And they called this tragedy (část II.)

29. dubna 2012 v 21:13 | Katastrofa |  Zombie Story
Když jsem už začal znovu plně vnímat, stojím uprostřed opuštěné vesnice. Celou dobu jsem se hnal do vesnice jenom kvůli průzkumu. Žádnej pohyb, vůbec nic. Stojím u hlavní silnice, vypadám jako nějakej bojovník z Mad Maxe. Kdo by potřeboval víc narcismu, bude mít příležitost…
Když najednou uvidím bělavou postavu. Prosmýkne se kolem bělavé omítky Potravin naproti mě. Hbitě beru zbraň. Zopakuj rutinu. "Stůj!!!" Žádná reakce. Odjistit pojistku, zamířit na nohy, polechtat spoušť, hluboce se nadechnout, stisknout spoušť. Čas se zastaví na kratičkej okamžik. Panebože, to je ONA. Už nemůžu nic udělat. Střela letí krajinou. Provrtává se jejím kolenním kloubem. Stojím jako opařenej. Malá postava s černými vlasy leží na zemi. Brečí bolestí, krvavá čára vystupuje z nohavice kalhot na štěrkovou zem. Kaluž, která rozhodně z vody není, se rozrůstá stále dál a dál. Krev nezastavíš. Bezesporu je to čistej průstřel a já hádám, že to asi moc nebolí….
Jdu k ní blíž. Čekám na okamžik, kdy se naše oči střetnou. Dávám jí jasně najevo lhostejným výrazem, že pro mě nic neznamená. Podivný, jak rychle se najednou tenhle celej zombie holocaust může odsunout na druhou kolej. Čas na to vyřešit minulost. Přibližuju se, našlapuju lehce, i když teď je to jedno, slyším je v dáli, jak běží (O nich až za chvíli). Jedna jediná zbloudilá kulka a já ji střelil. Tak proč mě to sakra nesere?
"Tady jsi neměla co dělat…." mířím ji na hlavu.
"Proč jsi to sakra udělal ty kreténe?" odpovídá
"Proč ses vrátila?" chladnokrevně odpovídám.
"Tys mě střelil, bolí to, strašně to bolí." brečí na zemi, slzy ji tečou po tvářičce.
"Neměla ses vracet. Tady nenalezneš bezpečí. To přeci víš.."
Line se vzduchem smrad umrlčí, kdo to trápení ukončí?
Ne, tenhle den nebyl tak tichej, jak vypadal zpočátku (Ano, děkuji Murphyho Zákony). Poklidnou scénérii s dojemnou chvilkou nám kazí několik elementů. Za prvé, kde se tady sakra vzalo tolik vojáků? 10 zabijáků. Proč najednou přibíhají? Proč vůbec střílejí? Kulky šeptají letním vzduchem (Ano, teď je vhodné o nich začít mluvit). Jako malé střípky z rozbitého okna se zarývají do neprůstřelné vesty. Jsem civilista, tak nestřílejte zelení mozci!
Žádnej logickej důvod nebyl. Jediný, čeho si všiml, byl připitomělej úsměv na jejích rtech. Usmívala se mému utrpení. Nevěděl, jestli jí přišlo vtipný, že mám neprůstřelnou vestu na kusy. Musela udělat jednu jedinou věc. V tom zápalu boje mi vypadnula puška z ruky. Snažila se stát na svých nohou a mířila na mě. Další nenažranej červ se mě snažil sežrat.
A tíha našeho jednání se nad námi stavěla jako ocelový hrad…
Ležím si jen tak u silnice. Nic už mě nebolí. Mám spoustů průstřelů, v plicích, v ledvinách, visí ze mě střeva. Ale všechno je v pořádku. Nedýchám. Srdce už taky není takový, jaký bejvávalo. Slunce krásně svítí (od rána se dostala o pořádnej kus výš na oblohu). Nějaké klátivé postavy jdou po silnici. Hlava bez očí mi hledí do tváře. Kouše mě do krku. Přetrhává svalovinu, temně černá krev mi proudí po celém krku. Krev, která už je sama od sebe sražená mou smrtí. Nic necítím. Teda kromě pocitu, že mi něco vrací život. Tělem mi projíždí pocit euforie. Najednou můžu hýbat rukama, dost špatně vidím (možná krev v očích je příčinou), vstávám, vláčím se s nově nabytými kamarády.
Dav nemrtvých pomalu postupoval vesnicí. Vím, kam jít. Vím, kam se vojáci můžou schovat, TO jediný místo, kde můžou bejt. Odlepuju se od davu. Můžu to znít zvláštně, ale následují mě (opravdu jsou všichni zombie neinteligentní bestie?). Stoupáme po krvavých schodech směrem na Ostrák. Z dálky se ozývají výstřely. Suneme se stále dopředu po schodech. Cesta je strmá, ale nikdo nás nemůže zastavit. Nějakou šílenou náhodou spadl z vyvýšeného ochozu voják. Tipuju, že si zlomil nohu. Jinak si nedokážu ten křupavý zvuk vysvětlit (nebo mohl mít u sebe křupiky, taky řešení).
"Kurvááá, moje noha. Za to mi vy zasranci zaplatíte!......"
Ruce svírají zbraň. Klepají se. Záblesky. Prázdné nábojnice dopadají na zem. Výraz smrtící nenávisti k tomu, co se z nás stalo. Možná, kdyby mířil na hlavu, tak by něco změnil. Možná taky ne. Jediný, co bylo jistý je, že mu zvonil umíráček. Partička oživených funusáků dokonala dílo zkázy. Bránil se, to ne, že ne. Nicméně, jednou náboje dojít musí (nemluvě o tom, že máte zbraň, která vystřelí 750 ran za minutu). Následující pohled nebyl právě nejšťastnější. Jako když má lev hlad a kouše polomrtvou gazelu. Spousta krve a střev.
Nesměj se hochu davu nemrtvých, nebudeš mít okolo sebe dlouho tvých.
Nejdřív mu ukousnuli ucho. Nevím, proč zrovna ucho, ale pohled to nebyl pěknej. Mně to bylo tak nějak jedno. Pak jsem ucítil potřebu.
Vím, že to zní divně, ale při pohledu na tekoucí krev, všechny ty odtržené kusy masa, vyhřezlá střeva, jsem dostal hlad. Je zvláštní, že v posledních chvílích života se voják modlil (asi extrémní situace doženou každého z nás k Bohu).
Sahal si dokonce i pro zbraň (asi chtěl ukončit své utrpení), jenže to už jsem stál u něj. Moje zuby drtily jeho ruce. Kloub praskl relativně bez problémů. Pistole s mlasknutím padla do louže plné bláta a jeho křupavek.
Lidský maso má divnou chuť. Nicméně mi hodně chutnalo. Taková jemná chuť, řekněme kuře na kari (ale kvalitnější maso included). Tlupa mých oživlých kamarádů nadšeně přežvýkávalo zeleného vojáka (nebo se lépe hodí zelenou gazelu?). Dlouhé fláky masa s jemným trháním vaziva končily svůj dlouholetý poměr s kostmi. Už si ani nevzpomenu na to, jak dlouho jsme si na něm pochutnávaly. Jedna věc je jistá, nikomu nevykecá, že jdeme.
Náš nemrtvý houf se štosoval před vstupní bránou. Nejspíš detektory pohybu stále fungovaly (a tak o tom gazelky věděly). Vojáci čekali na svých stanovištích, nad bránou. Přesně naučeným vojenským drilem věděli, co mají dělat. Bojový poklek, zkontrolovat zásobník, opřít si automatickou pušku o zábradlí, to vše s psychopatickým odhodláním (někdy si říkám, kdo z nás byl víc bez duše, jestli my mrtví nebo oni). Během krátké chvíle na nás mířilo možná deset hlavní, nás bylo okolo stovky. Všechno vypadalo hodně dobře, já vím. Nicméně jedno ale tady bylo. Jak se dostat přes ty zasraný dveře?
"K palbě připravit. Na můj rozkaz!"
Vojáci si byli jisti svou nevýhodnou pozicí, věděli, že se k nim nemůžeme dostat, na druhou stranu věděli, že kdyby se něco posralo, tak už není kam ustoupit. Prekérní situace. Mezitím se na nás snesla sprška kulek. Několik mých druhů padlo na zem. Vypadalo to, že vojáci nevědí nic o střelbě do hlavy. V jejich očích se jim leskla bezradnost a fanatismus. Vojenská doktrína říká, že musí střílet do torza. Žádnej voják nepřemýšlí logicky. Asi si myslíte, že zombie jsou totálně bez mozku, jenomže když jsem dokázal stále trochu uvažovat já, tak proč ne ostatní?
Všude byl chaos. Vojáci začali panikařit. Identifikační karta. No, jasně, identifikační karta může otevřít dveře (jsem to, ale génius). Výstřel. Kloubem v rameni mi prošla dávka ráže 7.62 milimetrů. Utíkám ke bráně. Načtení identifikace. Spouštění servomotorů mechanismu. Pandořina skříňka je otevřena. Nemrtváci mě následovali. Křik, splašená střelba, vojáci běží dolu. Snaží se zablokovat dveřní mechanismus.
Blok hmoty neznačí konec roboty.
"Kruegere, hoď tam tu tyč. Musíme to zaseknout. Jinak nás všechny zabijou."
Tyč zasekla jedno z ozubených kol. Což sám od sebe byl hodně dobrej nápad, kdyby počítali s tím, že máme taky docela velkou sílu. Masu ale nikdo neuměl zastavit. Nechtěli jsme být zastaveni. S praskáním trháme panty dveří. Začíná party, dej si svůj oblíbenej snack, dokud ještě můžeš. Kamarádi honí zelené mozky. Brání se, každej se brání, když mu chce nějakej šílenej magor sežrat mozek. Můžeš mít nekonečno nábojů, god mód a vrtulník, kterej tě odnese někam daleko pryč. Neutečeš.
Na obloze kroužil armádní vrtulník. Posily přijely ve správnej čas, leč na trochu tragičtějším místě. Po zuby ozbrojení magoři. Další tráva pro naší kosu…..
"Všichni do vrtulníku!"
Musím se přiznat, že mých kamarádů padlo hodně. Naštěstí mě nezasáhli (lépe řečeno ve mně byl už jeden průstřel, tak měli slitování?). Pamatuju si, jak naskákali do toho přepychovýho vrtulníku. Adrenalin jim musel roztrhat žíly. Kdyby mi fungovalo srdce, tak by bilo o poplach. Chvíli to vypadalo, že uletí. Nicméně, vojáci všeobecně vzato moc nepřemýšlí. Ve vojenských manuálech je napsáno, že máte vždycky a za každých okolností ukotvit vrtulník řetězem. A rozhodně to není řetízek, kterým vážete k boudě svého 5 kilového ratlíka. Tenhle řetěz se ani lokomotivou nepřetrhne, takže ho nějaká ubohá helikoptéra opravdu nemůže přetrhnout. Ale, jak jsem říkal potrhlý manuály.
Byli v dobrejch 10 metrech nad zemí. Když se řetěz napnul. Jo, ten den jsem měl jackpot v loterii. Z vrtulníku bylo přes motor slyšet neartikulovanej řev. Nebožáci se zmítali v kabině rotující rakve, sem tam si vystřelili naším směrem. Přátelé si všimli, že kdyby zatahali za řetěz, tak by mohli toho velkého a zlého železného draka schodit. Horda vykuchaných mozků cloumá řetězem. Skoro papírovej drak. A co se stane, když silně cuknete drakem?
Helikoptéra srazila budovu kasáren (odpočívej v pokoji můj krásnej a pohodlnej gauči). Řetěz se urval (tak manuály o pevnosti řetězu kecaly) a poslal moje kamarády propastí dolu. Stál jsem tam jenom já a hořící trosky. V krátký okamžik mého mrzkého života mi problesklo hlavou, že je to poprvé, co jsem se nenechal zkopnout dolu. Moje vítězství. A bylo úplně jedno, že ostatní byli v hajzlu.
Pomalu jsem se šoural k hořícímu vraku. V pozadí symfonie plamenů byl slyšet křik. Nebyl to křik nějakýho mýho kamaráda. Vidím to jako, kdyby to bylo dnes. V prsou měla zapíchnutý kus interiéru vrtulníku. Muselo jí být jasný, že se z toho nedostane. Žádná cesta pryč není.
"Ty ses pro mě vrátil Lásko?"
Nechápu, proč použila TO slovo. Musím uznat, že i ode mě bylo pošetilé se jí snažit na začátku zabít. Ale SLOVO jako je tohle by říkat neměla. Každým krokem jsem jí byl blíž.
Slunce na obloze se nepohnulo a dnešek byl šílený den.
Halucinoval jsem, bylo to jisté. Všechno tohle bylo příliš jisté na to, aby to byla pravda. Odvrátil jsem svojí ošklivou tvář s potrhanými rysy od její. Z ramene jsem jí sebral svojí pušku. Úsměv proletěl přes mou tvář.
"Říkala jsi, že to bude trvat věčně."
"Bude to trvat věčně, to ti slibuju Lásko."
"Obávám se, že tohle bude trvat věčně."
Prst odjistil spoušť a hlaveň začala štěkat desetitisíci plameny. Nábojnice se odrazovaly od kovového vnitřku helikoptéry.
Záblesk.
Proboha, já krvácím, v týhle zasraný díře. Klepající ruka plná mé krve. Smějící se bývalka s puškou v ruce. Má svoje vítězství a já jsem poražený.
NE.
Neslyším jí (blbá krev v uších). Celou dobu jsem ležel a halucinoval. Možná ta rána v tom snu nebyla taková halucinace. V jejích očích bylo jasně vidět, že můj konec je blízko. Konec, budu se s tím holt muset smířit.
Dávka nábojů mi roztrhala zbytky střev, který byly na silnici. Bolelo to čím dál, tím víc. Derringer! Rozstřesené ruce sahají po malé pistoli. Vítězný úsměv přes ty hektolitry krve. A pár ohlušujících výstřelů.
Spadla vedle mě, celý nás to sežehlo. A byl absolutní konec. V dáli byli slyšet mrtváci, až sem dorazí, tak nás sežerou a my se staneme členy stáda. Spravedlivého stáda, bez bolesti, citů a pocitů. Nový život začíná….
"Po dnešku tě bude ticho pronásledovat. Nebude odpuštění za to, co jsi udělala, po dnešku tě bude ticho pronásledovat. Nikdo ti to neodpustí a ty jsi říkala, že to bude navždy…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chaky Chaky | 1. února 2014 v 21:36 | Reagovat

Líbilo se mi to. Hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama