Friday I´m in love

29. dubna 2012 v 21:21 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Je to skvělý pohled, vidět tě uprostřed noci, toho se nikdy nenabažíš, stejně jako já, je pátek a já jsem zamilovanej!" Robert Smith (*1959) The Cure

Pátek, večer, končí geniální výuka na neméně geniální škole. UJEP - tajná zkratka pro Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, ochránce inteligence ve městě, který je plný opilců, feťáků a jiných zajímavých lidí. Kde vám tyto zajímaví lidé předvedou neskonalou rozkoš, pokud je vaším znakem rozkoše podomácku vyrobenej perník z toho, co najdou v popelnici nebo ve slevě v oblíbené lékárně.

Ten večer jsem zrovna kecal se spolužákem, kterej se brutálně rychle potřeboval svý úrody marihuany (tenhle rok byl úrodnější než by se zdálo i když léto mohlo bejt lepší), tak se na mě obrátil s tím, že určitě znám v Bitlord Country spoustu raperů, který by byli schopný si tu jeho geneticky neupravenou trávu koupit. Následovala debata, která se dotýkala prodejní ceny jeho zbožíčka. Lehký návyk na dvanácti stupňové pivko z Března znamenalo, že byl ochotný srazit cenu na sedm set korun za deset gramů. Přišlo mi to jako hodně dobrej obchod, zeptal jsem se ho, jestli by nebylo možný, aby mi dal nějakou testovací dávku jeho zázraku. Po chvilce usilovného hrabání ve svém baťohu (ze kterého se na mě smála placka s ksichtem Boba Marleyho vedle nápisu "23 for live!") mi předával balíček té nejlepší trávy v celý týhle industriální díře jménem Ústí nad Labem.

"Hele, ale snaž se to, kámo fakt prodat, dám ti z toho kilo." vysoukal ze sebe spolužák.
Moje rozzářená očička řekla mé puse, že je čas odpovědět "Jasně kámo, jasně!"
Spolužák se zazubil tím geniálním zhuleneckým způsobem "Tak v pondělí čus kámo."
"Jasně, jasně, měj se kámo. Zkusím to zpeněžit!"
Tak jsem teda vyrazil na bájné Hlavní Nádraží. Byla docela zima, pouliční světla mě oslepovala, ale byl jsem pevně rozhodnut se probojovat skrz záplavu aut, nakupujících cikánů a šílený řidiče trolejbusů na rychlík směr Liberec. Cestou mě dohnal spolužák, kterej jezdil na Roudnici, ale jelo mu to ze stejnýho nádraží. Jako vždycky jsme začali probírat hrůzy a nástrahy UJEPu a naší celkovou zdeprimovanost z nároků našich profesorů. Po deseti minutách jsme se dohodli na tom, že už to nebudeme dál řešit nebo by se mohlo stát, že skočíme pod vlak na nádraží a zbavíme oddělení anglistiky dvou studentů. Byli by rádi? No, měli by míň práce s opravováním zápočtových testů a šetřili by si své nervy při zkouškách. Muhehe.

Dostali jsme se na nádraží, před ním stála skupinka mixu cikánů a bílýho odpadu, který očividně obchodoval s drogami (soudě podle bestiálního halekání v romském dialektu proti naspeedované mluvě feťáků z perníkové chaloupky). Spolužákovi to jeho o půl hodiny dřív, tak jsem s ním šel na druhý nástupiště, zamával mu a šel čekat na třetí nástupiště, na svůj vysněný rychlík. Když jsem vycházel schody, byl rychlík již přistavený. S pocitem nevýslovné úlevy jsem zmáčkl zeleně svítící knoflík u dveří, který mi za toto potěšení otevřel dveře. Příjemné teplo mi okamžitě zamlžilo brejle. Oddychl jsem si, ale měl jsem ještě dlouhých 25 minut, než měl rychlík vyjet. Co si něco přečíst? V ten moment se to jevilo jako dobrej nápad. Vylovil jsem z kapsy mobil a začal hledat nějaký e-booku v iReaderu, Válka s Mloky od Čapka mi přišla jako dokonalá strava pro můj strádající mozek, který byl v poslední době nezdravě přetěžován tunami anglických textů a ještě větší hromadou nesmyslných skript. Jen co je pravda.

Rychlík se rozjel, čtení mě vždycky hodí do jinýho světa, ale lákal mě pohled na okolí. Otupěle jsem pozoroval krajinu okolo Labe. Škoda, že nebyla osvětlená, to mi připomíná, že když jezdím do školy v létě, tak je to jeden z nejhezčích pohledů, který se člověku může dostat. Je pravda, že moje oči neviděly Alpy, Azurové pobřeží ani Kalifornii, ale krásou toho pohledu jsem si byl naprosto jistý. Což mi připomíná, že tenhle rychlík mě dřív vozil do Liberce, kde jsem přestoupil na osobák na Tanvald, vystoupit na Jabloneckejch pasekách, kde na mě čekala bejvalka,se kterou jsem došel domu a pak si jenom užívat hodinu sexu. Je zajímavý, jak dokáže podvědomí přinést na povrch věci z minulosti, které jste úmyslně vytěsnili. Jo, ale teď je rok 2011. Krom toho, 23 minut jízdy uteklo jako voda a já se ocitl v Benešově nad Ploučnicí. Zbývají mi tři kilometry cesty domů. To vždycky člověku vyčistí hlavu od těch vzdělaných věcí ze školy.

Tenhle Benešov bylo místo loserů, prosperoval hlavně do roku 1989, kdy žilo textilním průmyslem a lidi vesele pracovali. Po revoluci to všechno padlo. Jistoty, podniky, no ale to je jinej příběh. Co bylo důležitý, byl fakt, že občas připomínal město duchů, teda pokud byli duchové rekreační uživatelé marihuany a dělnický opilci, který zaměstnávali obchody. Pokaždé jste měli utkvělý pocit, že jste se vrátili na začátek 90. let. Smutnej příběh, smutnýho města ze kterýho lidi, který mělo jasno v hlavě utekli.

Z Benešova vedly dvě cesty do Habartic, můžete jít po hlavní silnici nebo spodníma cestama. Jít po silnici zavání sebevraždou, protože dost velkej kus cesty není osvětlenej, to sice nejsou ani spodní cesty, ale tam nejezdí skoro žádný auta. Což je neuvěřitelná úleva, protože se můžete procházet po celé šířce cesty a sledovat hvězdy (pokud jste romantická duše nebo potřebujete zapomenout na problémy každodenního života), ale já se v ten moment zaměřil spíš na sluchátka, která mi ležela v kapse. Během deseti sekund mi do mozku proudil ten nejlepší indie rock 21. století v čele s Franz Ferdinand a Bloc Party. Cesta se změnila v rozplizlou skvrnu a mozek se zajímal pouze o audio. Video šlo do pozadí. Pocit jako když pilot v letadle zapne autopilota a usne za kniplem.

Z letargie audio světa mě vyrušila až silueta statného domu, který napjatě čekal, až klíčem odemknu dveře. Hodit boty vedle botníku a honem letět do pokoje. Už zase mě vítá rozmařilý Cheguevara s doutníkem. Teď na to není čas, tak ho zběžně pozdravím vojenskou salutací. Jako správný závislák jdu na facebook, samozřejmě bydlím na místě, který je ještě horší než Benešov, takže kvalitní internetový připojení, aby člověk pohledal. Po deseti minutách mi svítí zpráva od známého na liště. "Což si takhle vyrazit do DC?" Inu, proč ne. Je sice pozdě, ale začíná přeci víkend. Tak by člověk neměl sedět na prdeli doma, ale někam se podívat. I kdyby to znamenalo znovu jít ty neskutečný tři kilometry. Aspoň nebudu tlustý prase a budu se hejbat. Takže rychle sděluju rodičům, že se před druhou v noci nevrátím. Musím si vzít baterku, je přeci nebezpečný jít pozdě po silnici. Jsem to ale rebel.

Zpáteční cesta se vlekla a můj mozek se zamýšlel nad osudem Děčína, který začínal být taky trochu zapomenutým místem i přes to, že byl čtyřikrát větší než Benešov. Jedna z mála věcí, který ho držely nad vodou byla lodní doprava, takže bylo jasný, že do doby než mi bude čtyřicet a lidstvo vymyslí kvalitnější způsob přepravy gigantických nákladů, tak tady s náma bude živoucí obraz Děčína.

Došoural jsem se zase k nádraží. Byl jsem nervóznější než předtím, protože v Benešově je možný všechno a já nechci skončit s podřezaným krkem (což se asi nestane) nebo s vyrabovanou peněženkou (což bych nesl těžce, ano jsem hnusný materialistický skunk). Takže, když jsem asi 200 metrů od nádraží, tak rapidně přidávám do kroku. Na peróně už čeká kamarád, je to Véčko, spolužák ze základky, se kterým jsem si toho zažil docela dost. Pár nutných pozdravů, pár banálních keců, tichej smích a pak chvíli krizově řešíme, to že je zavřená pokladna. Tak si lístky budeme muset koupit ve vlaku. Paradoxně jedeme rychlíkem z Liberce. Svět je malej a dokonalej. Nasoukáme se rychle do vlaku a už upalujeme směr Děčín Východ. Za Březinama si všímáme, že k nám letí průvodčí. "Ty vole, to snad není možný, jsem chtěl jet zadarmo, kurva!" Véčko zaměstnává průvodčího kovovou pajckou. Průvodčí kouká a nemá drobný, tak se mě ptá, jestli mám drobný. Vytahuju kovovou padesátku. "Chlapy, kašlete na to, abych vás zkásnul, byste museli jet na hlavák, tak si na mě dejte aspoň pivko!" Přívětivej chlap.

Naše první kroky vedou do Kauflandu, kde spolu s důchodcema hledáme zlevněný zboží. Ale tipuju, že důchodci nepůjdou v děvet večer kupovat zlevněnou vodku se zlevněnym džusem. Pak nadchází nejdůležitější fáze. Takzvané mixování. A tady přichází kámen úrazu. Tohle není vodka s džusem, kterou vám namíchají v baru. Žádnej poměr 10:1, tohle je pořádnej hardcore, poměr litr džusu na půl litru vodky. Smějeme se o dost víc než předtím a pijeme. Začínám bejt dost na šrot. Přeci jenom na těch benešovskejch party jsme tak brutálně neředili chlast. Ale pořád ještě stojím na nohou. Za dalších 20 minut máme vypito. Je čas se přesunout do klubu Havana. Cesta je trochu těžkopádnější než bych předpokládal, očividně lehce děsím Véčko. Ale na tom nezáleží, cítím se skvěle. Stojíme před Havanou, je čas jít dovnitř.
Véčko jde okamžitě objednat dvě pivka. Jsou v těch divnejch metrosexuálních (nebo hipsterských?) sklenicích, který mají na dýlku 30 cenťáků, stejně nepraktická a hloupá věc jako recenze Luciáše F. Svobody na musicserveru. Člověk by se nejradši vrátil k českým půllitrům ze čtvrtý cenový. Světácky pozorujeme okolí a je nám trochu divně. Samá dvacítka se svým plešatým třicetiletým přítelem. Začíná mi být blbě a nevím, jestli je to kvůli vodce nebo tomu, že jsou ženský očividně zlatokopky. Což mě ale samozřejmě neodrazuje od toho, abych hypnoticky na ně koukal a čekal, co asi tak můžou udělat. Většina z nich uhýbá očima, velká nezištná láska není zbytečná. Haha. Dalších několik minut nás baví holka, která hraje s nějakym zkrachovalcem kulečníka ráda se předklání. Není moc pěkná, ale její zadek říká něco jinýho. Doktor Gonzo by měl radost. Za chvíli se shodujeme na tom, že Havana není pro nás, protože nejsme mrtví a chceme akci. Disco time!

Odkulujeme se do podniku jménem Škuner, byl jsem tady jednou na vypsaný fiXe, dobrá atmosféra, ale dneska je tady smrdutý disco. A všichni mají rádi DISCO! U vchodu se nás ptají na občanky, jasně, vypadáme na sedmnáct, tak proč ne. Pak přichází ta horší část, chtějí po nás, pade za vstup. No, pane průvodčí děkujeme za ušetřený peníze, jen nepadly za pivo. Stoupáme schody vzhůru na první patro a koukáme na taneční parket pod náma. Je to tam samej diskant, nedá mi to a utrousím pár nadávek. Punk se nezapře. Véčko hledá svobodné samičky rodu Homo Sapiens, směju se a hledám s ním. Když v tu narážím na jednu, která se vymyká průměru. Dokonce bych řekl, že je to bejvalka z Jablonce. Jak se sem sakra dostala? Objednáváme si předražený disco pivo. Díky Bohu, nemají tady metrosexuální půllitry, mají malé bezvýznamné plus.

Na naléhání Véčka jdeme mezi druhý pohlaví, já mířím neomylně k Neznámé. Něco mě na ní přitahuje. Není odtud, neznám jí, nezapadá sem, co tady vůbec dělá? Možná mi připomíná mě ztraceného v týhle době. Kurt Cobain našel Courtney Love? Véčko si mezitím povídá se skupinou sedmnáctek, oslovuju Neznámou. Nevytáhla na mě pepřák ani nevolá o pomoc, asi jí přitahuju. Chvilku si tam tak nějak povídáme, dělám si srandu z Véčka, který se začal nenápadně lepit na vyvinutou blondýnku. Neznámá se směje. Cítím se nervózně, asi je to na mně znát. Podává mi ruku. Je mi strašně a chce se mi zvracet. Táhne mě do přízemí, vlaju za ní jako bílej hadr, kterej má symbolizovat věčnej mír. Asi jsem trochu přebral. Tisknu se na zeď, nechci upadnout. Tiskne se na mě. Něco vytahuje z kapsy. Blbej démon alkohol. Usmívá se (takovej ten náruživej úsměv, kterej si každej chlap zapamatuje do konce života). "Tohle je LSD, měl jsi už někdy LSD?" Kroutím hlavou. Dává si čtvereček na jazyk. Můj opilecký obličej musí být opravdu sexy. Za několik sekund mi předává čtvereček. Kde je sakra Véčko? Zatahuje mě někam daleko pryč. Přestávám registrovat ty nepřátelský obličeje. Ultimativní hipík se svojí kyselinovou královnou.

Jsme na nábřeží pod Škunerem. Asi se, se mnou chce vyspat. Vůbec se nebráním, proč bych se měl sakra bránit? Můj mozek funguje na 100%, začínám chápat víc a víc věcí. Cítím se jako znovuzrozený Jim Morrison. Je to pecka. Nevím, jak dlouho jsme tam dělali věci, za který by nás mohli policajti sebrat do vazby a pokutovat drsnou pokutou. Doufám, že tam nebyly policejní kamery. Ale čert to vem, žijeme ve svobodnym státě! Tak se pomalu oblíkáme (podle tý venkovní teploty se divím, že jsme neumrzli). Cestou hledáme Véčko, pak slyšíme divný hekání z dámských záchodků. Je to jasný, štrejchnul si cápek! Přemítáme nad tím, že by mělo být LSD legalizovaný a v pauzách nadáváme na svět, kterej řídí bankéři a Illumináti. V tom zfetovanym stavu je nám všechno jedno, protože velká láska není zbytečná. Tak jdeme na parket a děláme tam bordel. Tancuju něco, co označuju jako C-Pogo, brutální kombinaci C-walku, poga a jumpstylu. Smějeme se čtyřicetiletým diskantům a jejich Michalo-Davidovským tanečním kreacím (kde mají sakra synťákovou kytaru?). Mezitím si všimnu, že jsou tady spolužačky z vejšky. Docela dost nápadně k nim vletím a začnu trochu feťáckým hlasem halekat. "Jsem na LSD a je to suuuuupéééér, haha!" Očividně jsou taky dost v háji, protože se smějou smíchem, který říká, že těch tequil bylo za tenhle večer dost.

Véčko se očividně zmoženej táhne do schodů. Tleskám mu, měl tam tři ženský. Bych na jeho místě nezládl, je to prostě Pán. Objednáváme další rundu tvrdýho a zjišťujeme, že nám tak trochu docházej peníze. Ptám se Neznámý, jestli není vnučka Ruperta Murdocha, chvilku nepříčetně kouká a pak se mě zeptá, proč by měla být příbuzná tohohle kapitalistickýho zmrda. Je to jasný, LSD dělá z něžných holek tvrdý ženy. Prsatá blondýnka se dvěma kamarádkama říká Véčku, že si to můžou zopáknout. Véčku spadla hlavou na stůl. Neznámá se mě ptá, jestli si to taky chci zopakovat. Směju se, to je jediný, co dokážu udělat. Táhneme se pryč z toho gay-klubu (kde jsme poznali hodně zajímavý ženský, jaká to ironie). Bydlela docela blízko, máváme Véčku na rozloučenou, ten nás vysloveně obličejem prosí, abychom ho nenechávali s těma náruživýma holkama, ale co si natropil, to má. Ptám se Neznámé, jestli má wi-fi. Nechápe, proč se ptám. Přemýšlím a nechápu, proč jsem se zeptal, tak to svaluju na LSD. Neptá se mě, tak to asi chápe. Padám do její postele, tulí se ke mně. Snímek chybí, snímek chybí, snímek chybí, konec filmu.

Ráno mi řve mobil, já zapomněl přijít domu a sakra. Zvedám hlavu zabořenou v polštáři, když se pozorně rozhlédnu, nechápu, co dělají černá pouta vedle mě a hlavně, proč je tady tolik poházenejch a použitejch kondomů. Dostávám záchvat paniky, protože nevím, kde jsem. Neznámá sedí u stolu a hulí trávu, Ten pytlík bezpečně poznám, je to spolužákova tráva za sedm kilo. Teď teprve začínám panikařit, protože nemám prachy. Vůbec žádný prachy! Ptám se, jestli si můžu vzít aspoň ten zbytek, načež si všimnu, že pod tím županem nic nemá. Začínám proklínat svůj chtíč a přemýšlím, jakou výmluvu si přichystám pro spolužáka. A poté několikrát vyhořím a znovu se narodím jako Fénix. Čert vem tu trávu…..

"Je mi jedno, jestli je pondělí modrý, úterý a středa jsou šedivý, ve čtvrtek se o tebe nestarám, je pátek, jsem zamilovanej. V pondělí jsi v háji, úterý a středa mi lámou srdce, čtvrtek ani nezačne, je pátek, jsem zamilovanej!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama