No you girls!

29. dubna 2012 v 21:33 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Polib mě, zapal si retko a pak mě polib, polib mě tam, kde tě tvoje oči neuvidí, polib mě tam, kam mě tvoje mysl nepolíbí." Alex Kapranos (*1972), Franz Ferdinand

Tak začal rok 2012. Rok plný nových nadějí, nových dobrodružství a dalších pitomostí, který říkají hlasatelé na televizi Nova. Můj začátek roku byl ve znamení hněvu, nasrání, zkurvenejch zkoušek a jinejch věcí, který mě v mém životě trochu nebo více pily krev. Na konci první půlky měsíce se znenadání ozval Véčko, jestli se zase nepůjdeme podívat do víru velkoměsta Děčín rock city. Nepřemýšlel jsem ani minutu nad tím, že bych měl odmítnout, chtěl jsem zase po nějaký době vypadnout z Bitlord Country, ve který se poslední dobou cejtím uvězněnej (takovej ten typ vězně, kterej má povolený vycházky jednou denně a pak se musí vrátit do cely a smutně čelit svýmu schizoidnímu osudu). Každej se snaží prokopat ven, to je stará a jasná pravda. Je to trochu stereotypní, ale zase jsem vyrazil do Benešova na vlak, bylo okolo sedmý večer, cesta byla klasická, nevím, jestli má vůbec smysl se zase nesmyslně rozepisovat, jak ta stupidní cesta ubíhala, tak vám řeknu jenom ty důležitý pasáže, který mě dostaly. ´

Byla šílená zima, možná tak pět stupňů (optimistický odhad člověka, který strávil celý život tím, že nebude přemýšlet nad tím, při jaké teplotě mu umrznou údy) pod nulou, cítil jsem, jak mi mrznou ruce a jak se moje tělo klepe v tom zimním větru. Na druhou stranu mělo to i svá pozitiva, vyvrátil jsem svoji hlavu o devadesát stupňů a pozoruju oblohu. To byste nečekali. Byly vidět krásný hvězdy, hned jsem se cítil osvícenej člověk v poli lidí, který nikdy neprocitnou ze svojí vlastní letargie. Vítr mi metal nejrůznější nadávky do obličeje, ale ze setrvačnosti jdu dál. Tak nějak furt dál do doby než přiletí zblbnutý tornádo a pokusí se mě zabít. To je zase absurdita. Kus cesty jsem šel spodničkama, ale nakonec jsem musel zahnout směrem k hlavní silnici, protože přede mnou šly nějaký ženský a venčily psy. O tomhle nevíte co? Mám trochu divnej vztah ke psům, takže pokud můžu, vyhýbám se jim. Před Benešovem se naposledy zastavuju a stojím v temnotě. Má to svojí poetiku, je to šik, ale nesmím tam stát dlouho, aby mi nakonec neujel ten vlak. Za několik minut později procházím Benešovem, dnes vypadá opravdu vylidněně, nikde ani živáčka, jenom hospody vesele jedou. Nula lidí a plný hospody, tomu říkám paradox. Čekám na nádru na Véčka, mezitím prošla nějaká tlustá holka se svým klukem, kterej měl na hlavě rovnej kšilt (může se zdát, že opravdu necitlivě ventiluju svojí nenávist vůči rovným kšiltům, ale to není pravda, jenom mi některé exempláře přijdou opravdu srandovní). Chvilku je pozoruju, člověk nemá rád zamilovaný lidi, pokud sám není zamilovanej, vrchol pokrytectví. Za chvíli na ně už nekoukám, nezajímají mě a moje ironický ego si z nich už nemůže dělat srandu.

Véčko přichází. Už z dálky na sebe máváme. Mezitím se dostáváme ke smutnýmu faktu večernímu. Máme ještě dvacet minut, tak se jdeme projít. Zkurvená zima. Řešíme Véčkovi pitky před Vánocema a Silvestrem, chlubím se svýma pitkama, jestli se tomu teda tak dá vůbec říkat. Za nějakou chvilku se zase vracíme. Vlak už přijel, díky bohu. Opět si kupujeme lístek, u stejný průvodčí, jako minule. No, svět je malej nebo jezděj na týhle trati jenom dva průvodčí. Pak už následuje rychlá pochůzka, která není ničím zajímavá. Véčko by se zase ztratil a odbočil by někde jinde, mezitím proklínám všechny, za to, že jsem ve svejch botách šlápl do nějaký nechutný břečky, která připomíná vodový bahno. Vodka a džus je asi náš osud. Pokladní se nás už ani neptá na občanky, její pohled mluví za vše, někteří lidi si nás prostě pamatují. Přelejeme (mimochodem, při jedný cestě vlakem jsem viděl, že z našeho klasickýho konzumního místa nějaký hajzlíci ukradli naše milovaný prázdný flašky od vodky) a jdeme na to naše obvyklý místo. Rozhoduju se, že budu pít o něco pomalejc, nechci zase bejt jako ten nejvíc nasračkovanej člověk ze všech. Pak si tak nějak uvědomuju, že dneska má gympl maturiťák. Véčko se mně ptá, co se mi na tom nezdá. "Bejvalka je ve čtvrťáku.."

Kdesi v červenci 2011. Zdá se mi nějaká divná, možná ne tolik jako obvykle, ale něco na ní prostě nesedí, tím jsem si jistej. Chybí mi, hrozně mi chybí. Ale všechno se zdá bejt tak hrozně naplánovaný. Když u mě zvoní, tak je atmosféra ve vzduchu docela dost divná, taková jiná. Něco v tom vzduchu prostě je. Koukám na ní, ona kouká na mě. Nikdo neřekne ani slovo. Jenom naše oči se potkají a oba uhneme na stranu. Začínám se cítit docela dost divně. Mluvím na ní. Mlčí. Stále pokračuju, cítím, jak se mi klepe hlas. Ticho je téměř dokonalé. Začínám panikařit. Její ledové oči bez kousku soucitu se na mě dívají. Přemýšlím, jestli to má vůbec cenu, abych jí uhýbal pohledem. "Myslím, že bychom si měli dát pauzu." Nechápu jí. "Počkej, proč sakra?" Podívá se na mně a vidím, že jí tečou slzy. "Já tě už nemiluju, ty mně taky ne, tak nemá cenu, abychom v tom pokračovali." Říká to chladným tónem, za který by se nestyděla kancelářská tiskárna. Teď teprve cítím, jak se můj vnitřní svět hezky rozpadá jako domeček z karet. "Má to jenom jeden problém." Zvedne hlavu a kouká se na mě. "Jakej?" ptá se. Utírám jí slzy z očí. "Já tě miluju." Její oči jsou bez emocí, najednou chápu, že ten brek není kvůli tomu, že by jí nějak záleželo na tom vztahu, to vůbec ne. Ty oči říkají, že je jí líto mně. To je celý. "Prosim tebe, hlavně si nic neudělej." říká. Jdu jí vyprovodit ven z tý budovy, která se stane mým vězením (Mácha by mi mohl závidět). Dává mi pusu na tvář a loučí se. Přes slzy nevidím, ale na tom v té chvíli nějak nesejde. Její kroky se vzdalujou do horkýho letního dne měsíce července v Bitlord Country. A já stále koukám do dáli, asi mi skončila další etapa mýho života. To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil.

"Kámo, jsi v pohodě? Vypadalo to, žes nad něčím přemýšlel." ozval se Véčko. Zvedl jsem hlavu a pohnul pohledem, kterej byl zafixovanej na zem. "Ale, jen jsem si na ní tak vzpomněl, to je celý." Véčko si přihnul z flašky. "Vždyť stejně měla ráda ty koně radši než tebe." Měl nezpochybnitelnou pravdu. "Stejně už je v nějakym cizím náručí. Ženský to mají hrozně rychlý, vymění tě a pak na tebe zapomenou, to je prostě koloběh." Véčko se na mě podíval. "Proto ti říkám, že jsou tyhle dlouhodobý vztahy k ničemu. Akorát si na ní zvykneš a pak tě bude srát. Podívej se na mně, neměl jsem žádnej dlouhodobej vztah a jsem v pohodě. Jsem v klidu." Neznatelně se usměju. "Je to stejně strašně divný, jednu chvíli jsi s tím člověkem a druhou děláš, že ho neznáš." Véčko mi konečně podal flašku, napil jsem se a vrátil mu jí. Trochu přiblble koukám do země. "Napi se taky kámo." Véčko se kouká do flašky. "Proč jsi vlastně přestal s těma básničkama?" ptám se ho a pouštím na mobilu živou verzi New Dawn Fades od Joy Division. "Jedna holka mě kvůli nim vysmála." Nechápu ho. "Proč ses vykašlal na básničky kvůli holkám?" Véčko se trpce usmál. "Prostě je to nebralo, co ti mám povídat." Chvíli jsem přemýšlel. Mlčky stojíme a pijeme, úkaz zvláštní situace v šílený sobotě roku 2012. Po nějaký době se musel zeptat. "A co vůbec ta z Jablonce?" "Jo, to se mělo takhle…"

Kdesi v říjnu 2011. Kdo by to byl tipoval, že po dvou měsících úplnýho odloučení od ženskejch se za mnou přijede podívat bejvalka z Jablonce? Ten svět je ale divnej, všechno tomu nasvědčovalo, že to nebude klasický setkání po letech. Ale že to bude sakra něco mnohem, mnohem víc. Možná něco přes noc nebo něco míň? Kdo to měl sakra vědět. Už když přišla, tak mi to tak nějak jasný, vůbec se nezměnila, připadala mi jako ta stejná troska, jako když se na mně minulej rok v květnu vykašlala a tím mě poslala do náruče bejvalky z Bitlord Country. Jo, byl to hodně potrhlej příběh. Našla si nějakýho boy-lovea (jak já rád říkám), kterej připomínal opici, která utekla ze zoologický zahrady. Pak jsem se dozvěděl, že jí bil. Věc, kterou jsem přesně předpokládal a která mě vůbec nevystrašila. Zvlášť potom, co mi tenkrát vyhrožoval, že jestli se s ní nezačnu bavit, tak mě zmlátí. Nejdřív jsem to já i ona brali takovým tím způsobem, že se sejdeme, nezávazně zasouložíme a bude nám docela fajn. Klasickej příběh ze života, kterej by mohla napsat třeba čtenářka slečna Linda, která ráda dopisuje do časopisu Rytmus života. Jak jsem se mýlil.

Všechno začalo špatně už tím, že mě idiota napadlo, že by nebyl zase tak špatnej nápad si vzít s sebou flašku vína. Nikdy, nikdy to nedělejte. A tak se stalo, to co se muselo stát. Procházeli jsme se. Všechno bylo nevinný do tý doby, než se někdo dotknul toho milovanýho vína při posranym geocachingu (jeden z nejnesmyslnějších sportů na celym širokým světě, který vymyslel určitě nějakej Japonec, kterej celej svůj život nevěděl, co má dělat za pakárny, tak si řekl, že hledat podle gps krabičku, ve který jsou pitomosti, je docela dobrej nápad). Po nějaký chvíli jsme oba seděli na sluníčku a sledovali dění kolem. Víno se ve mně začalo nekontrolovatelně vařit, samozřejmě jsem chtěl jít pryč, ona ne. Dopravili jsme se do legendárního Tesca pro další piva. Už ani nevím, kdo s tím začal nebo ne. Ale po nějaký době (když jsem ve veselý opilosti srazil otevřený pivo na zem a polil si při tom kalhoty - věc, která se mi děje prakticky pořád, pokud se ocitnu okolo otevřenýho lahváče) se mně začala dotýkat, jak to jenom říct, no, takhle na sebe prostě kamarádi nesahaj. Jako správnej opilec nevím, jestli jsem s tím osaháváním začal já nebo ona. Jistý bylo, že moje plány na použití a odhození bejvalky rychle vzaly za svý. Moje oči pátraly po jejím něžnym obličeji a na nějaký zneužití jsem neměl ani pomyšlení. Pak se to ještě víc začalo kombinovat, člověk nemá dávat pusu člověkovi na čelo, na pusu, na tvář, sakra, nikam! Člověk nemá něžně hladit druhý pohlaví. Nemáte se dívat tomu tvoru, kterej ve vás udělal totální emocionální bordel do očí a s přiblble zamilovanym úsměvem odpovídat na poznatek, že "Mě nemáš líbat na čelo, jestli to nemyslíš vážně." pravym romantickým poznatkem "Ale já to myslím vážně." Byl jsem takovej kus kreténa, kterej to tenkrát opravdu myslel vážně. Proboha, vždyť jsem měl šanci si to s ní na nějakym odlehlym místě rozdat. Vychutnat si ten perverzně dokonalej sex, kterej mi tak hrozně ten rok chyběl. Nemohl jsem, nešlo to. Když jsou v tom city, tak nic nejde tak, jak si to člověk přeje a tak, jak by to mělo jít. Čas utíkal rychle, nakonec jsem jí byl vyprovodit na vlak. Úsměv a ukazuje srdíčko, pak mi píše, že se za mnou bude stavovat častějc, že jsem jí pomohl k tomu, aby se cítila dobře, že jsem jeden z mála lidí, kterej se k ní chová dobře, další tři kopy zamilovanejch keců, kterejma mi vyjadřovala tu její neochvějnou náklonnost a který jsem nadšeně (jako pes, kterýmu se vrátila pánova noha) opětoval. Druhej den přišla studená sprcha, začala držet zpátky, začalo to vypadat trochu divně a za tejden, možná dva už byla u svýho vysněnýho kluka, kterýho jsem jí samozřejmě přál, protože si každej zaslouží srdce, který tomu jeho naslouchá, ale tak nějak mi to všechno nedocházelo. Připadal jsem si, že mám na víc než bejt jenom sexuální hračka pro single holky, který mají divný období a čekaj na svýho prince. Pár depresivních statusů na ksichtbooku, pár smutných písniček, jedna zfetovaně dojemná básnička a pár jejích slov o tom, že mi nechtěla ublížit. To přeci vím, jsem velkej kluk a velcí kluci přeci nebrečej. Žonglování s city nebylo nikdy snazší a zábavnější. A já zatoužil dělat klauna.

"Tak to bylo solidní psycho." řekl Véčko. "Jo, to mi povídej, život je někdy šílenej." Véčko se na chvilku odmlčel. "A co ta z Rumburku?" Jo, měl pravdu, neznámá holka z Rumburku, která se asi ztratila v mejch sociopatickejch a nevyretušovanejch fotkách na lide.cz. "Já ti nevím." Véčko ještě chvíli mlčel. " Píšeš si s ní ještě ne?" Tupě jsem se na něj podíval. "Tak já jí odepisuju, když mi napíše." Můj společník se očividně zarazil. "Počkej, jak to myslíš odepisuju? Co ti psala naposledy?" Pousmál jsem se. "To je na tom právě to vtipný. Ptala se mě kam chodím na školu, tak jsem jí napsal, že studuju na UJEPu Angličtinu, ona mi napsala, že čumí jak umí. Prej studuje nějakou zdravotnickou školu, ale když jsem se jí zeptal, jak se tam má, tak neodepsala. To je solidní psycho ne?" Véčko se na mě podíval s údivem. "To je nějaký divný, většinou ženský chtěj, abys je poslouchal." Napil jsem se z tý propadený flašky vodky. "Jo, to máš samozřejmě pravdu. Ale tohle už tak nějak nechápu." Véčko napadl nápad "Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že jsem tenkrát spal s tou lesbou?" Smích proříznul ledovej vzduch. "Jo, tak trochu si něco pamatuju." Véčko s lišáckým pohledem začal vyprávět. "No já jsem se s ní asi dvakrát vyspal, ona není taková lesba, za kterou se vydává, to ti můžu říct. Jo, bylo to docela dobrý." Zvídavě jsem si ho přejel očima. "A teď je furt volná?" Véčko se začal znovu tlemit. "Ne, kámo, chodí s nějakou holkou." Při tý šílený myšlence jsem se musel zasmát. Už jenom ta představa, že se ptám na sexuální dostupnost bisexuální holky, kterou jsem v životě neviděl, mi přišla docela dost ujetá. Vodka se začínala vlévat do žil, možná už jsme byli nad promilem. Když se Véčko opět otočil. "Hele a co ta tvoje první, která byla tady z Děčína." Skočil jsem mu do řeči. "Ta nebyla z Děčína kámo, ale z Březin…"

Kdesi v lednu 2009. Celej ten den jsem byl pěkně nervózní. Končila ve škole okolo jedný hodiny odpoledne, byla v prváku a já na začátku třeťáku. Když jsem s ní začal chodit, byla ještě v devítce na základce a já byl ve druháku. To byla zajímavá doba, měl jsem ještě svý vlastní vlasy. Žádný emo, žádnej punk, žádnej metal, jenom nekonečnej nerd. Bylo už okolo sedmý hodiny večer a já začínal propadat šílenství. Nechápal jsem to. Proč se sakra neozývá, proč neodpovídá na sms? A když odpovídá, tak proč píše s takovym šílenym zpožděním? Jo, tenkrát se mi hlavou honilo početný stádo myšlenek a připadal jsem si fakt hodně, hodně divně. Nakonec přijela domů. Jako správnej žárlivej bastard, jsem jí zavolala aspoň na pevnou, co se jako děje. Zvedla telefon "No, co je?" nervózní hlas jí odpověděl. "Hele, pojď na skype, musíme si o tom promluvit." Arogantní tón hlasu mi odpověděl "Musím si nejdřív udělat jídlo a až pak můžu jít na počítač." Časovaná bomba vybuchla a rozloučila se s ní. "JDI DOPRDELE." Ohlušující rána telefonu se rozlehla po chodbě. Byla u svýho bejvalýho, já, já jsem to věděl, sama mi to napsala. Nebylo jí divný, co si budu myslet o tom, že je tam přes podělaných pět hodin. Myšlenka toho, že mi utíká z náruče do náruče někoho jinýho, mě strašně deptala, sužovalo mě to a vnitřně žralo. Vždycky jsem byl tak trochu ze znamení a z povahy žárlivej, ale vždycky jsem poznal hranice, který by neměla překročit. A tohle byla sakra překročená hranice na cestě do stavu "nezadaný". Potom se přihlásila na ICQ (jsme v roce 2009 lidi, myslete na to) a začali jsme to projednávat. Vyšlo najevo, že se se mnou sama nedokázala rozejít a asi nebyla schopná řešit problémy. Tak jsem jí neviděl, pak zakotvila v přístavu naděje jednoho potrhlýho diskanta, kterej by mohl reprezentovat Českou republiku v nevkusu. Ženský nehraju na originální lidi. Forma musí bejt ta nej, na obsah sere pes. Kterej jí taky podváděl. Je zajímavý, že většina mejch ženskejch si po mně najde psychopaty. To byla věc, která mě vždycky tak nějak nutila se smát. Po nějaký době jsem si s ní psal, ale komunikace přestala ve chvíli, když jsem si uploadoval novou profilovku na facebook, na který bylo logo výrobce mojí kytary a u toho nápis, že moje kytara vypadá líp než všechno moje bejvalky. Jo, někdo to přes srdce nepřenese, někdo nemá tak dokonale vyvinutej smysl pro potrhlej humor jako já. A někdo je prostě jenom zabedněnej.

Véčko se mi tlemil. "Tak to je solidní psycho kámo, co si budeme povídat." Jo, bylo to solidní psycho, celej můj život začínal připomínat jedno velký a šílený psycho. V den mýho narození asi viděl Bůh nějakej hodně ujetej film. Tipoval bych to na Bláznivou Střelu. Leslie Nielsen je boží! Podíval jsem se na Véčka. "Tak už to dopij, ať můžeme letět do tý Kotvy." V mžiku do sebe hodil zbytek vodky a letěli jsme se podívat ke Kotvě, nejdřív jsme samozřejmě šli očíhnout Škuner, jestli se tam zase nebudou válet prachy. Pak jsme koukali na cenu vstupnýho, ty zmrdi chtěli padesátku za vstupný, určitě tam bude hrát ten divnej, šampoňáckej a potrhlej DJ, kterej nebyl schopnej zahrát Prodigy. Někdy tenhle svět nechápu. Zkurvená Kotva měla zavříno. Den před náma byl pánskej strip, na kterej Véčko docela mimo poznamenal, že kdybychom se tam dostali, tak by to mohla bejt solidní akce, protože by tam bylo hodně nadrženejch čičin. Někdy mě ten kluk děsí. Ale určitě to je vodkou. Po další chvíli jsme se vydali do Havany, našeho oblíbenýho podniku, kam vždycky zapadneme. Nasrali jsme se jako správný vesnický gangsteři k baru, protože všude seděli nějaký lidi, sem tam rovnej kšilt, sem tam zkrachovalej diskant po třicítce, nějakej ten rastafarian a pár blonďatejch MILF. Všechno očividně zadaný. Na baru jsme si objednali jedno točený pivko, ne že bych nechtěl propagovat tu nebo onu značku zlatavého moku, ale prostě si nevzpomenu, co tam točili za pivásky. Museli jsme vytáhnout občanky, pamatuju si, že barman se smál mojí fotce, protože byla z doby, kdy jsem měl docela solidní hippies afro a teď před ním sedělo něco, co stěží vypadalo, že je mu víc jak patnáct. Měl jsem si nechat dlouhý vlasy, určitě bych sbalil nějakýho hodnýho kluka, kterej by si mě spletl s nějakou nymfomanickou emařkou. Za nějakou chvíli se uvolnilo místo u těch divnejch židlí, který tam jsou. Oni to vlastně ani nejsou židle, je to takovej debilní pologauč bez dělení, asi aby se tam lidi pořádně poznali a pak doma rozmnožili. Bylo to solidní peklo. Chlastali jsme s Véčkem to naše milovaný pivo, když jsem si uvědomil, že na nás čuměl nějaký dvě ženský z druhý strany Havany. Podíval jsem se nahoru, jak kdybych měl kecat s pánem Bohem a řekl jsem "Ne, znovu prosím ne!"

"Ženský nikdy nevědě, ale ne, ženský nikdy nebudou vědět, ne ženský nikdy nevíte, jak se my chlapi cítíme, vy ženský nikdy nevíte, ale ne, ženský nikdy nebudou vědět, ne ženský nikdy nevíte, jak se my chlapi cítíme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama