Modern Guilt

29. dubna 2012 v 21:30 | Katastrofa |  Povídky
Modern Guilt

"Moderní vina, to je zírání do prázdna, moderní vina, jsem tady pod zámkem, není to to, co jsem se snažil změnit, vybrus mě do konvence všedního dne, nevím, co jsem udělal, ale já se stydím, stojící mimo skleněnou místnost, tito lidé mluví o nemožných věcech a já vypadávám z týhle konverzace, další dlaň, která bije do vás…."
Beck (*1970)
Cigareta v jeho puse dávno dohořela. Jemný popel pokrýval feťácký obličej. Mocné zakašlání. Tohle srdce ještě bije, stále bije. Rozšířené zorničky. Vypadá to, jako by nám tu někdo několik dní nespal. Nebo to byly nějaký drogy. U takový existence jako byl on, to je standard. Opřel se zády o polorozpadlý dům. Nádherně depresivní krajina. San Francisco je tak nádherné. Obzvlášť tuhle roční dobou. Několik sluncí na obloze způsobilo absolutní den. Nikde nebyl jediný hloupý stín. Teplota nad čtyřicet stupňů byla příjemná. Už si na to zvykl.

Cítil, že se hladina amfetaminů v jeho krvi opovážlivě snižuje. Čas na další kolo. Nebylo zrovna snadný najít na místech jako bylo tohle nějaký drogy. Štěstí, že měl pořád svoje zásoby. Bylo lepší je hledat, než dávat peníze obchodníkům s drogami, který si účtovali sakra drsný přirážky. Potloukal se pouštním západním pobřežím a hledal na vlastní pěst. Někdy měl štěstí, jindy smůlu. Nic není jistý. Párkrát potkal i zvířátka. Teda pokud je možný tak oslovovat dvoumetrové škorpióny. Radiace není zrovna moc přátelská.

Otevřel svoji brašničku. Poslední plato amfetaminů. Honem s nimi do krku. Voda z čutory je nádherně spláchne. Už cítí jak mu tělem prochází pocit euforie, to strašně dlouho potřeboval.. Takovýhle chvíle jsou tak strašně krásný. Pravděpodobně jediná věc, která přebije pocit naprostého odloučení od společnosti.

Tak se podíváme copak dalšího je v brašně. Diář pro rok1953, pravda doba je trochu někde jinde, ale proč ho vyhazovat, když je tak strašně dobře vedený? Kdo ví, kdy se hodí. Láhev Whisky. Můžu hádat co bude po áčkách následovat? Ve spodu, pod vším tím bordelem je ušpiněný Colt M1911. Pravděpodobně jedna z mála funkčních zbraní v pustině. To mu přidává na důležitosti, i když je to feťák. I v těchto dobách mají lidi respekt ze sedmi střel ráže pětačtyřicet.

Nádherný halucinace., ale kde je hranice mezi halucinacemi a pravdou? Kde je ta mlhavá čára, která nám říká, že jsme to přehnali? Co když některé paranoidní věci jsou opravdu skutečné?

Šustění. Měl by bejt ve střehu, ale nemůže se vůbec soustředit. To dá, to určitě dá. Stačí jenom zacílit. Colte, neutíkej sakra. Jak můžou pistoli narůst křídla sakra? Tohle není normální. On ty hajzly dostane, to si piště. Stačí si vybrat zbraň. Najednou je nad ním spoustu zbraní. Co si asi vybere?

Rána ho odrazí na zeď. To nemohl být člověk. Nechte ho bejt! Vy degenerovanci. Je to jenom feťák!
Rány o stěnu jsou čím dál, tím silnější. Kosti vydrží absolutně všechno. Proč nevidí ty útočníky? Všechno je takový rozmazaný. Nic není zřetelný. Tak na takovej boj jim kašle. Bere z toho fajnovýho věšáku nad jeho hlavou M134 Minigun. Tak tohle si vyžerete neviditelný zrůdy.

Šest hlavní začalo šíleně plivat olovo. Střely trhají absolutně všechno v dohledu. Zdi, neviditelné stvůry, nic je nemohlo zastavit ve své cestě totální destrukce.. Šestimilimetrové náboje o poloviční rychlosti světla jsou strašně návyková záležitost, člověk si ani nevšimne, jak rychle ubývají ze zásobníku. Sto ran, dvě stě, tři sta, ale to přeci nevadí. Olovo je všude. Najednou se bojíte co?
Jak tohle miloval, víc než všechno ostatní. Vůně spáleného masa. Spáleného od rozžhaveného olova. Vůně na kterou se nezapomíná. Šlapal po vystřílených nábojnicích. Nevěděl co se děje. Všechno se mu zdálo strašně moc zrychlený. Nesouvislé. Už ani nechápal, co tam dělal. Co dělal na tomhle místě? Proboha, proč střílel na očividně imaginární a neviditelný zrůdy? Byl ten minigun vůbec skutečnej?

Omdlel. Bezvědomí je krásná věc.

"Budík zvoní, stávej ty buzerante nebo prosereš ten zasranej školní den."

Nenávidím budíky na mobilech.
Já už se na to fakt vyseru. Všechno debilní v mém posraném životě začalo tím zasranym jménem Daniel Dream. Sen, taková pakárna. Zkuste si s takovým jménem žít aspoň den.

Co kdybych dneska ochutnal něco, co by způsobilo abych nemusel do ústavu? Vskutku ďábelský plán. Tatík přeci kšeftuje s těmahle sračkama.

Vstal z postele a napochodoval si to do pokoje svého tatíka. A heleme se, stařík nezklamal. Kolik toho tady asi je? Přístupovém kód k těm dveřím? No jo vlastně, ona tam byla místnost, hehehe, ještě si vezmi diář. Johohoho, fotřík tady má kvér. Coltík. Taky ho mohl někdy umejt.

Tak tam namačkám kód. 1991. Tak příjemný tlačítka na dotek ještě nezažil. Dveře se otevřely. To musí být tvrzený pancíř snad s olovem, proč si to nechal táta sakra postavit? Honem vzít si amfetaminek. Tolik světla jsem v místnosti snad nikdy neviděl.

"Nouzové uzavření dveří, pravděpodobný nukleární útok."

Doprdele, co tím kurva ty hovada asi myslej? Proč se ty obrovský dveře nedají otevřít?

"Předpokládaný čas otevření stanoven na listopad 1954."

Jeden rok, to tady snad vydržím ne? Krom toho je tady strašně moc prášků. Člověk má zkoušet nový věci. Nebo se snad mýlím?

Padesát plat amfetaminu, to je na experiment víc než dost. No co, aspoň tady mám co jíst. Nebo se sluší říct mlsat?
Jenom doufám, že na tomhle svinstvu nebudu nikdy v životě závislej.
Nenávidím feťáky.

Otevřel první plato. Amfetamin mu spadl do krku. Zajímavá chuť.
Svět se točí, svět jde pryč. Ale komu to ksakru vadí?

"Moderní vina je pouze v našich rukou, moderní vina mě nikdy nedostane do postele, řekni, co chceš, kouření cigaret je super, nevím, co jsem udělal, ale měl bych se radši bát"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama