Říjen 2012

Jedno slovo (Zpátky!)

31. října 2012 v 21:26 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Obyčejný večer v žalostně nudném městě, kráčíte si po ulici a nevšímáte si ničeho dalšího, hledíte si svého, tak jako to dělají miliony dalších lidí. Osobní ignoranství v 21. století. Najednou přijde cosi, co vás z vaší těžké letargie vytáhne. Markéta byla přesně takový typ člověka, letargická, žijící mezi prácí a domovem. Jednoduchý život, jehož chod se měl navždy změnit. Zachytila nějaký nápis na zdi. Nepodstatný, obyčejný nápis. Čím se od ostatních grafitů lišil? Bylo to pouhé slovo a byla si jistá, že ho viděla i na jiných místech. Ale začala ho registrovat až teď? Podivná náhoda. Co to bylo za slovo? Zpátky? A co znamenalo? Nevěděla, ale byla si jistá, že až dojde domu, tak udělá důsledný Google výzkum. Ale na co narazí? Hloupé příslovce zpátky.
Chce to nějaké vodítko, cokoliv, co jí pomůže zjistit, co hledat. Konečně došla domů, bydlela ve třetím patře, nic extra, ale do začátku to stačilo. Její přítel byl na stáži v Německu, takže měla celý byt pro sebe. Nejdřív si užila dlouhé koupele. Stres se ztratil ve vařící vodě, málem odešla i myšlenka na to, že se musí podívat na internet, co znamená to jednoslovné grafity (I když může tomu říkat grafity? Černý sprej a jednoduchý styl písma). V županu si sedla k počítač, Google již čekal na klíčové slovo. "Zpátky", zmáčknout enter a pár milisekund čekat na to, co vyplivne vyhledávač. Nic zvláštního, slovní druhy ze základní školy, vysvětlivky, etymologický rozbor slova, neobjasnilo to problém, vůbec. "Zpátky Jílemnice", bude se dít něco jiného?
Na prvním místě vyskočil článek z místních novin, o co tam šlo? Reportér se podivoval nad tím, proč je po celém městě tolik divných slov "Zpátky", nechápal, proč je grafity napsané v jednoduchém stylu. Nic, co obvykle sprejeři dělají. Odkazoval to někam do 80. let, k začátku nápisům, přirovnával k "Anarchy" a "Punk´s not dead". Nic zvláštního, co by stálo za řeč. V závěru článku bylo napsáno, že autor se pohřešuje. Budou to už dva týdny, co ho rodina a policisté shánějí. Zavřela notebook a pustila si na dvd nějaký no-name film (hollywoodský blockbuster s nulovým příběhem, ale vždycky šťastným koncem). Po pár hodinách byla v říši snů. "Je zpátky" ozývalo se jí hlavou. "Utíkej pryč, je zpátky!" Osoba v černém obleku jí do očí říkala "Zpátky!" Vzbudila se a její hebká kůže byla pokrytá studeným potem. Vyrazila do práce a po konci směny neodcházela domů.
Zjistí, kdo to sprejuje. Na cestě z práce volala svému příteli, pamatovala si, že kdysi chodil sprejovat (Alespoň jí to vyprávěl, když spolu začínali chodit). Po několikaminutovém rozhovoru z něj dostala jméno jediné legálky ve městě. Nevěděla, jestli tam někdo bude sprejovat, ale dostane jméno toho sprejera. Za několik minut došla na legálku. Postával tam sprejer. Neomylně k němu zamířila a zeptala se ho, na to, co potřebovala vědět. Říkal, že o tom nemůže mluvit. Naléhala a on ji pozval na skleničku. Po několika panácích se uklidnil a začal říkat, co věděl. Vypadlo z něj, že nikdo jiný v Jílemnici nesprejuje. Dívala se na něj podezřívavě, měla divný pocit a nedokázala ho přesně popsat. Nelhal jí, jeho oči to popíraly. Tak co tady sakra nesedělo? Vyšly spolu ven. Ulice byla chladná.
Podlomily se jí nohy a byla v bezvědomí. Už ví, co se jí nezdálo. Zdála se sama sobě otupělá, instinkt jí nezklamal. Vzbudila se v nemočním prostředí, ležela v mrtvolně bílých cejchách. Květiny na jejím stole byly zvadlé. Do pokoje přišel doktor, vyprávěl jí, že pobývá v nemocnici už desátý rok. Nedůvěřivě se na něj koukala. O chvíli později byla v pokoji opět sama. "Co se tady děje, pomyslela si?" Do pokoje přišla sestřička s jídlem. "Slečno Berdová, vy jste se probudila z kómatu, jsem ráda, že jste zpátky." Vzpomněla si na obličej doktora, který jí tak moc připomínal obličej sprejera.

Potřebuješ pokerface!

30. října 2012 v 23:44 | Katastrofa |  Básničky
1. Všichni do soumraku rychle utíkáme,
po vyšlapaný cestě běhá se prý líp,
uhýbáme očima když se doterně ptají,
na mrtvé v naší pohnuté minulosti.

2. Výmluvy, že si to žádá jenom doba,
konečný řešení nám není lhostejný,
máme ohebnější páteř než starý jogín,
rebelanství nahradila stádová poslušnost.

Vyřčené nepravdy o celém životě,
kterými ze sebe děláme jiné bytosti,
abychom skočili po peněžité flákotě,
na pastvě nabíráme na své korpulentnosti.

3. Radši zalžeme blzkému v úzkém kruhu,
než do očí říct jedovatou věc narovinu,
citíme se po tom jako neuvěřitelně silní lidé,
nezapomenutelně nepředvídatelní hráči.

4. Ale do konce věků o všem moralizovat,
dělat z ostatních divný psance zloby,
s upřímným pohledeme čehosi divného,
budujeme naší zapeklitou budoucnost řádně.

Vyřčené nepravdy o celém životě,
kterými ze sebe děláme jiné bytosti,
abychom skočili po peněžité flákotě,
na pastvě nabíráme na své korpulentnosti.

Něco je špatně? (V hlavě)

24. října 2012 v 17:26 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Možná si neměl brát to zpropadené LSD, možná za to mohly i jiné drogy. Nedokázal přesně říct, kdy ty děsy začali. Byl to týden, měsíc, rok? Čas se zdál jako relativní pojem, stalo se to před tím, než ho vyhodili z bytu? Nebo až po tom, co začal bydlet u svých známých? Nevzpomíná si. Bydlet ve squatu bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat, byl mezi lidmi jako byl on sám. A za to všechno vděčil známým. Byli jako on, trosky s divnou minulostí, které žijí současností a nechtějí se koukat daleko do budoucnosti. Přemýšlel o těch děsech? Co byly zač? Proč je viděl jenom on? Vždyť všichni ostatní také fetovali, nebyl to jenom jeho problém, ale vybraly si jeho. Jakého byly asi pohlaví? Těžko říct, chodily k němu vždycky v noci. Proto už několik dní nespal, ládoval se pervitinem a zbytky kafe. Squat byl večer opuštěný, ostatní feťáci byli v ulicích nočního Ústí. Nějaké akce, techno párty, punkové koncerty, recitace undergroundových básníků, předčítání, popřípadě shánění drog. Místo sto lidí tam byl sám. Dokonale opuštěn. Pervitin přestával působit a kafe bylo vypité.
Začínal se propadat hluboko do podvědomí. Bdění se pomalu loučilo a spánek? Ten se těšil až konečně přijde.

Štípl se do ruky, nebylo to nic platné. Usínal, oči se mu klížily. Konečně ztratil vědomí a spadnul do hlubin svého nitra. Zavřená víčka, ustálený dech, hlásily se o pozornost, zdálo se to všechno jako se zlý sen. Otevřel oči a byl uzavřený ve středověkém sklepení. Pomalu se nadechl a všiml si stojící postavy, která se z ničeho nic objevila nad jeho loží. Byl to jeden z děsů. "Co tady dělám?" zeptal se bezejmenný feťák. "Jsi uvnitř svého podvědomí Bene, nemáš se čeho bát." Byl dezorientovaný. "Proč tady nejsou žádná okna?" zeptal se tiše. "Protože podvědomí nemá žádné okna, nemůžeš ho sám nijak ovlivňovat, proto jsme blízko základů domu, nejdřív postavíš základy a teprve pak zbytek domu." Ben se posadil na židli. "Je to celý nějaký divný, já to nechápu, proč mě nenecháte jít?" Postava se usmála (teprve teď si všiml, že její obličej byl nechutně bílý a její oči, ach její oči, dvě černé tečky bez bílého pozadí) "Veškeré věci si děláš sám drahý příteli, my jsme pouze součást tebe, nemáme na nic velký vliv, tedy neměli bychom ho, kdybys nám nedal moc." Na obličeji Bena bylo jasně vidět, že přemýšlí nad tím, co mu postava řekla. "Ale já jsem vám nikdy nedal žádnou moc, proč bych něco takovýho dělal?" Postava si vytáhla z pusy jakýsi předmět a ukázala ho Benovi. "Vidíš tohle?" ukázala na zkrvavený kus žiletky. "Žiletka a co?" prudce odpověděl.

"Tahle žiletka to všechno začala drahý Bene, bez ní bychom nebyli tam, kde jsme teď, tvůj první pokus o sebevraždu, pak jsi jenom pil a v neposlední řadě začal s tím svinstvem. Stala se z tebe troska, kterou vyhodili z bytu. Nebydlíš náhodou s ostatníma smažkama ve squatu?" Rozlícená tvář Bena ze sebe soukala věty. "Je to moje rozhodnutí a s tím nikdo nic neudělá, protože jsem člověk, kterej ví, co dělá, zatraceně. Podvědomí do toho nemá co kecat, je to otázka zdravýho rozumu, mozku, vědomí, chceš-li, tys měl zůstat pohřbenej úplně dole a nikdy nevystrkovat rohy na svět, ty jeden psychopate." Postava přistoupila o něco blíže. "Můžeš mi říkat Dane, nemám rád svoje jméno Diablo." Druhý muž se začal příšerným způsobem smát. "Tak ty mi chceš říct, že jsi nějakej ďábel jo? Já mám v podvědomí ďábla, haha, to je dobrej vtípek, co bude příště? Budu tady mít Billa Gatesea Steva Jobse? A bude tam battle mezi Win a Mac?" Dan mu jemně chytl temeno rukou a zvedl ho ze židle. "Ale Bene, máš v sobě i část, která tě nenávidí a příčí se jí všechno, co teď děláš, takže jestli s tím nepřestaneš, tak budu muset něco udělat." Ben mu prudce strhl ruku z temena a začal mu ji kroutit za zády. "Co si kurva myslíš, že děláš? Nesahej na mě ,ty psychopate, pohni se a já ti tu posranou pazouru zlomim!" zařval na Dana.

Pozoroval, jak se Danova hlava obrátila o 180 stupňů. Jeho úsměv se měnil do něčeho nelidského, protahované rysy, ostré zuby. "Bene, mě nezastavíš, chceš vidět, co já dokážu?" Ztráta vědomí a probuzení za chladného rána. Nebyl ve squatu, dokonce se nenacházel ani v Ústí. Byl nedaleko Prahy. Před ním byla na zemi obrovská hromada mrtvých těl. Podíval se na své ruce. Po předloktí byl zamotán do střev a vnitřních orgánů. V hlavě slyšel vzdálený smích. Nemohl pohnout rukama, protože měl svoje šlachy provázané se šlachami ostatních mrtvol. "Proč jsi to zatraceně udělal?" vykřikl. Náhle si všiml, že stál uprostřed náměstí a před ním bylo nastoupeno přes sto policistů. Všichni na něj mířili svými zbraněmi. "PROČ?" zakřičel. "Odhoďte zbraň!" ozvalo se skrz megafon. Podíval se na ruce a zjistil, že má do dlaně zašitý řeznický nůž. "Takové dny opravdu naserou Bene, nechtěl bych bejt na tvym místě." Ozvalo se mu v hlavě. "Cos to provedl?" zeptal se (odhadoval, že mu do doby, než začnou střílet policisté zbývá pár sekund). "Řekl jsem si, že radši chcípnu, než abych zažíval ty tvoje feťácký muka, takže rozhoduju za nás oba, drahý Bene. Doufám, že nebudeš nasranej, že to takhle skončilo." Ben zvedl hlavu k nebesům. "KUUUUUUUUUURVAAAAAA, TY JEDEN POSRANEJ SRÁČI!" zakřičel. Strhla se palba a jeho tělo bylo roztrhané na kusy.

Chytráci z pseudointelektuálního vesmíru

18. října 2012 v 23:36 | Katastrofa |  Básničky
1. Čtyřleté opakování starého zvyku,
nažene k urnám pár procent lidí,
zalepit obálku, úsměv a vhodit dovnitř,
problém moderního světa z východu.

2. Čtu kecy plný rozumů všech chytráků,
o absolutní pravdě a žádný jiný cestě,
opovrhují minulostí ale připomínají ji,
mnohem víc než by se jim zdálo výhodný.

Je jedno jestli jedna nebo druhá,
vídat stejný ksichty z billboardů,
při individuální správnosti na mě smrtka sahá,
chovejme se prosím jako banda smradů.

3. Nová vlna a jinej obsah jsou tady,
proč všechno vypadá staře a zašle,
mám mít respekt k názorům ostatních,
k jejich opodstatněným postojům.

4. Když mně všechno přijde špatný,
kecy druhých podložený nábojema,
ale budou řvát jak je všechno divný,
protože jsou všichni špatný a hloupý.

Je jedno jestli jedna nebo druhá,
vídat stejný ksichty z billboardů,
při individuální správnosti na mě smrtka sahá,
chovejme se prosím jako banda smradů.

Alkohol (Další inteligentní téma týdne blogu.cz)

18. října 2012 v 16:40 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Páteční noc a sobotní ráno, dva milenci, kteří se nikdy nepotkají a přesto jsou u sebe tak strašně blízko. Skoro se dotýkají rukama a pak rozbřesk všechno zhatí. Zůstává jenom spálená země a šrámy na duši. Nebo by se slušelo říct šrámy na játrech? Život Pavla K. byl lemovaný alkoholovými patníky, které se vždycky objevily, když je nečekal. Ale kdo může čekat patníky, když ničivá zimní vánice skrývá cestu? Ležel ve svém bytě, venku padal sníh. Prosinec, zima v plném proudu, kruh se uzavřel. Nemotorně se zvednul z postele. Tak tohle je ta spálená země. Poházené lahve od vodky, piva, vína, na stole byla malá hromádka kokainu. Nevěděl, co se včera dělo, ale podle své kocoviny mohl usuzovat, že to byla šílená párty. O pár minut později si vzpomněl, že měl spolubydlícího. Kdepak se nám schovává? V bytě nebyl, Pavel se snažil najít svůj telefon, ohmatal si kapsy, ale kromě prázdné peněženky nic nenašel ("Kurva, zejtra mám zaplatit nájem." - další nový důvod k tomu, aby našel spolubydlícího). Cítil, že v pokoji něco páchne. Po malé chvíli přišel na to, že páchnoucí věcí je jeho vlastní dech. Zamířil do koupelny. Zubní pasta vs rozkládající se alkoholový opar. Bitva století. Ale ze všeho nejdřív se ozval močový měchýř. Hektolitry, které pusa vypije, musí ven, o tom žádná. Zvedl záchodové prkénko a všiml si, že v míse cosi plave.
Naklonil se blíž. Lesklé logo Sony Ericsson. "To snad není možný." Pronesl. Ale v hloubi duše věděl, že bude muset volat. Někdy se člověk nevyhne nejhoršímu. Vytáhl si rukáv košile a zalovil v záchodové míse. Po pár sekundách byl ztracený telefon znovu na světě. Vrak Titanicu byl vyloven a připraven k renovaci. Divil se, že ho nezabil elektrický proud, když znovu zapnul mobil. Možná to nemělo dostatečný počet ampér. Nebo měl jenom štěstí. Ať tak, či onak zabrousil do svého telefonního seznamu a hledal číslo spolubydlícího. Kartáče v puse čistil skvrny od vína a jiných jedů, číslo se vytáčelo. Po minutě si už začal říkat, že to položí, ale stalo se nečekané, spolubydlící to zvedl. "Čus, tady Pavel, kde lítáš kámo?" hbitě odpověděl hrdina. Z teleportu v jeho ruce se ozval divný zvuk, ve kterém dokázal rozpoznat jenom slovo "Hlavák", následované opileckým mumláním. Pavel zavěsil a vzpomněl si, že se přišel vymočit. Vrátil se do velké ruiny, které říkal svůj pokoj. Neměl čas ani energii na to, aby vyházel všechny lahve od pití, umyl nádobí a celkově udělal z anarchy punku od Sex Pistols progresivní a promyšlený opus od Pink Floyd. Někdy jindy může začít měnit svět, ale dnes ne. Všimnul si klíčů od auta na kuchyňském stolu. Měl by dojet pro spolubydlícího? Bingo. Převlékl se do oblečení, které vypadalo, že bylo někdy v minulosti prané (Triko a jeany, které měl na sobě předtím, padly za oběť nekonečnému pivnímu holokaustu), zabouchl dveře a utíkal po schodech. Páté patro, než seběhl schody, přemýšlel nad tím, jestli může zkolabovat na schodech. Nový opilecký pot. Skutečnej alkoholovej svět. Starý Fiat Uno čekal jako věrný pes na svém parkovacím místě. Zabouchl za sebou orezlé dveře, dřívější bílá barva pomalu ustupovala hnědému moru. Auto se nemotorně rozjelo, dostat rychlost na padesát kilometrů v hodině byl těžký úkol. Italská bída, kterou rdousila senilita.
Za pár minut dorazil na hlavní nádraží, povšimnul si jakési vyšinuté osoby, která běhala mezi projíždějícími auty. Bizarní zážitek, když se postava dostala před jeho Fiat, došlu mu, že neznámá nahá osoba je ve skutečnosti jeho spolubydlící. "To zase v knajpě měli panáka Tequilly za deset káčé, vocas jeden." Rychle otevřel dveře u spolujezdce a narval naháče do auta. Nový spolujezdec se snažil vyskočit z auta, protože venku byl dobrodružný svět, plný projíždějících aut. Pavel to už nemohl vydržet a vší silou dloubl loktem do žeber. Možná by to neudělal, kdyby věděl, že se jeho skvělý spolubydlící na místě pozvrací a okamžitě upadne do hlubokého spánku. "Nádhera." Utrousil Pavel. Dojel domu, (ne)nápadně přemístil nahého spolubydlícího do bytu a vyčkával, až odejde spánek a dostaví se bdělost. Během těch tří hodin, co byl drahý spolubydlící v kómatu si přinesl z obýváku vodní dýmku a trochu si zahulil. Kromě toho koukal na nějako venezuelsko-bolivijskou telenovelu a při každém hereckém přehrávání si pořádně potáhl. Za několik desítek minut nevypadal vůbec dobře. Konečně se ve futrech objevila hlava spolubydlícího. "Pavle, co se to dělo, ty vole?" Pavel se zmohl pouze na zkouřené koukání do prázdna. "Hele, tohle není prdel, co jsem sakra dělal? Nemám u sebe žádný prachy ani doklady." Konečně vzhlédl od vodní dýmky. "Tak to jsme v prdeli, protože nemám na zaplacení nájmu, tak nás asi vystěhujou." Spolubydlící vytáhl zpod postele bankovku.
"Hele dvě kila, tak si aspoň zajdeme na pivo ne?" Pavel přikývl. Knajpa stála přibližně sto metrů od jejich paneláku. Objednali si pivo a po hodině pití se k nim přidal folkový sbor Valášek, pít s lidmi z Valašska se ukázalo být stejně rozumné jako pít s Rusy. Druhý den se vzbudili kdesi v lese. Pavel se koukal do nebe, když se otočil na bok a všiml si svého Fiatu. "Spolubydla, padáme pryč kurva." Zakřičel a spolubydlící vběhl do korábu. Na palubní desce bylo deset tisíc korun, oba dva koukali jako vyvorané myši. "Co to je?" zeptal se spolubydla. "Já ti nevím, nepamatuju se, že bychom někde měli takovejch prachů." Pavel vzal peníze do ruky a ze štosu vypadl malý lísteček. "Fanda, seber to." pobídl spolubydlícího. "Ty vole, to si děláš prdel?" vykřikl spolujezdec. "Něco se ti nezdá?" Následovalo ticho. Na lístečku byl nápis "Děkuji za všechno, s láskou Klaus." Během několika dalších okamžiků jim došlo, že ty bílé skvrny, co měly na sobě, nebyly od spaní na bílé zdi. "Já se pobleju kurva." zařval Pavel a zvracel z okna auta. "Byli to Valaši ne?" zeptal se spolubydlící. Obrátil post-it lístek a na něm byl nápis "Die Folklore Gruppe Valášek". Okamžitě začal zvracet také. Alkohol a německé folklorní skupiny by se neměly kombinovat.

Neposlouchá

12. října 2012 v 22:01 | Katastrofa |  Básničky
1. Žádná naděje pro dělnickou třídu,
zoufalství pro každý nový ráno,
naštvanost do slevovýho výprodeje,
jenom další kecy o světlu v tunelu.

2. Nulový šance pro absolventy míru,
vytesaný pohrdání pro skrytý talenty,
odjištěný granát do spáru podzimu naděje,
jiný bullshity o hledání práva a pravdy.

Vyhodíme všechno do ticha,
v mrtvolný rapsódii pláče snacha,
obzory přeci čekají mám pravdu?
Přečkáme s klidem další zástavbu.

3. Ostrý předměty okolo politických debat,
nechráněný HIV pro další milenky v řadě,
roztrhaný srdce vedle rozvodových právníků,
pohozený methadon mezi bandou feťáků.

4. Vetřelčí embrya pro anarchistickej systém,
nefungující hajzl vedle naší mrtvý demokracie,
všechny negativa zabalený v papírovym jointu,
o čem dál brečet, když nikdo neposlouchá?


Vyhodíme všechno do ticha,
v mrtvolný rapsódii pláče snacha,
obzory přeci čekají mám pravdu?
Přečkáme s klidem další zástavbu.

To je moje! (Balada Narcise Egomana)

10. října 2012 v 19:05 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
"Narcis Egoman byl držen v psychiatrické léčebně už druhý den, stále si nedokázal zvyknout na ten pocit. Hmmm, jak by se dal definovat jeho emocionální pocit s AK47 uvnitř? Chyběla mu, okej, už bych se moc opakoval, kdybych řekl, že v tom byla nějaká ženská. Ta věc ženského pohlaví, co mu chyběla, byla jeho kočka. Tu si do psychiatrické léčebny vzít nemohl. Ale, jak se tam ten statný Narcis Egoman dostal? Je to dlouhý příběh (který bude upraven pro potřeby pseudo-zajímavého blogu do délky maximálně 1000 slov, vážně, komu by se to chtělo číst?), ale přesto vám ho řeknu. Takže teď už nemusím nahánět čas povídáním. Uf, to se mi ulevilo. Narcis Egoman měl jeden drobný nedostatek.
Byl to narcismus? Jistě. Bál se o osud světa? Muhahahaha, ne kámo, to by nebyl náš Narcis Egoman, člověk, který měl dokonaleji vyžehlené vlasy, než Justin Biber v roce 2009. A to je už co říct. Jeho milovaná maminka ho předala do ústavu, protože její podvědomí trpělo podobným problémem jako týdenní témata na blogu.cz, zdálo se jí, že její život je řízen jedním malým, rozmazleným, nagelovaným, vyžehleným, v podstatě docela tupým a lehce retardovaným synkem. Přeháním? No, můžu kejvat a dělat, že máte pravdu. Ale já nepřeháním. Nikdy. Iks-dé. Kromě výše popsaných negativních vlastností měl jednu vlastnost, která byla opravdu zlá. Ne, nebyla zlá, byla vytvořena samotným RoboSatanem ve vysokých pecí (prej sídlí okolo Ostravy, ale nevím, já toho pána neznám). A nyní k legendární vlastnosti. Měl ve zvyku pobíhat kolem domu a křičet "To je moje mami!" (stáří: 4 roky), "To je moje negře!" (stáří: 11 let), "To je moje, more vole, kurva, kolikrát ti to mám říkat, doprdele, vole?!" (stáří: 17 let - současnost - ubercoolness achievement unlocked). Přijde vám to směšné?
Mně to taky přišlo směšné do té doby, než jsem si od něj půjčil iPod a zapomněl mu ho vrátit.
Dokážete si představit jeho reakci? Vzal si do ruky mé kilové těžítko (na sošky buddhů jsem se už nikdy nekoukal jako dřív), narval mi ho do krku a já se udusil. Ano, jsem duch, super, co děcka? No a proč vám to celé vůbec povídám? Protože je na místě, kde jsem ho chtěl vždycky mít. Jo a CyberSatan není vůbec špatnej týpek, dal mi jeden den na to, abych si s Egomanem vyřídil účty. Jeden den, víte co to je? 24 hodin. Svůj plán jsem promýšlel asi tak milionkrát a vím, že ho dnes provedu naprosto bezchybně. Jen mě děsí, že budu muset být v Bohnicích, ale nikdo mě neuvidí, jsem přeci post-moderní duch (Poznámka pro sebe: Nepouštěj si na iPodu Take on me, mohli by to slyšet dozorci) a můj ďábelský plán nebude moc nikdo ohrozit. A kdy je lepší útok než večer? Jenom doufám, že ten dokument o druhé světové válce nekecal. Stoupl jsem si k výdejnímu pultu léků, kde zrovna obsluhovala prsatá sestřička.
Což je absolutně nepodstatné, ale musel jsem vám to říct. No, byl to pohled pro otrlé jedince, Egoman si už za pouhý den stačil najít nového nejlepšího kamaráda (či kamarýda, pokud jsi ze Severu), asi třicetiletej chlápek, co měl slabost pro vyžehlený vlasy. Překvapivě. Egoman měl kapsy županu narvané sladkostmi, pořád křičel na ostatní pacienty "To je moje! Ty jeden buržoazní krytonokomunisto!" Kam jsme se to v Českém jazyku dostali? Tunel. Ale abych zase neutíkal. Být duchem mělo dost pozitiv, rentgenové vidění (No a co sakra, kdo by to na mém místě neudělal?!), ale hlavně schopnost manipulace s myslí, nebyl pro mě problém se dostat člověku do hlavy a přesvědčit ho o pár věcech tak, jak to umím jenom já. Fronta se pomalu pohybovala, poté, co jsem skoro usnul při přemýšlením nad sebevraždou (Zkuste si být v psychiatrické léčebně a sledovat obličeje pomatenců, nejradši byste se zabili nebo se zkusili zabít ještě podruhé), ale najednou jsem před sebou viděl pana Narcise Egomana (Čeština má volný slovosled, tak co?) a honem jsem se mu snažil dostat do hlavy. Co jsem s ním udělal? To byste rádi! Bylo to něco nádherného, tohle není USA, nemáme tu žádné bariéry, takže nebyl problém přesvědčit Egomana, že léky jsou k jídlu.
Heh, viděl je jako jeho oblíbené polské Krowky, chápete to? No, musím uznat, že jsem z toho měl dobrý pocit. Egoman křičel na všechny, že je to "jeho" a žral bonbony, ehm, tedy medikamenty na léčení halucinací. No, možná to nebyl zase tak dobrý nápad, když o tom zpětně přemýšlím. Jasně, přiběhli ošetřovatelé, ale nebylo to nic platné. Narcis Egoman se už stačil sníst stůl, kovovou židli, nástěnku s letákem od Čedoku, obraz Václava Klause a k tomu nezapomněl zbaštit Zákoník práce. Ano, ten zákoník nechápu, ale byla to sranda. Do té doby než se Egoman začal dávit dřevotřískou (vypadl jsem mu z hlavy a on si uvědomil, co snědl), následovalo bestiální (jinak se tomu říct nedá) zvracení. A Narcis Egoman je mrtvej. Ještě jednou Narcis Egoman is dead baby! Mylně jsem se domníval, že je to konec mých strastí. Copak se asi (ne)stalo? Hniju si tak pěkně v pekle a najednou mi přijde nějaký nájemník do bytu. Narcis Egoman. Nezbavil jsem se ho ani po smrti. Pořád zvrací nějaké zákony, je to na palici, musím po něm všude uklízet. Jo a pořád všude řve, že je všechno jeho. Takže to by bylo asi tak všechno a jsem rád, že jste mě všichni poslouchali, protože mě tato věc hodně tížila."
Dokončil svůj dojemný projev Lábel Anarchy na svém prvním sezení ve skupině "Sezení anonymních alkoholiků proti psychické šikaně", nicméně Lábel netušil, že na něj venku čeká jeho pravá noční můra. Egoman si půjčil jeho automobil a omylem srazil Lábela. Můžou lidé v pekle zemřít? Těžko říct, ale Lábel nebyl rád. A jaké nám z toho plyne poučení děti? Člověk by neměl, ale to je nakonec jedno, tohle nemá žádný hlubší smysl. No i když, každý v tom vidí něco jiného. Asi.

Plánování černoty na říjen

8. října 2012 v 23:03 | Katastrofa |  Co bude vole?
Tak, to nám ten čas letí co? Člověk se ani nenaděje a venku se ochlazuje, smog ve městech ukazuje, proč jsou podzimy v severočeskejch městech docela ošklivý. Heh, ale to nic nemění na tom, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Ale dost keců okolo, co chystám na říjen?

No, bude to zase standardní trash jako vždycky (každej tejden ve středu, když jsem vyšťavenej a blog dává debilní témata týdne - asi jako teď - Je mi to jedno - Lenost - To je moje - jako když témata vybírá banda rozmazlenejch děcek, tak povídka přijde až ve čtvrtek, ale to snad nevadí ne? Nechci slyšet odpověď xD), mám teď rozepsanej takovou komediální slasherovou povídku, ale není jistý, jestli jí dodělám, sad truth což? Jož. Zase bych něco napsal k osudům lidí v zombie apokalypse, příští díl se nebude tolik centrovat okolo Lukáše, ale bude tam záběr na osud pana Olmery, jo, bude to docela dost morbidní. Ostatně, jako vždycky. Plus nějaký básničky taky budou, to vám přeci nemůžu udělat ne? Beztak je nikdo nečte, ale whatever, píšu je rád. Mimochodem, v poslední době jedu Povídky ze záhrobí a začínám bejt docela zklamanej, člověk si myslí, že dělá povídky bez happy endů jenom on a nakonec je to jinak. Krutý televizní svět podle braku, který samozřejmě tolik milujeme!

Na konec sem zase hodím nějakou písničku a vzhledem k tomu, že mám na sobě tričko se Stone Roses, je to jasný. Depresák poslouchá madchester? No jo, jsem to divná chátra. High five a mějte se pěkně.


Lenost: Nemoc moderního světa

3. října 2012 v 16:48 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Čína, 5. leden 2006
Jiangkang Li měl patnáctý rok, což mu přinášelo jediné. Byl čas začít pracovat, jeho rodiče nebyli bohatí, na vzdělání nebyl čas a hlavně peníze. Nastoupil do manufaktury k panu Min Laovi, měl velké štěstí, protože tato manufaktura vyráběla značkové oblečení pro západní trh. To, co se tady vyrobilo, se exportovalo do Spojených států, Velké Británie a Kanady. V podstatě se dostal do prestižního klubu. V pět ráno začínal pracovat, přicházel na minutu přesně do práce, jinak by ho pan Min Lao mohl vyhodit, což nepřicházelo v úvahu, protože by jinak neuživil svojí rodinu, tatínek s maminkou na něj spoléhali. Krom toho v komunismu se musí pracovat, ať se vám to líbí nebo ne. Rána bývají krutá, otevřel dveře do fabriky. Hala s plochou přes 200 metrů čtverečních. Znal tam dost lidí, pracovalo tam s ním přibližně 150 vrstevníků, kteří stejně jako on museli přinášet do rodiny peníze.
Zasedl ke svém šicímu stroji a začal šít. Tričko za tričkem, šlo mu to dost od ruky. Kolem procházel kontrolor pan San Guo nebo také pan Dráb (Od čeho asi vznikla tahle krásná přezdívka? Měl opravdu tak velké drápy? Tedy dráby?) a přezkoumával výrobky dětí. Už byl u Jiangkanga, všechno probíhalo v pořádku, když si všiml, že bílé tričko s logem Addidas mělo špatně provedený šev na pravém ramenu. Jeden šev, který se ztratí v hromadě patnácti tisíc švů na jednom tričku. "Co má být tohle?" zeptal se Dráb. "Co přesně myslíte pane?" odpověděl Jiangkang. Najednou začal křečovitě svírat Jiangkanga a pomalu mu tlačil hlavu k tričku. Chlapec měl oči asi dvacet centimetrů od švu. "Už to vidíš?" zařval Dráb. "Ano, ano, vidím to." Nepřestával mu držet hlavu nad tričkem. "Myslíš si, že to ode mě lidé z Addidasu teď koupí? Že dají své peníze za takhle zmršenou práci? Prober se!" zahřměl hlas. "Chceš, abychom ti sebrali ty peníze, co si tady vyděláváš?" Jen to ne, prosím, pomyslel si chlapec. "Ne pane, prosím jen to ne." Na obličeji Drába se objevil úsměv "Myslel jsem si to." Jednou rukou stále držel Jiangkanga a druhou vyndal ze zásuvky šicího stroje jehlu. Vší silou přitlačil chlapce k tričku (už měl hlavu na triku) a kolenem mu přidržel levou ruku. Rychle vrazil jehlu do ruky. Prošla skrz. Jiangkang nemohl plakat, protože by byl propuštěn za špatné chování. Dráb odcházel a tiše se smál. Chlapec si druhou rukou přidržel levačku a pomalu vyndával jehlu z ruky. Už byla skoro venku, když se znovu přihnal Dráb a silnou ránou ho srazil k zemi. "Tak už se ale vrať do práce!" křičel na něj. V podobném duchu pokračovalo jeho dalších patnáct hodin práce, konečně dodělal zásilku triček Addidas, která byla druhý den připravena k expedici.

USA, 31. březen 2006
Dvacetiletý George šel s matkou nakupovat, potřeboval se konečně zbavit těch hrozných hadrů, které mu matka kupovala. Chtěl si koupit nové věci, ne takové, které nosili idolové její matky v osmdesátých letech. Přivřel oči a přečetl si ceduli na obchodě "Nová kolekce", tak tady by si přeci nějaké zboží mohl vybrat, pokynul na matku. "Koupíme to tady ne?" Společně vešli do obchodu. Během několika vteřin upoutalo Georgeovu pozornost bílé tričko s logem Addidas. "Mami, tohle chci!" zakřičel. "Drahoušku, nezdá se ti to za tu cenu trochu moc?" Jeho oči rychle přeletěly přes lístek s cenou. "Ale mně to nezajímá, já to tričko prostě chci, chápeš to ne?" Matka smutně pohlédla na cenovku a odešla s tričkem k pokladně. Blbá kráva, pomyslel si George. Po pár desítkách minut přijeli domů.
Rychle vyběhl schody do druhého patra a sedl si k počítači. Vedle sebe měl načatý energy drink, změřil si ho očima. "Pojebanej Monster, proč nemám kurva Redbull?" A obratem ho do sebe hodil. Všiml si švábů, kteří mu lezly v pokoji. No jo, hned zítra si tady uklidí. Všiml si, že pořád držel tričko v rukách, tak ho odhodil na štos věcí, které ležely na gauči. Mnohem lepší. Seděl před počítačem, konečně si pustil novou hitovku Akona, zaplašil šváby ze stolu a vyndal z druhého šuplíku bong s marihuanou. Rozzářil se, vyzkouší tu trávu, co mu koupili kamarádi k narozeninám, nikdy ještě nehulil jamajskej model. Zažehnul směs a pak dělal jedinou věc, která na něj zbyla, šlukoval. Po pár minutách si připadal parádně zhulený, možná by měl hulit častěji, aby utekl tomu ošklivému světu, který je okolo. Sedl si před svůj dvacetipalcový monitor a pustil si nějaký mix acid house a techna, který mu vypaloval spolužák. V křesle před počítačem si připadal skvěle, všechno působilo, tak jak mělo.
"Georgi, vynes prosím tě odpad!" ozvalo se z prvního patra. "Jdi do prdele, vynes si ho sama, nemám teď čas!" odpověděl burácivým zařváním. "Prosím, pojď to odnést, potřebuju se toho zbavit." Zvedl se a pomalu zakopával do prvního patra. Už byl u matky. "Cos na tom nepochopila, řekl jsem, že s tím nejdu, ani kdyby ses tady posrala, s tím nepůjdu." řekl marihuanový odér. "Ale vždyť víš, že nemůžu nosit těžký věci." opáčila se na něj matka. "Tak jsi kurva neměla tak makat jako mladá." řekl s klidným obličejem. "Mami, uvědomuješ si vůbec, že nejsem žádnej posranej dětskej nádeník, abych dělal tolik věcí, co tady po mně chceš? Kdybys nebyla tak líná a někdy zvedla tu tvojí tlustou prdel a něco udělala, tak bychom nebyli v takovejch sračkách jako jsme teď." Matka na něj nevěřícně koukala, George se mezitím odporoučel nahoru, do svého pokoje. Už byl skoro u počítače, když se pod jeho pravou nohou propadla dřevěná podlaha, tříska okamžitě přerušila tepnu na noze, okolo stříkala krev. Krev a křik, skvělý mix. Teprve teď mu proletělo hlavou, že lít na dřevo taková kvanta chlastu nebyl možná až tak dobrý nápad. Ze všech stran pokoje se k němu začaly sbíhat šváby a jiní brouci. Matka měla puštěnou televizi a nic neslyšela.

You wanted hit (druhá část)

2. října 2012 v 22:19 | Katastrofa
Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo zůstat v apokalypse střízlivej. Zapnul jsem si na hi-fi věži Karla Kryla, song "Bratříčku, zavírej vrátka" a byl jsem v hodně, hodně pesimistický náladě. Živej, možná polomrtvej a v nejbližší době hlavně pořádně vožralej. Pořád se mi vracela otázka "A co jako budeš teď dělat?", i když čím víc jsem pil, tak tim víc, jsem zapomínal, že zažívám obrovskou biologickou válku. Když jsem si dával asi tak třetí skleničku, tak mě napadla šílená věc, zavolám bejvalce a zkusím jí překecat, aby se ke mně vrátila. Vzal jsem mobil a připadal jsem si těžce v sedle. Zvedla to a mluvila se mnou. Potom, co se představila do telefonu, začalo trapný ticho. Nevěděl jsem, co jí mám říct a proč jí to hlavně mám říct. Najednou mě napadlo, že by nebylo od věci se zeptat, jestli nemá nějakýho boyfrienda. Jo, hned, z místa, ani jsem se nepředstavil. Další chvíle trapnýho ticha, kterou přerušovalo jenom moje halekání do telefonu, kdy jsem křičel něco ve smyslu "Tak mi to řekni ty kurvičko!" (Vzápětí mi moje krásná ruka dolila dalšího panáka něčeho silnějšího, což ve mně utvrzuje hypothézu, že jsem strašně moc pravdomluvný a reakční člověk, když mi stoupá promile v žilách), což bylo kvitováno otázkou "Lukáši? To jsi ty?", přijde mi divný, že si po takový době pamatuju výňatky toho hovoru, člověk si ožralej většinou nic nepamatuje, ale asi jsem jinej nebo aspoň mi v ten den dobře fungovala paměť a pěkně se to uložilo v dlouhodobý sekci. No, každopádně jsem se po chvíli dostal k tomu, že jsem docela rozumě začal artikulovat do telefonu, takže mi bejvalka rozumněla téměř každý pátý slovo. Prej byla svobodná, ale kdo tomu mohl věřit? Proč jsem jí vlastně vůbec zavolal? Mé rozhodnutí se teď zdálo příliš hloupý, během okamžiku jsem zavěsil telefon.
Zombie apokalypsa v plnym proudu a já se znovu snažím sbalit ženskou, která teď spí s úplně jiným chlapem, chtělo to asi víc promile, abych si zatemnil logické přemýšlení. V opilym stavu jsem si zapnul televizi (paradoxně programy fungovaly, nechápal jsem, co se to děje), doufal jsem, že televizní noviny budou mít hodně zajímavejch věcí ze kterejch se pokusej udělat senzace. Čekal jsem minimálně polovinu zpravodajství věnovanou nákaze. Asi nás média začala ignorovat, vstal jsem a šel k oknu, všiml jsem si, že Infikovaných venku přibývá. No, možná bych měl vypnout světla. Čas letěl kupředu vražedným tempem, po pár hodinách pití jsem upadl do hlubokýho spánku, mohlo bejt okolo půlnoci, když jsem usnul. Probuzení mělo bejt hodně silný. Představte si chvíli, kdy si příjemně sníte uzavření ve svojí dokonalý mysli, když zaslechnete rány, počkejte, řekl jsem to špatně. Výbuchy, nevěděl jsem okamžitě, co se děje, ale třesoucí se dům mi napověděl, nějaký podělaný bombardování. Všechno to dává smysl, Františkov byl ztracenej a to lidi z armády věděli, pár mrtvejch z řad civilistů jim přeci neudělá vrásky. Musel jsem jednat rychle, jinak je možný, že bych tam tenkrát zařval, intenzita výbuchů začala být větší, vzal jsem rychle klíčky od pick-upu a utíkal do garáže. Proč otevírat dveře, když je jasný, že by mě někdo mohl venku sežrat? Brutální rána a rozražený garážový vrata. Venku se mi naskytl výjev z katastrofickýho filmu jako od Michaela Baye, výbuchy, poletující kusy Infikovaných, aerosolová krev třísnící vzduch rudou barvou. Všechno bylo špatně, správný řešení bylo šlápnout plnou silou na pedál plynu a odjíždět. Další výbuchy, pomalu zrychlující automobilovej kolos. Souboj o vteřiny, 70 kilometrů za hodinu, rána (výbuch strhl kus silnice), auto vjelo do kráteru, kola na pravé straně se nechutně propadla, aby vzápětí našla novou nezničenou zem. Ten skok způsobil, že se moje hlava zvýšenou rychlostí potkala se stropem, na milisekundu jsem ztratil kontrolu nad autem a na levé straně jsem najel do menší skály, která lemovala silnici. Metalíza byla minulostí. Všechno, na co jsem byl schopnej se soustředit, bylo vypadnout, co nejrychlejc od toho všeho, když nad tím tak přemýšlím, další podařený útěk. Opravdovej hrdina.

Myšlenka honila druhou a já uvažoval nad tím, kam si to namířím, ještě než jsem se rozhodl, do zpětného zrcátka vyskočil vrtulník. Podělanej Mi-24, teprve teď jsem se začal opravdu potit, studenej nechutnej pot, ve kterym se zrcadlil můj strach. K mojí hrůze začal vrtulník pálit, jedna ze střel prolítla čelním sklem, byla to minimálně třícentimetrová díra, jestli mě trefí, tak ze mě bude dobrý lego. Když pick-up dostal svojí nálož padesáti ran, tak vrtulník z nějakýho neznámýho důvodu přestal střílet. Jak často se vám stane, že skála, o kterou jste před pár sekundami málem rozflákali auto, se rozhodla, že vám zachrání život? Hořící trosky padajícího vrtulníku dopadaly na zem a můj auťák se ze všech sil snažil udržet na silnici a dostat z motoru takovou sílu, aby mě dovezl do cíle. Teď je nutný si položit klasickou filozofickou otázku. Co dál? Česká Kamenice? No jasně, zavolat Denisovi a zeptat se ho na to, jak to vypadá s bezpečností a jinejma zbytečnejma věcma, který teď scházej, ale když jsou přítomný, tak můžeme víst normální život, úvozovkově normální samozřejmě. Denis na telefonu byl rozespalej, vždycky chodil spát pozdě a vstával pozdě, dítě noci, který má psychický nemoci. Dost poetiky. Ujistil mě o tom, že je všechno v nebezpečným ok-landu, že armádní posádka drží Českou Kamenici, což mi přišlo jako zpráva, protože trochu toho bezpečí, no, víte, jak to myslím. Vzal jsem to přes Habartice, teda to, co z nich zbylo, nečekal bych, že vesnice budou tak strašně zasažený, bylo to proti všem teoriím, větší města to měla odnýst, to je jasnější než každej novej východ slunce, ale proč Infikovaní plenili a ničili všechno? Proč nezůstávali na jednom místě a migrovali za kořistí? Bejt jako metaforická šunka pro mrtvý lovce mi přišlo vtipný. Ne, špatně jsem to řekl, přišlo mi to tragikomický.

Jediná ulici v Dolních Habarticích byla zaplavená Infikovanými, po pár metrech jsem musel zapnout stěrače, protože tolik červený barvy na čelní sklo nepatří, přišlo mi příhodný, že jsem si snažil zachovat aspoň kus zdravýho rozumu tím, že si člověk vsugeruje, že kolem něj není tolik smrti, krve, ale všechno je tvořený jenom připotomělejma klaunama, který když přejede, vám na čelní sklo vystříknou obsah svejch cév. Samozřejmě, cévy jsou naplněný barvou. Barva pořád přibývala a auto začalo dostávat červený nádech. Cedule Horní Habartice (nějakej sprejer přesprejoval nápis na Bitlord Country, pseudoumělci jsou všude) a bylo to ještě horší. Pochybnosti o tom, jestli tohle všechno přežiju, se začaly stávat minulostí. K mýmu neštěstí začal pick-up zpomalovat, předpokládám, že texaští konstruktéři nepočítali s tím, že jednou někdo použije auto na tahání na masovou vraždu. Se spoustou tmavě červený barvy a zlámanejch párátek (Křupání kostí mi začalo lízt na nervy takovým způsobem, že představa lámání párátek byla mnohem schůdnější). Muselo jich tady bejt přes dva tisíce, vlna, která spláchla Benešov se roztříštila, jedna pokračovala směrem na Českou Kamenici, druhá přes Františkov do Český Lípy. Teprve o pár let pozdějc jsem se dozvěděl, že v tu dobu bylo přes 30% celejch Čech zasaženejch, teda kromě Prahy, protože ta se držela nejdýl. Měl jsem s tím počítat, když vesnice okolo Mělníku vypadaly, tak jak vypadaly. Jaký by to bylo pěkný, kdybych tady měl nějaký album od GNU, ať už Srdce v kusech zvuku nebo Milimetry ticha, zatraceně, i Nebešťan by stačil. Něco, co by zlomilo můj pud sebezáchovy, kterej tak křečovitě drtil nohu na plynovym pedálu, která jako jediná držela rychlost sotva okolo čtyřiceti kiláků za hodinu.

Markvartice, Veselý, všechno bylo stejný. Čekání na to, až se nebe zbarví krví a ta začne pršet z oblohy, aby i Bůh přispěchal se svojí troškou do apokalypsy. Může za to vůbec Bůh? Bůh je jinde. Sedí si na tom svým obláčku a směje se nám, možná za to může, možná taky ne, ale úplně vidím ten jeho obličej, kterym nám všem říká "Posrali jste si to", přitom ještě vesele pokyvuje hlavu a dává si pár šluků z bonga. Bylo to ve všech zombie filmech, vždycky za to mohl člověk. Jen by mě nikdy nenapadlo, že budeme mít takovýhle koumáky i my v Severních čechách. Legendární Sever prochází čistkou, za chvíli bude i po Liberci a bejvalčiný střeva budou trhat Infikovaní na chodníku. Zkurvená představivost. Česká Kamenice byla jedno obrovský kulometný hnízdo. Zpomalit se zdálo jako rozumnej nápad, už takhle pick-up vypadal, že přijel z rozvojový země, kde byl používanej třicet let, a když v něm ujížděli emigranti, tak ho vojáci už, už skoro zničili. Zastavil jsem před vojáky. Během okamžiku na mě začalo mířit tolik zbraní, že se mi o tom nikdy nezdálo. Klepající se ruce nad hlavou a vražedný pohledy. Jeden špatnej pohyb, jednou kousnutí od Infikovaných na mym těle a bude ze mě cedník. Odvedli mě do kasáren, měli tam vazební místnost, kde mě chtěli nechat do dalšího dne. Rána, zamčený dveře a uzavřenej mezi stěnama. Tak takhle chutná bezpečí. V tu chvíli bych dal cokoliv za kus žvance, předtím jsem moc nejedl, jediná moje strava byla poněkud tekutýho charakteru s obsahem alkoholu nad 40%, kterou jsem nezapomněl prokládat džusem. Nebylo to tam tak špatně zařízení, na protější stěně bylo zrcadlo, seděl jsem na spartánský posteli (Ale je to postel a to se přeci počítá ne?) a v rohu byl záchod. Stoupl jsem si před zrcadlo, takhle vypadá lidská troska. Tmavý kruhy pod očima, bílá kůže, vyskakující akné a prázdnej pohled. Hlavně, že jsem měl tričko s Guns´n´Roses. Beatník jak vyšitej, jenom jsem trochu zaspal dobu. Nebylo od věci si zdřímnout, můj spací režim byl v módu "destroy", bylo zajímavý, že až když jsem se zastavil, pořád mě bolela hlava z přemíry chlastu z minulý noci. Jak by se mi tenkrát jedna sklenička whiskey hodila. Jenom jedna malá sklenička, která by smazala ten můj zničenej ksicht. Musel jsem si připustit, že chlast mi asi nevymaže vzpomínky a nepotlačí city. Spadnul jsem na postel. Ze zamřížovanejch oken pálilo letní slunce. Jak tohle asi dopadne? Usnul jsem a celej svět se zdál na chvilku rozumný. Musel jsem bejt fakt troskoid, protože jsem se vzbudil až další den. Naneštěstí odpočatost nebyla taková, jakou jsem si představoval, ještě bych spal, ale nešlo to. Vždycky se něco musí zblbnout (Viď podvědomí?) Přibližně hodinu jsem seděl v cele, když mi přišel otevřít voják.

Divil se, že nejsem přeměněnej (Heh, kdo by to byl řekl což?) a pustil mě ven. Hlavní základna byla na českokamenickym náměstí. Na mojí otázku, co tady dělají, uhnul pohledem, tak teď to bylo jasný. Asi nemaršovali podle armády, možná už padla i Praha, tenkrát bylo možný cokoliv. Zeptal jsem se na Denise Larova, říkal jsem, že to byl takovej menší klučina ve věku asi patnácti let. Říkal, že tady mají hodně dětí. To bylo všechno, pak se vrátil do služby a já stál na počátku nový apokalyptický éry. Ale byla to apokalypsa, když tady byli pořád vojáci i ten pocit úvozovkovýho bezpečí? Nějakou dobu jsem se procházel po náměstí, když se konečně proti mně vyřítil Denis. Byl jsem fakt rád, že ho vidím. Dá se vyřešit všechno podstatný, co se stalo od začátku konce? Myslím, že ne. Mluvili jsme a mluvili, slova padala, deprese stoupala. Ptát se Denise na vojáky se ukázalo stejný, jako když se chcete zeptat opilce, kde je nejbližší vegetariánská restaurace. Povídal mi o tom, jak utíkal z Horních Habartic, jak se snažil schovat a nebylo kde. Potom, co dobrejch deset procent obyvatel posloužilo k tomu, aby mi nabarvili pick-up červenou "barvou", nedivil jsem se vůbec ničemu. Jak to mohl přežít? Povídal, že ho našli vojáci, který byli na hlídce v Markvarticích, nevěděl, proč ho zachránili, mohli ho tam nechat, ale byl prej byl rád, že se odtamtud dostal. Když jsem už delší dobu naléhal na to, aby mi řekl, co je to za vojáky a proč se mě nesnažej zabít jako ty magoři z vrtulníku ve Františkově, konečně se rozpovídal. Řídil to tady nějakej plukovník Král, kterej když mu přišlo echo ze štábu, byl dost vyvedenej z míry, protože nehodlal zabíjet civilisty. Očividně se armáda snažila uklidit svědky incidentu, aby všechno vypadalo, že to má pod kontrolou. Je možný, že nás napadnou, nadhodil i tuhle možnost Denis. Ten pocit, když jste rádi, že spadnete z deště pod okap. Na mojí otázku, jestli je tady nějaký místo, kde se můžeme napít mi odpověděl, že jedna hospoda tady pořád funguje. Čas doplnit zásoby alkoholu. Vzal jsem ho sebou, objednal mu pivu a sobě taky, nechtěli po nás ani prachy, věděli, že když jsme v takovejch sračkách, tak po nás nemůžou chtít prachy, konečně se projevila nějaká opravdu lidská nátura. Hospoda byla přecpaná, vidím to jako dneska, všude davy lidí, který chlastaj jako zjednaný a snažej se vymazat skutečnost. Jako kdyby se něco od konce změnilo, bylo to pořád stejný, všechno. Mezi lidma se motaly nějaký kurvy, který si chtěly přivydělat, začal jsem přemejšlet o tom, jestli nám je nezaplatím, přeci jenom, ženskej dotek není nikdy na škodu, ale peněz jsem moc neměl a Denis byl totálně na suchu. Zkurvená stránka lidský duše. Vstali jsme a lehce opilí se vydali do azyláku, kde bydleli všichni nově příchozí, Dachau hadr, ale postel jsem měl, tak o co šlo? Usínal jsem a představoval si, jak všechno bude zase v pořádku. Jak všechno jednou skončí jako ta nejhorší noční můra."

Dopovídal Lukáš a podíval se na moderátora. "Tak to vidíte, pan Merský nám vyprávěl svůj příběh a já jsem rád, že jsem ho tady dnes mohl mít." Potřásl rukou Lukášovi a ten se odebral pryč z talk show. Před budovou nastoupil do auta a pomalu odjížděl z Prahy, zpátky do Františkova. Může se měnit doba, technologie, ale lidské osudy zůstánou vždycky stejné. Za chvíli mu zazvonil mobil, zastavil u kraje silnice a přijal hovor. Byl to desátník. "Lukáši, ty vole, co zase kde děláš?" Byl střízlivý? To asi ne. "Vole, kde jsi doprdele, chci si s tebou popovídat o tom, co se stalo, jak jsi byl v tý fajnový televizi a kecal tam o Infikovanejch a celý tý sračce." Lukáš musel odpovědět, obešel auto a sedl si za krajnici. "Co potřebujete desátníku? Vždyť jste mi to všechno říkal, už jsem to slyšel, když jsem vás našel tenkrát na Moravě, je to už řádka let, musíte jít dál zatraceně." Z druhé strany se ozval zvuk, který vydávají notoričtí alkoholici, když zvrací. "Merskej, oni mají mojí ženu a dceru, dostali je." Lukáš se už nemohl ani usmívat, nemohl ze sebe dostat ty správné emoce. "Už je to dlouho desátníku, pane Olmero, přeci víte, že s minulostí už nic neuděláte." Z mobilního sluchátka se ozvalo chladné konstatování. "Proč jsi mě tam nenechal chcípnout Lukáši? Už nic nemá smysl, nic nemá ani ten nejmenší dokurvenej smysl, slyšíš mě? Nic nemá smysl!" Melodramaťák v plný síle, pomyslel si Lukáš. "Nemám na vás čas ani náladu, už se sebou udělejte něco, slyšíte? Nemůžete bejt taková troska do konce života chlape." Po chvilce se ozvalo rozvážným hlasem. "Neboj, už tě nebudu nikdy opruzovat, nebudu už opruzovat nikoho." Zazněl výstřel. Lukášovy zorničky se rozšířily. Proboha, snad se nezabil, to snad ne! Bydlel v Mělníku, rozjel svoje auto tím směrem. Snad může ještě něco udělat. Už ne, nebude jenom přihlížet. Nepřežil celou apokalypsu proto, aby zažíval další ztráty. Xenonové reflektory vozu si prorážely cestu noční temnotou. Lukáš pokračoval v cestě.

"Chtěl jsi to opravdový, ale můžeš říct, co je opravdový? Jsou tu světla, zvuky a příběhy, muzika je jenom část, jo, chtěl jsi pravdu a pak jsi řekl, že chceš důkaz, hádám, že jsi zvyklej na to, co ti lháři říkaj."