Červen 2012

Šeď

25. června 2012 v 23:19 | Katastrofa |  Básničky
1. Opuštěný uprostřed šedého světa,
veškeré barvy můžeš mít, pokud je to šedá,
šedivé stěny v soukromém pekle znám,
podíváš se na nebe a šedá ti odpoví.

2. Po ulicích chodí šediví hlodavci,
sní si po nocích své šedivé sny o úspěchu,
ze všech barev mi jediná šedivá připadá,
tak nešťastná a snažící se o konečný útěk.

3. Chtěl bych být šedivý jako ostatní,
neřešit miliony nálad a další odstíny,
mojí dočista přebarvené nemohoucnosti,
nejradši bych už jednou zapustil kořeny.

4. Šeď nedokážu vymazat ze svých útrob,
všechno se do ní nakonec v neutrální obrátí.,
kdo zastaví nekonečný zástup niterných věcí,
rozpustit se u moře šedi a zavřít projednou oči.

Náhrada 09

21. června 2012 v 22:56 | Katastrofa |  Básničky
1. Umře ti starej prašivej pes,
koupíš si novýho a lepšího čokla,
ztroskotá vztah na společný vinně,
najdeš si první která ti chce dát.

2. Senilní rodiče tě vždycky deptali,
zavři je k ostatním a argumentuj si,
kamarádi ti už nechtěj kupovat trávu,
najdi si nový feťácký kamardský souls.

Nechci bejt automatická pračka v dnešní době,
ale asi už dlouhou dobu lžu donekonečna sám sobě,
možná nejsem tak lidskej jak si pořád připadám,
na další svoje negativa dokola rád zapomínám.

3. Máš okolí u nejměkčí kůže na těle,
přestěhuješ se někam daleko dál a dál,
nechápeš teroristy ve školskym systému,
budeš se snažit jejich nervy roztrhat.

4. Radši budu líný a tlustý hovado,
než abch se koukal mezi řádky,
radši budu mít těžký revoluční kecy,
ale pak se svým životem nic neudělám.

Nechci bejt automatická pračka v dnešní době,
ale asi už dlouhou dobu lžu donekonečna sám sobě,
možná nejsem tak lidskej jak si pořád připadám,
na další svoje negativa dokola rád zapomínám.

Dystopia Utopia

18. června 2012 v 23:50 | Katastrofa |  Básničky
1. Šepot listí nedává nejmenší naději,
úplněk osvítí tvář a pak se znovu ptáš,
"Kde se vzal další bezejmenný srab?",
odpoví ti svistem ostrého sebevědomí.

2. Nový úsvit nastává po druhém bodnutí,
jako komár s větším nosem než mozkem,
melancholie se rozlévá po špinavý zemi,
tropická teplota dočista zesílí nový strach.

Přál bych si chodit po bezpečnejch ulicích,
ne bejt okradenej při tisící svítících svících,
když nikomu nic nedělám, co je teda špatně?
Domáhat se spravedlnosti jde vždycky marně.

3. Právní styk nikdo nemůže včas ukončit,
začne až když se tělo delší dobu nehýbe,
děkuju za každou novou ránu sebevědomím,
která mi projede do temného koutu svědomí.

4. Jak mám dělat svoje další hrátky s Češtinou,
když skrz krev už nikdy zářivý svět neuvidím,
Bůh ženhnej naší dokonalý demokratický dystopii,
už nikdy nechci jinak v týhle realitě chcípnout.

Přál bych si chodit po bezpečnejch ulicích,
ne bejt okradenej při tisící svítících svících,
když nikomu nic nedělám, co je teda špatně?
Domáhat se spravedlnosti jde vždycky marně.

Rollercoaster Tycoon v reálu

17. června 2012 v 23:07 | Katastrofa |  Básničky
1. Most přes tarý území je nově postavenej,
možná bys padal několik desítek metrů,
než duše potká další znesvářený pacifisty,
od západu slunce vine se další něčí stín.

2. Stačí malej krůček o pár centimetrů dál,
auž se tvejm dalším vizím nebudou smát,
padne na tebe cizí ruka a otazník nad hlavou,
možná bys neměl dělat dělat dlouhý pauzy.

"Nedělej další unáhlený věci se svym životem,
skok nic nevyřeší a bude po tobě prázdno,
i když se ti to nezdá po nekonečný šichtě,
po monzumovejch deštích přichází jasno."

3. Otočil svoji pozornost jinym směrem,
byla prvotní myšlenkou jít o kus dál,
najít zbytky svojí minulosti a současnosti,
trochu se usmívat do budoucnosti nebo ne?

4. Zase bude nekonečná horská dráha,
jako v Rollercoaster tycoon s tím počítej,
jenom nezbankrotovat jako tisíckrát předtím,
na restart už ubývá nebezpečnejch mostů.

Konec zhrzených milenek v Sálavě

15. června 2012 v 17:58 | Katastrofa |  Povídky
Noci na podzim jsou chladnější, než se může zdát, ale opravdu je to tak překvapivé? Listopad byl toho roku opravdu studený. Obyvatelé města Sálava byli oděny do teplých podzimních bund a po setmění nebylo častým jevem velké množství lidí na ulicích. Tonda Jerský pochodoval po hlavní ulici, nikde ani živáčka. Bylo to klasické horrorové klišé hodné režiséra béčkových slasherů. Jaký byl Tonda? Ničím nezajímavá šedivá myška v moři šedivých hlodavců, nevynikal v ničem, ale ani nebyl v ničem vyloženě špatný, byl astenického vzezření. Měl na sobě modrou bundu s velkým logem Nike (která byla zapnuta až ke krku, aby nenastydl), modré značkové jeany z exkluzivního skate shopu ho těšily každým dnem, dodnes vzpomíná na to, jak si je toho deštivého letního dne koupil.

Na okamžik se zastavil a zamyslel se. V jeho průměrné hlavě se honily zvláštní myšlenky, nejvíc ho tížilo, aby se jeho dvě milenky nedozvěděly o té druhé. Spustilo by to horizont událostí, který by ho vtáhl na absolutní dno. Kupodivu na svojí mladou přítelkyni nepomyslel ani vteřinu. Ostatní mužští by za ní zabíjeli, on jí bral pouze jako pojistku. Cenově výhodné pojištění, ke kterému se může rád vracet v případě, že Lucka nebo Ingrid nebudou mít čas, budou mít někoho jiného v posteli nebo je bude sužovat menstruace. Ingrid, proč si zatraceně musel začít s Němkou? Ale musel sám uznat, že ty řeči, které se vedly o tom, že jsou Němky v posteli jako kus dřeva, byly opravdu zcestné. Ze snění ho vytrhnulo auto jedoucí po ulici. Zastavil se a pozoroval auto, protože neměl nic lepšího na práci. Byl to černý sedan, americký Lincoln Continental s obrovským motorem V8. Takovéhle auta se tady jen tak nevidí, pomyslel si. Auto jistě zpomalovalo, vypadalo to, že zastaví u Tondy. Proč sakra zastavují, honilo se mu hlavou. Přes černé skla nebylo vidět dovnitř, připadal si jako slepý a to ho znervózňovalo. Neznámá osoba sedící v autě spustila dolu tmavé sklo spolujezdce do tří čtvrtin okna.
"Vy jste Antonín Jerský?" Tonda se zamračil. Proč se ho ptají na jeho jméno? To je přeci trochu divné. Přimhouřil oči a odpověděl. "Kdo se jako ptá?" Přes zcela nespuštěné sklo viděl jenom dvě modré oči, které se na něj dívaly. "Odpovězte mi prosím." Teprve teď si všiml, že ten hlas byl zvláštní, něco mu na tom nesedělo. "Co ode mě chtěj tak pěkný dámský oči?" Určitě to musela být ženská, takhle přeci chlapi nemluví, to je přeci jasné. "Ano, vy jste Antonín Jerský, to je mi teď naprosto jasné, nastupte si prosím do vozu." Znejistěl, i když ho modré oči sváděly, věděl, že na tom není něco v pořádku. Ten hlas mu byl čím dál, tím víc povědomější. "Nenechám se ošukat buchtou, kterou ani neznám." Jakmile to dořekl, kdosi otevřel dveře. "Nikam s váma nepojedu kurva!" Elektrody tazéru ho zasáhly do hrudníku, v okamžiku cítil, jak jeho tělem proudí elektřina, svíjel se na zemi v křečích. Před obličejem se objevila ruka s pepřovým sprejem, přesně takovým, jaký používají profesionální policejní složky. Pepřová clona ho připravila o zrak, v pravidelných intervalech do něj pouštěly elektrický proud. Cítil, jak se pomočil. Někdo mu začal svírat ramena, druhý člověk ho vzal za nohy, uslyšel, jak otevírají kufr. Hodily ho do zavazadlového prostoru Lincolnu. "Tak, to bychom měli." Uslyšel jakoby z dálky. Víko kufru se žuchnutím dopadlo na jeho hlavu. Ztratil vědomí.

Jan Loutnáč si jako každý večer procházel Hlavní ulici, chladné počasí, podzim v plném proudu, takové věci měl rád. Jediné, co kazilo onen temný nádech, byl ten pitomec, který se promenádoval na druhé straně, znal ho od vidění. Byl to narcistický blbec, který byl hrdý sám na sebe. Na co mohl být sakra hrdý? Na ustupující vlasy nebo formující se pivní břich? Na to, že mu nemohlo být víc, jak třicet to byl smutný pohled. Nevšímal si ho, protože to tihle modelové nikdy nedělali. Jan si sedl na obrubník, dal si do uší sluchátka a začal poslouchat jeho milovaný witch house. Heh, hudební žánr, který podle hudebních publicistů neměl nikdy existovat. Crosses ho uklidňovaly, slyšel tam klasické housové prvky, ale sem tam nějakou zatoulanou kytaru a atmosféru, za kterou by se nemusel stydět shoegazing od My Bloody Valentine. Stále pozoroval toho druhého. Všiml si, jak z druhé strany přijíždí nějaké tmavé auto. Nevyznal se v autech, ale určitě nebylo evropské. Zastavilo vedle toho druhého. Ruka Jana instinktivně hledala ovladač hlasitosti. Hudba začala být tišší, snažil se zachytit dialog, který vedl řidič v autě s druhým. Neslyšel nic, jeho tlustý rolák ho uspával. Po chvíli zbystřil, protože se strhla rvačka. Měl něco udělat, jeho svědomí mu říkal, že se má zvednout a něco udělat, ale proč by to dělal?

Z dálky sledoval, jak tři ženy nakládají do auta omámeného muže (který se na okamžik pokusil o odpor, ale víko kufru ho s nebezpečným žuchnutím bouchlo do hlavy). Tři ženy hbitě vklouzly do auta a za hromového burácení amerického osmiválce se dal Lincoln do hbitého klusu. Jan stál jako opařený, toho chlápka mohl nenávidět, kolik chtěl, ale byly určité věci, které musel udělat a které mu ukládala jeho občanská povinnost, měl zavolat policii. Dlouze se zamyslel (zvýšil hlasitost své mp3), ale proč by to měl dělat hned? Ten chlap si o to určitě sám říkal a nebude žádná škoda, když mu někdo dá za vyučenou, krom toho, co by na tom policie změnila? V tomhle státě máme obzvlášť neschopnou policii a to člověk nepočítá ty restrikce, které se jí dostávají z ministerstva vnitra. Podtrženo a sečteno, stejně by ho nenašli, tak jim zavolá o hodně později, nejdřív si zajde do toho nově otevřeného baru, co je už týden otevřený, dá si pár piv a pak začne přemýšlet nad tím, jestli by měl nebo neměl volat. Tak to bude úplně nejlepší.

Vydal se do baru. Byl zařízen ve stylu devadesátých let, tipoval by, že to byl začátek desetiletí, po baru byly plakáty Nirvany, Soundgarden, Smashing Pumpkins a pak pár zapomenutých skupin (Co je zatraceně Hum a The La´s?). Bylo tam téměř prázdno, hodiny na stěně ukazovaly půl deváté, barman zbystřil a pohlédl na Jana. "Byli ti už osmnáct?" Jan přivřel oči. No jo, co jiného jsem si mohl myslet? Přišel k barmanovi a ukázal svůj občanský průkaz. "Sakra, nevypadáte na tolik. Omlouvám se, co to bude?" Odpověď, na kterou Jan čekal. "Jaký máte piva?" Barman se zazubil (bylo vidět jeho umělé zuby, opravdu nebyl tento člověk čistotný). "No, můžu vám nabídnout Staropramen, Starobrno, Kocoura, Pardála nebo, jestli je pán trochu vykroucenej, tak tady máme i Frisco, Radlera a jiný teplo piva." Jana tato narážka potěšila, sám byl člověk, který nesnášel lidi, které pijí Frisco, většinou to byly ženy nebo nagelovaní kavalírové, kteří si dávali Frisco s brusinkovou příchutí. "Co by si dal Kurt Cobain?" Barman na něj zůstal koukat. "Kurt Cobain by vám řekl, že máte držet hubu a vybrat si jakýkoliv pivo, protože je to jenom pivo, nekupujete si nový auto." V tom měl nezpochybnitelnou pravdu, ale přeci si nenechá zkazit požitek z piva. "Dejte mi teda toho Pardála, ten by nemusel bejt špatnej." Muž za pultem s grácií chytl půllitr a posadil ho pod pípu. Zlatavý mok začal plnit půllitr. U pultu bylo takové to nepříjemné ticho, za několik sekund ho prořízl barman. "Tak bude to za dvacet dva korun." Jan vyndal ze své peněženky drobné a zaplatil.

Sedl si k první židli, kterou viděl (a od které měl jasný výhled na tu překrásnou rusovlásku, které seděla sama u protějšího stolu). Pil tam tiše svůj půllitr, ten Pardál byl dobrý, to se muselo nechat, přesně taková pivová chuť, kterou měl rád. Klasik by to citoval slovy "Jako křen." Následujících několik desítek minut seděl u stolu a pil donášená piva. Po čtvrtém pivu měl tak akorát kuráže, aby došel za neznámou. "Ahoj, hele jsi fakt kus a jen by mě zajímalo, jestli jsi zadaná." Vyplivl tu větu tak rychle, že se až sám sobě divil. Proč se mu neplete jazyk? To se mu obvykle po těch několika pivech stává. "Co prosím?" ozvala se na něj zpátky neznámá. Sakra, tohle tak úplně nečekal. Podíval se do země, aby vypadal jako takový ten romantický typ, který je zároveň i stydlivý. Tyhle fígle měl zmáknuté, piloval je už na střední škole, kde žádná nemohla odolat jeho modrým očím. "No, víte, jak jsem to myslel." odvětil lišáčky a všiml si, jak se ztrácí v jejích zelených očích, což považoval za správný paradox. Rusovláska na něj koukala jako na boží zjevení, absolutně nechápala, proč jí ten divný muž pořád otravuje a proč si zatraceně nemůže jít sám po svém. "Myslím si, že mě obtěžujete, dejte mi prosím pokoj." Jan nevěřil vlastním očím, určitě ho strašně moc chce, jen to nějakým záhadným způsobem maskuje. Nasadil laní výraz a spustil. "No tak kotě, já vím, že to chceš. Já to taky chci, tak kde je problém?" Rusovláska vytáhla pepřový sprej. Jan se snažil co nejrychleji stáhnout pryč, ale byl příliš pomalý. Věc, na kterou ho nepřipraví žádné rande, už vůbec nemluvě o nějaké škole. Sprej rozprostřel aerosolovou clonu pepře před jeho obličej. Oči ho pálily. Trochu ho zamrzelo, že ho z baru vyhazoval ten jeho nový oblíbený barman. Měl opravdu tvrdé podrážky bot. A jak tam tak Jan seděl lehce opilý před barem, tak do něj uhodila ztracená myšlenka. Měl nahlásit ten únos, který dnes viděl. Málem by na to zapomněl. Vylovil z tašky svůj mobilní telefon, rychle namačkal na klávesnici číslo 158 a vytáčel.

Už od začátku dne cítil, že tenhle den nebude stejný jako ostatní. Poručík Alexandr Povodrna seděl ve večerních hodinách ve svém křesle. Na stanici bylo jenom pět lidí, dispečerka Čudná, kolegové Sejček a Kraťák a v neposlední řadě uklizečka. Onen zlý pocit se snažil ignorovat a nepřipouštět si ho. Hrál na počítači hledání min, tu nejméně oblíbenou hru, která kdy byla vytvořena pro platformu Windows, v duchu proklínal Billa Gatese, za to, že dovolil, aby tato hra, která se nedá napoprvé vyhrát, stala součástí her ve Windows. Smajlík na monitoru má ikska místo očí, zase to prohrál. Trudnomyslně bouchl do klávesnice. Na téměř čtyřicetiletého člověka byl v žalostném stavu, léta, kdy se nestaral o své tělo, zapříčinily, že se mu ve třiceti udělal pivní pupek, měl postavu, kterou by nejlépe dokázal popsat Rimmer ze seriálu Červený Trpaslík, jako žába s velkým bříškem a malýma nožičkama. Trochu mu začaly šedivět vlasy, to byl příznak toho, že byl neustále ve stresu. Všechny případy, které se v tomto malém městečku udály, ho vysávaly. Ironie osudu, když je policajt vysáván svými vlastními případy. Na dispečinku začal zvonit telefon. Čudná nebyla na místě, ostatně jako obvykle, co byste čekali od pětadvacetileté blondýnky, jejíž hobby je svést co největší počet mužů? Pokud možno více naráz. Alexander se znechuceně zvedl, už několikrát jí říkal, že nebude dělat práci za ní. Určitě si zase nanáší na obličej už miliontou vrstvu make-upu, jak typické. Konečně se zvedl a pospíchal, aby odpověděl na volání.

"Linka 158, jak vám mohu pomoci?" ano, zněl tak přesvědčivě, že by opravdu mohl dělat operátora. "No, já bych chtěl oznámit únos." Ozval se hlas ze druhé strany sluchátka, který Alexandrovi připadal opilý. "Únos? Povídejte." Odpověděl a ignoroval svojí intuici, že to bude zase nějaký žertík. "No, já jsem viděl nějaký ženský, jak unesly na ulici nějakýho chlapa. Narvaly ho do auta, do kufru." No, možná si z něj nedělá srandu a mluví pravdu pravdoucí. "Kde a kdy jste to viděl?" Hlas v telefonu se na chvíli odmlčel. "Jste tam ještě?" po tomhle popostrčení začal ze sluchátka opět vycházet zvuk. "No, víte, bude se to blbě vysvětlovat, ale viděl jsem je na Labský ulici, stalo se to asi tak před hodinou nebo hodinou a půl." Alexandrovi ten člověk připadal od začátku podezřelý, ať už počítá to, že se najde někdo, kdo opilý volá na policii. " Děláte si ze mě srandu? Vy voláte po hodině a půl od únosu? Víte, co se všechno mohlo stát s tím člověkem?" hlas se opět odmlčel. "Někteří lidé si nezaslouží, aby jim někdo pomohl. Ale v Labský máte kamery nebo se pletu?" Nepletl se, opravdu tam byly nainstalovány dvě dopravní kamery. "No, příště to nahlaste alespoň o něco dřív než teď, je mi jasné, že k tomu máte určité morální důvody, ale my z Policie ČR pomáháme každému bez rozdílu. Mohu se zeptat na vaše jméno?" Z druhé strany se delší dobu nic neozývalo, Alexander měl opravdu dojem, že ten člověk nebude úplně normální. "Jenom je někdo rovnější než ostatní." Zavěsil, volající nechtěl nic bližšího sdělit.

Čudná se vracela na své pracoviště. "Jé, Sašínku, tys to za mě vyřídil, ty jsi teda kabrňák." Nenáviděl ten její hlas, který se pořád pohyboval ve vysokých tóninách, kdyby to měl převést na kytarové ladění, tak on byl drop D naladění a ona byla A ladění, nemyslím áčko pod standardním laděním, ale to druhé, kdy struny vysloveně řvou tím, jak jsou nataženy a kdykoliv silněji stlačíte strunu, tak máte pocit, že si za chvíli zlomíte prsty. "Slečno Čudná, možná byste měla více času věnovat své práci a méně make-upu." Zazubila se na něj, naklonila se k němu a začala mu šeptat do ucha. "Sašo, že ti to nevadilo, když jsi u mě minulou sobotu přespával." Alexanderův obličej zrudl, no nebyl neviňátko a měl své potřeby, ale nečekal, že to bude tahat v pracovní době. "Slečno Čudná, já bych řekl, že to už stačí." Zamrkala na něj se spikleneckým úsměvem. "I ty divochu." Aby se rychle dostal ze svízelné situace, musel se z toho nějak vypovídat, ale jak z toho pryč? No jistě, málem by zapomněl, ten volající. "Někdo nám oznámil únos v Labský ulici, můžeš se na to prosim tě podívat? Stalo se to před hodinou a půl." Pohladila ho po rameně "No jasně Sašínku." Nejradši by jí dal pěstí, aby už dala pokoj a neopravovala ho, ale to přeci nemohl (ženský se přeci nebijí).
Po chvíli mu našla záznam z dopravní videokamery, musel uznat, že obraz nebyl zrovna takový, jak by si představoval, veřejná správa mohla mít alespoň Windows 7 a ne Windows XP, což už začínala být hezká relikvie, která upozorňovala na bezstarostné první desetiletí 21. století, ale to už zase přemýšlel víc, než měl. "Sakra, to je jak z mýho patnáct let starýho foťáku značky Samofotka." Opět se zahihňala jeho poznámce. "To víš Šašínku, z tebe by byl dobrej hipster." Co sakra znamení hipster? Ale na to teď není čas, mají jednat a dělat policejní práci, přesně tu, jakou dělají Horacio Caine v Kriminálce Miami nebo ten chlap, kterého hraje Stropnický v Kriminálce Anděl. "Dokážeš zjistit tu poznávací značku?" Čudná se na něj rozmrzele podívala. "Inu, ono by se to dalo zjistit, ale nejsme ve sci-fi prostředí, nemám tady nic, co by mi softwarově zvýšilo rozlišení záznamu." Alexander chvilku přemýšlel. "A co zkusit udělat printscreen a dát to do malování, zoomem pak zjistit, co je tam napsáno." Začala se smát jako pravá blondýnka. "Sašínku! Takhle to přeci nejde, má to malé rozlišení, viděli bychom jenom kostičky." Policista se na chvíli zamyslel, pak ho to neuvěřitelnou rychlostí trklo. "Podíváme se do registru vozidel, určitě není hodně lidí, kteří by měli takový černý Lincoln jako ty únosci." Čudná jeho nápad kvitovala s pokynutím hlavy. "Tak až to budeš mít, tak mi to pošli."

Odešel k sobě do kanceláře. Bylo opravdu pozdě, nejradši by se vyspal ve své velké posteli. Zavřel Hledání min, otevřel nové okno na Internet Exploreru, podíval se na novinky.cz, chtěl zjistit, co nového se ve světě děje. S vážným obličejem se podíval na úvodní stranu, nenašel tam jedinou zajímavou zmínku o ničem, co by ho zajímalo, no jo, co se dá dělat. Šel na youtube, byl čas si pustit nějakou hudbu, našel si jedno staré video s Michaelem Jacksonem, ten člověk ho vždycky fascinoval. Za okamžik přišla Čudná s výsledkem své práce. "Ten Lincoln je napsaný na Ondřeje Malého. Napsala jsem ti, Šašínku, jeho adresu pod fotečku." Kývnul hlavou na znamení poděkování. Čudná smutně vyšla z kanceláře, nejspíš čekala alespoň malou pusu, která se jí nedostala. Člověk nemůže mít všechno, ale pohledná blondýnka ano. Alexander se snažil najít v policejní databázi jméno podezřelého. Dosud nebyl trestaný, ze své policejní intuice vydedukoval i to, že byl pravděpodobně bohatší, protože ruku na srdce, kdo má v Čechách Lincolna? Pravou rukou oprášil starý interkom na stole, byl tady neuvěřitelně dlouho, možná déle než tady sloužil.

Zmáčkl na něm tlačítka jedna a dvě, ozvalo se zašustění a odpovídal mu rozespalý muž. "Poručíku, co se děje? Je docela pozdě, nehoří nám stanice, že ne?" Ano, kéž by ta zlá barabizna hořela a on by už od konce života nemusel dělat svojí práci. Práci, která ho tolik vysávala. "Ne, opravdu nám nehoří služebna Sejčku, ale budeme mít výjezd, mohl bys říct Kraťákovi, aby se připravil? Nějak mi neodpovídá do interkomu." Interkom měl slabou zpětnou vazbu, v reproduktoru měl za ta léta mnoho prachu, ale sloužit na malém městě znamenalo, že se nedostanete k modernímu vybavení a budete nuceni spoléhat na věci z minulosti. "Poručíku, nebudu rád, ale pojedeme, Kraťák si šel koupit do večerky něco k jídlu, tak ho můžeme nabrat, až pojedeme, je to při cestě." Znělo to jako logický nápad, na co čekat až se vrátí Kraťák s houskami a několika deky salámu, takhle bude sice naštvaný, ale je tu možnost, že si svačinu ještě nekoupil a bude o něco méně mrzutý. Být policejním poručíkem znamenalo chovat se jako správný manager a vyhodnocovat situace, kde může dojít ke snížení morálky mužstva, aspoň ho takový přístup učili v policejní škole. Ach, policejní škola, jak je to dlouho? Patnáct nebo dvacet let? "Dobře, vyzvedneme ho při cestě, vezměte si zbraň, je možnost, že budeme jednat s únosci, tak nechci, abychom tam šli neozbrojení." Zbraně, někdy řeknou více než tisíc výhružek. "Ale nebudeme je muset používat, že ne pane poručíku? Minule jsme přeci omylem postřelili přihlížejícího civilistu, když vběhl do uzavřené oblasti a vzal si ho jako živý štít zločinec." Na ten případ si poručík dobře pamatoval, bylo to v lednu minulého roku. Opilý manžel vyhrožoval, že vyhodí celý činžovní dům do povětří. Než dorazila na místo URNA, tak u toho byl se svými policisty, bohužel žena zločince vběhla na místo a podezřelý ji použil jako živý štít. Vypadalo to, že nebohou ženu zabije, tak někdo vystřelil. Ženě prošla kulka ramenem a podezřelý byl na místě mrtvý. Hrozila žalobou, ale nakonec ji nepodala. Každá práce má svoje rizika.

V potemnělé večerce zažívala Antónie Ledová krušnou pracovní šichtu. Obvykle v tyto večerní hodiny nechodí příliš moc lidí, ale dnes tady mohlo být přes pět lidí. Na řadě byl policista Alois Kraťák, ten typ zákazníka, který nemáte rádi, protože stráví většinu času přemítáním nad tím, jestli je opravdu dobrý nápad vzít si celozrnnou bulku nebo radši klasický rohlík, který mu bude chutnat možná o dost více, ale přeci není tak zdravý. "Tak mi dejte teda ten tmavej rohlík." Antónie si byla jistá, že svojí volbu určitě nejméně jednou změní, a tak pečlivě vyčkávala. "Pane Kraťáku, jste si tím jistý? Víte, jak jste nerozhodný." Kraťákovy oči zasvítily, bylo na něm vidět, že o své nerozhodnosti ví, přelétl pohledem regál s pečivem. Lidé za ním byli nervózní, vybíral si tam jídlo téměř dvě minuty. "Ale jo, dejte mi ho." Konečně mu může podat jím vybrané pečivo bez toho, aniž by musela brát něco jiného. "Bude to 6,50, pane Kraťáku." Jen, co to dořekla, sebou policista Kraťák trhl. "Tolik? Tak to mi dejte radši ty rohlíky." Znechuceně vrátila tmavé pečivo na své místo a podala z horní poličky tři rohlíky. "Budou stačit?" Nekupuješ si auto, ale pečivo ty blbče, pomyslela si Antónie a vzápětí si vzpomněla na svého syna, jak mu jde asi ta práce v baru? "No, ale kolik budou stát?" A je to tady, zase mě dohání k šílenství. "Šest korun." Kraťák se na moment zasnil, opravdu je to tak výhodné? Ten padesátník rád připlatí za kvalitní pečivo, to je jasné. "Tak mi teda dejte spíš to tmavý, nebudu škudlit na svém zdraví." Kéž bys neškudlil na svém mozku, ty idiote, projelo hlavou Antónie. Z řady lidí, kteří stáli za ním, se ozvalo "Bože, já toho kreténa zabiju!" Kraťák honem vytáhl peníze a zaplatil. I když byl policista, nemohl si vyskakovat, kdyby na něj zaútočili, tak by je nestačil postřílet svým revolverem ráže .357 Magnum. Hmm, Magnum, název který zní dobře. Všechno, co má pojmenování Magnum, je dobré, ať to je ta zmrzlina nebo vysokovýkonný náboj. Kraťák šel ven z večerky. Za sebou slyšel úlevné oddychnutí lidí, neměli ho moc rádi a on nevěděl proč, přeci se choval jako normální morální člověk.

Před večerkou stála policejní Škoda Octavia, nic moc auto, ale lepší než bodnutí nožem do žeber. "Kde je ten idiot?" zeptal se Alexander Sejčka, který seděl vpředu, na místě řidiče. "No, zase si kupuje nějaký to jeho pečivo, vždyť víte, jak je hrozně úchylnej na tyhle věci. Minulej tejden, když jsme byli v Tescu, tak seřval nějakou nebohou ženskou, která doplňovala zboží, že tam není žádný celozrnný pečivo. Chtěl jí tam zmlátit obuškem, musel jsem mu nastříkat slznej plyn do očí." Alexander už znovu přemýšlel nad tím, proč musí být obklopený samými idioty, ale na druhou stranu Sejček byl dobrý policajt, Kraťák byl člověk, který policii kazil reputaci. Dal by se přirovnat k dopravnímu policistovi, který vás zastavil kvůli tomu, že máte naprasklý blikač, načež po vás chce slib, že se to nikdy nestane a nakonec, aby nevypadal jako takový lidumil, vám vypíše pokutu na tisíc korun, která je splatná do nejbližší doby. "Stejně nechápu, jak se dostal k policii, kdyby záleželo na mně, tak by dělal maximálně uklízeče, nad kterým by byl psychiatrický dohled, ale jelikož na mně záleží asi tolik, jako na názoru Afghanistánu na problematiku světového míru, tak ho tady budeme muset strpět." Sejček beze slov potřásl hlavou. Měl poručíka rád a Kraťák nebyl zrovna ideální partner pro policejní pochůzky. Z dveří večerky vykoukla hlava Kraťáka. "Co myslíte, sedne si k nám sám nebo bude dělat idiota?" Oči obou policistů se zaměřily na Aloise Kraťáka, který si jich nevšiml. "Bože můj, to snad není možný." Zabručel Alexander. "Zatrubte na něj proboha." Sejčkova ruka rychle dopadla na volant, zvuk klaksonu svojí sonickou vlnou srazil Kraťáka. "No, tak pojď do auta, máme výjezd, je to akutní." Řvali na něj oba dva z auta. "A co se jako děje?" Ano, proč po nich chce, aby o tajném policejním výjezdu mluvili nahlas před všemi lidmi? Kdo tipoval, že je to hladinou IQ, která je téměř zcela rovna venkovní teplotě v chladném podzimu, tak měl absolutní pravdu, která nemůže být zpochybněna ani akademickým výborem oxfordské univerzity. Každopádně, jako nezávislý vypravěč, bych neměl odbíhat od děje, protože by to nějakým čtenářům mohlo lézt na nervy a pak by si mohli říct, že ten Katastrofa nevypráví zrovna dobře. Konečně si Kraťák dosedl na zadní sedadla. Octavie se rychle zhoupla a vyrazila kupředu, plnou parou k domu domnělého únosce. Bylo opravdu těžké ho chytnout na ulici.

Markéta, Lucka a Ingrid stáli v potemnělém sklepě. Takový ten druh sklepů, který najdete ve starých domech, holé stěny, vybledlá šedivá barva podlahy. Měli ho tam svázaného na židli. Tonda Jerský, nafetovaný valiem, s napuchlýma očima od pepřového spreje. Byl to bizarní pohled, hipster přivázaný na kancelářské židli, kterou seženete v Tescu jedině v černé barvě. Protože můžete mít všechny barvy, pokud to bude černá. Ty tři ženy, Markéta Malá, Lucie Čerešňáková a Ingrid Hilfmannová, o jeho záletech věděly už delší dobu. Bylo jenom otázkou času, kdy se jeho veřejné tajemství provalí. Internet dělá ze světa příliš malé místo a to místo se diametrálně zmenšuje, pokud bydlíte všichni v jednom městě. Facebooková revoluce pro podváděné přítelkyně a milenky. "Už ho tady máme svázanýho skoro hodinu, co s ním uděláme?" chladný hlas Lucky prořízl neméně chladný vzduch sklepa. "No, já bych navrhovala, abychom si půjčily nějakej nůž a trochu mu upravily fasádu, přeci jenom, podváděl nás všechny naráz." Pronesla rázně Ingrid a dostala se do klišovité situace, kdy jednala tak, jak se od německých lidí očekává. Lucie její nápad kvitovala s pokývnutím hlavy. Markéta si tak úplně nebyla jista. "Počkejte holky, nepřijde vám to trošku příliš extrémní řešení? Je to sice nevěrník, ale to přeci neznamená, že ho nutně musíme zabít." Ingrid přistoupila o několik kroků blíž k Markétě. "Mám ti snad ještě připomínat, že nás šukal? Že místo toho, aby tě sexuálně rozmazloval, tak si tu svojí sexuální frustraci vybíjel na nás?" Lucka se vložila do rozhovoru. "Mně vždycky říkal, že ta jeho holka stojí v posteli za hovno, že špatně kouříš a takovýhle věci, který by fakt neměl říkat dál." Markéta propadla v hysterický pláč. "To není možný, to by přeci on nikdy neudělal." Ingrid nasadila na svůj bílý obličej pasivní výraz. "Neměl by to dělat, taky nás neměl šukat, když spal s jinou." Z další debaty je vytrhl probouzející se Tonda. "A heleme se, šípková růženka se nám probudila, jaképak to překvapení." Ruce měl přilepené několika vrstvami černé lepicí pásky k židli. "Co sakra blbnete holky?" Jenom na něj koukaly, žádná neřekla ani slovo, pouze Ingrid šla k jeho židli. "Já ti ukážu, co blbneme, ty nevěrnej zmrde."

Její drobná ručka mu vyťala ránu přes obličej. "Kurva, ty blbá německá děvko, co si o sobě kurva myslíš?" opět nikdo neodpověděl, pouze Lucka vzala ze stolu, který stál před ním pepřový sprej a nastříkala mu ho do obličeje. Dnes už po druhé. Mezi sípáním a vykulenýma červenýma očima Tondy, se do záležitosti opět vložila Ingrid, vzala do ruky nůž a řízla ho po tváři. "Tak, abychom se postaraly o tu tvojí krásnou tvář Toníčku." Další ránou mu probodla levou tvář, jeho obličej byl ve strnulé hrůze, nůž vyšel z druhé tváře. Vypadal jako kůň, který má uzdu v tlamě. Snažil se cosi huhlat, ale nebylo mu to nic platné. Ingrid se mu začala sápat do kalhot. "Možná bychom se měly podívat na těch tvejch pověstnejch dvacet cenťáků hele." Markéta zasáhla. "Holky, přeci ho nevykastrujeme?" Lucka s Ingrid se na ní zazubily. "Tak to pojď udělat ty. Beztak bys měla něco udělat." Nervózně přistoupila k Tondovi. "Jsi prkno v posteli a smrdí ti z píči, jak říkal Toníček." To byl pomyslný bod, který převážil váhy duševního zdraví Markéty z poloviny, která byla stabilní, do nestabilní poloviny, kdy nikdo nevěděl, co se může stát." V záchvatu vzteku vzteku vzala se stolu sekáček na maso. "Tak tobě smrdí moje kunda ty ubožáku? Ale furt jsi mě mrdal co?"

Kroutil hlavou, vydával skřeky, podle vytékající krve z pusy poznaly, že si pořezal jazyk. Během okamžiku letělo ostří sekáčku vzduchem. Zasáhla ho do slabin. Její oči byly zbarvené děsem. Stříkající krev dopadala na ostatní spolupachatelky. Nejdříve se trefovala do podbřišku, když začali téct na zem střeva, zaměřila svoji pozornost níž. Křik porcovaného zvířete na jatkách. Své značkové džíny měl plné své krve a střev, pod jeho křeslem se začala tvořit kaluž krve. "Tak, ty jsi teda pořádně divoká děvka, Markéto." Vykřikla Lucka a ukazovala na uříznutý penis, který se válel pod židlí. "Tyhle kecy nemá nikdy mít žádnej chlap a už vůbec nemá bejt takovej čůrák a podvádět ženskou s ženskejma ze stejnýho města." Uslyšely zvonění zvonku. Všemi projela vlna zděšení, to snad ne, kdo to může být? "No, ženy, asi budeme muset jít nahoru, abychom nenechali čekat návštěvu, kdo to sakra může bejt v tuhle hodinu?" Ingrid měla pravdu, všechno nešlo tak jednoduše, jak si zprvu myslely. Možná je někdo viděl, kdo je zatraceně mohl vidět?

Přijeli k tomu domu, byl to malý rodinný domek, před domem stál černý Lincoln Continental. Alexander nemusel kontrolovat poznávací značku, byli na správné adrese. Následovala tichá chvíle, kdy seděli všichni v autě a tiše vyčkávali. "Tak pánové, zkontrolujte si zbraně, nechci, abychom tady měli nějakej smrťák, už dost lidí z našich řad zařvalo v těhle operacích." Sejček sedící za volantem vytáhl svojí ČZ 85B, vypustil zásobník do své ruky, 16 nábojů ráže 9 milimetrů bylo na svém místě. Kraťák vytáhl od opasku svůj Smith and Wesson model 64. Alexander, který si zatím kontroloval svého Walthera P99 zbystřil. "Pozor s tím kvérem šerife, nejsi Clint Eastwood a tohle není Amerika." Kraťák se zašklebil a poručíkovi přeběhl mráz po zádech, pomalu se podíval na Sejčka, měl stejný výraz. "Hele, radši tady zůstaň v autě jako záchrana, kdyby se něco podělalo." Byl trochu zklamaný, ale neodmlouval, udělal jednotce tolik průšvihů, že si nemohl dovolit odmlouvat. "Jistě pane, počkám tady." Vystoupili z auta a vydali se po příjezdové cestě k domu. "Kdybys slyšel výstřely, tak přijď Kraťáku." Sejček doufal, že ho Kraťák slyšel, protože je možné, že budou to jeho Magnum ještě potřebovat. Nalevo od vchodových dveří byl zvonek. "Tak si na ně teda zazvoníme, můžeme jim prohledat barák. Na to máme právo při podezření z únosu." Znělo to příliš hezky na to, aby to byla pravda. Sejček přemýšlel nad tím, jak je Povodrna pohlcený svoji prací. "Jestli se něco stane, tak to půjde na vaši hlavu, vy jste můj nadřízený." Alexander nemohl říct ani slovo, Sejček měl pravdu. Ale celý den měl ten zvláštní pocit. Určitě se něco stane. Zmáčkl tlačítko zvonku. Slyšel, jak se vnitřkem line jakási vážná hudba, zvláštní zvonek. Neslyšeli žádnou odezvu, žádné zvuky bot, bačkor, bosých nohou na podlaze. Ruka instinktivně sklouzávala k pouzdru zbraně.

Náhle uslyšeli klapot dámských lodiček. Dveře otevřela černovlasá dívka, i když možná jí bylo osmnáct, možná třicet, byl to takový typ ženy, u které se nedal nikdy stoprocentně uhodnout věk. "Policie České republiky, máme podezření, že je tady držen unesený Antonín Jerský, vy jste majitelka domu?" Alexander po svém proslovu sledoval dívku. "No, já ale nejsem majitelka domu, dojdu vám pro majitelku." Z jejího přízvuku usoudil, že nebyla Češka, možná nějaká Němka. Za malou chvíli přišla ke dveřím rusovláska střední postavy, mohla mít okolo dvaceti let. "Já jsem Markéta Malá, můj otec vlastní tento dům, copak si přejete pánové? Ingrid, mi říkala, že si prý myslíte, že jsme únosci." Sejček se rázně vložil do konverzace. "Můžeme prohlídnout váš dům? Pokud ho tam nemáte, tak můžete mít čisté svědomí." Markéta kývla hlavou a pustila policisty dovnitř. Ingrid na ní hodila vražedný pohled, neměli na to ze zákona pravomoc, to ona dobře věděla. A teď je může všechny dostat do vězení. Co se stane, až najdou ve sklepě Tondu? "Kolik tady máte místností paní Malá?" zeptal se starší policista. "No, máme tady kuchyni, koupelnu, ložnici, obývák, vždyť jste viděl z venku, že to není velký dům." Policista pokynul hlavou. "Vskutku to není velký dům." Za několik minut měli policisté prohledané pokoje. "Sklep tady máte?" Ingrid se vyděšeně podívala na Markétu, její oči říkaly, udělej něco. "No, máme tam jenom zásoby vína, nic jinýho." Na to jí ani jeden z policistů neskočil, to by bylo příliš snadné.

"Tak my to tam taky zkontrolujeme." Ingrid si vytáhla mobilní telefon. Jak všichni tři sestupovali po schodech, něco jí vnuklo nápad. Vytočilo číslo Lucky, která skoro okamžitě zvedla svůj mobil. "Jdou tam fízlové, tak je překvap, jinak jsme v hajzlu." Stála vedle umírajícího Tondy a musela uvažovat rychle, kvůli takovému hajzlovi si sednout nepůjde, to radši ty policisty zabije. Schovala se vedle dveří, v ruce dřímající sekáček na maso. Dveře se pozvolna otevřely. Máchla vší silou sekáčkem. Zaslyšela jemné chroptění, někomu přerazila páteř v krční oblasti. Markéta upadla celou na zem. Podlaha se začala barvit krví. Sejček nedokázal pochopit, co se to stalo. Vytáhl svojí zbraň a vletěl do místnosti, poručík ho kryl (Ta další ženská někam zmizela). Sekáček ho zasáhl do předloktí. Naštěstí ho jenom lízl, možná nějaký přetrhaný sval, nic víc snad nehrozí. Vystřelil, kulka zasáhla Lucku do nohy. Okamžitě ji znehybnil a začal ji dávat pouta. Podíval se doleva a uviděl chroptícího Antonína Jerského. "Poručíku, vypadá to, že nás unesený je tady, ale potřebuje ambulanci, ty čarodějnice ho skoro zabili." Pak uviděl uříznutý penis na zemi. "Co jste to proboha udělali?" zeptal se Lucky. "Byla to děvka, všechny nás podvedl, nic jinýho si ten prašivej pes nezasloužil." Křičela na celou místnost. "Kraťáku, potřebujeme tě tady." Řval Sejček do vysílačky. Z druhé strany se nic neozývalo. "Zatraceně, co se děje?" ptal se zmateně poručík. "Kraťák neodpovídá, něco se asi stalo." Přesně tohle potřebovali, správný den na to být zastřelení psychopatickou Němkou.

Z vrchu se ozval Kraťákův hlas. "Chlapi, jdu dolu, tak na mě nestřílejte nebo mě ta šílená ženská zabije." Pomalu se začala vynořovat hlava Kraťáka, který měl u hlavy svoje Magnum. "Tak udělejte ještě jeden blbej pohyb a já ho zabiju!" řvala Ingrid ze všech plic. Sejček s Alexanderem nechápali, jak jenom mohl dopustit takovou situaci? Poručík zvedl svůj Walther a zamířil na Ingrid. "Trefím jeho, trefím i vás." Ingrid natáhla kohoutek revolveru. "Pořád ho ještě můžete položit a můžeme se odsud dostat v klidu. Co si o tom myslíte?" Ingrid začala přemýšlet. "Heh, já se z toho jen tak nedostanu, vždyť už teď jsem mrtvá a vy se mě.." Poručík několikrát zmáčkl spoušť u zbraně. Ingrid se skácela k zemi s dírou v hlavě. Malá tečka, ze které tekla tmavě červená krev. Kraťák se divoce zmítal na zemi. Druhá vystřelená kulka mu prošla krkem, ale ne tak blízko, aby začal krvácet. Jeho oči byly i přes tuto informaci otevřené dokořán. Markéta ležela bez hnutí na zemi, měla bílý obličej. Ingrid byla na místě mrtvá. "Zavolejte už kurva někdo tu záchranku!"

Zářivá melancholie z periferie

13. června 2012 v 22:56 | Katastrofa |  Básničky
1. Padající záře od svatozáře zase jiskří,
každej to zažil a kopku jedu znovu požil,
kdo nám vrátí spadlý hvězdy z vratných lahví?
Trasu si určujeme jenom sami čajem s THC.

2. Vyhneme se pádu a voláme do světa 5. pádem,
"Proboha, jen proč proběhla další brutální osvěta?",
nedokážu udržet tajemství slečny Uršuly Tajné,
s davem padá Dave s neotevírajícím se padákem.

"Drogy nejsou odpověď" říká vždycky jen ten,
kdo využívá pravidelně služby dam z E55 obden,
kam ve světe plnýho iluzí a lží nikdo bohužel neví,
i praváci jsou v naší skvělý době neustále leví.

3. Odkráčíme dlouhou cestou a omráčíme diváky,
co naplat, že náš scénář nemůžeme sami napsat,
čestným pánům na úřadech nedochází akt úplně,
nebo házím veškerý svoje neúspěchy na planý útěchy.

4. Dokonce ani blázni se nesmějí u konce statí,
zase jsem daleko utekl a příběh celej nedořekl,
musím melancholii zastavit, kéž by mě chlácholili,
zarazím ji jakmile budu jako Arazim v zatopenym dole.

"Drogy nejsou odpověď" říká vždycky jen ten,
kdo využívá pravidelně služby dam z E55 obden,
kam ve světe plnýho iluzí a lží nikdo bohužel neví,
i praváci jsou v naší skvělý době neustále leví.

Plán na červen

12. června 2012 v 14:35 | Katastrofa |  Co bude vole?
Tak, co vymyslíme na tenhle měsíc? Mám rozepsanou povídku (proto sem moc nedávám básničky, soustředím se skoro výhradně v psaní na povídku). O co tam půjde? Bude se to zaobírat nevěrou, trochu experimentálnější pojetí, bude to docela dost ovlivněný Stephenem Kingem (mám rozečtený To, pracovní název povídky je "King_ripoff").

Rozhodně bych rád udělal další povídku z prostředí mýho zombie světa. Hlavním hrdinou bude Lukáš (měl pár štěků v River of deceit a Paradise Lost), bude to mapovat jeho útěk z Ústí, přes Neštěmice, Benešov, Františkov až do Liberce. Mám v plánu zakončit povídku v Praze. Hehe, to bude sranda, popisovat takovýhle město.

Až sem hodím první zmiňovanou povídku, tak se zase trochu začnu soustředit na básničky. Je trochu těžký psát pořád o něčem, docházej mi témata, inspirace taky není nevyčerpatelná, nechci bejt zase tak monotématickej, jako se mi to párkrát už stalo. Těžkej život poety, fakt že jo.

A asi vám budu muset vecpat nějakej song na konec, tak co třeba Placebo? Elektrizující hlas Briana Molka nikdy není na škodu. Každej přeci ví, že depky přichází a odchází. Jo, v týhle verzi mu vypomáhá Bowie, taky dobrej týpek.


Inženýr utopickýho Edenu

11. června 2012 v 22:30 | Katastrofa |  Básničky
1. Navrhnul bych mnohem lepší systém cest,
kde by mě nikdo neutiskoval a neterorizoval,
ale establishment je strašně zaběhlá mrtvola,
ke který se jako u kultu osobnosti klaníme.

2. Můžeme lhát jak chceme o zlých penězích,
stejně se za nimi zase jako zběsilí poženeme,
podrážet ostatní kvůli trochu zelenejm papírkům,
narvat si jich co nejvíc do chřtánů a zadávit se.

Až mě to teda šokantně nepřekvapuje tohle,
jak jsme si my lidé zničili náš jediný svět,
stěžujeme si na všechno a tváříme se sešle,
o naší zabedněnosti neřekne ani tisíc vět.

3. Řekneme všem starým a zničeným občanům,
že jim už nikdy nebudeme zvyšovat důchody,
ale jejich prachy z daní nám nikdy nesmrděly,
ať si radši umřou v druhořadym krematoriu.

4. Nakonec se budeme chovat ignorantsky,
abychom dali všem extrémistům novou sílu,
lynčování se naučíme od předválečný USA,
která nám jako světovej policajt ráda poradí.

Až mě to teda šokantně nepřekvapuje tohle,
jak jsme si my lidé zničili náš jediný svět,
stěžujeme si na všechno a tváříme se sešle,
o naší zabedněnosti neřekne ani tisíc vět.

Mardiho mantra

4. června 2012 v 22:53 | Katastrofa |  Básničky
Tribute pro fiXu, stojí to za to. A když jste příliš starý na fiXu, tak zkuste Houpací Koně! iks-dé

1. Vyrazím jasně ven za krásou nesmírnou,
když chlapeček brečí tak nesmíš ho hladit,
dohromady se obalíme tvým absolutním snem,
jsi antidepresivní rybička vytetovaná někde dole.

2. Po chvíli slyšíš tohle moje sólo, co vydrželo,
do toho francouzska zpívá chanson o probuzení,
která chtěla bejt nepřekonatelně zlá mažoretka,
ptá se "Co budete dělat až z vás bude krev stříkat?"

3. Společný večery jsou naše jedinečná sci-fi povídka,
tak jaký je tvoje jméno holko s lebkou pod lopatkou?
Každej morální člověk ví, že velká láska není zbytečná,
protože můj život je nonstop lunapark můj andílku.

4. Ráno mě už nic nebolí a tvoje srdce je Antarktida,
z okna vidím pochodující chlapy do továrny na sny,
všimnout si detailů a kousky rodin, který se rozpadly,
zdevastovanej si u benzínky dám dalšího kafčáka a tak.

Efektivita pracáků

2. června 2012 v 22:43 | Katastrofa |  Básničky
1. Docela často v neo-noirovym světě,
stojím nekonečnou frontu na pracáku,
modlím se, aby práce někdy tak byla,
ale stejně dopadnu zase jako předtím.

2. Zase budu tupě koukat do špinavý země,
až mě zaplaví moře nutně kladenejch otázek,
některý psycha se nikdy nechtějí ohnout,
dal bych si možná nějakej předčasnej konec.

Abych pracoval musím mít dostatečnou praxi,
jako řídit auto co znovu ztratí kontrolní trakci,
abych měl požadovanou praxi musím mít práci,
ale zaměstnavatelé jsou někdy nesnášenlivý nácci.

3. Projíždím dokola všechny zlý pracovní weby,
ale všude na mě kouká vztyčenej prostředníček,
doma je jak v kremační peci z filmu Spalovač mrtvol,
stejně jednou dojde trpělivost i zapalovací šňůře.

4. Někdy bych si přál znenadání napořád usnout,
probudit se po po pár dalších dobách ledových,
bez byrokratickejch nášlapnejch min od ostatních,
sakra přeci to nemůže bejt tak nesmyslně těžký.