And they called this tragedy (část I.)

29. dubna 2012 v 21:13 | Katastrofa |  Zombie Story
"Jestli nemůžu být milován, pak nikdo nemůže být. Mysli na to, až něžně políbím tvé krvavé rty ještě jednou, na tu noc, kdy chcípla věc, kterou jsi nazývala láskou.
Tvůj ksicht se mi hnusí a tvůj úsměv mi připomíná tvé lži.
Zlomená víra se stane tvým peklem…"
Dennis Lee (*1987)
Alesana
Všechno to začalo jednoho divnýho dne někdy v roce 2010. Šíleně horkej den probouzel ospalou vesnici z pragmatickýho spánku opilce po 5 pivech. Slunce líně lezlo na oblohu (asi tak, jako když se v kocovině sápete do kopce), stromy zářily zelenými listy a já se smál. Smích šílence, kterej ví, že dřív nebo později zemře. Další bezesná noc. Už ani ty pitomý prášky na spaní nezabírají (nehledě na to, že tohle balení bylo poslední). Seděl jsem ve vojenském bunkru u františkovské zříceniny. Ani si nevzpomenu, kdy tady byl někdo živej.
Živý jsou totiž v tuhle dobu docela nedostatkový zboží, který každej chce, ale nikdo ho nedokáže nabídnout. Co to kecám? Jako vystudovaný ekonom, vám to přiblížím. Celej posranej svět je místo, kde se střetává nabídka s poptávkou. Pro upřesnění do těhle Bohem-zapomenutých dní vám to ještě více přiblížím. Nabídka jsme my, žijící trosky, loseři, asociálové, kreténi, zapomenuté existence (které se udrželi v dost dobrý kondici, aby přežili) a poptávka? Naše skvělá a vybroušená poptávka jsou ONI. Cítím to, chcete se zeptat, kdo jsou oni, že? O tom, až za chvíli.
Vstal jsem z pohodlnýho gauče jednoho z bunkrů. Budík začal zvonit právě včas, aby mě vytrhnul z dalšího pokusu o spánek. Co mám dneska na mém "sjůpr" programu (doufám, že vám všem teď přijdu dostatečně cool vy úchylný emo kids)?
Je na čase se jít rozhlídnout, copak neu je v našem zapomenutém velkoměstě (nebo mám spíš říct vesnici s velkovýhledovou budoucností?). Vypadá to na hodně klidnej den. Ulice jsou prázdný (I když si pořád nemůžu bejt jistej, ten dalekohled, kterej mám v ruce je přeci nějakej pátek starej). Možná jsou prázdný jenom kvůli tomu, že se někde schovávají. Těžko říct. Zátarasy drží. Nebo nedrží? Je tohle všechno jenom iluze? Ty mě taky psychologie.
Už to bude skoro měsíc, co odsud odveleli vojenskou osádku. Upřímně se nedivím, měli zachránit přeživší, ale tady přeci nikdo nepřežil. Koho měli sakra zachraňovat? Zbyl jsem jenom já. Čas na rutinu.
Kdo dnešní den rozzáří, když všichni vyhoří?
Pustit rádio (pohyb, kterej je za tu dobu docela jistě naučenej), poslechnout si, jestli někdo nehlásí v éteru. Nic, opět nic. Dlouhý vlny, frekvence záchranného vysílání, promačkat všechny knoflíky, co ten pitomej přístroj má. Nic. Pátej den, co nevysílají. Co se v tý Praze asi děje? Doufám, že jsou na tom líp (ano, zcela jistě tady cítíte skvělou ironii). Když nad tím tak přemýšlím, tak mi tady nic nechybí. Ale musím opravdu být celou dobu opuštěný? Mimochodem, nezmiňoval jsem se vám, jak tenhle holocaust začal? Solidní peklo jak z pera hollywoodskýho scénáristy.
Výbuch nějaký šílený biochemický elektrárny (nebo továrny, neorientuju se v tom) v Ústí, stalo se to ze dne na den. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nic nemohl vědět. Jistý bylo pouze to, že nás najednou odřízli (bylo to myšlený nebo ne?). Nikdo se nemohl dostat do Čech ani ven. Evropská Unie vyhodnotila situaci jako rizikovou (Ať žije společná bezpečnostní politika). Možnost rozšíření nákazy prý. Do Ústí se v mžiku sjelo šíleně moc bezpečnostních složek. Kromě našich českejch specialistů tady byli magoři z britských SAS, bundeswehr commando a i neunijní Specnatz. Nejdříve hranice města hermeticky uzavřeli. Srandovní že jo? Vězení v zablokovaném státě. Asi po necelym týdnu se situace kardinálně posrala. Nějakým šíleným způsobem uteklo několik tzv. "testovacích subjektů" z Ústí. A pak, pak, co se vlastně stalo pak? Pak se začalo ztrácet podezřele mnoho lidí na všech místech Čech. Vojáci se snažili situaci uklidnit. Marně. Těch lidí bylo stále víc a víc. Nic je nemohlo zadržet. Takže po tom vraždícím festivalu byly hranice Český Republiky hlídaný a stala se z nich "horká oblast."
Shodou okolností jsem se v tu dobu rozešel se svojí holkou. Jo, ten slavnej rozchod, kterej trval příliš dlouho. Už si ani nevzpomenu, jak jsem skončil tady. Možná útěk z Ústí, kde jsem studoval? Já sakra nevím. Nevzpomínám si. Jediný, co vím je to, že jsem se sem dostal 21. Května a teď je 7. Srpna. Teda pokud kalendář nekecá. Znáte ty vojenský mozky a jejich experimenty. Kdo to má sakra poznat.
Měl bych se dostat do města, nabrat zásoby (zase něco vyčorkovat z toho jedinýho obchodu, kterej tady je), mám tady takovou šílenou motorku, na který jsem jednou jel do města, ale dělá strašnej bordel, takže půjdu radši pěšky. Někdy je lepší jít pěšky, abych byl v pohodě, kdo ví, co mě tam čeká. Mrtváci jsou někdy drsnější než vypadají. Post-apokalyptickej svět je jako pornočasák, každej o něm nerad mluví, ale každej ví co je zač.
Zavírám dveře s nadějí, odcházím ze zápasu s idejí…
Cesta z Ostráku (zřícenina s vojenskym bunkrem) byla brutální (Moc často to tady neudržovali průjezdný ani, když ještě nebyla ta sranice). Přikládám identifikační kartu (od nějakýho mrtvýho no-name vojáka) do slotu na dveřích.
S okamžitým zapípáním vyběhne několik desítek znaků na monitor po mojí levici. Nerozumím tomu, ale dělá to vždycky. Motory na stranách dveří začnou odšupovat železnou masu dveří. Nesnáším to skřípání, dokáže přilákat strašně moc pozornosti. Jsou nastavené na automatické zavření po 30 sekundách, ale vždycky radši, investuju 30 sekund a počkám na jejich zavření. Jistota je jistota. A nějakýho magora, kterej se tam ukryje opravdu nepotřebuju. Nová doba, starý pravidla.

Poslední kontrola, jestli jsem nic nezapomněl. Neprůstřelná vesta s pár nechutnejma škrábancema v kevlarovejch vláknech (střílej z dálky, pamatuj si to ty idiote) check, vojenská helma z uhlíkový slitiny sedí jak přibitá na mojí hloupý hlavě, poloautomatická puška Vzor 52 visí na rameni, malej Derringer schovanej v botě, nikdo neví, kdy se může hodit (blah, blah). Super, na nic jsem nezapomněl (Mě nechytíte Murphyho Zákony). Cestou z Ostráku se mi honí hlavou spousta šílenejch myšlenek. Můžu se z toho nějak dostat? Mrtvá těla obklopující štěrkovou cestičku do Františkova. Bylo jich strašně moc (možná proto byl Františkov nad Ploučnicí jednou z prvních lokací odkud utíkali vojáci po desítkách). Nikdo je nemohl zastavit, všichni věděli, že konec je hodně blízko.
Vojáci vždycky mluvili hodně nejasně o tom, proč tady vlastně jsou. Jedinou možnou nápovědou mohlo bejt to, jak rychle utíkali pryč (Já vím, jsem ukecanej, už vás s tím otravuju po druhý). Každej den nevidíte deset vojáků, který odlítají pryč vrtulníkem (i přes to, že jsou po zuby ozbrojení). Jasně, pořád vám to přijde normální. Ani se nestačili sbalit, jak rychle vypadli. Paranoia? Možná…
Nudné odpoledne rozzáří malá bolest, linoucí se z tváří…
Můj mozek na malou chvilku přestal registrovat okolí. Malý zasnění. Jak to asi dopadlo z bývalkou? Jela někam daleko pryč, když tohle začalo. Upřímně, upřímně doufám, že ji dostali. Za tu zasranou bolest, za nespravedlnost, za chladnokrevnost, za lenost, za neupřímnost, mohl bych pokračovat do nekonečna (A na srdceryvný pohádky máte přeci romantický komedie). Ale Stále bych měl slova na jazyku. Neustále je nenávist poháněna mým srdcem. Svět je podivný, myslím tím, že věci který se teď dějou, jsou samy od sebe dost divný.
Jo, furt mluvím o vztahu. Když někdo přetaví velkou lásku ve velkou nenávist. Legrační, před nějakou dobou bych se za její pravdu rval do posledního vydechnutí. Co bylo už není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chaky Chaky | 1. února 2014 v 21:25 | Reagovat

Parádní příběh. Chtěla jsem jen pochválit, než se vrhnu na další část. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama