Poslouchal jsem

26. dubna 2017 v 20:54 | Katastrofa |  Básničky
1. Na začátku bych chtěl říct, že jsem zase upadl,
kutálel jsem se po schodech a padal nahoru,
postavil jsem se a sledoval dokonale opuštěný okolí,
cesta z pekla se povedla a začátky jsou jasně daný.

2. Gravitační zákony mě nezajímaj a Newton se chechtá,
prej co všechno dokážou ty zamilovaný idioti zblbnout,
bandy SJWéček s jejich univerzálníma pravdama a kecama,
love story ještě větší než Eman Macron a jeho "maminka".

Poslouchal jsem v rádiu Omegu a myslel jsem na tebe,
poslouchal jsem doma DDT a stejskalo se mi po teple,
poslouchal jsem v práci Neila Younga a hrál sám sebe,
poslouchal jsem v autě Foals a uvědomil si to paraple,
tvůj stín na mě dopadá a já se neumím bránit.

3. Všechno je politicky korektní v týhle nový době neopsychopatů,
zdravej rozum, aby člověk pohledal mezi řádkama pel-mel kuriozit,
transfilní etnocida našich spojenejch národů LGBT křičí do světa,
vezmeme se za ruku a půjdeme se projít navzdory novýmu světovýmu řádu.

4. Nedokážu utřídit myšlenky z realit paralelně propletenejch,
zvednu obočí, napíšu ti, jestli jsem se zbláznil nebo je planeta divná,
uchichtneš se, vidíš můj obličej, co máme teda dělat dál?
Ve dvou se líp stojí proti veřejnejm modifikátorům vkusů ostatních.

Poslouchal jsem za soumraku Kino a sledoval jsem tebe,
poslouchal jsem na mobilu Dire Strats a hořel v brutálním teple,
poslouchal jsem v opuštěný uličce Ceremony a hypnotizoval sám sebe,
poslouchal jsem v příliš hlučný samotě The Cure a svíral to paraple,
tvůj svět na mě dopadá a já se nechci bránit.
 

Intermezzo II

5. února 2017 v 16:44 | Katastrofa |  Zombie Story
Uběhlo skoro šest let. 2011 rok před propastí, rok před začátkem na Blogu (kult sebestředných šílenců). Budoucnost z povídek se stala minulostí nesplněných přání spisovatele. Spoustu změn v osobním životě, svatba, svět není tak zlé místo a všechen optimismus se z něj přeci jenom nevypařil, ale dostal ho alespoň tolik, že si mohl říkat realista. Co zatraceně bude s těmi postavami? Co je čeká? Nic hezkého, vlak se odbrzdil a nezastaví se do konečné stanice. Konečná stanice je propast vedle ohořelých zbytků naivních ideálů puberty v přelomu. Na kolik stránek se ta knížka ještě roztáhne? Budu schopný ji vůbec zastavit než se z ní stane entita žijící svým vlastním životem? Otazníky létající nad hlavami nic netušících písmenkových charakterů s předvídatelnými rysy osobností a prázdnými životy, stejně jako polovina lidí dnešních dnů. Co naplat, musí se psát, žádná jiná možnost není a pokud by byla, byl bych hrozným spisovatelem. Nezbývá než dotáhnout toto šílenství do konce, protože ostatních knih bylo napsáno miliony, v každé byly lidé postižení svojí vlastní neomylností a bezchybností, úkryty zkriplené generace co se snažila být vždycky jiná než ostatní, připadat si lépe, radostněji a hlavně lepší než ve skutečnosti byla.

Moji hrdinové se nebrečí nad tím, že jsou všichni v hajzlu, oni to vědí a stali se součástí nekonečné bolesti, přijali ji za svou, ne z prozaických důvodů, aby byli zajímaví a líbili se ženským, ne kvůli tomu, aby k nim utíkaly psychicky nevyrovnané hipsterky, ale protože jsou mými rukojmími. Udělám jim cokoliv co jenom uznám z vhodné, ale už nejsem na dně Macochy. Vylezl jsem ven a dýchám vzduch nad hladinou, ale co s nimi? Jejich životy jsou nenávratně poškozeny, jak bych jim mohl pomoc, abych nezradil čtenáře? Co zatraceně? Koho může najít Olmera ve svém životě? Koho bych chtěl potrestat, abych mu přičaroval vztah s polomrtvým psychopatem? Kdo jiný než psychopat jezdí v TVR Sagaris? Kdo jiný má trpět než on? Proč by si nemohl sáhnout i pod povrch? Jeho hlavu držím pořád malý kousek nad hladinou a zákonitě musí přijít chvíle, kdy se ho pokusím utopit jako už tolikrát předtím. Nejlepší věci jsou zasazené mimo kontext a jednoduchá generace není schopná najít souvislosti (moje generace). Nebudu jim nechávat vodítka, moji čtenáři vidí pod povrch, pod všechen ten balast s Infikovanými. Olmera nesmí dopadnout dobře, musí si uvědomit chybu a trpět. Nepřestávat, dokud se nedostane na okraj skály, odkud bude chtít skočit a teatrálně ukončit svůj nesmyslný život. Jenže ten útes bude napěchovaný vatou, 150 metry vaty, co umí rázně zpomalit člověka a nespustit ho z tohoto světa.

Lukáš je obětí sebe samého, jeho posedlost pekelnými stroji ho neopustí ani do té doby než od něj odejde jeho vlastní rodina a nebude nikdo, kdo by se za ním podíval. Je otcem, ale místo toho, aby se choval jako milující a hrdý táta od rodiny, radši jezdí svým technologicky překonaným reliktem počátku 21. století po okreskách. Lukáši, chlape, co zatraceně bude dál? Ona ti uteče, tvůj syn tě nebude znát, musíš se přeci otočit na cestu ke Slunci, ty jsi já. Já z roku 2010. Musíš se odrazit od dna, dno je v tobě, auto ti nepřinese štěstí, bude čas se vrátit? Všichni víme odpověď, ale Lukáš se znovu uloží do závodních sedaček Recaro, přetáhne přes hrudník červené popruhy, zapásá se. Motor se líně protočí a vystřelí vstříc staronové prázdnotě. Té, která spaluje 100 litrů vysokooktanového benzinu, protože turbodmychadlo musí tlačit alespoň 1,6 baru. Jsi jedním z nich, stal ses establishmentem, jsi stejný hajzl jako oni. Umřeš jako oni, zaprodaný a prázdný promarněný život, tolik inteligence v tvojí krásný hlavě a stejně už neumřeš mladý. Po soumraku musí nutně přijít ráno, ale ráno taky můžeš vidět stíny lidí, cos kdysi znal, ale tvůj život tě odvál a najednou je nepoznáváš, může to být rodina, může to být bývalka cos s ní chtěl být celý život nebo jiná patetická věc schovaná v podvědomí. Ale rodina tě musí znát, nesmí na tebe koukat jako na cizince z Leonových westernů, nejsi Clint Eastwood a nikdy jim být nemůžeš, osamělí jezdci nemají rodiny. Osamělí jezdci netráví rok v psychiatrické léčebně, osamělí jezdci se nevrací zpátky. Probuď se, jde jenom o to se probudit. Jenže ty se nechceš probudit. Všechno je konstantní a tvůj příběh skončí podobně jako Olmera, možná o něco hůř. Nikdy ti nebude dopřáno nadechnout se nad hladinou tak jako kdysi mně. A je to všechno tvoje chyba tvého překomplikovaného života.

Denis, náš pan lamač dívčích srdcí (i když bylo jenom jedno), co se s tímhle klukem stalo? Na konci ulice neuhnul na správnou stranu, možná za to může aura Lukáše, našeho velkého spisovatele co se raději uzavíral sám do sebe než, aby se alespoň jednou věnoval kamarádovi v nouzi. Kamarád v nouzi se s Vámi nevyspí, kamarád v nouzi nemá vagínu. Na kamarády v nouzi všichni sereme a když jsme v prdeli, tak se vracíme s prosebným pohledem, že jsme to tak nemysleli a už se vážně změníme. Prospekt budoucnosti je roztrhán na nanočástice a dále je zredukován na vybuchlé atomy Tsar bomby. Tvůj život je Nova Zemja a všechno je vypálené do základů, nic nového se už nepostaví, zbývá jenom pomalu hnít a sledovat vír událostí, který ti sebral pásek, aby tě mohl dříve nebo později zmasakrovat, jenže nemůžeš říct, že bys to nečekal, že jo?

Rodina Borských, jediní opravdoví vítězové této knihy, manipulují establishmentem, nedávají žádnou šanci Lukášovi a vyhýbají se Olmerovi, drží si ten hnus od těla, jenom bruslí skrz rozemleté maso, sem tam na něj šlápnou a ostatní lidé už mají sílu křičet z plných plic, tak se jenom posadí a skelným pohledem pozorují svět. Ale čas zúčtování jednou musí přijít, nebude se ptát na to, co bylo a co je, zaklepe na vstupní dveře, ukáže svůj odznak vykonavatele božího trestu, sežehne všechnu tu špínu, stavby z karet se rozletí na všechny strany, nadejde zúčtování. Jiní hajzlové obsadí jejich místa, nová ohebná záda, nové politické strany, staronové tváře, zloději kázající o morálce, vrah kázající o slitování, pedofil žádající empatii, není kam utéct. Zimmer, kdo to vůbec je? Co nám ten člověk udělal, kromě toho, že málem zabil Denise? Je to jenom side-kick, nevýrazná osoba, otrok stejných struktur jako je Lukáš a Olmera. Bratři ve zbrani sloužící stejným zájmům minulých dob. Nezáleží na tom, kolik toho člověk ukradl, ale na tom, kolikrát svůj majetek rozmnožil, zdravý podnikatelský záměr vystavěný na cizím neštěstí. Vlastizrádná individua pomalu dodýchají a karmická odplata bude nesmírně šťavnatá. Zimmere, boj se svého osudu nebo počítej s tím, že budeš schopný rychle změnit kostým. Znám lidi jako jsi ty, je jich plný parlament, jsou jich plné politické strany a ještě víc stran, které se nedostaly do parlamentu. Bojte se hněvu spravedlivých, střežte se dne, kdy Vaše doba skončí, kdy se vše obrátí v oheň a síru.

Spisovatel s mesiášským komplexem, kdo jiný může kázat za svět Blogu, když ne já? Sociopati mají jedinečný pohled na svět, sociopatovi je jedno,, jestli si ho lidé váží nebo ne, je mu úplně jedno, když mu naběhne padesát milionů tupounů na Blog a začnou kafrat, že píše sračky. Příběhy se nepíšou kvůli obecenstvu, na tom záleží úplně nejméně, příběhy se píší kvůli neschopnosti spisovatele popasovat se sám se sebou, proto máme tak krásně barvité postavy. Spisovatel se nikdy nesmí zaprodat, nesmí se z něj stát King, co tleská sračkoidnímu zpracování svého magnum opusu. Vy tam, kdo čekáte na Vaší velkou šanci nikdy nepřijde, není třeba kvůli tomu brečet, ale přetvořit ten vztek do umění. Hlavně se necpat do politiky, protože to je tak tenký led, že se člověk chvíli nedívá a najednou má zlomenou nohu v koleni. Nechceme žít věčně. Nakonec ani nemůžeme a těch starých jizev se musíme zbavit dřív než se z nás stane Lukáš, dřív než prorazíme a vyděláme tuny peněz navzdory naší totální duševní vyprahlosti a nulovým emocím. Nesmíme a nikdy to neuděláme. Budeme uzavřeni v našich dokonalých světech bez bázně a hany, kdo půjde okolo, může se podívat na naše jedinečné umění dekadence, ale jakmile promluví a bude nám říkat co a jak, vezmeme do rukou hole ženouc ho svinským krokem pryč. Tak to námi vypadá, jiné to už nebude. Srdce pobolívá ze zničených životů naší ústřední trojice hrdinů, ale všichni jsme jako supi, chceme vidět dopad na hladinu řeky. Potopení tělesa pod hladinu, potvrzení Archimédova zákonu, jiné to být nemůže, jsme lidé. Nic se na tom nezmění.


Záhad je pořád víc než dost, kdo byl ten psychopat, co zabil Olmerovi syna, proč se nemůžeme dostat do nějakého lehce uvěřitelného vesmíru? Vyhraje opravdová láska? Co je to opravdová láska, stojí ty ženské vůbec za to? Řečnické otázky rotují prostory veřejnoprávních rádií, na které všichni přispíváme. Na konci bude již zmiňovaný restart, na to čekáte správně, jenže se toho nikdo nedožije. Ale všechno už se stalo příliš poetickým. Čas vrátit se do nesnesitelné lehkosti sociopacie. Spisovatel bere dálkové ovládání od filmu odvíjejícímu se mu v hlavě. Pause už bylo stlačeno příliš dlouho. Poslední nádech před ponořením do myšlenkové dálnice zmařených blábolů. PLAY.

Katastrofa vs Ekologie

5. února 2017 v 16:05 | Katastrofa |  Dlaždič Katastrofa
Hojte děcka, Váš strýček je zpátky a nese Vám hezké noviny. Ne, nekoupil jsem lahev rumu ani podobné věci, jsem totiž progresivní strýcu a nesó Vám učebnice ekologie, pretože do piče, nieje nic lepšého jako dojebané vymývání mozgu cez tytok hovadiny, áno áno. Páčí sa. Ano, oprašujeme znlosti Slovenštiny, abych mohl utíkat před muslimskou invazí na Slovensko. Ach sakra, Kiska a Kotlebovci. No nic, tak zase to Rusko no. Gruppa Krovi na rugave! Ničeho tavaryš, davaj davaj!



Půlka mýho studijního života se překulila a nebudu už tolik srát píčoviny o tom, jak je akademickej svět odtrženej od reality a jak si žije ve svejch maličkatejch klíckách, který definujou jejich vlastní prázdnost, protože vole dotace a opice taky musí žrát banány. Jo, bude to zase trochu přehazování již vyřčený a zechcaný slámy. Není nad to se během dvou vět popřít. Zacílíme na zvěrstvo naprosto nejhorší, emise CO2, ubrečení aktivisty ovazující se okolo stromů, brečící kvůli zvolením Trumpa a kácení deštných pralesů, zatímco žmoulaljí v ruce uvařený tofu přemýšlíc nad tím, proč jsou ostatní lidi takoví ignoranti a proč nemohou být stejně progresivní jako oni. Jejich slzička teče po tváři a nad nimi krouží stín Matěje Stropnického. Ano, dneska zabijeme ekologii.




Kvůli tomu, že jsem byl čůrák (a jsem čůrák), můj mozek nebyl nikdy na matiku, takže když jsem si vybíral, co při práci studovat (a dokončit uhm), musel jsem najít jakousi zkriplenou verzi ekonomie spolu s cestovním ruchem, jasně já vím, dobroserský a máte pravdu, jenže někdo musí dělat střední management v malejch podnicích. Najednou druhák a bum, seminář ekologie. Moje zděšení bylo na hranici šílenství, bude to tak zlý? Dobrý duše říkají, že ne, ale dobrý duše jsou buď zfetovaný nebo vítaj uprchlíky ty vole! Vzal jsem si posrávačky a vydal se do jámy lvové.


Přijdou Vás učit cápci ve hadrech od bolivijskejch Indiánů, underground jak píča, lněný tepláčky a pantoflíčky vyrobený doma. Kdybych byl ruskej voják, tak mám flashbacky z první Čečny, kdybych byl americkej, tak by to byl Vietnam, bejt Turek, tak flashbacky na rok 1870 (ano, Arabové jsou upíři a chtějí nás sežrat mehéééé). Zkrátka jsem byl dosranej jak malý děcko (opět) a to hodina ještě ani nezačala.



Není podstatný rozepisovat tady kolik nedůležitejch píčovin jsem musel vyslechnout, je to úplně zbytečný, o tady jde je hitparáda idiotskejch myšlenkovejch pochodů hlavní dvojice profesorů. Jo, smějete se, ale za chvíli se nebudete smát, protože z toho mrazí. I ty Kynžvarte i ty. Ne, nemůžeš jít domů, doma na tebe nikdo nečeká a strejda si musí vydělávat na živobytí. Děti tenhle příběh napsal sám život!


Ekologie je jedna z hodně důležitejch věcí na naší překrásně jebnutý planetě, ale to, jak to vlivný kruhy serou do světa je tak kurevsky kokotský, že je to k pláči. Ty vole. Začnou ti srát do hlavy, že ta naše krásná příroda je matka, pak začnou příměry na to, jak se o nás stará doma maminka a jak se o nás stará maminka příroda. Nedělám si prdel, sedíš v lavici a přemejšlíš nad tím, jestli jsi v nějakym LSD snu nebo třeba v alternativním pekle, kde za chvíli přiběhne Jeb Bush a bude padesát imnut řvát, protože to byl ještě kokotstější uchazeč o post prezidenta USA než jeho neméně retardovaný otecko dvojitý V.



Tak to teda ještě rozdejcháš, když tu se prostřídají profesoři a slyšíš věci o tom, jaký jsme my normální lidi v podstatě úplný čůráci, tak kejváš, že jo, protože musíš dojít k nebetyčnýmu poznání, definovat sám sebe. Stromy v Amazonii, GMO, v podstatě to doserou takovym způsobem, že po konci hodiny máš chut přijít do Dětí země, znásilnit tam naprosto všechny hipsterky dost nepříjemným způsobem (máváme Kevinu Smithovi), zechcat to tam celý, podpálit a jako bonus ukradnout muzejní exponát ICBM střely, osobně ho doručit do Amazonie, zapálit si cigárko. Hlavně sledovat ohňostroj, protože jejich hlavy jsou tak kurevsky divný.


Všichni se plácáme od devíti k pěti, pak zase k devíti a dolu k pěti, někdy k nule. Máme tři prdele jinejch starostí než se přivazovat ke stromům, musíme chodit do práce, musíme vydělávat prachy, nechat se vykořisťovat kapitalismem a stejným způsobem vykořisťovat ostatní lidi. Tak do píči, jak to máme asi změnit ty vole? Jasně, přestanu kupovat velkosériově dělaný potraviny a koupím si všechno bio a produkty z alternativního zemědělství. Uprostřed tejdne chcípnu hlady, protože zdravý věci jsou tak kurevsk předražený, protože banda zamrdnejch hipsterů je tak zdegenerovaná, že je pro ně kurva těžký vypěstovat na zahradě zamrdanou zeleninu.



Už mě začíná srát i to, že máme jabloňovej sad, protože to ze mě dělá tohohle zpíčenýho ekoteroristu taky, sere mě, že mám zkušenosti s balíkováním slámy, sere mě, že umím řídit traktor, sekat dřevo a všechny podobný píčoviny co vesnický paka uměj. Sere mě moje retardovaný podvědomí, který má vsugerovanou představu o pěstování vinný révy a rajčat jako věc, kterou budu za chvíli rád dělat. Naprosto mě mrdá, že ekoteroristi zesrali tak ušlechtilou vědu takovym zasranym způsobem, serou mě jejich neziskový organizace, serou mě, jak nás vydírají a určují co smíme a nesmíme dělat.




Podíváš se na ně, jak ukazujou prstem, jsou vysoko nad náma, doprdele, já chci jenom mít svůj záhonek se žrádlem, nechci poslouchat píčoviny o otm, jak jsou Afričani v prdeli a jak si ničej humus v půdě, beztak je nenecháme, aby byli samostatný a postarali se o sebe. Všechno tohle je nesmírně vtipný svým tragikomickym střihem do tý doby než zjistíte, že tihle magoři mají politickou moc, můžou ovlivňovat dění ve státě, liberální náckové co nám budou diktovat naše malý životy. Hrozba není v Rusku, není v Trumpovi, dokonce ani ne v Islámskym státu. Je to v těhle píčusech co se cejtěj na výši, pohrdaj každym a tlačej si svůj sluníčkově nesnášenlivěj světonázor navzdory všemu a všem. My jim můžeme jenom sborově říct "NASRAT!"



Přezuli jste se doprdele?
Pivo jste mi nepřinesli!
Co s Váma mám asi tak dělat?
Táhněte už domu kurva!

 


20 PSI

5. února 2017 v 15:27 | Katastrofa |  Básničky
1. Beze strachu a zpětnýho tlaku,
čekáme na náš vlak do stanice Zlo,
nadechnout se, potopit se pod hladinu,
opakující se motivy svobody bytí.

2. točící se lopaty turbodmychadla,
tlačíme naše životy před náma,
nikdy nejsme pod plným boostem,
všechno to beru skandinávskym švihem.

Podřadím, vypluju z fronty lidí,
divnej vztlak v zatáčkcáh sílí,
zadupnu plyn do podlahy a dál,
maniak, co sedí vedle se smál.

3. Meziplyn, šikany, přesun váhy dopředu,
motor napříč, auto vyrazilo ze zatáčky po čumáku,
moje kola jsou bílý OZ Superturismo WRC,
jsem stejně v křeči jako BMW po roce 2001.

4. Mám vačku s dlouhým zdvihem ventilů,
nenaseru se tak lehce, ale jak mě vytočíš,
MIVEC se jen tak na místě nezastaví,
bixenony budou temnotou svítit pořád dál.

Podřadím, vypluju z fronty lidí,
divnej vztlak v zatáčkcáh sílí,
zadupnu plyn do podlahy a dál,
maniak, co sedí vedle se smál.

Kapitalistickej neklid

5. února 2017 v 15:22 | Katastrofa |  Básničky
1. Po práci v křesle přemejšlím,
o nemakačenkách bez skrupulí a náklady,
ty musím taky sejmout dolu kámo,
tržní ekonomiku a orgasmus Friedmana.

2. Těžkej život dříčů a nás zmrdů zlejch,
co z jejich práce těžímě, stejně to Keynes zesral,
pracující chudba musí bejt, jinak to nejde,
hlavně geometrickou řadou zvyšovat spotřebu.

Nekonečnej stratosférickej růst,
ten náš globalizovanej rybníček stačil pěkně srůst,
vyro a nakup všechno v Číně,
jinak nám konkurenční výhoda uhyne.

3. Stojí tu nějakej mrdlej Smith,
prej není žádnej čas na otazníky,
musíme to my feudálové podojit,
na jedný ženský mám zisk 500%.

4. Slyším odbor, otvírám kudlu,
chci svoje prachy a V12 twin turob,
alcantarový sedačky, vyhřívanej volant,
hlavně stovku z místa pod pět.

Nekonečnej stratosférickej růst,
ten náš globalizovanej rybníček stačil pěkně srůst,
vyro a nakup všechno v Číně,
jinak nám konkurenční výhoda uhyne.

Liberalizovaná fronta

5. února 2017 v 15:18 | Katastrofa |  Básničky
1. Cigaretovej kouře se vznáší u stropu,
prej jsme neskutečně uvolěnná fronta,
liberalizujeme naši planetu rádi,
od vejfukovejch emisí a nácků.

2. Můj hrdina je Matěj Stropnický,
celej život tvrdě dřel a ukázal směr,
jak mít hodně prachů, mít svoje hobby,
přitom bejt zelenej komunista z RVHP.

Jsem progresivní cápek v tričku,
do doby než dojdu za uličku,
fakeuju už úplně všechno kámové,
za VŠ kredity jsme všichni liberální oslové.

3. Další meeting a protest proti všem,
jsem duchovní guru jedinečnej hlas,
generace zabitejch iluzí v odpadu,
řvu, že naši lidi jsou zmrdi pánu bohu do oken.

4. Kek je život, kek je směr jak dál,
je strašně těžký všechno schovat,
neodolat svárům cynickýho humoru,
California uber alles od Kennedys!


Jsem progresivní cápek v tričku,
do doby než dojdu za uličku,
fakeuju už úplně všechno kámové,
za VŠ kredity jsme všichni liberální oslové.

Vložte název: O5 (bez Radečka)

5. února 2017 v 15:08 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Po hromadném znásilnění poezie je na čase tvářit se opět přemoudřele a osvětově (ani jedno neberte vážně, co jsem živ jsem v zahraničí nebyl a moudrej jsem asi jako každej 10. z 5.). O čem to bude tentokrát? Mno, uvidíme (pokud si nesundám brejle, to uvidím leda prd).

Začneme DJT a skončíme u něj. Pokud nevíte, co je to za zkratku tak si to domyslete (poznámka Katastrofy "Pussy grabbing FTW"). Ano, myslím Donalda (ne kačera nebo Mc). Spousta sluníček ze slunného státu (nemluvím o Rusku) jménem Triggernie (ehm, Kalifornie) z něj má mráčky před očima a vrásky až na druhém konci těla (na části, kterou asi dost často myslí, pokud se to dá tak nazvat). Ano demokraté jsou vskutku demokraty, takovou demokratickou protestní akci by si nenechal ujít ani Áďa a jeho tlupa. Samozřejmě (teď nastává čas otevřít Iron), že se vše děje kvůli tomu, že je to přece tyran a despota (sexista, homofob, xenofob, islamofob a rasista, snad jsem na nic nezapomněl), pročež mlaťme lidi na ulici, třískejme výlohy, skandujme připitomělá hesla a převracejme odpadkové koše (čím to je, že jsou pravidelně prvním cílem výtržností? Někomu vadí čisté ulice?). Jak se proboha můžu tvářit jako demokrat a chovat se jako děcko, co mu seberou bonbón (nebo kapesný, to je putna).


A čím to asi může být?
Vymývání mozků (a opět ta média, sakra), to, že akademická půda je asi tak politicky neutrální jako je většina jedů sladkých (čili vůbec), a propaganda jede furt. Jasně, o většině věcí vím kulový (a neříkám že ne, zatím) ale snažit se napravit jednu věc tím, že zeseru hromadu dalších (uprchlíci), brečet nad něčím, co ani neexistuje a tvářit se utlačovaně (feministky), když v jiné části světa je ta tom někdo ještě hůř (ano, ženy v islámu), dělat černou z bílé (komár a velbloud jsou pasé, we wuz kangz), oslavovat tloušťku (nezdravou, na druhou stranu vychrtlost je taky špatná), vymyslet tři a půl prdele pohlaví (Did you assumed my gender? REEEEEEEE!!!) a nutit lidi, jak se mají vyjadřovat (jednostranně, protože my jsme přeci ti zlí, bububu Ahmede, tady máš párky, kuřecí), to je dneska moderní. To jsme si trochu odskočili.

Z5 k DJT a UP (mám rád zkratky). Zakázal vstup občanům 7 určitých států, kde se vyznává Islám (vozemboužství, chcete-li) a hned jako by mávnutím kouzelného proutku Harryho Leftera (Pottera, ehm) zakázal vstup všem muslimům. Není on kouzelník, no řekněte. Ano, není nad překrucováním zpráv (totéž udělal i Obama, a nikdo ani nepípnul, nebo nezahýkal?). Prostě ať udělá DJT cokoliv, pokaždé to bude špatně. Dalším tématem, které vytáčí některé lidi do tak šílených otáček, že i hurikán je oproti jim jako bríza, je Zeď. Ano, s velkým Z protože někteří z toho úplně Zmagořili (anebo ještě jinak). Mexičané se bouří, hlavně že oni sami mají podobnou zeď na jihu země (leda by jim vadila myšlenka být mezi dvěma zdi, a odrážet se mezi nimi sem a tam, tam a zpátky), všichni okolo se bouří, oceán se bouří taky (preventivně).


Zanechme Trumpa a jeho MAGA tam za velkou louží (nemyslím tu na chodníku, sakra) a koukneme se do českých luhů a hájů. Klasická česká veselohra: kdo z idiotů je vetší kretén, kdo s kým víc vyjebal (kurva, Valentýn přeci!!!!, pokud jste chodící peněženka) jak je Zeman všechno, jen ne prezident atd. ad. Žít Hašek v dnešní době, měl by látky k tvorbě tolik, že by nevěděl co dřív. Velkým ternem bude zákon o povolení držet zbraň, pokud projde tak Pánbůh s námi a zlý pryč (ty se mezitím vystřílí, snad). Bang bang, he shot me down , bang bang i hit he ground bang bang (pardon, znělka pro rychlorozvodovou kancelář).



Tak, a to by bylo pro dnešek vše. Taky jsem byl poučen abych si říkal o příspěvky (prej že redakce něco stojí). PROSÍM zasílejte jen TVRDOU MĚNU (euro neberu, jen říšské marky nebo liry).

Poznámka strýce K. na konec: Nezapomeňte na pivo.




Jak snadné

5. února 2017 v 14:55 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Jak snadné je pochopit špatně signál,
A jít cestou, kterou by ses sotva vydal,
Co končí slepou ulicí,
Kde osud přetáhne tě palicí.

Jak snadné je žít si uvnitř své bubliny,
A mít strach, že se udělají praskliny,
A pak se dovnitř natlačí,
Realita, na kterou už síly nestačí.

Jak snadné je tvářit se přemoudřele,
A názory jiných mít u prdele,
Do doby, než přijde na tu psinu,
Když dá ti někdo ochutnat vlastní medicínu.

Jak snadné je soudit jiné,
Být přitom největší svině,
Co se na všechny mile tváří,
A neslyší, jak se na ni voda vaří.

Jak snadné na nasírat okolí,
Kde, kdo si to dnes dovolí,
Pak ozve se jednoho krásného dne,
"břink", jak kosa na kámen dopadne.

Jak snadné je ostatní přehlížet,
Na sebe v zrcadle pohlížet,
Jak na idol tohoto století,
Co k nebeským výšinám doletí.

Jak snadné je porušovat sliby,
Vždyť jsou to přece jen chyby,
Ale když ti to jiný udělá,
Nadobro si to u tebe podělá.

Jak snadné je být dnes kurvou,
Pro kterou si boháči ruce urvou,
Než objeví se mladší model,
Pak zbývá opravdu jen ten bordel.

Jak snadné je zaměnit vlastence za nácka,
Zvlášť když šplouchá ti v žaludku už pátá dvanáctka,
To je pak nácků všude jak nastláno,
Hlavně že ty nemáš v hlavě nasráno.

Jak snadné je být moralista,
Duši mít zasranou jak kola traktorista,
Kázat vodu, víno pít,
A další dobrožvásty ze sebe jak na pásu blít.

Na závěr, jak snadné je kurvit umění,
Z jednoho prostého domnění,
Že tvoříš oduševnělé, obrovské věci,
Bože, sám víš že to jsou kecy.

Rozhovor s časem

5. února 2017 v 14:54 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Čase, ty příteli starý,
Jenž prý hojí staré rány,
Avšak přichází i s novými,
Mnohdy ještě horšími.

Ty, díky němuž zdá se,
že vše dozrává ke kráse,
co jde ruku v ruce se stářím,
byť se na to někdo mnohdy radostně netváří.

Ty, co mnohdy plyneš rychle jako rozbouřená řeka,
a toho se mnohý leká,
jindy má tě každý dost,
někdy pro zlost, jindy pro radost.

Ty, co sloužíš jako cesta k cíli,
Co trvá dlouho, nebo chvíli,
Začíná zrozením, končí smrtí,
Pro každého k nevyhnutí.


Ty, kdo spolu s osudem,
Určuješ, kdo a co budem,
Kdy a jak nás co ovlivní,
I když jsme často naivní.

Ty, co nenecháváš zapomenout,
A máš moc připomenout,
Co za celá staletí se událo,

A co vše lidstvo ustálo.

Partie

5. února 2017 v 14:53 | Klášterník |  Klášterníkův kosmos
Pojď a posaď se brachu,
Přisedni beze strachu,
K partii šachu.

Jak hraje se to, že nevíš?
Teď jinou výmluvu smolíš,
Tak co, jakou mi povíš?

V klidu seď a bez vrtění,
Vidíš, nic na tom není,
Vše je jen o podvolení.

Ta šachovnice, co před tebou leží,
K obyčejným nenáleží,
Už víš oč tu běží?

Černá a bílá pole sic,
Je jich tu mnohem víc,
Mám ti k tomu něco říct?

Jednou je velká, jednou malá,
Hýbe se, a přesto jako by stála,
Někomu leckdy i na zem spadla.

Každý pohyb, každý tah,
Je svým způsobem svah,
Na miskách Osudu vah.

Pěšák, symbol oběti,
Kolik takových ti životem proletí,
A mnohdy skončí zbytečně ve smetí.

Jezdec, rychlost sama,
Tolikrát v životě kolem tebe procválá,
Než pohltí jej dálava.

Střelec, od boku střílení,
Avšak co když dojde k zmýlení?
Jak vážné je pak zranění?

Královna, dáma tvého srdce,
Tvoje světlo, tvoje slunce,
Jak rád držíval jsi její ruce?

A nakonec, král,
Kolikrát jsi si na něj hrál,
Kolikrát jsi jenom bral?

Na druhé straně věčná tma,
Každý o ní ví, každý jí zná,
A strach z ní má.

Teď by si se bál?
Tolikrát jsi se osudu smál,
A tahy zbytečně zahazoval.

Mnohdy jsi figury zbytečně promrhal,
Jak jsi hnal dál,
A na nic jsi nečekal.

Hnal jsi se bez myšlení,
Figury padají v zapomnění,
Jen vzpomínky na ně přichází po setmění.

A tak došel jsi na konec šachovnice,
Není tu políček více,
jen mihotavý plamen dohořívající svíce.

Přišel už čas na poslední tah,
Tak co, máš strach,
Nespouštíš z očí mističky vah.

Kam dál