Listopad 2012

Samota

28. listopadu 2012 v 22:43 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Člověk sám nechápe, jak se dokáže vyklidit jeho okolí, léta přibývají, přátelé ubývají, zlomená srdce se kupí na hromadu a les lidí, který vás ignoruje se rozrůstá geometrickou řadou. Začnete si říkat, že je to vaše chyba, že jste pořád sami, obviňujete okolí, kterému jste lhostejní a nakonec se uchýlíte k tomu nejlepšímu, co vás může potkat. Surrealistický svět rychlého internetového připojení. Pokud chcete přijít o iluze o lidstvu, propadnout těžkým depresím a přemýšlet o sebevraždě, není nic jednoduššího než pořádně zabřednout do různých diskuzních fór. Nebo na strýčka Facebooka. Bavte se tím, jak každý druhý komentář je kontroverzní, smějte se nad lidskou hloupostí, neustálým bojem mezi českými a slovenskými nacionalisty, tím, že jediný řešení cikánů je postavit je ke zdi a postřílet je. Ujistíte se tím, že to říkají děti. Tak honem leťte na zpravodajské servery a zapněte televizi. Pocit, že do tohohle světa zapadáte asi tak jako AK47 do ruky papežovi. Všechno musí být světové, nové zprávy, které vám říkají, že se Česká republika rozpadne do příštího roku a vláda, která vás poslouchá jako kleptoman puštěný do zlatnictví.
Zvednete se a jdete ven mezi nádherně uzavřený svět, který na vás kouká jako na magora, který přiletěl na létajícím kole. Pořád stejné obličeje, ta samá póza, nedostatek talentu nebo inteligence? Problémy, které nevyřeší ani padesát ministrů, banda lidí, která se ráda opíjí v místní knajpě, protože rezignovala na hledání hlubšího smyslu života. Víte, že jste na tom podobně, ale nechcete být prázdné skořápky. Z letargie vás probudí nabídka od těch pár přátel, které ještě máte, abyste šli s nimi ven. Po pár desítkách minut začínáte řešit, jaká asi bude další generace herních konzolí, jestli bude mít Xbox 720 a PS 4 šesti nebo osmi jádrový procesor, jestli se vyplatí koupit si nový počítač teď nebo později. Když se přistihnete o čem se bavíte, tak jste sami ze sebe znechucení. Pořád ty samé obličeje dokola, do zblbnutí. Ponorková nemoc, která vyústí v to, že začínáte být neuvěřitelně upřímní. Konflikt střídá konflikt a vy raději zůstáváte častěji doma. Váš život se nehne z místa a začnete vést dialogy sami se sebou. Jaké by to asi bylo, kdyby se něco změnilo, kdyby konečně zmizel nekonečný stereotyp, který v pravidelných intervalech přináší do vaší hlavu otázku "Co by se stalo, kdyby ses zabil?"

Možná vás začne děsit víc než ta otázka fakt, že si říkáte, že by to vůbec nebylo špatné, protože byste přerušili začarovaný kruh, který ztratil veškerý svůj půvab. Po určité době se dostanete do společnosti jiných lidí, zkusíte si žít model, který žijou ostatní lidi. Posilování, alkohol zodpoví všechny položené otázky, disco cluby, umělí lidé, pokrytectví, animální lov druhého pohlaví a jiné nešvary. Kromě toho, že máte opravdu pěkně vyrýsovanou postavu a každý druhý se vás ptá na to, jestli posilujete si začnete připadat prázdní. Pochybujete nad tím, jestli všechno okolo má vůbec nějaký smysl, což vás namíří zpátky ke starým známým, načež zjistíte, že v tom alkoholu trávíte trochu víc času než by bylo vhodné. Pocit, že mrháte svým životem je silnější než kdy předtím. Z intelektuálů se pomalu ale jistě stávají skrytí rasisté, sklony extremismu kam se jenom člověk podívá. Přemýšlíte nad tím, jestli jste se změnili vy nebo lidé okolo vás.
Když lidé vidí, že s vámi něco není v pořádku, tak nadhodí, že byste možná měli začít věřit v boha. Což by byla moc krásná věc, než začnete řešit to, co se ve jménu náboženství udělalo za poslední dva tisíce let, rychle zjistíte, že pokud nebudete křesťané, tak uhoříte v nekončících mukách v plamenech pekelných, protože podle křesťanství nevěříte v jediného boha. Začne přemýšlet nad tím, jestli je bůh opravdu tak žárlivý kus zmrda, jak vám říkají křesťané. Jsou i jiné cesty k osvobození? Začnete chodit ven se starou partou a sem tam si zahulíte trávu, která kromě toho, že vám na malou chvíli uklidní myšlenky, vůbec nepomáhá. Zase si začnete lézt na nervy s lidmi ve vašem okolí. Říkáte si, že by byl dobrý nápad najít si po dlouhé době nějakou dobrou partnerku. Tendence končit naprostou katastrofou (zdravím) je téměř stoprocentní. Začnete zvedat větší závaží při posilování, protože se dostáváte do bodu, kdy chce duše opustit tělo a prozkoumat pravděpodobnost existence čehosi nadpřirozeného. Nějakou dobu se na tomhle hezkém pocitu sjíždíte, ale nic netrvá věčně. Malý hlásek v hlavě vám začne říkat, že by bylo dobré si najít práci.

Začnete hledat práci, po malé chvíli si uvědomíte, že na vás nikdo s otevřenou náručí nečeká a že by bylo jednodušší sestrojit raketoplán ze sirek než si najít vůbec nějakou práci. Ale ze všech stran vás všichni ujišťují, že je to jenom váš problém, protože všichni ostatní práci mají. Propadáte se do dalších depresích a není nikdo, kdo by vám řekl, že se to v nejbližší době změní. Žádný úsvit nového slunce, nová míza, no happy endings. Jenom stále ta zpropadená křivka, která nikde nezačíná a nekončí. Otázky na které nenajdeme odpovědi zůstanou nevyřčeny, blíží se zima. Celý svět jde někam a vy stále postáváte na teplém místě. Seberete kytaru, nohou stisknete distortion efekt a začnete vydávat rámus, který nemá s hudbou nic společného, ale jistým způsobem vás ty strojové riffy uklidňují. Základní akordy, vibráta, hammer-ony a krvácející kombo. Zjistíte, že je další téma týdne a nevíte, co napsat na ten zpropadenej blog, kam vůbec nikdo nechodí. V osvětlené místnosti napíšete proud myšlenek a čekáte, jestli na to bude vůbec někdo reagovat. Někdy bývá samota příliš vlezlá.

Zlámaný kytary

27. listopadu 2012 v 22:36 | Katastrofa |  Básničky
1. Detoxikace na zapadlym ostrovu basy,
ty linky jsou příjemně podbízivý víš,
činely a jiný věci už pořád nevnímám,
psychedelia z jinýho soudku slunce.

2. Opakující se motivy ze snů a jinak,
hypnotický hlas odněkud z prázdna,
zamotává myšlenkové synapsy přenosem,
kde garáž není vůbec špatný studio.

Zavile se vracející mánie kolapsu,
křivka popularity padá jako Fujitsu,
start stop a žádnej distortion šum,
talent nekoupí ani milion Očko sum.

3. Konec všeho malá apokalypsa řádí,
koho by nerentabilní věci zajímaly,
každej rád kašle na nějaký intektuály,
a jejich podivný hudební noise poselství.

4. První a předposlední výkřik kytar,
utržený struny na rozbitým sitarovym krku,
co bude jako přístě zase uber awesome cool,
sežereme všemu jedinečnou tajemnost.

Byrokrati

26. listopadu 2012 v 23:39 | Katastrofa |  Básničky
1. Důležitě sledují svoje podřízené stádo,
rozkazy dávají až k poslednímu kusu,
informace přiletí a automně šoupeme nohama,
tiše nadáváme ale hlavně zůstat v řadě.

2. Prosazujeme zájmy korporací a mlčíme,
když s chutí jíme česneky z Číny,
kecy na volnej trh a další hate z hlavy,
když v Deutschlandu po kilech nakupujeme.

3. Svalování vinny na politiky je zase in,
ti to zase odpálkují na byrokraty z Bruselu,
nepochopením konec špatně přeložený civilizace,
sloužíme zájmům jiných manipulátorů.

4. Agrese nejspíš nemá svoje opodstatnění,
proto všichni budeme po večerech nadávat,
ale nenaděláme sebemenší pohyb svaly,
skutky jsou větší zlo než prázdná slova.

5. Můžeme v nečinnosti očekávat změnu,
možná ani v nabitym světě se neuráčí,
kde není čas na myšlenky a přemítání,
a revolty nepřícházej v objednanej čas.

O tom jakej jsem sráč

25. listopadu 2012 v 13:15 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Přemýšlel jsem nad tím, jestli je dobrej nápad nebo ne. Ale je to můj blog a z toho plyne, že tady můžu dělat všelijaký politicky nekorektní vylomeniny. A co víc než se dozvědět od kamaráda, jací jste hajzlové?

"ok, ted me urcite s tomasem pomlouvas, jak muzes, ale mel by si vedet, ze si pred tebou svet nesedne na prdel :D ja jsem jen chtel, aby si poprosil, to snad neni takovej problem, kdyz jsme kamosi, stejne jak ty rikas, ze chozni naproti je norma, kdyz jsme kamosi, jen chci slusny jednani, stejne, jako chces ty mit svy vyhody. sice vim, ze jsi zvyklej ze vztahu s tomasem, ze on udela snad vsechno co mu reknes a nic po tobe nechce. ale vas vztah, kde ty jsi pan nebude fungovat u me. to by si mel pochopit, tomasovi si vladni, ale semnou jednej, jako k sobe rovnymu. to co je mezi vama je vase vec, tak to neuplatnuj na me a jinak, to je docela destsky chovani, kdyz ani neodepises, napr at jdu teda do haje :D ... no nic, tak si to bud u tomase, jestli uz jdete domu, uzijte :D ja na tohle egoistický chovani nemam nervy ...ano ted to tomasi ukaz a rekni jakej jsem namyslenej debil a jakej jsem demagog s lvl99+ :D kdyz chci jen slusny chovani, cus :D"

A víte, co je na tom nejhorší? Že jdete ke známejm s kámošem, máte koupený víno a nesete nějaký to hulivo, když vás nechce pustit ani do domu, pokud ho nepoprosíte. Jo, je sranda, co si člověk zaslouží za to, že pak už radši ani neodepisuje. No jo no, asi budu muset žít s tím, že jsem egoista, homosexuál, mám vztah s nejlepším kamarádem, všem chci říkat, jak se mají chovat, samozřejmě kecání o tom, že jedinej já mám pravdu included. Některý věci by člověk čekal od bejvalek a ne od kamarádů.

Bulvární královna

23. listopadu 2012 v 23:14 | Katastrofa |  Básničky
1. Na pochybnejch televizích a v magazínech,
vesele hodný obličej od dobrejch prášků,
diblíkovaná v padesáti je zábavná činnost,
pseudo mediální hvězda mezi zfetovanými VIP.

2. Bejt pořád centrem pozornosti to milujeme,
pro sarkasmus a nemyslící děvenky v domácnosti,
divím se těm kdo ti podávají záchranou ruku,
jestli vyletíš nahoru znovu je odkopneš viď?

Přešťastná póza pro kamery a fotografy,
zmanipulovanej comeback a hard sci-fi,
playbyck člověka nikdy pořádně nezastoupí,
přišla ke slávě jako k houslím slepý zloděj.

3. Novej restart bez starověkejch problémů,
už nevím jestli brečet nebo hloupě zírat na tv,
takovej ego-boostovací návrat přijde mi nešťastný,
PR manažeři špatně řešej ostatních problémy.

4. Snad to dopadne, jak celý má to bych si přál,
zase o dům dál svou práškovou cestou dál jít,
bulvární věci neměly by mít ve společnosti místo,
ale všichni budeme na tvůj pád dlouho čekat.

Blue screen of death

22. listopadu 2012 v 22:19 | Katastrofa |  Básničky
1. Nekonečně postavenej na vedlejší koleji,
smysly otupělé nezmůžou proti stroji nic,
jasné bušení monotóních byrokratů slyším,
můžou říct ne, když stále rovně stojím?

2. Co systém bolí, čeho si nevšímá hned,
koho zajímají ostatní v dalších celách,
kdybych věděl o čem šrapnely života budou,
rozmyslel bych se víckrát nad reinkarnací.

Okna do nových obzorů jsou od prachu,
po zlepšení ani vidu ani nejmenšího slechu,
neptám se na divy zvláštně záhadného světa,
spouští se na parapet otrhaná hliníková roleta.

3. Obviňování ostatních mi dlouho nepomáhá,
chyby v licenčních jednání taky nehledám,
záleží na vyšší moci při cestě za reinvencí?
Další záporný procenta v jedný statistice.

4. Pádit do nitra, tím bych kdysi nepohrdl,
ale uvnitř čeká pořád stejně spálená pustina,
oheň a voda proti něčímu pancéřovému egu,
cynici se rádi dostávají brzo do prádzných hrobů.

Nepotřebuje nic (Jen se usmívá)

21. listopadu 2012 v 22:05 | Katastrofa
Anonymní život důvěrně známých štamgastů na vesnici narušil příchod neznámé tváře. Izoloval se od ostatních a pil v zadní části hospody. Proč si všímat někoho tak strašně uniformovaného jako byl on? Nekonfliktní člověk, možná alkoholik nebo taky ne. Hostinskému záleželo na tom, aby mu zaplatil za pivo a těch pár panáků kořalky, štamgastům šlo o to, aby nebyl agresivní a neničil atmosféru v hospodě, on mezitím seděl nad pivem a neznatelně se usmíval. Oči neomylně namířené do moku (který v restauraci čtvrté cenové skupiny připomínal opravdové pivo maximálně tak barvou). Nenápadný obličej má ve skutečnosti divokou mysl. Ale co se mu mohlo myslí honit? Byl od pohledu nekonfliktní člověk, ve své podstatě v té hospodě neměl co dělat, protože na hospodské prostředí byl příliš slušný. Vedle obličejů notorických opilců, podvodník, obchodníků s pervitinem a jinými podomácku vyrobenými drogami vypadal nepatřičně. A pořád koukal do piva. Usrkl si z půllitru, otřel si pivní pěnu do rukávu a porozhlédl se po hospodě. Opět ty obličeje.

Hostinský, co vypadal jako Petr Nárožný ze seriálu Hospoda (U kterého by člověk s velkou jistotou tipoval, že má pod stolem schovanou brokovnici, pro případ, že by se něco stalo a on jí musel použít). Dopil pivo a pokynul na hospodského, aby mi přinesl další. Pěna stékala z půllitru. "Pán má splávek co?" zeptal se hostinský, když donášel pití ke stolu. Usmál se a hospodský odešel. Znovu si jemně usrkl z piva. Pěna piva, připomínala opravdový niagarský vodopád a jiné hlouposti, které vymyslelo marketingové oddělení nejmenovaných pivovarů při prodeji jejich zboží. Vytáhl z kapsy saka tablet a prohlédl si hodiny. Bylo půl sedmé večer. Letní vzduch v nečinnosti zvedl teplotu o několik stupňů celsia. Větrák na stropě nefungoval, starý čínský výrobek, který se už několik let těšil na generální opravu. U baru seděl pomočený bezdomovec, prořídlé vlasy a obličej postižený zvláštní formou akné (jež mu zanechávala nemizící pupínky na levé tváři) mu zasloužil bezplatný panák rumu od jednoho ze štamgastů. Toto pozvání vyvolalo na jeho tváři velký úsměv. Doslova řekl "Člověče, ty jsi strašně dobrej týpek!" Za veselého hlaholu pil u stálých štamgastů.

Usměvavý se zadíval na pivo, okamžitě si všiml pavouka na dně půllitru. Přiblížil hlavu ke skleněnému přepravníku na pivo a zblízka pozoroval pavouka. Velká Johana, mohla mít asi tak deset centimetrů. Pozvedl půllitr a začal rychle pít, za několik okamžiků cítil v ústech pavouka. Vší silou začal kousat, bělostné zuby drtily chitin pavouka. Téměř neslyšitelné křupání, krev pavouka se mísila s pivem. Hostinský si teprve teď uvědomil, že ve skle byl pavouk. Rychle přispěchal k usměvavému a začal se nervózně vyptávat. "Pane, vy jste tam měl pavouka, omlouvám se vám, ta kráva, co mi tady myje nádobí zase nepřemejšlela, to se poslední dobou děje pořád, já bych se z toho už posral, promiňte." Usměvavý ho sledoval. "Nezlobíte se?" tázal se po chvíli hostinský (Usměvavý jako celou dobu nic neřekl). Usměvavý nedělal ostudu svému jménu a znovu se usmál, zakroutil hlavou. Hostinský si hlasitě odfrkl. "Kéž by byli všichni lidi jako vy, to by se nám žilo." Usměvavý se znovu podíval na svůj tablet, bylo za pět minut sedm hodin. Obličej mu trochu zvážněl a začal o něco hůř dýchat. Všiml si toho nějaký štamgast? Proč by to měli dělat?

Levné pivo a jiný alkohol byl levný, takže neměli důvod se na něj koukat a podezřívat ho ze zvláštního chování. Osmnáct padesát sedm. Do hospody nepřišel nikdo. Usměvavý se snažil uklidnit, ale vypadalo to, že mu nic nepomáhá. Osmnáct padesát devět. Přestal se třást, konečně vytáhl z kapsy tablet a zadíval se na display, vyskočilo okno organizátoru. Devatenáct nula nula. "Večerní práce." Klikl na tlačítko "OK", okno v tabletu se zavřelo. Začal se tiše smát. Rychle vstal a vytáhl zpod kabátu příruční samopal Micro Uzi. Na malý okamžik by se vzduch v hospodě zastavil, kdyby okamžitě nezačal střílet, nebyl čas na to, aby se kdokoliv divil, co to ten nový štamgast dělá. Jako první to odnesli feťáci, kteří u stolu sjížděli pervitin, vrátivší se feťák ze záchodů zemřel ještě dřív než upustil na zem kanystr s toulenem. Ze zbraně vypadl zásobník, Usměvavý ji odhodil na zem a vytáhl z kalhot dva Colty M1911. Zbývalo třináct lidí, měl čtrnáct nábojů. Chladně zacílil a střílel. Stoprocentní úspěšnost, byl v hospodě najednou sám. Obličej měl stažený ve vysmátém šklebu. Stále slyšel cinkající náboje, jak se kutálely po podlaze.

Vrchní těžce dýchal za pípou, pokoušel se o něj infarkt. Takové výtržnosti nevydrží každý člověk. Usměvavý kontroloval mrtvé, ale neviděl žádnou mrtvolu hostinského. Tiše se zasmál. Vydal se jasně k baru, přeskočil za pípu, sehnul se a chytl hostinského po krkem. "Prosim, pane, nedělejte to!" Usměvavý poprvé za večer začal mluvit. "Ale vy jste špína, všichni jste špína, posraný feťáci, zaplivaný hospody, kurvy a kdovíjaká havěť." Hostinský se začal ještě více třást. "Proč to děláte pane?!" řekl zlomeným hlasem mezi slzami. "Já ti ani nevím, proč to dělám, asi kvůli tomu, že vás nemám rád. Vím, že jsme ve čtvrti, kam policajti radši nejezdí, nikdo mě tady neuslyší nebo bude dělat, že mě neslyší. Nechápej mě špatně, nic mi v životě nechybí, mám skvělou práci, každou neděli chodím do kostela, mám milující ženu a děti, jen mi ten koncept nudnýho života nevyhovuje, jestli mě chápeš." Hostinský dostal infarkt. Usměvavý na něj koukal celou dobu, smál se při pohledu na člověka bojujícího o život. Z baru vytáhl nůž na limetky. Vší silou ho bodl do čela. Čepel prošla skrz zadní stranu lebky, doslova ho přibil k baru. Potichu odešel z hospody, nikým neviděn. Večer přečetl dětem pohádku na dobrou noc, dal jim pusu na tvář a zhasl světlo v jejich pokoji. O pár minut později se romanticky pomiloval s manželkou. A dál si žil svůj nudný život.

Náhodné setkání

18. listopadu 2012 v 16:46 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Nemoc neomlouvá, takže doplňuju povídku, která měla být k téma týdne "Náhoda je blbec", přimíchal bych do toho trochu upírů. Těch, co se nelesknou na slunci.
Milan Lombard vedl nudný život, do doby, než shlédl Stmívání, jako jeden z mála mužů propadl kouzlu amerického bijáku, co na tom, že něco z filmu nebylo úplně logické, ani chytré. Zjistil, že když si přečetl celou sérii knih od Stephanie Meyerové, tak mu ženské skáčou do postele sami. Postupem času se začal líčit takovým způsobem, že jeho obličej připomínal Edwarda Cullena. Každé řekl, že je opravdový upír. Líbilo se jim to, rády poslouchaly jeho vymyšlené příhody. Podle něj mu bylo přes dvě stě let, napovídal jim, že byl přeměněn v roce 1848, při velkém národním obrození. Při jeho dvaceti letech to bylo opravdu uvěřitelné (Upíři přeci nikdy nestárnou). Po nějaké době ho jeho pověst předcházela. Okolí ho začalo brát jako skutečného upíra, pobožní lidé z něj měli strach, obraz krvežíznivého antikrista byl dokonalý. Pár let to šlo, jak mělo. Ale nic netrvá věčně, změna je nutná, někoho můžeme naštvat svým přístupem. Obzvlášť, když ze sebe děláme něco, co sami nejsme.
Vymetal samý večírek, žádná kulturní akce pro něj nebyla nedostupná, jeho bohatí rodiče mu zabezpečili vlastní byt i naditou peněženku. Většinou chodil po různých kytarových akcí, happeninzích a večerů s IDM. Ne, že by měl elektronickou hudbu nějak extrémně v lásce, ale vždycky se na obzoru objevila nějaká ženská, která se těšila, až bude mít sex s tím legendárním upírem (zkušenost, která jí naprosto redefinuje život a udělá to z ní lepšího člověka). Byl pozdní říjen, vykračoval si po cestě k místnímu klubu. Dnes tady hrají Sunshine a předkapelu jim dělá Niceland. Osvědčená kombinace, posteskl si Milan. "Kdo jsou ty doby, kdy kapely zpívaly Česky." procedil mezi zuby. Pro svůj role playing upíra musel předstírat, že zažil opravdu všechno. Co se týče kultury alespoň, doma měl diskografie nejroztodivnějších skupin, od klasické hudby, přes swing, jazz, bebop, blues, rock, až po různé undergroundové obskurity současnosti. Ženské milovaly Kurta Cobaina, Johna Lennona, musel se naučit nazpaměť jejich životopisy, které pak upravil několika bonmoty o vymyšlených setkáních. Jako třeba mýtus, že Kurt Cobain byl upír, který sám sebe zabil tím, že nepil žádnou krev. Ale každý večer byl o něco těžší než ten předchozí, musel si vybírat věkovou skupinu od 16 do 19 let, typ slepice, která si nechala napovídat blbosti, alkohol vždycky pomohl. Musel se hlídat, aby se neopil, protože pak by jeho kecy o tom, že je upír ztratily na věrohodnosti.
Zaplatil u pokladny za lístek, usadil se u baru a z povzdálí pozoroval koncert, ale snažil se vypadat nezúčastněně. Někdy to zabíralo. Po koncertu za ním přišla černě oděná gothička. Nebyla přesně jeho typ, ale už pár dní byl bez sexu, takže, proč to nerisknout? Zdálo se mu, že používá stejné líčení jako ona, byla zvláštně mrtvolně bílá. No jo, co tyhle fanynky Stmívání neudělají pro svojí image. I když, řekl bych, že tahle holka má radši Hlad, řekl si v duchu. Pozoroval jí, když si k němu sedala. "Ahoj, ty budeš ten slavnej upír co?" Jeho ego dostávalo masáž. "Ano, vskutku jsem upír, jmenuji se Maxim La Croix." Gothička ho ignorovala. "Koukala jsem na tebe už během koncertu, jak tady sám sedíš a nasáváš. Mezi námi, nevěděla jsem, že upíři pijí alkohol." Zase nějaká strašně chytrá fanynka horrorovejch filmů, pomyslel si. "Ale to je jednoduché vzácná dámo, my upíři můžeme pít cokoliv jen naše vznešené hrdlo chce. Nemůžeme se otrávit ničím, alkohol nám nezničí játra, jak snadné." Žena se na něj usmála. "A záříš taky jako Edward ve Stmívání?" No, konečně, fanynka se pozná. "Slečno, vím, že mi dokážou zářit i jiné části těla." Gothička vypadala nadmíru potěšeně.
"No, nejsi úplně k zahození, třeba obličej máš pěknej, ale ten odstín tvojí kůže se mi nezdá, umrlec není tak bílej jako jsi ty." Vzpurně vstal ze židle. "A proč máte vy tak bílý obličej? Jste snad také upírka?" Pomalu se zvedla ze židle a přitiskla mu svojí ruku na prsa. "Od kdy mají upíři tep?" Než stačil odpovědět, srazily se rty. Nadržená hororová rejpalka? Proč ne? Řekl si v hlavě. "Na člověka máte studené rty drahá." Usmála se na něj a táhla ho na chladný podzimní vzduch. "Možná máš jenom ty teplý rty, to ale upíři nemívají, je ti to jasný?" Vypadalo to, že si ho táhne k sobě domů. Měl z toho zvláštní pocit, ale ten sex za to bude stát, z vlastní zkušenosti věděl, že fanynky obskurních stylů bývají v posteli nepřekonatelné. Začínala mu být zima, modlil se, aby mu nezrudl obličej, protože pak by si musel vymyslet výmluvu, jako vždycky, třeba, že se mu na pár sekund rozpohybovalo srdce. To se obvykle stává každé druhé pondělí v měsíci. Sám sobě se divil, kam na takové blbosti chodil.
Po desítkách minut chůze dorazili do jejího domu. Byl hodně z ruky, což ho překvapilo. Gothička otevřela velké dubové dveře. Tma a nic jiného. Rozsvítila svícen. Gothická doba, už to chápu, pomyslel si. Přivedla ho do svého pokoje. "Bydlíte tady sama slečno?" zeptal se nervózně. "Někdy jsou se mnou příbuzní, ale teď spí." Na jeho obličeji vyrašilo nejisté napětí. "Nevzbudíme je?" Jemně ho objala kolem krku. "Neboj se Maxime nebo bych ti spíš měla říkat Milane?" Zkoprněl a jeho zorničky se rozšířily. "Jak víte, že se tak jmenuju?" Neodpovídala, jenom se mu zdála víc a víc neodolatelná. V rohu místnosti byla skříň přikrytá dekou. Přišla k ní blíž a shodila deku. Tady něco nehraje, křičel mu rozum. V odrazu viděl sám sebe. "Musela jsem si být jistá, že opravdu nejsi upír." Couval k dveřím. "Ale, ale, vy-vy jste upírka? Jak jste p-poznala, že nejsem u-u-upír?" Ráznými kroky se přibližovala. "My upíři nejsme sdílní jako vy lidé, sice jsem dnes už jedla, ale alespoň okoštuju, jak kvalitní máš krev." Bleskurychlým pohybem se mu zakousla do krční tepny, kterou ladně přeťala. "Nic moc, nežiješ moc zdravě." Pustila ho z ocelového sevření. Dopotácel se o několik kroků dál a poté spadl do kaluže černé krve. "Taková krev je pod mojí úroveň." Jeho oči se už nikdy nezavřely.



Osobnost

14. listopadu 2012 v 15:28 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Omlouvám se za nepřítomnost, nemoci jsou zákeřný a teď už k povídce.
Doktor Pazowski vzal do rukou spis nového pacienta. Jordan Kiesl byl odsouzen za pětinásobnou vraždu ("Kde se to v těch lidech zatraceně bere?" povzdychl si policejní vyšetřoval, když předával podklady Joachimovi), do dvaceti let naprosto bezúhonný člověk, student druhého ročníku herectví v Berlíně, vyrostl v úplné rodině, ten případ byl divný sám o sobě. V pozdních večerních hodinách ho našli na místě činu, se sekáčkem na maso v ruce. Okolo něj bylo tratoliště krve a mrtvoly jeho spolužáků. Z ničeho nic, jako když uhodí blesk. Když přišli policisté, tak tam jenom tak seděl a koukal na mrtvá těla, neřekl ani slovo. Mlčení možná bylo jediné jeho vysvobození, protože by ho ti psychopaté ze zásahové jednotky rozstříleli na hadry. I když jsou to psychopati, když se udrží na uzdě a nezabijí takovéhle monstrum?
Joachimu Pazowskému se hlavou honilo tuze moc myšlenek, možná nebyla vhodná chvíle na to, aby nad tím přemýšlel, měl za několik minut sezení s Jordanem. Být policejním psychologem nebylo nejlehčí, ale peníze za to dávali dobrý, tak proč to nedělat? Riziko, že ho někdo z jeho pacientů ubodá k smrti byla téměř nulová, byli v poutech, neškodní, někdy ani nemluvili. Když jim došlo, co udělali, tak se i pomočili z té hrůzy, kterou spáchali. Většinou to byli lidské hromádky, zlomení lidé, ale v pár případech to byli psychopaté, kteří necítili žádný soucit. Na něm bylo, aby určil, jestli jsou příčetní nebo ne. Pokud byli příčetní, tak to byl zase jiný příběh. Nejspíš skončili ubodaní ve vězení, možná to přežili, nebyl to jeho problém. I když párkrát se v noci probudil vedle své manželky, orosený studeným potem, možná si nalhával, že to byla práce jako každá jiná.
Vešel do cely, ukázal svůj průkaz policistovi u dveří. Ve svěrací kazajce seděl Jordan Kiesl, byl naprosto v klidu, něco, co by člověk nečekal od sériového vraha (I když, zabil pět lidí, takže asi musel být v klidu i předtím). Něco na tom člověku Joachima znervózňovalo, tiše se posadil naproti němu, odložil spisy na stůl a pozorně se zadíval na pachatele.
"Pane Kiesle, co vás vedlo k tomu, že jste zabil vaše spolužáky?" zeptal se chladným hlasem. Jordan se na něj upřeně zadíval. "Jak se jmenujete?" Joachima toto zaskočilo. "To teď není podstatné." Pachatel se na něj překvapeně podíval. "To nemůžu znát vaše jméno?" Měl pravdu, co na tom, když bude znát jeho jméno? "Dobře, jmenuji se Joachim." Příjmení mu neřekl, co kdyby ho propustili a on si ho našel? "Vidíte, hned je to lepší." Řekl bez nějakého výrazu Kiesl. Joachim byl chvíli vyveden z míry, najednou si vzpomněl, proč je tady. "Co vás k tomu vedlo pane Kiesle, prosím, odpovězte mi." Najednou se obličej Jordana změnil, bylo v něm více strachu. "Byl jste někdy šikanovaný Joachime?" Psycholog si vzpomněl na základní a střední školu, má mu lhát nebo ne? Stojí za to říct pravdu? "Pár lidé z mého okolí byla." Kiesl bezradně klesl zpátky do židle. "A co si o tom myslíte? Má oběť udělat něco proti tyranům nebo si to nechat líbit?" Zapeklitá otázka, jen co je pravda. "Ten můj známý si to nechal líbit a pak si žil celej život dobře."
Jordan si ho změřil pohledem. "Proč mi lžete?" Joachimův obličej pomalu ztuhl, jak přišel na to, že mu lže, vždyť je psycholog, ví, jak potlačit nebo dokonce úplně eliminovat projevy lhaní. "Jak víte, že vám lžu?" Kiesl se neznatelně usmál. "Všechny oběti šikany říkají, že to byl někdo jiný, snažíte se to dostat ze svého života a to je v pořádku, neznám nikoho, kdo by na to rád vzpomínal." Mluvil mu z duše, ale stejně měl divný pocit, že odsouzenec ví, co si myslí, to by se nemělo stávat, ale nakonec, byl to herec, takže o lidské psychologii taky něco musel vědět. "Ano, byl jsem šikanovaný." Jordan ho pozorně sledoval. "A jak jste z toho vybruslil?" Bylo to dlouhé a bolestné, pomyslel si psycholog. "Nechal jsem to přejít, odešel jsem na vejšku, nepotkával tyrany, všechno bylo mnohem lepší s postupem času." Odsouzenec na něj koukal chladným pohledem. "A co by se stalo, kdyby vás někdo začal šikanovat na vejšce Joachime?"
Proč to tady s ním vůbec řeší, je to policejní psycholog, ne jeho přítel. "Proč to tady řešíme? Ptal jsem se vás, jak jste se dostal k vraždě." Jordan zjstil, že jeho čas už vypršel. "Dobře Joachime, já vám to teda povím, co se stalo. Když jsem nastoupil na vejšku, tak jsem se těšil na pohodový svět kolejí, dobrého vzdělání a takových věcí. Byl jsem šikanovaný už na středce, tak si dovedete představit, jak jsem se těšil na nový začátek. A hádejte, co se pak nestalo, jeden ze spolužáků ze střední se dostal na stejný obor jako já, dovedete si to představit? Zmanipuloval ostatní k tomu, aby si ze mě začali dělat srandu. Já už to nemohl unést, po pěti letech, vždycky přijde nějaký impulz, který vás posune dál. Od slov k činům." Toho hocha bylo Joachimovi líto, sám věděl, jak šikana může být zlá. "Proč jste jich zabil tolik?" Jordan seděl bez nejmenšího pohnutí. "Když je konečně po tolika pokusech přemluvíte s tím, že jim všem zaplatíte jídlo, tak se neudržíte. Kdo by to byl řekl, že v člověku jako jsem já, je skrytá taková bestie." Co měl s tímhle člověkem dělat? V srdci s ním sympatizoval, kdo by neměl rád člověka, který se postaví proti svým tyranům a projeví se jako ten, který má "koule"? Bohužel nemůžeme jen tak měnit pravidla společnosti a zabíjet ostatní, ať už se chovají, jak se chovají. "Jordane, já vám nemohu pomoci, podívejte se, jste naprosto svéprávný člověk, opravdu nemůžu udělat nic." Odsouzenec se na něj vřele podíval. "Pane psychologu, to od vás ani nechci, za dvacet let mě stejně pustí, splnil jsem si sen a to mi stačí." Joachim se zvedl a odešel z cely. Jordan Kiesl byl odsouzen na doživotí, ale během prvního roku ho ve sprchách ubodal k smrti jeden ze spoluvězňů.



Padající listí? Co přinese novýho?

2. listopadu 2012 v 19:14 | Katastrofa |  Co bude vole?
Ten čas nám šíleně letí, pamatuju si, jak jsem psal říjnovej úvodní žvást. Tak se všechno hejbe, jak má a jsme uprostřed šílenýho podzimu, sem tam spadne nějaký to listí, sem tam přiletí hurikán. Nádherný podzim kvůli kterýmu mám po ránu v hajzlu krk.

Ale abychom od těhle úvodních sraček přistoupili k něčemu normálnímu. Co se chystá? Zombie povídka je rozepsaná, ale možná bude průser s tím, že to zase nestihnu, protože Word mi říká, že mám přispět Microsoftu a konečně si koupit originální sadu Office. Jasně, celej žhavej, možná si koupím dvě, ne, koupím si rovnou tři originální sady Microsoft Office, aby ze mě byla pořádná děvka korporací. Budou trochu depresivnější básničky (Psycho což? Muhe-ha!), trochu do půjde do citů, protože si připadám zase o něco rozlámanější než obvykle. Znáte to, neopětovaný city jsou svině. Ženský se choděj k hodnejm chlapům vyplakat na ramínko, aby mohly vzápětí skončit s nějakym hajzlem. Podle týhle teorie bych měl mít hodně ženskejch. No, zase jsem utekl daleko. Přemýšlím, že bych mohl dokončit jednu začatou povídku, kde jsem se otřel o hudební průmysl, takže jestli bude vítr příznivý, tak se máte na co těšit. Vožralové milující Chinaski a Michala Davida included. Týdenní témata se zlepšily, děkuju blogu, že se na ně dá zase psát něco normálního.

Takže je čas letět a hodit písničku na rozloučenou. Zrovna mi tady hraje Faith No More, takže proč ne. Máte radi datli z Marsu? Já je přímo žeru! P.S. Kytara od 2:18 nemá chyb.