílil na mladé podnikatele, sliboval odstranění státních regulací podnikání a pohyblivou minimální mzdu pro zefektivnění pozitivního hospodářského výsledku. Treboquo cílil na nerozhodnuté voliče, protože jeho politický program měl spoustu mezer, dalo by se říct, že argumentoval pouze svými povýšeneckými stanovisky. Na tom nezáleželo. Důležitá byla Treboquova podpora mezi známými osobnostmi a trendy smetánkou. Šéf jeho kampaně se ho na začátku voleb ptal, jak má stylizovat volební placky, které si kupují jeho voliči. Treboquo dlouze přemýšlel a pak vypustil ze svých úst pozoruhodnou myšlenku. "Stylizuj mě jako Che Guevaru, abych symbolizoval novou revoluci, naději, ne starý pořádek, který ztělesňuje Peréz." Výsledkem byla rudá placka s obličejem Manuel Treboquoa a Che Guevarovým baretem. Šlo to po másle. Tímto si získal mladé voliče, kteří se domnívali, že svými hlasy zapálí obrovskou kolumbijskou revoluci, které smetou veškerý odpad z povrchu zemského. Jen málokdo z nich věděl o šedivých stránkách kandidáta. Nemluvil o tom, nikdo se ho neptal. Reportéři se báli zeptat svého chlebodárce. Pár novinářských blogů se zmínilo o tom, že začínal jako podvodníček, následně přešel přes několik mafiánských rodin, aby se stal jedním z nejmocnějších mužů v celé zemi.

Juan Peréz v pozici rivala kupodivu nic na jeho adresu neříkal. Byl to divný boj dvou nesmiřitelných osobností. Levice proti pravici. Rychlokvašený podnikatel proti světskému aristokratovi. Nenávist se šířila mezi znepřátelenými volebními tábory. Během několika dnů zažila Bogota jednu z nejnezapomenutelnějších demonstrací. Lidé se mezi sebou stříleli, volební apokalypsa v horším slova smyslu. Oběma kandidátům to bylo jedno. Nad tímhle šílenstvím stála třetí skupina voličů, kteří jenom přihlíželi obrovskému boji. Ptali se sami sebe, co se děje s národem, když se o prezidentské křeslo ucházejí dva ranaři. Nevěřili na menší zlo, žádný z těch dvou nebyl pověstné "menší zlo", v jejich očích byli oba egomani, jenom na to každý z nich šel jinak. Symbol třídního boje, bohatí a chudí se nenáviděli od doby, co je svět světem. Jedni viděli druhé jako tvory neschopné si najít dobře placenou práci, druzí viděli bohaté jako chladné chodící kalkulačky, kterým chyběly základní lidské city. Dejte dvěma nesmiřitelným táborům takové kandidáty a jedno máte jisté. Maximální účast u voleb. Každý bude chtít, aby zvítězil jeho kandidát.

V den zvolení prezidenta byla nálada národa k neutěšení, nervozita, obavy, plané naděje, deprese, radost, nadšení, pocity z celého spektra nálad se vešly do jednoho dne. Zpravodajští hlasatelé vyhlašovali výsledky. "S počtem 52,3% hlasů vyhrál prezidentské volby pan Manuel Treboquo." Většina země se radovala. Smetánka to viděla jako vítězství komunismu, kterým tam tvrdě opovrhovala. Nový prezident Kolumbie stál nad umyvadlem v koupelně, v jedné ruce mobilní telefon. Vytočil číslo na Juana Peréze. "Prosím?" ozvalo se ve sluchátku. "Čau, Juane, tak je to doma, ty blbci nám na to znovu skočili." odpověděl Manuel. Ozval se hlasitý smích. "Co bys čekal od ovcí? Myslí si, že mají možnost výběru a přitom..." volající se tak dávil smíchem, že se musel chvílemi kousat do ruky. "No, a přitom to všechno bylo daný, myslí si, že budeme všichni taková banda idiotů a necháme je rozhodnout o tom, co budeme dělat s touhle zemí. Pochopíš to? To je prostě směšný." Prezident se posadil na vanu a strčil si do pusy drahý doutník. "Je to banda panáků s vytříbeným politickým názorem." Uchectl se. "Ale poslyš Juane, chtěl jsem ti říct, ta domluva, kterou jsme uzavřeli před volbama platí." Nastalo chvilkové ticho. "Kdyby ne, tak by to pro tebe dopadlo špatně Manueli. Jsem rád, že se umíme domluvit jako dva rozumní lidé. Není to přeci problém a ve výsledku z toho nebudeme ani já, ani ty škodní." Úsměv prezidenta se o poznání rozšířil. "S tím jsem počítal, všichni s tím počítali, když budeš potřebovat protlačit nějakej zákon, tak mi zavolej, ale nezapomeň, budeme až do konce hrát to divadýlko pro ovce." Další smích z druhé strany. "Jo, trochu jim to osladíme. Mimochodem, budu muset končit, potřebuju sepsat svůj projev po prohranejch volbách, aby to bylo autentický. Očerním tě z hodně věcí, ale neber si to osobně, je to jenom velkej kolotoč, kterej k tomu patřil vždycky." Manuel to chápal, všichni to chápali. "Jasně Juane, uděláme každej, co musíme, musím končit, národ chce vidět svýho nejnovějšího prezidenta." Juan se v telefonu rozloučil. "Říkám ti, nahrabeme si jak svině. Měj se." Konverzace skončila. Novopečený prezident Kolumbie odcházel na rozhovor do státní televize. Celou dobu vypadal zvláštně uvolněně, dalo by se říct, že se smál. Pořád se tak zvláštně usmíval do kamer. Jako kdyby z toho všeho měl neskrývané potěšení.

Mrznoucí dech

12. ledna 2013 v 22:54 | Katastrofa |  Básničky
1. Zblázněnej cyklus nekonečně zlejch let,
odnesl na poslední chvíli plánovaný nálet,
velký město a žádný přátelský obličeje,
jenom z jedinýho prázdnota rázem nezeje.

2. Konzumní světy nechávající na holičkách,
dotyk rukou uzavřených v citových ledničkách,
pod nulu teplota padá a dech od pusy mrzne,
myšlenkami na druhého jeden okamžitě neusne.

3. Jemný rysy a menší vzrůst nenápadně dokážou,
vtloukat do podvědomí ukrytou závislost vlezlou,
ale může jeden pozdní večer trvat napořád?
Do našich snů se nedostane žádnej povrchní zlořád.

4. Standardně zajímavá duše je nemainstreamová,
snad jednou budeš moje slečna šťastně zamilovaná,
protože některý cesty se chodí nejlíp ve dvou,
než bejt odtaženě na uříznutý větvi strážnou sovou.

Živelnej Kárl

9. ledna 2013 v 20:23 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
03:40 na kukačkách z roku 1952, Kárl Ofban se vrací domů. Kokainové orgie, drsná pitka, všechno smíchané dohromady je zárukou kvalitního prožití zbytku dne. Holobyt o dvou místnostech zažije nefalšovaný punk, který hráli Ramones. Ej, ou, let´s go! Blitzkrieg bop!
03:45 Náš vocas zvrací do umyvadla (poté co si zapálil joint od neznámého dealera, kterého poznal před hodinou na Míráku), nechce pochopit, že mu není osmnáct ani dvacet, že čas je chlápek s kosou, který do vás dřív nebo později zarazí svojí zbraň. Vlasy má slepené a přemýšlí nad tím, jak těžké by bylo přijít s něčím novým.
03:50 Zhroucený do gauče bez polstrování sedí a sleduje žertovné pořady v televizním šílenstvím. Volejte věštce nemá chybu. Otevírá nenačaté pivo a lije si do chřtánu, kolik se mu tam vejde. Sem tam se začne dusit, ale všechno je dobré, kdo by si na podobné věci nezvykl. Sedm dní v týdnu, no problems, no future. Přepnul na Óčko. Repríza Madhouseu. Upřený pohled. Nikdy nerozumněl těm novým metalcoreovým věcem, ptal se sám sebe, kde je Megadeth, Slayer a Anthrax. Death metal mu žádnou odpověď nepřinesl a deathcore se na rozpis jeho zdravého rozumu neptal. Hlava spadla na opěradlo. Oči se klíží a všechno ztrácí svůj neopakovatelný smysl. Jak je ten svět nádherný, když si člověk může na pár hodin dáchnout.
04:00 Ze spánku se pozvracel (Kdyby se v průběhu prvních minut spánku neotočil na bok, tak by byl mrtvý, ale Kárl přežil svojí smrt už několikrát, tak proč by mu to teď nemohlo vyjít?), pivní pěna teče po jeho otrhané mikině a konečně se dostává na vytoužený gauč. Challenge completed (+150 XP), achievement unlocked "Hendrix is alive!"
05:55 Venku začíná pršet, přívalový déšť popichuje Labe, monzumové oblasti v Indii můžou pouze tiše závidět. Ulice se začínají plnit lidmi, kteří jdou svých prací, ve městě, kde anonymita má svoje opodstatnění. Deštníky pomalu ale jistě začínají být dominantním znakem všech procházejícíh kolem domu.
06:00 V Snídani s Novou ignorují veškeré dění okolo zasažené oblasti a nabízejí rozhovor se scénáristkou Ordinace v Růžové zahradě 2 (Na otázku, kolik sérii ještě plánují odpovídá, že je to nekonečné jako neuvěřitelné lidské osudy), v Dobrém ránu s Českou Televizí rozebírají možnost bleskových záplav a vzpomínají na roku 1997, 2002, 2009 a 2010.
09:50 Kraj vyhlašuje pohotovost a povodňový stupeň číslo tři. Evakuace postižených míst začíná, škoda se v prvních hodinách dostávají do desítek milionů korun. Mluvčí primátora kraje neodpověděl na otázku, zda mají zajištěné financování při náhradě škod.
11:00 Karanténa postižených oblastí je dokončena, všichni jsou v bezpečí provizorních domovů (kterým můžeme říkat utečenecké tábory), Labe zasahuje další oblasti v okolí svého toku. Škody stoupají do stovek milionů korun. Silniční a železniční síť je ochromena. Moderátoři předstírají afektované pohledy do kamer. Tomio Okamura chystá svoje vyjádření ke kauze, Michal David začal skládat píseň, která připomene tuto ničivou událost, jenom on jí dokázal dát do svěžího normalizačně-discového hávu.
12:50 Budík na Kárlově mobilu spustil písničku Show me how to live od Audioslave. Náš alkoholik se lekl a upadl z gauče. Podlaha ho přivítala tvrdou ránou. Když se konečně zvedl, spořádal pár slaných tyček a vydal se zapnout televizi. Celý nesvůj zjistil, že televizor nefunguje. Začal přemýšlet nad tím, jestli zaplatil za elektřinu a vodu. Nebyl si jistý a proto si zapálil jeden velký joint ze sklizně, kterou měl minulý rok.
13:00 Po konzumaci jointa si náš rek řekl, že by nebylo špatné vyvětrat místnost. Bydlel v desátém patře a nemohl uvěřit svým očím. Česká republika konečně dostala moře! Drogy stále působily nebo za to mohla jeho zmatená mysl? Ani jedno nebylo jisté. Vzal si z nočního stolku sluneční brýle a šel se k oknu opalovat. Vydržel několik sekund, protože monzumový déšť zaplavoval, co mohl. V této chvíli na něj přestalo působit kouzlo drog.
14:00 Po hodině panikaření (a sledování, jak hladina vody roste) se Kárl odhodlal k ryze hrdinskému činu. Potřeboval se dostat ze zasažené oblasti a z čista jasna si jeho mozek vzpomněl na to, že před týdnem zkonstruoval (samozřejmě v drogovo-alkoholovém opojení) nový létající stroj, kterému říkal Létač Turbo-R (což bylo neurčitě staré prostěradlo potažené po konstrukci ze starých ramínek s velkým nápisem Kárl Tech). Povzbuzen svým vědeckým úspěchem, oblékl si tento experimentální létací přístroj.
14:10 Kárl se topí v Labi, protože experimentálního létavec nezvládl svůj úděl. Letěl asi 15 milimetrů a pak se pod váhou Kárlových 90 kilo zřítil vstříc nádherně špinavé vodě. Našeho opilce Labe vyplavilo na střeše dětského domova.
14:12 Hrdinný rek se seznamuje s přeživšími dětmi, ptají se ho, jestli je Kapitán Amerika. Kárl nechápe a kouká na dětičky zaskočeně. Na poslední chvíli zachrání situaci tím, že zavolá univerzální číslo 112 a nahlásí jim, že na pár lidí zapomněli.
14:15 Kárla konečně přepojili na operátora. Slíbil pomoc od české armády ("Chlape, budou tam za patnáct minut lítat ty nejdrsnější vrtulníky a zachráněj vás, s tím počítejte!"). Náš hrdina zaplňuje ticho svými fiktivními historkami z Azerothu, Rookových ostrovů, City 17, Skyrimu a jako poslední přihodí historku o tom, jak zachránil celou galaxii od zlých Reaperů.
14:40 Armáda je zachránila. Kárl si vesele povídá s dětmi a říká, že se na ně někdy bude muset přijít zase podívat (má v tváři neurčitý výraz, protože si není jistý, jestli na to do druhého dne nezapomene), v utečeneckém táboře mu všichni gratulují, vidí ho za hrdinu, ale nepřipadá si jako hrdina, odmítá jednu nabídku na soulož za druhou a tváří se jako rytíř.
19:30 V hlavní relaci Televizních novin běží medailonek Kárla Ofbana, kde je jeho život glorifikován a je přirovnán k velikánům minulosti jako byl Gandhí, Matka Tereza a Nicholas Winston. Nabízejí mu čestné místo v poslanecké sněmovně, ale on ho odmítá a poslední věc, kterou diváci vidí v televizi je, jak spokojeně hulí jointa a ptá se moderátora, jestli mu nepůjčí sto korun na pivo.

Lednová zima

7. ledna 2013 v 19:28 | Katastrofa |  Co bude vole?
Tak vás tady zase vítám po měsíční odmlce. Proč jsem mlčel? Protože jsem byl vypsanej. A nemusela u toho bejt ani fixa. Pokusím se to napravit, co můžete čekat? Pakárny na týdenní témata, nějaký ty básničky (mám pár, co jsem napsal minulej měsíc) a snad už konečně dopíšu další díl do zombie ságy (datum vytvoření 28. října 2012 mě opravdu vyděsilo, ach ty jedna zlá prokrestinace). Takže tolik k tomu.

A mimochodem, abych nezapomněl, jsem teď "zaláskovanej", takže čekejte hodně včeliček, růžový barvy, zdrobnělých slov a podobné věci, které způsobují rakovinu. Ano, teď je čas na zlomyslné muhahahahahahahahaahahahaha. A já si myslím, že stačí. A nakonec? Zase nějakou tu pořádnou písničku. Poslední dobou jedu dost na Foals, tak si je dáme. Katastrofa out.


Ostrov: BFB

2. ledna 2013 v 21:38 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
21. prosinec 2012, nedaleko Oahu, Hawai, USA
"Falcon 4-0 slyšíte mě?" ozvalo se pilotovi v uších. "Falcon 4-0, slyším Foster 5." odpověděl. "Máte za sebou dva MiGy 33 designace Fulcrum-E, rozumíte?" Oči pilota přelétly po monitoru radaru. Neviděl žádná další letadla v okruhu deseti kilometrů. Otočil se na kopilota. "Dělají si z nás srandu? Vůbec nic tu nemám." Jeho kolega se podíval z okna a všiml si stíhacího letounu, který měl na ocasním křídle malou rudou skvrnu. "Kurva, to jsou Sověti! Foster 5, potvrzujeme vaši informaci, zahajují útočnou formaci." Z vysílačky se ozvalo nervózní "Zachraňte náklad, nesmíte spadnout, zachraňte náklad." MiG opisoval velký půlkruh. Připravoval se na útok, druhému letounu štěkaly palubní kanóny. Létající pevnost B52 měla padnout. Čas se ptal, kdy se to stane. Pilot byl bezmocný, nemohl koordinovat směr letu bombardéru. "Falcon 4-0 mayday, mayday, byli jsme zasaženi, nemůžu pilotovat, ocasní sekce zničena! Ubírám výkon motorů a zahajuji nouzový sestup." První sovětský stíhač se připravoval zasadit umírajícímu zvířeti ránu z milosti. Ostrá špička nosu letadla se přibližovala. Kéž by mohli vidět ten kratičký moment, kdy Nikolaj zmáčkl červené tlačítko na joysticku. Žádné rakety, starý old-schoolový kanon. Třicetimilimetroví poslové předčasné smrti. Čelní sklo v kokpitu neexistovalo. Kopilota roztrhaly střely na krvavé kusy. Jediný přeživší si z helmy stíral obsah kopilotova žaludku, střev a artérii. Nikolaj nezvládl uhýbací manévr a rozpůlil polovinu amerického letounu. B52 letěla k zemi. Kapitán White ztratil vědomí.
Vzbudil se o pár minut později ve zmačkaném kokpitu letounu. Na panelu svítilo několik desítek červených kontrolek. Zběžně si prohlédl tělo a zjistil, že má zlomené levé zápěstí. Sykl bolestí, když zjišťoval jak na tom je (podle křupavého zvuku si byl jistý, že je zápěstí roztříštěné na špičaté úlomky). "Tady Falcon 4-0, slyšíte mě Foster 5?" nezaznamenal žádnou reakci. "Falcon 4-0, Foster 5, jste tam?" Stále se nikdo neozýval. Začal se soukat z kokpitu. Čumák letounu byl zapíchnutý v pláži. Panenská příroda je zničena. Malá část z letounu, který letěl mnohem dál než mohl doufat. Porozhlédl se po okolí a viděl zničenou cestu, kterou si razilo neovladatelné letadlo. Podle fyziky měl kokpit upadnout pod trup letadla a ten ho měl rozdrtit. Ale nestalo se tak. Šťastný den. Co to jenom převáželi? Jak se jmenovalo to letadlo? B52 Stratofortress. Co si o něm zapamatoval? Poslední ze série bombardérů navazující na slavné B17, B24, B25 a B29. První proudový bombardér, který začala USA velkosériově vyrábět. Zařazen do služby v roce 1955, fungující starožitnictví. Ale shazoval za pumy? Strategický bombardér. "Zatraceně." Docvaklo mu to, převážel experimentální nukleární bombu. Říkali jí BFB. Big Fucking Bomb. Vážila 60 tun a měla jádro s experimentálním plazmovým generátorem. To znamenalo, že mohla vygenerovat sílu vyšší než 1 000 000 megatun TNT. A to bylo dost k tomu, aby to zničilo celou planetu i s měsícem. Vydal se za hořícím zbytkem letadla do palmového lesa.
Přemýšlel nad tím, proč studená válka nemohla skončit. Ale asi to mělo svůj důvod. Tyhle vysoké hry politiků. Kdo se v tom má vyznat? Pravdu neříká ani jedna strana. Pro ně jsme říše zla, pro nás jsou to samé. Záleží jen na nich, koho dají do své kandidátky na veřejného nepřítele národa. Došel k vraku. Hořící kerosin byl silně cítit ve vzduchu. Palmy byly zuhelnatělé. Uprostřed všech trosek ležela obrovská nukleární bomba. Na výšku měla 15 metrů, na šířku dalších 10. Obrovský kus inženýrského génia, který mohl být využitý někde úplně jinde. Na černém těle se leskla bílá lebka s hnáty a obrovským nápisem BFB. Jak to má sakra zneškodnit? Copak ho někdo v letecké škole učil, jak zneškodnit nukleární bombu? Všiml si malých dvířek na levé straně. Kolo jako u trezorů. Bomba nebyla nijak zabezpečená. Což se mu zdálo dost divné, zvlášť když bral v úvahu bombu, která může zničit celý svět. Otevřel kryt malé dveře. Hlasité pípnutí. Malý LCD display se rozzářil světlem. Měl vložit svoje přihlašovací jméno a heslo, které měl v systému US Air Force. "Windows XP? Dělají si srandu?" řekl znechuceně kapitán White. "Microsoft na sebe musí být hrdý." Na monitoru se objevilo pár hlášek, že ho vítají v systému Windows, konkrétně BFB verze 1.0 a že pokud chce deaktivovat bombu, tak musí otevřít kryt za LCD monitorem, vyjmul monitor (který v této fázi připomínal obří tablet a fungoval bezdrátově) a uviděl osvětlený tunel, který vedl k plazmovému generátoru. Sotva se vešel do tunelu. Vzal si do ruky monitor a lezl vstříc nitru bomby.
Po pár metrech vyklouzl z tunelu do místnosti o rozměrech metr na metr. Skrčil se a vměstnal se do kobky. Před ním byl pulzující generátor, zeleně svítící monstrum, kterým prolézalo patnáct milionů různých kabelů. Připojil masivní USB kabel k monitoru. Software spustil načítací sekvenci. Po malé chvíli bylo jádro synchronizované s monitorem. Svítily na něj ukazatele teploty jádra, energetického stavu generátoru, hustota průtoku plazmy a další tisíce věcí, kterým nerozuměl. Zatraceně, nechtěl jim rozumět, jediné, co chtěl je zastavit ten kolos. Monitor začal rudě blikat. Únik radiace, spouštění nouzové sekvence. Tunel ven se zavřel. Byl uvězněný. V obří bombě. Radiace začala stoupat (aspoň podle monitoru) a jeho tělo to zaregistrovalo. Rychle začal vyťukávat na dotykový display zastavení generátoru. Po pár minutách se konečně dostal k příkazu vypnutí. Prst dorazil na monitor. Blue Screen of Death. Modrá smrt. Monitor zčernal. Byl zaseknutý v bootovací sekvenci. Podruhé se vypnul. Na display vyskočila červená čísla. Minutový odpočet. Kapitán White nevěděl, kde mu hlava stojí, srdce divoce bilo a celé se to zdálo ztracené. Vrhl se na kabely k plazmovému generátoru a začal systematicky vytrhávat jeden po druhém. Zbývalo deset sekund. Ještě divočeji přetrhával dráty. Čas se doploužil na nulu. Vší silou urval poslední svaz kabelů. Pak mu došla ta šílená chyba, kterou udělal. Monitor hlásil odpočet do restartu. Nic by se nestalo. Kdyby. Kdyby se nehrabal v kabelech. V mrazivém strachu seděl nalepený v rohu kobky a monitor mu říkal, že se generátor přehřívá. Zelená barva se změnila na červenou. Tiše vyčkával, až zničí celý svět. Připadal si tak bezmocný. Jeho zbytečnost a ukvapenost ho konečně dostihla.