Post rozchodová kalba

29. dubna 2012 v 21:37 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
Takovej normální pátek v nepříliš slunečném červenci. Tou dobou jsem se zrovna rozcházel s jednou holkou. Celej rok dobrej, ale pak se to asi začalo srát, protože holky si myslej, že existujou pohádky, ale jsme v drsný realitě. V drsný realitě to znamená, že nemůžeš bejt zamilovanej pořád, ale to jí nevysvětlíš, dál se bude honit za svým utopickým snem v podobě geniálního chlapa, kterýho bude milovat až do konce světa. Taková blbost. Ale jako správnej cíťa jsem probrečel celej den a byl z toho náležitě v hajzlu. V tý připosraný depresi jsem samozřejmě musel začít prudit všechny moje kamarády. Psal jsem D. Tankianovi, že jsem v hajzlu. Odepsal mi na to, co se jako se mnou děje. Tak jsem mu to vyblil. Sms dala další sms a už jsem si to štrádoval do Benešova. Slíbil mi, že půjde naproti, tak nezbývalo nic jinýho než se hodit do oblečení a mp3 do uší. Cestou jsem poslouchal různý indies pakárny, ale v jeden moment, když se to náhodným výběrem přeplo na Pixies mě zamrazilo. Byla to "Where is my mind?" - naše písnička. Přeskočil jsem ji a šel jsem dál. Teď nemá smysl brečet.

Trochu jsem nevnímal okolí, ale to zase tolik nevadilo, kde je silnice jsem viděl a za chvíli jsem viděl i D. Tankiana, jak si to jeho vysoká postava štráduje silnicí, s tím jeho zvláštním výrazem v obličeji. Klasicky jsme se pozdravili, chvilku bylo ticho, očividně chtělo Déčko vědět, co se stalo, ale nějakým zvláštním způsobem jsem se tomuhle tématu vyhnul, takže jsem začal kecat o všech možnejch nerdskejch vecech, jen tak namátkou kytarovou muziku a další nepodstatný věci, který teď nedokážu v mojí děravý paměti vylovit.

O pár desítek minut později jsme došli k němu do bytu, byla tady taky jeho holka Irma. Tak jsme se pozdravili a po nějaký chvíli jsem začal buzerovat D. Tankiana, aby mi ukázal tu jeho legendární kytaru. Hrál na Fat Strata od Epiphona, nekoukat na snímače, tak by člověk řekl, že je to Hendrixova kytara. Jako správnej host jsem ho donutil 15 minut hledat kombo od B.C. Riche, když jsme to po kolosálních 30 minutách všechno dali dohromady, tak jsem si byl jistej, že ze mě musí bejt Irma trochu na nervy. Jakmile bylo kombo správně nažhavený, tak jsem na kytaru spustil brajgl, ale nejsem člověk zvyknutej na fenderovský modely, takže ze mě musel mít D. Tankian radost, když slyšel nadmíru retardovanou otázku. Koukám na tónovou clonu a říkám si "Ty vole, jak se na tom čtou ty čísla?", otáčím se na něj a ptám se "Hele Dave, jak se na tý tónový cloně čtou ty čísla?", D. Tankian byl zaskočen mou otázky, přesnou odpověď si nepamatuju, ale jediný co si vybavuju bylo, že začínala slovy "Ty Jendo…", což v našem nerdovsko-kamarádském vztahu znamená "Nevím vůbec jak to pracuje a nejsem schopnej ti to vysvětlit." Ale přeci jenom, za zkoušku člověk nic nedá, vyhrávat si s otočnejma čudlíkama, to je moje. Na normálním kanále ta kytara zněla nějak mdle, ale overdrive šel dobře, přikládám to faktu, že Straty jsou legendy a asi i tyhle levný modely mají toho genia locci. Otáčím se na D. Tankiana a říkám "Hele možná bychom to mohli naladit." Déčko svraští obočí "Jendo, to není naladěním, to je kytarou." Ale já se odbít nenechám, Dave našel veselou ladičku od Ibaneze, na mě moc hi-tech, jsem zvyknutej na malou krabici, do který narvu baterky a která se většinou nerozbije při prvním ladění. Většinou. Kytara byla naladěná a hrál jsem. No, měl bych definovat pojem "hrát", brnkat bez akordů čistá improvizace. Punkáči by mi tleskali. O pár minut později jsem chtěl vystřihnout nosnej riff z Icky Thumpu od White Stripes, trapas. Ale co člověk nadělá. Jimi Hendrix z nebe taky nespadl. No i když…

Během dlouhého časového úseku, kdy jsem si trochu zahrál (dělal bordel) mi došlo, že se pohybuji na hranici mezi tím, kdy mně můžete říkat "Otravný idiot" a "Bezdomovec žebrající prachy u úřadu vlády". K úlevě všech dozněly kytarové tóny. Sedáme na gauč a zapínáme televizi, dávají pohádky, skvělá nálada doprovázená D. Tankianovým "jůůůůů" a Irminým štěbetěním. Připadám si jako v blázinci, ale přesně tuhle pohodu mám rád. Ale co mě v ten moment opravdu praštilo, jako kladivo do nosu, byla D. Tankianova potkanice. Kouká na televizi. Psycho co? Ale ona koukala stále. Minutu, dvě, tři, až to D. Tankian nevydržel a se slovy "Nebudeš se koukat na televizi." vrátil potkanici do klece. Bylo půl osmý, čas televizních novin. Nováckejch televizních novin se skvěle zvolenou hudbou v pozadí, která je tam tak jedinečně nastavená, že člověk neslyší extrovertní reportérku a ve výsledku z toho hudebního fláku taky nic moc nemá. Ale chápu, musíme jet ve stejnym vlaku jako USA, je to trendy, je to in, je to cool a je to pro masy.

Potom se mě ti dva blíženci zeptali, jestli bych se s nima nechtěl podívat na Kung-Prásk. Už název mi přišel trochu šílenej. Po shlédnutí začátku jsem usoudil, že ten zpropadenej název je asi nejmíň šílená věc na celém filmu. Ale všichni se smáli, jak se říká, směj se s celym světem a celej svět se bude smát s tebou. D. Tankiana napadlo, že bychom to mohli okořenit nějakou tou alkoholickou metlou. Třeba červenym vínem, protože červený víno je nejlepší. Po jedný skleničce sjela Irma (něžně) D. Tankiana, s tím, že to víno je absolutně nepoživatelnej patok. Ptala se mě na to, jak mi to chutí, tak jsem odpověděl "Já vypiju všechno, jsem v podstatě takovej odpaďák." Smáli se a přinesli Lambrusco. To bylo přeci jenom lepší. Během několika mála skleniček jsme byli naladěný na stejný vlně s filmem. Poznamenal jsem, že to točila banda nerdů na LSD (což se mi v ten moment jevilo jako úplně geniální hláška.) Během hodiny se z nás staly trosky, takovej ten typ happy junkies, kdy jste vožralý a je vám náramně hej.

Začali jsme prohazovat slova o Tomaashovi, vysvětluju jim, co je to Sword 2 a koukají na mě jako na idiota, ale zase na druhou stranu vysvětlit lidem, který neradi hrají mmorpg, o čem ta hra je, se může jevit jako trochu těžká práce. Nevzpomenu si přesně, kdy jsme vyrazili ven, ale co je jistý je to, že jsme zakotvili u Tomaashe. Ze srandy zazvonila Lenka, aby zmátla jeho taťku a aby přišel zaskočenej. Proč zaskočenej? D.Tankian měl plynovou masku a kapucu, tak se postavil před dveře. Během chvilky vyšel Tomaash. Chvilku bylo ticho, takový to vražedný ticho, který je ve všech správnejch béčkových horrorech. Tomaash rozřízl ticho hláškou "Ty vole." Nečekali jsme, že půjde ven, ale ukázal se jako vstřícný člověk. Později nám vyprávěl, jak se mu zastavil čas a myslel si, že pro něj jde sám Satan. Jo, to D. Tankian umí.

Venku to bylo solidní peklo. Tma, kam až oko dohlídne (Heh, spíš nedohlídne co?), nikde ani noha. Měli jsme s D. Tankianem takovej šílenej plán, že poběžím kolem nějaký skupinky lidí a on mě bude s plynovou maskou a teleskopem honit. Byla by to solidní sranda, nebýt toho, co jsem naznačil, nikde, nic, vzduchoprázdno, jako by byl poslední den na planetě Zemi. Opět jsem si potvrdil to, co jsem věděl, že je Irma ve svý ráži, když si trochu přihne, ale na druhou stranu kdo ne? Byla sranda a o to šlo.

Po několika opileckých výstupech se vracíme do bytu. Je s náma i Tomaash a pak přijde věc, kterou bys nečekal. Zapneš televizi a dávají Sedm, stihneš zrovna konec. Sedíme jak idioti a jsme napjatý i když každý víme, jak to skončí, ale na tom nesejde. Znamení číslo dvě: Přepneš na jinej kanál a dávají Klub Rváčů a stihneš taky konec. Asi dvakrát jsem vesele řekl poslední hlášku filmu: "Potkalas mě v divném období mého života." Pak začali hrát Placebo od Pixies "Where is my mind?". Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak ta hláška docela vystihla období v mém životě, ale jak se říká, lepší se trochu víc zbořit s kamarádama než v depresích čekat doma na to, až se vám ozve bejvalka a vy si šlehnete dávku svojí předůležité drogy o kterou stejně tak jako tak přijdeš, protože život jde dál. Pak jsem vytuhnul na gauči. Uprostřed noci se vzbudím a přikreju se dekou.

I když další den stál za těžký hovno, tak tenhle den byl sakra dobrej. A tu radost mi žádnej posranej facebookovej status zkazit nemohl. Ale zkazil, takovej je život, je to boj, kterej ti dá každou chvíli nějakou ránu, ale ty se stejně zvedneš a jdeš dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama