Duben 2012

Výzva

30. dubna 2012 v 13:38 | Katastrofa |  Co bude vole?
Tak, všechny povídky jsou tady, takže teď zbývá jenom jedna důležitá věc, jak jste si jistě všimli komentáře trochu váznou, takže bych od vás žádal nějakou odezvu, ať vím, že ty povídky a básničky nesypu do propadliště dějin, kde si je nikdo nepřečte. Udělali byste mi tím velkou radost, vyjádřete svoje pocity v komentářích, ať už jsou kladné nebo záporné. A mimochodem, přihazuju písničku, když jsou tak hezký slunečný dny.

Deprivace beta 0.51

29. dubna 2012 v 22:12 | Katastrofa |  Básničky
1. Zase mám neklidnou mysl,
myšlenky bičují asertivní mozek,
když srdce dokola prosí,
chili zářez v pouličním duchu.

2. Nechci znovu slyšet jak dobře,
se konkrétní dámský zlo má,
nedejbože zjisti, jak se mají ostatní,
v mém vězení nesvítí žádné světlo.

Přes vzrůstající halucinace,
začíná tmavý světlo prosvítat,
každej to ví / jenom se bojí říct,
jen asociálové zůstávají sami,
takový jako jsem já.

3. Ani nevím jestli jsou tyhle stavy,
doopravdy normální a mají takoý bejt,
možná si je masochisticky užívám víš?
Když už žádnej východ není.

4. Ve škole tě nepřipravěj na nic,
teorie jako lobotomie v rozbitym světě,
kdterej už asi nikdy dohromady nesložím,
tak ať žije všechno nesmyslný a prázdný.

Sny

29. dubna 2012 v 22:07 | Katastrofa |  Básničky
1. Vídím tě ve snech denně,
neslyším jasně ty slova,
ale co na tom má záležet,
když je to všechno zakopaný.

2. Možná žes mě změnila,
z citů jsi vyrvala emoce,
všechno je o něco horší,
jenom já jsem cyničtější.

V celým nitru hořím jasně,
ale je to opravdu špatně?
Stačí o trochu víc černýho humoru,
beztka jsem buňka rakoviny v tumoru.

3. Všechny moje nezodpovězený otázky,
už zůstanou otevřený, nikomu nevadí,
mám strach tě znovu vidět v odrazu,
něco je pořád zažraný pod mojí kůží.

4. Sebelepší film má svůj konec,
ať je happy-end od megalomana Baye,
nebo neutěšitelná odyssea od Argenta,
když neskončí - nemůžu nic začít.

V celým nitru hořím jasně,
ale je to opravdu špatně?
Stačí o trochu víc černýho humoru,
beztka jsem buňka rakoviny v tumoru.

SPES (Super People Entertainment System)

29. dubna 2012 v 22:06 | Katastrofa |  Básničky
1. Nikdy neznamená něco víc,
temnota černota, je jasno,
za jeden den je chladný leden,
nálada jak Travolta a Pomáda.

2. Hrát na burzách pinball,
pro jeden velkej psycho lol,
ale nakonec jsem pořád sám,
samotnýho sebe trpce znám.

3. NES v době Xboxu 360,
někdy se to nedá vystát,
relikvie doby nemá obdoby,
bez techna ho neuživí punk, ví Moby.

4. Alternativo pro akcelerovanou minoritu,
v rozporu s anti konzumní nitru,
smějí se cizí nebetyčný blbosti,
hlavně když jde přes kosti.

5. Nezdá se tak těžký,
najít v ženský všechno dobrý,
ale přeci není těžký najít zkušenou,
takovou životem dost znuděnou.

Wish you were here

29. dubna 2012 v 22:00 | Katastrofa |  Zombie Story
"Donutí tě vyměnit hrdiny za duchy? Žhavý popel za stromy? Horký vzduch za studený vánek? Stereotyp za změnu? Vyměnil jsi procházku za povolák do války, za hlavní roli v kleci?" David Gilmour (*1946), Pink Floyd

Rok 2014 byl pro všechny obyvatele bývalé České republiky zlomovým rokem, protože to byl první rok, kdy se dostala situace plně pod kontrolu, kdy rok 2009 vypadal jako zlý sen a lidi si začali zvykat na to, že to co se dělo v minulých letech byla jenom noční můra, která skončila. Poslední těla infikovaná těla byla spálena, poslední vlny nemrtvých byly jednotkami NATO potlačeny. Poslední pokusy o odpor byly zlomeny a všechno směřovalo k nádherným světlýmm zítřkům. Infrastruktura byla pomalu opravena, elektřina v síti proudila, problém byl stále s kanalizací, jejíž prostory někdy ukrývaly nějakou zbloudilou mrtvolu.

Mezi tímhle vším se potloukal devatenáctiletý Denis Larov, student střední postavy, ničím nezajímavý na první pohled, který právě nastupoval do druhého ročníku na střední škole. Trochu starý na střední školu si říkáte? Když se čtyři roky schováváte po stodolách v severních Čechách, kde se den ode dne víc a víc modlíte, aby vás někdo nezabil a nesežral, tak je vám jedno, že ztratíte pár let života. Jednoho deštivého dne ho našlo americký mužstvo, které ho v pořádku doručilo do utečeneckého tábora. Ale abych nezabíhal jenom do detailů. Denis vstával jako každý den v sedm třicet ráno, oblékl se, na chvilku se podíval do zrcadla, kde zkontroloval, jestli vypadá jako člověk a vydal se na autobus, který ho poté zavezl do školy. Září bylo neobvykle chladné, zdálo se spíš, že je prosinec, ne září, stromy v alejích už byly dávno opadaná, jenom jehličnaté stromy dokázaly statečně vzdorovat tomu šílenému mrazu. Z autobusu sledoval, jak vojáci řídí každý kontrolní bod, který vedl z města do území nikoho. Území nikoho byla zóna, kde se ještě mohli pohybovat nakažení, takže autobus nikde nezastavoval. Jeli s nimi dva vojáci, oba dva vypadali jako tvrdí hoši. Takový typ vojáka, který je schopný s nožem vyvraždit nepřátelský tábor a k tomu způsobit státní převrat. Přes pancéřovaná okna viděl, jak v zóně nikoho dva vojáci naháněli infikovaného. Byl to zvláštní pohled. Lovená kořist si vyměnila roli s lovci. Voják u prvního nástupních dveří otevřel malé posuvné okno. "Hej, jen mu dejte hoši, hajzlovi!" Najednou slyšeli střelbu. Zvuk křiku prostupoval i autobusem. "Zastavte!" nařídil voják u nástupních dveří řidiči. Autobus zastavil.

V dáli byl vidět umírající voják, ten který přežil, utíkal k autobusu, za ním byla tlupa infikovaných. "Dvojko, vypadá to, že máme jednoho přeživšího." Vojáci zaujali naučené postoje. "Palte dle libosti." Jejich zbraně řvaly tichou krajinou. Profesionální střelba jednotlivými ranami, smrtící efektivita, až z toho šel strach. I přes strojovou efektivitu se jim nepodařilo utíkajícího vojáka zachránit. Infikovaní ho roztrhali na kusy. Vojáci u autobusu ještě chvíli stříleli do infikovaných, ale oba věděli, že mu tím život nevrátí. "Čas vypadnout." Zavelel jeden z nich. Vrátili se zpět do autobusu, vyštěkli rozkaz řidiči a kolos se rozjel. Oba se přesunuli do zadních střílen a s rozvahou německého stroje začali střílet do infikovaných, kteří běželi za autobusem. "To byla určitě ta patrola Američanů, nikdy si nedaj pozor, pořád si myslej, že jsou v Texasu." Denis se ohlédl z okna. Je to přeci už nějaká doba a stejně to vypadá, že se nic neděje, že se nic nezlepší. Noční můra, která se vždycky vrátí, když to nejmíň čekáte. Otevřel školní tašku, měl napsat svému poručíkovi, kdyby se cokoliv stalo. Nechápal, proč se v tom ten člověk tak babral, ale možná si dělal jenom statistiku. Statistiku toho, kolik vojáku už položilo svůj život za boj. Boj, který ať se zdál ne nepodobný bojem s větrnými mlýny, tak postupně čistil okolí měst. Autobus projel kontrolním stanovištěm před městem, kde Denis chodil do školy. Dovezl je na místo vyhrazené pro opancéřované autobusy a tam vysadil veškeré osazenstvo, které dojíždělo do škol. Cesta do školy mu trvala obvykle mezi deseti až patnácti minutami, povšiml si, že stojí vedle bývalého nádraží, které už dávno není v provozu, protože cesty po kolejích stále nejsou bezpečné.

Z kapsy vytáhl zmačkanou krabičku s podomácku vyrobenými cigaretami, vzal z balíčku jednu a vložil si ji do pusy. Prohmatal si kapsy, hledal zapalovač. Konečně tu malou mrchu našel. Kouř od cigarety pomalu stoupal do oblak. Jeho oči si prohlížely kdysi slavné město. Město, jehož sláva zmizela tak rychle, jako zemřeli jeho obyvatelé v marném boji. Pomalu mu mizela cigareta, popel bylo to jediné, co zbylo. Jeho škola už byla na dohled. Odhodil cigaretového špačka do koše a nahodil svůj veselý výraz. Pokud jste se ve škole nepřetvařovali, hrozilo vám, že budete umístěni do vypolstrované cely, protože vědci si v poslední době mysleli, že černé myšlenky mohou patřit k průvodním jevům infikovaných. Ale co na depresi může být zkázonosného? Vysvětlujte to lidem, kteří řídí tuhle zemi. Do školy chodilo asi tak okolo padesáti žáků, takže na rozdíl od dnů před únikem toho plynu, kdy bylo ve škole průměrně přes šest stovek lidí, se tady člověk dokázal pohybovat bez toho, aby musel rozrážet davy na chodbách. Připadalo mu to trochu opuštěné, ve třídě byl s pěti spolužáky. To bylo všechno. Veškeří přeživší z původního počtu třiceti žáků. Na všech to zanechalo trvalé následky, i když vypadali normálně, snažili se bavit jako každý pubertální člověk svého věku, tak na jejich chování bylo cosi zvláštního. Nezávislý pozorovatel by mohl říct, že žáci byli roztěkaní, vždy se soustředící na více věcí. Tato ostražitost byla dvousečnou zbraní, měli problémy s koncentrací na učivo, ale na druhou stranu jim tato charakterová vada poskytovala minimální naději v případě, že by se něco podobného přihodilo v budoucnosti. Děčín vypadal jako bezpečné město, ale zvláštní nehoda z dnešního rána ho neustále utvrzovala v tom, že se situace může změnit z minuty na minutu.

Uběhlo pár hodin a šel domů. Školní předměty ho unavovaly, připadal si příliš starý na tu nezáživnou ekonomickou látku. Ale to byl už jeho úděl se naučit nové informace a vystupovat jako budoucnost národa (informace, kterou mu před katastrofou dávala na srdce celá jeho rodina). Jakmile vyšel z budovy školy, ihned si zapálil cigaretu. Všiml si, že na něj čeká jeho spolužák. Jmenoval se Adam Borský. Byl jeden z mála lidí, kteří neztratili své blízké v minulých letech. Pocházel z bohaté rodiny, kterou zachránil dobře opevněný dům a velká zásoba jídla. Celý život se babral v různých okultních věcech. Podíval se na Denise. "Furt kouříš Startky?" Denis protáhl ret do úsměvu. "Jsou na příděl Adame, nic jinýho nemůžu sehnat." Spolužák sáhl do kapsy, vytáhl černou krabičku, jemně ji otevřel a vyňal z ní jednu cigaretu. "Vem si tohle, je to camelka, od mýho táty, prvotřídní zboží, žádnej ten lacinej šmejd, co se tady prodává." Denis rychle strčil cigaretu do balíčku mezi plebejské cigarety. "Proč jsi na mě čekal?" Vydali se cestou k bufetu. Adam si odkašláním uvolnil hrdlo. "Potřebuju s tebou o něčem mluvit." Denis znuděně otočil obličej směrem k Adamovi. "Tak povídej." Denisův společník na chvilku zastavil, vypadalo to, že přemýšlí. "Víš, Denisi, jak já bych ti to jenom řekl kámo." Denisův obličej byl lhostejný. Bylo mu naprosto jedno, co mu ten zbohatlický blbec řekne. Ale na Adamovi bylo jasně vidět, že se nenechá odbýt. "Podívej se, četl jsem na netu, že když budeš koukat hodně dlouho do zrcadla, tak můžeš vidět svoje druhý dvojče, to je pecka ne?" Denis zpomalil. Připadal si, že mluví s mentálně postiženým člověkem. "Proč mi to říkáš?" Adamova ústa se začala pohybovat. "Hele, když to zkusíš, tak ti dám padesát litrů, mám to jako kapesný od fotra. Chci vidět, co se stane. Pojď k nám, uděláme tam ten experiment."

Denis se na něj temně zadíval. Najednou ho přerušil zvuk přijíždějícího nákladního auta, Adam s ním na poslední chvíli cukl, bylo to jen tak tak, o sekundu později a záchranka by sbírala jeho zbytky ze země. Otřesený Denis se podíval na Adama. "To, že nejsem bohatej, neznamená, že se nechám koupit jako malá děvka." Jeho spolužák se začal hrabat v kapse. Vytáhl malý svazek bankovek. Podával je Denisovi. Náš hrdina chvilku koukal do prázdna. "Kdybys mi před pár sekundama nezachránil život, tak bych nad tím ani neuvažoval, ale musím přiznat, že záchrana života se jen tak nezapomíná, takže jo, jdu do toho." Adam tiše přikývl. Vydali se přes město. Celou cestu ani jeden z nich moc nemluvil. Denis Adamem opovrhoval. Adam ho viděl jenom jako pokusného králíka pro své experimenty, byl to vztah vědec a laboratorní krysa, žádné kamarádství, žádné známky náklonnosti, jenom jedna velká prázdnota. Když přecházeli náměstí, všimli si, že tam postávají jenom policisté v zásahových uniformách, vypadalo to, že čekají na vojáky, až se vrátí z průzkumných misí v zóně nikoho. "Denisi, kde máš vůbec rodinu?" zeptal se Adam. "To tě nemusí zajímat, je to jenom moje věc." odpověděl a bral si novou cigaretu ze zmuchlaného obalu. "Já jsem slyšel, že prej umřeli v prvním dnu toho posranýho konce, prej je omylem zastřelil nějakej šílenej fízl." Denis ho ignoroval. "Všechny je postřílel ze svýho automatu, bylo tam hodně krve, pak ale našli toho policajta mrtvýho."

Stále jenom postávali na náměstí a nic se nedělo. Nad nimi přelétal vrtulník. "To bude fotr, říkal jsem mu, že přijdeme, hodí nás domu." Denis přestal mlčet. "Co dělá tvůj táta?" Adam se zamračil. "Proč to chceš vědět?" Denis se usmál. "Celá tvoje rodina přežila ten posranej holocaust, takže nebyl zrovna poslíčkem u PPL." Adam se opřel o zábradlí, poškrábal se na hlavě. "Do tohohle nesmíš strkat nos." Denis znuděně odfrkl. "Jdu do toho tvýho posranýho experimentu, takže by se troška důvěry hodila, nemyslíš?" Adam vyndal z kapsy bankovku. "Víš, co je tohle?" Denis si přejel bankovku očima. "Jo, to je přeci americkej dolar." Mladý boháč se začal potichu smát. "Na tohle se tě neptám. Každýmu je jasný, že je tohle americkej dolar, přesnějc je to jeden dolar, ale čeho sis nevšiml." obrátil Dolar na zadní stranu. "Vidíš tohle oko nad tou pyramidou?" Denis bezděčně přikývl. "Znáš Illumináty?" zeptal se ho Adam. "Ilu co?" odpověděl podrážděně Denis. "To jsem si myslel, že to nebudeš vědět, je to lepší, že to nevíš. Tak s nima táta spolupracuje. Proto se nám nic nestalo při tý katastrofě." dopověděl Adam. Mlčeli. Zapálili si další cigaretu. Za malou chvíli vyjel z brány úřadu postarší Bentley Arnage, zastavil na parkovišti.

Z auta vystoupil postarší muž, kterému mohlo být okolo padesáti let, měl dlouhý plášť, zpod kterého vykukovalo černé sako. "To je táta, pojď, vezme nás domu." Začali se šourat do Bentleyho. Letmý pozdrav od Adamova otce. Denis byl rozčarovaný z auta. Jeho rodina nebyla nikdy z nejbohatších, ani nejchudších, spíš by se zařadil do střední vrstvy, ale Ford Mondeo, kterého měl jeho otec, se nedokázal ani zdaleka vyrovnat luxusu, který nabízel Bentleyho aristokrat. Po malé chvíli se rozjeli. Adamův otec se plně věnoval řízení, ale po nějaké době si začal přes zpětné zrcátko prohlížet Denise. "Takže ty jsi ten Adamův kamarád Denis?" zeptal se Adamův otec. "Jo, jsem jeho kamarád." odpověděl suše Denis. Adam zbystřil. "Takže my jsme teď už kámoši jo? No, to je super." Denis se pousmál, co jiného měl dělat? "A kde bydlíš Denisi?" Hrdina se zachmuřil. "Bydlím v Benešově nad Ploučnicí." Otec na chvíli zapomněl na řízení, jak ho to znepokojilo. "Benešov už je dekontaminovaný? To je mi divnej případ. Podle našeho plánování na úřadě neměl bejt ještě tak rok dva neobyvatelnej. Mimochodem, bydlíš tam s rodičema?" Adam si hlasitě odkašlal. "Co je Adame?" zeptal se otec. "To je v pořádku, moji rodině zahynula při katastrofě." Adamův otec se zlostně podíval do zrcadla. "Zabil jsi je, když se proměnili?" Adam se vložil do hovoru. "Tati, myslím si, že Denisovi tohle není zrovna příjemný." Denis jenom sledoval dění okolo sebe. "Tak snad mi může odpovědět na jednoduchou otázku, přeci se normálně ptám." odvětil Adamův otec jedovatě. Denis se podíval do zpětného zrcátka. "Zabil je nějakej pomatenej policajt." Ihned se na to chytil. "Počkej, proč myslíš, že byl pomatenej? Vždyť je zabil, jinak bys to musel udělat ty sám, nad tím se zamysli, nemusíš žít s tím, že jsi zabil svoji vlastní rodinu, co na tom, že byla infikovaná." Denisův výraz se začal měnit pod náporem hněvu. "Ale oni nebyli infikovaný." Najednou se vozem rozneslo téměř hrobové ticho. Adamův otec trochu zrychlil. "To jsem nevěděl." odpověděl po chvíli. Ze zadních sedadel se neozvala žádná další reakce, po zbytek cesty neřekl nikdo z mužů ani slovo.

Po dvaceti minutách dojeli k malému rodinnému domku, dveře garáže se automaticky zavřely. "Tak kluci, můžete si vystoupit." Okamžitě se vydali nahoru po schodech do Adamova pokoje. Byl to luxusně zařízený pokoj, který by v soutěži o nejnesmyslnější luxus uspěl i proti rapperům z MTV. Všechno bylo vyrobeno z drahých kovů, nábytek byl striktně designový, komfort nula. Od pracovního stolu z mahagonového dřeva se na ně smál monitor s obří úhlopříčkou, Denis mohl jenom hádat, jestli je úhlopříčka nad jedním metrem nebo pod jedním metrem. Adam zapnul na zakázku vyrobený počítač, jeho z titanu vyrobená bedna začala zářit červeným světlem, dusíkové chlazení začalo téměř neslyšně chladit. Denis si všiml, že Adam nepoužívá operační systém od Windows, ale od Apple. Macintosh mu byl asi bližší než standardní okna. Spustil internetový prohlížeč a najel na stránku jakéhosi Posla světla, pseudo-ezoterická stránka, ze které by měl Vlastík Plamínek radost. Adam se otočil ze svého křesla na Denise. "Přečti si tenhle odstavec." Denis se cítil trochu ztracený. "Brána do jiné dimenze aneb pozor na zrcadlovou magii?" Adam se nahlas zasmál. "Jo, přesně tyhle sračky si přečti." Denis se začal v duchu smát, ale bylo v tom padesát tisíc, takže se směle pustil do čtení. Jeho oči bloudily po monitoru. "Při upřeném pohledu do zrcadla se sice podíváte hluboko do nitra, ale to nitro není až tak úplně vaše. Někdy je zrcadlo totiž jen odrazovou plochou, která díky fyzikálním zákonům odráží okolní realitu, ale často se stává, že se namísto na odraz díváte do jiné dimenze, která se zdá úplně stejná jako ta naše. Někdy vskutku vypadá stejně, jindy si můžete všimnout různých rozdílů - odtud ty děsivé historky, kdy se člověk díval na svůj odraz, který náhle udělal něco jiného, např. otočil hlavu nebo pohnul rukou. Pokud se upřeně díváte na svůj odraz v zrcadle, jiná dimenze se dříve nebo později vynoří a nakonec seznáte, že místo do svých očí hledíte do úplně cizího pohledu vašeho vzdáleného dvojčete. Což je někdy docela o rozum, ti, co to zažili mi jistě dají za pravdu. V nejhorším případě (vím o jediném člověku, který něco takového zažil) se může stát, že se se svým zrcadlovým dvojčetem prohodíte (nikoli na tělesné, ale na astrální úrovni) - neptejte se mě, jak to funguje ani jak se to může stát, tak daleko mé vědomosti bohužel nesahají. Vím jen, že je to dost bolestivé, nebezpečné a pro nezkušeného člověka to může být i smrtelné, případně se z toho zblázní a už nikdy nevzpamatuje. Ocitnete se totiž v jiném světě, který je téměř navlas stejný, jako ten váš, ale přesto se v miniaturních detailech liší a naprosto s vámi nerezonuje.Do jiné dimenze za zrcadlem se také dá vycestovat při astrálním cestování a návrat odtamtud nemusí být vždy ve vašich silách, proto při astrálním cestování do zrcadel nikdy, za žádných okolností nelezte a pokud možno se do nich ani nedívejte. Stejně tak se vyvarujte zrcadlové magii, protože můžete k sobě z jiného světa přitáhnout věci, které se k vám přichytí a můžou navěky pokřivit nejen vaše emoční či mentální tělo, ale i vaši duši. Zrcadla jsou také zloději energie a to i z hlediska fyziky - přijímají vaše světelné paprsky, vaši energii, aby vás mohli zobrazit a to, co se od nich neodrazí, to spolykají. Zrcadla jsou tedy destruktivní předměty a čím méně jich budete mít doma, tím lépe."

Denise zarazilo, že tahle blbost byla napsána v roce 2011, kdy Čechy rozhodně nebyly nejbezpečnějším místem na světě, krom toho nějaké gramatické chyby mu dokázaly zvednout žaludek, ale ostatně, proč se diví? Vždyť ezoterici jsou divná skupina lidí. "A těmhle sračkám mám uvěřit jo?" zeptal se s výrazem člověka, kterého toto nemůže vůbec překvapit Denis. "Hele, našel jsem na netu ještě i nějakej návod, jak to provést, tak proč to nezkusit?" Dočkal se pouhého pokrčení ramen. "Ty to platíš." Na druhé straně pokoje měl obrovské zrcadlo. Rozměry dva na tři metry prozrazovaly, že toto zrcadlo je gigantické. "Tady máš křeslo, vem si židli, zaměř se sám na sebe, koukej se do svých očí a čekej, co se bude dít." Denis jenom bezděčně pokynul hlavou. Za okny byla tma, bylo okolo osmé hodiny večer, poslední autobus jel na Benešov v jedenáct hodin. Najednou světlo zhaslo. Denise to trochu vyděsilo. Monitor byl jediným světelným zdrojem v místnosti. Denisovi přejela vlna husí kůže po zádech, ale řekl si, že v tom byl jeho slib a těch padesát tisíc, který za to nakonec dostane. Uvolnil se, otevřel oči a zadíval se do svých očí, nevěděl kolik času uběhlo. Zdálo se mu, že je v jakémsi dýmovém oparu, jeho oči přestaly zaostřovat. Najednou se probudil z tranzu, seděl před zrcadlem jako opařený. "Bože, to je ale píčovina." řekl polohlasem. Najednou z okenního parapetu spadl internetový modem. Denis se rychle otočil, čekal, že přijde Adam, ale nikdo nepřišel. Snažil se uklidnit tím, že to na něj připravil Adam jako kanadský žertík. Otočil hlavu zpět. Pořád viděl sám sebe v odraze zrcadla. Opět se začal soustředit. Pomalu ale jistě mu začal odcházet zrak. Opět se ocitl v mlžném oparu. Najednou se mu vidění začalo znovu zaostřovat a vyděsil se. Ten obličej v zrcadle nepatřil jemu. Nebyl to jeho přestárlý obličej, neviděl tam sám sebe. Nebo možná viděl. Ale markantně se lišil. Ten odraz byl bohatý, všiml si podle jeho vybraného oblečení. Byl to on, ale v jiném časoprostoru, někde daleko, daleko od téhle katastrofy. "Proč jsi mě zavolal?" zeptal se odraz v zrcadle. Denis byl paralyzován, nečekal, že na něj odraz v zrcadle promluví, jak na něj může mluvit, když je za zrcadlem a z oblasti zpoza zrcadla přeci žádné zvuky nejdou! "Byli v tom prachy. Jeden kámoš mi za to dá peníze, když tohle vyzkouším." Odraz se usmál. "Tak si na to dávej bacha, někdy můžeš narazit na něco horšího než jsem já kámo." Denise zaplavila skepse. "Jasně." odpověděl ironicky. Člověk v zrcadle se na něj usmál. "Podívej se dnes večer do zrcadla v koupelně, ať víš, o čem mluvím."

Jakmile to dořekl, tak zmizel a Denis koukal zase jenom sám na sebe. Najednou přiběhl do místnosti Adam. "Mám to celý natočený na kameru kámo, to je pecka, hele fakt to funguje!" Denis se na něj podíval. "Dej mi ty prachy." Adam by málem zapomněl, všechno má svojí cenu, Denis měl také svou. Vytáhl svojí peněženku a začal sázet na stůl pětitisícové bankovky, když jich bylo deset, podal štos peněz Denisovi. "Tady to máš, bylo mi ctí s tebou spolupracovat." Denis se ušklíbl a sebral peníze. "Ta projekce v tom zrcadle byla hodně dobrá, to tě muselo stát hodně, to je jasný, ale cos měl pod modemem, že spadnul?" Adam se na něj podíval. "Cože?" Denis to bral jako znak toho, že správný kouzelník nebude narovinu mluvit o svých tricích. Usmál se a šel ven. Adam na něj zamával a vrátil se do svého pokoje. Pohlédl do zrcadla. "Co tam asi viděl?" řekl si v duchu. Přinesl kameru a propojil ji s jeho počítačem. Zapnul záznam. Viděl tam Denise, jak s někým mluví v zrcadle. Pousmál se. Obraz začal zrnit, po chvíli zmizel odraz, Denis mluvil s někým, kdo nebyl v zrcadle. Adam se nervózně otočil na zrcadlo. Bylo v normálním stavu, vzal si mobil, napsal sms Denisovi, aby si kryl záda. Denis šel na autobusové nádraží, trochu pospíchal, když mu přišla sms. Měl zapnutý mobil na vibrace, takže to ani neucítil a pokračoval dál. V autobuse si sedl a nakrmil svoje uši sluchátky a datovým tokem v rychlosti 320 kilobytů za sekundu ve formátu MP3. Pouštěl si poslední desku od Bona Ivera, potřeboval se na chvíli uklidnit a zklidnit svojí tepovou frekvenci. Byl z toho okamžiku ještě vyděšený. Cestu nevnímal, nevnímal střelbu vojáků ze střílen. Byl uzavřený ve svém vlastním světě, dumajíc nad tím, co dnes viděl v zrcadle. Zcela jistě věděl, že to jsou jenom halucinace, nic jiného, nic zajímavého. V Benešově vystoupil z autobusu, vydal se cestou na ubytovnu, kde bydleli bezprizorní lidé, jako byl on. Musel pospíchat, o půlnoci začal působit zákaz vycházení a městem začali patrolovat ozbrojení vojáci, kteří si nedělali starosti s tím, na koho budou střílet. Hlavně, že budou mít nějaký cíl pro nácvik. Konečně se dostal na ubytovnu, stará paní na vrátnici ho seřvala. Opět si myslela, že byl kdesi za ženskými. Ach, jak jsou ti staří lidé naivní. Musel se převléct do pyžama, protože se chtěl na zítřek do školy pořádně prospat. Vydal se do koupelny, aby si vyčistil zuby. Vešel do koupelny a četl si sms od Adama. "Mozna by sis mel davat bacha kamo, s tim záznamem není něco v poradku."

Při té myšlence se usmál. Zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Nemusel se soustředit, nemusel meditovat, nemusel se na to připravovat, protože na takové věci se nedá nikdy připravit. Z druhé strany na něj koukal jeho otec. Měl zakrvácený obličej, v hlavě měl čistý průstřel od policejní pistole. Denis se začal psychicky hroutit, nevěděl, co si o tom má myslet, nevěděl, proč zrovna on. "Denisi." ozval se jeho otec ze zrcadla. Denisovi začaly stékat slzy po obličeji. "Já s matkou jsme se za ty roky, co jsme mrtví snažili, abychom ti nějak pomohli a podařilo se nám to." Denis utíkal z místnosti pryč, byl plný adrenalinu, strachu a rozpolcených pocitů. Seděl v improvizovaném obývacím pokoji, když si povšiml malého zrcátka na stole. Ostýchavě se podíval. Opět tam viděl toho kluka, kterého viděl u Adama. "Tak jsem tady kvůli tomu obchodu, co uzavřeli tvoje rodiče kámo. Stačí, když se na mě jednou podíváš a všechno to bude za náma." Denis odhodil zrcadlo na druhou stranu místnosti. V letu párkrát viděl, jak se na něj mračí ten kluk z druhé strany. Zrcátko se roztříštilo. Denis nevěděl, že nevědomky splnil požadavek, který mu ten kluk dával. Zamlžilo se mu před očima a upadl do bezvědomí. Probudil se v nemocnici, vítalo ho hezké jarní ráno. Podíval se na kalendář s auty, který mu ležel u postele, byl březen 2012. Znejistěl, ale věřil, že halucinuje z léků. To se přeci může stát ne? "A tady je náš lazar." ozvalo se od dveří. Do nemocničního pokoje vstoupil jeho otec s matkou. "Ale vy jste přeci mrtví! Viděl jsem, jak vás zabil ten pošahanej policajt!" Denisův otec se na něj podíval. "Denisi, proč by nás měl zabíjet policajt? To potápění ti zanechalo asi amnestii, jsi v Ústí nad Labem a kromě naší neschopný vlády a kolapsu eurozóny se vůbec nic nestalo." Rodiče byli lehce znepokojeni stavem svého syna, ale nehoda při potápění to mohla všechno vysvětlovat. Denis se podíval na zrcátko, které leželo na stole. V něm byl muž s kozlí hlavou. Mrkl na něj. Denis omdlel.

"Myslíš si, že dokážeš rozeznat nebe od pekla, modré nebe od bolesti. Umíš rozeznat zelené pole od studené železnice? Úsměv od závoje? Myslíš, že to rozeznáš?"

Where is my mind?

29. dubna 2012 v 21:58 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
"Nohy ve vzduchu a hlava na zemi, zkus tenhle tríček a roztoč to (jo!). Budeš v hajzlu, nic v tom není a budeš se sám sebe ptát…" Frank Black (*1965), Pixies

Zamilovanej pátek je za náma. Tejden utekl jako voda. Honilo se mi hlavou hodně konspiračních teoriích o tom, co se ten pátek stalo (a co se nestalo). Véčko byl přes tejden docela dost zaneprázdněnej hledáním práce (i když musím přiznat, že jsem ho jednou potkal při cestě na nádro v DC) a já "studiem". Škola není školka, musí se studovat. To mi bylo jasný. Ale stále jsem byl v tom Kerouackém období. Nepil jsem každej den, vážím si svýho těla a hlavně svýho mozku. Takže jsem strávil ten týden pokročilým posilováním a pilováním své postavy (stejně jako čtyři měsíce předtím). Spolužák byl lehce nasranej kvůli ztracený trávě, ale nebylo to nic, co by nevyřešilo pár kradenejch LSD z bytu neznámé Neznámé (která mě asi sprostě využila k sexu, ale komu by to vadilo?) nevyřešilo. Junkies for a moment, junkies for life! Tak to by byla minulost. Ale teď byla sobota o týden později a já byl na odchodu z mého rodného domu (ve kterém jsem se nenarodil), v mé rodné vísce Bitlord Country (která nikdy nevznikla). Už jsem otáčel klíčem v zámku od vchodových dveří, když jsem za sebou slyšel vzdálený křik. Maminka se vzbudila?

"Hele, hele, ne, abys tam utratil zase celou tisícovku jako posledně! Jsme chudý zatraceně, nemůžeme si vychutnávat takový přepych jako je zalévání mozku a jater čtyřikrát destilovanou vodkou!" zařvala maminka hlasem plným hněvu, ale který na druhou stranu byl docela spravedlivý.
"Drahá matko, věř rozhazovačnému synovi! Jsem jenom kus prázdné generace! Finanční krize se mě snažila připravit o všechny mé výhody, ale mám tebe! Tvoji stabilní práci a stabilní příjem. Nechlastám přeci každý den, jsem napůl takový abstinent. Projev trochu soucitu s mým alkoholovým chtíčem!" zaveršoval jsem mamince na její citlivou výškovou strunu E. Musela odpovědět na tento podlý útok."Chápu tvou uměleckou duši synu, chápu, že se chceš být na stejné úrovni jako Jack Kerouac či Allen Ginsberg, nicméně pamatuj, Kerouc zemřel na selhání jater a Ginsberg byl prostě debil. A krom toho stejně se zase ožereš jako prase a pak doma pozvracíš celý záchod, jako to míváš ve zvyky vždy, když se vrátíš domu z nějaké společenské akce, na které chodíš tejně kvůli tomu, aby sis našel sexuálního partnera pro chvilkové poblouznění tvých citů!" stojím na místě opařen krutou realitou rapových schopností mé nadané maminky (která má ráda Michala Davida). "Pravdu máš, matko má, neutratím dnes hodně peněz, leč trochu do nálady se hodím. Možná jednu či dvě destilované vodky s pomerančovým nektarem dám. Budu se mít na pozoru a kdyby se to dostalo pryč z mých rukou, tak budu věrný mému tekutému chlebu!" Maminka byla očividně potěšená. "Ještě mi visíš ty prachy za tu záchranku, když ses tady v sedmnácti opil a přivezl tě farář!" Vylekaný couvám dveřmi "Ale mami!" Maminka se usmála "Na mě žádné "ale mami!" neplatí chlapče! Ve dvě ať jsi doma!" dopověděla a zavřela mi dveře před ksichtem během půl mrknutí oka. Můj ztuhlý obličej pomalu povoloval, ale venkovní teplota mi nedovolila nabít optimismu do žil.

Nahazuju svůj teplý kulíšek na hlavu a přidávám do kroku. Sluchátka se mi vzrušeně sápou do uší a oblažují mě electro-punkem. Hadouken a Prodigy mají své kouzlo, to mi nikdo nevezme. Po nějaké době odbočuji z hlavní silnice na spodní cesty. Velká generální oprava spodních cest není v tak pokročilém stádiu, jak bych si přál. Zjišťuji, že jsem šlápl do louže. Mám mokro v levé botě, mračím se a přeju si, ať je jaro. Zrychluji, protože nemám rád mokré prostředí (no i když, ale to patří do jiné povídky), všímám si rozsvícených pokojů v domech, které míjím. Na chvíli se zabývám myšlenkou, proč tyhle lidi trčej doma a čuměj na televizi, když mají být taky na cestě a snažit se poznat celej širokej svět. Protože svět je krutej, ale nádhernej. Odvracím oči, protože si mě nějaký člověk očividně všiml a poslední věc, která mi zvedne náladu je obvinění ze stalkingu. Což mi připomíná, jeden můj oblíbený dům, který se stal zdrojem mé touhy zvědavosti, kdy vždy mé oči skenovaly kuchyni. Po určité době si mě začali všímat a já toho byl nucen nechat, bodem zlomu byla hláška "Hele, to je ten kluk, co nám furt kouká do oken." I pan dekadent a pan voyeur musí někdy se svojí oblíbenou činností přestat. Jsme jako Doktor Jekyll a pan Hyde.

Jsem rozhodnut projít žižkovkou přes Benešov, drsná a trochu zlá ulice, ale když to tady znáte, tak víte, že ve večerních hodinách je to jedno z nejbezpečnějších míst v celém Benešově (bezpečnější je snad už jenom hřbitov). Najednou se mi Slunce v mysli zakryje mraky, připadám si lehce paralyzovaný a zastavuji se. Přes noční mlhu poznávám v dálce asi třiceti metrů siluetu dobrmana. Co sakra dělá dobrman volně puštěnej v Žižkovce? Pomalu se otáčím a během sekundy se rozhoduji, že projdu radši po hlavní ulici (hrozba ožralých cikánů a ozbrojených štamgastů je pro mne menší stres než objekt, který mi způsobuje fóbii). Po pár minutách jsem za kopcem, který vede z Benešova směrem na Bitlord Country. Prohlížím si opilé trosky před restauračkou "U Jelena" a napadá trefné motto "Punk´s not děd!" O dalších pár minut agresivní muziky později přicházím k nádraží. Překvapuje mě, že Benešov připomíná město duchů, ale to měl bych si zvykat. Dopotácím se na nádraží a zjišťuji, že Véčko ještě nedorazil. Sedám si na lavici. Chytám lehkou depresi, protože můj zadek není ze Švédska. Můžu mít omrzliny na zadku? Asi ne. Ale ten pocit přimrzajícího pozadí k lavičkovému dřevu je opravdu intenzivně negativní. Vytahuju mobil a klofu po touchscreenu zprávu Véčkovi. Je to přesný jako Somálec se zrezivělym Kalašinikovem. Ale lepší než ten předchozí mobilem, který se rád koupal v oleji. Po několika zuřivých pokusech o kalibraci dotykového displaye vzdávám své úsilí. Tak se Véčko z nějaký chyby taky neposere. "Kde jsi ty vole? Jsem na nádru." Zpráva odeslána.

Sotva odešlu zprávu, zjeví se silueta Véčka na nádraží. Jsme ztracená generace, která ráda vyhazuje koruny plnáma rukama na zem. Jak by řekla babička. Zamávám vesele na Véčko, i přes něžně omrzlý obličej na něm vidím, že je rád, že mě vidí. "Tak co ty starej prasáku, jak sis dal ty tři blondýnky?" náruživě vyzvídám podrobnosti o jeho páteční zkušenosti. Véčko se lišácky pousměje "Kamaráde, to bys nechtěl ani vidět, ani slyšet, ani cejtit." Připadám si trochu dezorientovaně. "Jak to sakra myslíš?" Véčko začíná šíleně gestikulovat rukama "Víš, co je tohle?" Ukazujíc nějakou mně neznámou polohu z Kamasutry. "Tohle jsem ještě nezkoušel." odpovídám. Véčko se začíná smát "Tak to ani nezkoušej kurva!" Plně chápu jeho úděl. "A co ty s tou neznámou holkou?" Jo, měl jsem počítat s tím, že se dřív nebo později zeptá. "Kámo, ona mě nějakým šíleným způsobem zneužila, probudím se a je vedle mě obrovská hromada kondomů, dokážeš si to představit?" Véčko mě nenechá dokončit další větu "Tak si jí pořádně projel no, co je na tom sakra špatnýho?" Přísahal bych, že ten konec zazpíval s grácií Pavarottiho. "Jasně, to nebylo to nejhorší, ale ona vyhulila tu spolužákovu trávu ty vole! Jsem jí musel pak potajmu ukrást nějaký LSD, abych si ho udobřil." Opět na mě smečoval další otázku "Chceš mi říct, že jsi jí jen tak ukradl LSD? To ti nic neřekla?" S pravdou se musí ven. "No, já jsem jí to pak ještě udělal a po asi tak pěti orgasmech usnula." Véčko si mě přejel pohledem. "A udělal ses taky?" To snad ne. "Ty vole, tebe nezajímá, že jsem pak ukradnul to LSD kurva? Proč se na tohle sakra ptáš?" Véčko se zazubil "Všechno musí bejt v rovnováze, kamaráde, jinak je na světě jenom chaos!"

Z našeho rozjímání nás vyrušil příjezd vlaku. Čas se přesunout do paralelní dimenze našeho oblíbenýho party rock města Děčín aka DC. Chvilku jsme přemýšleli o tom, zda-li nám to i tentokrát projde. Ale po pár minutách se vyřítil zlý stín průvodčí. Byla to žena! Od té doby jsme se s Véčkem shodli na tom, že máme mnohem radši pánský průvodčí, protože ty dělají všechno s rozvahou, a když sedíte v zadní části rychlíku, tak k vám nestihnou dojít. Ale co se dá sakra dělat. Musíme tentokrát zaplatit brutální cenu za to, že se vezeme vlakem, který má docela dobrý topení. Na okamžik váhám, jestli opravdu zaplatím, ale pak mi před obličej naskočí ten šílený koloběh událostí, který dám do pohybu svojí nevolí zaplatit jízdenku. A to přeci nechci. I když, možná bychom je s Véčkem zmlátili, ale pak by přijeli chlapy od Urny a bavili by se střelbou do našich omráčených těl. Sakra, zaplatím Vám, vy zlý padouchové! Solíme paní průvodčí peníze na ruku a ona nám za odměnu dá lístek s cílovou destinací našeho skvělého výletu. All the way to Děčín Východ!
Náš plán byl vskutku jednoduchý. Mluvili jsme o tom, že opět navštívíme náš oblíbený obchod s alkoholem. Pozor důchodci a noční nakupovači, jdeme do Kauflandu! Véčko mi připadá trochu dezorientovaný. Ale jsme oba kluci z vesnice, takže se na druhou stranu ani nedivím, že zapomněl mojí tajnou obkliku ke Kauflandu. Jdeme podél nějaký neznámý továrny na absolutno. Co se v ní dělá, to nám není jasný, ale ten průchod je sledovaný kamerovým systémem. Což může znamenat problémy, jestli nás tam uvidí, jak se ožralí válíme před kamerou. Kategoricky vylučujeme toto místo jako způsobilé ke konzumaci alkoholu. Svět kolem nás utíká rychlostí světla a my se ocitáme v Kauflandu. Máme svůj jasný cíl. Lihoviny. Chvíli doufám, že uvidím 42ku vodku ve slevě, ale ty bastardi za ní chtějí kilo pade. Sorry holka, rande si dáme někdy jindy. Čapnu do ruky vodku, vyrobeno pro Kaufland. Promiňte má nejcennější játra! Čas podívat se na džusy. Jo, jeden a půl litr bude bohatě stačit. Zamířit k pokladně a zaplatit. Pokladní po nás chce občanky, Véčko pohybem připomínající Jamese Bonda rozepíná náprsní kapsu a vytahuje občanku. Vypadáme na sedmnáct, já to tak beru. Není to přeci chyba pokladní. Ale Véčko je nasranej, trochu se mu nedivím. "Je to kráva, nechápe, že když vypadáme mladě, tak nemusíme bejt zkurvený puberťáci, který se ožerou, po týhle levný sračce a pak podpálej kostel!" Jenom kývám hlavou, má absolutní pravdu, ale ta ženská za to stejně nemůže. Ta, to, jo!

Dostáváme se na naše oblíbené přelévací místo. Obhlídnout situaci, jestli se tady někde neflákaj fízláci s jejich suprovou Octávií a jejich právem na to, napařit nám pořádnou pokutu, protože v DC je zákaz konzumace alkoholu na veřejných místech. Je to pokrytectví, chtějí jenom zvýšit zisky hospodám a podobnejm pajzlům. Chápu to. Ale kde je duch svobody? Musíme zlehka upít, aby se tam ta ďábelská dominantní ženská jménem Vodka vešla. Protože nám za pár desítek minut řídit úsudek a významně zpomalí reakční dobu. Doufám, že nebudu řídit žádný auto, to by mě opravdu nebavilo. A okolí asi taky ne. Haha! Naředěno. Hrdě neseme našeho vlka v rouše beránčím na místo undergroundovýho konzumu. Véčko ještě měl jeho kultovní hlášku "Když nás chytnou policajti, tak řekneme, že to není chlast. To jim přeci dojde ne? Je to džusíček, žádná vodka!" Otočím se na něj. "Ale co, když se budou chtít napít kámo?" Véčko pokrčí rameny. "Budeme doufat, že se nebudou chtít napít, jinak jsme v prdeli." Podívám se do očí a zcela vážně mu oznámím "Je zmlátíme, to není žádnej problém." Doufám, že se neserveme s policajtama, to by tady ještě chybělo.

Střídáme se v pití našeho fakeovýho džusu. Jemně naředěná chuť. Zdá se mi, že tam není žádnej džus, ale samá vodka. No, na to, abych vycouval už je trochu pozdě. O deset minut později si připadám v docela dost dobrý náladě. Véčko se na mě zubí a začínáme si povídat o muzice. Pouštím mu od Sporta "Tohle není moje scéna", oceňuje taneční beat, ale připomíná mi, že to na rádiu neslyšel. Takovej klenot slyšet na sračkovym rádiu? Začínám být v bojovym módu, házím si rychle nohou. C-Pogo is back! Véčko se směje. To je už po asi miliontý, co jsem ho tenhle večer rozesmál. Nejhorší na tom je, že se člověk ani nemusí pokoušet. Situační humor od dob Kutila Tima nikdy nebyl lepší. Neúmyslný humor a teď lehká opilost. Jou, to bude ale punk. Říkám mu, že se mi z rádia dělá blbě a blil bych, než abych poslouchal tyhle sračkoviny. Ale oba se shodujeme na tom, že hrajou pěkně chytlavý písničky. Ale Bach, Pink Floyd, Progres 2 a dokonce i Psí Vojáci nejsou chytlavý, ale nad jejich uměleckou hodnotou se nemůže nikdo ani na okamžik zastavovat, protože to by pak znamenal brutální konflikt mezi vkusy jednotlivých lidí. Véčko byl takovej obyčejnej člověk odkázanej na rádio, kterej si byl schopnej poslechnout prakticky všechno, kdežto já byl pan Underground, kterej si žil ve světě svých obskurních a mnohdy až šílených skupin z deštivého okapu, kterýmu říká hudební publicistika tzv. Podzemí, o které se hlavní proud nezajímá a drtivou většinu lidí nechává chladnými. Po nějaký chvíli jede kolem policejní auto, na chvíli oba ztuhneme. Ale policajti si nás nevšimli, šílená úleva. Zjistil jsem, že náš rekord z minula, který byl čtyřicet minut jsme zkopnuli na dvacet minut. Sakra.

Šli jsme do Škuneru, už zase, já vím, nejsme moc originální, ale v DC není moc zajímavejch podniků, co si o tom budeme vyprávět. Oba pociťujeme, jak na nás slečna Vodka začíná víc a víc působit. Jdeme přes Masarykovo náměstí, když se opět konverzace začíná motat okolo muziky. "Véčko, nebuď blbej a ser na rádio, nenech si od těch kurev diktovat, co máš poslouchat! Buď punkáč, dělej si věci, jak chceš sakra!" Véčko to chápe a moc dobře, ale je tak přivyknutý na rádio, že je jasný, že se z tohohle proudu nehne. Mezitím proklínám mainstreamovou muziku. A vím, že mám pravdu.

Přicházíme před Škuner a najednou mě bouchá Véčko do ruky. "Ty vole, čum na zem a seber to!" Jsem už notně pod vlivem vodky, takže se ležérně shýbám a zvedám malý papírek v ruce. Koukám na papírek a z něj se na mě směje Fanda Palackej. Vítr je příznivý! "Ty vole, já jsem tak vožralej, že by mě tohle fakt nenapadlo. Ty vole, my jsme našli tisícovku draku!" Véčko je nadšen stejně jako já "My máme štěstí ti říkám. Tenhle večer se musí povíst!" O kus dál vidíme další papírek, ale žádný prachy to nejsou. Nemůžeme přeci takovým způsobem zneužívat štěstí, když se na nás jednou usměje. Zjišťujeme, že to upustili nějaký notorici, který šli ze Škuneru. No, neuměj chlastat, pablbové. Jdeme po schodech přímo do Škunce. Týpek u vstupu po nás chce opět občanky. Deja vú. Ukazujeme mu občanky. Odkládáme si věci do šatny. Véčko se diví, že po nás nechtěj prachy. Některý věci jsou k nezaplacení. "Tak díky kámo." Vesele děkuju pubertálním cápkům v šatně. Už slyšíme otřesnou muziku. Člověk by tipoval, že něco podobnýho uslyší v Bitlord Country a ne v DC Rock City. No, to jsem přehnal. Minimálně DC Nu-Rave City. Dovídám se, že je posraná Oldies night, první poznatek, který by vysvětloval tu obrovskou koncentraci mamin. Je čas na pivo. Musíme se udržovat v tom zvláštním otupělym stavu. Jinak to skončí špatně. Za pultem poznávám člověka z vedlejší třídy ze středky. Jak ten čas sakra letí. Vracíme se s pivkama ke stolu. Pořád jsme nějak vyklepaný z nálezu svaté tisícovky. Nakláním se k Véčkovi. "Ty vole, myslíš, že je tady nějaká milfka?" Ucukne hlavou, vypadá vyděšeně. "Tak to fakt nechci kámo, já nechci spát s nějakou starou ženskou." Nadechuji se. "Ale to by nebyla žádná stará ženská, možná tak holka od 23 do 30, to přeci není tak hrozný ne?" Véčko je stejně vyděšenej. U baru si všimneme dvou ženskech, který vypadají docela k světu a myslíme na osvětu. Ale pak přilezou jejich třicetiletý boyfriendi. Cítím se naštvanej. Špatná doba kámo, jsou materialistický, co jinýho jsi čekal? Měl by ses učit ze svých chyb a jít dál.

Čas na taneček. Trsáme na nějaký prehistorický eurodance (nebo proto-eurodance, eurodisco, post-disco, new wave nebo jiný hajzl?) a připadám si i přes všechen ten alkohol docela trapně. Co je tohle proboha za akci? "Řeknu Djeovi, aby tam hodil Prodigy!" řvu na Véčko a letím za Djem. Je to takovej ten typickej vesnickej frajírek, kterej dosáhnul třiceti let a pak se mu začal srát celej život, protože byl příliš velkej debil na to, aby se snažil uplatnit v manuální práci a příliš blbej na to, aby mohl tvořit hlavou, takže se z něj stal profesionální disco DJ. Kariéra opravdu za všechny prachy. Ale je vidět, že si ten vocas docela věří. Člověk to pozná už kvůli tomu, že na mně řve, ať vypadnu z podia. Jasně, jsem přeci pouliční vandal a rozhodnutí o jeho fyzické likvidaci a rozlámání jeho "drahého" mixážního pultu padlo už dávno, co si přeci budeme povídat. Ignoruju ho. "Hej kámo, mohl bys tam pustit Smack my bitch up od Prodigy?" Leskly se mu oči a začal ze sebe soukat "No, jako mám to tady no. Ale jestli to tam pustím, to fakt nevím." Vřele odpovídám "V pohodě kámo." Ale stejně vím, že je to posranej zkomerčnělej debil. Má posranej pultíček a myslí si, že je to ten největší frajer pod sluncem. Kdybych se ještě trochu víc neovládal, tak bych mu určitě jednu ubalil. Ale pak by mě jeho sidekickové zmlátili, je to tady docela nespravedlivý, ale co nadělám. Vracím se smutně z pódia. "Ten DJ je namyšlenej kokot, vysereme se na tenhle posranej pošahanej pajzl a půjdeme někam jinam. Je mi tady z toho na blití." Véčko mi rozumí, je ožralej stejně jako já. Opilec druhýmu opilcovi rozumí. To mě naučil život.

Vybelhali jsme se do šatny a vycházíme ven. Je mi nějaký podezřelý teplo, ale to přičítám správné hladině alkoholu v mých žilách. Je čas říct, že svět je opravdu nádhernej. Až na arogantní burantský Dje bez vzdělání samozřejmě, co si budeme nalhávat. Véčko se mě ptá, kam jako teď půjdeme, když jsme odešli ze Škuneru. "Jdeme do Havany, tam je to v pohodě." Nový cíl cesty byl nastaven a konvoj dezolátů se vydal do Havany. Cesta mi utekla až moc rychle, tím jsem si jist. Takže vás ochudím o pár zážitků. Vešli jsme do Havany, relativně poklidný bar, který většinou obývají lidi nad dvacet. Žádný teplí nevylítaní diskanti, ale spíš obyčejný lidi. Což Vám určitě přijde vhod, když jste ve stavu, kdy není problém pustit toho pološílenýho magora, kterýho máte v hlavě na svobodu. Ale když bude dostatek piva, tak se nic takovýho nestane. Véčko jde pro nějaký piva. Sedím u stolku, kterej je obklopenej pseudo-gauč do půlkruhu. Docela solidní obrana soukromí. Jen co je pravda. Konverzace se mi začíná slívat dohromady a opravdu nevím, co řešíme. Ale jedna věc je jistá. Po nějaké krátké době jsem si začal všímat toho, že vedle našeho stolu sedí nějací dva kamarádi nebo milenci, kteří se objímali. Alkohol začal fungovat a já idiot si je začal fotit na mobil. Ještě teď si říkám, že mi nikdo nerozbil hubu, ale asi to byli liberální gayové. Pak proteklo několik litrů piva a všechno to začalo splývat. Po nějaký chvíli jsem začal naléhat na Véčka, abychom se vysrali na Havanu a šli na to dokurvený nádraží. A tak jsme taky udělali.

Vraceli jsme se přes Masarykovo nádraží, jako vždycky, když mě popadla neodolatelná poetická chvíle. Opilecky se otáčím na Véčko a říkám mu "Ty ženský jsou stejně zasraný kurvy, jen si na ní zvykneš a dáš jí modrý z nebe, tak se na tebe vysere kurva!" Véčko mi trochu nevěnoval pozornost, tak přidávám na intenzitě. "Říkám ti ty vole, co tohle kurva má jako bejt? Chodíš s tou děvkou takovouhle dobu a pak tě najednou odkopne. A bude mít tolik odvahy, že si přijede s novym klukem pro věci k tobě? A aby, toho nebylo málo, tak tě začne opruzovat bejvalka, který jde jenom o to si pořádně štrejchnout a skoro tě využije k posranýmu sexu. Když jí pak napíšeš, tak dělá, že neví ty vole? Co to má doprdele bejt? Samozřejmě ti nezapomene napsat, že se má strašně skvěle a že, ty vole, mrdá s novym klukem. O co těm píčám kurva jde? To jsem taková hromada hnoje, že se mnou ty ženský tak vyjebávaj doprdele?" Véčko se na mě konečně otočí a řekne mi: "Ser na ty píče ti říkám, si tě doprdele nezasloužej, jsou to jenom samolibý krávy, který si po tobě určitě najdou nějakýho píčuse, kterej jim to všechno vrátí." Chvilku nad tím přemýšlím. "Máš pravdu kámo, je to na hovno, seru na ně!" A hned se člověk cítí o velkej kus líp. Navrhuju, ať jdeme kolem mojí Alma Mater, EOA, jak jí ty ksindlové z gymplu říkají. Cítíte ve vzduchu tu aroganci? Protože, já doufám, že jo. Ale teď by mě mohli zmlátit i lidi z Ruský, EOA nás o nich taky solidně brainwashovala. Ať žije propaganda.

Chytnula mě další poetická chvilka vzteku a nasranosti. Koukám na tu zkurveně růžovou budovu. A říkám Véčkovi. "Evropská Obchodní Akademie, lesk a bída výchovy nový generace posraný generace novejch manažerskejch kurev, který budou jednoho dne rozhodovat jedním posraným podpisem o osudu velkýho množství lidí. Ty, který budou jednou řídit svět. A to je asi tím, co sere pozéry z gymplu, se na ně podívej, co z nich kurva bude? Budou vědět všechno a nic ty vole, jasně v matice daj úplně všechno, ale stejně, dojde na ekonomický pojmy a jsou v prdeli ti říkám. Proč jsem o tom vůbec začal mluvit kurva?" Sedám si na obrubník. Véčko na mě kouká. "Ty vole, měli bychom fakt jít, než nám ujede ten posranej vlak." Zvedám se. "To je docela vystihující myšlenka pane Spocku, je čas zvednout kotvy a přepravit se k interdimenzionální bráně. Kde budeme už jenom čekat na to, až přijede náš vesmírný koráb a přemístíme se do nějakýho dalekýho vesmíru, kde bude jenom samá zelená tráva a kde se budou pást jenom posraný krávy. Kde nebudou zkurvený Američani, kde nebudou žádný velký zkurvený národy a kde se nebude snažit jeden zabít druhýho!" Véčko na mě docela divně koukal. "Někdy tě nechápu kámo."

Těch několik minut, který to trvalo na nádro, utekly docela rychle. Ale byli jsme oba v jiný dimenzi, trochu zpomalený na to, aby je tok času nehonil. Trochu příliš zrychlený na to, aby spadli do bezvědomí a usnuli opileckym spánkem na chodníku a pak nás ráno odvezli fíci. Nádraží nás vítalo otevřenou náručí a zamčenými dveřmi do čekárny. Co by člověk v jednu hodinu v noci asi tak čekal? Kafe a horkou čokoládu? Dosáhli jsme přesně toho, že Děčín Východ bylo naše jediné východisko z tohohle šílenýho pekla. Chlast, kterej ti ovládá mozek. Byli jsme příšerně v hajzlu. Vyvážený mix dehydratace a alkoholového opojení z nás udělal nepřemýšlející trosky. Véčko odpadl na lavičku a v magnetofonový smyčce začal opakovat slovní spojení "Jsem v hajzlu ty vole." a "Jsme kurva šťastlivci", že jsme našli tu zkurvenou tisícovku, která z nás udělala tyhle zvířata. Ale mohli jsme obviňovat jenom sami sebe. Mezitím, co Véčko byl zdeptanej a spadlej na lavičce, jsem začal provozovat drunk moonwolk Michael Jackson Tribute Show. Byl tam jenom jeden člověk, ale kdybych měl facebookový fan stránky, určitě by se tam přidal. Těch dvacet minut mi přišlo jako dvacet hodin, dostal jsem se do stavu, kdy se opilec začíná stydět za své tak trochu nepřístojné chování, ale stále pokračuje, protože je to docela sranda ne? Ale nakonec se svět pohnul a vlak přijel.

U paní průvodčí jsem vysomroval jízdenku do Dolních Habartic, protože jsem nebyl ve stavu, abych šel tři kiláky pěšky. Samozřejmě nemůžu najít šest korun na jízdenku, tak platím paní průvodčí padesátkou a paní průvodčí na mě vůbec nekoukala jako na kus vožralýho debila. My bad. To Véčko byl mnohem, ale mnohem větší punkáč, šel domu sedm kiláků. Přeci jenom z něj bude šílenec. Mačkám zastávku na znamení, příjemný dámský hlas mi hlásí, že "Příští stanice Dolní Habartice - zastávka na znamení - zastavíme." Cítím se šťastný. Ale těsně před tím než vlak zastaví, tak asi pětsetkrát zmáčknu tlačítko zastávka na znamení, aby pan strojvedoucí nezapomněl, to by mě mrzelo. Utíkám pryč z vlaku. Pouštím si na kuráž jako správnej vesnickej gangster pořádně na hlas První Den Roku Nula od Balaclavy. Řvu na lidi, že mají bejt kreténi, ať vyměněj politiky, že se k nám stejně chovaj jako ke stádu hovad. Lidi neposlouchají, protože spí. Ale jednou zaslechnu ze stínu "Jasně kámo." Ale nevěnuju tomu vůbec žádnou pozornost, protože chci dojít domu. Musím dojít domu.

Vítá mě postel, jediná ženská v mym životě, která mě nepodvede, já do ní padám volným pádem. Před očima mám tisíc myšlenek na agonii dnešního večera i tu šílenou radost toho, když člověk nějakým způsobem žije svůj život. Snažím se přemýšlet o dalších věcech, ale nenávratně usínám a propadám se do dalších úrovní mého psychedelického paralelního světa v mých snech. A jediný vím jistě, tohle všechno je jenom začátek. Začátek něčeho novýho, začátek něčeho, co bude negovat všechny zlý věci, který jsem udělal v minulosti. Připadám si jako by mi patřil celej širej svět, ale pak usínám a propadám se dál, dál, dál, dál, dál, až dočista ztratím vědomí a spím.

"Kam sem se to poděl? Kde to sakra jsem? Kde mi hlava stojí?"

Welcome Home

29. dubna 2012 v 21:57 | Katastrofa |  Povídky
"No, pokud jsi to co předpokládám, děvka v rouše beránčím kvůli který jsem zkurvil všechno, co jsem kvůli ní udělal a jestli jsem to opravdu všechno zničil, pak už tě radši nikdy nechci vidět."
Claudio Paul Sanchez (*1978)
Coheed and Cambria

Nemohl tomu uvěřit. Zkurvená malá děvka. Jak se na něj mohla vykašlat? Dal ji všechno a ona mu nedala nic. Pamatoval si absolutně všechno, první dotek, první polibek, první milostné dobývání.. Ty nádherný večery co spolu strávili. Zamilovaný pohledy měnící totálně všechno. Pohledy, který člověka spálí na uhel. a donutí ho dělat věci, který by nikdy předtím nedělal.

"Promiň zlato, ale byl jsi pouze malá část mého života."

Všechno bylo úžasný do chvíle než potkala JEHO. Typickej konzumní týpek, druhej Zac Efron.. Idol všech. Ztělesnění všeho, co nenáviděl. Cukrkandlový úsměv, pastelové barvičky, charisma.. Idiot. Byl to celej týden, co ho opustila. Týden absolutní bolesti. Roztrhaný srdce. Troska. Najednou byl každém chytrej, přesně věděl, jak se máte chovat. Rozchody přeci člověka nezmění. Přitom se v určitých situacích se nezvládali chovat, tak jak říkali. Ale radit všem, to bylo jejich. Povrchní hovada.

"Ty sis opravdu myslel, že tě miluju?"
Ležérně si zapálil cigaretu. Popotáhl. Cítil jak mu nikotin naplňuje tělo. Miloval stimuly, během tohohle tejdne to párkrát přehnal. Člověk by neměl experimentovat s drogama a alkoholem. Můžou přijít strašný noční můry.. V normálním stavu si člověk nemyslí, že by byl schopný takových věcí jako když je sjetej. Je špatný, když vedle vás vypadá ta největší smažka z Nový Vsi jako člověk na odvykačce. On sám nevěděl, co se s ním během tripů děje. Někdy to bylo hodně zlý, není úplně normální probudit se pořezanýma rukama. Ještě víc ho znepokojovalo to rozmlácený zrcadlo a krvavý nápis "VYHRÁLAS".

"S tebou jsem nikdy nepoznala orgasmus. Myslíš jenom sám na sebe."
Popel z cigarety padal z okna jeho auta. Sledoval padající popel. Bylo v něm něco symbolického. Pocit smutku měl odejít. Ale on sám tomu nevěřil. Věcem, kterejm nevěřil začínalo přibývat. Třeba holky. Nevidíte do nich. Nevíte co si o vás myslí. Celou dobu jsou k vám oddané a nakonec vám vrazí kudlu do zad. Nádech. Podíval se do zpětného zrcátka. Viděl jaká se z něj stala troska. Rozšířené zorničky, několikadenní strniště. Věděl, že ty drogy neměl brát. Ničil se. Ale v některých případech je lepší bejt sjetej a potlačovat mozek i srdce. Stát se živou mrtvolou. Nakonec ale smysly vždycky zvítězily. Bolest se vždycky vrátila. On věděl, že takhle to dál prostě nejde.

"Jsi totální idiot. Nechápu jak jsem s tebou kdy mohla chodit."
Rozklepanýma rukama otevřel spolujezdcovu přihrádku. Celý život bytostně nenáviděl zbraně. Jenomže zoufalý člověk dělá neméně zoufalé činy. Byla celá černá, už si ani nepamatoval, kdy ji v minulém týdnu ukradl. Jistý bylo, že měla 16 malých kamarádů, kteří mu měli pomoc. Devět milimetrů je zajímavej rozměr. Je to nesmírně malé, ale v rychlosti 250 metrů za sekundu dokáže udělat zajímavou paseku. Lidská lebka je proti takový rychlost jako polystyrén a bajonet. Nic ho nezastaví. Když se k něčemu odhodlá, nic ho nezastaví.
Vložil zásobník do pistole. Nabil. Přiložil si ji k hlavě.

"Píšu ti jenom proto, abych tě ještě víc naštvala, ty lidská trosko."
Blbej samonabíjecí mechanismus. Nikdy by ho nenapadlo, že se policejní Beretta může zaseknout. Zásobník vypadl z pistole. Zařinčel o podlahu auta. Vztekle ji vyhodil z okna.
Musel si pořád opakovat, že ona ho nezastaví. Hnusná lidská zrůda. Napíchnul si do žíly další dávky, tý zpropadený drogy. Další nádhernej výlet. Přál by si vidět, jak se mu váže heroin na jeho krev. Přál by si vidět ten pohled na to, co to dělá s jeho tkáněmi. Musel to bejt úžasnej pohled. Nepotřeboval svět v ostrých konturách. Stačil mu rozmlžený.

Poslepu nastartoval auto. Spojka. Narval tam jedničku, převodovka nereagovala dobře. Nevadí. Přidej tam plyn. Otáčky vyletí strašně snadno. Vždyť o nic nejde. Je to jenom taková jeho malá hra. Jízda připomínala kolotoč smrti. Strašně se moc divil, že v byly silnice prázdný, jindy jsou zaplněný veselejma pražákama, který se vracej z chat. Tím líp pro něj. Měl by přeřadit. Neboj se jet rychleji. Ty víš, že můžeš jet ještě rychleji, rychlost ještě nikoho nezabila.

"Všechny mé kamarádky říkají, že to stejně nemělo budoucnost. Nemůžeš už pochopit, že tě nikdy v životě nechci vidět? Nic není jako dřív, čím dřív to pochopíš, tím líp…"
Byly věci, které by rád pochopil, ale ať se snažil sebevíc, tak je nemohl pochopit. Kašlal na to. K čemu žít, když nemáte proč? Jedna zaseknutá pistole ho nemůže zastavit. Bezpečnostní pásy už nikdy nebude potřebovat. Může zvýšit rychlost, jen tak pro jistotu. Jistotu absolutního celku. Vůz narazil do betonového sloupu. Airbag vybuchl. Jeho tělo proti němu vystartovalo. Praskající obratle. Drtící se vnitřní orgány. Rozmačkané oči. Tlak je svině. Křeč v rukou. Bolest ustávala. Krvavý flek na sloupu. Černá a světlá krev se stékají do jednoho jezírka. Klepavé pohyby. Nemožné, to je nemožné. Měl rychle umřít. Tohle se nemělo stát.

Přísahal, že věděl, kdy musí zemřít. Proč se to teď nemohlo stát? Najednou se bolest opět vracela. Nervy rádi informují, že jste udělali něco, co jste neměli. vydržet. Fyzická bolest, psychická bolest. Prosil k bohu, aby utrpení skončilo.

Z dálky slyšel dunivý zvuk motoru. Díky Bože. Aspoň jednou ses zachoval jako kabrňák.
Těleso o hmotnosti 1760 kilogramů srazilo jiné těleso o hmotnosti 76 kilogramů. Několik litrů načervenalé tekutiny se rozlilo po čelním skle. Fyzika je nudná věc. Ale má svá pevná nepsaná pravidla. Kterým se nevyhnou ani sebevrazi…..

"Kámen prokletí je mou vinou s láskou a oddaností zemřu, až ty budeš spát. Ale pokud si mě chtěla prostě jenom vygumovat. Ať se pak nikdo nediví, že se budu tvářit šťastně. Takže s mým hříchem tě odsuzuji. K démonu jsem se modlil, démon se musí dostat ven."

This Suffering

29. dubna 2012 v 21:54 | Katastrofa |  Povídky - Psycha ze života
This Suffering

"Jako cíl nakreslený na mém břiše, je kulkou v ruské ruletě, řekla jsi nikdy se k tobě neotočím zády. Zachraň mě! Zachraň mě! Budeš stát při mně nebo mě pohřbíš? Pohřbi mě! "


Benjamin Kowalewicz (*1975)
Billy Talent

Mr.Cat
jo, to je docela šokující hele....
Than
ou
Mr.Cat
dobrý co?
Than
drsný
Mr.Cat
jo, taky bych řekl
Than
jak ti po tom je ,
?
Mr.Cat
stalo se to včera
a furt je mi na hovno
Than
buď silnej
Mr.Cat
ale prostě, co sakra čekala kámo?
co od toho kurva čekala?
Than
já nevim... ale podle toho , co vim.... je hrozná
Mr.Cat
jo kámo...
tohle normální člověk nenapíše
dal jsem si ji do ignorace
Mr.Cat
docela bych nečekal, že řeknu ať se nikdy neozývá
Than
je to hrozný
Mr.Cat
hele, ale řekni mi fakt co čekala?
ani mi nepopřála k narozeninám ty vole
ale chce se udobřovat
Than
já vim.. podle mě jenom kecala, aby se necejtila provinile
Mr.Cat
jo, taky mě to tak přišlo
jak kdyby prostě....
no já nevím
kdyby mě chtěla ještě víc zkopnout
Than
přesně
vážně netrap se kvůli ní... nestojí ti za to
Mr.Cat
už se taky nebude moc ani ozvat
happy end
Than
''happy end''
Mr.Cat
spíš bitter end
jak zpívá placebo :-)
Than
bitter
Mr.Cat
nečekal jsem ale že to tak skončí, fakt ne
Than
je to hnus
Mr.Cat
ale furt nechápu, co jí v tý její hlavě přeskočilo
Than
njn... lidskej mozek je zvláštní


Nesnáším svoje srdce. Vždycky buší rychle. Ani prášky na tlak nezabírají. Hrudní koš se otřásá pod ránami. Nevěnoval bych mu pozornost, kdyby vibrace nepřecházely do polštáře. Když se nad tím zamyslím, tak v tenhle okamžik mi nic není. Jsem zdravej mladej muž, kterej má psychický problémy. A proč má svoje psychický problémy? Protože se na něj vysrala jeho holka. Dýchej lehce, zastav rozzuřenou lokomotivu.

Ale ona nechce zastavit. Vzpomínky, který se mi derou do hlavy. Věci, který ze mě dělají idiota. Nemůžu vůbec spát.. Kdybych měl kladivo. Na myšlenky, tak bych si rozmlátil všechny myšlenky na ni. Rozflákal bych je na kaši. Zkurvená realita všedního dne. Mohl bych o tom vztahu napsat hezkej román, ze kterýho by byl bestseller. Vymyslel bych si šťastnej konec, zatáhl do toho upíry a čaroděje. Vedle toho by bylo Stmívání a Harry Potter nevýdělečný kus brakové prózy.

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si vytvořil dokonalé peklo. Mít v mysli jednoho jediného člověka a nikoho jiného. Můžu bejt nasranej. Můžu se vztekat. Můžu jít rozkopat celej dům na prvočástice nebo si třeba podřezat žíly, ale stejně se mi neuleví. Čas podívat se na hodinky. Půl třetí. Panebože, proč zrovna já? Kdysi jsem si myslel, že je to bezpředmětná otázka. Ale člověk míní a svět mění. Říká se, že srdce je nejsilnější sval v těle. Souhlasím, ale jak chcete žít s rozbitým srdcem? Vy asi nemáte rádi vnitřní monology, že jo?

Zpocená hlava. Klepu se jako osika, když jdu po plovoucí podlaze v chodbě. Každej krok je další směrem k totálnímu zoufalství.. Hezky krok za krokem. Stává se z ze mě stále větší a větší troska. Jedna noc. Příliš dlouhá noc. Dojdu si do kuchyně, natočím skleničku plnou vody. Studený chlad rozlévající se na jazyku, člověk by řekl, že se tělo brání. Chce umřít? Nechce pokračovat? Měl bych vědět, že je to jenom přechodný období a potom bude všechno hezky. Potom je rovno X na miliontou. Proboha, jsi fakt děsnej pesimista.

Co kdybych si vzal nůž a jednoduše si podřezal žíly? Emo to prej dělají a já vypadám jako emo. Člověk na něco musí umřít. Bez smyslu života nejde žít. Beru si nůž. Ten, kterej prodává Horst Fuchs v teleshopingu. Statečně si beru nůž a přikládám k žíle. Je to dost zvláštní pocit. Jeden táh nožem. Proč to sakra skoro nebolí? Tupej Heinkellbach? Budu vás žalovat zlomyslní krutí samozvaní vládci televizního prodeje levného zboží.

Tak to snad není možný. Jenom povrchový škrábance. To je sakra švýcarská kvalita? Ta blbá globalizace mě nezabila. Ani krev z ran neteče, kromě několika miniaturních kapek na čepeli. Tuhle noc mi opravdu nebylo určeno zemřít. I když smrt je pouze abstraktní pojem. Co když? Co když nemůžu umřít? Jistě, moje shnije až mě pohřbí, ale co když duše bude pokračovat dál v cestě? Cesta krajinou nikoho…

Měl bys jít spát. Lidi potřebují spánek. Světlo zhaslo.Jeden jedinej přepínač. Vymazal všechno, co vymazat mohl Žárovka je bez proudu. Jednoduché zapnuto nebo vypnuto. Žádný city, žádný zbytkový city. Žádná bolest nezbývá. Všechno je tak šíleně jednoduchý. Až z toho člověka mrazí.

Hlava tiše dopadla na polštář. Nepovedlo se ti to. Nepovedlo. Odepsala mi na ty sms, který jsem jí psal? Letmý pohled. Kde je sakra ten mobil?
Mobil byl zahrabaný pod péřovým polštářem. Žádná příchozí sms. Musím, musím jí zavolat. Prosím, zvedni to. Půl druhé. Musím jí vysvětlit, že to všechno bylo jenom nedorozumění. Můžu se přeci změnit, vždycky to jde. Ona, ona to nebere. Proč to proboha nebere? Tak třeba ji musím ještě chvíli prozvánět.

"Dovolali jste se do hlasové schránky čísla…."

Proboha, to snad není možný. Další pokus, přeci to musí vzít. Mám ji toho tolik co říct. Prosím, vezmi ten zpropadenej telefon.

"Dovolali jste se…."

Myslím, že srdce už nebude muset zpomalovat. Možná mě trefí šlak. Jenom ne tahle bezmoc, už to nejde. Po několika minutách se už nehlásila ani hlasová schránka.

"Volaný účastník je dočasně nedostupný….."

Agonie procházející celým tělem: Milion otázek proč v hlavě. Nemůžu ji vypustit z hlavy, prostě nemůžu. Nejde to. Zavři oči. Nech je zavřený. Soustřeď se na tmu, která tě obestírá. Zapomeň na současnost. Žij minulostí. Žij tím co bylo. Chtěl ses zabít, nedokázal jsi to. Žes neměl odvahu něco znamená. Možná není noc doba, kdy máš zemřít. Možná je lepší počkat si na den. Smrt čeká.




MarDoc: myslím že jí to taky fakt mrzí a chtěla to nějak urovnat ...
Mr. CAT: chtít mohla....
MarDoc: nj ... oba se v tom zbytečně utápíte ... chtěla si jen o tom rozumně promluvit ... oba s trápíte ... oba máte svý chyby , ale když prostě to nevyřešíte , tyhle řeči pujdou dál
MarDoc: myslím si že ona rozhodně nechtěla aby to zkončilo takhle
Mr. CAT: jo, jasně....
Mr. CAT: já ji dal šanci, ona mě už ne....
Mr. CAT: nechtěla, aby to skončilo takhle....
Mr. CAT: je vidět, že jí to žereš....
MarDoc: dle mýho by nikdo nechtěl aby láska skončila nenávistí ... nikdo Honzo ... a ona určitě taky ne ...
Mr. CAT: tak proč se tak kurva chovala?
Mr. CAT: Proč to udělal?
Mr. CAT: *a
Mr. CAT: Proč to všechno?
MarDoc: nevím , nevím ... třeba chtěla prostě jen přátelství pak už ...
Mr. CAT: jasně.....
Mr. CAT: začínám být skeptik
Mr. CAT: Je to ta samá holka, který bylo jedno, že jsem se kvůli ní pořezal....
MarDoc: prosimtě
Mr. CAT: tak mohla trochu projevit soucit....
Mr. CAT: nevadí

Následující ráno bylo možná ještě bolestivější než večer. Za noc jsem toho moc nenaspal. Ale vždyť tyhle stavy každej známe. Stav, kdy vaše vědomí ukradne jedna osoba. Přihlásíš se na facebook, píšeš vzkaz na icq. Jediný co chceš je, aby se vrátila. Všechno ostatní může jít do kytek, ale ONA. Vrať se prosím…..

"Uživatel Žirafka Andílková je nezadaný"
Zobrazit 8 komentářů

Bodnutí do srdce. Zamražení. Mžitky před očima. Koukám, že to myslela asi vážně. Hodně vážně. Možná je čas se vzbudit slabochu. Možná je čas přiznat si ty chyby. Přiznat si, že jsi to docela dost posral. Ta vina je cítit všude. Jde ti z nitra. Každej to vidí. To, že jsi zlomenej je možná nějakej boží trest. Možná něco úplně jiného. Měl by sis změnit svůj FB stav. Ať to tam nemáš.

Nastavení => rodinný stav => nezadaný

Hele, ona si mě vymazala z přátel. Začíná to bejt trošku tvrdší hele… Koho by to napadlo, že se zachová takhle. Vypnout ten krásně umouněnej facebook. Letět pryč. Někam daleko pryč a nedívat se zpět, protože tahle bolest bude ještě hodně dlouho bolet. Bolet? No, kdo ví…..






Jak dny tak pokojně plynuly a mě se dostávala z bolavý hlavy. Připadal jsem si líp. Byl to jeden debilní týden. Pořád na ní myslet. Jasně, chtěl jsem to zkoušet i na jiný holky. Ale, prostě to nešlo. Rozum musel jít do popředí. Hodně do popředí. Srdce se poslouchat nemá. Nikdy nemáš poslouchat sval. Protože svaly nedokážou rozumně přemýšlet. Jediné, co svaly dělají je to, že bolí. Pořádně bolí….

Úspěšně mě ignorovala a já ignoroval slepě ji. Jednoho dne jsem si zašel na facebook. A koukám co to? Ona má zrušený profil? Ta je teda hodně ohleduplná, abych neviděl nic zlýho. Chvíli jsem prohledával facebook, jestli se mi to jenom nezdá. Celé mé štěstí narušil kamarád.

"Ty vole, podívej se na tenhle odkaz, asi ji začali svědět trenýrky, že tě vyměnila za takovýho člověka."
"Co to doprdele kecáš, vždyť si zrušila facebook…."
"No, nevypadá moc zrušeně…."

Facebook.com, uživatelské jméno emoX@seznam.cz,, , heslo: ******

Žirafka Andílková je ve vztahu s Thomas Babel
Výročí 30. dubna 2010

Další ledová sprška. Kurva, já se s ní rozešel 1. května. Takže ona už měla vybranou náhradu? Co to doprdele je? Zběžný proběhnutí profilu. Zjistil jsem několik trošku bolestivějších věcí, jasně berte mě za magora, ale v ten moment mě to fakt bolelo. Proboha, vždyť mi psala, že ho znala teprve od toho ohňostroje. To bylo 30. dubna! Já tomu nemůžu uvěřit. Ona…..

Žirafa Andílková je nezadaná
Toto se líbí Thomas Babel a Žirafa Andílková

Co to kurva má všechno znamenat? Já si sakra mysle, že jsi úplně jiná! Jiná ve všem. Proč jsi mi tohle musela udělat? Vždyť jsem takovej sráč snad na tebe nebyl.

"Kámo, tohle jsem ti neměl říkat. Hlavně se prosim tebe už neřezej…."
"Takovou radost ji neudělám….."

Za to, co jsem udělal potom se stydím. Vím, že to nebylo správný, ale ta nenávist v mém těle a všechno ostatní. www.poslatsms.cz . Neměl jsem to dělat, ale všechny ty nervy…. Stejně to bezděčně ignorovala….

Z celého tohohle vztahu jsem si zapamatoval jenom to, že jsem si ji nikdy neměl připouštět k tělu. Neměl jsem na ní tak spoléhat. Vždycky se najde někdo kdo vám vrazí pořádně ostrou kudlu do zad.

Ten její novej kluk byl takovej skoro by se dalo říct narozeninovej dárek nebo jsem to dostal za maturitu? Kdo ví….

Ale stejně vím, že jednoho dne všechna tahle bolest musí odejít. Ještě nevím, kdy se to stane, ale vím, že jednou ji nebudou mít v mysli. Nebude pro mě existovat. Jediný, co bude skutečný budou vzpomínky. Ty krásný vzpomínky na ní.


Ale než se to tak stane, bude to šíleně dlouho trvat. Než se z toho celej dostanu.
Jsem to ale citlivka co? Malej černovlasej deprimovač svýho okolí. Málem bych kvůli ní odsoudil všechny ženský. Nevím proč, ale něco mi říká, že by to byla šílená chyba. Sám nemám rád, když někdo odsuzuje mě, jenom proto, že se k tomu člověkovi zachovali všichni chlapy špatně. Vyjímky existují, otázkou je jenom to, jak je najít.

Někteří lidé mi vyčítali, že jsem ji nedokázal odpustit. Všechna bolest je příliš čerstvá na to, abych byl schopný odpustit i kdybych chtěl. Nikdy jsem nechtěl, aby vztah takhle končil. Přísahám bohu, nechtěl jsem to. Jednou jsem se už takhle spálil, tak proč se spálit podruhý? Nicméně člověk míní a svět mění.

Tohle dílo nemá mít žádnou zvláštní důležitost. Jenom jsem chtěl dokázat lidem, kteří nevědí, co to je milovat celým srdcem. Těm frajírkům, který střídají holky, jak na běžícím páse.

S velkou láskou přichází i velká odpovědnost.

Kdo ví co ten citát znamená, zrovna teď ho nechápu, vůbec nechápu, co si myslí. Ale vím, že jednoho dne ho pochopím. A pochopíte ho i vy. Určitě jste byli někdy taky takhle v hajzlu, ve velký šílený díře, která vás chtěla sežrat. Člověk do té díry nikdy nespadne, jenom je příliš blízko čepelím, tak prosím vás to nevzdávejte. Nespadnete na ně, pokud sami nebudete chtít.

Teď jsem se pěkně rozjel co? Ptáte se, co bude dál? Já sám nevím, co bude dál, budoucnost je taková, jakou si napíšeme. Nikdo do budoucnosti nevidí. Správnost všech rozhodnutí ukáže jenom a pouze čas. Boží mlýny melou, je jenom otázkou koho semelou….

A nezapomeňte, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…..

Potemnělý večer, sedím u počítače a najednou mi přijde zpráva. Přečíst či blokovat? Přečíst…….

Čas klesnout na úplný dno…..

"Proč neukončit tuhle lež, už to nemůžu předstírat, potřebuju si najít kamaráda, který mě zachrání. Mou rozbitou mysl, předtím než se znovu rozpadne na kusy…."

Šarmantní muži

29. dubna 2012 v 21:52 | Katastrofa |  Povídky
"Šel bych dneska ven, ale nemám na sebe vůbec nic. Ten chlápek říkal "Je to blbý, že se takovej fešák o sebe nestará." Morrisey (*1959), The Smiths

Bylo pozdní odpoledne léta páně 2011, celej den vypadal, že bude jeden a ten samej stereotyp jako pět milionů dnů předtím, ale něco se muselo změnit, něco muselo ten den pořádně okořenit. Před děčínskou bankou zastavilo oranžové Lamborghini. "Opravdu nevím, jestli to auto byla nejšťastnější volba." řekl Petr a s pocitem neuvěřitelného opovržení se podíval na Tomáše, který ležel ve skořepinové sedačce s nápisem Recaro. "Hele kámo, já nevím, co se ti na tom nelíbí, je to takový pohodový auto." Petrovy oči mu vyštěkly nadávku do obličeje, ale slova samozřejmě následovala "Hele, fakt nechci bejt za toho největšího zmrda, ale tohle je Lamborghini Murcielago LP670-4 SuperVeloce a my stojíme před maloměstskou bankou kdesi na severu Čech, můžeš mi prosím říct, jak si nás pak ty policajti nevšimnou, až poletíme s tímhle autem 280 za hodinu a rozmázneme se o první sloup? Nemluvě o tom, že to nemá žádnej zavazadlovej prostor, kam bychom mohli schovat naše uloupený prachy kurva!" řekl to tak prudce, až sonické vlny z jeho basového hlasu pohnuly s Tomášem, který se na něj podíval a rukou se začal šmátrat v palubním systému auta. "Hele, tady mám tu tvojí písničku, která tě vždycky uklidní, je to přeci ten This Charming Man od The Smiths, uvidíš, že to bude všechno v pohodě a nic se nám nestane, trochu mi věř parťáku, všechno je skvěle vymyšlený."

Petr se nervózně opřel do sedačky, otevřel před sebou přihrádku před spolujezdcem a vytáhl jednoho jointa. "The Smiths mě nikdy nezklamou, ale myslím, že si to pojistím touhle rozkošnou trávou." Autem prostupovala vůně nekvalitně usušený marihuany. Tomáš zbystřil "Ty vole, ser na to, to je ta moje usušená majoránka, kterou jsem koupil mámě do polívky!" Začalo šílené dušení se majoránkou. "Proč proboha tohle dáváš do jointu ty vole? A proč to sakra máš v přihrádce před spolujezdcem?" Nastalo trapné ticho. "Já ti vlastně nevím, kámo, asi jsem byl posledně trochu víc zkouřenej, když jsem odvážel tohle auto od dealera Lamborghini a tak mě napadlo, že to bude docela ostrej nápad dát nějakou majoránku do papírku." Petr bouchl do dveří. "Od dealera Lamborghini? Vždyť jsi mi říkal, že tohle Lambo je od tvýho kámoše, tak co tady zase pindáš?" Tomáš se začal smát "Od kámoše byl ten oblek lumíku, ten kterej jsem si vzal na sebe, když mi ho půjčovali, což mi připomíná, že.." Tomáš zkontroloval čas na přístrojové desce "..že máme ještě hodinu a budeme muset to auto vrátit."

Petr proklínal ten moment, kdy se rozhodl, že do toho půjde s tímhle psychopatem, už tehdy mu mohlo bejt tak trochu divný, že to byl člověk, kterej halekal, že vymyslí plán, opatří auto, zbraně, tašky na prachy, v podstatě všechno důležitýho, co se k takový správný loupeži hodí. Bral ho jako génia svýho oboru, kterej mu řekl, že udělal už patnáct vykrádaček, ale pak od známejch zjistil, že tomu klukovi je devatenáct, což mu přišlo podezřelý, ale řekl si, že třeba nebude takovej kus budižkničemu, aby posral loupež, kterou sám naplánoval. Ach bože, jak se šeredně spletl. "Hele ty Tomáši a kde máš vůbec zbraně?" Tomáš ukázal na podlahu před ním, velká černá taška, do které celou cestu Petr kopal a nevěděl, co v ní asi bude. "Aha, tak v tom mají bejt ty zbraně? To je docela dobrý, cos vzal, nějaký Škorpíky, ČZ 75?" Tomáš se hurónsky zasmál. "Nebuď dětinskej, takovýma stříkačkama lidi nevyděsíš, musel jsem vzít něco mnohem působivějšího.." Petr nechápavě koukal, co myslel tím, že musel vzít něco působivějšího? To budeme na nějaký módní přehlídce? Vždyť v bance žádný porotci nebudou a tyhle kompaktní zbraně, který jsem řekl, jsou přesně pro bankovní přepadovky. "…víš? Jeden můj známej byl takhle v Iráku kámo a když se vrátil, tak si s sebou vzal nějaký pušky, který čórnul nějaký americký hlídce, když se střídali hlídky NATO tábora. Takže obral ty Texasany o tyhle dvě suprový em čtyřky, to je super ne?" Petr se podíval na Tomáš tím pohledem, kterým psychiatr počestuje nového pacienta v blázinci. "Takže mi chceš říct, že ty rozložený pušky, který jsou v tý igelitce přede mnou, budeme muset nejdřív složit, což se mi zdá jako hodně šílenej úkol, protože to má tři prdele malejch součástek a tipuju, že určitě z tý igelitky někde vypadly, ale abych se dostal k tomu hlavnímu. Em čtyřky jsou jedny z nejnespolehlivějších útočnejch pušek, to kurva nevíš, že se můžou kdykoliv zaseknout?" dořekl větu a poslední slovo následovala útočná formace slin, které se jako výstřel broky z brokovnicového náboje rozprskly po čelním skle. "Klídek kámo, já ti říkám, že to dáme, nejsme přeci kreténi." Asertivní Tomáš začal fungovat.

Co následovalo? Deseti minutový skládání útočních pušek, pár ran do palubní desky a proklínání amerických výrobců kvůli neschopnosti vyrobit něco jednoduchýho, co by se nepodělalo po třicátým výstřelu a nepotřebovalo to generálku. O pár další nadávek později bylo vše, tak jak mělo být. Petr se potřeboval zeptat na poslední věc, která mu dělala starosti. Ty masky, který by mohli použít, aby je pět minut po bankovní prácičce nezavřel nějakej fízlák, kterej by se už už klepal na povýšení. "Tomáši, hele a co nějaký masky, aby nás nechytili?" Tomáš začal kývat hlavou. "Jo, na to bych málem zapomněl, mám je tady." Jak to dořekl, tak vytáhl dvě haloweenský masky, který měl vedle sebe ve dveřích. Jedna vypadala jako ksicht Freddyho Kruegera a druhá vypadala jako hokejová maska, kterou nosil Jason Vorhees. "Teď už si ze mě děláš prdel ne? V tomhle mám jít vykrást banku?" Tomáš nasadil nechápavý obličej, který si předtím čtyři roky procvičoval na hodinách matematiky. "Co se ti na tom nezdá?" Petr začal střílet slova takovým tempem, že připomínal AK47. "Co by se mi na tom kurva nezdálo? Ty vole, takhle tam budeme budit hrozný pozdvižení, jsem ti říkal, ať vezmeš masku Kalouska a Nečase nebo Topolánka a Paroubka, který se rozhodli, že udělaj státní revoluci a začnou v bance ty vole! A ne nějaký psychopaty, to na nás budou čumět, jak na podělaný kretény!" Tomáš se v žádném případě nenechal vyvést z míry. "Hele, dneska ty lidi na to nijak nereagujou, v televizi mají Lady Gagu kámo, uvidíš, že to vyjde, si nás ani nevšimnou." Po této větě se Tomáš rozhodl nezahálet, protože v jeho očích byla docela dost velká šance, že by si to mohl Petr rozmyslet a vycouvat z akce, protože po těch jeho debilních otázkách a toho neustálýho pohrdání Petrovými organizačními schopnostmi, to prostě není správný, jasně, je to kluk, kterýho vyhodili z výučáku a kterej nemá ani výučák, ani maturitu, chodil sice do zvláštní školy, ale to z něj přeci nedělá debila? A tahle akce to dokáže, že není debil a o tom všechny bude přesvědčovat celej život.

Ta scéna vypadala poněkud šílěně, možná bych to přirovnal k šílenství bollywoodskýho filmu. Z jasně oranžového Lamborghini vystoupí dva týpci, který mají na hlavách masky dvou nejlegendárnějších horrorových zabijáků, oba mají modré pracovní monterky a oba mají v pravé nohavici narvanou odjištěnou em čtyřku a v koutku duše se modlí, aby ta pekelná zbraň nevystřelila a nezlikvidovala jim plán dřív než s ním začnou. Jelikože se děj odehrává v České republice, tak nemuseli procházet žádným detektorem kovu, který by poznal, jestli jsou opravdu tak nebezpečně ozbrojení jak vypadají nebo si na to jenom hrají. V Americe by je už rozstříleli sekuriťáci s jejich pětačtyřicítkovejma Coltama. Díky bohu za to, že žijeme ve východní Evropě. Petr se naklonil k Tomášovi "Hele a jak teda začneme?" Tomáš zachoval poker face "Neboj, mám to do posledního detailu promyšlený, je nulová pravděpodobnost, že by se nám to dneska mohlo posrat, říkám ti, ten plán jsem fakt hodně dlouho piloval, takže nic neselže. Uvidíš!" Necítil se těmito slovy příliš uklidněn, ale kdo mu to mohl zazlívat? Zamířili k prázdné přepážce, procházeli kolem jednoho mladýho páru. "Lásko, koukej na ty dva idioty." řekl klučina, kterému mohli být okolo šestnácti let. Mohl přes jeho nažehlené vlasy vidět skutečnost nebo ne? To nechám na vás. Jeho holka v hip-hopový čepici se na něj otočila "Možná bys neměl bejt takovej člověk, kterej se nechá tak jednoduše rozhodit svejma předsudkama vůči lidem." Koukal na ní jako blázen. "Ale vždyť mají masky filmovejch postav!" Zakroutila hlavou " Jsou to taky lidská stvoření a hlavně potřebujou lásku a něhu!" Odvrátil hlavu a ofina mu spadla do očí. Pomyslel si "Možná jsem s ní měl fakt jenom spát a dát si jí do volnýho vztahu na facebooku." Ach, jak byl hloupý a mladicky nerozvážný. Časem mu to dojde. Nebo tý holce. Naši dva hrdinové si proklestili cestu k přepážce davem asi tak sto lidí. Za přepážkou seděla pěkná blondýnka, podle Tomáše měla docela dobrý prsiska, koukal jak divej na ten její přemake-upovanej obličej a najednou zjistil, že mu z pusy kape slina, taková ta slina úchyláků, který strávěj většinu svýho života sledování Leo TV, asi jako Tomáš. Ale dost o Tomášovi. "Co si budete přát pánové?" zeptala se sličná blonďatá zaměstnankyně banky za přepážkou.

Tomáš se podíval na Petra pohledem, který mu dával najevo, že bude mluvit Tomáš. "No, víte, my bychom si rádi založili, ehm, nějaký, ehm, no, jak se tomu zatraceně říká?" Její modré oči si je změřili. "Myslíte spořicí účet?" Petr se podíval poněkud zmateně na Toma, proč chce proboha zakládat spořicí účet? Mají snad vykrást banku ne? Šťouchl do něj loktem "Já vím, neboj se, uděláme to." řekl spolukomplic. "Já už to chápu, vy dva jste homosexuálové a chcete si založit dohromady spořicí účet! Ježiši, proč jste mi to neřekli dřív, já podporuji homosexuály, nebojte se, žijeme ve 21. století, tady se vám nebude za vaši orientaci nikdo smát, na to vám dávám své čestné slovo." Oba se začali cukat. "Nene, to jste nás asi špatně pochopila, ale my dva nejsme vůbec homosexuálové! My jsme sem přišli z úplně jiného důvodu." Blondýnka byla očividně nad své mentální síly, bylo na ní vidět, že nemohla pochopit, proč sem přišli ty dva roztomilí homosexuálové a teď se najednou vymlouvají na něco úplně jiného. Najednou halou zazněl tlumený výstřel. Zavládla panika. Petrovi vystřelila em čtyřka. "Já ti říkal, že se něco posere, kurva!" Tomáš jenom nevěřícně stál a koukal. Další výstřely brzy následovaly, v okamžiku, kdy se Petr snažil vyndat zbraň z kalhot, se zasekla spoušť a šílenej Američan začal kropit prostor banky, kropil by do vyčerpání zásobníku, ale najednou se zčistajasna ten nespolehlivej klump made in usa zasekl. Nastalo hrobové ticho. "Si zabil Petře!" zhodnotil jeho výkon Tomáš. "Tohle je kurva přepadení, jsme psychopati, tenhle druhej týpek nemá ani základku a já mám bakaláře z aplikovaný informatiky a nebojím se ho použít!"

Reakce rukojmích byla následující. Začali se jim smát. Ale Tom se chytl své příležitosti za pačesy a vzal do ruky svojí em čtyřku, která se zatím nezasekla. Teda aspoň v to ve skrytu duše doufal, protože nechtěl, aby přivodil své pověsti vykradače bank šrámy. "Tohle je regulérní přepadení podle norem Evropské Unie číslo 250, takže bych vás všechny chtěl požádat o součinnost, pokud nebudete s námi spolupracovat, tak budu nucen vás rozstřílet svojí em čtyřkou, protože mi to Evropská legislativa dovoluje, ano nebudu vás moc zabít všechny, ale minimálně třicet vás sejmu." Petr se podíval na Tomáše. "Děláš si ze mě srandu, tohle má bejt ten tvůj skvělej plán?" Než stačil odpovědět, zvedl onen šestnáctiletý chlapec ze země a začal mluvit "Vážně má bejt tohle loupež? Chci, říct opravdu čekáte, že budeme hotový a bát se vás dvou amatérů, který očividně nevědí ani jak mají použít em čtyřku, chlapy, probuďte se, přeci každej malej parchant ví z Call of Duty, jak se střílí s takovouhle zbraní, bere to jako samozřejmost a pak potká takový dva břídily, jako jste vy dva!" Následoval ještě větší výsměch než předtím. Oba lupiči se na sebe jenom smutně podívali a bylo na nich jasný, že tohle asi nečekali. Už i malej parchant z nich dělá kretény. Tomášovi povolily nervy. "Já ti ukážu ty jeden malej sráči! Tohle jsi neměl rozjíždět, protože teď ochutnáš hněv ráže pět padesát šest milimetrů, ty otrapo!" V tom delikátním momentu, kdy se jeho prst v rukavici dotknul spouště a zbraň měla začít střílet, se mu zastavil celý vnitřní svět, ale okolo něj šel svět stále stejnou rychlostí, proto si lidi všimli, že jeho em čtyřka nezačala střílet. Místo toho se mu dokonce rozložila v rukou, asi jí kvalitně sestavili, jo mohli by pracovat jako lidi, který skládaj zbraně na objednávku a rukama jim projde strašný množství dobrejch zbraní.

Petr se otočil na paní za přepážkou "Prosím Vás, opravdu byste nám nemohla dát nějaký peníze? Ono to fakt nebylo jednoduchý to všechno vymyslet a sehnat ty zbraně." Přes smích ho téměř neslyšela, ale v ten moment se v ní pohnula vlna solidarity. "Kolik chcete hoši?" Tomáš ožil "Vy nám opravdu dáte nějaký peníze?" Blondýnka se zařehnila a pravila "Dám vám deset tisíc a zapnu alarm o pět minut později, ale budete si muset dát pusu. Stejně jste homosexuálové, takže vám to nebude dělat problém." Naši dva hrdinové se na sebe podívali. Petr začal nervózně kuckat. "Nečekáš, že ti dám pusu, že ne?" Tomáš zrudl. "Pusu, pusu, pusu, pusu!" Znělo bankou. "Hele, je v tom deset litrů kámo a velká šance, že nás nikdo nedostane." Věděl, že tohle je argument, kterej tomu debilovi nemůže vyvrátit, ale trochu ho deptalo to obrovský množství lidí, který čekali na to, až si dají skvělou homosexuální pusu. "No jo kurva, ať je to teda za náma, za tohle tě budu do konce života nenávidět." Dali si pusu. "Joooooo, dali si pusu, čumte na ty dvě bukvice!!" Neslo se bankou. Blondýnka, šestnáctiletej skrček se svojí holkou a milion dalších lidí se smálo. Blondýnka jim prostrčila přes přepážku deset tisícovek. "Já jsem věděla, že jste oba homosexuálové! Ale chci říct, že se nemáte za co stydět, protože je to naprosto normální věc, jak jsem vám už říkala!" Někdo z těch dvou pronesl docela dost smutným tónem "Hele, tak my teda už budeme muset letět s těma prachama, aby nás někde nechytli fízláci, to by byl pak hroznej průser. Už teď vypadáme jako bukvice ("Vždyť jste bukvice, nestyď se za to hej!" ozval se šestnáctiletej hajzl), nemůžeme se vás snažit zabít, protože jeden kvér je zaseknutej a druhej se rozpadl na prvočástice, takže asi budeme muset upalovat pryč."

A nečekali na to, co se bude dít a brali nohy na ramena. Petr omylem narazil do skleněný vitrýny a proletěl sklem. Spustil se alarm. Tomáš si ho změřil pohledem, to je ale debil, honilo se mu hlavou, mudrc jeden bakalářovanej. "No, tos nám teda pomohl kámo." Sebral Petra za bundu, mezitím si všiml, že když se sklonil, tak mu upadla maska. Čert to vem už sakra! Vlezli do přistavenýho Lamborghini. "Jsi v pohodě kámo?" zeptal se zraněnýho. "Jo, jsem docela v cajku, akorát se mi zdá, že mi něco vypadlo." Tomáš se na něj podíval "Ser na to, jedeme odsud pryč. Než přilítnou fízláci." Otočil klíčkem v zapalování, ale auto nechtělo chytnout. Čím to sakra bylo. Další minutu tam zkoušel startovat a vypadal při tom jako člověk, kterej má psychotickej záchvat a vybíjí si to na nebohym autě. "Hele kámo, já se jdu podívat na motor, co se stalo, snaž se to zatím nastartovat." Běžel dozadu, všiml si, jak je celá banka sleduje a směje se. Z davu se ozvalo "Mám přinýst startovací kabely?" Začal se rychle hrabat pod kapotou, všechno bylo v pořádku, tak se podíval do koncovky vejfuku. Byl tam narvanej kus papíru, o tak brutálních rozměrech, že se auto nemohlo nastartovat, pár minut ho páčil ven, když uslyšel policejní sirény. "Nakopni to kámo! Teď to půjde." Bohužel natankoval do Lamba závodní benzin od svého kamaráda, kterej to pašoval z Německa. Ozvala se rána a v mžiku vyšlehl z vejfuku obrovskej plamen, kterej mu popálil masku i s obličejem. Rychle vlétl nůžkovejma dveřma dovnitř. "Hele, budeš muset řídit, já nevidím ty vole, vyšlehl plamen z vejfuku a popálil mě v ksichtu!"

Petr ztuhnul "Ale já neumím řídit kurva, byl jsem příliš zaměstnanej počítačema než abych se mohl učit řídit." Tomáš začal naléhat "Hele, je to jednoduchý, stiskneš to pravý pádlo směrem k sobě jednou, máš tam jedničku a pak jenom přidáš plyn, bude to pohoda kámo, nic se nestane, jenom se rozjede rychle jak hovado a vypadneme." Petr zmáčkl pravé pádlo. Ocelový zvuk cvaknutí mu řekl, že už může šlápnout na pedál plynu. Vyrazili jako střela, za několik okamžiků letěli přes dvěstě kiláků v hodině. "Ty vole.." začal povídat Petr "..už vím, co jsem tam zapomněl, mojí vizitku ty vole, upadla mi z kapsy, když jsem prolítnul tím dokurvenym sklem." Tomáš si sundával kusy ohořelý masky z obličeje "Tak to jseš teda pěkně v prdeli, protože tě najdou kámo." Petrův obličej se měnil v pohnutou grimasu. Věděl, že je v hajzlu, teď záleželo na tom, za jak dlouho ho fízláci najdou a zabásnou. Celý tohle předpovídal, že se to kvůli mentálovi sesype jako domeček z karet. Možná neměl tak usilovně přemýšlet. Nedal přednost zprava, věc, která se prostě sem tam stane začátečníkům za volantem. Nehledě na to, že on nikdy auto neřídil. Narazil do nich autobus plnej německejch turistů. Během okamžiku bylo zhotoveno asi přes tisíc fotek. Otevřeli dveře a utíkali pryč od rozbitýho Lamba, když se proti nim rozjelo policejní auto. Zastavilo před nimi. Vystoupil policista středních let. "Neviděli jste tady takový dva psychopaty s maskama? Vykradli dneska banku. Fakt je nemůžeme vůbec najít." Ty dva psychopati se jenom pousmáli, první záchvěv štěstí za tenhle den a možná i celej život. "Ty vole, fakt máme dneska z prdele kliku, nechytěj nás a ještě máme deset litrů!" pronesl nadšeně Tomáš. Petr se na něj odevzdaně otočil. "Je to debil, ale geniální debil."

"Šel bych dneska ven, ale nemám na sebe vůbec nic. Ten chlápek říkal "Je to blbý, že se takovej fešák o sebe nestará."

Symphony of destruction

29. dubna 2012 v 21:51 | Katastrofa |  Povídky
Symphony of Destruction
"Vzal jsi smrtelníka a dal jsi mu moc, sledoval jsi, jak se z něj stává Bůh, sledoval jsi, jak se hlavy kutálejí po zemi, kutálejí…."
Dave Mustaine (*1961)
Megadeth

Celá tahle mise nezačala tak, jak by měla, ale to nutně neznamenalo, že to skončí špatně. Alžírsko dokáže být hezká země, ale oni byli vojáci, pro ně to bylo jiný. Vztahy ve skupině nebyly tak dobré, jak by se mohlo znát a jak by doktrína OSN naznačovala rčením, že jsou si všechny národy rovny.
Bylo jich šest, všechno esa z různých tajných organizací, britskou SAS počínaje, přes izraelský Mossad, po ruský Spec Natz. Jean Beuax, úředníček se zaměřením na problematiku Afriky, z UCLA (Unité de Coordination de la Lutte Antiterroriste), George Howell, specialista na krizové vyjednávání s teroristy, který byl z SAS, Francis White, který figuroval ve skupině jako zbraňový expert, od Navy Seal, dále Tamir Calando, profesionální odstřelovač, vzpomínajíc si na svoji největší slávu, když hlídal u palestinských hranic, teď pracující u Mossadu, Josef Gretský od BIS (Bezpečnostní Informační Služba), který byl pozván jako pozorovatel od OSN. A v neposlední řadě Vasil Kozelovskij, velitel celé operace, původně mající na starost výcvik kadetů ruských Spec Natz.

Poprvé na misi někde v Africe. Subsaharská oblast, zajistit nějaký obchod na dodávku zbraní rebelům, který pomůže destabilizovat další africkou zemi. Ve jménu čeho? Demokracie, Obamy, OSN, lidských práv? Ne, dnes tady nejsou příčinou převratu ideologie nebo politické názory, máme drahé nerostné suroviny, to je jádro pudla. NATO a OSN se nemůžu dívat na to, jak jejich korporace přichází o velké sumy jenom proto, že nemají přístup k těmto surovinám. Ano, jejich mise byla potvrzením vlhkého snu každého zastánce konspiračních teorií.

Francouz Jean Beaux na tom byl z celé skupiny nejhůře. Kancelářská krysa vybraná pro extrémní situaci. Zpocený obličej, ubrečené oči (které byly plné jemných, otravných zrnek písku) a propocený oblek mluvil za jeho nevalné bojové zkušenosti. Skupina se nedokázala pohybovat dostatečně rychle, protože přes jeho neustálé protesty a stížnosti museli stále zpomalovat. Což nejhůře nesl Američan Francis White, který ho při každé kritické připomínce častoval větami typu "Už vím, proč jste prohráli druhou světovou." či "Drž už hubu Louie!" Sem tam musel zasáhnout Rus Vasil, který i když z toho měl srandu, tak musel dodržovat jisté vojenské protokoly. Zbylá trojice byla téměř stále zamlklá (až na chvilky, kdy Čech Gretský měl své poetické chvilky a při pohledu do písečných dun si broukal "Kde domov můj?"). Perfektní klid.

Gretský zrovna přemýšlel nad svojí přítelkyní v Praze, když pod jeho nohou cosi hlasitě cvaklo. Zarazil se. Angličan George na něj začal křičet, ať se za žádných okolností nehýbe. Tohle klapnutí bylo přesná reminiscence na Jugoslávii, kde strávil začátek 90. let, když tenkrát pracoval jako reportér BBC. Tyhle miny zabily pěknou řádku civilistů, takže mohl pouze předpokládat, že právě zachránil Gretskému život. Jean nezapomněl hned začít panikařit, klepal se jako ratlík, který neví, co se bude příštích deset sekund dít. Vasil se chopil situace jako správný velitel, pověřil Francise, aby udělal průzkum oblasti, ten se pomalu přibližoval, kontrolujíc si při tom perimetr. Profesionál, jak má být, zbytek družstva nervózně postával poblíž a kontroloval okolí. Bylo z nich jedno velké nervové zakončení, které netrpělivě čekalo na ten poslední impulz, který ho probudí.

Francis pomalu odhrabával písek zpod nohy Gretského, jemná práce, jen co je pravda. Podíval se na Gretského a pomalu začal objasňovat situaci "Josefe, tahle mina je hodně stará, nejsem si jistý, jestli je funkční nebo ne, tak se budeme chovat opatrně." Vyděšený Čech ani nedýchal, kapka studeného potu, který mu stékala po tváři, dokázala prozradit mnohé o jeho psychické situaci. Američan mezitím dokázal úspěšně zneškodnit spouštěcí mechanismus. "Jdi pryč, Josefe, už je to v pořádku." Gretský rychle vyběhl ke zbytku skupiny.
Francis opatrně obrátil minu, cosi ho zarazilo. Na druhé straně miny byla zaschlá vrstva jakési plastelínové hmoty. Pomalu položil minu deaktivovanou stranou na zem. Odfoukl nános písku a všiml si nějakého nápisu na plastelíně, navíc viděl rychle blikající červené světlo. Teď mu to začínalo docházet.

"Semtex, je tam SEMTEX! Utíkejte!"

Francis zemřel stejným způsobem jako žil, vždycky vynechal to, co vynechat neměl. Při zneškodňování min se mina měla co nejdříve zneškodnit, což byla věc, na kterou zapomněl. Kdyby od ní včas utekl a nezkoumal neprozkoumatelné, tak mohl žít. Takhle tu leží v písku, okolo něj je v kruhu zbytek mužstva, který se ho snaží oživovat. Z pusy mu teče pramínek tmavé krve. Má nohu urvanou v koleni, při bližším pohledu je vidět rozdrcená kost od tlakové vlny (přerušených tepen a žil si nedá nevšimnout). Lidé z družstva to samozřejmě nevzdávají, ale je to Don Quiotův boj s větrnými mlýny.

Panika zachvacuje Jeana, vytahuje z pouzdra svojí služební pistoli a žádá podle platných zákonů předání velení, protože teď podle jeho slov nastává případ, kdy Vasil nezvládl velení (ož, pokud jste kancelářská krysa jako Jean můžete jistě uplatnit). Tamir mezitím kontroluje odstřelovací puškou terén. Ozve se výstřel. Tamir zastřelil přibíhajícího vojáka (v poušti není moc objektů, které tlumí akustické vlny). Gretský využívá okamžiku a bere rukojetí pušky Jeana do hlavy, ten leží na zemi a křičí své francouzské nadávky. Během sekundy pálí několik ran do Gretského. Jeho tělo padá vedle Francise. George se staví mezi Vasila a Jeana, křičí na všechny strany, že to zašlo moc daleko. Tamir opět vystřelí. Další přibíhající voják je mrtvý. Varuje je, ať si vyřeší své problémy a žádá o urychlené přemístění, konstatujíc konvoj aut ve vzdálenosti pětiset metrů. V nestřeženém momentě Vasil omráčil Jeana. S výrazem psychopata bere ze své boty nůž a podřezává Jeanovi krk. Chrchlání krve přebíjí pouze střelba Tamira.

Vasil dává pokyn k přesunu za písečnou dunu. Ale oni už jsou blízko. George mává bílou vlajkou přijíždějící vozidla. Říká, že to všechno bude v pořádku, ať se nebojí, že je cvičený k vyjednávání na krizových situacích. Jde naproti černému generálovi, který jde k němu. Teprve teď začínají přicházet na to, že když skákali z letadla, tak dopadli na území jiného státu. Nebo se ztratili na cestě. Je jisté pouze to, že nejsou tam, kde mají být. Vasil míří na generála, generálovi muži míří na zbytek týmu. Tamir nervózně sjíždí prstem po spoušti. George se na ně otáčí a říká, že to zařídí, že to není vůbec žádný problém. V nestřežené chvilce se generál směje a bere do ruky mačetu, která mu visí u pasu, Tamir střílí z ostřelovací pušky. Vasil se připojuje k palbě. Mačeta se zaryla Georgovi do ramene. Křik a střelba se rozléhají pouští. O pár sekund později je už pekelné dílo dokončeno.
Náklaďáky odjíždějí a nad nárazníkem jednoho z nich se houpe skalpovaných hlav.

"Jako krysař veď krysy ulicemi, tančíme jako loutky v rytmu symfonie zkázy…."