My generation

29. dubna 2012 v 21:32 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Lidi se nás snažej uzemnit (Mluvím o naší generaci), protože tady prudíme (Mluvím o naší generaci), věci vypadaj tak nepřátelsky s-s-studeně (mluvím o naší generaci), doufám, že chcípnu než zestárnu (Mluvím o naší generaci). Tohle je moje generace, tohle je moje generace kotě!" Roger Daltrey (*1944), The Who

Kroniky by zapsaly, že byl rok 2007. Pravděpodobně jedno z nejlepších období v mém životě. Krize v relativním nedohlednu (nikdo se neptal, co bude za dva roky), Linkin Park vydali Minutes to Midnight (ale stejně jsme tenkrát všichni sjížděli rok starý Stadium Arcadium od RHCP), můj počítač definitivně přestal stíhat hry, který primárně vycházeli pro Xbox a PS3, ale to mi zase tak nějak nevadilo. Měl jsem svůj iluzorní svět, který byl pevně zakořeněnej v širokých lánech světa Bitlord Country. Byl docela horký srpen, na to si jistě pamatuju, doba, kdy to vůbec nevypadalo, že by se něco důležitýho nebo zajímavýho mohlo stát. Prostě ten klasickej nudnej konec prázdnin, kdy máte tejden před prvním zářím totální depku z toho, že to všechno zase znovu vypukne a vy budete muset znovu a znovu podstupovat postupnou lobotomii mozku, do okamžiku, dokud se všechno perfektně nenaučíte a pak v klidu můžou onanovat své ego nad tím, jak skvělou generaci budoucích managerů vychovali. A to mě přesně děsilo, protože jsem nikdy nebyl moc typ, kterej by trávil dny učením, byl jsem nerd, to bylo to správný slovo. Ten předposlední den prázdnin probíhal zatím v docela pokojnym duchu, jako celý prázdniny jsem seděl před počítačem a hrál. Zdá se vám to jako stereotyp?

No, v té době jsem měl extrémní nadbytek volnýho času, asi nejujetější kamarády za celej můj život a ženský mě dočista vůbec nezajímaly (smutný fakt, který se měl v říjnu změnit). Dal jsem si kolo ve Strongholdu: Crusader a zapnul si ICQ. Pro dříve narozené, to byl komunikační program, který jsme my, jeskyní lidé, používali ještě předtím než přišel myspace, facebook,twitter a google+ (a dalších pět milionů programů, který následovaly a o kterých už senilně nevím). A najednou vidím, že mi píše KK. KK verze 2007, třináctiletej floutek, kterej chodil do osmý třídy, a připadal si, že mu patří dočista celej svět, fakt kterej ho v dalších letech neopustil, ale důležitý bylo, že vypadal jako svoje karikatura, už v týhle době začaly mýty o jeho kráse, ke které se nedokázal přiblížit ani ten nejkrásnější narcis v babiččině zahrádce. No, nechápal jsem to, ale nikdy nejsem homosexuál, takže asi nemůžu soudit. Rychle se mě ten lišák zeptal, jestli se teda půjdeme projít. Už tenkrát měl rád ten jeho úchylnej humor, ale já nebyl ve svých šestnácti letech zase tak rozjetý prase (ach jaká to krásná doba), domluvili jsme se, že teda za pár minut konečně vyrazíme a budeme mít nějakou tu srandu.

Nezapomínejte, že jsem v tu dobu nepil, nehulil marihuanu, neposiloval, ale jenom hrál, takže tý srandy bylo docela málo, tak proč se neprojít po odlehlých částech Bitlord Country a podívat se i do nějaký paralelní dimenze směrem na Malou Bukovinu? Ten nápad zdál se přímo skvostný. Nahodil jsem na sebe nějaký venkovní oblečení, protože jsem si byl téměř stoprocentně jist, že až se budeme prodírat těma houštinama, zdeformovanym pralesem, který si hrál na tuctový český lesík a až budeme utíkat před rozzuřenym bejkem, kterej se nás bude snažit zabít, protože si mylně myslí, že se snažíme zprznit jeho dokonalý kraví milenky. Jo, už tenkrát jsem věděl, že si nemám brát nic červenýho. Ladně jsem se rozloučil s rodiči, jak asi správně hádáte jako správný pobertové, na vesnici musí být tvrdý řád, musím hodit přesně stanovenou hodinu, kdy se vrátím do svého pokojového světa. Teenageři to mají krušný, o nerdskejch teenagerech ani nemluvě. Když jsem se konečně vyprdelil ze dveří, tak už na mě čekali ty dva sociopati. KK a Beck.

Asi se ptáte: "Kdo je kurva Beck?" No, Beck je takovej ten klasickej prototyp vesničáka, kterej vychází se všema ve vesnici pokojně kvůli tomu, že je zve v místní hospodě na pivo, teda tahle teorie začala platit o pár let později, ale v týhle době jsem ho měl docela dost rád, protože moje ego bylo celkově nekompatibilní s vesnickým životem a když sáhnu do minulosti, tak mě s ním pojí nejedna zajímavá historka. Třeba to, když jsem se snažil konečně sbalit nějakou šťabajznu z Bitlord Country jako nejtvrdší boss, ona nemohla, ale já s Beckem jsme byli neodbytní, takže jsme jí pomohli se štípáním dřeva a Beck udělal oběť největší. Ano, budoucí zedník se sekl sekyrou do nohy. Prý to bylo jenom škrábnutí, ale v mých očích to tenkrát znamenalo hodně, byl to prostě kamarád, kterej nenechal kámoše padnout. Ehm, psal jsem, že mě ženský nezajímali co? No, vidíte jakej šerednej lhář se ze mě tou dobou stával.

Konverzace se rychle rozjížděla a vesele jsme řešili ty nejmodernější, nejnesmyslnější počítačový hry let 2005, 2006 a 2007. Naše lamerské počítače mohly být šťastné, když spustily hry na nejnižší detaily v rozlišení 1024 x 768 (solidní old-school co?), ale tak nějak to člověka víc bavilo, když na vlastní oči viděl, že se počítač opravdu snaží se svými tři tisíce megahertzy a pamětí celých jedno giga, aby opravdu rozhýbal tu zpropadenou hru. Nemluvě o grafické kartě s výkonem stodvacetosm megabajtů, která nám vždy hrozila totálním přehřátím a vypověděním zaměstnavatelsko-zaměstnaneckého vztahu, ale vždy nějakým zázrakem jela stále dál a dál. Zrovna naše ukecaný ega řešila Half-Life 2, kterej ty dva cypové nikdy nehráli. Dodnes to nechápu. Barvitě jsem jim vykládal, jak se dalo báječně blbnout s gravity gunem, jak je to úplně revoluční hra, jak chápu, proč jí ve Score dali o dvanáct procent větší hodnocení než Doomu 3 (mimochodem taky palba jak hovado). Ovzduší smrdělo nerdskýma kecama, kravím hnojem a horkým letním vzduchem, který sice nijak nesmrděl, ale naše pomyslné procesory se těžce přehřívaly, ale nohy tehdy tak nějak šly dál. Toliko k vydařeným vesničánkům a jejich silné fyzické kondici. Taková blbost.

Šli jsme směrem na Malou Bukovinu, což znamenalo vylízt takovej zabijáckej kopec, kterej už od pohledu nebyl zrovna nejpřátelštější, ale možná se mi to jenom zdálo, protože měl sklon přibližně čtyřicet pět stupňů a sluníčko nám docela nevybíravým způsobem dávalo najevo, že bychom už taky mohli jít sakra do prdele a vysrat se na ten náš debilní výstup. Před námi se rozhostila taková menší louka s pár stromy Po kratší době našel KK s Beckem nějaký starý, lehce ztrouchnivělý klacky a začali předvádět pseudo šermovací zápas, za který by nestyděl ani pořádný béčkový hollywoodský film natáčený tady v Čechách. Třeba Příběh rytíře. Jako správný asociál jsem se nezúčastnil a řval na ně, že jsou to debilní, zkurvený hovada a ať toho nechaj. Ano, všimli jste si správně, působil jsem mezi nima jako ženskej element. Když nad tím přemýšlím, tak se nedivím, že nás měli lidé za příjemné mladistvé homosexuály, které baví život. Kdybych to tenkrát věděl, tak bych s nima ven nechodil. Usadil jsem se na větším kamenu a sledoval ty psychopaty, jak se homosexuálně šermují. Už tenkrát se ve mně začaly probouzet filozofický sklony. Byli sledováni mýma brejlema a přemýšlel jsem nad jednotlivýma složkama jejich osobnosti. Dodnes nechápu, proč je pro huberťáky tak strašně důležitý se šermovat ztrouchnivělejma klackama. Když si to tak čtu, tak přemýšlím nad tím, jak hodně úchylně to zní. Ale radši to nevnímat a jedeme dál. Byli to prostě kohouti, normální, možná lehce testosteronem nabitý mužský kohouti. Zesílil jsem hlas, kterej se už v tu dobu začínal přelejvat v brutální basák, kterej bude v budoucnosti schopnej pořádnýho growlu. Jak ironické.

Oba divoši se na mě podívali. Bylo na nich vidět, že opravdu nevědí, cože mi zase přeskočilo přes hlavu. Tak jim teda říkám, že už sakra můžeme jít konečně pryč, že mě to tady šíleně nudí a takovýhle přizdisráčský kecy. Kupodivu mě poslechli, i když jsem nebyl nejstarší. Tuto výsadu měl psychotický Beck. Jako ten Beck, co zpíval Losera. Pár paralel by tu bylo. Psychotici teda souhlasili a už jsme si to kropili k no-name poli. Byly tam velký kola se slámou. Copak nás asi mohlo napadnout? Muhahahaha. Pár těch nevinných kol jsme rozkutáleli ze srázu. Docela se divím, že jsme tímto nadmíru nezodpovědným chováním nezabili nějaké zvíře, člověka, mimozemšťana, Arnolda Schwarzeneggera, který se vracel z budoucnosti nebo Mela Gibsona, který se schovával v údolí duchů. Něco mi tu nesedělo. Ne, nebyl jsem takovej sráč, že bych byl smutnej z toho, že se KK s Beckem nepřizabili. To přišlo až později. Ale v dáli se mi zdálo, že vidím nějaký postavy. Oznámil jsem to Beckovi a KK. Nevěřícně koukali do dálky a začali tipovat, kdo by to asi mohl a nemusel být. Když se dostali přes možnosti, že to rozhodně nemůže bejt japonský voják, který tady v roce 1945 havaroval se svým Mitsubishi Zerem, ani nějakej psychopat, kterej se vydal vykopat pár brambor, ale byl nasranej, že tady nejsou žádný hory, tak se rozhodl, že zabije pár lidí, tak jsem nadhodil možnost, že to třeba může bejt třeba majitel tohohle kusu pole. Najednou jsme strašně ztuhli, určitě je v zákonech nejmíň pět milionů keců o tom, že když někdo vstoupí na cizí pozemek, tak může být buď znásilněn, ubodán nožem, rozstřílet desetihlavňovým rotačním kulometem nebo jenom zavřen do pasťáku. Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Rozhodli jsme se, že se na to fakt radši vykašleme a zamíříme domu. Trochu brutálnějším způsobem jsme utíkali. Zdálo se mi, že si nás tam ty posraný majitelé fotí (i když jsem viděl jenom nějaký vzdálený tečky, tak mě to solidně vystrašilo a abych šířil paniku, tak se zpráva rozjela po mých dvou sociopatech).
Vstoupili jsme na asfaltku, která nás rychle odvedla pryč z toho pekla, který se nerado ztrácelo za horizontem. Po cestě nepadla ani hlásky, tak vypsychovaný jsme byli. Taky bych neřekl, že jsme šli, nešli jsme, běželi jsme. Bizár jak z The Rocky Horror Picture Show, ale bez líčidel. Kdyby se kdokoliv podíval na naše mašírující nohy, tak by se pochcal smíchy. Vyděšené obličeje, skřeky strachu a pohled zabodnutej do země. Skupinka se rychle rozpadla a každej mířil domu a do domu. Tipoval bych, že rodiče něco tušili. Ale nic jsem jim neříkal, nic se přeci nestalo, nemám pravdu? Posadil jsem svojí tlustou prdel před počítač a pařil do deseti večer, pak se člověk musí vydat na kutě. No jo, žádná svoboda, jenom 1984. Klasicky jsem nemohl usnout a tížil svoji představivost tím, co se všechno mohlo stát. Viděl jsem svojí budoucnost v pasťáku a nic nenasvědčovalo, že by se tahle svízelná situace mohla změnit, tak jsem si přál, aby to všechno zmizelo jako mávnutím kouzelnýho proutku za horizont do míst, který mají na vstupní bráně vyražený nápis "minulost". Další den začal docela normálně. Vypotácel jsem se z postele, sednul si k počítači a pařil a pařil. Když se nad tím tak zamyslím, byl to docela dost stereotyp, ale tenkrát mi to bezmezně vyhovovalo. Lucky bastard.

Během patnácti minut už bylo icq zapnutý. Napsal jsem KK, jestli se dneska zase nepůjdeme projít, nakecal jsem mu, že hrozně nudím. Furt mě něco tížilo u srdce, jako kdyby se ten včerejšek měl vrátit a k tomu ještě vyřešenej. Za půl hodiny jsem byl už zase na odchodu. Rodiče nechápali, ale já jim řekl, že přeci neutíkám z domu, tak ať se nebojej. Kecal jsem s Beckem, rozebírali jsme svoje pocity. Pocity bezmoci a marnotratnosti, říznutý depresí z teplýho počasí (to byla věc, kterou jsem mu neustále podsouval, ale kterou očividně tak nadšeně nesdílel, měl prostě rád pořádně teplý počasí). Došli jsme až k baráku KK, zazvonili a čekali, tenkrát to zvládal do pěti minut. Byl to kluk šikovná a asi tenkrát nepoužíval make-up, o stínech po očích ani nemluvě. Opět jsme vyrazili směrem na Malou Bukovinu, ale tentokrát jsme chtěli být mnohem chytřejší. Po cestě jsme probrali takovou zajímavou strategii, že si dojdeme na hrušky a nebudeme okounět na něčím poli. Blesk přeci neuhodí dvakrát na stejnym místě co? Opojeni skvělým pocitem, jsme se konečně zavěsili na hrušni, která stále podél silnice a začali shazovat hrušky. Nevinná zábava řekli byste? Jo, taky nám to takhle přišlo. Když najednou zastavila policejní Fabia. Pokud infarktový ztuhnutí vypadá tak, jako jsme vypadali my, tak věřím tomu, že je to hodně zlý. Z auta vylezl docela nasraně se tvářící klifton.

Abych zachoval maximální autenticitu následující situaci, použiju vyjímečně přímý věty a lehce okořením atmosféru, abyste se cítili přesně tak, jak jsme se cítili my. Tupý pohled na policejní auto v hlavě se nám honí věta "Co se to kurva děje?" Hlasité bouchnutí dveří, vylézá očividně nasraný příslušník státní policie České republiky. "Slezte z toho stromu." zaburácel muž, jehož knírek byl proklatě nízko nad pusou. Ochromeni touto šílenou hrůzou, která kapala z obličeje příslušníka dopravní policie jsme pokojně slezly ze stromu, který nám mohl poskytnou ochranu, pokud bychom začali házet hrušky na policejní auto, do doby než by policisté začali střílet poloautomatickými pistolemi a nezabili by nás. Policista nevědomky začal sahat po své bojové tonfě level 3. Radši jsme se nehýbali, protože všichni dost dobře víme, jak dopadají takovéhle případy brutální policejní brutality a debility. "Víte, že na vás sedí popis?" Nechápavě jsme se podívali na policejního úředníka. "Jaký?" Řadový policista houkl na kolegu "Hele, oni to fakt nevěděj, věřil bys tomu Čerdo?", který seděl v teple policejní Škoda Fabia se čtyřválcovým motorem o objemu 1,4 litru s technologií MPI a jeho brutálním výkonem šedesát koňských sil z divokého západu. Čerda se podíval z okna a chladně povídal "Nu, což, pověz jim to Fando." Policista František alias Fanda si mlsně olízl rty. Nedýchali jsme. "Panu Hrušťancovi někdo včera velmi brutálním a nevybíravým způsobem zabil jednu z jeho krav. Bude to škoda asi tak za padesát tisíc korun českých. Takže to není vůbec žádná sranda a ke všemu odpovídá popis pachatelů přesně na vás tři." Policista Fanda nás dočista zaskočil. Koukli jsme po sobě a já věděl, že jsem měl celou dobu pravdu a moje svědomí mě celou dobu šíleně varovalo před tím, co se v budoucnu stane a snažilo se mě dostat do bezpečné vzdálenosti. Měl jsem odjet do Mexiko City a stát se narkobaronem. "Jo a ještě něco, byla bestiálním způsobem ubita klackem." Koukali jsme jako stádo zmoklých slípek, které jejich krutý majitel nechal zmoknout, aby si zapamatovali, jak je kurník důležitý. Mazaný Fanda se nás jemně zeptal na naše ctěná jména "Tak a teď mi řeknete vaše jména!" Málem jsme se podělali strachy, tak mu kluci řekli svá ctěná jména. Ale mě to nedalo "Na co potřebujete moje jméno?" Podíval se na mě s pohledem, který říkal, že určitě věří presumpci nevinny a zaburácel "Dej mi svoje jméno!" Nebylo to hrdinství, byl jsem zmatený. "Na co potřebujete moje jméno?" Policista lehce zrudl v obličeji " Dej mi zatraceně to tvé jméno." Opět jsem nevěděl. "Na co potřebujete moje jméno?" Strážník František byl na pokraji nervového kolapsu a asi dvacet sekund od toho, aby mě nejdřív brutálně zmlátil svojí služební tonfou, poté mě několikrát střelil svoji služební CZ 75 a nakonec mi rozmlátil hlavu heverem. "Já tady kladu otázky, jestli se ti to nelíbí, tak tě můžeme s Čerdou vzít na stanici a tam nám to řekneš!" Najednou jsme všichni věděli, že s Fandou a Čerdou nejsou dočista žádné žerty. Nakonec jsem jim své jméno řekl. Jejich obličeje jim zbrunátněli. "Dobře, tak až se dozvíme cokoliv dalšího, tak vás kontaktujeme pro potencionální výslech." Slyšeli jsme slovo výslech a chtělo se nám brečet, utíkání k mamince included. Policisté se ani nerozloučili a už svištili ve své závodní Fabii serpentinami hledat potencionální znásilňovače a vrahy nebohých zvířátek. A teď vypínáme policejní relaci.

Byli jsme z toho fakt v prdeli. Takovej ten pocit, když víte, že jste něco posrali a nevíte, co z toho bude. Abych trochu mlhavě popsal, co se dělo v následujících dnech. Měli jsme všichni těžký psycho z toho, co se stalo, začali jsme se ptát ostatních lidí, jestli tam nebyli, ale prej jsme to byli jenom my. Po nějaký době se fízláci neozývali. Ani ten cápek Hrušťanec se neozýval a to prej měl mít vyvolaný fotky těch výtržníku a ještě při tom brečel, že nechce, aby tohle děti dělali. A teď konečně k tomu, jak tenhle megalomanský příběh z Bitlord Country skončil. Ten zkurvenej sráč si to všechno vymyslel, chcípla mu kráva a aby nemusel platit testy na nemoc šílených krav, tak nahlásil, že mu jí někdo zabil. Pak se mu to celý posralo, provalilo se to a ten budižkničemu musel platit brutálně velkou pokutu, zaplatil to, ale já jsem si přál, aby toho neznaboha lynčovali Apačové a na jeho obličeji se vyřádil Old Shatterhand. O pár let později u něj měl KK megalomanskou oslavu narozenin a hádejte, copak udělal? Obral ho o prachy. Už ten večer, kdy jsem byl lehce více přiopitý, mě napadal skvostný nápad, že bych ho lehce pěstmi upravil, ale díky bohu, byl jsem jenom vožralej kretén. Doufám, že boží mlýny melou a většinu těhle neznabohů rozemelou. Na masokostní moučku, pro nenažraný krávy.

"Proč se prostě všichni n-nevypaříte? (Mluvím o naší generaci) a nesnažte se nás chytat za to, co ř-ř-řekneme (Mluvím o naší generaci), nesnažím se způsobit velkej p-p-poprask (Mluvím o naší generaci, jenom mluvím o naší generaci (Mluvím o naší generaci)"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama