You wanted hit (druhá část)

2. října 2012 v 22:19 | Katastrofa
Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo zůstat v apokalypse střízlivej. Zapnul jsem si na hi-fi věži Karla Kryla, song "Bratříčku, zavírej vrátka" a byl jsem v hodně, hodně pesimistický náladě. Živej, možná polomrtvej a v nejbližší době hlavně pořádně vožralej. Pořád se mi vracela otázka "A co jako budeš teď dělat?", i když čím víc jsem pil, tak tim víc, jsem zapomínal, že zažívám obrovskou biologickou válku. Když jsem si dával asi tak třetí skleničku, tak mě napadla šílená věc, zavolám bejvalce a zkusím jí překecat, aby se ke mně vrátila. Vzal jsem mobil a připadal jsem si těžce v sedle. Zvedla to a mluvila se mnou. Potom, co se představila do telefonu, začalo trapný ticho. Nevěděl jsem, co jí mám říct a proč jí to hlavně mám říct. Najednou mě napadlo, že by nebylo od věci se zeptat, jestli nemá nějakýho boyfrienda. Jo, hned, z místa, ani jsem se nepředstavil. Další chvíle trapnýho ticha, kterou přerušovalo jenom moje halekání do telefonu, kdy jsem křičel něco ve smyslu "Tak mi to řekni ty kurvičko!" (Vzápětí mi moje krásná ruka dolila dalšího panáka něčeho silnějšího, což ve mně utvrzuje hypothézu, že jsem strašně moc pravdomluvný a reakční člověk, když mi stoupá promile v žilách), což bylo kvitováno otázkou "Lukáši? To jsi ty?", přijde mi divný, že si po takový době pamatuju výňatky toho hovoru, člověk si ožralej většinou nic nepamatuje, ale asi jsem jinej nebo aspoň mi v ten den dobře fungovala paměť a pěkně se to uložilo v dlouhodobý sekci. No, každopádně jsem se po chvíli dostal k tomu, že jsem docela rozumě začal artikulovat do telefonu, takže mi bejvalka rozumněla téměř každý pátý slovo. Prej byla svobodná, ale kdo tomu mohl věřit? Proč jsem jí vlastně vůbec zavolal? Mé rozhodnutí se teď zdálo příliš hloupý, během okamžiku jsem zavěsil telefon.
Zombie apokalypsa v plnym proudu a já se znovu snažím sbalit ženskou, která teď spí s úplně jiným chlapem, chtělo to asi víc promile, abych si zatemnil logické přemýšlení. V opilym stavu jsem si zapnul televizi (paradoxně programy fungovaly, nechápal jsem, co se to děje), doufal jsem, že televizní noviny budou mít hodně zajímavejch věcí ze kterejch se pokusej udělat senzace. Čekal jsem minimálně polovinu zpravodajství věnovanou nákaze. Asi nás média začala ignorovat, vstal jsem a šel k oknu, všiml jsem si, že Infikovaných venku přibývá. No, možná bych měl vypnout světla. Čas letěl kupředu vražedným tempem, po pár hodinách pití jsem upadl do hlubokýho spánku, mohlo bejt okolo půlnoci, když jsem usnul. Probuzení mělo bejt hodně silný. Představte si chvíli, kdy si příjemně sníte uzavření ve svojí dokonalý mysli, když zaslechnete rány, počkejte, řekl jsem to špatně. Výbuchy, nevěděl jsem okamžitě, co se děje, ale třesoucí se dům mi napověděl, nějaký podělaný bombardování. Všechno to dává smysl, Františkov byl ztracenej a to lidi z armády věděli, pár mrtvejch z řad civilistů jim přeci neudělá vrásky. Musel jsem jednat rychle, jinak je možný, že bych tam tenkrát zařval, intenzita výbuchů začala být větší, vzal jsem rychle klíčky od pick-upu a utíkal do garáže. Proč otevírat dveře, když je jasný, že by mě někdo mohl venku sežrat? Brutální rána a rozražený garážový vrata. Venku se mi naskytl výjev z katastrofickýho filmu jako od Michaela Baye, výbuchy, poletující kusy Infikovaných, aerosolová krev třísnící vzduch rudou barvou. Všechno bylo špatně, správný řešení bylo šlápnout plnou silou na pedál plynu a odjíždět. Další výbuchy, pomalu zrychlující automobilovej kolos. Souboj o vteřiny, 70 kilometrů za hodinu, rána (výbuch strhl kus silnice), auto vjelo do kráteru, kola na pravé straně se nechutně propadla, aby vzápětí našla novou nezničenou zem. Ten skok způsobil, že se moje hlava zvýšenou rychlostí potkala se stropem, na milisekundu jsem ztratil kontrolu nad autem a na levé straně jsem najel do menší skály, která lemovala silnici. Metalíza byla minulostí. Všechno, na co jsem byl schopnej se soustředit, bylo vypadnout, co nejrychlejc od toho všeho, když nad tím tak přemýšlím, další podařený útěk. Opravdovej hrdina.

Myšlenka honila druhou a já uvažoval nad tím, kam si to namířím, ještě než jsem se rozhodl, do zpětného zrcátka vyskočil vrtulník. Podělanej Mi-24, teprve teď jsem se začal opravdu potit, studenej nechutnej pot, ve kterym se zrcadlil můj strach. K mojí hrůze začal vrtulník pálit, jedna ze střel prolítla čelním sklem, byla to minimálně třícentimetrová díra, jestli mě trefí, tak ze mě bude dobrý lego. Když pick-up dostal svojí nálož padesáti ran, tak vrtulník z nějakýho neznámýho důvodu přestal střílet. Jak často se vám stane, že skála, o kterou jste před pár sekundami málem rozflákali auto, se rozhodla, že vám zachrání život? Hořící trosky padajícího vrtulníku dopadaly na zem a můj auťák se ze všech sil snažil udržet na silnici a dostat z motoru takovou sílu, aby mě dovezl do cíle. Teď je nutný si položit klasickou filozofickou otázku. Co dál? Česká Kamenice? No jasně, zavolat Denisovi a zeptat se ho na to, jak to vypadá s bezpečností a jinejma zbytečnejma věcma, který teď scházej, ale když jsou přítomný, tak můžeme víst normální život, úvozovkově normální samozřejmě. Denis na telefonu byl rozespalej, vždycky chodil spát pozdě a vstával pozdě, dítě noci, který má psychický nemoci. Dost poetiky. Ujistil mě o tom, že je všechno v nebezpečným ok-landu, že armádní posádka drží Českou Kamenici, což mi přišlo jako zpráva, protože trochu toho bezpečí, no, víte, jak to myslím. Vzal jsem to přes Habartice, teda to, co z nich zbylo, nečekal bych, že vesnice budou tak strašně zasažený, bylo to proti všem teoriím, větší města to měla odnýst, to je jasnější než každej novej východ slunce, ale proč Infikovaní plenili a ničili všechno? Proč nezůstávali na jednom místě a migrovali za kořistí? Bejt jako metaforická šunka pro mrtvý lovce mi přišlo vtipný. Ne, špatně jsem to řekl, přišlo mi to tragikomický.

Jediná ulici v Dolních Habarticích byla zaplavená Infikovanými, po pár metrech jsem musel zapnout stěrače, protože tolik červený barvy na čelní sklo nepatří, přišlo mi příhodný, že jsem si snažil zachovat aspoň kus zdravýho rozumu tím, že si člověk vsugeruje, že kolem něj není tolik smrti, krve, ale všechno je tvořený jenom připotomělejma klaunama, který když přejede, vám na čelní sklo vystříknou obsah svejch cév. Samozřejmě, cévy jsou naplněný barvou. Barva pořád přibývala a auto začalo dostávat červený nádech. Cedule Horní Habartice (nějakej sprejer přesprejoval nápis na Bitlord Country, pseudoumělci jsou všude) a bylo to ještě horší. Pochybnosti o tom, jestli tohle všechno přežiju, se začaly stávat minulostí. K mýmu neštěstí začal pick-up zpomalovat, předpokládám, že texaští konstruktéři nepočítali s tím, že jednou někdo použije auto na tahání na masovou vraždu. Se spoustou tmavě červený barvy a zlámanejch párátek (Křupání kostí mi začalo lízt na nervy takovým způsobem, že představa lámání párátek byla mnohem schůdnější). Muselo jich tady bejt přes dva tisíce, vlna, která spláchla Benešov se roztříštila, jedna pokračovala směrem na Českou Kamenici, druhá přes Františkov do Český Lípy. Teprve o pár let pozdějc jsem se dozvěděl, že v tu dobu bylo přes 30% celejch Čech zasaženejch, teda kromě Prahy, protože ta se držela nejdýl. Měl jsem s tím počítat, když vesnice okolo Mělníku vypadaly, tak jak vypadaly. Jaký by to bylo pěkný, kdybych tady měl nějaký album od GNU, ať už Srdce v kusech zvuku nebo Milimetry ticha, zatraceně, i Nebešťan by stačil. Něco, co by zlomilo můj pud sebezáchovy, kterej tak křečovitě drtil nohu na plynovym pedálu, která jako jediná držela rychlost sotva okolo čtyřiceti kiláků za hodinu.

Markvartice, Veselý, všechno bylo stejný. Čekání na to, až se nebe zbarví krví a ta začne pršet z oblohy, aby i Bůh přispěchal se svojí troškou do apokalypsy. Může za to vůbec Bůh? Bůh je jinde. Sedí si na tom svým obláčku a směje se nám, možná za to může, možná taky ne, ale úplně vidím ten jeho obličej, kterym nám všem říká "Posrali jste si to", přitom ještě vesele pokyvuje hlavu a dává si pár šluků z bonga. Bylo to ve všech zombie filmech, vždycky za to mohl člověk. Jen by mě nikdy nenapadlo, že budeme mít takovýhle koumáky i my v Severních čechách. Legendární Sever prochází čistkou, za chvíli bude i po Liberci a bejvalčiný střeva budou trhat Infikovaní na chodníku. Zkurvená představivost. Česká Kamenice byla jedno obrovský kulometný hnízdo. Zpomalit se zdálo jako rozumnej nápad, už takhle pick-up vypadal, že přijel z rozvojový země, kde byl používanej třicet let, a když v něm ujížděli emigranti, tak ho vojáci už, už skoro zničili. Zastavil jsem před vojáky. Během okamžiku na mě začalo mířit tolik zbraní, že se mi o tom nikdy nezdálo. Klepající se ruce nad hlavou a vražedný pohledy. Jeden špatnej pohyb, jednou kousnutí od Infikovaných na mym těle a bude ze mě cedník. Odvedli mě do kasáren, měli tam vazební místnost, kde mě chtěli nechat do dalšího dne. Rána, zamčený dveře a uzavřenej mezi stěnama. Tak takhle chutná bezpečí. V tu chvíli bych dal cokoliv za kus žvance, předtím jsem moc nejedl, jediná moje strava byla poněkud tekutýho charakteru s obsahem alkoholu nad 40%, kterou jsem nezapomněl prokládat džusem. Nebylo to tam tak špatně zařízení, na protější stěně bylo zrcadlo, seděl jsem na spartánský posteli (Ale je to postel a to se přeci počítá ne?) a v rohu byl záchod. Stoupl jsem si před zrcadlo, takhle vypadá lidská troska. Tmavý kruhy pod očima, bílá kůže, vyskakující akné a prázdnej pohled. Hlavně, že jsem měl tričko s Guns´n´Roses. Beatník jak vyšitej, jenom jsem trochu zaspal dobu. Nebylo od věci si zdřímnout, můj spací režim byl v módu "destroy", bylo zajímavý, že až když jsem se zastavil, pořád mě bolela hlava z přemíry chlastu z minulý noci. Jak by se mi tenkrát jedna sklenička whiskey hodila. Jenom jedna malá sklenička, která by smazala ten můj zničenej ksicht. Musel jsem si připustit, že chlast mi asi nevymaže vzpomínky a nepotlačí city. Spadnul jsem na postel. Ze zamřížovanejch oken pálilo letní slunce. Jak tohle asi dopadne? Usnul jsem a celej svět se zdál na chvilku rozumný. Musel jsem bejt fakt troskoid, protože jsem se vzbudil až další den. Naneštěstí odpočatost nebyla taková, jakou jsem si představoval, ještě bych spal, ale nešlo to. Vždycky se něco musí zblbnout (Viď podvědomí?) Přibližně hodinu jsem seděl v cele, když mi přišel otevřít voják.

Divil se, že nejsem přeměněnej (Heh, kdo by to byl řekl což?) a pustil mě ven. Hlavní základna byla na českokamenickym náměstí. Na mojí otázku, co tady dělají, uhnul pohledem, tak teď to bylo jasný. Asi nemaršovali podle armády, možná už padla i Praha, tenkrát bylo možný cokoliv. Zeptal jsem se na Denise Larova, říkal jsem, že to byl takovej menší klučina ve věku asi patnácti let. Říkal, že tady mají hodně dětí. To bylo všechno, pak se vrátil do služby a já stál na počátku nový apokalyptický éry. Ale byla to apokalypsa, když tady byli pořád vojáci i ten pocit úvozovkovýho bezpečí? Nějakou dobu jsem se procházel po náměstí, když se konečně proti mně vyřítil Denis. Byl jsem fakt rád, že ho vidím. Dá se vyřešit všechno podstatný, co se stalo od začátku konce? Myslím, že ne. Mluvili jsme a mluvili, slova padala, deprese stoupala. Ptát se Denise na vojáky se ukázalo stejný, jako když se chcete zeptat opilce, kde je nejbližší vegetariánská restaurace. Povídal mi o tom, jak utíkal z Horních Habartic, jak se snažil schovat a nebylo kde. Potom, co dobrejch deset procent obyvatel posloužilo k tomu, aby mi nabarvili pick-up červenou "barvou", nedivil jsem se vůbec ničemu. Jak to mohl přežít? Povídal, že ho našli vojáci, který byli na hlídce v Markvarticích, nevěděl, proč ho zachránili, mohli ho tam nechat, ale byl prej byl rád, že se odtamtud dostal. Když jsem už delší dobu naléhal na to, aby mi řekl, co je to za vojáky a proč se mě nesnažej zabít jako ty magoři z vrtulníku ve Františkově, konečně se rozpovídal. Řídil to tady nějakej plukovník Král, kterej když mu přišlo echo ze štábu, byl dost vyvedenej z míry, protože nehodlal zabíjet civilisty. Očividně se armáda snažila uklidit svědky incidentu, aby všechno vypadalo, že to má pod kontrolou. Je možný, že nás napadnou, nadhodil i tuhle možnost Denis. Ten pocit, když jste rádi, že spadnete z deště pod okap. Na mojí otázku, jestli je tady nějaký místo, kde se můžeme napít mi odpověděl, že jedna hospoda tady pořád funguje. Čas doplnit zásoby alkoholu. Vzal jsem ho sebou, objednal mu pivu a sobě taky, nechtěli po nás ani prachy, věděli, že když jsme v takovejch sračkách, tak po nás nemůžou chtít prachy, konečně se projevila nějaká opravdu lidská nátura. Hospoda byla přecpaná, vidím to jako dneska, všude davy lidí, který chlastaj jako zjednaný a snažej se vymazat skutečnost. Jako kdyby se něco od konce změnilo, bylo to pořád stejný, všechno. Mezi lidma se motaly nějaký kurvy, který si chtěly přivydělat, začal jsem přemejšlet o tom, jestli nám je nezaplatím, přeci jenom, ženskej dotek není nikdy na škodu, ale peněz jsem moc neměl a Denis byl totálně na suchu. Zkurvená stránka lidský duše. Vstali jsme a lehce opilí se vydali do azyláku, kde bydleli všichni nově příchozí, Dachau hadr, ale postel jsem měl, tak o co šlo? Usínal jsem a představoval si, jak všechno bude zase v pořádku. Jak všechno jednou skončí jako ta nejhorší noční můra."

Dopovídal Lukáš a podíval se na moderátora. "Tak to vidíte, pan Merský nám vyprávěl svůj příběh a já jsem rád, že jsem ho tady dnes mohl mít." Potřásl rukou Lukášovi a ten se odebral pryč z talk show. Před budovou nastoupil do auta a pomalu odjížděl z Prahy, zpátky do Františkova. Může se měnit doba, technologie, ale lidské osudy zůstánou vždycky stejné. Za chvíli mu zazvonil mobil, zastavil u kraje silnice a přijal hovor. Byl to desátník. "Lukáši, ty vole, co zase kde děláš?" Byl střízlivý? To asi ne. "Vole, kde jsi doprdele, chci si s tebou popovídat o tom, co se stalo, jak jsi byl v tý fajnový televizi a kecal tam o Infikovanejch a celý tý sračce." Lukáš musel odpovědět, obešel auto a sedl si za krajnici. "Co potřebujete desátníku? Vždyť jste mi to všechno říkal, už jsem to slyšel, když jsem vás našel tenkrát na Moravě, je to už řádka let, musíte jít dál zatraceně." Z druhé strany se ozval zvuk, který vydávají notoričtí alkoholici, když zvrací. "Merskej, oni mají mojí ženu a dceru, dostali je." Lukáš se už nemohl ani usmívat, nemohl ze sebe dostat ty správné emoce. "Už je to dlouho desátníku, pane Olmero, přeci víte, že s minulostí už nic neuděláte." Z mobilního sluchátka se ozvalo chladné konstatování. "Proč jsi mě tam nenechal chcípnout Lukáši? Už nic nemá smysl, nic nemá ani ten nejmenší dokurvenej smysl, slyšíš mě? Nic nemá smysl!" Melodramaťák v plný síle, pomyslel si Lukáš. "Nemám na vás čas ani náladu, už se sebou udělejte něco, slyšíte? Nemůžete bejt taková troska do konce života chlape." Po chvilce se ozvalo rozvážným hlasem. "Neboj, už tě nebudu nikdy opruzovat, nebudu už opruzovat nikoho." Zazněl výstřel. Lukášovy zorničky se rozšířily. Proboha, snad se nezabil, to snad ne! Bydlel v Mělníku, rozjel svoje auto tím směrem. Snad může ještě něco udělat. Už ne, nebude jenom přihlížet. Nepřežil celou apokalypsu proto, aby zažíval další ztráty. Xenonové reflektory vozu si prorážely cestu noční temnotou. Lukáš pokračoval v cestě.

"Chtěl jsi to opravdový, ale můžeš říct, co je opravdový? Jsou tu světla, zvuky a příběhy, muzika je jenom část, jo, chtěl jsi pravdu a pak jsi řekl, že chceš důkaz, hádám, že jsi zvyklej na to, co ti lháři říkaj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama