I wanna be adored

29. dubna 2012 v 21:26 | Katastrofa |  Zombie Story
"Miluješ mě, miluješ mě, miluješ, chci být, chci být, chci být milovaný, chci být, chci být, měl bych být milovaný." Ian Brown (*1963), The Stone Roses
Denis Larov seděl ve svém pokoji. V domácnosti, kam odjakživa patřil, ale která mu přišla tak vzdálená. Byla polovina března roku 2012. Pár dní poté, co ho pustili z nemocnice. Doktoři říkali, že by neměl mít trvalé následky. On a jeho rodiče. Mezi ním a rodiči byl zvláštní vztah, chovali se tak hrozně moc pozorně (skoro jako kdyby je nikdy neopustil a byl s nimi celé tři roky od té doby, co zemřeli), ale stejně se nemohl ubránit dojmu, že sem nepatří, že všechno není takové, jak vypadá. Právě se vzbudil, chodil spát pozdě, nemohl si vynachválit všechny ty možnosti, který nový život nabízel. Trávil poslední večery tím, že si stahoval strašné množství filmů, které zameškal v jeho světě. Konečně se zvedl z postele, oblékl se a vydal se naobědvat s rodiči. "Tak, jak ses vyspal?" zeptala se jeho matka. "Ale jo, docela to šlo, i když bych mohl spát o trochu víc." Načež se na něj usmál otec. "Tobě z těch torrentů jednou přeskočí co?" Denis se usmál a přikývnul. "Jo, je to šílený, kolik toho je na netu volně ke stažení." Pomalu dojedl a přemístil se k sobě do pokoje, zapnul svoje hi-fi a pustil si starou klasiku - The Offspring. Bylo krátce po poledni, měla se u něj stavit žena jeho srdce. I když, dá se říkat takové ženě, kterou si nepamatujete? Rozhodně to pro něj nebude snadný den. V půl jedné odpoledne se domem rozezněl zvonek. "Denisi, to bude Klára." křikla z obývacího pokoje Denisova matka.

I přes to, že se mu nechtělo otevřít a nechtěl poznat svoji staronovou přítelkyni, tak mu společenské normy jasně stanovily, že otevřít se holt musí. Sešel schody vedoucí z prvního patra do přízemí a nervózně se přibližoval ke dveřím. Když zatlačil na kliku a dveře se otevřely, tak ztuhl. Pohled, který se mu naskytl, ho vyvedl z míry. Nikdy v životě nechodil s žádnou opravdu hezkou dívkou, vždy hledal spíš vnitřní krásu duše a na fyzickou krásu nehleděl, ale tohle bylo něco úplně jiného. Stála před ním menší černovlasá dívka s pronikavýma očima, ten pohled byl tak pronikavý a prostý jakéhokoliv zla, že si byl jistý, že to nemůže být člověk. Její pronikavé zelené oči se mu nořily hluboko do podvědomí. Byla jako anděl, nepopsatelně dokonalá. Ta strašlivá dokonalost, která ho připravila o slova na jazyku. Dokonalost, která mužům dělá sucho v krku a zvyšuje srdeční frekvenci. Stála proti němu mlčky, připadal si jako blázen, protože stále nemohl vyloudit z hrdla jedinou hlásku. Objala ho na přivítanou. Bylo to vřelé objetí, instinktivně se k ní přitiskl. "Chyběl jsi mi." zašeptala mu do ucha. Přitiskl se k ní víc. I když ji v životě neviděl, tak nemohl potlačit jistý druh náklonnosti, která byla z jeho strany zřejmá na první pohled. "Ty mně taky, moc." Políbila ho na tvář. "Neprojdeme se po Benešově?" S úsměvem přikývl. Venku byl krásný březnový den, přesně ta doba, kdy zima už jistě odchází a přichází nový začátek života, objevuje se jarní duch a probouzí vše k životu. Od sídliště, kde bydlel (jaká ironie bydlet nedaleko sídliště v domě), se vydali pomalou chůzí na Táborák, místo odkud byl nejkrásnější výhled na celý malý Benešov.

Držela ho za ruku a on se usmíval. "Tak, jak se cítíš? Měla jsem hroznej strach, když mi volal tvůj táta a řekl mi, že sis něco udělal při potápění!" Ano, to potápění, které se v roce 2014 nikde nestalo, jak jí to jenom vysvětlit? "Jo, to bylo pořádný psycho, mám z toho menší ztrátu paměti, to se prej stává, když člověk je chvíli odříznutej od kyslíku." Zastavila se. "Slib mi, že na sebe příště budeš opatrnější!" řekla smutných hlasem. "Slíbím ti to, když mi dáš pusu." Přimhouřila oči. "A čím sis jí zasloužil?" Věděl, že je čas na cynický moment. "Neumřel jsem při potápění?" Šťouchla do něj. "Ty jsi hroznej vyděrač, víš to?" Dala mu ruce kolem ramen a zadívala se těma pronikavýma očima do jeho očí. "Já už jinej asi nebudu." Konečně se dočkal, jejich rty se střetly a na malý okamžik se s ním zatočil celý svět a on začal lítat ve výšinách. Nikdy na lásku na první pohled nevěřil, ale bylo očividné, že v tomto roce a v jiných poměrech ho přitahovala, takže to, že jeho druhé já z této doby s ní chodilo, bylo více než pochopitelné. Pomalu se znovu vydali cestou na Táborák. Drželi se za ruku, zdálo se mu, že ji zná celou věčnost, roky, století, tisíciletí, možná pár dob ledových. Na chvíli jeho realistické ego začalo přemýšlet nad tím, jestli existuje taková věc, jako je osud. Zajímalo by ho, proč se jeho osud musel od téhle idyly tak ošklivě odchýlit. Už si připadal trapně, jak často si jí prohlížel. Ale bylo jasné, že jí to ani v nejmenším nevadí. Je všeobecná pravda, že ženy mají rády obdivovatele. Vzal jí rukou kolem pasu. "Víš, že jsi strašně krásná?" Začervenala se. "Ale zase nepřeháněj. Nejsem nejošklivější holka z Benešova, ale zase bych neřekla, že jsem krásná, jak říkáš." Něžně jí zakryl pusu rukou. "Já vím, co říkám." Protáhla rty do malého úsměvu. "Ty jsi roztomilej, víš to? Skoro se mi nechce věřit, že jsme spolu už rok." Najednou to Denisovi docvaklo, už od jména Klára mu ta holka byla povědomá.

Klára Améliová, pamatoval si ji jako tichou holku, která se nikdy příliš nezapojovala do společnosti a kterou společnost ostatních lidí ani tak moc nezajímala. Jak se z té malé nerdovské holky stala tak krásná holka? To mu zůstávalo záhadou, ale naposledy ji viděl okolo roku 2009, když začala infekce mýtit obyvatele České Republiky. Zemřela v prvním měsíci epidemie, její rodina byla jednou z posledních rodin, které zůstaly v Benešově a bojovaly ve slepé víře, že jednou bude město bezpečné, čekali na pomoc, která nikdy nepřišla. Nakonec za ten pošetilý čin zaplatily nejvyšší cenu. Když mu všechno tohle došlo, tak se k ní obrátil a pevně ji stiskl v ocelovém náručí. Připadala mu ještě zranitelnější než předtím. V jeho očích byla křehčí než porcelán. Může mu hrozně rychle zmizet mezi prsty. Začal přemýšlet nad tím, jestli to všechno není jenom halucinace, ze které se jednou bude muset probudit. Je pravidlo, že i když se muž snaží ženě nedat příčinu k tomu, aby na něm cokoliv poznala, tak to stejně pozná. "Trápí tě něco?" zeptala se. Denis odvrátil hlavu. "Jenom jsem si na něco vzpomněl, neboj, nebylo to nic důležitýho." Jak bláhový byl, když si myslel, že tahle poznámka dokáže odradit ženskou psychiku od toho, aby to přestala řešit. "Očividně tě to štve, tak mi řekni, co tě štve." Denis chvíli neodpovídal a jediná, co dělal, bylo to, že se koukal na cestu, na Táborák. "Víš, že mi můžeš říct všechno." Tohle rezonovalo v Denisově hlavě. Po chvíli se otočil. Hlavou se mu honilo hodně zvláštních myšlenek, hlavně si nebyl jistý, jestli jí může říct, to, co ho trápilo. "Tak mi to pověz, prosim tebe, nevidíš, že mě to trápí, když nevím, co tě ničí?"

Denis se konečně odhodlal prolomit svou zeď mlčení. "Vím, že to bude znít docela šíleně, ale je fakt důležitý, abys mi v tomhle věřila, protože to, co ti teď řeknu je pravda, nic než pravda." Klářino obočí se svraštilo. "Děsíš mě, ale pokračuj."Denis se zhluboka nadechl. "Víš, jak jsem měl tu nehodu?" Klára přikývla. "Já sem nepatřím, Kláro, vůbec si nepamatuju nic z toho, co se mi tady snažíte namluvit, že byla moje minulost, jsem z nějakýho jinýho místa, všechno je tam úplně jiný než tady." Jeho přítelkyně zůstala jako opařená. "Nejsem si jistá, jestli ti rozumím." Denis si dal cigaretu do pusy. "Ty kouříš? Od kdy?" zeptala se. "Já kouřím od roku 2009." Klára vůbec nic nechápala. "Ale ty jsi nikdy nekouřil." Denis se na ní utrápeně podíval. "Celou dobu se ti snažím říct že, v roce 2009 se stala Katastrofa, zabilo to půlku Čech, bylo to něco hroznýho, zabilo mi to rodiče, všichni byli v hajzlu, bydlel jsem v Benešově. Ty…" na chvíli se odmlčel. "…ty jsi byla mrtvá, zabili tě brzo po začátku Katastrofy." Klářin obličej se zalil bílou barvou. "Jak mě měli zabít? Kdo mě zabil?" Musela se to dozvědět, to mu bylo jasné. "Zabili tě infikovaní, roztrhali tě na kusy, utíkal jsem z města s rodiči, když vám prolomili dveře. Já, já jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem utíkal dál. Bylo to něco hroznýho, něco nepředstavitelnýho." povídal a jeho hlas se mu klepal pod návalem emocí. "To je šílenství. To není možný." řekla a zaujala obranný postoj. "Já ti nelžu, vrátil jsem se z roku 2014, tam bylo všechno jinak, proboha, vždyť já jsem ani nedodělal středku. V mojí době jsem ve druháku, protože ten incident všechno zkurvil, je mi devatenáct proboha, není mi sedmnáct jako tady. V sedmnácti jsem utíkal po stodolách a ukrýval se po Habarticích, aby mě infikovaní nechytili. Teprve v osmnácti jsem začal chodit do druháku, mě tam šoupli i s nedokončenym prvákem, všem to bylo jedno, bylo to něco šílenýho, celá ta doba."

Klára už jenom koukala do prázdna, na jejím obličeji nebyl ani náznak jakékoliv emoce, nálady, velké nic, které dokázalo Denise srazit na kolena. "Takže mi chceš říct, že ty nejsi můj Denis?" Byla to pro něj rána, jako když narazí hlava do zdi. Co jí na tohle má odpovědět, ať řekne cokoliv, tak není šance, že by to srovnal do zóny, ze které je návrat a která nekončí propastí. "Já ti nevím, co ti na to mám říct, asi ti řeknu jenom to, že tě miluju, i když jsem tě viděl dneska poprvý po takový době. Vím, že mluvím jako nějakej magor a stydím se za to, ale je to pravda. Tak se mi tak nějak zdá, že jsem ti vydanej na milost co?" Klára na něj koukala, nic neřekla a vydala se cestou na Táborák. Denis si sedl k zábradlí a zapálil si konečně cigaretu. Jak stoupal cigaretový dým k modrému nebi, tak mu začínalo být jasné, že v tomhle novém světě není vítaný. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, tak se nemohl zbavit pocitu, že teď donutil tu roztomilou holku s andělskou tváří zahnout svému příteli. Věc, která ať se mu zdála sebeabsurdnější, tak ho tížila. Jak mohl zahnout svému vlastnímu já s jeho přítelkyní? A záleží vůbec na tom, co si o tom teď myslí jeho já, které je možná uvězněné v jeho světě roku 2014? Odhodil cigaretu do živého plotu a vydal se cestou za Klárou. Už zdálky ji viděl sedět na vrcholu Táboráku, na lavičce. Dal si výmluvně ruce do kapes a nasadil utrápený obličej (který ani nemusel předstírat, protože byl opravdu utrápený). Koukala se na něj, ale její pohled jako, kdyby procházel skrz něj, jako kdyby tam vůbec nebyl, kdyby byl v jiné dimenzi. "Kláro, já fakt nevím, co ti mám říct, ale…" Zadívala se mu do obličeje. "Bude to možná šílený, ale i když jsi někdo jinej a ne můj Denis, tak k tobě cítím, stále určité sympatie. Zdá se mi, že tě znám úplnou věčnost. Celý je to nějaký pošahaný." Denis si přisedl na lavičku a chytl ji za ruce. "Věř mi, že nic krásnějšího než jsi ty, jsem v celym životě neviděl." Odtáhla se od něj."Takže tys to myslel všechno vážně?" zeptala se. Denis přikývl. "Tak to jsem ráda, že aspoň v tomhle vím, na čem jsem."

Rozhostilo se mezi nimi ticho, které přerušoval jenom křik dětí, které si hrály na malém hřišti. Pustil ji ruku a svou ruku položil na její stehno. Přemýšlel nad tím, jak je ten svět ironický. Nikdy v životě neměl žádnou přítelkyni (kromě těch známostí na jednu noc), na to vypukly všechny ty věci okolo moc brzy. A teď, když má možnost konečně zažít ten hezký pocit, tak zjistí, že to asi nebude možné. Někdy je to jenom jedna velká a neúnavná ironie. Na okamžik se jejich postavy zastavily a přesvědčily svět o tom, aby ubíhal stále dál, ale je nechal na pokoji. Klára otočila hlavu na Denise. "Někdy nechápu věci, které se kolem mě dějí." Vzal ruku a objal ji kolem ramen. Znal ten pocit, připadal si egoisticky, když si dovolil vstoupit do jejího života a rozhodl se, že ho celý obrátí na ruby. Ach, kéž by andělská Klára pochopila, jaké to je. Položila mu hlavu na rameno. Nově objevené love story. Může se tohle povést? Její oči byly zavřené, na chvíli asi upadla do snového světa. Nedivil se jí. Nedivil se vůbec ničemu. Nakonec nekonečné ticho skončilo tak rychle, jak začalo. Beze slova se zvedla a vydala se pryč. Neváhal ani vteřinu a utíkal za ní. Snažil se, aby neutekla, ale zdálo se mu to marné. Boj s větrnými mlýny, který bude trvat do konce věků. Věc, která se děje v milionech případů každý den. Teď chápal, proč jsou zamilovaní tak snadno na nože. Všechno to začalo dávat smysl, ale stejně ji musel zastavit. Jestli bylo něco, na čem mu záleželo, tak to byla ona. A tak boj může začít. Doběhl ji. Povídal a povídal, řekl všechno, co jenom říct mohl, ona poslouchala, ale něco mu nesedělo. Neseděl mu ten klid v očích, ta hrozné divná pohoda, ve které byla. Absolutně neslučitelná nálada se stavem, který měla, když spolu mluvili na lavičce. Šla stále dál, následoval ji. Benešov se někdy může jevit jako velké město, když celou dobu někoho pronásledujete a snažíte se mu vymluvit z hlavy, to, co možná ani nevíte, že tam má. Nedávalo to vůbec žádnou logiku, proč ta náhlá změna? Proč je zatraceně tak strašně klidná? Neměla by být klidná. Po pár minutách přemlouvání se na něj otočila a začala ho konečně vnímat.

Stál bez hnutí a pořád povídal. Dotkla se prstem jeho pusy. "Mlč prosím." Celý jeho svět najednou ztichl a byl připraven poslechnout si, co mu chce říct. Neřekla nic, jen ho chytila za ruku a vedla ho za sebou. Proplétali se ulicemi, proplétali se mezi domy, přeskakovali lavičky, ale stále pokračovali v cestě. Možná i cesta může být cíl. Dostali se na sídliště. Bydlela v jednom paneláku ze 70. let, který dostal novou fasádu v blízké minulosti. Otevřela zámek od vchodových dveří zeleným klíčem. Zatáhla ho do výtahu. Její ruka se letmo dotkla tlačítka s nápisem "VIII". Jaká to náhoda, že bydlela zrovna v nejvyšším patře. Opřela se zády o stěnu výtahu. Elektrický motor výtahu monotónně vrčel a oni se pomalu přemísťovali do nejvyššího patra pýchy komunistického plánování. Držel si od ní odstup, nevěděl, co na něj čeká, ale měl z toho divný pocit. Když s vámi někdo vůbec nemluví a jediné, co vidíte je to, že se snaží vás někam zatáhnout, tak nejste naplněni zrovna důvěrou. I když, byla by dívka jako ona schopná mu nějakým způsobem ublížit. To je nepravděpodobné, ale ne nemožné. Výtah s typickým škubnutím zastavil, staré dveře se otevřely. Klára vystoupila z výtahu. Bylo to ladné vystoupení, jako kdyby opravdu byla nějaký druh anděla. I když, kdo ví, co je pravda a co jenom halucinace.

Odemknula dveře, rozsvítila v předsíni, okna byla zatažená černými žaluziemi, celý byt vypadal jako sídlo nějakého upíra z knížek od Brama Stokera. Klára zamknula dveře za Denisem. Náš hrdina nechápal, proč to u ní vypadá jako v kobce. "Ty, Kláro, proč tady máš tak strašně tmavej byt? Vždyť venku svítí sluníčko a tady to vypadá jako na místě, kde bude hrát Bauhaus nebo Skinny Puppy." Jeho dámský protějšek se posadil na gauč, po chvíli dala své ladné ženskou nohy k sobě nahoru, svůdně se opřela o kraj gauče, kde bylo opěradlo. "Ale tak ti to vyhovuje nebo ne?" zeptala se ho. Přikývl a nemohl už potlačit svůj rozjařený úsměv. "Ty si ke mně nesedneš?" řekla a Denis si všiml, jak žárovka na lustru začala nervózně problikávat. Zvedl se a sedl si k ní. Žárovka na lustru praskla, byt byl zahalen v černočerné tmě. Něžná dámská ruka ho začala tlačit na prsou. Opřel hlavu o vyvýšený okraj gauče. Ležel a anděl na něm seděl. Její rudé rty se opět přiblížily jeho rtům. Něco zaslechl. "Co ode mě chceš?" Vyřčená otázka rezonovala bytem. "Co bys rád?" Otázky létaly od jedné stěny k další a odrážely. "Miluješ mě?" Každá další věc, kterou Klára poslala ven ze svých úst, se mu zabodla hluboko do jeho podvědomí, až se dostala přes obrannou ohradu, která byla postavená z nejtvrdších cynismů, sarkasmů a ironií. Její černé nehty se mu zaryly do zad. "Trocha bolesti přeci nikdy nebylo na škodu." Tep se mu zrychlil geometrickou řadou. "Já jsem tvoje Shikari, pamatuj si to." Začínal omdlévat, měl přetížené všechny smysly, zdálo se mu, že halucinuje na pokraji nervového zhroucení. Byt ozářilo pronikavé světlo, před kterým nebyl žádný úkryt, na zádech měl obrovské drápance. "Líbí se ti to?" Začal se klepat, všechno viděl zamlženě, jakoby z větší dálky, jako kdyby jeho duše nebyla uzavřená v těle. "Už je čas, ty to přeci víš, nechceš jen tak shořet, ale zároveň nechceš ani vyhořet." Měl horečku. Cítil, jak se mu vaří vnitřnosti, zrak ho nadobro opustil, nerozeznával nic. Temnota a záblesky světla. Jeho mozek byl obrovský počítač, do kterého někdo vpustil virus, který nezastaví žádný firewall. Ty dvě křehké ruce se mu omotaly kolem krku. Cítil, že se dusí, snažil se dostat z téhle nekonečné agónie, ale nebylo to tak jednoduché. Nic nebylo tak, jak to vypadá, tohle byl jeho svět celý na druhou. "Proč mi to děláš?" zařval otázku.

Ozvěna se odrážela od stěn. Slyšel tichý potlačovaný smích. Smích, ve kterém bylo něco ďábelského, co nedokázal rozpoznat, ale co ho nepřirozeně děsilo. Ten strach se dostával přes pánev do páteře, kde prolnul do hlavní informační dálnice nervového systému. Páteř rychlostí několika milisekund přenesla ten pocit do mozku. Jeho pulzující elektrárna přenášela vzruch z jedné synapse na druhou. Bylo to strašně moc blízko. Vypadalo to, že všechno skončí tak rychle, jak to začalo. Najednou ztratil vědomí. Vzbudil se o pár hodin později. Klára seděla opřená o gauč a on jí ležel hlavou v klíně. Nevzbudil se zrovna šetrně, vyletěl do sedu, bylo na něm vidět, že není úplně ve své kůži.

"Co to sakra bylo?" zeptal se. Vrhla na něj zkoumavý pohled. "Co se ti nelíbilo?" Přemýšlel, bylo by hodně cynické říct, že se mu něco nelíbilo, protože i přes to, že ten zážitek byl hodně divný, něco na něm bylo. Upřeně se na ní zadíval. Byl to pohled zamilovaného. Srnec, který kouká na srnku, tak by se to dalo charakterizovat. Nikdy nebyl moc romantický typ, ale nemohl popřít, že příjemný pocit, který cítil u srdce, by se mu nelíbil. "Jak se ti to líbilo?" zeptala se. "Jak se mi líbilo co?" odvětil překvapený Denis. "No, však víš, ten včerejšek, jsi pak trochu odpadl, ale to nevadí." Začal ze sebe vyhazovat slova na všechny strany. "Ale jo, bylo to dobrý." chvilku mlčel "Byl to hodně, hodně dobrý." Klára zrudla. "Jo, byl jsi takovej trochu víc náruživej." Náš hrdina sebou trhl. Zatraceně, na tohle ani nepomyslel. "Ehm, tak to jo." následovala trapná chvilka ticha. "A jak se to líbilo tobě, Kláro?" Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Objala ho. "Bylo to hezký." Opět začínal být nervózní. "Tak to jsem rád, že se ti to líbilo." Jemně ho kousla do krku. Zase ten pocit, když se vám rozbuší rychleji srdce. "Moje potěšení." odpověděla. Na okamžik nevěděl, o čem má mluvit a tak se jenom usmíval. Pohlédl na své hodinky, už byl největší čas, by se konečně zastavil domů. "Já už asi budu muset jít, Kláro, nezlob se na mě, ale budu muset." Podívala se na něj. Nestačil ani zareagovat a už letěl do další nekonečné extáze, která znovu vypadala tak nekonečně jako ta předchozí. Nedivil by se, kdyby byl na něčem, co vzdáleně připomínalo jakoukoliv drogu. Zážitek to byl opravdu psychedelický.

Vzbudil se další den. Porozhlédl se po pokoji a všechno bylo zvláštním způsobem poničené od neustálého používání. "Kde to jsem?" pomyslel si. Vyšel na balkón a podíval se ven. Viděl pokřivenou krajinu, kde pochodovali vojáci v párech. Ta zeleň ho strašně moc oslepovala. Zasnil se a podíval se do dáli. Takže to všechno byl jenom sen. Smutně se pousmál. Vrátil se zpět do pokoje, všiml si rozbitého zrcadla. Ano, rozbité zrcadlo, které způsobilo všechen ten zmatek. Začal ho skládat, bral střep za střepem a postavil před sebe na zem velmi neumělou podobu zrcadla, kterou přerušovaly obrovské praskliny vystupující mezi jednotlivými kusy střepů. Pozorně se do té změti zadíval. Reakce na sebe dlouho nenechala čekat. Byl tam ten znetvořený obličej. "Tak co Denisi, jak se ti líbilo v normálním světě? Docela pohodička co? Lituješ, že tam už nejsi co?" řeklo to stvoření v docela dost ironickém tónu. Ale Denis dál koukal do zrcadla. "Tak co, chceš se tam vrátit? Líbilo se ti tam ne? Bylo to super ne?" Stále mlčel a nevydal ze sebe ani hlásku. "Díky za to, že jsem tam mohl bejt, byl to nejlepší den v mém životě." Stvoření se jenom zamračilo. "Takže ty tam už nechceš jít?" Náš hrdina si podepřel rukou bradu. "Tady nejde o to, že bych tam nechtěl jít, tady nejde o to, co já chci. Pochop mě, to není můj život, ani Klára není moje, ty rodiče čekají na jiného syna, nemůžu přeci jen tak někomu vzít jeho roli v životě a nechat ho poslat kdovíkam." To očividně toho ošklivého démona uvrhlo do nejistoty. "Ale vždyť přeci na tom druhym člověkovi nezáleží. Nebuď blbej Denisi Larove, ten druhej Denis si přeci zažil svoje štěstí, teď se to musí vyrovnat, nenech ze sebe dělat takovýho losera, na jakýho si hraješ. Co ty jsi vůbec za chlapa ty vole?" Denis svraštil čelo, co mu měl odpovědět? Ta bestie měla pravdu, o tom nebylo ani nejmenších pochyb. "Já se nebratříčkuju s druhořadejma démonama, odněkud z prašivý prdele." To pan Démon nečekal. Jeho obličej podstatně zrudl. "Tak poslouchej ty umsrkanej hajzle, tohle mi žádnej smrtelník ještě neřekl. Chcípli kvůli tomu tvoji rodiče a ty mě tady teď budeš dělat nějakou přednášku o morálce? Co si kurva vůbec myslíš, že jsi? Jsi jenom syn dvou neznabohů, který vyměnili svoje duše za to, abys byl v ráji ty debile."

Denise začal ten druhořadý démon štvát. "Tak, proč jsi mě, pane Démone, odtamtud vytáhl, když jsem tam měl bejt? Co se asi tak důležitýho stalo, žes mě tam nemohl nechat? Dokážeš mi na tohle odpovědět?" Ten divný člověk ze zrcadla jenom tak koukal. "Protože se nemáš paktovat s démonama ty hovado! Doktor Faust, říká ti to něco kurva? Zaprodal duši ďáblu a k čemu to bylo? K úplnýmu hovnu, to ti řeknu." Denis si otevřel pití, tohle vypadalo docela zajímavě, moc by ho zajímalo, co mu pan Démon ještě dál řekne. "To mi na to nic neřekneš?" zeptal se už podstatně naštvanějším tónem. "No, démone, co ti na to mám říct? Ať už udělám cokoliv, tak mi to Kláru ani rodiče nevrátí, tak proč bych se měl namáhat?" Démon byl očividně vzteky bez sebe. "Tak proč jsi mě doprdele volal ty kreténe?" Denis se usmál, vytáhl kříž, který našel v Klářině bytě a položil ho na zrcadlo. Démon se začal cukat. "Co to kurva děláš ty vole? Tohle bys neměl dělat, pokud mě nechceš nasrat." Odpovídal mu jenom nepřestávající úsměv. Vytáhl nůž a podřízl si žíly na levé ruce. "Mně žádnej kretén nebude nic přikazovat." Zmizel, ten hnusnej ksicht zmizel. Umíral, krev tvořila malou kaluž na podlaze. Zavřel oči. Viděl jí stát před oslepujícím reflektorem, přes který nemohl zaostřit oči "Denisi, opravdu tě miluju, ale to je ti jasný, že jo?" zeptala se Klára. "Proto jsem taky přišel." odpověděl chladný hlasem, ze které s každým vydechnutím utíkal zbývající život, nakonec se vydal za ní do světla reflektoru. "Tys byl vždycky takovej zamilovanej blázen, víš to?"

"Nemusím prodat svoji duši, už mě stejně má. Nemusím prodat svoji duši, už mě stejně má."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lola-J Lola-J | Web | 29. dubna 2012 v 21:28 | Reagovat

Zdravím!
Dnes bych tě chtěla informovat o velké novince! Pořádám online soutěž o kosmetiku známé značky BIODERMA, která nechybí na různých akcích prestižních agentur či večírků!

U této jedinečné příležitosti můžeš získat výrobky, které pomohou zbavit se akné, pomoct vlasům, micelární vodu, antiperspirant, vodu na odličování, výrobek na sluneční období efektivně pečující o pleť... ceny jsou vskutku lákavé, tak neprošvihni možnost je mít a přidej se ke stále přihlašujícím se i ty! Žádné nevěrohodné SMS ani nic podobného - ale tvá fantazie. :-)

Nejenže jsou šance na výhru balíčku plného kosmetiky vysoké, ale navíc je soutěž plná překvapení, díky kterým může být právě tvá stránka propagována! :)

Odkaz je zde:
http://lola-j.blog.cz/1203/velka-narozeninova-soutez-a-darky-dostanete-vy
POZOR, prodlouženo!

Účastnit se můžeš až do ZÍTŘKA - 30. dubna!!!!!!

Pamatuj, že nápaditost si získá své bodíky! :)) Držím palce! :)

Zatím,
s přáním krásného dne,:)
Lola-J
-------
*Pokud jsi ze Slovenska (a České republiky), neváhej a přihlašuj se, v případě výhry ti celá cena plná kosmetiky bude doručená až DOMŮ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama