Srpen 2012

První den roku nula (Jdeme dál...)

29. srpna 2012 v 19:28 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Praha, 29. srpen 2015
Michal a Vašek seděli ve sklepě starého činžovního domu. Michal stál s pistolí u dveří, opřený o zeď a dával pozor, aby je nepřekvapil nezvaný vetřelec ze zálohy. Vašek seděl v koutě místnosti a připravoval cosi, čemu říkal "Kalouskův cloumák" a dával si náramně záležet, aby z toho vyšel dokonalý produkt. Michal poodstoupil od dveří a přelétl pohledem po Vaškovi. "Myslíš si, že to tentokrát vyjde?" Michalovy oči přelétly po cloumáku, "Říkám ti, dělám to už dva roky a vím, že tentokrát to už musí vyjít, dost dlouho jsme to s lidma od Underground Riot připravovali, nemůže se nic posrat, je to blbuvzdorný." Jeho přítel si hlasitě odfrkl, "To doufám, už by bylo načase, aby s tím někdo, něco udělal."
V hlavě Vaška se vybavila jedna stará scéna, byl to rok 2010 a republika se připravovala na parlamentní volby a po okolí bylo velké množství billboardů, planých politických slibů, nic, co by člověk neočekával, ale nové strany měly jinou strategii. A ta strategie jim vyšla, dvojky největší pravicové strany, nové obličeje, staré obyčeje, všechno zafungovalo na výbornou, nová generace lidí, která chtěla pomoc svému státu, na ně hleděla s vírou v lepší zítřky. Přeci jenom gigantický státní dluh se nedal ignorovat a tyto strany s ním chtěly něco dělat, vymizíkovat ho, neudělat z nás zadlužený stát. Tenkrát mu otec říkal: "Michale, jsou to všechno velký kecy pokerovejch hráčů, žádnej z politiků to s náma nemyslí upřímně, jenom hledají způsob, jak vytunelovat co nejvíc peněz." Michal slova svého otce ignoroval, byl starý, vyrůstal v jiné době, komunistické stigma patřilo do minulosti, stejně tak jako křiví politici. Úplatní politici nemůžou být v demokratické společnosti, to bylo vyloučené a pevně tomu věřil. Všechno se dalo vyřešit včetně problémů s nepřizpůsobivými. Michal poprvé v životě šel volit, se svým kamarádem Vaškem, oba uvěřili předvolebním slibům, lákání na lepší zítřky.
Teď, o pět let později, když se mu celá vzpomínka vybavila, připadal si jako největší idiot pod sluncem. "Neměl jsem jim nikdy věřit." pronesl do chladného vzduchu sklepa. "Michale, já jim tenkrát taky věřil, co se mohlo stát? Vypadalo to tak strašně nadějně." Na chvíli přerušil svůj monolog. "Pamatuješ si, jak před třema rokama odvolali Lessyho?" Kdo by na ten okamžik mohl zapomenout. "Jo a to mi už tenkrát přišlo vtipný, že je ve vládě platforma, která nebyla zvolená lidma, ale ten Lessy to zabil." Odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho zapříčinilo v roce 2012 to, že se z poslanců stali nedotknutelní, najednou se jich začali bát všichni, od zpravodajských médií, přes novináře až po bankéře. Obecenstvo se bálo nastrčených loutek, kdosi v pozadí dokázal řídit celé představení s takovou vervou, že veškeré další úkony, které vláda dělala pod záštitou demokratického státu, byly prakticky neprůhledné, žádná kontrola, jenom další škrty v rozpočtu a tunelování státu.
V roce 2013 to zašlo tak daleko, že po obrovské stávce, které se zúčastnilo přes dva miliony lidí, začaly mnohem razantnější škrty. Zničili celou střední třídu, byli pouze chudí a nechutně bohatí, nic mezitím. Michal si začal kontrolovat zásobník pistole, rychle ho znovu zasunul do útrob pažby. "Minulej rok to bylo hodně zlý, ty posraný třiceti procentní daně, museli jsme se zbavit auta, mimochodem, máte ještě v rodině auto?" Vašek přidal jakousi látku do cloumáku a rychle uhnul hlavou, žádný výbuch nenastal, znatelně si oddychl. "Nemáme, nejsou prachy na benzín, mimochodem, slyšel jsi, že ve Šluknově lidi skoro nechoděj ven?" Slyšel o Šluknově spoustu různých historek, ale nikdy tam na vlastní kůži nebyl. "Co se tam děje?" Jeho kamarád odložil cloumák k dalším, které byly na zemi. "Je tam jedna obrovská bitevní zóna, cikáni se řežou s náckama hlava nehlava, hodně normálních lidí se chytlo nácků. Nejsou tam skoro žádný policajti, zbyli vůbec ještě nějaký? Pamatuješ si, jak strašili s tím HDP? Teď kleslo o deset procent a každýmu je to jedno." Vašek si vzpomněl na inovace Ústavy ČR, posunutí voleb o šest let, další volby by měly být v roce 2020, věděl, že by tady všichni umřeli hlady. "Stejně je sranda, že jsme se přidali k Underground Riot co?"
Teprve teď bylo vidět, že cloumáky jsou napalmem modifikované zápalné láhve. Michal se jenom pousmál. "Co si sám neuděláš, to nemáš, už jsme čekali dost dlouho na to, aby se něco změnilo, myslí si, že se nic nestane, že jsme panáci, kterejm můžou srát na hlavu." Oba věděli, že pokud jejich útlak neskončí, tak skončí jejich životy, což nemůže být zase tak špatné, protože pak nebudou moc zažívat tu strašnou neschopnost cokoliv změnit, pocit, že se přes ně všechno jenom přehání. "Kdybych měl aspoň nějakou práci." posteskl si Vašek. "No jo kámo, s náma do budoucna nikdo nepočítá, praxe pro práci, je to zamotanej kruh, každej je poloposranej z toho, že příští měsíc zkrachuje, tak nenabíraj." Během okamžiku začal Michalovi zvonit telefon. "Ano? Jo, jsme připravený, neboj se, dáme to nějak do pucu, jasně, máte zbraně? Dobře, dobře, chápu, tak za deset minut se potkáme před Strakovou akademií? Oukej, taky se měj kámo, uvidíme se tam." Dal zpátky mobil do kapsy. "Už to tak vypadá, že přišla naše chvíle, prej našli nějaký vyřazený tanky, asi se to tam hodně zvrtne." Vaškův obličej se najednou stáhl do grimasy. "A co když tam budou policajti nebo vojáci?" Následovalo ticho. "Tak nám budou muset uhnout z cesty nebo dostanou ránu." Myslel pěstí nebo ránu v ráži devět milimetrů? Problesklo Vaškovi hlavou. "Hele, ale vážně nerad bych někomu z těhle lidí ublížil, přeci jenom dělají svojí práci, nemají zase tak úplně lehký." Michal odjistil pistoli. "Tak to by ji radši neměli dělat." Teprve teď se Michalovi prohnala hlavou jedna hláška jeho otce. "Já ti říkám, z toho se jednou vyklube posraná občanská válka, budeme se zabíjet mezi sebou kvůli těm idiotům, co dělají zákony."

Zbytečnosti

27. srpna 2012 v 11:03 | Katastrofa |  Básničky
1. Vztek a bezradnost ruku v ruce,
v ignoraci je dneska dobrý jít,
prostředníčky vztyčený a slov není,
dva polomrtvý kšilťáci a "Jsi magor?"

2. Moc bez vůle pro další lidi,
nepohneme jedním těžkým nýtem,
vyhoří vše okolo spálený země,
přivřený oči neutíkají od skutečnosti.

3. Stěna a další v uzavřený krychly,
geometrická řada stagnujících věcí,
napořád vušude kam se každý podívá,
nedá se ukrýt před iluzí z druhé strany.

4. Slova už nejsou médium komunikace,
nálady se rozpliznou na křídový papír,
nedávají žádný smysl pro ostatní,
cyklus povídek od aortální prázdnoty.

5. Průjem mysli nebyl zábavnější víš?
Vyfetovaný myšlenky hašišáků zůstávají,
čekají až je sebere další generace flákačů,
bez pudu sebezáchovy a jiných zbytečností.

Máma

22. srpna 2012 v 21:18 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
5. listopad 2010
Zásahová jednotka obklíčila budovu číslo 53, dvacetiletý muž vzal za rukojmí postarší ženu a mlaďounkou sotva dvacetiletou dívku. Případ, kterých se po světě stane nesčetné množství, tak v čem se lišil tento? Postarší žena byla matkou Alfonze Muchowa, mladší žena byla jeho přítelkyně. Kdo byl únosce? To nikdo nevěděl. A nebylo člověka, který by si všiml plastických trhavin na vnitřní straně vchodových dveří. Tým Alfa byl po kouskách rozprášen na příchodové cestě. Čtyři muži, čtyři mrtví. Odstřelovači byli k ničemu, místnost, ve které byl únosce, neměla žádná okna. Jediné, na co byl čas, bylo vyjednávání. Po půl hodině od zabití týmu Alfa sehnali policisté Alfonze Muchowa. Byl znatelně zmatený, pracoval jako daňový úředník na finančním úřadě. Pan průměrný, ničím nezajímavý asi dvacetiletý člověk. Když viděl obrovskou budovu a krvavé skvrny (pravděpodobně zbytky týmu) na příjezdové cestě, tak si připadal jako v noční můře, takové té, která přichází každý den a vy se jí nemůžete zbavit. Probuzení bývá někdy těžké, promnul si ještě jednou oči a nevěřícně koukal na budovu.
O kus dál stál policejní vyjednavač, zavolal na něj: "Pane Muchowe, pojďte sem!" Alfonz přidal do kroku a vydal se za ním, jeho nechápavý obličej křičel na všechny strany, že si připadá jako ve vidění. "Co se to tady stalo?" ptal se zmateným hlasem. Vedle policejního vyjednavače stál vedoucí celé policejní akce, přikázal ozbrojenému komandu, aby zaujalo pozici před domem. Falešná naděje toho, že má policie situaci ve svých rukou. Ve dvou uřezaných rukou pohozených u mrtvého těla. Vyjednavač konečně zaregistroval otázku. "Pane Muchowe, paní Alžběta Muchowá je vaše matka, že ano?" Proboha, je v tom maminka? Co se to tady zatraceně děje? Unesl jí nějaký šílenec? Chová se sama jako nějaký šílenec? "Ano, to souhlasí, proč se mě na to..." Vyjednavač ho přerušil další ráznou otázkou. "Předpokládám, že znáte slečnu Annu Vrbovskou?" Anička? Co ta v tom má sakra, co dělat? Slunce jeho života, jak je v tom zapletená? Možná obchodovala s marihuanou, přeci jenom, přivydělávala si na živobytí různými způsoby, ale to tady snad nemusí být policie. "Ano, je to moje přítelkyně, obávám se, že vám nerozumím, co se mi snažíte říct." Policejní vyjednavač se nadechl z plných plic a chvíli koukal do země, zdálo se, že nabírá odvahu mu říct, to, co mu tížilo jazyk a bylo tak strašně těžké říct narovinu.
"No, víte, pane Muchowe, máme tady únosce, drží vaši matku a přítelkyni jako rukojmí, nevíme, co po nás chce, nejsme si jisti, proč unesl zrovna tyhle dva lidi, zavolali jsme vám, protože doufáme, že to z únosce dostanete." Muchow se opřel o policejní dodávku. "To mi chcete říct, že absolutně nevíte, o co jde? Proboha, proč jsou tam moji blízcí? O co tady jde?" cítil, jak se mu hlas zkřivuje nervozitou, vyjednavač začal poznávat, že je neklidný, velmi nestabilní, ale kdo by na jeho místě nebyl? Proboha i ten nejstabilnější člověk by byl vyklepaný. "Musíte si promluvit s únoscem, výslovně si zažádal o vás, snažili jsme se dovnitř vniknout, ale ztratili jsme jeden tým, když vybuchla plastická trhavina z druhé strany dveří a roztrhala ty muže na kusy." Do hovoru se vmísil vedoucí akce. "Podívejte se Muchowe, já jsem policejní náčelník, ty chlapci umřeli, aby zachránili vaše milovaný, nepovedlo se jim to, tak kurva vemte tu vysílačku a promluvte si s tím šílencem, ať víte, co po nás vůbec chce." Alfonz jenom tupě zíral do země, neschopen jediného slova. Najednou se začal linout hlas z policejní vysílačky.
"Tak máte tam Muchowa?" Vyjednavač s náčelníkem se mlčky podívali na Alfonza, jejich obličeje byly vážné, kývli na něj a podívali se na vysílačku, mlčky ji vzal do levé ruky. "Tady Muchow, co ode mě chcete?" odříkal nervózně. "Mám tady vaší matku a přítelkyni, možná byste s nimi chtěl mluvit." Nenechal ho odpovědět a dal k vysílačce jeho přítelkyni Anu. "Alfí, ten chlap je blázen, už celou věčnost na nás míří zbraní a říká, že to bude celý na tobě. Prosím zachraň mě, zachraň mě." Z domu se ozval výstřel. Všichni policisté začali ve zmatku střílet na dům, po chvíli se ozval znovu hlas ve vysílačce. "Já jí nezastřelil, ale tvoji kamarádi policajti jo." Zděšený Alfonz se podíval na okolí. "Víš, neměli by střílet do dřevěnýho domu, kterej není zrovna vzorem odolnosti vůči střelným zbraním." Po malé odmlce se ozval další výstřel, tentokrát náčelník gestikuloval na ostatní policisty, že nemají střílet. "Co se tam děje?" zeptal se Alfonz nejistě do vysílačky. "Ale, ještě se hejbala na zemi a já nemám srdce na to, vidět někoho, jak se na zemi plazí a naříká, to je jako koukat na umírající zvířátko, máš rád zvířátka Alfí?" Tázaný vybuchl v záchvat vzteku. "Ty hajzle, za to, co jsi udělal, si to s tebou vyřídím, policajti tě rozstřílejí na kusy, všechno se ti to vrátí." Z druhé strany se ozvalo ušklíbnutí. "Možná bych ti měl dát k vysílačce maminku, ta by ti měla možná něco říct." Hrobové ticho v celém okolí bylo hypnotizující. "Alfonzi, já nevím, co je to za člověka, ale.." uslyšel bouchnutí tupým předmětem.
"Ale matko, nebuď tak skoupá na slova, řekni mému bratrovi, kdo jsem." Vyjednavači přeběhl mráz po zádech. Z vysílačky začal slabý plačící hlásek matky Alfonza vysvětlovat. "Alfonzi, já, já, když ses narodil, tak jsi měl dvojče, ale, když nás otec opustil, tak jsem si nemohla dovolit vás mít oba dva, dala jsem jedno do dětského domova. A tenhle mladý muž je asi..." Náhle jí vyrval vysílačku z rukou. "Já jsem tvůj bratr, to tvé dvojče, které nedostalo všechno, co jsi dostal ty, vyrůstal jsem mezi cizíma lidma a ty jsi? Ty jsi dostal absolutně všechno, nikdo se po mně nesháněl, jako bych neexistoval." Alfonz se strnule podíval do vysílačky. "A co já s tím mám dělat?" Odpověď tak chladnokrevná, že ho to i jeho překvapilo. "Ty s tím už neuděláš nic, bratříčku." V domě zaznělo několik výstřelů, Alfonz v zuřivosti vyškubl policistovi pistoli z ruky a vrhl se do domu. Vzal za dveře do místnosti, když ho odhodila tlaková vlna. Ztrácel vědomí, ale stále viděl, co se před ním děje. "Bratříčku, koukej se, prosím, jen se dívej." Namířil zbraň na jejich matku, stiskl kohoutek. Matka ležela bez hnutí na zemi, krev jí stékala z úst. Hodil pistoli k Alfonzovi. "A co s tím teď uděláš, brácho?"

2012: Apokalypsa

19. srpna 2012 v 23:36 | Katastrofa |  Básničky
POZN. Katastrofa je na Twitteru, takže klidně hodně follow, budu tam házet odkazy na nový materiály, takže @KatastrofaPoet and here you go.

1. Recese do každý domácnosti jasně,
bojujeme s ekonomickou neznalostí marně,
žádná práce pro absolventsky příchozí,
almužna pro zaslouženě pracovité odchozí.

2. Televizní debata s prasatama v korytu,
německé limuzíny rychle projíždí D1 asfalt,
neodpovídají na vyřčené otázky lidí z davu,
nemají kromě kmotrů z ničeho nejmenší obavu.

Nechci chcípnout hlady kvůli HDP,
asi bych měl být aktivní člověk OSVČ,
demonstrace neřeší dočista vůbec nic,
nebudou nás přeci zákonodárci poslouchat (sic).

3. Zapadaný naděje sametové revoluce,
zlomené vírem krásné kuponové privatizace,
ale chceme si stále utahovat znovu opasky,
a jít se s politiky podívat na schodkové stezky.

4. Oberou nás o poslední peníze z daní,
a pak se tváří jako při posledním stání,
křivé narcistické úsměvy do mnoha kamer,
politický optimismus není můj silný záběr.

Černá (Forever Alone)

15. srpna 2012 v 17:27 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Noční procházky a černá barva, věci, které o něm říkaly, že ve dne příliš nežije, noční dítě? Možná. Procházel po nocích městem, nehledal nic, protože věděl, že se nic nedá najít v době, kdy je všechno iracionální. Jeho oči bloudily smutně po pozvracených chodnících, jeho nohy zakopávaly o kameny a sem tam zašlápl do chodníku marihuanový vajgl. Což ho přivedlo na skvělý nápad, že by si mohl zapálit joint, který má v kapse, přeci jenom, je na místě, kam policie chodí jenom v případech, kdy někdo někoho zabije. Inhalace kouře, který nesl jedinou věc, proč se marihuana pěstovala, pěstuje a bude pěstovat, magickou zkratku THC. Zpomalil chůzi, aby se mohl pořádně soustředit na vykouření svého žvárka. Ironie, když člověk celý život nadává na kuřáky, nikdy by si do pusy nevložil cigaretu, ale joint není problém. Za pár minut mu joint připomínaly pouze malé kousky popelu, které za ním zůstávaly.
Vymanil se z džungle postranních uliček a konečně si sedl na lavičky, které byly podél paneláků. Železo a beton, symfonie dávných let, kdy budování zítřka bylo už včera a kdy nejlepší věc, co mohla člověka potkat byl exkluzivní byt v některém z panelových monster. Dnes připomínaly už jenom odříznutost maloměst od skutečné reality, obyvatelé žili v jiné realitě. Tam, kde byli maloměští borci, kde byl eurodance, eurodisco a Rytmus. Seděl si tak příjemně zhulený na lavičce a začal vnímat, jak se tok okolního světa zpomaluje. Minuty se natahovaly do takové délky, že to připomínalo hodiny a hodiny? Roky. Většinou si hledal taková místa, která byla dostatečně odtržená od "falešné" reality, aby si ho nikdo nevšímal, aby nemusel poslouchat další hloupý řeči ještě hloupějších a xenofobních lidí. Tak vypadal trochu jinak a co? Opravdu musíme být všichni jako kopie jednoho archetypu "dokonalého" člověka? Ostatní můžou, když jim to nevadí, ale on ne. Shodou okolností (nebo to byl osud, který se rád bavil na účet někoho jiného?) procházela okolo banda tří holek. Mohlo jím být okolo patnácti, ale spíš míň, to dělá ten trend "Namaluj-se-jako-ta-největší-děvka-a-tvař-se-co-nejvíc-khůl", seděl tam v klidu a hleděl si svého, asi tak jako vždycky, když kolem něj někdo procházel. Najednou jejich štěbetání utichlo.
"Emo!" Slyšel takovou nadávku asi tisíckrát, ale vždycky to bolelo úplně stejně. "Nemůžete si už vymyslet něco novýho?" Když pomine ten fakt, že vždycky slýchával tyhle hloupé řeči, když už byl k posměváčkům otočený zády, tak teprve začali. Možná za to mohl zákon skupiny, který říkal, že se musí rýpnout do toho, kdo jinak vypadá a možná v tom bylo jenom nízké IQ. Nebo opravdu vypadal tak divně? Slečny nic neřekly, jen se chichotaly, asi tak, jako to dělají normálně, když se někdo ozve. Všiml si, že na to, aby se smály jiným lidem nejsou moc hezké, ani moc štíhlé (spíš trochu sudovité), tak co přilít ještě trochu oleje do ohně? THC trochu smazalo zábrany. "Jo a mohly byste taky zhubnout." Opět se nedočkal žádné odpovědi, ale kdesi hluboko v něm se začal smát malý buddha. Kéž bych dovedl tyhle posměvačky k anorexii, aby se pak okolí mohlo posmívat jim. Zvláštní sorta lidí, ti, kteří koukají jenom na vzhled a ne na charakterové vlastnosti. Když zmizí krása, zmizí jejich smysl existence. Když nejsou cool, neexistují. Po delší chvíli procházel kolem mladý pár. Seděl a pozorně naslouchal, co bude následovat, vypadalo to, že se hádají.
"Ty zkurvenej hajzle, kolikrát jsi mi už zahnul?" zaječela ta holka s blonďatými vlasy, její kluk stál a koukal do země. "No a co jako, tak čekáš, že člověk s takovym obličejem, jako jsem já bude nějakej loser jako tady ten týpek na lavičce a budu nějakej monogamní nebo co?" ("Hmm, asi si mě všimnuli" pomyslel si). Stále v klidu seděl na lavičce, když byl zhulený, tak mu celý výjev připadal bizarní, vtipný, dva lidé, které na druhém asi nepřitahovalo to, jaký je se tam začali hádat. A byl zase za losera, poetické. Delší chvilku se tam hádali, nakonec kluk odešel a holka tam začala plakat. Sedla si k němu. "Nemáš kapesník?" zeptala se. Vytáhl papírový kapesníček a podal jí ho. Rozmazaný make-up jí pokrýval udržovaný obličej. Začala téměř neznatelně natahovat ruku na jeho rameno. "Proč nosíš tolik černé?" zeptala se uplakaným hlasem. "A proč ne?" překvapivě odpověděl. "Vždyť vypadáš jako nějaký emař, podřezáváš se?" A je to tady znovu, pomyslel, zase si všichni myslí, že se podřezávám. "Jenom proto, že rád nosím černou a mám černé vlasy, tak to snad neznamená, že jsem emař ne?" Víc se k němu přivinula. "V Bravíčku to ale psali, že..." nenechal jí dopovědět a odtáhl se. "V Bravu pracovali jenom idioti." Nedbaje jeho odtažení, znovu se začala tisknout, cítil její studené rty na jeho krku. "Co to sakra děláš?" Slzy jako kdyby z jejího obličeje během několika sekund zmizely. "Já bych tě chtěla." Ta tráva má nějaký silný účinky, říkal si v duchu. "Hele, vždyť mě vůbec neznáš." Znovu ho políbila na krk. "A to vadí?" Razantně se zvedl. "Ano, trochu mi vadí, že se tady objeví úplně cizí ženská, která se před deseti minutama rozešla se svým klukem a teď se mě snaží svést. Co to s tebou sakra je?" Narovnala se na lavičce a v jejích očích se leskla vypočítavost. "On mi zahnul, tak mu můžu zahnout taky a ty taky nevypadáš úplně zle." Na jeho obličeji se rozhostil překvapený škleb. "Takže já jsem měl bejt ten úlet, který ti půjčil pohlavní orgány k tomu, aby ses cítila líp a pak mohla jít do náruče tomu svýmu příteli, se kterým ses před chvíli rozešla."
Nečekal na odpověď a odešel. "Jdi do hajzlu." Marihuana vykouřená úplně zbytečně. Odcházel a slyšel za sebou volání, neotáčel se, proč by to měl dělat? Vydal se přes louku domů. V absolutní černotě začal přicházet na to, proč je v dnešní době tak strašně obtížné najít si normální partnerku. Někdy je lepší být nekonečně opuštěný, ale přitom šťastný.

Východ z očí

14. srpna 2012 v 23:40 | Katastrofa |  Básničky
1. Delší cesty neznamenají nutně lepší,
trochu tmy ulpí na mém novém rouchu,
podíváš se k obloze a směr ladně udáváš,
další zabočení není ani o kus bezpečnější.

2. Nejsem v tom ztracený jako utržený lem,
komplikace nesnáším, žádné ega resuscitace,
zastávíš úpadek jednoho, to přeci dobře víš,
pár zašmudrchaných konců má král všech kár.

Nikdo mi nepomůže jít neúnavně dál,
nikdy se nedívat zpětným zrcátkem,
nikde moje duše nespatří svůj klid,
nic se nevyvíjí ani o stupínek lépe.

3. Zamotaný uprostřed lesa a ustrašený,
pohyb stínu přeskakuje na obočí záhyb,
mozek má v danou chvíli nečekaný zásek,
ztracená niť podél mého krku je nepříjemná.

4. Vykrvácím a nesnaž se zachraňovat prosím,
koukej se pořádně a ani na sekundu nezoufej,
stíny hledají mě, aby mi daly svoje staré splíny,
oči dokořán otevřené hledají chladné náručí.

Nikdo mi nepomůže jít neúnavně dál,
nikdy se nedívat zpětným zrcátkem,
nikde moje duše nespatří svůj klid,
nic se nevyvíjí ani o stupínek lépe.

Černá láska (Skryté emoce)

11. srpna 2012 v 23:39 | Katastrofa |  Básničky
1. Emoce jsou ukryteé uprostřed díry v prázdnotě,
každý vdech přívalu nového vzduchu odře tě,
neodletět na měsíc / jen do dálky znovu koukat,
dlouhé čekání na neopodstatněný nový zkrat.

2. Z kruhů v obilí bych chtěl jednou vystoupit,
po nocích moje srdcehoní Kingův klaun z It,
točíme se v začínající spírále dokola a není,
možnost abych konečně vynesl otazníky ze skříní.

3. Nic není jak v zrcadle vypadá po zlomeném ránu,
mysl nepochopí důvody a zase sám nadál zůstanu,
společnost pár opilců uvítám znovu nadevše rád,
vzpomínka na minulý léto je do oka silnej drát.

4. V časoprostoru spoutanej ve starym bullet-timu,
bez nejdůležitějšího, útěkařskýho skrytýho umu,
z barev má smysl jenom jedinečná černá kráska,
pumpy krve zůstanou studený jako mrtvej bráška.

5. Písničky připomínající strnulé herce ve fotografii,
dere se na světlo smutná nálada působící v melancholii,
odnes mojí paměť a zahoď jí za nejvzdálenější obzor,
už nechci mít na další zpackaný lásky vyhraněnej názor.

Fido

8. srpna 2012 v 15:25 | Katastrofa |  Thrash, odpad, pakárny (který se nehoděj nikam jinam)
Česká republika byla nádherné místo, kde se čas zastavil, snílci nedocházeli svému naplnění, normální lidé žili své životy, dobrodruzi cestovali z jednoho koutu světa na druhý, protože chtěli poznat svět. Minulost byla plná světlých zítřků, budování vlasti, bojem s kapitalismem a v neposlední řadě i bojem o své místo v Evropské unii. Ale realita dneška je naprosto jiná, možná o něco více depresivní. Atomový kryt číslo 54 schovaný uprostřed kopců nedaleko Prahy se po deseti letech hermetického uzavření konečně otevřel (Všechny kryty byly naprogramované na to, aby se po deseti letech samovolně otevřely, pokud senzory nezjistí zvýšenou radiaci v okolí). Uvnitř byla spoušť, v krytu byla schovaná tříčlenná rodina, matka, otec, dcera. Když před deseti lety slyšeli o tom, že na republiku míří mezikontinentální střely nesoucí blíže nespecifikované hlavice nové biologické zbraně, tak lidé z vlády s vážnými obličeji řekli, že by se mělo alespoň 10% populace dostat do protiatomových krytů. Nakonec se jich tam dostalo sotva 5%, plány nikdy nejsou takové, jaké si je uděláme.
Jediný živý tvor, který nervózně vyšel z krytu byl pes Fido, psychicky narušený pes. Jak jinak budete říka psovi, který byl svědkem toho, jak se Miriam (matka od rodiny), po dvou letech odloučení od společnosti, pokusila o sebevraždu a uspěla. Otec s dcerou žili ještě další dva roky, kdy při pokusu o znásilnění dcera probodla otce jídelním nožem a sama zemřela na frakturu lebky, kterou jí způsobil otec. Šest let samoty udělá z kteréhokoliv tvora zvláštní stvoření. Fido se rozhlížel po okolí, nevypadalo to na žádnou atomovou válku, budovy byly v pořádku, nukleární spad tady také nebyl, protože jinak by pocítil, že mu není nejlépe. I když můžete pocítit nukleární spad tím, že se vám udělá špatně od žaludku? Tiše se vydal vstříc opuštěnému světu. Nebyl opatrný, když jste deset let zavření v místnosti 5 krát 2 metry, tak jste šťastní za to, že se můžete konečně proběhnout. Po cestě nepotkával žádné lidi, což si jeho psí mozek ani pořádně neuvědomoval. Jeho plíce se nadechovaly čistého nefiltrovaného vzduchu. Na okamžik omdlel a roprskl se jak dlouhý, tak široký na cestě. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, možná pár hodin, pár minut, několik sekund? Slunce se z nebe nepohlo, nebyl ani soumrak, ani rozbřesk.
Vedle něj seděla zrzavá kočka. Z dálky k němu doléhalo mňaukání,jak přicházel k sobě, začal slyšet jakýsi hlas, kterému rozumněl. "Jsi v pořádku?" zeptala se ho kočka. To přeci není možné, my štěkáme, nemluvíme, to je ctnost, která je dostupná pouze pro naše pány, kteří nás živí. "Proč mluvíš? Vždyť my nemluvíme." Šokován sebou trhl. "Vidíš i ty mluvíš, od té doby, co lidi nejsou, jsme získali nové schopnosti. Můžu tě odvést za Kapitánem, ten žil před dopadem rakety, ví o tom, proč se to stalo. Mimochodem, já jsem Jana." Fido se snažil štěkat, ale k jeho zděšení z něj vycházel pouze křik. "To přeci není možný!" Jana se shrbila do obranného postoje. "Jestli se mnou chceš vycházet, tak bych ti radila, aby jsi byl normální." Fido se musel uklidnit, měla pravdu, to, že byl naprosto dezorientovaný, překvapený mu nebránilo v tom, aby se choval alespoň trochu normálně. "Tak pojďme, chci vidět toho Kapitána." Kočka zavrněla. "Tak mě následuj." Vydali se pomalu cestou přes les. "Mimochodem, proč se jmenuješ Jana, to není zrovna jméno pro kočku." procedil Fido mezi tesáky. "No, nežijeme pod nadvládou lidí, takže nemusíme mít stupidní jména, které nám dávají, krom toho, myslím, že jsem přeslechla tvoje jméno." Fido smutně sklopil uši. "Já se jmenuji Fido, teda moji lidé mi tak říkali." Jana přivřela oči. "Vidíš, o tomhle mluvím." Zbytek cesty mlčeli, během pár minut došli k padlému stromu, na kterém seděl majestátní papoušek.
"Dobrý den Kapitáne, našla jsem tady tohohle psa a ten by rád slyšel váš příběh, myslím si, že byl s lidmi v krytu a neví, co se dělo." Vskutku námořnický papoušek, celý modrý, pomyslel si Fido. "Jaké je tvé jméno synu?" zeptal se ho Kapitán. "Jmenuji se Fido pane." Papoušek se poškrábal nohou na hlavě. "Tak poslouchej Fido, když jsi šel se svými lidmi do krytu, tak sem spadla raketa, měla v sobě nějakou novou biologickou zbraň, měla zničit všechno živé, ale jak sis již všiml, tak se to nepovedlo. Zabilo to pouze lidi, nám ta složka, která se dostala do ovzduší, dala možnost mluvit jako lidé, přemýšlet jako lidé, šanci nežít pod jejich krutovládou." Fidův mozek se snažil zpracovat nový příliv informací, ale vyvstávaly mu v hlavě otazníky, příliš mnoho otazníků. "Kapitáne, jak to všechno víte?" Papoušek se mu zadíval hluboce do očí. "Můj člověk pracoval na nějakém utajeném projektu v krytu, dost často si se mnou o tom povídal, kdo by ho mohl vinit? Byl jsem němá tvář, neměl jsem svůj názor, jen jsem tiše seděl na bidle a naslouchal. Potom mě vypustil do světa a sám zemřel, spáchal sebevraždu, nadýchal se toho vzduchu, který je venku, filtrovací zařízení v krytu dokázalo tu jedinou složku, která způsobovala smrt lidem izolovat, ale člověk nedokázal pochopit, jak by napravil situaci, proto se snažil utéci od problému, někam daleko pryč." Fido zkoprněle koukal do země. Kočka se k němu otočila. "Copak se děje Fido?" Kapitán na něj zaostřil svůj pohled. "Já nevím, co mám dělat, žil jsem jenom pro mojí rodinu, byl jsem součást tlupy, tam jsem patřil, to bylo moje místo. Co mám teď dělat?" Papoušek zmírnil svůj řezavý pohled. "Žij si svůj život, teď jsi svobodný, teď jsme všichni svobodní, všechno patří nám. Lidé jsou minulostí, jejich odkaz je minulost." Fido smutně poznamenal následují: "A co mám tedy dělat?" Moudrý Kapitán mu promluvil do duše. "Nechovej se tak, jak se chovali lidé." Jana tiše přitakala. "Takže žijeme v jedné velké utopii a všichni jsme si rovní?" zeptal se zmatený Fido. "Ale jistě, všichni jsme si rovní, to je přeci jasné, tedy kromě rostlin, ty mluvit neumějí, ty nemají žádná práva." Fido se hbitě postavil. "Proč nemají žádná práva?" Kapitán si utrhl ze stromu kousek kůry. "Protože jsou němé, neříkají nic, když jim něco děláš." Fido se narovnal a cítil se zmatený. "Tak čím se lišíme od lidí?"

Digital Offline

6. srpna 2012 v 21:14 | Katastrofa |  Básničky
1. Utíkám dveřmi do přízemních světů,
kde stále jenom padám do chřtánu,
zamotán v nepropustné cyber síti netů,
večer se proubouzím značne v offlinu.

2. Dny, měsíce jsou sekundy v avi,
vyměním medium uvnitř své základní desky,
uprostřed pokračující toxické otravy,
ve Windows se objevují linuxové stesky.

3. Nová doba je čas na skvělý upgrade,
nevirtuální MMORPG si říká o nový raid,
nedokážu udržet pozornost při aktualizaci,
můj život řídí nějací staří dungeon draci.

4. Poslední podporovaná verze firmawaru,
konečně zabije posledního buga v hardwaru,
a já nakonec budu volně podzemím proplouvat,
čekat na někoho, kdo poslouží jako můj kat.

Srpen

6. srpna 2012 v 13:45 | Katastrofa |  Co bude vole?
Zdarka, zdarka poetické trosky,
tak co nám přichystá srpem? No, možná budu mít práci, takže by aktivita mohla trochu váznout, ale snad to stihnu i s prací makat na těch nejdivnějších povídkách a básničkách. Témata týdne mi přinesly nějakou tu pofidérní návštěvnost, kdy mi jeden člověk z dvaceti napsal, že ta povídka je "fakt dobrá", dokonce si někdo myslel i to, že jsem ženská( ta Katastrofa, ne ten Katastrofa - xD).

Takže k povídkám, řekl jsem si, že od desátýho začnu psát druhou část o Lukášovi v zombie sáze, takže mi držte palce, ať to dopíšu do konce měsíce. Krom toho jsem se chtěl zeptat, jestli by někdo nestál o spřátelenej blog, hodil bych si vás mezi odkazy, takže byste byli vidět na hlavní stránce, komentoval bych vám i články (jestli vůbec něco takovýho jako moje kecy někoho zajímá :D), na oplátku bych žádal to samé od vás (pokud to zní dobře, nechte mi v komentářích odezvu).

A nakonec si dáme zase nějakej song, něco psychedelickýho by se vám nelíbilo?