Swallowed

29. dubna 2012 v 21:49 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Horký slunce mě nakrmí, jsem naplněn lstí, pro změnu váhavý a nechal jsem odejít žár."
Gavin Rossdale (*1965), Bush

Jedna hodina v noci. Ulice jsou černý, temný, za oknem se nic nehne. Nikde ani noha, každej spí doma ve svym dokonalym postelovym světě. Jenom on stále nemohl usnout. Líně se převalil na polštáři a dal si ruku za hlavu. Jeho oči se upřeně dívaly na strop. Strop ozařovalo světlo v pravidelnejch intervalech. Sekundu to svítilo a sekundu byla tma. Okolo projelo nějaký auto. Poškrábal se na hlavě. Začal si to celý dokola procházet. Proč nemůže usnout. Co z toho má, když nebude spát. Kde je ta hranice? Kde je hranice mezi šílenstvím a normálním životem? Kde špatně odbočil? Proč si nemůže dopřát normální zdravej spánek? Hlasitě si oddechl. Jeho skelný oči se stále dívaly na strop. Otočil se na pravej bok, pořádně se zachumlal pod peřinu a přemýšlel, proč musí spát. Jasně, spánek potřebovalo jeho fyzický tělo k odpočinku, ale jeho mysl nechtěla spát (nebo jenom nemohla usnout?). Jeho mysl se točila na místě, jako ranění zvíře, který nějakej bláznivej lovec střelil zbraní a teď z dálky kouká, jak to s ním dopadne a hodně se u toho baví. Zabalil se do deky takovým způsobem, že vypadal jako kukla nějakýho nevylíhnutýho motýla. Je to zase tady.
Takhle to dál nejde. Zvedl se z postele a vydal se na záchod. Světlo v chodbě ho oslepilo, na chvíli neviděl, kam ho jeho nohy nesou. Málem zakopnul o tu divnou kytku, okolo který vždycky rád tak chodil ve dne, až z ní padaly listy. Ale teď ho neměla ráda, ne, teď ho neměl rád nikdo. Připadal si jako vyděděnec v cizím světě. Byl dítě noci, neměl teď sedět zavřenej doma. Mělo to bejt celý jinak. Z police vzal nějakej neznámej časák. Otevřel záchodový dveře, z pravýho horního rohu se na něj smál velkej pavouk. Jak by řekl poeta, Jolana s dlouhejma nohama. Za chvilku vypadnul ze záchodu. Vykašlal se na postel. Vlezl do kuchyně. Odsunul židli a sedl si ke stolu. Tupě zíral na zvadlou kytici růží, který dostala drahá matka k narozeninám minulej měsíc. Jo, minulej měsíc. Nějakou dobu tam jenom tak bez myšlenek seděl, koukal na krabičku cigaret. Ptal se sám sebe, jaký by to bylo, kdyby si dal jedno retko. Na malý okamžik znejistil. Podíval se na kuchyňskou linku a jeho mysl plula na úplně jiný vlně. Co si takhle dát něco k jídlu? To přeci pomůže člověkovi, když nemůže spát. No, ale někde četl, že by se před spaním nemělo jíst. Tak co si takhle udělat nějakej čaj? Energeticky se zvedl ze židle a otevřel špajz. Vždycky ho děsila představa, že otevře špajz a někdo na něj vypadne. Nějakej zmatenej polodémon z jiný dimenze. Ach, sledování horrorů deformuje psychiky lidí.

Čajů je tady hodně, ale kterej si dát? Stejně tomu nějak dobře nerozuměl. Je to jenom blbej čaj, tak nad tím nebude dělat žádný okolky. Třeba tenhle, vždyť stejně veškerou chuť přebije pěti lžičkama cukru. Tak teď jenom napustit konvici. Ten proud vody mu něco připomínal, ale nemohl si vzpomenout, co to bylo. Zarazil se. Zdálo se mu, že zažil nějaký deja vú. Deset sekund stál jako opařenej. Pak pokrčil ramenem a pokračoval dál. Dal vařit vodu a znovu si sedl ke stolu. Jeho nálada byla na bodě mrazu. Nebo možná někde mnohem, mnohem níž. Nula stupňů Fahrenheita ho lákalo. Ale zase tak vyjímečnej určitě nebyl. Znovu se podíval na tu hnusnou kytici růží. Obličej bez jasnýho výrazu. Odfrknul si. Strašně se mu chtělo spát, ale usnout přeci nemohl. Něco mu to nechtělo dovolit. Voda se už vařila. Znovu líně vstal a zalil čaj, z ledničky sebral podtácek a hodil ho na stůl. Položil hrníček na stůl, vzal si cukřenku a začal po lžících sypat cukr do čaje. Rychle míchal lžičkou v čaji, snažil se nenarážet do stěn hrnku, aby zase neprobudil celej barák a nesjeli ho jako malýho parchanta. Napil se a spálil si ret. Proklínal sám sebe za to, že se vůbec nesoustředí. Prudce položil ruku na stůl (až to slabě plesklo a on se za to proklínal, protože nemůže dělat hluk), mocný oddych. Napřímil se a podíval se do oslepujícího světla na lustru, který nad ním visel. Září jako sluníčko, napadlo ho. Sluníčko, který dává celýmu světu dobrou náladu, naděje a pochopení. Na chvilku se zasnil. Měl tady svoje soukromý sluníčko, který svítilo jenom na něj. To mu přišlo dobrý. Pousmál se a napil se čaje. Přemýšlel, jestli to s tím cukrem nepřehnal, protože to chutnalo ocukrovanějc než obvykle. Začal čaj pít rychleji. Chvíli nechápal sám sebe. Ale kdo sebe pochopí? Podíval se na ledničku. Alkohol prej pomůže člověkovi, aby usnul. Co je na tom pravdy? Ta myšlenka mu stále rotovala v hlavě. Zvedl se a zabrousil si to k ledničce. Otevřel mohutný dveře, který bránily obsah ledničky před loupeživýma výpadkama jednotlivých členů rodiny, ale chyběl zámek, takže lednička povolovala.

Jeho znuděnej obličej hledal něco neurčitého, něco co se nedá najít. Soustředil svojí pozornost na poloprázdnou lahev vodky, která se na něj usmívala ze dveří. Zarazil se. Potřebuje nějakej zdroj prášků na spaní, který samozřejmě nenapadnou jeho mozek, ale játra. I když vodka není zase takový tintítko, aby mu to nechalo mozek na pokoji. Čert vem mozek, rychle chňapnul flašku vodky. Zpomaleně zapadl zpět na židli, soustředěně se podíval do hrnku, byla v něm ještě tak slabá čtvrtka čaje. Pomalu odšrouboval zátku, lil jí do hrnku, mohlo jí tam bejt tak čtvrt litru, najednou byla pryč. Zvedl hrnek a tupě se zadíval do hladiny mixu vodky a čaje, co takhle do toho dát nějakej cukr? V mžiku tam naházel asi čtyři lžičky cukru. Opět míchal tu alchymistickou směs. V hrníčku bylo tornádo, který chytalo všechno, co mu přišlo do cesty a stahovalo to dolu, na dně hrnku. Pousmál se. Co si do toho dát nějakej citrón? Ať je nějaká sranda. Dadaisticky se zvedl, zamířil ke kuchyňský lince, na které se válela polovina citronu. Vzal ji ke stolu, pořádně jí zmáčknul ji vší silou nad hrnkem, cítil, jak mu stéká citronová šťáva po rukou a odkapává do hrnku. Odnesl citron do koše, umyl si ruce a rozhodl se, že konečně tu zpropadenou vodku s čajem vypije.

Zvednul ten úchylnej mix, jako kdyby chtěl na něco připít. Jenom přemýšlel, na co by měl připít. Povytáhl levý koutek rtu do takové pozice, že to připomínalo trpký úsměv psychopata, kterého pustili z nápravnýho zařízení. Odfrkl si a podíval se naposledy do hrnku. Je čas to vypít. Cítil, jak mu pusou projíždí napalmovej útok, kterej pálí všechno, co mu stojí v cestě. Obličej se protáhl do bolestivého smutného smajlu. Co čekal? Růžové zítřky a veselá prasátka? Pořád tak nějak udržoval žaludek ve stavu pohotovosti. Modlil se, aby to nakonec nevyvrhnul na stůl a proklínal ten moment, kdy ho tenhle debilní nápad napadl. S lehkým bouchnutím položil prázdnej hrnek na tácek. Pořád se tak nějak instinktivně klepal. I když proč instinktivně, když ho ta vodka tak strašně šíleně dráždila k tomu, aby jí pustil pryč z žaludku. Krom toho, jeho krk připomínal vietnamský lesy v 60. letech. Konečně se zvedl od stolu a zamířil si to do postele. Zahrabal se pod deku a s vyčerpaným obličejem se podíval opět do stropu, který v pravidelných intervalech stále osvětlovalo světlo ze železničních závor. Přemýšlel. Bál se zavřít oči, nechtěl zavřít oči, nechtěl se propadnout do svých snů. Otočil se ke stěně a pomalu pozoroval stínohru, která připomínala nějaký pomalý tanec. Pousmál se.

Vodka začínala působit, začínalo se mu chtít víc a víc spát. Zavřel oči. Jeho víčka fungovala jako promítací plátna kina Podvědomí. Bránil se, nechtěl se tam vracet. Divoce se převaloval na posteli, křičel ze spaní, zdálo se mu, že nespí, ale bdí. Realita splývala se surrealistickým světem jeho nitra. Otevřel oči a cítil zaschlé slzy okolo očí. Celou dobu před něčím utíkal a teď ho to dostihlo. Bolestně se snažil zavřít oči. Minulosti se neuteče. Absolutní ticho pokoje ho několikrát za noc zabíjelo, nevěděl, co bude dál, nevěděl, co bude zítra, když mu splýval dnešek, včerejšek a minulý sny. Jeho život se zastavil v hypnotickém bodě, kdy nemohl nic dělat, kde nikdo nechtěl nic dělat. Znovu se vyhrabal z postele, jeho oči se dotkly budíku. Jedna hodina v noci. Ve stavu mezi bděním a sněním se docoural do kuchyně. Sedl si na židli a přemýšlel nad tím, že by si mohl udělat čaj. Podíval se na ledničku a přemýšlel nad tím, že by si vzal nějakej alkohol, alkohol přeci pomáhá lidem ke klidnýmu spánku ne? Podíval se na ty dvě zvadlý růže a pousmál se. Měl divnej pocit, jako kdyby tohle už někdy prožil. Zvedl se a odšoural se k lednici. Otevřel lednici….

"Měl bych se z toho dostat, měl bych se z toho dostat, měl bych se z toho dostat, měl bych se z toho dostat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama