Kings of medicine

29. dubna 2012 v 21:27 | Katastrofa |  Povídky
"Sbírají kousky tebe, zatímco sbírají kousky mě, V černém pytli budeš dřív než skončí den.
I když jsi přemýšlel nad tím co dělat nebo čím chceš být"
Brian Molko (*1972)
Placebo

Tak tohle se určitě nestane. Nastupuju první den na kliniku. Tohle se přeci nemůže stát. Přeci nejsem nějakej magor ne?

Zdravotní sestra se otočila.
"Pane Pazowski, tohle se přeci může stát úplně každému. Nebyla přeci Vaše vina, že zemřel."

Jasně, nebyla to moje vinna. Vůbec nejsem ničím vinný. Tomu klukovi bylo 11 let. Narodil se do chudý rodiny. Jediný dítě. Jak to sakra nemůže bejt moje vina? Co asi jeho rodičům řeknu? Promiňte, ale byl mrtvý ještě dřív než sem přišel? Debile.

Měl jsi s tím počítat srabe. Jsi doktor s takovýma věcma máš počítat. Ale sakra, mohl jsi ho zachránit, mohl jsi ho zachránit. Měl jsi ho zachránit. Ale tys to neudělal.

o 35 minut dříve
Joachim Pazowski si majestátně vykračoval rušnou chodbou berlínské nemocnice. Takový dny měl nejradši. První den v práci. Spousta očekávání. Konečně zažije to, kvůli čemu šest let studoval. Celou věčnost snášel nelibé útoky vysokoškolských profesorů na jeho osobu. Bezproblémový student, jediný co ho "špinilo" byl fakt, že byl z malé vesnice. Zkuste si být hošíkem z vesnice v Berlíně. Podle ostatních vám teče mlíko po bradě jste k ničemu.

Je to prý magický pocit, navléknout na sebe poprvé doktorský plášť. Chirurgická ambulance. Musejí si ho pořádně oťukat. Bude to frmol. Strašlivej frmol.

Navlékl se do pláště a vešel do chirurgické ambulance. Panečku, tady je lidu. Vypochodoval proti němu pořádně svalnatej doktor.

"Pazowski? Joachim?"
Ty jo, to bude asi pořádně tvrdej chlap, už jen podle tónu hlasu.
"Ano, to jsem já pane."
"Ambulantní místnost, číslo 4. Ať už jste tam."

Joachim se tedy vydal do svého pracoviště. Už v něm začal vrtat červíček pochybnosti. Proč na něj byl doktor tak drsnej? Všichni na pohovoru říkali, že nemocnice trpí nedostatkem doktorů. Tak proč se takhle chová k posile týmu? Asi si léčí komplexy. Manželka je na něj doma drsná a on si chce připadat, že má situaci pevně pod kontrolou. Měl rád takovéhle typy lidí. Připomínaly mu jeho otce. Ten byl strašně moc ušlápnutej. Doma na venkově se jim za to smála celá vesnice. Samozřejmě, že to odnášel jenom on, nikdo jiný. Ve škole ho děti šikanovaly. Takovej hezkej standart německých škol. Často si přál, aby odtamtud vypadnul. Nebo aby ho přejelo auto, když půjde po přechodu u školy. Tak špatně na tom tenkrát byl. Ale nikdo nechtěl vidět. Nikoho to vůbec nezajímalo. Dokonce i jeho vlastní rodina o něj ztrácela zájem. Novorození sourozenci jsou nevítané zlo.

"Vy jste ten novej co?" zamumlala postarší sestra.
Joachim přikývl.
"Támhle máte prvního pacienta."

Joachim pohlédl na malého tureckého chlapce sedícího na židličce. Nevypadal, že by mu bylo zrovna dvakrát dobře.

"Copak ti je chlapče?"
"Bolí mě bříško, je to hrozný."
"Tak si lehni na lehátko, podíváme se, copak se s bříškem děje."

Tak teď si konečně bude moc zkusit ty finty, který se naučil na medicíně. Zkušeně prohmatával břicho malého chlapce. Hned se mu něco nezdálo. Proč je tak strašně tvrdý?

"Mě to bolí pane doktore."
Hbitě stáhl ruce pryč z břicha malého chlapce. Otočil se na sestru.

"Rychle na chirurgický sál sestro, něco s ním je."
Sestra přivřela levé oko. Rozhodně nevypadala, že se snaží splnit příkaz, který ji doktor přikázal. Zapálila si cigaretu.

"Takovýhle turecký typy znám, daj dítěti na obličej bílej pudr a pak se snažej dostat předpis na prášky, aby z nich mohli dělat drogy."

Joachim svraštil obličej. Nad tímhle nikdy nepřemýšlel. Co když má ta sestra pravdu? Co když z ho vyslali jenom, aby mu předepsal nějaké tlumící léky? Možná, když ho teď otevře na operačním sále, tak nezjistí vůbec nic, vždyť jsou jisté způsoby jak přimět břicho, aby bylo tvrdé.

"Doktore, ten kluk má nějakej záchvat."

Malý klučík sebou začal cukat na židličce. Joachim rychle přiběhl a držel ho. Cukající se tělíčko bylo mrtvolně bílé. Oči byly bez panenek. Ty velká bílá kukadla na něj upírala svůj pohled. Absolutně nevěděl, co se děje. Rozklepané ruce nebyly schopné pohybu. Z malých úst se začala valit žilka krve. Připomínalo to řeku v poušti, která neoblomně proplouvá mrtvou krajinou. Paradoxně to byla pravda.

Chlapeček se skácel k zemi a třásl sebou. Vyplivoval krev. Bílá podlaha byla celá potřísněná mladou krví. Joachim se dostal z paralýzy.

"Hochu, to bude dobrý, neboj pomůžu ti. Přísahám"

Začal s oživováním. Rychle vzal do ruky defibrilátor. Nabito. Zkrat. Zatracená elektrika.
Musel začít s nepřímou masáží srdce. Sestra mezitím přinesla dýchací přístroj pro malého chlapce.

"Intubujte, rychle."




Tvrdá plastová hadička si klestila cestu hrtanem.
Silnější rázy nepřímé masáže. Joachim cítil jak křupou malá žebírka, téměř by přísahal že veškerá žebra jsou rozlámaná. Podle dotyků cítil, že celý hrudní koš je rozmačkán. Neodvažoval se ani pomyslet na škody, které úlomky žeber mohly způsobit. Nechtěl ani pomyslet na vnitřní orgány, které byly propíchané úlomky žeber. Strašlivá bolest.

"Stačí doktore, čas úmrtí 10:32."

Joachim padl na stranu. Z očí mu tekly slzy. Takhle ne, takhle už nikdy ne. Během necelé hodiny zjistil, že tuhle práci už nikdy nebude dělat. Kvůli jeho zaváhání zemřelo jedno nemocné dítě. On za nic nemohl. Vůbec za nic nemohl, ale přesto to tak strašně bolelo.
Bezmoc, bolest, utrpení, vina,………

"Neopouštěj mě moje světluško, protože bych nevěděl kde začít, ptal jsem se králů lékařství, ale zdá se že ztratili svoji moc a teď mi zbývá necelá hodina……."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama