Dead Souls

29. dubna 2012 v 21:19 | Katastrofa |  Povídky
"Někdo mi vezmětě tyhle sny pryč, dostaň mě do jiného dne, duel dvou rozdílných osobností, kde se osobnosti z minulosti a současnosti setkávají a potemnělé hlasy rozeznívají halu….."
Ian Curtis (1953-1980)
Joy Division

V roce 1994 se zastavili vrtné práce na tzv. Kolském supervrtu. Bylo rozhodnuto, že se musí dostat přes hranici 15 kilometrů. Odveta imperialistům za Washingtonský vrt s téměř 10 Km hloubky. Práce na vrtu započaly 5. Května 1970. Sovětští plánovači stanovili cílovou vzdálenost v hloubce 15 Km. Do roku 1984 se dostali do hloubky 12,066 metrů. Pět kilometrů vrtu se zbortilo. Jaká byla příčina? Možná se zbortili zesilovací konstrukce. Museli začít z hloubky 7 Km pod hladinou moře. Nakonec se dostali na konečných 12,262 metrů pod hladinou moře. Do roku 1990 měli překročit 13,5 Km hloubky. Ale to se nestalo. Teplota v těch 12 km byla 180°C místo očekávaných 100°C. Práce na vrtání byly zastaveny v roce 1992, protože "došly peníze". Bylo tomu opravdu tak?

5. leden 1990
Sergei seděl ve svém křesle. Měl kancelář v podzemí. Dva tisíce metrů pod zemí. Chtěli, aby se plně věnovali práci. Byl tady od začátku. Když to začalo. Stále se ptal sám sebe, proč to dělal. Proč se na tuhle práci nevykašlal. Do tý hloubky se nikdy nedostanou. Začal v roce 1970 jako kopáč a teď pracuje už třetí rok jako vedoucí obsluhy vrtné soupravy. Už rok nevrtali. Ne, skoro celej rok, přesněji řečeno 11 měsíců a 15 dní. Nedokázal si vysvětlit, proč to nešlo. Byl tam hroznej hic. A krom toho vrtací technika, která byla značně experimentální nebyla stavěná na takovéhle operace. Bylo to jako kdyby, jste se snažili vyvrtat díru do kusu pancířu rukou. Tohle nebylo normální.
Natáhl se ke stolu a nalil si malou skleničku po okraj plnou. Vodka, to jediný, na co může být v Sovětskym svazu pyšnej. Napil se, cítil, jak mu mok pomalu prochází hrdlem, až do žaludku. Příjemně to pálilo. Vzal celou lahev. Odhodil víčko stranou. Hravě dopadlo na zem. I přes to šílené pálení (v které se během chvilky změnilo), které připomínalo lití lihu do krku, stále pokračoval. Celej ten vrt, byl jeden obrovskej nesmysl. Ztratilo se tam příliš mnoho lidí lidí. Stát by řekl "pracovní nehody." Věděl, že to žádný zatracený nehody nebyly.
Z dálky slyšel křik. Naposledy se napil z lahve. Odhodil jí do rohu místnosti, kde se s pořádnou ránou rozbila. Na opěradle křesla se leskl stříbrný Makarov. Úplně bych vám zapomněl říct, že byl bezpečnostní vedoucí své směny. Říkal mu "Ochránce", už hodněkrát ho zachránila. Jo, bylo tady hodně věcí, který se ho snažily zabít. Ruka se ladně propletla zbraní. Sebral ji. Křik v dáli zesílil. Nervózně sevřel jediného svého Ochránce. Klika na dveřích se zatřepala. Někdo se snažil otevřít dveře, o tom nebylo pochyb.

"Nemyslel sis, že nám můžeš utéct?"
Zatraceně, ty hlasy jsou zpátky. A to si už myslel, že ten zatracenej týden, co je neslyšel, bude napořád. Ušklíbl se. Jestli mě chtějí zabít, tak to můžou zkusit, já se bez boje nevzdám.
Klika od dveří se přestala divoce hýbat. Místo toho jí někdo silně stiskl. Mechanismus na dveřích cvakl. Sergei zamířil ochráncem. Mířil přesně do míst, kde, až se otevřou, dveře bude stát postava. Její hlava. Zabije jí, to je jisté. Ukazováček začal nervózně lechtat spoušť. Z obličeje mu začal téct pot. Ošklivý, studený pot. Někdo otevřel dveře.
"Sergei, co blbneš ty vole?" Byl to Ivan, jeho kamarád a zároveň spolupracovník z týmu. A byl v pohodě.
"Dobrý kamaráde? Vypadáš nevyspale." řekl nesměle Ivan, jako kdyby se bál, že Sergeie naštve.
Sergei pomalu, odložil ochránce. Ale ty hlasy sakra slyšel. Zatracený halucinace. Ivan na něj podezřívavě koukal, asi tušil, o co tady jde. Sergei byl těmahle věcma pověstný.
"Sergei, je všechno v pořádku?"
Musel odpovědět. Ivan byl jedním z mála lidí, kteří mu trochu věřili. Zatraceně, mohl to bejt jeho jedinej spojenec v týhle pekelný díře. Byl si toho vědom.
"Pojď si na chvíli sednout, kamaráde. Jsou tady věci, který bych ti rád řekl." řekl odevzdaným tónem Sergei.
"Neříkej mi, že zase slýcháváš ty tvoje duchy….." řekl skepticky Ivan, drbajíc se přitom na hlavě.
"Vezmi si židli, něco ti musím říct." říkal Sergei a mimoděčně naléval do druhé sklenice Vodku.
"No, dobře, ale jenom proto, že jsi můj přítel."
Sergei se zvedl ze židle "Počkej chvilku, mám tady takovou knížku o tom, co se tady stalo. Od jakýho roku tady jsi?"
Ivan, který tou dobou již seděl na polstrované židli, se zamyslel. Přišla mu to jako celá věčnost. Ale nebyla to věčnost. "Je to od roku 1987, tři roky."
"Já jsem tady, od roku 1970 kamaráde, pamatuju si, jak tenhle vrt pompézně začínal. Pamatuju si ty obtíže, když se nedalo vrtat. Ten zpropadenej diamantovej vrták byl na nic, nevyvrtal nic. Vím, že se to hodně divně popisuje. Hodně lidí od toho projektu uteklo. Proto jsem ti chtěl ukázat tuhle knížku." Řekl Sergei, držíc zaprášenou knihu v ruce.
Otevřel ji na první straně. Ivan ho ustavičně pozoroval. Vzal do ruky fotografii, která byla volně vložená do knihy. Oprášil ji. Bylo na ní několik mužů, odhadoval bych okolo 10 lidí. Měli na sobě tradiční hornické oděvy a na hlavách bezpečnostní helmy se svítilnami. Jeden muž držel tabuli s ruským nápisem "Vrt 1, 5. Květen 1970 slavnostní zahájení."

"Tady…" řekl Sergei s trpkou příchutí v jeho postarším hlase.
"Tady mi bylo 25 let, to jsem tady začal pracovat."
"Jak to souvisí s tvými duchy?"
opáčil se Ivan.
"No, vidíš ty horníky, co stojí vedle mě?"
"Co s nima?"
reagoval Ivan podrážděně.
"Jsou všichni mrtví."
"To je mi líto."
"A nejenom oni, každej kdo na tom projektu pracoval, od začátku, nějakým divným způsobem umřel."
"Počkej, někdo přeci musel přežít ne? Neříkej mi, že i ty podělaný papaláši jsou mrtví."
"Ty ne, jenom lidi, kteří pracujou tady, měli fakt divný případy smrti. Zapadaní v dole, spáchání sebevraždy……"
"Někdo přeci musel zbýt ne?"
"Já jsem poslední z původního týmu, jedinej, kdo nemá rande se smrtí."
"Mohli mít smůlu, to se tebe týkat přeci nemusí…."
říkal již notně zaskočený Ivan.
"Tolik smůly, že se nikdo nedožil 40 let? A mně táhne, na 45 let, kamaráde. Něco je špatně."
"Máš tuhej kořínek ty dubová hlavu, to je špatně!"
smál se Ivan.
"I normální horníci mají problém dožít se 40 let, když pracují pod zemí. Ale já jsem byl naposledy před rokem venku. Rok v týhle pekelný díře!"
"Proč nejdeš sakra ven?"

Ivan měl pravdu, něco ho tady drželo a on nevěděl co. Byl to genius locci tohohle místa. Celejch těch 20 let mu tady něco nesedělo, věděl, že je paranoidní, ale i přes to všechno nikdy nepřestával doufat v to, že najde původ toho divnýho pocitu, že se očistí. Vyžene je pryč ze svojí krásný mysli.
"Víš, já slýchávám hlasy, chtějí po mně, někdy jsou přátelští, někdy jsou agresivní a já to už asi neunesu, kamaráde." Ignoroval jeho předchozí otázku Igor.
V Ivanově hlavě probíhala bouře. Nevěřil mu, ale něco na těch slovech bylo pravdivýho. Byl prostě v dost zvláštní situaci. Vždycky chtěl svýmu kamarádovi věřit, ale tenhle případ v něm vyvolával samé otázky. Všechny ty otazníky v jeho mozku létalo nahoru a dolu. Odpovědi je neuspokojovaly. Byl jako posedlý. Co se to děje? Sergei není blázen, on není… Nemůže být.
V tom se ozval hlas.
"Myslíme na tebe stále náš drahý Sergei!"
"Slyšel jsi to?" vyděšeně vyjekl Sergei.
"Co?" nechápal Ivan.
"To je jedno, jdi prosím tě pryč. Není mi dobře."
"Sergei, kdybys cokoliv potřeboval, jsem pořád tam, kde obvykle. Mám o tebe strach."
"Jdi už prosím."
Vyprovodil ho ke dveřím. Zavřel je. Došoural se do křesla. Rezignovaně si nalil další skleničku vodky. Jasně, chlast ti udělá dobře. Ale co ty hlasy? Od tý doby, co jste se dokopali do 12. kilometru je slýcháváš. S tím tejdnem sis zase kecal co? Má to tak sakra bejt? Říkali ti, že máš dát ty nálože na ty vzpěry, že všechno bude v pořádku. Zatraceně je to jenom důl. Důl, kterej nemá duši. Nemůže ti nic udělat proboha. Nic, slyšíš to? Napij se ještě.
Vzal si ze stolu Ochránce. Odjistil zásobník. Osm nábojů. Ráže 7,65 milimetrů. Instantní smrt. Jako čínská polívka. Co by se stalo, kdyby se zastřelil? Dal si to k hlavě a zmáčkl tu malou roztomilou spoušť. Byl by konec. Poslední původní člen výkopů by zemřel. Všechno by bylo nádherný, ale oni to nechtěli. Takhle to nemělo bejt. Co znovu dokopali do toho proklatýho 12. kilometru se objevily znovu. Tentokrát byly nasranější a nasranější. Řekli mu, že nemůže vylézt z dolu. Nevěřil jim, ale když byl téměř na povrchu, tak se psychicky zhroutil. Byl pak nějakou dobu v nemocnici. V důlní nemocnici, takovej byl zlatej standard pro horníky. Ať žije marxismus-leninismus a rovnost všech lidí na týhle posraný planetě.
Řekl si, že ho nedostanou. Dal si Ochránce k hlavě. Odjistil pojistku, natáhl páku závěru. Jděte do hajzlu, mu znělo hlavou. Cvak. Cvak, cvak, cvak, cvak……

"Proč Bože? Proč mě to nenecháš udělat?" klečel na kolenou s očima plnýma slz.
"Tvůj Bůh tě neslyší. Ježíš pláče….." ozvalo se z oblaku, kterej se před ním zhmotnil.
"Jdi do hajzlu ty zasraná kreaturo!"
Zatraceně dobře tyhle přeludy znal, ale věděl, že tady má Ochránce, kterej ho před nima ochrání. Namířil na ně. Cvak. Přelud se rozplynul.
Bylo to šílený, neměl v tý zbrani žádný náboje, ale byl pryč. Ochránil ho. Jeho milovaná zbraň, jediný světlo v tomhle světě. Jediná věc, která ho držela při myšlenkách. Jediná věc, která ho držela dál od sebevraždy. Ale věděl, že dřív nebo později to přijde. Jednou bude muset použít jedinýho kamaráda, kterej mu věří k tomu, aby ho zachránil. Sakra, ale jednou jsem jim vyhověl, tak proč nejdou z mojí hlavy? Proč sakra nevypadnou? Já jim nic neudělal!!! Dokonce jsem jim vyhověl. Proč sakra proč?
Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč?
PROBOHA PROČ?

Spadl z křesla na zem. Slzy tekly po ohořelém linoleu. Najednou nebyl na místě, kde předtím ležel. Najednou prostě byl daleko pryč. Na rozkvetlý louce, plný krásnejch kytek. Daleko pryč od těhle sraček. Pryč od toho hnusnýho dolu. Zhluboka se nadechnul. Cítil, jak se mu do plic dere nádhernej nepřefiltrovanej vzduch. Žádný přidaný sračky. Jenom nádhernej vesnickej vzduch. Postavil se na nohy. V ruce měl svého Ochránce. Ten se proměnil v malého křečka. Postavil se mu v ruce a začal na něj mluvit.
"Víš přeci, že když jim naposledy vyhovíš, tak tě nechají být?"
"Kašlu na ně, nebudu dělat, to co po mně chtějí!"
zařval Sergei.
"To bys neměl říkat Sergei." napomenul ho křeček.
"Křečci přeci nemluví."
"Křečci ne, ale já jo…"
Najednou se ten křeček rozběhl k jeho tepně na krku. Zakousnul se. Černá tepenná krev se z něj proudem valila. Ale jemu to nevadilo, vůbec to nevadilo. Z kaluže krve se začal rýsovat podivný obrys ve vzduchu. Začal nabývat konkrétnější podobu. Byl takový jasnější a jasnější. Je zajímavý, že postava, která před ním stála, měla černé oči.
"Když budeš hezky a oddaně hrát svojí roli, tak tě přestaneme stíhat. Jen hraj podle našich pravidel!" zaburácel silný hlas.

Nebe se změnilo na krvavě rudé a z kopců tekla krev. Proplouvala mezi hrázemi postavených z lidských střev a kostí. Podivné útvary na nebi se pohybovaly rytmicky. V dálce byl slyšet puls srdce. Zrychlený rytmus člověka s vysokým krevním tlakem, který si zapomněl vzít prášky a ví, že konec je blízko.
"Nebudu hrát podle těch vašich pravidel!" zahřměl hlas Sergeie, byl to hlas Boha, který se probudil z dlouhé letargie. Kterej ztratil kontrolu a teď jí získal. Čas na odvetu baby! Použil fantazii, v ruce měl Ochránce MK II AK47 s bubnovým zásobníkem. Smál se nadcházejícímu očistci své duše. Smál se tomu, jak těm přízrakům vytře zrak. Nic jinýho jim nezbývá, on má moc, oni ne!
"Teď všichni půjdete tam, kam jste měli jít už předtím!!!" řval z plných plic (z nichž mezitím začal zvracet modrou krev, kterou prolejzaly šediví brouci s křídly).
Bude to nádhera, vyrval kus přehrady ze střev. Hodil jí naproti tomu přízraku. Psychoticky se smál. Drásal mu hrdlo holýma rukama, cítil, jak trhá kůži. Jeho zuby trhaly tepnu v krku. Přes tu šílenou krev neviděl, co se děje. Jednou ránou pěstí urazil krční páteř s hlavou od těla. Sebral Kalašnikov na zemi a začal divoce střílet okolo sebe. Armáda mrtvých padala k zemi, všechno bylo tak dokonalé. Všechno bylo tak zatraceně správný…..
"Tohle jsi neměl dělat……"
Otevřel oči. Byl na nejnižším bodě vrtu SG-3. Na zemi byla nakreslený pentagram krví. Byl celý od krve, musel si očistit oči od krve, aby začal znovu dobře vidět. Kolem něj bylo rozházeno deset mrtvých těl. V různém stádiu rozkladu. Neovládal sám sebe, jenom něco mumlal. Pozvracel se. V ruce držel Ochránce. Neuroticky se podíval na hodinky. Políčko se dnem bylo zničeno, ale bylo září 1984. Proboha, v září se celej ten důl zbortil. Těch blbých pět kilometrů.
"To nemůže být pravda!!"
Na zemi ležel AK47 s bubnovým zásobníkem, který byl prázdný, šlapal po hromadě nábojů…
Byl to hodně divnej pocit, hodně divnej. Koukal na cestičku střelnýho prachu vedoucí k výbušninám poskládaných chytře, aby to zasypalo cokoliv, co bylo na dně. V ruce držel Ochránce. Jeho poslední záchranu. Silně stiskl tělo zbraně.
Uslyšel šramot.
Podíval se za sebe a uviděl šelmu s hlavou kozla. Zařvala a rozeběhla se k němu. Byla tam šílená tma. Nic neviděl, rozsvítil si světlo na hornické přilbě. Neviděl nic. Děsivé zařvání. Výstřelil. Další zařvání, další výstřel. Zařvání. Několik rychlých výstřelů. Nemířil, prostě jenom střílel. Dodávalo mu to na pocitu bezpečí.
Obrovský zařvání. Poslední výstřel. Něco začalo hořet. Zasraný roznětky. Musíš se zabít, rychle a teď. Vzal Ochránce a dal si ho k hlavě. Cvak, cvak, cvak……
"Nasrat kamaráde…." zašeptal Ochránce.

Masivní výbuch. Všechno padalo dolu, na zem. Všechno padalo na něj. On vyvolal to zlo, chtěl to ukončit, ale nemohl. Nebyl mrtvý, byl jenom silně zasypaný. Ale stále tam slyšel ten divnej šramot. Pomalu bude umírat, nakonec umře, ale nikdo to nebude vědět. Bude to jenom šílený výbuch. V omráčení poslouchal ty divný hlasy, který slýchával celou tu dobu….
My jsme ti to říkali, my jsme ti to říkali, my jsme ti to říkal, my jsme ti to říka, my jsme ti to řík, my jsme ti to ří, my jsme ti to, my jsme ti t, my jsme ti, my jsme t, my jsme tvoje peklo…..
Zavřel oči.
15. září 1984 byl vrt SG3 uzavřen, kvůli obrovské explozy, která pohřbila 5 kilometrů vrtu. Ten den se ztratilo 11 horníků. Oficiální příčina výbuchu bylo vznícení výbušných plynů. Sovětský Svaz se rozhodl jako holt jejich památce otevřít nový důl znovu pojmenovaný SG3. Ten byl dokončen 5. ledna 1990…..
"Stále na mě volají, stále mě volají, nikdy nepřestanou……"








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama