Where is my mind?

29. dubna 2012 v 21:58 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Nohy ve vzduchu a hlava na zemi, zkus tenhle tríček a roztoč to (jo!). Budeš v hajzlu, nic v tom není a budeš se sám sebe ptát…" Frank Black (*1965), Pixies

Zamilovanej pátek je za náma. Tejden utekl jako voda. Honilo se mi hlavou hodně konspiračních teoriích o tom, co se ten pátek stalo (a co se nestalo). Véčko byl přes tejden docela dost zaneprázdněnej hledáním práce (i když musím přiznat, že jsem ho jednou potkal při cestě na nádro v DC) a já "studiem". Škola není školka, musí se studovat. To mi bylo jasný. Ale stále jsem byl v tom Kerouackém období. Nepil jsem každej den, vážím si svýho těla a hlavně svýho mozku. Takže jsem strávil ten týden pokročilým posilováním a pilováním své postavy (stejně jako čtyři měsíce předtím). Spolužák byl lehce nasranej kvůli ztracený trávě, ale nebylo to nic, co by nevyřešilo pár kradenejch LSD z bytu neznámé Neznámé (která mě asi sprostě využila k sexu, ale komu by to vadilo?) nevyřešilo. Junkies for a moment, junkies for life! Tak to by byla minulost. Ale teď byla sobota o týden později a já byl na odchodu z mého rodného domu (ve kterém jsem se nenarodil), v mé rodné vísce Bitlord Country (která nikdy nevznikla). Už jsem otáčel klíčem v zámku od vchodových dveří, když jsem za sebou slyšel vzdálený křik. Maminka se vzbudila?

"Hele, hele, ne, abys tam utratil zase celou tisícovku jako posledně! Jsme chudý zatraceně, nemůžeme si vychutnávat takový přepych jako je zalévání mozku a jater čtyřikrát destilovanou vodkou!" zařvala maminka hlasem plným hněvu, ale který na druhou stranu byl docela spravedlivý.
"Drahá matko, věř rozhazovačnému synovi! Jsem jenom kus prázdné generace! Finanční krize se mě snažila připravit o všechny mé výhody, ale mám tebe! Tvoji stabilní práci a stabilní příjem. Nechlastám přeci každý den, jsem napůl takový abstinent. Projev trochu soucitu s mým alkoholovým chtíčem!" zaveršoval jsem mamince na její citlivou výškovou strunu E. Musela odpovědět na tento podlý útok."Chápu tvou uměleckou duši synu, chápu, že se chceš být na stejné úrovni jako Jack Kerouac či Allen Ginsberg, nicméně pamatuj, Kerouc zemřel na selhání jater a Ginsberg byl prostě debil. A krom toho stejně se zase ožereš jako prase a pak doma pozvracíš celý záchod, jako to míváš ve zvyky vždy, když se vrátíš domu z nějaké společenské akce, na které chodíš tejně kvůli tomu, aby sis našel sexuálního partnera pro chvilkové poblouznění tvých citů!" stojím na místě opařen krutou realitou rapových schopností mé nadané maminky (která má ráda Michala Davida). "Pravdu máš, matko má, neutratím dnes hodně peněz, leč trochu do nálady se hodím. Možná jednu či dvě destilované vodky s pomerančovým nektarem dám. Budu se mít na pozoru a kdyby se to dostalo pryč z mých rukou, tak budu věrný mému tekutému chlebu!" Maminka byla očividně potěšená. "Ještě mi visíš ty prachy za tu záchranku, když ses tady v sedmnácti opil a přivezl tě farář!" Vylekaný couvám dveřmi "Ale mami!" Maminka se usmála "Na mě žádné "ale mami!" neplatí chlapče! Ve dvě ať jsi doma!" dopověděla a zavřela mi dveře před ksichtem během půl mrknutí oka. Můj ztuhlý obličej pomalu povoloval, ale venkovní teplota mi nedovolila nabít optimismu do žil.

Nahazuju svůj teplý kulíšek na hlavu a přidávám do kroku. Sluchátka se mi vzrušeně sápou do uší a oblažují mě electro-punkem. Hadouken a Prodigy mají své kouzlo, to mi nikdo nevezme. Po nějaké době odbočuji z hlavní silnice na spodní cesty. Velká generální oprava spodních cest není v tak pokročilém stádiu, jak bych si přál. Zjišťuji, že jsem šlápl do louže. Mám mokro v levé botě, mračím se a přeju si, ať je jaro. Zrychluji, protože nemám rád mokré prostředí (no i když, ale to patří do jiné povídky), všímám si rozsvícených pokojů v domech, které míjím. Na chvíli se zabývám myšlenkou, proč tyhle lidi trčej doma a čuměj na televizi, když mají být taky na cestě a snažit se poznat celej širokej svět. Protože svět je krutej, ale nádhernej. Odvracím oči, protože si mě nějaký člověk očividně všiml a poslední věc, která mi zvedne náladu je obvinění ze stalkingu. Což mi připomíná, jeden můj oblíbený dům, který se stal zdrojem mé touhy zvědavosti, kdy vždy mé oči skenovaly kuchyni. Po určité době si mě začali všímat a já toho byl nucen nechat, bodem zlomu byla hláška "Hele, to je ten kluk, co nám furt kouká do oken." I pan dekadent a pan voyeur musí někdy se svojí oblíbenou činností přestat. Jsme jako Doktor Jekyll a pan Hyde.

Jsem rozhodnut projít žižkovkou přes Benešov, drsná a trochu zlá ulice, ale když to tady znáte, tak víte, že ve večerních hodinách je to jedno z nejbezpečnějších míst v celém Benešově (bezpečnější je snad už jenom hřbitov). Najednou se mi Slunce v mysli zakryje mraky, připadám si lehce paralyzovaný a zastavuji se. Přes noční mlhu poznávám v dálce asi třiceti metrů siluetu dobrmana. Co sakra dělá dobrman volně puštěnej v Žižkovce? Pomalu se otáčím a během sekundy se rozhoduji, že projdu radši po hlavní ulici (hrozba ožralých cikánů a ozbrojených štamgastů je pro mne menší stres než objekt, který mi způsobuje fóbii). Po pár minutách jsem za kopcem, který vede z Benešova směrem na Bitlord Country. Prohlížím si opilé trosky před restauračkou "U Jelena" a napadá trefné motto "Punk´s not děd!" O dalších pár minut agresivní muziky později přicházím k nádraží. Překvapuje mě, že Benešov připomíná město duchů, ale to měl bych si zvykat. Dopotácím se na nádraží a zjišťuji, že Véčko ještě nedorazil. Sedám si na lavici. Chytám lehkou depresi, protože můj zadek není ze Švédska. Můžu mít omrzliny na zadku? Asi ne. Ale ten pocit přimrzajícího pozadí k lavičkovému dřevu je opravdu intenzivně negativní. Vytahuju mobil a klofu po touchscreenu zprávu Véčkovi. Je to přesný jako Somálec se zrezivělym Kalašinikovem. Ale lepší než ten předchozí mobilem, který se rád koupal v oleji. Po několika zuřivých pokusech o kalibraci dotykového displaye vzdávám své úsilí. Tak se Véčko z nějaký chyby taky neposere. "Kde jsi ty vole? Jsem na nádru." Zpráva odeslána.

Sotva odešlu zprávu, zjeví se silueta Véčka na nádraží. Jsme ztracená generace, která ráda vyhazuje koruny plnáma rukama na zem. Jak by řekla babička. Zamávám vesele na Véčko, i přes něžně omrzlý obličej na něm vidím, že je rád, že mě vidí. "Tak co ty starej prasáku, jak sis dal ty tři blondýnky?" náruživě vyzvídám podrobnosti o jeho páteční zkušenosti. Véčko se lišácky pousměje "Kamaráde, to bys nechtěl ani vidět, ani slyšet, ani cejtit." Připadám si trochu dezorientovaně. "Jak to sakra myslíš?" Véčko začíná šíleně gestikulovat rukama "Víš, co je tohle?" Ukazujíc nějakou mně neznámou polohu z Kamasutry. "Tohle jsem ještě nezkoušel." odpovídám. Véčko se začíná smát "Tak to ani nezkoušej kurva!" Plně chápu jeho úděl. "A co ty s tou neznámou holkou?" Jo, měl jsem počítat s tím, že se dřív nebo později zeptá. "Kámo, ona mě nějakým šíleným způsobem zneužila, probudím se a je vedle mě obrovská hromada kondomů, dokážeš si to představit?" Véčko mě nenechá dokončit další větu "Tak si jí pořádně projel no, co je na tom sakra špatnýho?" Přísahal bych, že ten konec zazpíval s grácií Pavarottiho. "Jasně, to nebylo to nejhorší, ale ona vyhulila tu spolužákovu trávu ty vole! Jsem jí musel pak potajmu ukrást nějaký LSD, abych si ho udobřil." Opět na mě smečoval další otázku "Chceš mi říct, že jsi jí jen tak ukradl LSD? To ti nic neřekla?" S pravdou se musí ven. "No, já jsem jí to pak ještě udělal a po asi tak pěti orgasmech usnula." Véčko si mě přejel pohledem. "A udělal ses taky?" To snad ne. "Ty vole, tebe nezajímá, že jsem pak ukradnul to LSD kurva? Proč se na tohle sakra ptáš?" Véčko se zazubil "Všechno musí bejt v rovnováze, kamaráde, jinak je na světě jenom chaos!"

Z našeho rozjímání nás vyrušil příjezd vlaku. Čas se přesunout do paralelní dimenze našeho oblíbenýho party rock města Děčín aka DC. Chvilku jsme přemýšleli o tom, zda-li nám to i tentokrát projde. Ale po pár minutách se vyřítil zlý stín průvodčí. Byla to žena! Od té doby jsme se s Véčkem shodli na tom, že máme mnohem radši pánský průvodčí, protože ty dělají všechno s rozvahou, a když sedíte v zadní části rychlíku, tak k vám nestihnou dojít. Ale co se dá sakra dělat. Musíme tentokrát zaplatit brutální cenu za to, že se vezeme vlakem, který má docela dobrý topení. Na okamžik váhám, jestli opravdu zaplatím, ale pak mi před obličej naskočí ten šílený koloběh událostí, který dám do pohybu svojí nevolí zaplatit jízdenku. A to přeci nechci. I když, možná bychom je s Véčkem zmlátili, ale pak by přijeli chlapy od Urny a bavili by se střelbou do našich omráčených těl. Sakra, zaplatím Vám, vy zlý padouchové! Solíme paní průvodčí peníze na ruku a ona nám za odměnu dá lístek s cílovou destinací našeho skvělého výletu. All the way to Děčín Východ!
Náš plán byl vskutku jednoduchý. Mluvili jsme o tom, že opět navštívíme náš oblíbený obchod s alkoholem. Pozor důchodci a noční nakupovači, jdeme do Kauflandu! Véčko mi připadá trochu dezorientovaný. Ale jsme oba kluci z vesnice, takže se na druhou stranu ani nedivím, že zapomněl mojí tajnou obkliku ke Kauflandu. Jdeme podél nějaký neznámý továrny na absolutno. Co se v ní dělá, to nám není jasný, ale ten průchod je sledovaný kamerovým systémem. Což může znamenat problémy, jestli nás tam uvidí, jak se ožralí válíme před kamerou. Kategoricky vylučujeme toto místo jako způsobilé ke konzumaci alkoholu. Svět kolem nás utíká rychlostí světla a my se ocitáme v Kauflandu. Máme svůj jasný cíl. Lihoviny. Chvíli doufám, že uvidím 42ku vodku ve slevě, ale ty bastardi za ní chtějí kilo pade. Sorry holka, rande si dáme někdy jindy. Čapnu do ruky vodku, vyrobeno pro Kaufland. Promiňte má nejcennější játra! Čas podívat se na džusy. Jo, jeden a půl litr bude bohatě stačit. Zamířit k pokladně a zaplatit. Pokladní po nás chce občanky, Véčko pohybem připomínající Jamese Bonda rozepíná náprsní kapsu a vytahuje občanku. Vypadáme na sedmnáct, já to tak beru. Není to přeci chyba pokladní. Ale Véčko je nasranej, trochu se mu nedivím. "Je to kráva, nechápe, že když vypadáme mladě, tak nemusíme bejt zkurvený puberťáci, který se ožerou, po týhle levný sračce a pak podpálej kostel!" Jenom kývám hlavou, má absolutní pravdu, ale ta ženská za to stejně nemůže. Ta, to, jo!

Dostáváme se na naše oblíbené přelévací místo. Obhlídnout situaci, jestli se tady někde neflákaj fízláci s jejich suprovou Octávií a jejich právem na to, napařit nám pořádnou pokutu, protože v DC je zákaz konzumace alkoholu na veřejných místech. Je to pokrytectví, chtějí jenom zvýšit zisky hospodám a podobnejm pajzlům. Chápu to. Ale kde je duch svobody? Musíme zlehka upít, aby se tam ta ďábelská dominantní ženská jménem Vodka vešla. Protože nám za pár desítek minut řídit úsudek a významně zpomalí reakční dobu. Doufám, že nebudu řídit žádný auto, to by mě opravdu nebavilo. A okolí asi taky ne. Haha! Naředěno. Hrdě neseme našeho vlka v rouše beránčím na místo undergroundovýho konzumu. Véčko ještě měl jeho kultovní hlášku "Když nás chytnou policajti, tak řekneme, že to není chlast. To jim přeci dojde ne? Je to džusíček, žádná vodka!" Otočím se na něj. "Ale co, když se budou chtít napít kámo?" Véčko pokrčí rameny. "Budeme doufat, že se nebudou chtít napít, jinak jsme v prdeli." Podívám se do očí a zcela vážně mu oznámím "Je zmlátíme, to není žádnej problém." Doufám, že se neserveme s policajtama, to by tady ještě chybělo.

Střídáme se v pití našeho fakeovýho džusu. Jemně naředěná chuť. Zdá se mi, že tam není žádnej džus, ale samá vodka. No, na to, abych vycouval už je trochu pozdě. O deset minut později si připadám v docela dost dobrý náladě. Véčko se na mě zubí a začínáme si povídat o muzice. Pouštím mu od Sporta "Tohle není moje scéna", oceňuje taneční beat, ale připomíná mi, že to na rádiu neslyšel. Takovej klenot slyšet na sračkovym rádiu? Začínám být v bojovym módu, házím si rychle nohou. C-Pogo is back! Véčko se směje. To je už po asi miliontý, co jsem ho tenhle večer rozesmál. Nejhorší na tom je, že se člověk ani nemusí pokoušet. Situační humor od dob Kutila Tima nikdy nebyl lepší. Neúmyslný humor a teď lehká opilost. Jou, to bude ale punk. Říkám mu, že se mi z rádia dělá blbě a blil bych, než abych poslouchal tyhle sračkoviny. Ale oba se shodujeme na tom, že hrajou pěkně chytlavý písničky. Ale Bach, Pink Floyd, Progres 2 a dokonce i Psí Vojáci nejsou chytlavý, ale nad jejich uměleckou hodnotou se nemůže nikdo ani na okamžik zastavovat, protože to by pak znamenal brutální konflikt mezi vkusy jednotlivých lidí. Véčko byl takovej obyčejnej člověk odkázanej na rádio, kterej si byl schopnej poslechnout prakticky všechno, kdežto já byl pan Underground, kterej si žil ve světě svých obskurních a mnohdy až šílených skupin z deštivého okapu, kterýmu říká hudební publicistika tzv. Podzemí, o které se hlavní proud nezajímá a drtivou většinu lidí nechává chladnými. Po nějaký chvíli jede kolem policejní auto, na chvíli oba ztuhneme. Ale policajti si nás nevšimli, šílená úleva. Zjistil jsem, že náš rekord z minula, který byl čtyřicet minut jsme zkopnuli na dvacet minut. Sakra.

Šli jsme do Škuneru, už zase, já vím, nejsme moc originální, ale v DC není moc zajímavejch podniků, co si o tom budeme vyprávět. Oba pociťujeme, jak na nás slečna Vodka začíná víc a víc působit. Jdeme přes Masarykovo náměstí, když se opět konverzace začíná motat okolo muziky. "Véčko, nebuď blbej a ser na rádio, nenech si od těch kurev diktovat, co máš poslouchat! Buď punkáč, dělej si věci, jak chceš sakra!" Véčko to chápe a moc dobře, ale je tak přivyknutý na rádio, že je jasný, že se z tohohle proudu nehne. Mezitím proklínám mainstreamovou muziku. A vím, že mám pravdu.

Přicházíme před Škuner a najednou mě bouchá Véčko do ruky. "Ty vole, čum na zem a seber to!" Jsem už notně pod vlivem vodky, takže se ležérně shýbám a zvedám malý papírek v ruce. Koukám na papírek a z něj se na mě směje Fanda Palackej. Vítr je příznivý! "Ty vole, já jsem tak vožralej, že by mě tohle fakt nenapadlo. Ty vole, my jsme našli tisícovku draku!" Véčko je nadšen stejně jako já "My máme štěstí ti říkám. Tenhle večer se musí povíst!" O kus dál vidíme další papírek, ale žádný prachy to nejsou. Nemůžeme přeci takovým způsobem zneužívat štěstí, když se na nás jednou usměje. Zjišťujeme, že to upustili nějaký notorici, který šli ze Škuneru. No, neuměj chlastat, pablbové. Jdeme po schodech přímo do Škunce. Týpek u vstupu po nás chce opět občanky. Deja vú. Ukazujeme mu občanky. Odkládáme si věci do šatny. Véčko se diví, že po nás nechtěj prachy. Některý věci jsou k nezaplacení. "Tak díky kámo." Vesele děkuju pubertálním cápkům v šatně. Už slyšíme otřesnou muziku. Člověk by tipoval, že něco podobnýho uslyší v Bitlord Country a ne v DC Rock City. No, to jsem přehnal. Minimálně DC Nu-Rave City. Dovídám se, že je posraná Oldies night, první poznatek, který by vysvětloval tu obrovskou koncentraci mamin. Je čas na pivo. Musíme se udržovat v tom zvláštním otupělym stavu. Jinak to skončí špatně. Za pultem poznávám člověka z vedlejší třídy ze středky. Jak ten čas sakra letí. Vracíme se s pivkama ke stolu. Pořád jsme nějak vyklepaný z nálezu svaté tisícovky. Nakláním se k Véčkovi. "Ty vole, myslíš, že je tady nějaká milfka?" Ucukne hlavou, vypadá vyděšeně. "Tak to fakt nechci kámo, já nechci spát s nějakou starou ženskou." Nadechuji se. "Ale to by nebyla žádná stará ženská, možná tak holka od 23 do 30, to přeci není tak hrozný ne?" Véčko je stejně vyděšenej. U baru si všimneme dvou ženskech, který vypadají docela k světu a myslíme na osvětu. Ale pak přilezou jejich třicetiletý boyfriendi. Cítím se naštvanej. Špatná doba kámo, jsou materialistický, co jinýho jsi čekal? Měl by ses učit ze svých chyb a jít dál.

Čas na taneček. Trsáme na nějaký prehistorický eurodance (nebo proto-eurodance, eurodisco, post-disco, new wave nebo jiný hajzl?) a připadám si i přes všechen ten alkohol docela trapně. Co je tohle proboha za akci? "Řeknu Djeovi, aby tam hodil Prodigy!" řvu na Véčko a letím za Djem. Je to takovej ten typickej vesnickej frajírek, kterej dosáhnul třiceti let a pak se mu začal srát celej život, protože byl příliš velkej debil na to, aby se snažil uplatnit v manuální práci a příliš blbej na to, aby mohl tvořit hlavou, takže se z něj stal profesionální disco DJ. Kariéra opravdu za všechny prachy. Ale je vidět, že si ten vocas docela věří. Člověk to pozná už kvůli tomu, že na mně řve, ať vypadnu z podia. Jasně, jsem přeci pouliční vandal a rozhodnutí o jeho fyzické likvidaci a rozlámání jeho "drahého" mixážního pultu padlo už dávno, co si přeci budeme povídat. Ignoruju ho. "Hej kámo, mohl bys tam pustit Smack my bitch up od Prodigy?" Leskly se mu oči a začal ze sebe soukat "No, jako mám to tady no. Ale jestli to tam pustím, to fakt nevím." Vřele odpovídám "V pohodě kámo." Ale stejně vím, že je to posranej zkomerčnělej debil. Má posranej pultíček a myslí si, že je to ten největší frajer pod sluncem. Kdybych se ještě trochu víc neovládal, tak bych mu určitě jednu ubalil. Ale pak by mě jeho sidekickové zmlátili, je to tady docela nespravedlivý, ale co nadělám. Vracím se smutně z pódia. "Ten DJ je namyšlenej kokot, vysereme se na tenhle posranej pošahanej pajzl a půjdeme někam jinam. Je mi tady z toho na blití." Véčko mi rozumí, je ožralej stejně jako já. Opilec druhýmu opilcovi rozumí. To mě naučil život.

Vybelhali jsme se do šatny a vycházíme ven. Je mi nějaký podezřelý teplo, ale to přičítám správné hladině alkoholu v mých žilách. Je čas říct, že svět je opravdu nádhernej. Až na arogantní burantský Dje bez vzdělání samozřejmě, co si budeme nalhávat. Véčko se mě ptá, kam jako teď půjdeme, když jsme odešli ze Škuneru. "Jdeme do Havany, tam je to v pohodě." Nový cíl cesty byl nastaven a konvoj dezolátů se vydal do Havany. Cesta mi utekla až moc rychle, tím jsem si jist. Takže vás ochudím o pár zážitků. Vešli jsme do Havany, relativně poklidný bar, který většinou obývají lidi nad dvacet. Žádný teplí nevylítaní diskanti, ale spíš obyčejný lidi. Což Vám určitě přijde vhod, když jste ve stavu, kdy není problém pustit toho pološílenýho magora, kterýho máte v hlavě na svobodu. Ale když bude dostatek piva, tak se nic takovýho nestane. Véčko jde pro nějaký piva. Sedím u stolku, kterej je obklopenej pseudo-gauč do půlkruhu. Docela solidní obrana soukromí. Jen co je pravda. Konverzace se mi začíná slívat dohromady a opravdu nevím, co řešíme. Ale jedna věc je jistá. Po nějaké krátké době jsem si začal všímat toho, že vedle našeho stolu sedí nějací dva kamarádi nebo milenci, kteří se objímali. Alkohol začal fungovat a já idiot si je začal fotit na mobil. Ještě teď si říkám, že mi nikdo nerozbil hubu, ale asi to byli liberální gayové. Pak proteklo několik litrů piva a všechno to začalo splývat. Po nějaký chvíli jsem začal naléhat na Véčka, abychom se vysrali na Havanu a šli na to dokurvený nádraží. A tak jsme taky udělali.

Vraceli jsme se přes Masarykovo nádraží, jako vždycky, když mě popadla neodolatelná poetická chvíle. Opilecky se otáčím na Véčko a říkám mu "Ty ženský jsou stejně zasraný kurvy, jen si na ní zvykneš a dáš jí modrý z nebe, tak se na tebe vysere kurva!" Véčko mi trochu nevěnoval pozornost, tak přidávám na intenzitě. "Říkám ti ty vole, co tohle kurva má jako bejt? Chodíš s tou děvkou takovouhle dobu a pak tě najednou odkopne. A bude mít tolik odvahy, že si přijede s novym klukem pro věci k tobě? A aby, toho nebylo málo, tak tě začne opruzovat bejvalka, který jde jenom o to si pořádně štrejchnout a skoro tě využije k posranýmu sexu. Když jí pak napíšeš, tak dělá, že neví ty vole? Co to má doprdele bejt? Samozřejmě ti nezapomene napsat, že se má strašně skvěle a že, ty vole, mrdá s novym klukem. O co těm píčám kurva jde? To jsem taková hromada hnoje, že se mnou ty ženský tak vyjebávaj doprdele?" Véčko se na mě konečně otočí a řekne mi: "Ser na ty píče ti říkám, si tě doprdele nezasloužej, jsou to jenom samolibý krávy, který si po tobě určitě najdou nějakýho píčuse, kterej jim to všechno vrátí." Chvilku nad tím přemýšlím. "Máš pravdu kámo, je to na hovno, seru na ně!" A hned se člověk cítí o velkej kus líp. Navrhuju, ať jdeme kolem mojí Alma Mater, EOA, jak jí ty ksindlové z gymplu říkají. Cítíte ve vzduchu tu aroganci? Protože, já doufám, že jo. Ale teď by mě mohli zmlátit i lidi z Ruský, EOA nás o nich taky solidně brainwashovala. Ať žije propaganda.

Chytnula mě další poetická chvilka vzteku a nasranosti. Koukám na tu zkurveně růžovou budovu. A říkám Véčkovi. "Evropská Obchodní Akademie, lesk a bída výchovy nový generace posraný generace novejch manažerskejch kurev, který budou jednoho dne rozhodovat jedním posraným podpisem o osudu velkýho množství lidí. Ty, který budou jednou řídit svět. A to je asi tím, co sere pozéry z gymplu, se na ně podívej, co z nich kurva bude? Budou vědět všechno a nic ty vole, jasně v matice daj úplně všechno, ale stejně, dojde na ekonomický pojmy a jsou v prdeli ti říkám. Proč jsem o tom vůbec začal mluvit kurva?" Sedám si na obrubník. Véčko na mě kouká. "Ty vole, měli bychom fakt jít, než nám ujede ten posranej vlak." Zvedám se. "To je docela vystihující myšlenka pane Spocku, je čas zvednout kotvy a přepravit se k interdimenzionální bráně. Kde budeme už jenom čekat na to, až přijede náš vesmírný koráb a přemístíme se do nějakýho dalekýho vesmíru, kde bude jenom samá zelená tráva a kde se budou pást jenom posraný krávy. Kde nebudou zkurvený Američani, kde nebudou žádný velký zkurvený národy a kde se nebude snažit jeden zabít druhýho!" Véčko na mě docela divně koukal. "Někdy tě nechápu kámo."

Těch několik minut, který to trvalo na nádro, utekly docela rychle. Ale byli jsme oba v jiný dimenzi, trochu zpomalený na to, aby je tok času nehonil. Trochu příliš zrychlený na to, aby spadli do bezvědomí a usnuli opileckym spánkem na chodníku a pak nás ráno odvezli fíci. Nádraží nás vítalo otevřenou náručí a zamčenými dveřmi do čekárny. Co by člověk v jednu hodinu v noci asi tak čekal? Kafe a horkou čokoládu? Dosáhli jsme přesně toho, že Děčín Východ bylo naše jediné východisko z tohohle šílenýho pekla. Chlast, kterej ti ovládá mozek. Byli jsme příšerně v hajzlu. Vyvážený mix dehydratace a alkoholového opojení z nás udělal nepřemýšlející trosky. Véčko odpadl na lavičku a v magnetofonový smyčce začal opakovat slovní spojení "Jsem v hajzlu ty vole." a "Jsme kurva šťastlivci", že jsme našli tu zkurvenou tisícovku, která z nás udělala tyhle zvířata. Ale mohli jsme obviňovat jenom sami sebe. Mezitím, co Véčko byl zdeptanej a spadlej na lavičce, jsem začal provozovat drunk moonwolk Michael Jackson Tribute Show. Byl tam jenom jeden člověk, ale kdybych měl facebookový fan stránky, určitě by se tam přidal. Těch dvacet minut mi přišlo jako dvacet hodin, dostal jsem se do stavu, kdy se opilec začíná stydět za své tak trochu nepřístojné chování, ale stále pokračuje, protože je to docela sranda ne? Ale nakonec se svět pohnul a vlak přijel.

U paní průvodčí jsem vysomroval jízdenku do Dolních Habartic, protože jsem nebyl ve stavu, abych šel tři kiláky pěšky. Samozřejmě nemůžu najít šest korun na jízdenku, tak platím paní průvodčí padesátkou a paní průvodčí na mě vůbec nekoukala jako na kus vožralýho debila. My bad. To Véčko byl mnohem, ale mnohem větší punkáč, šel domu sedm kiláků. Přeci jenom z něj bude šílenec. Mačkám zastávku na znamení, příjemný dámský hlas mi hlásí, že "Příští stanice Dolní Habartice - zastávka na znamení - zastavíme." Cítím se šťastný. Ale těsně před tím než vlak zastaví, tak asi pětsetkrát zmáčknu tlačítko zastávka na znamení, aby pan strojvedoucí nezapomněl, to by mě mrzelo. Utíkám pryč z vlaku. Pouštím si na kuráž jako správnej vesnickej gangster pořádně na hlas První Den Roku Nula od Balaclavy. Řvu na lidi, že mají bejt kreténi, ať vyměněj politiky, že se k nám stejně chovaj jako ke stádu hovad. Lidi neposlouchají, protože spí. Ale jednou zaslechnu ze stínu "Jasně kámo." Ale nevěnuju tomu vůbec žádnou pozornost, protože chci dojít domu. Musím dojít domu.

Vítá mě postel, jediná ženská v mym životě, která mě nepodvede, já do ní padám volným pádem. Před očima mám tisíc myšlenek na agonii dnešního večera i tu šílenou radost toho, když člověk nějakým způsobem žije svůj život. Snažím se přemýšlet o dalších věcech, ale nenávratně usínám a propadám se do dalších úrovní mého psychedelického paralelního světa v mých snech. A jediný vím jistě, tohle všechno je jenom začátek. Začátek něčeho novýho, začátek něčeho, co bude negovat všechny zlý věci, který jsem udělal v minulosti. Připadám si jako by mi patřil celej širej svět, ale pak usínám a propadám se dál, dál, dál, dál, dál, až dočista ztratím vědomí a spím.

"Kam sem se to poděl? Kde to sakra jsem? Kde mi hlava stojí?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bay Bay | Web | 2. února 2016 v 19:52 | Reagovat

Vyjadruje počet komentárov tiež aj počet ľudí, ktorí si čítajú články na tvojom blogu?
Článok - poviedka, rozhodne nezodpovedá názvu tvojho blogu, vôbec to nie je katastrofa. :) Milujem expresionizmus.

2 Bay Bay | Web | 2. února 2016 v 20:09 | Reagovat

Každopádne, myslíš, že si ťa môžem pridať do obľúbených blogov?

3 Katastrofa Katastrofa | Web | 3. února 2016 v 15:33 | Reagovat

[2]: Jistě, že jo, co bych byl za drsnýho týpka (napsal jsem to radši dvakrát, kdybys to přehlídla, žjo)

Nečte si to nikdo, protože jsem příliš velký psychotický pes.

4 Bay Bay | Web | 3. února 2016 v 23:40 | Reagovat

[3]: Možno by to aj niekto čítal, keby si nehovoril o sebe tak škaredo, robíš si zlú reklamu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama