High and Dry

29. dubna 2012 v 21:25 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Oooo, je to ta nejlepší věc, kterou jsi kdy měl, ta nejlepší věc, kterou jsi kdy měl, je to ta nejlepší věc, kterou jsi kdy měl. Ta nejlepší věc, kterou jsi kdy měl už není. Tak mě nenechávej opilýho, nenechávej mě na suchu." Thom Yorke (*1968), Radiohead

Kdesi v daleké minulosti, na začátku druhýho desetiletí 21. Století, léta páně 2010. Tou dobou jsem se tak nějak bezcílně poflakoval po Bitlord Country a neměl jsem stále co dělat. Tak mě moje nohy vedly na hodně zajímavý místa. Ale moje líná povaha mi hatila veškerý moje snahy. Moje podvědomí se snažilo dostat někam daleko, daleko pryč, ale očividně to nešlo. Svým způsobem to bylo hodně nudný období mýho docela nudnýho a ničim zajímavýho života. Takže pokud u mě neprudila sebevražedná holka a já nestrávil většinu svýho volnýho času perverzním sexem a věčnejma hádkama o tom, že jenom ona má pravdu, tak byl můj druhej domov Benešov. Ghetto Benešov. V březnu vypadal vyhořelejc než obvykle. Zima byla drsnější než minulej rok, ale to mi bylo tak nějak jedno (rebel nebo ignorant?). Takže onoho osudného večera se vydávám spodní cestou pro KáKá. Káká je magor. V tom dobrym slova smyslu. Takovej ten typ extrovertního magora se sociopatickejma sklonama, kterej by teoreticky neměl vůbec existovat, ale Bůh udělal vyjímku, protože v den, kdy se narodil KK, měl slabou chvilku. Možná byl jenom nasranej, že na nebeský televizi už znovu opakujou Mash nebo ho zklamalo, že nejsou nový epizody Dallasu. Jistý je to, že za blíže nespecifikovaných okolností měl být KK totálním psychopatem, ale ve skutečnosti to byl docela pohodovej týpek (svět miluje paradoxy). Jako pokaždé, když jsem se pro něj stavoval, bylo nutný aspoň deset minut počkat než sám uznal za vhodné, že vypadá opravdu šik a cool. Pak už mohl vyrazit. Mezitím moje duše proklínala onu zimu, takže, kdo vsázel na rebela, vyhrál. Jsem kus měkouše (worde, měkouše, ne měkkýše!)

Svítili na mě jeho blonďatý vlasy, zelená bunda a lehce sepraný jeany, samozřejmě nesmím zapomenout na hardcore boty od Adidasu. Úplnej proto-hipster (aka původní metrosexuál, kterej neletěl celej svůj život na discu). Ani si nepamatuju, co jsem s ním řešil, ale určitě to bylo něco totálně perverzního, ujetýho, zkrátka nepublikovatelnýho pro facebookovou pozéro-dobu. Určitě jsme řešili muziku, to je stěžejní téma, každýho správnýho náctiletýho rozhovoru (hodí se i k opruzování neznámý střízlivý holky na oslavách narozenin, ale někdy vám může nastříkat pepřák do obličeje, v horším případě na vás zavolá policajty.). Ale jeden příklad bych přeci jenom do placu hodil i když to je všechno, jenom ne úchylný. Jednou jsme takhle s KK řešili muziku a shodou okolností jsme zamířili na tenký led Michaela Jacksona (bylo to tak tři měsíce předtím než zemřel) a KK se mě v ten moment ptal: "Michael Jackson, to je ten slavnej kytarista ne?" To mě na chvíli zarazilo a začal jsem přemýšlet "Kámo, on je to hlavně ten strašně slavnej zpěvák." KK se ale nedal odbýt. "Ale na kytaru hraje taky ne?" Je to trapný, ale jak by řekla moje milovaná babička, je to přeci ze života. Probírali jsme bizarní věci a kecali a kecali a zase znovu jenom kecali do zblbnutí. A tak naše cesta utíkala a utíkala. Ani jsme se nenadáli a najednou jsme byli opět v Benešově. Domluvili jsme se s D. Tankianem, že se pro něj stavíme, takže jsme neomylně zamířili na sídliště. Pozorovali jsme sídlištní život. Sídlištní život rovná se prázdný ulice a desítky rozsvícených oken, které občas utvořily zajímavý světelný útvary na panelácích, ale vždycky se našlo minimálně jedno okno, který to celýmu natěšenýmu paneláku zkazilo. Takovej už je život, nic nemůže být perfektní, nic není perfektní. U paneláku D. Tankiana jsme klasicky čekali nějakejch deset minut, než se uctivě ustrojil a vyrazil ven. D. Tankian byl ve svý podstatě taky sociopat, ale polární odraz KK. D. Tankian byl ten typickej vlasáč, kterej každou svojí volnou chvilku jel na alternativním metalu, nu-metalu, death-metalu, metalcore, thrash metalu, extrémním metalu a dalších milionu subžánrů drsnýho otce kytarový muziky - metalu. Já, jako člověk, kterej celej svůj život pohrdal muzikou mas, to měl k D. Tankianovi vždycky kousek. Naše smýšlení bylo na rozdíl od smýšlení KK docela podobný, teda až na to, že jsem nebyl takovej depresivní pesimista jako D. Tankian. Ale D. Tankian často říkal, že je pouze realista, ale já v tom vždycky viděl jenom nával zlejch myšlenek. No, lhát se nemá.

Po těch zmíněnějch deseti minutách se vyvalil před barák se slovy "Čauves, vy dva úchylci" na rtech. Dva metry vejšky, černý hadry, kapuca na hlavě. Opravdickej mesiáš. Ty dva se moc neměli v lásce, ale tohle byl večer, kterej měl ukázat, že i když je člověk diametrálně jinej, tak se jde docela solidně bavit. Samozřejmě pouze, když je přítomen kamarád alkohol ve středním až velkém množství i když tohle už ponechám na individuálním soudu. A stejně nebyli zase tak rozdílný, na oba jsem čekal stejnou dobu. Což mě připomíná, že KK byl solidně nervózní, jo člověk musí někdy ochutnat svojí vlastní medicínu. D. Tankian se nás ptal, co jako tady chceme dělat v osm večer. Chvíli jsme na sebe s KK koukali a nemohli ze sebe vytrousit ani jedno hloupý slovo. D. Tankian si nás začal měřit pohledem, cítili jsme se, jako když se na nás někdo kouká z věže. Přerušil naše ticho a navrhl nám, abychom šli do nejlepšího benešovskýho obchodu. Kouzelné jméno obchůdku bylo Tesco supermarket, nejhůř vybavený Tesco v celym širym světě, věřím, že kdyby byly Tesca v Indii, tak jejich denní nabídka produktů bude ve srovnáním s pologhetským benešovským Tescem široký sortiment. Ale jelikož jsme byli v pozici, kdy by pár kapek lahváčovýho Staropramenu bodlo, neměli jsme jinou možnost, protože usmívající se Vietnamci s jejich večerkou na sídlišti už měli dvě hodiny zavřeno a benešovský hospody čtvrtý cenový nebyly v mých očích (ani v očích žádného člověka, který není závislý na alkoholu) tak velký terno, abych jim přispěl svý peníze na chod něčeho, čemu rád říkám vrchol dekadence, už tenkrát mi veškerá globalizace lezla na nervy, ale nejsem si jistej, jestli už tenkrát jsem tomu opravdu rozuměl.

Tesco bylo vzdáleno asi jenom něco přes dvě stě metrů od D. Tankianova paneláku, takže cesta příjemně utíkala, ale najednou přišla opravdová výzva. Do ghetto-storu můžete jít buď po silnici (tudy jsme chodili pouze pokud by nastal konec světa, svět ovládli zombie, existovali upíři z Twilightu, kdyby byl ve městě Uwe Boll nebo se George Lucas snažil natočit remake Star Wars s hudbou od Milli Vanilli - pro méně chápavé - nikdy) nebo po louce, což je asi tak o patnáct metrů delší cesta, ale v našich očích to vždycky byla jediná správná zkratka (Ta nebezpečnější, delší zkratka a hlavně horší cestou, jak by řekl kdosi ze Sněženek a Machrů). Samozřejmě jsem to byl já, kdo nadhodil, že to projdeme i když je takový trochu víc šílený počasí. A byl jsem to taky já, kdo se první natáhnul na něčem, co vzdáleně připomínalo výsledek pomyslnýho sexu mezi bahnem a sněhem. Moje kalhoty byly úplné čistý a neměl jsem na sobě ani nejmenší stopu bahna, sněhu. Taky by vás každý zapřísáhl, že nikdo neslyšel klení na úrovni nasraného dlaždiče, kterýmu někdo ukradl oblíbenou svačinu. Zbylí dva sociopati se mi smáli, ale můžu jim to zazlívat? Sám jsem škodolibej parchant. Po několika metrech nás vítali automatický dveře Tesca. Oslepující světlo dokáže porazit nejednoho statnýho chlapa. Nikdo neomdlel, ale daleko k tomu nebylo. Nohy neomylně míří k přenádhernému oddělení alkoholicko-likérových nápojů. Tenkrát ještě naše játra nebyla navyklá na post-moderní vodky, whiskey a jiný játro-likvidovače. A ostatně, jak jsem říkal před chvílí, měli jsme gurmánskou chuť na pivo. Ten zpropadenej Staropramen byl v akci. Tak jsme si narvali asi 13 flašek do tesco košíčku. Ne, nemyslím onen velký koš, ale druhý košíček, který musíte vláčet celou dobu v ruce. Nevypadali jsme ani trošku divně. Jelikož mi bylo 19, D. Tankianovi a KK jenom 16 (hezká psychárna, mít narozeniny v prosinci), tak jsem byl nucen ukázat milé paní za pokladnou mojí ctěnou občanku, odtud pramení moje dlouhodobé problémy s mým zjevem, přesněji řečeno s tím, že by mi každý tipoval minimálně o dva až tři roky míň. Na druhou stranu, sám sebe se ptám, proč jsem zažil tolik zajímavejch příhod, ve kterejch figuroval alkohol.

Ihned jsme si rozebrali naše lahvový pivčáky. Já a KK po pěti kouscích, D. Tankian měl tři. Po nějaký chvilce nás napadlo, že bychom se mohli stavit pro Tomaashe. Starej známej ze základky, chodil se mnou a Véčkem do třídy. Trochu nerd, ale mám ho rád, ostatně každej musí mít svýho nerdskýho kamaráda, pokud sám člověk není nerd. Ironia paranoia? Zase jsme na něj museli čekat okolo deseti minut. Začínám přemýšlet nad tím, jakou funkci má v mém životě číslo deset, třeba mi je souzený. Otevřeli se dveře a před námi stál týpek malýho vzrůstu s kšiltovkou od Ripcurlu, která se stala symbolem Tomaashe a postupem let si ho člověk nebyl schopný představit na fotce bez jeho trademarkové kšiltovky. Všichni jsme se sebrali a vyrazili směr Táborský Vrch, místo, ze kterého byl skvělý výhled na celej Benešov a místo, kterýmu zasvěcení lidé říkali Stoner´s Vrch, protože jsme tam vždycky našli pár rozbitejch flašek, krabičky od červenejch Spartek nebo dokonce i nějaký kusy oblečení, což tomu místo dodávalo docela tajemnej lesk v mých očích, protože jsem si nebyl jistý, co za prasárny se tam děje. Ale chtěl jsem to strašně moc vědět. Po Tescu druhý nejdekadentnější místo v celym benešově. A teď jsme to tady měli taky trochu potřísnit alkoholickou kamarádskou dekadencí (toto slovní spojení je druhé nejhorší v celém vesmíru, hned po slovním spojením snášenlivá manželka). Díky bohu, že náš skvělej stát toleruje legální drogy. Pokrytci. Cesta na Táborák byla docela zlá. Okolo sto metrů do kopce po namrzlym chodníku, ale tentokrát tam nikdo nespadl. Asi nám foukal příznivý vítr. Lavička na nás určitě čekala, čekala na to, až se tam vyválíme a odzátkujeme si pivka. Po nějaký půl hodině jsme měli docela dost napito a začali jsme se jen tak mezi sebou ze srandy hádat o tom, kterej basák je na světě nejlepší. Já zastával názor, že je to Flea z Red Hot Chili Peppers, D. Tankian hájil barvy Reginalda Fieldyho z Kornů, argumentoval mi čtrnácti strunnou basovkou na kterou hrával a což ve světě basáků není zase až tak běžná věc, já mu argumentoval skvělejma kompozicema pro basu, který zplodil na albu Blood Sugar Sex Magik (a samozřejmě na Californication, při každý vzpomínce na tohle album se mi vyhnaly slzy do očí a vzpomněl jsem si na léta 2005 a 2006, kdy se to album bez přestávky točilo na mojí micro-hifi věži, zlatá nastupující puberta). S odstupem časum můžu konstatovat, že jsme oba byli totálně vedle, protože nejlepším hráčem na basu je přeci Les Claypool z Primusu, ale jak říkám, byli jsme mladý a trochu blbí, krom toho tenkrát nikdo z nás na nic pořádně nehrál. Tomaash a KK neměli ve svý podstatě žádnej názor, jen se nám smáli, jak hodně se dokážeme koncentrovat na hádku, která obsahuje dva basáky, který jsme ani jeden v životě neviděli, ale o kterých jsme byli přesvědčeni, že nejlepší může být jenom jeden.

O nějakejch dalších patnáct minut později jsme zjistili, že každej máme už jenom jedno pivo (případ D. Tankiana) nebo ještě dvě piva (já a KK) nebo dokonce žádný (Tomaashův killerskej případ člověka, kterej do srpna 2011 nikdy nepil pivo). A padlo závažný rozhodnutí, že by nebylo na škodu si zabobovat, protože na Táboráku je docela zabijáckej kopec. Víc jak sto metrů dolu, mít sáňky, tak tam letíte okolo padesáti kilometrů za hodinu a určitě byste se zabili o nějaký stojící auto. To byl důvod, proč se tam nestal dlouhou dobu žádnej smrťák, protože rodiče byli celý posraný z toho, že by jejich dítě mohlo sjet legendární "Táborský Smrťák" na sáňkách. Jo, bobování bylo jiný, neletěli jste tak rychle, ale přesto zbylo dost srandy na to, abyste se báli o to, že se na jednom ze skokánků přizabijete nebo dokonce budete nuceni zpomalit, protože je to opravdu šílený. Takže jsme se vydali opět k D. Tankianovi pro bobovací náčiní. Cesta z Táboráku na sídliště byla teď opět o něco radostnější, protože jsme cítili jak alkohol v našich žilách pulzuje, na pivo dost dobrej efekt, každej by měl vzpomínat s láskou na časy, kdy játra nevěděli, co mají dělat s tím náhlým návalem divné látky, která způsobovala, že se lidi chovali trochu jako neandrtálci, jo, úplně mnou projíždí nostalgie, když na to myslím. Vraceli jsme se kolem základky a pak to vzali kolem jídelny, která mi v ten moment připomněla, jak jsem v sedmý třídě chtěl udělat dojem na jednu nedobytnou ženskou, tak jsem se vykašlal na pondělní obědy a doprovázel jí vždycky domu. Učiněněj gentleman. Leč k mému filozofickému rozjímání jsem opět uklouzl. Můj čilý zadek zachránil můj obličej tím, že se nabídl jako nejlepší věc, na kterou jsem mohl dopadnout. Ty hajzlové se mi zase smáli!

Z D. Tankiana pak vypadlo, že na něj nemáme čekat před panelákem, protože by jeho ctěná maminka mohla pojmout podezření, že se snažíme dělat něco velmi nekalého. Takže jsme čekali úplně někde jinde. Tomaash měl chvilkovou depresi. "Ty vole, já vám na to seru, jdu si zahrát Last Chaos." přívětivě pověděl. "Ser na Last Chaos ty vole, zabobujeme si na Táboráku." opáčil jsem se na něj s nefalšovaným pohrdáním v obličeji. Otočil hlavu na stranu, dlouze se zadíval na zem. "Mám raid ty vole, seru vám na to, krom toho je mi strašná zima ani pivo nepiju kurva." Poškrábal jsem se na bradě. "Tak jdi no, co ti na to mám říct? Přijdeš o hodně ty vole." Tomaash už letěl. "Jasně ty vole, mi to příště řekneš." Mávali jsme mu s KK. "To je ale idiot." řekl mi KK. "No jo, mmorpg jsou těžká závislost." Po dalších pěti minutách absurdní konverzace a poprskaný silnice z úchylnýho záchvatu smíchu se konečně dostavil D. Tankian. "Kde je Tomaash?" spustil. "Vysral na to. Potřeboval hrát nějaký mmorpg." KK se vložil do konverzace "Má hrát WoW, ne tyhle sračky." D. Tankian se ihned vložil do rozhovoru "Wow je sračka." pak jsem se do toho samozřejmě musel vložit já. "Jdeme už bobovat kurva!" A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.

Je hrozný, když se člověk musí neustále hlídat, aby si něco neudělal. Naštěstí jsem už po miliontý neuklouzl. To už by bylo příliš velký klišé typický pro americký komedie co? No, tady jsme v Čechách. V klidu jsme dorazili opět na Táborák (ale tentokrát nám ten podělanej kopec dával docela solidně zabrat). Byl nejkrásnější čas na to, abychom začali konečně bobovat. A jako správný junkies jsme museli nejdřív dopít ty pivka. Jasně si pamatuju, jak to na mě bylo trochu moc. "Ty vole, já už to nedám sakra, chce se mi z toho blejt kámo." KK se na mě zhnuseně otočil "Je to jenom posraný pivo ty emáčku." Jo, teď mě nasral. "Já nejsem žádný posraný emo ty vole." KK se usmál "Ty vole, vždyť i mrdáš s emařkou, máš obarvený černý vlasy, posloucháš From First to Last s Alesanou a budeš mi říkat, že nejsi emař?" Někde uvnitř mě se ozval rebel. " Já jsem alternative kurva, žádný posraný emo!" D. Tankian přilil olej do ohně "Většina emařů o sobě říká, že nejsou emaři." V ten moment jsem byl ještě o kus nasranější než předtím, ale řekl jsem si, že se na to vykašlu. S odstupem času musím uznat, že jsem tenkrát byl pravděpodobně emotivnější než průměrná divačka Divokého Anděla. Ale punk je punk, to je vám snad jasný!

Nasraně jsme dopili ty zbylý piva a pak mě napadl popravdě geniální nápad. Vzpomněl jsem si na filmy ve kterejch vždycky hlavní hrdina (když je samozřejmě opilej asi tak jako jsem byl já) hodí flašku na nějakou světovou stranu a pak už jenom pozoruje, co se děje. Sebral jsem jednu z mých flašek. "Hej ty vole, koukej, já to vyhodím stejně, jak to dělaj v těch filmech!" D. Tankian z nás byl nejmíń opilej, obrátil se na mě a s otcovským obličejem mi řekl "Kámo, možná bys to neměl dělat, není to zase tak skvělej nápad, jak ti to zrovna teď přijde, možná by se ti něco klidně i stalo. Podle vědeckých studích, když je člověk ožralej, tak dělá strašný pakárny a může se docela zle zranit" V okamžiku, kdy to dořekl, mi zelená lahev od Staropramenu vyklouzla z ruky. Kdybych nebyl opilej, jak přísahám, že bych to viděl ve zpomalenym matrixovskym pohledu a kochal bych se, jak flaška narazila na zvýšený kraj chodníku a pak jenom nerada kapitulovala. Rozlétla se na několik kousků. Jediné, co jsme všichni zpozorovali, byla rána. Ale rána se nedá vidět, sklo nám na nějakou chvilku totálně zaplnilo ušní bubínky. Tipoval bych, že naše srdce byly na pokraji infarktu. "Já ti to říkal kámo." ozval se vítězoslavně D. Tankian. Má smysl se hádat s D. tankianem? Ne, opravdu to nemá smysl.

Po chvíli jsme se shodli, že je možná opravdu čas, abychom konečně začali bobovat, protože čas se už nebezpečně přiblížil desátý hodině večerní. Byl čas jednat a hlavně bobovat! První jel KK, protože se opět projevily jeho extrovertní sklony a pivo (který pil, jako kdyby to byla voda, což jsem mu záviděl do té doby, než jsem dokázal stejným stylem konzumovat vodku s džusem). Měl před sebou dobrejch sto metrů krkolomnýho smrťáku. "Jedu!!!!" vykřikl mimoděčně. Pořádně jsme ho strčili do zad. KK se málem vysypal, ale zvládl to. Rozjel to docela rychle ten chlapec, to se mu musí nechat. Jeden skokánek přeskočil jako král, poté nešťastně naskočil na druhém a šel bokem z bobu, onen moment, kdy se překlopil, byl asi zlatý hřeb večera. Pamatuju si, že jsme se smáli jako dva jamajčani na Mary Jane. Moje štěstí by se dalo krájet, konečně se můžu taky někomu zasmát, na druhou stranu oni se mi nasmáli opravdu dost. "Jsi v pohodě?" zařval jsem na KK. "Jo kurva, jsem se málem zabil ty vole." D. Tankian měl chytrou chvilku. "Musíš to tam přibrzdit, jinak se rozsekáš jak bluma." KK se snažil vylézt po kopci nahoru. "Příště jedeš ty D. Tankiane a uvidíme, jestli to dáš." V tu chvíli byla ve vzduchu čas pro challenge. KK nasraně podal boby D. Tankianovi. "Tak teď koukejte a učte se!" Připadal jsem si jako malé kuře mezi dvěma kohoutíma ekvivalenty Chucka Norrise. D. Tankian vystartoval, pořádně jsme ho strčili. Jako když hraješ Need for Speed a zmáčkneš nitro knoflík (stiskni to X hned teď!). Naneštěstí nebylo brždění jeho silnou stránkou. Překlopil se taktéž. S určitostí můžu říct, že mi tekly slzy z toho, jak hodně jsme se nasmáli. Jo, jsme zlí hoši, to se nedá popřít. D. Tankian měl v obličeji nával smíchu a zloby, obličej, kterej dokáže udělat jenom on.

"Ty katastrofo, teď jsi na řadě ty!" Věděl jsem, že musím být něco víc. Usedávám do té odlehčené závodní bestie pro mezinárodní vesnický hry v bobingu. Zkouším brzdy na každé straně, fungují, věc která mi může zachránit život pracuje správně, hned se mi o několik úrovní zvedla nálada. Rána, jako když v autě z 80. let sepne turbodmychadlo (ale ve skutečnosti je to síla dvou mladých kohoutů, kteří se mi opírají do zad či přesněji mě vší silou odstrčí) a já už letím volným bobovým pádem . Pocit, jaký zažívají pouze kosmonauti. Vítr mi šlehá na lehce opilej obličej. Brzdi, kámo, brzdi. Tahám za obě záchranný brzdy. Téměř se zastavuju. Začínám křičet na všechny strany. Připadám si jako šílenec na ledové kře. Je to brutální všechno, jsem bestiálně šťastnej, zažívám krásu nesmírnou, tenhle okamžik je fenomén, jenom schází klenot, kterej zná detaily. Křičím z plných plic, jako kdybych neseděl v bobu, ale hnal se s Walterem Rohrlem v Audi Quattro S1 na Pikes Peaks. Jsem jenom další šílenec v městě duchů. A tohle je další vydařenej den pro lidi, kterej tak nějak nemůžu jít do hlavního proudu, aby splynuli s davem.

"Nenech mě opilýho, nenech mě střízlivýho, nenech mě opilýho, nenech mě střízlivýho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama