Popular

29. dubna 2012 v 21:42 | Katastrofa |  Povídky
Popular
"Jsem hvězda, jsem populární, mám svojí vlastní káru, jsem populární, nikdy mě nechytí při činu, jsem populární, jsem učitelův mazlíček, vsázím si na fotbal, jsem populár"
Matthew Caws (*1967)
Nada Surf
Berlín 2009
Joachim jel autem. Venku byla temná noc, zpropadený setkání po letech. Deset let je neviděl. Deset let byl šťastnej, že je nemusel vidět. Jeho třída, banda povrchních idiotů. Zbohatlický děcka, který svým papínkům dělají radost. A mezi námi, určitě ještě dělají. Nebo snad vrásky?
Jistě, ani Joachim neměl být na co hrdý, ale přeci jen, pracoval jako doktor v berlínské Všeobecné Nemocnici. Ambulantní léčba na pediatrii zcela jistě nebylo to, proč tak urputně studoval na Vysoké, ale po ekonomické krizi si člověk nemohl moc vybírat. Krom toho mu umřel, první den služby, ten malej nevinnej kluk. Nemohl ho zachránit, věděl to a trýznilo ho to. Ale už to je rok. Během roku viděl mnoho lidí umírat, ale žádný z nich neumřel tak, jako malý chlapec. Nějaké znamení?
Dojížděl k restauraci. Jeho postarší Mercedes 190E hlasitě vydechl. Vypnul motor. Chvíli seděl na sedadle a prohlížel se ve zpětném zrcátku. "No co, byl jsi otloukánek a tohle se z tebe stalo." Rukou si pohladil nervózní obličej. "Není na co čekat." Pronesl bez zájmu a vystoupil z auta. Nóbl restaurace, kdo by to byl řekl. Začal se cítit stísněně, sem nepatří. Nikdy mezi smetánku nepatřil. Ale co, je to jenom blbej třídní sraz.
"Pane….ehm." pronesl nejistě číšník
"Joachim Pazowski, mám tady mít sraz gymnázia. Setkání po 10 letech." řekl Joachim.
"Oh, ano, ano, pan Pazowski, jste na seznamu hostů, dovolte mi, abych vás přivedl ke stolu."
Následoval číšníka, ta restaurace byla opravdu hnusně snobskej podnik. Všude mramorový sloupy, samá okázalá elegance. Každej musel vědět, že je to kurevsky drahej podnik. Číšník vypadal jako tučňák. Jeho korpulentní postava razila cestu přes ospalé osvětlení místnosti k velkému stolu v rohu místnosti. Ano, spolužáci, jak se na ně těším. Zbylo jedno jediné volné místo, panebože, bylo tady 5 lidí. Ti, se kterými se nikdy neměl příliš v lásce. Nebojím se říct, že je dokonce nenáviděl. Karl, Klaus, Gertha, Claudia a Lenssen.
"Pazowski, ty stará buzno, jak se máš?"
Karl, fotbalista. Za svý doby milovanej všema. Zbožňovanej velikán. Velikán s nízkym IQ.
"Ale jde to Karle." Odvětil suše Joachim.
"Se hned nečerti, doufám, že se nečertíš kvůli tomu vtípku na konci třeťáku. To je přeci passé."
"Jasně Karle, to víš, že se nezlobím."
To nás přivádí k jednomu malému žertíku, který se udál před mnoha lety. V jednom zapadlém berlínském Gymnáziu. No, každej byl někdy obětí šikany, ale tohle je jiný soudek.


Berlín zima 1998
Den začal pro Joachima stejně jako každej jinej. Musel se přebrodit přes všechny ty sračky, který rozjezdily auta. Říkalo se tomu sníh. Vzal si pár věcí a vydal se do školy. Naštěstí nebydlel nijak daleko, dalo by se říct, že to měl přes cestičku. Otevřel vchodové dveře a uviděl obrovskou sněhovou bitvu. Bylo tam tak na každý straně 50 lidí. Něco tak monstrózního v životě neviděl. Brutální fotbalisti se masakrovali mezi sebou bílým jedem. Flák, další flák, rána, netipoval by, že člověk dokáže sněhovou koulí někomu vyrazit zuby. Jeden z tupohlavých fotbalistů plival do sněhu krev. Tohle nebude asi zase tak srandovní bitka, jak to vypadalo.
Stál tam i Karl, idol ženskejch, módní ikona, masér, frajer a milion jinejch věcí.
"Pazowski, ty pičo, čum na tohle!"
Vzduchem svištěla sněhová koule. Jeho oči zaostřily na letící sněhový nástroj smrti. Rána. Tohle nebyla normální koule, žádnej podělanej sníh, ale led. Tekla mu z obočí krev. Šíleně to bolelo. Stál tam jako opařený.
"Tak hoďte si taky, honem!" zařval ten idiot Karl.
Najednou se obě strany otočily. Čumělo na něj dobrejch 100 lidí.
"Tak co ty čůráčku?"
Jeho směrem vyletělo hejno ledových koulí. Instinktivně si zakryl obličej a padl na zem. Vnímal rány, jako kdyby byly někde v dálce. A on byl schovaný v atomovém bunkru. Ale nebylo to tak krásný, jak se mohlo zdát. To, že nevnímal rány, neznamenalo, že je nedostával. Bolest mu projížděla hodně místy po celém těle. Nesmírně to bolelo. Slyšel smích. Nechutný smích. Takhle se smějou bezdomovci, když mlátí zatoulanýho psa.
Trvalo to nějakou dobu, než to ustalo. Zůstal tam sám, ležel na zemi. Celá věčnost uběhla. Kdokoliv, kdo šel kolem se na něj mohl podívat a zasmát se mu. Lehký ponížení, ale co nadělá.
Vstal. Otočil se ke škole. Zaschlá krev na obličeji ho netrápila. Podíval se na hodinky. Za pět minut začínalo vyučování. Mě nezlomíte. Neregistroval otáčející se lidi. Nezajímali ho. Jediné, co mu rotovalo hlavou byl ten posměch, každej se mu mohl smát. A on nemohl říct nic. Zavřený ve svojí ulitě. Ve svém zbitém těle.
Vešel do třídy a uslyšel smích.
I vy prašiví psi.

Berlín 2009
Karl se na něj otočil.
"To je dost dobře, víš vole, já se ti nezmínil, mě vyhodili z vejšky. Nesehnal jsem pak job a musel makat jako vůl. Jo, jak ti kurva říkám, život není procházka růžovym sadem, to ti povim. Mám teď ženu viď a ta se na mě vysrala. Věřil bys tomu Pazowski? Utekla s nějakym intelektuálem, že jsem jí prej nebyl dobrej. Já tu krávu nechápu, co by jako chtěla víc vole. Se na mě podívej, na ten xicht. To není jako ty Pazowski, takovej škaredej škleb."
"Jo, to máš pravdu hele. Já vždycky budu tím divnym ksichtem. Nezmínil ses, co teď děláš."
Fotbalista se zhluboka nadechl. Skleničku, kterou měl v ruce hbitě vyprázdnil do krku. Položil ji. Hlasitě si odříhnul. Podepřel si hlavu a začal vyprávět.
"Já jsem ti říkal vole, že jsem to neměl jednoduchý doprdele. Maturu jsem měl jen tak tak, fotbalistu nemohli nechat rupnout. Takže pohoďárna viď. Nějakou dobu jsem studoval peďák, nikam jinam jsem nemohl jít. Pak mě vyhodili, to bylo kurva něco hnusnýho Pazowski. Vyhodili tě někdy z práce?"
Joachim se usmál "Ne, kámo, nevyhodili."
Karlovi spadla brada, ale rychle to kryl. Ruka podepírala bradičku. Dolil si sklenku a začal opět vyprávět.
"Kecáš vole. Bejt na středce, tak bych tě zmlátil idiote. No prostě jsem pak dělal fočus vole. Ale trochu se to posralo, všechno bylo dobrý do tý doby, než jsem začal znovu chlastat. To mě kurva totálně zničilo, nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem skončil na ulici. Dva roky kokote. Dva roky jsem žebral. Pak jsem začal pracovat jako popelář, taková pohodička vole, dobrej plat. To asi ty nemáš co?"
Joachimovi se v hlavě začalo honit milion myšlenek. Ten svět je ale legrační místo. Hodně legrační místo.
Další na řadě byl Klaus. Vlezdoprdelka s velkym V. Všichni ho milovali kvůli jeho ležérnosti a jeho "vtipným" řečem. Vtipným asi tak jako debil na přednášce o rakovině.
"Joacho, ty stará páko, jak je?"
"V pohodě Klausi, jak se máš ty?" odsekl Joachim.
"Tebe sere, to co jsem ti udělal na konci prváku? Furt?"
"Cos mi udělal na konci prváku?" ptal se Joachim.
"Ty…. Ty si to nepamatuješ?" odvětil Klaus.
Joachim si zapálil cigaretu, na tohle si pamatoval a moc dobře. Vzpomínky se nedají vymazat. Víme to přeci všichni.

Berlín 1996
Joachim šel ven se svým nejlepším kamarádem. Klaus Verthe bydlel ve stejné ulici jako on. Měl ho rád, byl to týpek do nepohody. Měl hrozně cool kecy a celkově byl strašně dobrej. Holky ho žraly. Měl hustý názory. Byl prostě IN každym coulem svýho těla.
Došel k velkému vchodu a zazvonil. Klasický německý panelák, který pamatoval 70. léta. Jehož zničená omítka pomalu odpadávala. Asi jako kapající voda. S neustálou pravidelností. S pravidelností, která se nedá zastavit. Pravidelnost, která mu měla zničit celej život.
Po minutě čekání stále nikdo neotvíral, ale slyšel hlasitou hudbu, dal by krk na to, že se u Klause něco děje. Oprášil zvonek a znovu zazvonil. Nic se nedělo, rozhodl se, že půjde nahoru, vchodové dveře byly shodou okolností otevřené.
Postupoval nahoru. Co schod, to šílenější řev. Připadal si jako na, nějaký podělaný vesnický diskotéce. Přísahal by, že slyšel Begging you od Stone Roses. Indie rock šlehnutej dancem. Nebyla to špatná kombinace. Pořád ho víc a víc sralo, že ho ten hajzl ignoroval.
Zaťukal na dveře. Nic. Opět zazvonil. Zase nic.
"Se na to vyseru čůráku." zaznělo mu v hlavě.
Začal šíleně bouchat na dveře. Dveře se kývaly v pantech. Nakonec musel někdo otevřít. Chtě, nechtě.
Chvíle šramocení. Skřípání klíče. Klíč je občas kurva. Zámek cvakl, z dveří se vyvalil podnapitý typ.
"Co chceš???" zazněl alkoholový opar.
"Potřebuju mluvit s Klausem." ozval se hbitě Joachim.
"Klaus není doma, nádivo! (Je zajímavé, jakou práci si dal s vyřčením toho jemného slovíčka n-á-d-i-v-o)." zavrávoral piťák.
"ŘÍKÁM, ŽE CHCI MLUVIT S KLAUSEM, TY ZMRDE!" tohle už někdo zcela jistě musel slyšet.
Na konci chodby se hloučkem lidí prodíral vožralej a zdrogovanej Klaus.
"Co tady ten čůrák chce voeeeeee?"
"Ty dicku, vždyť jsi mě sám pozval!"
"Ehm, já toho debila neznám pyčo!"
"Klausi vole, to jsem já!"
"Vyhoď toho čůráka, když ho nikdo nezval vole!" ozval se jeden inteligent z davu.
Dveře se zabouchly a Joachim tam stál. Sám, zavřenej v dokonalym panelákovym světě.

Berlín 2010
"Claudio?" ozval se Joachim.
"Ano, miláčku?" odpověděla žena.
Seděla před ním. A byla jenom jeho, nikoho jinýho.
Už je to rok. Sedíš bez jediného pohnutí. Svět okolo tebe plyne. Pozoruješ, jak se vožírají tvoji spolužáci. Nemáš na ně dobrý vzpomínky. Nejradši bys jim plivl do tváře, ať je to ten debil Klaus nebo Karl. Gertha a Lenssen byli bezcharakterní idioti, ve stejném ražení jako Klaus a Karl. S tím rozdílem, že Lenssen skončil na heroinu. Gertha byla třídní děvka, která teď šuká s milionářem a těší se, jak ho obere o prachy, až natáhne bačkory. Jestli chcete vědět, jak to bylo doopravdy, tak si poslechněte Zlatokopky.
"Nikdy by mě nenapadlo, že takovej outtie jako já bude mít holku, jako jsi ty." blýsknul se hrdina.
Claudia se nadechnula, položila mu ruku na tvář, její pokožka byla hebká, v jejích očích se ztrácel.
"Miláčku, ale tys mě přeci vždycky přitahoval. Jenom jsi to možná neviděl."
Blonďaté vlasy, teda žádná barva, jenom příroda. Její tělo bylo jako odměna v kurzu svádění. Claudia, moje milovaná Claudia. Očima hltal jakýkoliv pohyb mimických svalů v její tváři. Připadal si jako ve snovém světě. Byl to jeden šílenej rok. Během kterýho ji znovu poznal. Rok ve znamení návratů. Ach, jak klišovité.
Naklonil se. Rty se setkávají a probíjejí vzduch proudící v tom momentálním vzduchoprázdnu, když se svět zastaví. Jako kdyby na to čekal věky. Vznášel se. Chtělo se mu smát, chtěl jí co nejvíc obejmout. Chtěl jí být blíž a blíž. Její ruka stále hladila jeho obličej. Ruka víly, která se několik milimetrů nad jeho tváří. Tak jemně ho hladila.
"Přeci víš, že tě chci…" se neslo vyhřátým domem.
Mohl děkovat Bohu, Alláhovi, Buddhovi nebo komukoliv jinýmu za to, že jí mohl mít. Chtěla ho, jeden dlouhý nádech. Situace podobná absolutní andělské lehkosti.
Pomalu se svlékali. Zažil TO tisíckrát s ní, ale pořád ho sex naplňoval. Nebyla to obyčejná ženská, byl to anděl. Ta zpropadená lehkost, se kterou se v ní ztrácel.
Její nádherné tělo ho hypnotizovalo stejně tak jako její pronikavě modré oči. Byla nahá, byl vzrušený. Věděl, co má dělat. Pomalu ji líbal na krku, její vzdechy ho přiváděly k šílenství. Jazykem jí jemně lechtal ušní lalůček.
"Miluju tě"

Berlín 2009
Jaká to zasraná nuda. Pomyslel si Joachim. Všichni jsou ožralí jak duhy. Co jinýho jsi čekal od party budižkničemu? Je zajímavý, jak se situace za těch několik let obrátila. Řekl bych, že nebudu takovej outsider, jak jsem si myslel.
Sebral ze stolu skleničku vína a pomalu upil. Miloval ten pocit, když se nahořklá chuť vína dostala do jeho hrdla. V ten samý okamžik si ho všimla Claudia.
"Joachime, můžeš na moment?" zvedala se a mířila pryč.
"Ale jo, bezevšeho." Odpověděl Joa.
Claudia, jedinej člověk o kterym nevěděl, co si má myslet. Jediný, co vždycky věděl, bylo to, že je krásná. Jediná věc. Nic víc, nic míň.
Následoval jí přes bar, okolo chodili číšníci, bohatí hosti a pár jedinců, kteří sem očividně nepatřili. Soudě podle jejich divných oděvů. Zpropadení umělci a jejich věšáky.
Dostali se až do poslední možný místnosti v restauraci. Něco, jako emergency room. Nikdo o něm nikdy nevěděl, ale byl tam.
Claudia zavřela dveře a sedla si na malou kovovou židli. Před ní byl stůl, na kterém se třpytila lahve kvalitního vína. Byly tam připraveny dvě skleničky. Joachim začínal nabývat pocitu, že tahle situace byla plánovaná. Ale proč sakra na třídním srazu?
"Joachime, vím, že to bude znít docela divně, ale musím ti říct, že od toho zpropadenýho maturáku jsem na tebe musela pořád myslet, vím, že ti to přijde úplně úchylný, ale já to prostě tak cítím." pronesla Claudia, jako kdyby si to připravovala dlouhou dobu.
"Počkej, maturák v únoru 2000? To si pamatuju. Co se tam tak zvláštního stalo?" překvapivě pronesl Joachim.
"V tu chvíli jsem nějak vycítila, že jsi jedinečný. Možná, že to bylo i přes to, jak jsi zničil ty podělaný posměváčky. Opravdu nevím, co byla konkrétní věc, ale od té doby to trvá."
Joachim se na chvíli zamyslel. Co se tu noc stalo? Vždyť byla stejná jako většina jinejch nocí.
"Vždyť se tam nic zvláštního nestalo." zdrceně přiznal Joachim.
Claudia se k němu obrátila.
"V určitou chvíli jsi měl víc odvahy, než by kdokoliv do tebe řekl, natřel jsi jim to ten večer."
Bylo to jasný, jeho hloupej rebelskej výkřik.


Berlín 2000
Vstoupil na podium. V ruce držel svojí elektrickou kytaru. Fender Jaguar. Připravoval si kombo. Od tý chvíle, kdy měl vystoupit jako půlnoční překvapení si připadal dost divně. Věděl, že tímhle svým výstupem nasere hrozně moc lidí. Ale bral to jako takovou menší odplatu za čtyři roky plný zasranejch naschválů a průšvihů, který na něj skoro každej shodil.
Všechno měl připravený, efektový krabičky, overdrive mód na kombu. Všechno se zdálo tak pefektní. Teď teprve mohl říct, že je na sebe pyšnej.
Do začátku zbývala necelá minuta. Měl za sebou kapelu svých kamarádů. Hrál na kytaru a zpíval, odzkoušeli to hodněkrát, všechno bylo super. Na podium se nezapomněl dobelhat Karl, náš dnešní moderátor s nízkým IQ.
"Dámy a pánové, máme tady naše půlnoční překvapení, je to jeden blbej ukřičenej nerd a jeho skupina divných týpků. Džej Pazouwskis and da band bitches!!!"
Zasranej debil.
Chytil mikrofon. "Zdravím, jsem Joachim Pazowski a tohle jsou Deadbeats. Zahrajeme Vám písničku, která doufám, že se bude líbit."
Kapela začala hrát. Joachim se jako frontman opravdu činil.
"Být atraktivní je jediná věc, kterou můžeš udělat. Jestli chceš ulovit tu největší rybu v tom rybníku jménem škola."
Všichni jeho spolužáci ztuhnuli, ale on nepřestával hrát. Ani jeho nerdovský kamarádi. Tohle byl jejich rebel scream.
"Jsem mazlíček učitele, jsem populární, chodím s roztleskávačkou, jsem prostě populární!"
Karl sebou znatelně škubl. Nějakej nerd a jeho banda debilních kamarádů si z něj budě dělat prdel? To nemyslíte vážně ne?
"Ty vole, tak tos posral, ty debile!"
Na podium vletěl roj těch nejdebilnějších sportovců ze školy. Šli po něm, bylo to jasný. Ale on je nehodlal nechat vyhrát, na to byl příliš chytrej.
Jednoho z hromotluků fláknul kytarou, věděl, že je to prohranej boj, ale proč jednou nekopat, když je váš protivník takovej idiotskej debil?
V davu stála dívka v rudých šatech. Její přítel, který na podiu mlátil Joachima, jí přidělával vrásky na čele. Byl to idiot, kterýho nesnášela, ale byla jenom trofejní ženská. Ale když může rebelovat Joachim, tak proč ne ona? Je čas na dost překvapivý rozhodnutí. A je to teď…..

Berlín 2010
To slovní spojení pro něj znamenalo svět.
Jeho ruka jemně mačkala její ňadra. Oddávala se jeho dotekům, byla vášnivá. Věděl to. Kočičí drápky mu přejížděli po zádech. Ten zajímavý pocit, když je něco na pomezí bolesti a slasti. Líbal jí na bříšku. Chtíč ho ovládal.
Ladně roztáhla nohy a jeho obličej se dotýkal žhavého klínu. Některé části těla můžou fungovat jako hadi a rozdráždit toho druhého k nepříčetnosti. Věděl, jak přivést ženu k nepříčetnosti. Rychlé pohyby jazykem jí způsobovaly návaly extáze. Ale její nenechavá ruka začala šmátrat….
Držela ho. Cítil každičký pohyb její hebké ruky. Každičkou sekundou to bylo silnější a silnější.
"Opravdu tě chci….."
Byl čas jít přejít od srandiček k opravdovým věcem.
Navedla ho tam, kde potřeboval být. Ta zatracená extáze. Byla střed vesmíru, bod všeho, Slunce, okolo kterého se otáčí planety. Čas ho nezajímal, halucinace neměly nejmenší šanci. Jediný, co bylo skutečně reálný v tom prázdnu, byla ona.
Čas běžel závratnou rychlostí. Každým průnikem cítil, že slast se nezadržitelně blíží. Nemělo smysl se tomu bránit.
Claudia začala křičet v orgasmu. Její se ještě intenzivněji tisklo na Joachimovo. Vrchol extáze.
Absolutní zastavení času.
Poprvé si nepřipadal jako loser, nebyl poražený. Poražení byli ti ostatní. On ušel dlouhou cestu k tomu, aby byl vítěz….
A tak je to přeci správný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama