Paradise Lost

29. dubna 2012 v 21:35 | Katastrofa |  Zombie Story
"Nemůžu vystát to, kým jsem, jsem ten muž, s krví na svých rukou. Jsem prokletý, koukej, jak má křídla hoří, jak hoří v ohni. Rozfoukám popel a teď zpívej pro chór." Hollywood Undead

V Horních Habarticích byl jasný sluneční den 23. září 2009, hlavní silnice se vlnila vesnicí, která vypadala opuštěně, černý stín běží tou jednou ulicí, která v Habarticích je. Okolí přestává být tak tiché, když ho následuje horda Infikovaných. Přemýšlí, kam by mohl uhnout. Přímo proti němu se rozbíhá malá infikovaná holčička, následovaná jejím otcem, který nevypadá moc přátelsky (mrtvolný obličej a tvář bez očí napovídají hodně). Odbočuje vpravo. Snaží se přeskočit dřevěný plot. Vyskočil na plot, ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly plotu, se plot nahnul směrem do zahrady a spadl s ním. Neměl moc času na to, aby vylovil ze své kapsy zbraň, neměl žádnou střelnou zbraň, takový klikař to nebyl, u opasku se mu houpal lovecký nůž, který patřil jeho otci. Sáhl po noži a najednou ho to udeřilo do obličeje. Nešťastnou náhodou se mu nůž zařízl do stehna, pochva, ve které byl, nebyla zrovna nejkvalitnější, měl s tím počítat, že se něco podobného určitě stane. Nebyl čas se litovat, Infikovaní se přibližovali, podstatně rychleji než v klasických zombie horrorech.

Nával adrenalinu v jeho krvi způsobil, že zatím nezačal vnímat bolest. Rychle vytáhl nůž ze stehna a snažil se ho hodit na Infikované. Minul, ani nečekal, že by se mohl trefit, ale věřil na náhody. Zvedl se ze země a utíkal k velké stodole, která stála vedle domu, jemuž zničil plot, dům měl zatemněná okna, přiznal sám sobě, že i kdyby v domě byl majitel, nedozvonil by se v čas. V duchu se modlil, aby stodola nebyla zamčená. Rychle otevřel vrata. Musel jednat nadmíru rychle, jinak by to nepřežil. S klapnutím zavřel obrovská vrata a zatáhl závoru, chvíli to trvalo, nedají se zavřít takovou rychlostí, když je chcete zajistit mohutnou závorou. Ve stodole bylo šero. Spáry mezi kusy dřeva, ze kterých byla postavena vrata, pronikaly úzké pásy světla. Sedl si na štípací špalek a zhluboka si oddychl, najednou uslyšel, jak Infikovaní začali bušit na vrata. Věděl, že vrata chvíli vydrží, tím si byl jist a tak zůstal sedět na špalku. Bouchání na dveře najednou přerušil tlumený skřek. Otočil se a jeho oči začaly hledat cokoliv neobvyklého v šeru stodoly. Zpozoroval menší postavu, vytáhl mobil a posvítil si na ní. Byl to kluk s černými vlasy, jeho kůže byla značně pórovitá, jasně bílá. Šedivé seprané tričko s logem skupiny Radiohead mělo u pravého rukávu skvrnu od zaschlé krve. Pravou ruku měl urvanou, jediné, co bylo vidět, byl ohlodaný pahýl a vyčnívající kost. Zpozorněl a upřel svůj mrtvolný pohled na nového návštěvníka. Jeho černé nelicencované kopie bot Converse All-Star začaly vířit prach ve stodole. Tohle bylo jeho teritorium a ta vůně krve ho neuvěřitelně přitahoval, chtěl si vzít taky kus toho živého masa, ukousnout svalovinu přímo od kosti, slyšet elastické praskání kůže, napínání a přetrhávání žil a šlach.

Náš hrdina popadl do ruky malou sekyru, která ležela vedle štípacího špalku. Infikovaný zařval, rozběhl se směrem k vetřelci. Dopadl hrudníkem na sekyru, byl plný lačného pudu po potravě, že si nevšiml nastavené čepele. Žebra praskla, vetřelcova noha ho kopnula do nohy, koleno s křupnutím prasklo a Infikovaný upadl. Ostří sekyry zasvištělo vzduchem a přetnulo mu krk. Chrčení z přeťatých hlasivek potichu zaplňovalo stodolu. Vetřelec otočil sekyru tupou stranou a začal mlátit obličej. Po prvním úderu praskla lebka, po druhém cítil, jak se z pečlivě tvarovaného mozku stává beztvará hmota a po dalších pěti úderech nepřipomínala ona rozbouchaná beztvará hmota na dřevěné podlaze stodoly, nic, co někdy mohlo být lidskou hlavou. Hodil sekyru na zem, sedl si na podlahu, po malé chvilce si začal šmátrat rukou v kapse, vytáhl malou krabičku cigaret s nápisem RGD. Vyňál jednu z balíčku a vložil si ji do úst, z druhé kapsy vytáhl zapalovač, škrtl a stodola se ozářila malým plamenem. Zhasl oheň a vrátil cigaretu zpět do krabičky. Ne, opravdu nebyl nejlepší nápad začít kouřit v dřevěné stodole. Bouchávání na dveře nabíralo na intenzitě, vyhrnul si kalhoty a podíval se na ránu, kterou si udělal na noze. Děkoval bohu, že čepel narušila jenom vrchní vrstvu svaloviny, bylo mu jasné, že je to na šití, ale byl rád, že si nezranil žádnou z tepen, které roznášely okysličenou krev v jeho těle. Skutečně tento nebyl právě nejlepším dnem v životě Denise Larova. Z malé náprsní kapsičky vytáhl placatku a trochu se z ní napil, bylo mu čtrnáct, ale za jeden měsíc se toho může změnit opravdu hodně. Z hloupého pubertálního otrapy na člověka, který najednou nemá, co v životě ztratit. Někdy je ten svět opravdu zarážející, jindy se může změnit v jediném pohybu sekundové ručičky na hodinkách.

O měsíc dříve.

Denis byl na party, která se pořádala u Adama Borského, největší nápor děvčat už byl minulostí a seděli tam už jenom oni dva. Nějaké to otevřené pivo, načatá vodka, trochu divný pocit od žaludku, hlava v nebesích, zkrátka lehce opilá nálada. Denis se podíval na hodinky. Bylo skoro osm večer, musel se dostat do deseti domů. "Hele, budu muset letět, jestli nedojdu do deseti domu, tak budu mít průser ty vole. Rodiče jsou na nervy, když přijdu pozdě." Adam se na něj znuděně podíval. "Tak mi dej prachy za ten chlast jo? Nemůžu všechno kupovat sám." Proč sakra chce peníze za alkohol? Vždyť mu říkal, že nemusí platit nic. "No, ale tys mi říkal, že nemusim nic platit, vždyť jsi od nikoho nechtěl prachy, tak co děláš?" Adam ukázal na lahev vodky. "Víš, kolik mě to kurva stálo? To je výběrová vole, měl jsi vypadnout jako ostatní, teď ty prachy chci kurva!" zařval. Denis kapituloval, nemělo smysl hádat se s ním, otevřel peněženku "Tak, kolik teda chceš?" Adam se podíval do jeho peněženky. "No, stála dvě kila, tak mi dej tři." Ne, tohle musel být špatný sen, proč chtěl o sto korun víc? "Hele, dám ti ty dvě kila, to je max ty kokote." Hodil mu papírovou bankovku na stůl a šel pryč z jeho domu. "To si ještě vyřídíme ty čůráku!" řval za ním Adam, který si nevšiml toho, že mu ze stolu zmizela krabička cigaret. Byl čas dojít na vlak, jinak bude mít doma živoucí peklo.

Šel k nádraží, večer byl klidný, jen po městě chaoticky projížděla sanitka doprovázená policejním autem. Divné, pomyslel si. Když se blížil k východnímu nádraží, zaslechl sirénu, která jako čepel katany prořízla poklid večera. Byl nervózní, proč se to všechno děje? Kolem projížděl obrněný vojenský transportér, z otevřeného poklopu se tyčil voják s megafonem. "Vraťte se do svých domovů, toto není vojenské cvičení! Vraťte se do svých domovů, toto není cvičení!" Denis pospíchal na vlak, neměl z toho vůbec dobrý pocit. Možná začal nějaký válečný konflikt, možná je napadla Čína, možná Amerika, možná Rusko, kdo to má vědět v tomhle světě. Na nádraží bylo podivně prázdno, jako kdyby nikdo neměl jet vlakem. Sedl si na lavičku a čekal na příjezd vlaku. Povšiml si divného muže, který se přibližoval k nádraží. Měl zvláštní klátivou chůzi, všiml si, že měl něco s levou nohou, proto tak podezřele chodil. Už na něj chtěl zavolat, co s ním je, ale najednou začal hlásit nádražní rozhlas. "Osobní vlak číslo 6610 ze směru Děčín hlavní nádraží a pokračuje přes stanice Březiny u Děčína, Malá Veleň, Benešov nad Ploučnicí a Česká Kamenice, pravidelný příjezd 20:18, přijede na třetí kolej." Rychle vstal z lavičky a vydal se do vlaku, ten muž ho zpozoroval a přidal do kroku. Bylo vidět, že ho nedožene, ale pohyboval se opravdu rychle na to, že jeho levá noha nebyla zrovna v nejlepším pořádku. Denis byl vyděšený, rychle doběhl do vlaku, dveře se za ním zaklaply, aspoň jednou automatika fungovala tak, jak měla.

Posadil se. Vlak ještě stále nevyjel ze stanice. Slyšel, jak někdo nastoupil do druhého vagonu, byl to onen muž? Rozjeli se. Čekal na okamžik, kdy začne hlášení o následující stanici, ale nic se nestalo. Projeli bez zastavení Březinami. Zdálo se mu to podivné, vždycky pouštěli hlášení o zastávce na znamení. Něco tady nehraje. Průvodčí by už měl procházet a zeptat se ho na jízdenku, aby ji mohl zkontrolovat a orazítkovat. Celý vagon byl prázdný, to mu nešlo na rozum. Zvedl se a šel na konec vagonu. Stále tam nikdo nebyl, došel ke dveřím, které ve vlacích Regionova, spojovala vagony. Nakoukl oknem do vedlejšího vagonu. Potichu se opředl o futra. To co viděl, ho šokovalo. Ve druhém vagonu bylo vše od krve. Pět mužů tam trhalo na kusy člověka. Byl to děsivý pohled. Denis se začal klepat strachy. O co těm mužům asi jde? A proč zatraceně dělají tohle? Pomalu se zvednul a ustupoval dozadu. Všiml si, že mezi lidmi, kteří trhali člověka na zemi, byl i průvodčí. Průvodčí, který zrovna ukousl mrtvému muži na zemi ucho. Teď byl opravdu vyděšený. Pomalu se vydal do kabiny strojvedoucího, promýšlel každý svůj pohyb, nechtěl na sebe upozornit, byl tak přepadený strachem, že by se v případném boji nebyl schopen vůbec bránit. Otevřel dveře do kabiny.

Strojvedoucí seděl na židli a řídil vlak, jako kdyby se nic nestalo. Denis začal šeptat "Pane strojvedoucí, vzadu se něco děje." Nedočkal se odpovědi. Opatrně sáhl na strojvedoucího, ten se rychle otočil. "Co tady sakra děláš? Tady nemáš co dělat!" zařval na celý vlak. Denis ukázal prstem na konec vagonu, kde se otevřely dveře a běželo na ně z toho směru pět nahněvaných kanibalů. "Proboha, co to je?" zeptal se strojvedoucí. Na poslední chvíli zavřely dveře. Bylo slyšet, jak dopadají tupé rány na dveře. "Co se to tam děje chlapče?" ptal se strojvedoucí, který se snažil držet dveře tak, aby je nevyrazili z pantů. "Já nevím, oni, oni tam ž-žrali nějakýho člověka." odpověděl rozklepaně Denis. Strojvedoucí se opřel celou vahou o dveře. "Hele, teď to bude trochu krizovka, protože budu muset udržet ty dveře, aby se sem nedostali, takže budeš muset s Janičkou zastavit." Denis se na něj otočil. "S Janičkou?" řekl, zatímco strojvedoucí bojoval s dveřmi. "Jo, to je tahle mašina, za chvíli budeme v Benešově, jediný místo, kde budeme mít šanci zastavit a doufat, že nám někdo vůbec pomůže." Denis byl v lehké depresi, kterou překrývala neskrývaná nervozita, kdo by se mu na jeho místě divil. "No, já jsem hrál pár simulátorů, takže to možná budu schopnej zastavit, ale mám fakt strach." Člověk bojující s dveřmi se na něj podíval. "Jestli to posereš, tak tady oba chcípneme, tohle není žádná prdel, tady jde o životy." Denis se bezděčně podíval na ovládací panel a jeho čelo se orosilo. "Chlapče, musí to vyjít!" Náš hrdina se ponořil očima do ovládacího panelu, věděl co má dělat, ovládání vlaků znal z Trainz simulátoru, nejdřív musel dát směrovou páku do neutrální pozice, načež následovalo snížení rychlosti na minimum pomocí jiné páky (takový primitivní plyn, akorát místo na podlaze, byl na ovládacím panelu), v nepříliš vzdálené dálce zářil Benešov, dosud poklidně se ukládající ke spánku, čekající na probuzení, které rozhodně nebude připomínat buzení Šípkové Růženky. Teď už zbývalo jenom zatáhnout za brzdu. "S tím opatrně chlapče, jestli to přeženeš, tak mě dveře převáží a zabijou nás."

Denis pomalu táhnul pákou průběžné brzdy, už byl skoro v půlce, když panty povolily a strojvedoucí celou vahou dopadl na páku. Vlak s ohlušujícím pískáním zastavil. Strojvedoucí byl v pánu, odhodil svým mohutným tělem ty divné lidi a utíkal ven, hnali se za ním. Na nádraží už čekalo policejní komando, ať se tady dělo cokoliv, tak Benešov byl donedávna bezpečnou zónou. Pár výstřelů, plameny od hlavní pušek šlehá do studeného světla noci. Strojvedoucí byl zadržen, dostali téměř všechny, jenom jeden jim utekl. Zásahová jednotka zrovna teď stíhala posledního nakaženého. Denis už mohl vystoupit z vlaku. Na nádraží stál jeho starší kamarád, byl jediný (kromě strojvedoucího), který na celém nástupišti byl. "Ty vole, Denisi, co se to kurva děje?" zařval. Přišel k němu blíž. "Lukáši, já vůbec nevím, co se to děje, jel jsem z Děčína a tyhle psychopatický hovada prostě jen tak sežrali nějaký lidi ve vlaku." Lukáš na chvíli zkoprněl. "Ty vole, to je šílený, jako v nějakym béčkovym horroru od Fulciho." Náš hrdina na něj vyjeveně koukal. "Kdo je kurva Fulci?" Jeho společník mu neodpověděl. "Hele, kdyby se to opravdu nějak posralo, tak se za mnou stav ve Františkově, je tam polorozpadlej hrad, tam máš šanci, že dřív nebo pozdějc, až to půjde fakt do tuhýho, tak se tam napakujou i vojáci, bude to v pohodě. Je to jako v každym posranym zombie horroru, když se to takhle brutálně posere, tak nakonec začne utíkat i armáda." dopověděl. Denis na něj koukal jako na blázna, nevěděl, co se s ním děje. "Kámo, tebe ten rozchod docela vzal co?" Lukáš se odmlčel a podíval se na strojvedoucího. "Vy jste kousnutej?" Stojvedoucí stál bílý jako stěna. "Ne, to je dobrý, je mi jenom nějak blbě." Konečně se otočil k Denisovi. "To není rozchod, jenom je to taký trochu šílenější, měl jsi bejt v Ústí, odtamtud jdu, je to tam v prdeli, kámo. Armáda to nedokázala udržet pod pokličkou, proč si myslíš, že jsou tady ty bezpečnostní složky tak rychle? Oni utíkali z Ústí kámo, za Děčínem je mrtvá zóna, všechno je evakuovaný, všechno v okruhu 20 kilometrů, podíváš se za Děčín a je to všechno mrtvý. Neštěmice jsou prázdný, Mojžíř je bojová zóna, Neštědice jsou evakuovaný, v Povrlech to balej poslední vojenský jednotky, je to šílený." odmlčel se. Denis se zamyslel. "Jak ses sem ,prosim tebe, dostal?" Lukáš si vytáhl cigaretu. "Kouříš?" zeptal se Denise. "Neblbni, vždyť to není zdravý, neměl bys kouřit." Jeho kamarád se na něj díval s pasivním výrazem obličeje. "Měl bys začít, protože tohle se kurevsky posere. Ale abych ti odpověděl na otázku. Jel jsem sem autem, znáš to, taková ta pohodička, když jedeš vlakem z hlaváku v Ústí, všechno bylo v těžký pohodě, ale pak se to nějak kurevsky dosralo. No a ve výsledku jsem to auto čórnul, abych sem mohl dojet." Denis zpozorněl "Tys ukradl auto, to je trestnej čin ty vole!" Lukáš jenom přivřel oči. "Myslím, že to ty lidi už stejně nebudou potřebovat, věř mi." Denisovi se hlavou honilo velké množství věcí, přemýšlel nad tím, jestli Lukáš ty lidi opravdu zabil nebo jenom machroval jako vždycky. V tomhle případě by byl radši, kdyby lhal a těm lidem nic neudělal. "Kámo, jedu do Liberce, mám tam ještě nějakej nedokončenej obchod s bejvalkou, takže se budu muset poroučet, mimochodem, bejt tebou, tak bych pádil domu a zamknul se tam s rodičema, tohle opravdu nevypadá dobře." Náš hrdina stál vedle Lukáše, rozloučil se s ním. "Denisi, ty vole, dej na sebe pozor, ať se nenamočíš do nějakejch sraček, pamatuj na to." Denis jenom tiše přikývl. "Tak se teda měj kámo a nedělej žádný píčoviny, ať nemusím říkat známejm, že znám člověka, kterej je mrtvej." Lukáš se naposledy zasmál, takovým tím divným kovovým chichotem, nasedl do kradeného Peugeotu 306 a hnal se podél kolejí směrem na Českou Lípu.

Zůstal tam sám jenom se strojvedoucím, kterému se očividně přitížilo. "Zvládnete to?" zeptal se Denis. Strojvedoucí jenom přikývl. Byl čas vyrazit konečně domů. Když odcházel, všiml si malého krvavého fleku na košili strojvedoucího, no snad to nebude nic vážného. Vydal se cestou přes starý most, která mu v danou chvíli přišla nejbezpečnější a nejkratší. Světlo na cestě nebylo tak jedovatě studené, mělo oranžové zabarvení a uklidňovalo Denise. Zhluboka se nadechl a pomalu vložil do uší sluchátka od MP3. Teď se potřeboval uklidnit víc než kdy předtím, pustil si Enter Shikari a přehrávač mu oznamoval, že má vybitou baterii. Znechuceně hodil sluchátka do kapsy i s MP3 přehrávačem. Utíkalo to docela rychle, bylo tady docela ticho, nebyla tady ani památka po zvláštní jednotce, která honila toho jediného člověka, který jim zmizel. Došel až k hlavní silnici, bydlel v domě nedaleko sídliště. Na sídlišti uslyšel nevídané pozdvižení. Divoká střelba doprovázená nekonečným nelidským křikem. Tak Lukáš měl přeci jenom pravdu. Už byl před domem, když před domem stál jeho otec s matkou. "Denisi, kde lítáš sakra? Něco se děje, pojď honem domu, ať jsi v bezpečí sakra." To byla uvítací slova od otce, matka byla poněkud sklíčená a seděla na domovních schodech. "Co je s mámou tati?" zeptal se Denis. "Babička je mrtvá." Jak může být babička mrtvá? "Co se proboha stalo?" Jeho otec si zhluboka nadechl. "To pořád ještě není jasný Denisi, ale teď už pojďte všichni dovnitř, ať jsme v bezpečí." Denisův otec zavřel vchodové dveře, rodina se přemístila do obývacího pokoje, kde byla zapnutá televize, posadili se na pohovku a sledovali tu strašnou změť nepotvrzených informací, Praha ani Brno se současnou situací na severu Čech snad ani nemohla do hloubky zabývat. "V Ústeckém kraji došlo k několika desítkám napadení, mluvčí policie České republiky nám oznámila, že je celá věc ve vyšetřování. Na otázku, zda situace souvisí s výbuchem chemické tovární v Ústí nad Labem, nám policejní mluvčí neodpověděl. Budeme Vás průběžně informovat." Denisova matka nebyla překvapená. "Oni prostě nevědí, co se tady děje, nikdo se nestará o to, co se tady děje." Její manžel dal ruku přes rameno. "To bude dobrý, nesmíme se teď bát, zvládli jsme se zbavit v osmdesátym devátym komunistů, tak nějaký malý občanský nepokoje nás neohrozej." Denis znal otcovi průpovídky, které slýchával, když byl malý, jeho otec protestoval sedmnáctého listopadu v Praze, z toho, co mu vyprávěl, si musel připadat jako nenapravitelný rebel, na starých dobových fotkách by otce skoro nepoznal, klasický vlasáč, který celý dny sjíždí Iron Maiden. Ale to je jiný příběh.

Denis se zvedl a přemístil se k počítači, hledat útěchu v digitálním světě, to bylo jeho. Zapnul počítač a čekal na známou a přátelskou úvodní obrazovku systému Windows. O pár minut později se dostal na svoji plochu. Otevřel portály s investigativními novinkami a hledal každou stopu, kterou mohl najít. Jeho obličej se znovu a znovu měnil v jednu podrážděnou grimasu. Ne, ani tyhle servery nemají žádné kloudné informace, ne že by ho to nějak překvapovalo. Vzal z kapsy telefon a zavolal Lukášovi. "Čus, Lukáši, hele, jsi v pohodě kámo?" signál nad Benešovem slábl. "Jsem v tom Liberci kámo, je to tady divný, vojáci opevňujou město, nikdo neví, co se děje." Denis se zasekl, opravdu je tohle problém severních Čech? "Cesta byla v pohodě, nic se nestalo?" zeptal se. "Františkov byl evakuovanej, nebylo tam nic, na Ostráku je vojenská základna, nic, co bych nepředpovídal. Česká Lípa se připravuje na protiútok, bude tam pořádná mela, až se to po vás převeze kámo. Mimoň je ve stavu stálý připravenosti, ale není tam žádná mobilizace, vypadá to, jako kdyby zelený hlavy měli nějakej dlouho připravenej plán na obranu, je to divný, jako kdyby s tímhle počítali, že se to může stát." Denis mlčel. "Jak dlouho myslíš, že může Benešov vydržet?" V telefonu se ozvalo funění. "Kámo, víc jak měsíc to nevydržíte." Náš hrdina přemýšlel, co bylo tak neuvěřitelného na přežití? "Co se přesně stalo v Ústí? Cos tam viděl?" Lukáš začal pomalým tempem vyprávět o Ústí. "Víš, bylo to hrozný, policajti s tím nemohli nic dělat, první nakažení se dostávali za karanténní oblast, docela dost jich zabili, ale stejně jim proklouzli. Nemůžeš věřit fízlákům, že tě ochráněj, když nemůžou zachránit sami sebe. Ústí je mrtvá zóna, nikdo se odtamtud nedostane, všichni jsou mrtví, byl jsem jedním z posledních lidí, který se odtamtud dostali." Denis nevěděl, co by víc řekl. "Opatruj se kámo, ozývej se mi, co se bude dál dít."Hlas v telefonu mu odpověděl "Neboj se, tohle není nic, s čím by si Lukáš Prosečský neporadil."

Denis zavěsil telefon a šel se podívat k rodičům, okolí domu se zdálo dočasně bezpečné. Slyšel opakované výstřely, skřekot Infikovaných, sem tam nějakou tupou ránu, ale šlo to všechno z dálky. Jedna hodina naplněná zpravodajskými relacemi mu nedala jedinou odpověď, všechno bylo tak strašně nejisté. Někdo zvonil u vchodových dveří, Denisův otec se vydal otevřít neznámé návštěvě. Před domem stál pár policistů. "Dobrý den, je všechno v pořádku?" zeptal se starší strážník. "Ne, tohle je pohroma, jak si jenom myslíte, že to může být v pořádku? Copak jste neviděl ten bordel venku?" obličej policisty se odvrátil od tváře Denisova otce a podíval se na město. "Bude to hodně dlouhej boj, nasadili nám dvanáctky. V Děčíně bojuje armáda s těma zmutovanýma lidma, Most prej stojí, nemají hlášený žádný útoky, Teplice jsou na tom stejně jako Děčín." Denisův otec se podíval na svou ženu. "Doufejme, že to armáda zvládne." Mladší policista měl v ruce vysílačku. "Jednotko patnáct, máme nahlášený útok u základní školy." Jeho starší kolega jenom přikývl hlavou. "Musíme běžet, vypadá to, že večerní služba bude ještě hodně zajímavej případ." Denis s rodinou zašel do domu, rodiče se vrátili k televizi. Šel k sobě do pokoje, otevřel si okno a pozoroval zapadající slunce a ten chaos, který se vyostřil na ulicích, kolem jejich domu projížděl armádní obrněný transportér. Denisovi se honily hlavou mraky myšlenek, nedokázal přestat myslet na Lukáše, na Děčín, na Ústí, nedokázal přestat myslet na celou mizérii, ve které byly severní Čechy, pořád viděl moderátory v televizi, kteří nevěděli, co se děje a které ani nezajímalo, co se děje s lidmi. Jak zatraceně můžou vést protiútok na tolika místech? Jejich obrana se dřív nebo později musí prolomit, už teď se dostali z Děčína do Benešova. Budoucnost ho děsila, na parapetu vedle něj byla krabička s cigaretami, kterou ukradl v Děčíně kvůli tomu, že musel platit za vodky. Osobní vendeta? Ne, jenom chtěl tomu zbohatlíkovi udělat nervy. Nikdy nekouřil, ale věděl, že jednou určitě začne, nervozita mu zmítala myslí. Vzal si do ruky cigaretu, chvíli koukal do dálky, pak ji zase zpátky vrátil. Ne, teď kouřit nebude, ještě není čas. Pozoroval západ slunce a modlil se, aby to všechno v pořádku přežil.

O měsíc později.

Bylo ponuré ráno, platil zákaz vycházení, kdokoliv, kdo byl venku, mohl být bez varování zastřelen. Infikovaní se dostali přes Děčín. Zrovna to dávali v televizi. "Po měsíci urputných bojů se Armáda České republiky stahuje z postižené oblasti města Děčína do obranné pozice města Benešova nad Ploučnicí, popřípadě na vojenskou základnu ve Františkově nad Ploučnicí, kde se nachází malé polní letiště pro vrtulníky. Náměstek ministra obrany Jaromír Borský během noci uveřejní na webu ministerstva přesné číslo padlých vojáků, neoficiální zdroje spekulují o 3500 mrtvých. Oblast Teplicko-Mostecka dostane posily, spekuluje se o podpoře od německých jednotek Bundeswehru. Vyslanci České republiky u NATO vznesli požadavek na vojenskou pomoc při řešení vnitrostátních problémů. O dalším průběhu vás budeme informovat." Denisův otec vypnul televizi. "Já ti to říkal, že to nezvládnou, ještě, že jsem sbalil věci co?" Jeho žena se usmála. "Přeci jsem nikdy neřekla, že ti nevěřím." Před domem stál Ford Mondeo, do kterého Denisův otec nanosil zásoby na cestu. "Pojedeme do Habartic, tam je málo lidí, budeme se moc líp bránit." Slova, která rezonovala v hlavě.
Denis čekal před domem na rodiče, věděl, že to, co dělají je riskantní, ale byl si jistý, že až se sem přivalí ta hromada Infikovaných z Děčína, tak je neochrání ani svěcená voda. Přemýšlel, že zavolá Lukášovi, už o něm dva týdny neslyšel. Vytáhl z kapsy mobil a začal v seznamu hledat Lukáše. Začal vytáčet číslo. "Čus Denisi, jste ještě furt v pohodě?" musel to vybalit. "Lukáši, je to v prdeli, armáda se stáhla z Děčína, říkaj, že si udělaj nějaký opěrný místo tady v Benešově, ale táta jim nevěří." z druhé strany se ozvalo zamručení. "Hmmm, tvůj táta má rechta, mám známýho v armádě, včera mi psal sms kámo, máme spolu dohodu, že když se něco stane, tak mi napíše. Děčín je v prdeli, psal mi, že z jeho jednotky zbyli jenom tři, ty vole, posraný tři lidi ze sto vojáků. Nemají šanci to udržet, jeďte pryč." Denis ho přerušil. "Kolik tam padlo vojáků? Kolik jich tam zařvalo kámo?" chvíli neslyšel nic. "Tak mi to řekni, už mi dochází kredit kurva." řval do telefonu nervózní Denis. "Už není nic." Denis začal hystericky křičet do telefonu. "Jak není nic? Jak to myslíš?" Lukáš začal křičet do telefonu. "Poslouchej mě dobře, slyšíš? Zbylo asi padesát vojáků, ty vás nezachráněj…." došel kredit, příkladová situace, vždycky dojde v tu nejnemožnější dobu.

Z domu vyběhli Denisovi rodiče s příručními zavazadli, které byly naplněné nezbytnými zásobami pro cestu. "Lukáš mi říkal, že jsou lidi z armády v prdeli!" Denisova matka pohlédla na své dítko. "My to ale přeci víme, už dlouho chceme odjet. Opravdu si myslíš, že jsme vůbec někdy věřili vojákům?" Než stačil kdokoliv reagovat, tak se odněkud přiřítil policejní důstojník, bez mrknutí oka tasil zbraň, měl jasné rozkazy. Výkřiky a vystřelené nábojnice, které s cinkotem dopadly na zem. Mířil ještě na Denise, ale zaváhal. Klepal se vzteky, popadl lovecký nůž, který visel na opasku umírajícího otce. "To bude dobrý tati, slibuju." dopověděl poslední slova nad umírajícím otcem. "Chlapče, vrať se domu, jinak…" nestihl to dopovědět, čepel loveckého nože mu vnikla pod dolní čelistí do hlavy, bylo slyšet, jak se dusí krví. Prudce vytáhl nůž, policista se skácel k zemi, držel si krvácející ránu pod čelistí. Denis otřel nůž o své kalhoty. Zadíval se na umírajícího policistu, sklonil se a přeťal mu nožem krkavici. Nikdo přesně neví, jak se v lidech bere agresivita. Klepající rukou si sáhl pro cigaretu, která na něj čekala v kapse. Bílý papír tvořící cigaretu byl potřísněn červenou krví. Nervózními pohyby zapálil cigaretu. Proč zabil jeho rodiče a jeho ne? První cigareta. Tak, dětství mu asi skončilo. Otec se nehýbal, vykrvácel. Matka ležela opřená o plot. "Denisi." zasípala. "Tys zabil lidskou bytost." Kéž by mu dal jinou možnost, kéž by nezabil rodiče. Denisova matka zemřela.

Poblíž benzínové pumpy na začátku Benešova, směrem na Děčín. "Kapitáne, podívejte se na tu masu, ty už nezastavíme." řekl desátník Olmera. "Bylo mi ctí s vámi sloužit pánové." řekl kapitán Kolský. "Ale každá cesta jednou musí skončit. Sloužím u armády už třicet let, nikdy by mě nenapadlo, že zemřu takhle." Desátník Olmera mu skočil do řeči. "To by nenapadlo nikoho. Pane, už jsou na dostřel, co máme dělat?" Kapitán se nadechl. "Já nevím, co máme dělat desátníků, celý život jsem se řídil podle rozkazů, a proto jsem dopustil, aby ty zvířata zmasakrovali všechny a teď zbaběle utíkám z boje jako pes se staženým ocasem mezi zadníma nohama. Zachraňte si kůži desátníku." Neopustili ho, přísahali věrnost republice, přísahali, že ochrání civilisty při jakékoliv hrozbě. Desátník Olmera vytáhl z kapsy mobilní telefon. Varoval rodiče před hrozbou a doporučil jim, aby odjeli z Čech. Ve druhé napsal Lukášovi, že je všechno ztracené, že už je nikdo nezadrží. Vojáci v obranných pozicích odjistili zbraně. Padesát mužů. Obličeje plné strachu, přes který šlo kamenné odhodlání. Kapitán Kolský políbil křížek, který mu visel na krku. Denis z dálky slyšel palbu automatických zbraní, zadíval se do dáli a směrem od Děčína viděl obrovskou masu lidí, jak se valí obrannými pozicemi. Uslyšel výbuch, vojáci se snažili koupit civilistům čas za všech okolností. Armáda prohrála. Vydal se pomalu směrem na Habartice, kam chtěli odjet jeho rodiče a utéct od všeho toho zla, které bylo okolo? Šel podél hlavní silnice, když si všiml, že ho někdo sleduje. Co tady dělá Klára Améliová? "Kam utíkáš Denisi?" zeptala se ho. "Já utíkám do Habartic, zabili mi rodiče." Chtěla odpovědět, ale musela utíkat pryč, za Denisem se začal formovat zástup Infikovaných. Utíkal směrem na Habartice. Otočil se za sebe a uviděl okamžik, který v následujících letech svého života vypustil z paměti. Horda Infikovaných běžela za Klárou do vchodu paneláku, slyšel křik, nebylo pochyb, že byla mrtvá. Na ulice vybíhali policisté a snažili se o odpor. Veškerý odpor byl marný.

O čtyřicet minut později.

Rány na vrata stodoly neustávaly, teprve teď pochopil celý problém. Není kam utíkat, Infikovaní už byli i tady. Za pár týdnů bude nákaza po celé České republice, není obrana, nemůžou to vyhrát. Velká závora na vratech začala praskat, mohlo jich tam být okolo třiceti, možná i víc. Přesunul se tiše k zadnímu východu stodoly, zámek byl vypáčený, někdo tady byl předtím, možná ten kluk, co ho zabil, se tady skrýval, možná tady i bydlel, kdo ví, jeho příběh se už nikdy nedozví, je pouze jednou z obrovského množství obětí, které tahle katastrofa bude mít. Katastrofa, jo, bude tomu říkat Katastrofa. Otevřel dveře dokořán, pomalu opouštěl zahradu. Byl potichu, nemohl si dovolit upoutat na sebe pozornost. Dávka adrenalinu v žilách se snížila, začal cítit ostrou bolest. Znovu stanul na hlavní silnici, vzpomněl si, že v Habarticích je obecní dům, tam je největší šance na přežití. Opatrně se rozeběhl. Nebyl to běh přežití, byl to běh zapomnění.

"Nech to všechno hořet, shořím jako první. Bože, snažil jsem se, jsem pro tebe ztracený?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama